Jméno: neybyakko
Wattpad/Instagram: @neybyakko
Zvolené téma: Duch Vánoc
Pár: Ravi + OC, Taemin + OC
Hlavní postavy: Většina z původních Parka Squad
Počet slov: 8 922
Upozornění: Obsahuje černý a cynický humor, vulgarity.
Anotace: Hořko-sladká černá komedie o ranách osudu běžného života, které mohou potkat kohokoli z nás, kdykoli v našem životě.

Raviho žena Angel byla vždycky velký pedant na tradice a potřebovala mít své pohádkové Vánoce. Každý rok se ale zrovna Vánoce perfektně pokazí a je to Ravi, kdo je musí zachraňovat, aby se jeho milovaná nezhroutila. Tentokrát je ale něco jinak. Tenhle rok je všechno špatně tak, jak doposud nikdy nebylo a Vánoce letos dokáže zachránit jen jediná osoba... Mohl by to být Santa Claus, ale pravděpodobnější než on, je Angel.

Když padá smůla, padá lavinou

Text povídky:

První vločky rozpouštějící se na chodnících do rozbředlé břečky oznamovaly jediné – na jedno Americké předměstí se zase vrátil ten čas. Vánoce byly za dveřmi.

Večerní ulice prozářené nádhernou vločkovou výzdobou, horký dým nad kelímky zahřívající studené dlaně, střechy plné barevných světýlek a všude okolo ruch a smích. Sousedský dobrovolný sbor trénující koledy na vystoupení, náměstíčko lemované prodejními stánky. Vzduch prosycený voňavým punčem a přepáleným olejem z občerstvení, smísený se štiplavým podtónem žhavého uhlí z grilu s pečenými kaštany, skořicový cukr a saze z malinké silniční parní lokomotivy, se kterou v převleku Santy pan Rodgers obrážel sousedství. Tradičně vozil dětem z okolních domů cukroví a s dospělými si dal skleničku – kvůli tomu to jistě dělal. Každý rok zakončovala lokomotiva svoji trať slalomem domů a každý rok také parkovala pro radost manželky v záhonu růží před domem.

Tohle bylo ono, tohle bylo to kouzlo Vánoc. Ta jedinečná atmosféra, to souznění celého sousedství. Přinášela do každého domu jedinečný čas strávený s blízkými. A kdesi vprostřed tohoto malého poklidného sousedství žila byla jedna saň, která dopadem první vločky na zem každoročně vytáhla tu nejnádhernější vánoční výzdobu, aby všichni sousedé závistí doslova pukli. Její stromky byly vyhlášené, její salát snový, její vkus nedostižný a její přítomnost zářivě třpytivá – kdo nebyl dostatečně ohromen tou naprostou dokonalostí nebo kazil Vánoce, toho sežrala zaživa.

Ona sama tvrdila, že rozhodně žádná saň není, své oběti by totiž předně upekla a tím se od saně velmi zásadně liší, ale nikterak jí tahle obhajoba nepomohla. A její manžel? Inu, byl to pěkný neřád, takže se většina Vánoc přirozeně vždycky pokazila.

Tentokrát ho ale nevinila ani z toho, co skutečně provedl. Letos to bylo jakési hořké. Už dávno padal sníh, sousedské střechy se pyšnily barevnými světýlky, ale jejich střecha byla prázdná. V oknech visely černé závěsy...

Angel Kimová seděla v tureckém sedu uprostřed rozestavěného obývacího pokoje na pohovce zabalené do igelitu. Její obvykle velmi precizně upravený drdol ze světlých vlasů teď vypadal jako šikmá věž v Pise – nakřivo a taky by si zasloužil rekonstrukci. Pila kafe černější než noc z půllitrového hrnku, který průběžně dolévala z litrové termosky. Ohřívala si takhle vystydlou tekutinu na alespoň pokojovou teplotu. Ta dávka černé kávy byla znepokojující. Obzvlášť, když svému muži, který si dělal starosti s pitím kofeinu navečer, řekla, že tohle je teprve její druhá káva. Byla to pravda, on však neměl tušení, že počítá kávy na litrové termosky. Třetí velmi znepokojující fakt byl ten, že právě byly tři hodiny ráno.

Seděla nad blokem položeným ve svém klíně. Snažila se vytvořit nějaký smysluplný plán rekonstrukce, neměla ale ani ponětí o tom, jak se to dělá a káva z ní uprostřed noci udělala nemrtvou zombií. Vrchol jejího plánu na rekonstrukci byl nadpis: ‚PLÁN REKONSTRUKCE' a jedna dlouhá, křivá čára jako podtržítko. Už druhou hodinu zírala na prázdný papír. Jedna část jejího mozku se snažila usnout nebo upadnout do kóma, ta druhá si zpívala vlezlou písničku z reklamy na bio jogurt. Když se jí v hlavě přehrával rozhovor dvou jahod o tom, jak jsou zralé a šťavnaté už asi posté, začala ta první část mozku doufat rovnou v mrtvici.

Dva metry od ní ležel na velkém křesle odložený Ravi s hlavou zakloněnou přes opěradlo. On, na rozdíl od své ženy, neměl tu druhou kávu, a taky ta jeho první nebyla litrová. Takže na křesle při nudném a zdlouhavém plánování, které nikam nevedlo, doslova odpadl únavou. Jedna noha mu volně visela pohozená přes protější opěradlo. Druhou nohu si odložil na velkou krabici od kuchyňského robota s přilepeným nápisem: videokazety – na výhoz, v níž byly ve skutečnosti uloženy vánoční ozdoby, a zdálo se, že letos bylo tohle podpírání pána domu jejich nejsmysluplnější prací.

Ravi usnul v pozici, která pro tak vysokého muže s takhle dlouhýma nohama nebyla ani trochu přirozená, a do níž by se při vědomí nedostal ani náhodou. Kdyby byl vzhůru, bylo by mu jasné, že ráno mu jeho záda zcela jistě nepoděkují, spící lidé mají totiž záhadnou vlastnost umět se složit stejně jako skládací leporelo.

Probudil se úlekem celý polámaný z příšerně živého a naprosto věrohodného snu. Otevřel oči zrovna ve chvíli, kdy jej cizinecká policie dramaticky vlekla v poutech od jeho ženy.

Předcházel tomu všemu atentát na amerického velvyslance v Jižní Koreji. Raviho domovská země se totiž v jeho snu rozhodla uctít návštěvu vzácného hosta ze Spojených států. A proto pro něj nechali připravit speciální sváteční kimchi, na které měl z nějakého důvodu recept pouze Gordon Ramsay - přiletěl až z Británie, aby v Jižní Koreji naložil zelí, dál se pak už ve snu neukázal. Tento sváteční pokrm byl ale pro bělocha natolik ostrý, že pan velvyslanec upadl do kóma, což bylo hodnoceno jako atentát, a v reakci na to prezident Trump s brokovnicí v ruce vyhlásil, že všechny Korejce osobně vyhostí ze Států zpátky do Číny... A to i ty s trvalým pobytem. Proto byl každý se jménem Kim odveden a vyhoštěn. Nebylo to fér, protože všichni Raviho korejští přátelé mohli ve Státech zůstat, včetně Kaie, který se také jmenuje Kim, ale tomu charismatickému zmetkovi to prošlo, jemu ne. Navíc mu u toho policie vyčetla, že je poslední dobou opravdu mizerný manžel, což pro něj nebylo zrovna polehčující.

Když se nad tím Ravi pak zamýšlel, zase tak věrohodné, jako když to prožíval ve snu, se mu to nezdálo, ale živé to bylo dost na to, aby se probral zpocený. Vylámal se z křesla ven a rozespalý tichým hlasem pobízel svoji malou zombii, aby si s ním šla lehnout do postele.

Angel se nechala přesvědčit až po nějaké chvíli, když si uvědomila, že už dobrých pět minut usilovně přemýšlí nad tím, jaké ‚i' se píše ve slově plán. Zahodila prázdný papír na balík s obklady, který poslední týdny používali místo konferenčního stolku, a odešla nahoru do ložnice dírou ve stěně místo dveří.

Ravi ještě na malou chvíli pohlédl na tu strašnou spoušť, normálně by tu byla pohádková výzdoba a překrásný strom. Místo toho tu stál rozmontovaný nábytek a zaprášené krabice. Přesně v místě, kde před třemi lety romanticky hořel nádherný třpytivý disko-stromek, byla nyní rozložená knihovna ozbrojená až po vrchní poličky ostrými vyčnívajícími šrouby. Tvářila se jako zlá naostřená palisáda bránící krbovou římsu a sekretář se slavnostními skleničkami.

„Letos je to vážně v hajzlu..."

Hluboký povzdech se rozlehl místností. Ravi uhasil zbytkem kávy skomírající krb, příležitostně se u toho nabodl na šroub z knihovny a odešel zachmuřeně za svojí ženou.

Zbývaly jen čtyři dny do Vánoc.

Důvod proč dům Kimových vypadal, jakoby se v něm natáčel postapokalyptický hororový seriál byl ten, že Raviho tatínek – inženýr, stavař, odborník na všechno, nedopatřením zcela mylně naznal, že je Angel v jiném stavu. Došlo k tomu přes jeden velmi zmatený online hovor, u kterého Angi koukla dolů a prohlásila: „Au! Ty dneska teda pěkně zlobíš. Neboj se, už brzy maminku uvidíš."

Rozněžněle šišlavý tón a obě dlaně položené na břiše shledal pan Kim okamžitě neprůstřelnými důkazy k těhotenství. Nevěděl ovšem, že se jeho syn se svojí ženou na víkend stali chůvami sousedčina malinkého jezevčíka, který byl tak sladký, že proti němu byla i cukrová vata planá. A přestože měl malý cukrouš sotva patnáct centimetrů, na malíček dokázal dupnout jako slon, přišlápnul si u toho vlastní ucho a udělal kotrmelec.

Ruce na břiše neměly žádné jiné vysvětlení než to, že se ten den oba manželé doslova přežrali makaronů se sýrem.

Pan Kim pro ně nadšeně přichystal překvapení. Přiletěl co nejdřív do států s lehce načrtnutými plány na rekonstrukci. Bylo přeci potřeba přestavět dům teď, když do něj přibyde dítě. Ravi se mu marně snažil vysvětlit, že to byla jen mýlka. Jenomže když už byl inženýr, stavař, odborník na všechno jednou v jejich domě s plány na nový lepší život, nevymluvil mu to nikdo.

Unavený Ravi na to po domluvě s Angel nakonec kývl. A v tu chvíli pan Kim začal nadšeně bourat, plán rekonstrukce změnil v průběhu tak sedmkrát a od jedné věci se dostal k pětadvaceti dalším. Všechny načal, rozestavěl, rozboural, rozmaloval, až to začínalo vypadat, že jeho dosavadní práce v domě nebezpečně připomíná obrazy Jacksona Pollocka. Chrlil ze sebe další a další nápady. Rozhodl se, že tento dům pro jeho jediného syna bude vrcholným dílem. A pak...

Pak znenadání kopl do zdi a překopl elektrický okruh v celém domě. Firma odmítla vedení spravit, protože s hrůzou zjistila, že je tam ten samý rozvod, který tam někdo umístil v padesátých letech. Bylo tedy potřeba vyměnit vedení v celém domě, což bylo neskonale drahé a obnášelo to kopání úplně všude. Na malou chvíli tedy pan Kim ustoupil a povzbuzoval syna, že budou pokračovat až firma dokončí práce.

Odjel do Koreje za manželkou, firma dodělala práci, ale on už se nevrátil. Dostal infarkt a podlehl mu. Stalo se to na konci září.

Když se tuhle smutnou novinu dozvěděl Ravi, v první chvíli se mu zastavil svět. V nitru se rozlehlo podivné napjaté prázdno. Mozek jakoby nechtěl přijmout ten fakt. Jen mlčel do telefonu a poslouchal vzlykající maminku.

Po chvíli bezmyšlenkovitého transu pomalu stočil pohled chodbou dál do rozbouraného domu.

‚To spravíme, hochu, jen žádné slzy,' znělo mu v hlavě.

Celé dětství ho doprovázela tahle věta. Každá rozbitá hračka, každé zničené tenisky, každé nehrající sluchátko... Všechno, co kdy malého vyrůstajícího Wonshika mohlo dojmout, když se to zničilo, zachránil jeho táta. Jako rytíř na bílém koni. Pravda, ne vždy to bylo tak, jak to vypadalo v původním stavu, ale fungovalo to.

Jenomže teď už táta nemohl přijet, neměl to kdo zachránit. Rytíř na bílém koni už nikdy nedojede. Rozehnal pálení v očích a postavil se k tomu tak, jak táta vždycky chtěl – jen žádné slzy.

Předloni si na Vánoce doma prošli něčím podobným kvůli údajné smrti Angiiny oblíbené babičky Smithové, jenomže se nakonec ukázalo, že babička je pěkný prevít a fingovala smrt kvůli berňáku. S tímhle se u pana Kima počítat nedalo, i když si na malou chvíli Ravi přál, aby to byl jen krutý předvánoční žert. Ale nebyl.

Angel se jej snažila utěšit, ale nefungovalo to. Parta jej vytáhla ven do baru, ale neměl náladu pít. Jen si vzal od Jimina cigaretu, přestože byl nekuřák. Pragmaticky mluvil o tom, co všechno bude potřeba v domě spravit. Jeho úsměvy byly hrané, tak typicky korejské a plné přetvářky, žádný smích od srdce. Žádná klukovina nepřicházela na mysl, žádný rýpanec nepřicházel na jazyk, jen občas trocha zlé jízlivosti. Byl jiný, podivně smířený, věcný a vyprahlý, jakoby kontrolu nad jeho životem přebral autopilot. A takhle se to s ním táhlo...

Místo ranního budíku zvonil zvonek u dveří. První se z postele vyhrabal Ravi, čemuž se nedalo divit. Angel byla po té spoustě kofeinu buď v bezvědomí nebo mrtvá, rozhodl se to zjišťovat až pak a odplazil se dolů ke dveřím.

„Tak jsme tady," zahalekal až zbytečně nahlas Taemin a vrazil do domu držíc za ruku přítelkyni Emmu.

„Ty teda vypadáš, dlouhá noc?" poklepal pána domu po rameni Kai.

„Proč jste přišli tak brzo?" zívnul Ravi a svezl se kousek podél rámu dveří.

„Brzo? Je půl desáté," podivil se Jimin, který se chtěl přezout, ale když změřil pohledem spoušť v domě, zase si nasadil boty zpátky. „Slíbili jsme, že zas přijdeme, tak jsme tady."

„Já ale myslel, že přijdete později než takhle brzy po ránu," Ravi se snažil probrat pleskáním po tvářích. Ale to už u něj byl Taemin plný energie a smýkl s ním k sobě.

„Takže znova – je půl desáté, to není po ránu. A tomuhle bysme předešli, kdybys nám dal klíče, jak jsem po tobě chtěl."

„Nikdy!" odsekl Ravi tuše, že jakmile dá Teaminovi klíče, už si nikdy v životě nepřispí.

„Fajn, jak chceš, tak nám budeš běhat otvírat dveře. Teď se padej oblíct a začneme, nemůžu se na tebe poslední měsíce dívat. Seš jak chodící troska."

Tahle poměrně necitelná věta s Kaiem trhla a přiskočil k rozhovoru, aby dodal dostatečně potřebnou hladinu diplomacie.

„Taemin tím chtěl říct, že tě chceme podpořit a pomoct ti pomalu se zase postavit na nohy."

„Ne, chtěl jsem tím říct, že seš troska," trval rázně na svém Taemin, vzal Raviho okolo ramen a popošel s ním od dveří. „Musíš se sebrat, jasný? Musíš začít zase žít svůj život a přestat s tímhle."

„Ukazuješ na celou moji maličkost," zahučel otráveně Ravi.

„Přesně! Vidíš, jak to chápeš! Jdi se převlíct, máš tu nás a spolu něco vymyslíme..." na Raviho zádech přistál povzbudivý, nicméně otravně pozitivní pleskanec jako pobídnutí. „Ale předtím si dej sprchu, potřebuješ ji!"

Kai nad tím jen kroutil hlavou, ale s tou sprchou souhlasil i on. Emma s Jiminem zatím zmizeli v kuchyni i s taškami, co donesli.

Za patnáct minut už se ukázalo, že i Angel je naživu a i ona žalostně potřebovala sprchu. Prvně se šla po tom včerejším útoku na kávu vyzvracet, a pak to vzala rovnou do sprchy. Pustila na sebe proud vody, aby se probrala. A v tu chvíli prořízl atmosféru poklidného postapokalyptického staveniště ostrý ženský křik tak věrohodně hororový, že se až Jimin v přízemí vyzbrojil pánví. Bojler si přichystal krutý předvánoční žertík a přestal ohřívat vodu. Nebylo pochyb, že to Angel opravdu dobře probralo.

Přišla vymrzlá v županu do kuchyně, drkotala zuby a bez pozdravu sebrala Emmě hrnek s horkým nápojem z rukou, ať už to bylo cokoli.

„Předpokládám, že ta studená voda, co teče ve dřezu, neteče jen tady, že?" odtušila Emma. Odpovědí jí bylo jen zmrzle strohé pokyvování. „Takže připíšeme bojler na seznam oprav."

Jimin k ní jen jednou rukou přisunul poznámkový blok, na kterém byl poškrtaný nákupní seznam a věnoval se dál krájení zeleniny. Od předminulého týdne chystal Jimin s Emmou snídaně skoro každý den. Taemina totiž přestalo bavit sledovat, jak se v tom staveništi Ravi plácá. Zburcoval celou partu a tak trochu bez dovolení si udělali z jejich domu skvot, aby byli při ruce. Angel jim byla vděčná, protože na Raviho nebyla sama, ale on sám z toho neměl radost. Vadilo mu, jak okolo něj všichni tančí po špičkách. Mělo to za následek několik docela závažných hádek, které vyvrcholili dvoudenním klidem, ale po něm Taemin sliboval, že přitvrdí. A myslel to vážně. Ten den nadešel dnes.

„Myslíš, že už si můžu troufnout osolit kafe? Taemin říkal, že si máme přestat brát servítky," Jimin opatrně nahýbal slánku směrem k hrnečkům s espressem.

„To bych ještě neriskovala," hlásila situaci obhlížející Emma vykukující na chodbu zpoza dveří. Přes rameno snědé krásky nakoukla i Angel.

„Z čeho to usuzuješ? Z té Raviho zaťáté čelisti, která říká, že možná Taemin brzo dostane přes držku?"

„Jo, přesně z té."

„Pochopil jsem, s žertíky ještě pár týdnů počkám," vyrazil ze sebe Jimin a svatouškovsky se usmál, když odkládal slánku do bezpečné vzdálenosti od kávy.

Pozdní snídaně přistála na konferenčním kachličko-stolku, okolo kterého probíhala velmi vášnivá debata ohledně výběru stavební firmy.

„Na tuhle nemáme," zatvrzele složil ruce na prsou Ravi, dotčený už jen tím, že se mu do rekonstrukce přátelé pletou.

„No tak je to vyřešený, tak vezmeme tu druhou," rozhodl Taemin.

„Vezmeme? Ty děláš, jak kdybys to platil ty. Tohle byl projekt mýho táty a já ho nesvěřím jen tak někomu, aby ho dojebal!" už zase se schylovalo k hádce.

„Na! Vanilkový rohlíčky! Ty máš rád, dej si, chybí ti cukr," skočila do ringu Emma a vnutila Ravimu talířek s cukrovím, aby mu na chvíli zacpala pusu. „Mimochodem, odešel vám bojler, musí se opravit taky."

Do pokoje hned vzápětí vrazila Angel s telefonem u ucha, což byl akt, který zarazil Raviho v jakémkoli vyšilování z další položky na seznamu oprav.

„Umm jistě, maminko... podívám se, jestli je doma," hlásila hodně nahlas při pohledu na Raviho.

Tomu okamžitě došlo, kdo je na druhé straně onoho telefonátu, a začal zběsile vrtět hlavou. Vyhýbal se hovorům s vlastní matkou tak často, že volala denně a neodradilo ji ani to, že mezistátní hovory byly jejími slovy nekřesťansky drahé.

„Ach ne, tak zrovna před chvílí odešel – Ano, zase. No jo, je to smůla. Chodí teď... eh, pravidelně běhat – Cože? Že jste včera nevolala ve stejnou dobu jako dneska?" Angel vyvalila oči a rychle přemýšlela. „Chodí běhat opravdu dost často. Skoro není doma. Je to tak, běhá vlastně pořád, trénuje na – maraton. Ano, přesně jak říkáte, je to zimní maraton..."

Kai si opřel hlavu do dlaně a usmíval se do kávy. Ravimu to bylo úplně jedno, i kdyby Angel zalhala, že se účastní vesmírného programu, byl by to ochotný před matkou potvrdit a sehnat si kostým skafandru.

„Tak můžete zavolat později – Ano, já vím, že je vám smutno po manželovi, nám taky chybí. Odpoledne už určitě bude Ravi dom- ...Nemusíte to vykládat mně, Ravi si to určitě rád poslechne až... Ne, ještě jsme nepojistili to auto!"

Blonďák se zavrátil do opěradla křesla a promnul si obličej. Vydal ze sebe nanejvýš otrávený povzdech a prsty si vjel až do vlasů. Tohle byl ten důvod proč se vyhýbal vlastní matce. Protože do dědického řízení spadlo tatínkovo auto. Paní Kimová neuměla řídit a tvrdila, že je moc stará na to, aby se to učila, navíc do kostela a na nákup si dojde pěšky. Auto tedy připadlo Ravimu, i když on trval na tom, že jej nechce, protože žije v jiné zemi. Vlastně dokonce na jiném kontinentě a nechat přepisovat a převážet auto přes oceán mu přišlo hloupé. Obzvlášť, když on měl tady ve Státech své.

I přes všechny tyto logické argumenty, které si paní Kimová vyslechla a potvrdila, nechala auto připadnout synovi. A hned na to zjistila, že vozu brzy vyprší pojistka, což se stalo hlavním tématem každodenního telefonátu.

Nejprve nemohl Ravi auto pojistit, protože bylo stále v dědickém řízení, a přestože paní Kimová věděla, že řízení není u konce, když v něm sama byla jako pozůstalá, tak ji to stejně neodradilo od toho každý den telefonovat a ptát se, jestli už vyřídil pojistku. Argumenty, že není možné tu pojistku bez papírů vyřídit, na ni neměly účinek.

Pak už bylo auto oficiálně Raviho, ale papíry k němu putovaly někde letecky a s blížícími se Vánocemi měla pošta opravdu velký skluz, obzvlášť ta mezinárodní. V toto období paní Kimová poslouchala ještě stále tu samou výmluvu o chybějících papírech a nechápala, proč už to auto není dávno pojištěné.

Pak se papíry někde na cestě ztratily. Za to paní Kimová Ravimu nadala a příležitostně mu vyčetla, že kdyby to auto pojistil, tohle by se nestalo.

Papíry se našly a přišly do schránky i s razítkem z pošty města Maputo, které se nachází v Mosambiku. Ravi si marně lámal hlavu nad tím, jak si mohla pošta na trase Seoul – Amerika odskočit na dovolenou do východní Afriky, ale odpovědi se nedopátral. Ihned na to se ztratilo auto.

Auto se nenacházelo celé dva týdny a Ravi trval na tom, že v žádném případě na sebe nepřepíše vůz, který už možná leží na dně oceánu. Opět mu maminka vyčetla, že kdyby auto pojistil, dostal by jej alespoň vyplacené. Ravi jen jízlivě poznamenal, že zmizení v Bermudském trojúhelníku běžně pojistka vozidla nepokrývá.

Ztracený automobil se našel a nedorozumění bylo vysvětleno špatným označením nákladního kontejneru. V tuhle chvíli už auto cestovalo někde po Státech a mířilo k majiteli na předměstí. Ravi jej ale odmítal přepsat a pojistit, dokud neuvidí, v jakém je stavu, a jestli vše sedí. Zároveň ale také odmítal nadále mluvit s matkou, přehodil štafetu na manželku, a tak v posledních dnech musela hledat výmluvy pro nepojištění ona. Nebylo to od něj hezké, ale dělalo mu to zvláštně podlou radost.

Dnes se Angel paní Kimové vymluvila, že auto stále ještě nedorazilo, ale hned jak dorazí, určitě jej půjdou pojistit. Následoval pravidelný monolog, ve kterém paní Kimová nepustila Angel ke slovu. Vyprávěla, jak je jí smutno, a co dělala celý den.

Tohle byla část, která Ravimu už také lezla pěkně krkem, čehož zneužil Taemin a povedlo se mu rozhýbat zahořklého rebela k práci. Emma vymetala sutiny z obývacího pokoje, všichni čtyři muži přemísťovali obklady volně odložené na náhodných stanovištích do míst, kde se budou skutečně pokládat, Angel trpěla u telefonu.

Zbývaly tři dny do Vánoc.

Následující den začal v domě Kimových hádkou protože Angel přeskládala polovinu jídelny, aby se tam dalo alespoň jíst. Bohužel tento úklid zahrnoval i původní kresby pana Kima, nevyhodila je, jen nevěděla, kde jsou.

Hádka byla ostrá a drsná, vyvrcholila rozbitým talířem a následným divokým sexem na usmířenou. O dvacet minut později se manželé hádali zase, tentokrát déle, intenzivněji a bez toho závěrečného sexu na usmířenou.

Oba práskli dveřmi, on se šel uklidňovat do posilovny, ona vyzuřit na střelnici, aby rozdýchala příchozí nevolnost, co jí obrátila žaludek v tom prudkém nárůstu hněvu. Nechali zbytek party v domě, aniž by je zajímalo, že byli celou dobu ve vedlejší místnosti a slyšeli úplně všechno, i když se hodně snažili některé věci neslyšet.

První přijela domů Angel, připojila se k Emmě v chodbě. Ženy seděly v tureckém sedu na zemi a lepily kachličky na stěnu doufaje, že to nebude moc křivé, a když, tak budou tvrdit, že je to moderní architektura. Byly si vcelku jisté, že to mají rovně, od oka to tak vypadalo – ani jedna z nich nikterak nevynikala v geometrii.

Když přišel Ravi domů, byl unavený a už se nechtěl hádat, ale zároveň nevěděl, jak má začít konverzaci, jen s tichým pozdravem proletěl chodbou a několika dlouhými kroky zamířil do koupelny, ve které se vzápětí zamkl. Dočista při tom všem zapomněl, že přestal fungovat bojler.

Domem se opět rozlehl křik hodný oběti v postapokalyptické zombie krajině. Angel ujel velmi škodolibý úsměv, rázem se jí lepidlo na obklady nanášelo záhadně radostněji. Alespoň drobné zadostiučinění ji hřálo na prsou.

Vyčerpaný a sprchou pokořený Ravi se došoural za zbytkem přátel. Kai ho obdařil vroucím úsměvem, i když i on si v duchu myslel, že ta ledová facka byla dar z nebe. Vzal blonďáka okolo ramen a snažil se mu zvednout náladu přednesením novinek, které se zatím udály. Triu mladíků se povedlo zdárně zatmelit díry ve zdi tak efektivně, že nebylo skoro poznat, kde původně byly. Na tomto uměleckém díle se nejvíce, kupodivu všech, podepsal Jimin. Hlásal, že je to jako s make-upem, prostě je potřeba mít cit a správně zakrýt nedostatky. Hoši jej plácali po zádech za dobrý výkon, což mu dodalo zcela novou dávku sebevědomí a hned na to jim donesl pořádně osolené kafe.

Odpoledne volala opět paní Kimová. Angel radostí doslova skákala, zase zapřela Raviho, který trénoval běh na zimní maraton, vysvětlila, že nejde pojistit auto v sobotu, kdy jsou zavřené úřady a opět si poslechla, co všechno zajímavého se dělo v Koreji.

Naštěstí ji tentokrát zachránila její vlastní maminka, která přijela jen na rychlou otočku – dovezla cukroví a také oběd pro všechny pracující. Tatínek Angi po ní ještě posílal partě domácí samohonku, ale tu paní Smithová nechala v autě a tvářila se, že flašku kořalky nikdy nedostala.

Angel se díky tomu mohla zbavit telefonu, protože paní Smithová – vysokoškolská profesorka, už roky shledávala paní Kimovou pozoruhodným subjektem k výzkumu. Přebrala sluchátko a dělala si zápisky.

Následující hovor pro své vlastní dobro ani Ravi ani Angi neposlouchali, ale proletěl okolo nich drobný úryvek z debaty o příčině toho, proč si pan Kim nerozdělil práci v domě na etapy, ale dělal ji všechnu naráz. Podle paní Kimové mu ten chaos našeptával ďábel. Podle paní Smithové to bylo spíš ADHD. Po delší poměrně jednostranné diskuzi byla paní Kimová ochotná připustit, že to možná mohlo tak trochu být ADHD, ale byla si jistá, že za něj mohl ďábel. Následovala debata o tom, jestli na poruchu pozornosti pomáhá sůl umístěná do rohu místnosti pro lepší očistu energie, či nikoli. Paní Smithová se začínala těšit na novou akademickou práci.

Raviho temné oči se střetly se světlými okny do duše jeho vyvolené a poprvé po dlouhé době mu ujel malý náznak lehce pobaveného úsměvu, který tentokrát nebyl přetékající přetvářkou tak silně, že by se i Mona Lisa mohla jít zahrabat.

Zbývaly dva dny do Vánoc.

Ve čtyři hodiny třicet dva minut ráno probral Raviho náhle vyzvánějící telefon jako rána pálkou do hlavy. Úlekem sebou trhl a přepadl přes postel. Ozvalo se žuchnutí a Raviho zasténání tlumené přikrývkou, která jej při pádu těsně následovala. Angel se umrtveně natáhla pro inkriminovaný předmět a chtěla jej prohodit oknem, pak jejímu napůl spícímu mozku ale naštěstí došlo, kolik ji její telefon stál a raději hovor vzala.

„...Haló?" zívla rozespale do mikrofonu. A vtom jako by do ní blesk udeřil. „Tady je půl páté ráno, proč voláte tak brzo, maminko?"

Angel se zasekla. Paní Kimová měla totiž velmi neprůstřelný plán. Bylo vcelku zjevné, že pokaždé, když volala odpoledne, její syn byl trénovat běh na zimní maraton. Rozhodla se tedy zavolat v noci, kdy bylo docela jisté, že ho doma zastihne spícího. Na tohle Angel neměla nervy, beze slova otočila telefon na Raviho, počkala, až si jej odevzdaně vezme, a pak mu láskyplně ukradla deku, převalila se od něj zády a zachumlala se do pokrývky.

„Ne, ještě jsem to auto nepojistil," spustil místo pozdravu. „Víkend má dva dny, mami. Ve Státech, stejně jako v Koreji. A kupodivu, když včera nebyly úřady otevřený, tak světe div se, nebudou ani dnes. Je neděle, navíc půl čtvrté ráno! Dej mi svátek mami, potřebuju se vyspat."

A s tímto krutým monologem zavěsil hovor.

„Ona se nudí, proto pořád řeší tuhle stupidnost s autem," zamručela ospale Angi.

„Já vím, ale nemám náladu poslouchat to její kňourání. Otec je pryč skoro čtvrt roku a ona je zaseklá v čase."

„Je doma sama," Angi se k němu otočila čelem. Konejšivě přejela prsty po jeho tváři. „Ještě to nezpracovala. A ty podle mě taky ne."

Ravi se jen zhluboka nadechl, sebral její ručku lehce do své dlaně. Letmým polibkem na hřbet ukončil tohle téma: „Pojď ještě dospat těch pár hodin než zase přijdou ostatní."

Zavřel oči a už neviděl, jak na něj Angel starostlivě kouká. Hleděla smutně na utrápenou tvář, která za maskou z kamene ukrývala tolik bolesti. Ale kdykoli se svému milovanému pokusila od té bolesti ulevit, odmítl ji.

Když se Ravi znova probudil, přišlo mu, že podle světla venku je nějak moc pozdě a zvonek u dveří zatím nezvonil. Vysvětlení dostal o malou chvíli později, když sešel schody. Ukázalo se, že všichni už tam dávno jsou, Angel totiž dala Taeminovi ty zmíněné klíče. Přítomnost přátel v domě jej ale nepřekvapila tolik jako to, co zrovna dělali.

Pohřební závěsy v jídelně byly roztažené dokořán a pouštěly dovnitř velkou spoustu světla, na okně visela drobná světýlka mihotající se jako světlušky v temné noci. Většina igelitů z místnosti byla pryč. Taemin luxoval koberec. Na stole stála váza s decentně se třpytícím smrkovým chvojím, větvičky zdobily malinké, rozkošné baňky. Hned vedle se skvěla parádně kýčovitá, ale líbivá porcelánová soška bílého jelena stojící na háčkovaném prostírání. Nalevo lákal Angiin křišťálový servírovací talíř, na nějž právě Emma pečlivě kladla poslední kousky cukroví, aby vypadal dokonale. Jimin se zbavoval prachu od sutě na polstrování židlí válečkem na zvířecí chlupy. A Kai hezky aranžoval mašli na balíčku, který přišel toho rána poštou – na lístku stálo: ‚Mojí oblíbené/jediné vnučce. Krásné Vánoce, Kremrolko, posílám ti nějaká přírodní antidepresiva, dejte si do nosu. Líbám, babi. P.S. – Tenhle lístek spal. A kdyby se někdo ptal, tak se mnou nejsi v kontaktu několik let.'

Ravi už se nadechoval, aby vyslovil dotaz, proč se s tím vším parta dělala, když bude potřeba vrtat do zdi, aby se dala zajistit ta pekelně zlá knihovna, až se bude po vymalování dávat zpět. Zarazil jej ale prudký vzdech přímo za jeho zády.

„Jéé! Vy jste úžasní," zajásala Angel a vběhla nadšeně do jídelny. Oči měla plné šťastného třpytu.

A tu Ravi urychleně sklapl a nezeptal se party na nic. Pohled na jeho milovanou ženu byl jako facka od reality. Nevypadala poslední měsíce šťastná a on jí rozhodně nebyl zrovna tou nejlepší oporou. Vidět ji jásat z takové maličkosti ho skoro až zabolelo. Měla ráda okázalé Vánoce, hezký strom, pořádnou večeři, výzdobu a všechny ty vůně. Dokázala strávit půl hodiny výběrem mezi vonnou svíčkou s názvem Skořicová rolka a Babiččin závin. Podle něj to vonělo úplně stejně, ale ona v tom poznala rozdíl. Ale letos to jediné, co v jejich domě připomínalo svátky, byla televizní reklama se svítícím kamionem přijíždějícím do města při které se zpívalo: ‚Vánoce jsou tady' a on to tak původně hodlal nechat, jen by možná ještě vypnul i tu televizi. Jenomže teď mu to bylo líto.

Sledoval, jak Angi nadšeně objímá Taemina. Nemusela se ani ptát a bylo jasné čí to byl nápad. Nejspíš se na tom parta shodla, ale jenom jeden z nich byl tou největší hybnou silou – a Ravi to nebyl. Tentokrát to nebyl on, kdo by chtěl Angi udělat radost.

Zastyděl se a bez jediného slova se vypařil z jídelny. Šel zpátky do ložnice, aby se převlékl, chtěl vypadat slušně k dnešní snídani servírované na oběd.

V pozdně odpoledních hodinách probíhal online hovor s oblíbenou babičkou Smithovou, u kterého byli všichni po zaslouženém celodenním úklidu. Babi byla asi někde na párty, protože jí zpovzdálí hrála plážová hudba. Měla na sobě letní šaty zvýrazňující její zadek jako obrněný transportér a na krku se jí houpal květinový věnec, v jedné ruce držela drink s paraplíčkem, v druhé mezi rudě nalakovanými drápy, za které by se nemusel stydět ani lev, třímala cigaretu.

Jako prvního pozdravila s obrovským nadšením Kaie, který skoro ani nebyl v záběru a seděl kdesi na kraji vzadu. Babička ale svého kolouška poznala i na dálku.

Koloušek Kai nesdílel zrovna dvakrát radost z toho, že si jej babi všimla, a hned po pozdravu se slušně omluvil, že má něco moc důležitého, přičemž se opravdu naléhavě odsunul tak dvacet centimetrů mimo zorné pole kamery a natáhl se pro sušenku. Konečně měla babička ničím nerušený výhled na svoji vnučku v centru celé kamery.

„Kremrolko! Jak se máš? Dostalas můj dárek?"

„Ano..." běžně by byla Angel bez sebe radostí, že babičku vidí, ale tahle odpověď byla poněkud strohá. Mělo to svůj důvod. „Babi, tys mi poslala k Vánocům trávu?"

„Je to přírodní lék na deprese, můžu ti to zaručit. Můj kamarád z Floridy si dá jednou denně a je mu moc dobře."

V balíčku byl jako dárek i moc hezký svetr s vločkovým vzorem, který babička vlastnoručně háčkovala. A také sušenky, které vlastnoručně pekla, ale ten dealerák plný trávy na sebe strhnul největší pozornost. Tu už babička vlastnoručně nesklízela, tu prostě koupila od dealera/kámoše z Floridy.

„Babi, nemůžeš mi posílat drogy! Přijde ti to v pořádku? Vyhodím to!"

„NE! Pro Kristovy rany, seš normální? Víš kolik ten balíček stál? Navíc by sis měla dát, abys trochu uvolnila ty svý zkostnatělý zcvaklý půlky, ale hlavně taky ty by sis zasloužil pořádnýho čmouda, Ravi."

„Zapomeň na to, že nechám svýho muže kouřit trávu. Ne, vyhodím to a hotovo, příště raději místo hulení pošli víc sušenek, cukr je taky fajn na deprese."

„No jak chceš. Tak příště těch trávových sušenek napeču víc." Kai se zarazil v přežvýknutí, obezřetným pohledem sledoval zbývající půlku poměrně lahodné sušenky. Doteď snědl už dvě, ale najednou měl jaksi problém polknout sousto v ústech. Opatrně tu zbývající půlku odložil a tvářil se, že si jen nechává na potom.

Babička se mezitím dala do vysvětlování všech pádných argumentů, proč poslala zrovna trávu místo například bonboniéry. Sice se snažila znít sofistikovaně, ovšem dost jí ubíralo na vážnosti, že se začala podvědomě vlnit v rytmu podivně známé hudby.

„Ty jsi na Havaji?" vypadlo z Angel skoro dotčeně.

„Ne," vychrlila babi až podezřele rychle, „to rozhodně nejsem a nezmiňuj žádný údaje o poloze."

„...Neříkej mi, že tenhle hovor může být z nějakýho důvodu sledovanej!"

„Určitě není," mávla nad tím ledabyle rukou babi a její výraz svědčil o tom, že hovor rozhodně sledovaný je a ona to ví, ale chce svým mizivým hereckým talentem přesvědčit ostatní o opaku. „A vůbec, kde máš svého krasavce, chci aby mi pověděl detaily té vaší skvostné cesty na pohřeb. Slyšela jsem jenom něco od tvé mami."

Ravi se přisunul vedle Angi a pokýval babičce na pozdrav, nechal si popřát upřímnou soustrast, a pak na její přání spustil vyprávění o pověstném cestování, kterou už znali všichni skoro nazpaměť.

Celá cesta na pohřeb byla vlastně jedna velká fraška. Paní Kimová, přestože byla velmi silně věřící křesťanka, trvala na šatech v tradičně korejské smutné bílé. Ani jeden z nich bílou formální róbou nedisponoval a Raviho dotaz, jestli nestačí, že je Angel bílá i bez oblečení, nebyl přijat zrovna dvakrát s vtipem. Museli tedy na poslední chvíli nakupovat. Bohužel bílá barva nebyla na letošním seznamu New Yorkské podzimní kolekce. Ze všech obchodů řvala chilli červená, výrazná růžová a lehká chrpově modrá. Bílé šaty se v celé zemi daly sehnat pouze na jediném místě - ve svatebním salónu. Nebyl čas shánět šaty jinde, kvůli vytíženým letům na korejskou festivalovou sezónu měli štěstí, že vůbec sehnali let ve správnou dobu. A tak pořídili ty nejméně slavnostní svatební šaty a ostříhali ze sukně krajku v marném pokusu udělat je trochu víc formálnější.

Na letišti zjistili, že jejich let je kvůli špatnému počasí odložený a už začínalo být jasné, že nejspíš nebudou mít ani čas zajít před pohřbem do hotelu, natož se někde převléknout. Proto se oba převlékli v letištní hale. Ze záchodků najednou vyšel trochu nedbale upravený pár ve svatebních šatech. Angel si trapně stahovala rolující se pouzdrovou sukni, Ravi se v bílém obleku nepříjemně ošíval. Úplně všem v okolí bylo naprosto jasné, co na záchodcích novomanželé asi tak dělali, a kupodivu ani ta ostříhaná krajka nikoho neošálila.

V hale jim gratulovali lidé, ve frontě je pouštěli před sebe, aby stihli líbánky, letištní kontrola jim popřála šťastný vstup do nového života. Celé tohle fiasko zakončila letuška na pravidelném letu San Francisko – Seoul, která byla svojí nejlepší kamarádkou zažranou do kdrama donucena shlédnout nejnovější film na Netflixu. Sledovala jej tak napůl a všichni asiaté se jí tam zdáli stejní, celý večer ale doprovázela přednáška o světě kpopu a kdrama. Při kontrole seznamu pasažérů tedy hned zpozorněla, když tam stálo jméno ‚Kim W.' a hned na to zahlédla dvojici ve svatebním. Zatajil se jí dech a srdce jí poskočilo.

Přišla se Raviho opatrně zeptat, jestli je pan Kim, což on samozřejmě potvrdil. Nevědomky tak ale letušce odkýval informaci, že je Kim Woobin, o kterém letuška moc dobře z přednášky věděla, že se má teď někdy ženit, a přestože si ho naprosto nepamatovala v obličeji, tak jí utkvělo poznávací znamení z filmu: ‚Je to ten s blond vlasy.' Pohled na Raviho odbarvený undercut ji přesvědčil stoprocentně.

Letuška ale nechtěla, aby cestující hvězdu a jeho manželku někdo příliš otravoval, a tak si informaci, že ženich je slavný herec, nechala pro sebe. Pouze při vzletu popřála anonymním novomanželům hodně štěstí, ale udělala to přes mikrofon, čímž zvedla obrovskou vlnu nadšení a gratulací, na kterou Ravi reagoval pouze obřím facepalmem. V tu chvíli bylo už trapné vysvětlovat, že letí na pohřeb, protože letadlo začalo slavit. Během chvíle jim ale letuška darovala velmi drahé luxusní šampaňské a oznámila jim, že pro ně dokázala najít dvě místa v první třídě.

V tu chvíli se na sebe pár jen podíval, s úsměvem poděkovali a začali jednohlasně hlásat, že letí na líbánky na Jeju. Bylo to nakonec vcelku příjemné, i když Ravi nepochopil, proč po něm letuška při výstupu chtěla, aby se jí podepsal na ubrousek.

A onen ubrousek pak létal vystavený v letadle s nápisem: ‚Tímto letadlem letěl Kim Woobin se svojí novomanželkou na líbánky na Jeju.' Viděly ho tisíce pasažérů a letuška roky vyprávěla svůj zážitek o tom, jak hostila hvězdu v první třídě. Problém nastal až jednou, když shodou okolností tímto letadlem skutečně letěl Kim Woobin a chtěl po letecké společnosti vysvětlit, co má tohle znamenat. Ale to už předbíháme v čase. Vraťme se zpět do roku 2024.

Pasáž o tom, k čemu letuška ubrousek chtěla Ravi samozřejmě nevyprávěl, z jeho pohledu to celé dávalo o mnoho menší smysl a přesně tak to i předával dál.

Celá parta pak s babičkou strávila milý večer při hraní nové online hry Marvel Rivals, kde babi nemilosrdně kosila nepřátele v roli Black Widow.

Zbýval jeden den do Vánoc.

Auto dorazilo na předměstí. Bylo celé, nic mu nechybělo a netekla z něj voda, kterou by po cestě mohlo nabrat nečekaným objevováním podmořského života. Zdálo se zcela v pořádku.

Ravi zahodil váleček do kyblíku s barvou a jel co nejrychleji do města, aby to prokleté vozidlo konečně přepsal a pojistil. Dělal to hlavně proto, aby měl od matky pokoj.

Jen jak za pánem domu zaklaply dveře objevila se Angel s talířkem babiččiných sušenek a s jednou nakousnutou mezi prsty, uvolněně veselým tónem zahlásila: „Kdo si chce zahrát Marvel Rivals?"

Hromadné „Jeeej!" se rozeznělo domem a všichni svorně odhodili náčiní někam za sebe. Nejspíš by nebyl dobrý nápad malovat v zimě, ale poslední týden před Štědrým dnem se ukázal jako obzvlášť teplý a ta malba byla potřeba, proto se rozhodli to risknout.

Když se Ravi vrátil domů, úplně všichni poctivě pracovali a malovali o sto šest. V tu chvíli mu nepřišlo divné, že se za tu dobu, co byl pryč, nepohnuli s prací ani o metr. Měl dobrou náladu. Obtočil se okolo své polovičky, líbnul ji zlehka do vlasů a jedním pohybem ruky zapnul světýlka na okně, když okolo nich procházel. Angel se zarazila a s tichým nevyřčeným „Wow" si vyměnila nadějný pohled s vedle stojícím Kaiem.

V následujících hodinách se uskutečnil telefonát s paní Kimovou, kterou Ravi podivně lehce a s humorem odpálkoval. Taky přijel opravář bojleru, kterému Ravi abnormálně vtipně líčil historku s cestou na pohřeb. Z koupelny se ozýval burácivý smích. Venku s pokročilou hodinou znenadání přituhlo, takže barva na stěnách přestala schnout a vypadly pojistky toho zcela nového elektrického rozvodu, což znamenalo hodně věcí – předně je to v Americe předzvěst Apokalypsy, ale hlavně v domě přestalo jet topení.

„Takže jsem i s opravářem byl ve sklepě a ukázalo se, že on taky neví, co ten jistič vyhazuje," hlásil dosti v pohodě Ravi.

„To ti mohlo dojít, je to opravář bojlerů, ne elektrikář," založil si ruce na hrudi Taemin umazaný na tváři od běloby, i přesto ale stále vyzařoval auru nadčasové elegance – kdyby takhle vyšel ven, jistě by se nedbale otřená běloba na líci stala módním hitem sezóny.

„Myslel jsem, že když dělá takovou práci, musí rozumět elektrice."

„Ty děláš v práci s počítačem, taky rozumíš elektrice?" rýpnul si do něj Kai využívaje Raviho vzácně dobré nálady.

Nastala chvíle přemýšlivého ticha.

„Touché!" uznal francouzsky Kaiovi bod za zásah.

„Tys měl tu trávu, že je to tak?" vypadlo skepticky z Angel. Sama sice měla už dvě sušenky, ale to jí nebránilo v souzení manžela.

„Jo, měl," nezapíral Ravi a vesele ji chytil za ramena. „A víš co? Je mi fantasticky, fakt jsem v pohodě. Vždyť je to tu docela hezký."

„Ravi, nejede nám teplá voda a přestalo jet topení, celé přízemí smrdí mokrou barvou, která v tom chladu neschne."

„Pravda, pár much to má. Ale jak říkal můj táta: To spravíme hochu," zadíval se své ženě do očí.

„Hochu?" podivila se Angel.

„Říkával to mně, tak to dávalo větší smysl."

„Lidi! Lidi! Poslouchejte," umlčela všechny Emma a stoupla si mezi ně, „Mám nápad. Když jsem se s váma seznamovala, byli jsme všichni u Taemina. Minulej rok jsme byli na bytě u Jimina a Kaie – a upřímně nebylo to moc dobrý..."

„Hele!" urazil se dotčeně Jimin, který dělal hostitele. Kaiovi to bylo jedno, ten souhlasil s tím, že ten rok nestál za zmínku, proto o něm ani nikdo pořádně nevěděl, že proběhl.

„Chci tím jenom říct: Pojeďme ke mně do města. Je to tam malý, ale žije to tam."

„Jako teď?" ujišťovala se zmateně Angel.

„Ne, nechám vás spát ve studeným domě bez teplé vody a přijeďte až zítra – jistěže teď. Sbalte si věci, no tak!" pobízela natěšeně Emma, čímž se jí povedlo vyburcovat ve zhuleném blonďákovi dobrodružného ducha.

Chytil svoji drahou za ruku a při cestě do ložnice ji ujišťoval, že to bude určitě moc bezva čupr párty a totál v pohodě, jenom se po cestě musí stavit na jednoho nebo sedm hambáčů. Angel začala přemýšlet, že na jeho nynější slovník má v sobě asi moc málo omamných látek. Někdo ale musel řídit auto a Ravimu to nehodlala svěřit.

Sbalili se, koupili hamburgery a vyrazili do centra, kde bydlela Emma v malém, ale útulném podnájmu rozlohou vhodném tak akorát na to, aby se v něm odehrával nějaký sitcom. Všichni se vecpaly na gauč a Emma otevřela víno...

Nastal Štědrý den.

Ve tři hodiny ráno vzbudila celou partu hlasitá hudba ze sousedního bytu, kterou byl po troše pozornosti schopný poznat jenom Taemin, Ravi měl deficit úplně všeho a bylo mu zle, Jimin byl na šrot už ve chvíli, kdy si přičichl k první sklence vína a Kai se tentokrát taky nedržel moc zkrátka.

„To je... kpop?" zasýpal rozespale Emmin přítel, zatímco pomalu rozeznával starší popové fláky ze své domoviny. „To má být nějaká narážka?"

„Co? Ne," protřela si oči ospale snědá kráska, „vedle mě je Airbnb. Tenhle týden je tam nějaká parta mladých Korejek. Já to zařídím. VYPNĚTE TO VY KOREJSKÝ KUNDY!"

Hudba se vypnula. A Emma láskyplně objala zkoprnělého Taemina okolo krku. Věděl, že chodí s Italkou, ale nevěděl, že je pravda, co se říká o jejich horkokrevnosti.

Nadále už ale nikdo neusnul, protože parta Korejských turistek přijela do Států pořádně oslavit Vánoce a hitovky zněly odvedle průběžně celý den.

„Bože mně je blbě," bědoval pobledlý Ravi.

„Mně taky a to jsem nic nepila," svíjela se Angel vedle něj.

„Ani já," potvrdil svoji abstinenci teď-už-ne-tak-veselý konzument přírodních antidepresiv z Floridy. Bylo mu zle z trávy a taky z přejezení hamburgery.

Angel se opírala o jeho rameno, koukala se na Emmin působivě skladný vánoční stromeček a barevná světýlka za okny: „Jestli mi dneska zavolá tvoje máma s dotazem, jestli jsme už pojistili auto, tak ji pošlu šťastně a vesele do piči."

„Máš moje požehnání."

„Oppa Gangnam Style!" ozvalo se přes zeď mnohohlasně.

A pak už to bylo jen horší. Angel bylo, možná i naštěstí, nějakou dobu dost zle na to, aby řešila, že je Štědrý den. Nestihla ani začít vyšilovat a najednou Emma chystala večeři, u které jí asistoval Jimin, za poslední týdny přivyklý být dost v kuchyni. Angel chtěla pomoct také, ale všichni věděli, že by jí mohlo dojít, že dnes je den D a ona nemá své pohádkové Vánoce, takže ji Taemin strategicky posadil k počítači a i s Kaiem ji zabavovali hrou. Do rytmu salvy ze samopalu, kterou Angel kropila svoje nepřátelé se přes zeď ozývalo sladké: ‚Gee, gee, gee, gee, baby, baby, baby'. A tak Emma odstěhovala svoje vcelku velké reproduktory ke stěně a pustila na oplátku experimentální technický black metal s infúzí jazzu. Poznamenala u toho, že Girls Generation budou konečně jednou znít poslouchatelně.

Ravi se nejdřív šel jen projít, aby se zase dostal do formy. Pak odešel ven s telefonem na lince s Jižní Koreou. Maminka mu opět plakala, že je jí smutno, ale byla ráda, že už konečně vyřídil tu pojistku. Pak jel do obchodu, a když se konečně vrátil, zahodil bundu na gauč a už si vážně chtěl jen sednout. Ovšem znova zazněl telefon, tentokrát s cizím číslem. S povzdechem ho vzal, to co ale uslyšel, jej postavilo na nohy zcela okamžitě.

„Pojišťovna? Co se stalo?... Co? To je vtip, ne?" zněl skepticky ale dostatečně nervózně.

Jeho tón zastavil dokonce i hráče u stolu a Emma přepálila olej, jak hrozivě to znělo.

„Náš soused Rodgers to narval do tátova auta se svojí silniční lokomotivou," vysvětlil po ukončení telefonátu velmi stroze, Angel ale poznala, že to v něm vře.

„Jedu tam."

„Pojedu s tebou," stoupla si na nohy jeho polovička.

„Ne, zůstaň tady."

„Ale já-"

„Angi!" otočil se po ní výhružně. „Už mám všeho až po krk, a jestli mě bude podnapilej soused nasírat, rozbiju mu hubu a tebe u toho nechci!"

Otočil se na patě, přidal do kroku a jen urychleně sebral bundu z věšáku u vchodu. Vmžiku za ním práskly dveře.

V bytě najednou bylo ticho, i když se to z chodby špatně poznávalo kvůli korejské párty hned vedle. Jen na ně zabouchal, aby se ztišili a šel kvapem k autu.

Naštvaný, roztěkaný a nepozorný si omylem zabouchl klíče v autě ještě dřív než vůbec někam stačil jet.

„Do hajzlu," zasyčel si pro sebe a pokoušel se vpáčit prsty mezi gumu špatně těsnícího okénka u spolujezdce, aby se jej mohl pokusit stáhnout dolů.

„Dobrý večer občane, co to tu děláte takhle večer?" za Ravim stála dvoučlenná hlídka. Když se po nich ohlédl a zaostřil přímo za ně, usmívala se na něj policejní stanice v celé své kráse, páčil okénko přímo před ní.

„Vím, jak to vypadá, ale to auto je moje, zabouchnul jsem si uvnitř klíče."

„Tak jistě máte doklady, pane, nebo ty máte taky uvnitř," prohodil rozverně jeden ze strážníků zvyklý na výmluvy zlodějů aut.

Ravi protočil otráveně oči a sáhnul do kapsy. Prázdno uvnitř mu ale sevřelo žaludek. Prohmatal druhou kapsu, náprsní kapsu, kapsu uvnitř... A teprve pak mu došlo, že na sobě poznává Kaiovu koženou bundu. Ta jeho si poklidně užívala black metalový koncert odložená na pohovce.

Nervózně si navlhčil rty: „Bude to opravdu znít šíleně, ale omylem jsem si vzal jinou bundu."

„Věřte mi, že jsme už slyšeli horší šílenosti. Tak si dejte pěkně ruce na kapotu."

Blonďákovi se najednou o dost hůř dýchalo a chuť se prát jej znenadání opustila. Teď už bylo jasné, že ať řekne cokoli, nikoho to nebude zajímat, ale byly přece Vánoce.

„Prosím vás, měl jsem strašnej den, zdědil jsem druhý auto po tátovi a volali mi, že ho naboural soused silniční lokomotivou. Byl jsem nervózní, vzal si špatnou bundu, zabouchl klíče, copak vám se to někdy nestalo?" zkusil poslední zoufalý pokus.

„Máte pravdu, teď už to znělo šíleně. Ruce na kapotu! Hned!"

A na kapotu jeho tmavého vozu dopadly odevzdaně dvě velké dlaně s dlouhými prsty. Svěsil hlavu a svíral se mu žaludek.

„Prej silniční lokomotiva, musí se mu nechat, že se snažil být alespoň originální," pousmíval se strážník-šprýmař při pacifikování nebezpečného zloděje aut.

Angel nervózní jako lvice v kleci chodila s telefonem v ruce sem a tam. Neodvažovala se mu telefonovat, aby jej nepopudila ještě víc, ale když už si troufla mu přeci jen zavolat, nebral to. Měla obavy, že z toho vzteku nedával pozor a ještě se někde vyboural.

Ani zbytek přátel nebyl zcela bez obav. Shodli se na tom, že možná jen Ravi nechce brát telefon Angi, a nejrozumnější bude, když mu zkusí zavolat jeho bezkonkurenčně nejlepší kamarád. Jenomže ani Kaiovi blonďák nebral telefon.

Nakonec ale mobil přeci jen zazvonil, ale číslo bylo skryté. Angel měla jakýsi divný pocit, který se stupňoval, když se dozvěděla, že Ravi volá z policejní stanice.

„Cože jsi udělal?" následoval šok a protření čela dlaní. „Vydrž, hned tam přijdu. Budu tam co nejdřív."

„Dal sousedovi přes držku?" valil nevěřícně oči Jimin.

„Ne. Ani tam nedojel. Zabouchnul si klíče a páčil auto přímo před policejní stanicí. Má na sobě Kaiovu bundu, nechal doklady tady. Jdu jim to vysvětlit."

Vzala si své věci, doklady manžela a spěchala za ním.

Ravi měl obří štěstí ve dvou věcech: že nevzdoroval, a že jeho žena uměla být neskonale roztomilé a přesvědčivé stvoření. Dostala ho ven jen se symbolickým pokáráním. I když ještě na poslední chvíli musel trpět typicky Americký všudy přítomný ignorantský rasismus. Strážník, co mu vydával zabavené věci totiž z nějakého zvláštního důvodu naznal, že Ravi je Japonec a mlel celou dobu o tom, jak jeho dcera zamilovaná do anime pojede do Tokia studovat japonštinu, a pak se nechá zaměstnat někde třeba ve studiu jako kreslířka mangy.

Blonďák nezvládl nechat zmizet z tváře znechucený výraz, ale strážník si z něj nic nedělal. Na rozloučenou Ravi pronesl krásnou znělou korejštinou: „Vlez mi na záda ty rasistickej imbecile a tvoje dcera nedodělá ani prvák."

„Co to znamenalo?" podivil se strážník zvědavě.

„To bylo japonsky přání k Vánocům," pousmál se Ravi typickým Mona-Lisa-hadra úsměvem a vzal za ruku svoji choť. Urychleně se dal na cestu ven z budovy.

Když šli po ulici, bylo tíživé ticho. Ravi si prohrábnul vlasy.

„Promiň mi, že jsi kvůli mně musela na Štědrý den na policii."

„To nic, jen... Co tě to napadlo? Páčit okýnko. Měl jsi nám zavolat,"

„Já vím, já vím," bránil se blonďák a zarazil ruce do kapes, „Já to prostě potřeboval udělat sám. Potřeboval jsem cítit, že zvládnu k něčemu být."

„A to by sis dokázal tím, že vypáčíš okýnko v našem autě?"

Zarazil se v kroku s hlavou svěšenou a snažil se rozehnat příchozí smutek, ale už toho bylo moc, už to nešlo přehlížet. Přestávalo se mu dařit schovávat emoce za fasádu z přetvářky. Kamenná maska začínala pomalu pukat.

„Jsem vyčerpaný, ten psychickej nátlak od mámy mě pomalu připravuje o rozum. Šílím z ní, z toho auta, z naší situace... Všechno šlo do hajzlu. Máme dluhy, naše životní úspory jsou pryč, náš dům je ruina a já nevím jak ho spravit," hlas se mu zlomil. „Nevím, jak to udělat bez táty. A k tomu všemu jsem donutil tebe, aby ses vzdala svých pohádkových Vánoc."

„Ravi," vydechla Angel soucitně. Dlaň jí něžně sklouzla po jeho paži, opatrně zespod nakoukla do zmučené tváře. Oči se mu zasklily.

„Všechno jsem to odkládal, protože jsem to prostě nechtěl řešit. Něco se pohnulo teprve, když se moji přátelé doslova nastěhovali do našeho domu a moji zodpovědnost přebral Taemin. Nechtěl jsem ho tam! Ale bez něj..." hluboký nádech přerušil záplavu slov, co se mu drala na mysl. Horký dech se vznášel od jeho úst. „Všichni jste museli trpět ty moje nálady a jízlivosti. Ty nejvíc."

Vzhlédl k ní, dlaní jemně pohladil její líc, na tváři se mu zaleskla slaná cestička. Angi na něj jen beze slova koukala, oči ji pálily taky při pohledu na to, jak je zlomený. Propletla s ním prsty a udělala krok blíž.

„Nemám pro tebe ani dárek. Já zapomněl, víš?"

„Měl jsi toho tolik," špitla tiše.

„Já vím, ale i když jsem si vzpomněl, prostě jsem neměl náladu. Jen jsem doufal, že když okolo tebe budu pořád trávit vzduch zdůrazňováním v jaké jsme situaci, že ti to sebere chuť něco slavit," promnul její dlaň a zabalil ve své, aby ji prsty nezábly. Uhýbal pohledem. „Teprve až jsem viděl jakou radost máš z toho chvojí na stole, tak mi došlo, jak moc jsem sobeckej. Kolik ústupků jsi kvůli mně udělala. A já nebyl ani schopnej dát ti tenhle jeden den."

„Lásko," otočila mu tvář k sobě a oči jí jihly, zadívala se mu do temně hnědých panenek. „Nepotřebuju dárek a tradice, ani svoji pohádkovou výzdobu – i když je nejhezčí v celé ulici," prohodila jen tak mimoděk na oko povýšeně, aby mu vykouzlila úsměv na rtech. „Mám to ráda, ale nepotřebuju to. Dřív jsem myslela, že bez toho nemohou být ty pravé Vánoce. Potřebovala jsem cítit to kouzlo, držet tradice, abych uchovala ten lesk na pozlátku. Ale o tom to není..."

„Nemusíš se toho vzdávat-"

„Taky nevzdávám," přerušila ho. „Jen měním svůj pohled. Ty poslední dny s našimi přáteli, to jak jsme dokázali držet pohromadě a najít si i v tak těžkých chvílích trochu radosti pro sebe. To bylo ono. Když jsem se dnes rozhlédla po Emmině bytě – hraje tam ke Štědrovečerní večeři metal, vyprávěla nám historku, jak její oblíbená kapela vypálila v Evropě kostel. Jimin už si zase hraje na alchymistu s drinky a Taemin při dramatickém rozmáchnutí shodil stromeček na zem. Všechno bylo tak, jak to má být. Jediné, co mi chybělo byl tvůj šťastný úsměv, ne ten nahraný, ale ten od srdce. Chybělo mi, jak se culíš k jedné straně a tvoje oči plné třpytu, když máš z něčeho radost. Tvůj pohled plný něhy a vtípky, kterými s Kaiem pražíte Taemina."

Angel Raviho tolik dojala, že nedokázal zadržet ještě několik dalších slz a tím definitivně prolomil tatínkovu nesplnitelnou žádost: ‚Jen žádné slzy.' Schoval svoji milovanou do náručí a pevně ji k sobě tiskl.

„To, co dělá ty pravé Vánoce, jsi ty. A nic víc," zašeptala k němu.

„Kdybych si tě už jednou nevzal, tak před tebou teď klečím s žádostí o ruku," zamumlal do jejích vlasů

„Chceš se rozvést, abychom se mohli zase vzít?"

„Ne! Na to nemáme peníze!" vydal ze sebe nahraně poplašeně a lehký úsměv se mu usadil na tváři. Temnou oblohou se pomalinku snášely malinké sněhové vločky, třpytily se v záři pouličních lamp.

Angel se od něj po chvíli kousek oddálila, jen tak, aby mu viděla do tváře: „Ravi, já pro tebe jeden dárek mám. Já myslím – Myslím, že tvůj táta se nepletl, když namaloval návrh dětského pokoje."

Blonďákovi se rozšířily oči a chvíli na ni jen beze slov hleděl.

„To jako, že já budu... táta?"

Angel přikývla. Štěstím se rozzářil. Byl to šok, ale milý a ta představa mu vehnala radostný úsměv na tvář.

„Mám návrh, co kdybychom teď na chvíli vypadli jen sami dva. Nikdy jsme nestrávili Vánoce jen sami. Dáme si nějakou nóbl tradičnější večeři, co třeba KFC, když jsi ten Japonec?" dloubla do něj prstem.

Konečně se z té masky po takové době vyloupl ten jeho typicky uličnický úsměv k jedné straně: „Dobře prokleté kuře? Proč ne?"

Chytili se za ruce a propletení jako čerstvě zamilovaný pár mířili do víru velkoměsta.

„Angi," začal po chvíli přemýšlení Ravi, „myslíš, že by se naše dítě mohlo jmenovat po mým tátovi?"

„Jasně, jen nevím, jak mu to vysvětlíme, když to bude holka," pokrčila rameny ledabyle Angel.

„Je jednadvacátý století, může se klidně jmenovat podle kódu vesmírné družice."

„To je pravda," rozesmála se Angi a užívala si, že má konečně svého muže zase zpátky.

A tak seděl zamilovaný pár naproti sobě ve fast food restauraci, chroupali smažené kuře, pili colu z papírového kelímku a u večeře jim za ruchu objednávek hrála jediná vypalovačka od Mariah Carey, a přesto to pro ně byly snad ty nejhezčí Vánoce. Na stole mezi nimi ležel původní nákres dětského pokoje od pana Kima. Angel ho našla než odjeli k Emmě a vzala jej s sebou do kabelky. Většinu se rozhodli ponechat tak, jak to tatínek nakreslil, ale pak vzal Ravi tužku a udělal do posvátného nákresu svoje vlastní změny.

A tak se koloběh uzavřel, stalo se to na Štědrý den, kdy se jeden Kim definitivně rozloučil, ale další už byl na cestě. A ty příští Vánoce, kdo ví, možná, že už budou o něm.