Jméno: Moonchild
Wattpad jméno: moonchild129
Zvolené téma: Vánoční píseň
Název povídky: Honba za ztracenou písní, aneb Jak pirát, cukrář, čertík a Mingi zachránili Vánoce
Skupina: Ateez
Postavy: Song Mingi, Kang Yeosang, Jung Wooyoung, Choi San
Počet slov: 19 232

Anotace:

Po dědečkově smrti zdědili každý něco. Sourozencům připadl dům a drahé obrazy. Na Mingiho zbyl dědečkův starý deník. Když ho večer při listování zažloutlými stránkami přemůže dřímota, probouzí se do světa plného fantastických bytostí posedlých Vánocemi, kde představivost vítězí nad logikou a svátky jsou vším. A aby toho nebylo málo, tak se od něj očekává, že ony Vánoce pomůže zachránit, přestože by byl nejraději, kdyby se nekonaly vůbec. Naštěstí na svůj úkol není sám... Podaří se Mingimu a jeho přátelům najít Vánoční píseň, než bude pozdě?

Text povídky:

Písnička o Vánocích

Dnes jsou konečně Vánoce
Můj nejoblíbenější den v roce
Pod stromem jsou balíčky
Maminka zapaluje svíčky
Venku padá sníh
Dědeček čte pohádky z knih
Letos jsem byl velmi hodný
Snad se mi všechna přání splní

(Song Mingi, 8 let)

❄❄❄

Nevinné dětské verše na něj pomrkávaly z první stránky. Úplně zapomněl, že je kdy napsal, ale při pohledu na ně si přesně vybavoval ten den. Byl to ten samý papír, který hrdě odnesl ukázat mámě. Velká křivá písmena, napsaná barevnými fixami. Pod nimi byl nakreslený vánoční stromeček a kolem něj pět postaviček. Vystavila si ho na ledničku. Dědeček ho musel později sundat a založit do deníku, který teď Mingi držel v rukou.

Při pomyšlení na dědečka se mu zadrhl knedlík v krku. Zemřel před třemi týdny, a Mingiho mozek to stále nedokázal úplně pochopit.

Básnička ho přiměla smutně se pousmát. Kouzlo, které prosakovalo z jejích veršů, se dávno ztratilo. Nevzpomínal si, kdy k tomu došlo, ani co se změnilo - jeden rok celý natěšený pomáhal se sourozenci zdobit byt, a druhý se pod stromečkem nutil do předstíraného nadšení, když trhal balicí papír se sněhuláčky z krabic označených jeho jménem.

Dárky už nebyly něco, co se o Štědrém dni zjeví v obývacím pokoji, nýbrž další položkou v nákupním seznamu. Místo koulovačky ve sněhu s kamarády lítal po bytě s prachovkou a vysavačem, a svíčku se ani neodvažoval zapalovat, aby ho náhodou nepřistihla paní domácí. To poslední, co mu scházelo, byla další přednáška o požární bezpečnosti.

Svátky se staly něčím, co se Mingi snažil přečkat. Vánoce zapadly mezi další dny v roce, a odlišovaly se možná tak měrou stresu, kterou mu se svými přecpanými obchody a návštěvami zvoucími se k němu domů na oběd přinášely.

Zmocnil se ho náhlý vztek na rýmovačku a celou tu hloupou knihu. Ruce se mu třásly. Nejraději by s ní mrštil do kouta.

Záviděl svým sourozencům. Staršímu bratrovi připadl dům. Povinností každého muže je postarat se o blaho rodiny, milovat svou ženu a vychovat děti, stálo na začátku dědečkovy závěti. Proto ti odkazuji pozemek a vše s ním spojené: aby tvá rodina vždycky měla své doma.

Mingiho bratr se oženil před rokem, a před pár měsíci rodině oznámil, že čekají dítě. Dům - skutečný dům, ne ubohá napodobenina v podobě stísněného bytu - kde budou moci vychovat svého potomka, pro mladý pár představoval dar z nebes.

Ani jejich sestra nedopadla špatně. Říká se, že fotografie vydá za tisíc slov. O malovaném umění to platí dvojnásob. Přenechávám ti tedy svou sbírku obrazů. Doufám, že k tobě budou promlouvat ještě dlouho potom, co já odejdu.

Dědeček si umění cenil nadevše, kam až Mingiho paměť sahala. Za svůj život se mu podařilo shromáždit mnoho pláten, některá obyčejná, jiná tuze cenná. Nepochyboval o tom, že se jich sestra nebude chtít vzdát, sama byla malířka. Kdyby však nebylo zbytí, dědeček jí daroval mnohem víc, než jen potravu pro duši a vzpomínky; nakreslil jí zadní vrátka, poslední rezervu, pojistku, že nikdy nepozná hlad ani nouzi.

A pak tu byl on.

Tobě, Mingi, nechávám to nejcennější, co mám.

Slova mu hořkla v ústech, jenom na ně pomyslel. Znal je nazpaměť. Četl je mockrát, a s každým přečtením tajně doufal, že se jen spletl. Že se písmenka přeskládají a odhalí jeho skutečné dědictví. Něco, co má opravdovou cenu.

Ale dědečkovo písmo k němu promlouvalo stále stejným hlasem. Odkazuji ti svůj deník: abys nikdy nezapomněl, na čem v životě skutečně záleží.

Tak to děkuju pěkně, pomyslel si zachmuřeně. Zatímco jeho sourozenci dostali dům a hodnotná plátna, Mingimu připadla rýmovačka, co si ji ještě ke všemu napsal sám.

Otočil na další stránku. Vzduchem zavoněl starý papír. Listy knížečky byly zažloutlé, na některých místech hrozily vypadnout z vazby, jiné měly ohnuté nebo utržené rohy. Obal si nevedl o moc lépe. Kůže byla odřená, v rozích se třepila, a kdysi hladký hřbet hyzdily klikaté čáry svědčící o opakovaném otevírání.

Objevil nedokončené skici a barevné nákresy všemožných zvláštních předmětů. V deníku bylo všechno - založené útržky papíru, další Mingiho fotografie z dětství, vylisované rostliny, poslepované výstřižky z novin, obrázky z časopisů. Doprostřed jedné stránky něčí prsty neuměle přilepily mapu města. Při pohledu na něj se zamračil. Výkres nepřipomínal předměstí Incheonu, kde vyrůstal, ani Seoul, kam se později přestěhoval, když nastoupil na univerzitu.

Dědečkův deník byl takových obrázků plný. Budovy a podivuhodné krajiny. Nahrubo načrtnuté tváře. Na jiné stránce zase pozoroval jakési bludiště, ne zcela nepodobné těm, které jako malý luštil v dětských časopisech.

Listoval deníkem, aniž by pořádně vnímal, na co se kouká, ponořený do vlastních myšlenek. Zabral se do nich natolik, že málem přeslechl kovové šramocení za svými zády.

Otočil se do chodby přesně včas, aby uviděl Seonghwu, jak vchází do bytu obtěžkaný nákupními taškami. Nohou za sebou zavřel dveře. Ve vlasech a na ramenou kabátu se mu třpytily sněhové vločky.

„Ahoj, zlato," pozdravil Mingiho. Aniž by si vyzul boty, vrazil nohy do Mingiho domácích pantoflí a táhl svůj náklad do kuchyně.

„Měl jsem cestu kolem, tak jsem ti donesl zásoby," vysvětloval, když si všimnul Mingiho tázavého výrazu. Za řeči skládal nákup do příslušných skříněk, jako by se nechumelilo. „Říkal jsem si, že na to nebudeš mít náladu, víš. A vidím, že jsem měl pravdu."

„Ještě že tě mám," souhlasil Mingi, ale jeho hlas postrádal obvyklou vřelost, kterou v něm Seonghwova přítomnost probouzela. Jeho přítel teď zanechal uklízení a přesunul se za ním ke stolu.

„Co to máš?" vyzvídal.

„Nic."

Mingi zaklapl deník a odsunul ho stranou. Okamžitě toho zalitoval, když Seonghwův úsměv povadl.

„Promiň," omlouval se honem. Seonghwa se kvůli němu pár dní před Vánocemi prodíral obchodem nacpaným k prasknutí, aby Mingiho ušetřil čekání ve frontě a přelidněných prostorů, ze kterých se mu dělalo fyzicky špatně, a on se mu za to odvděčí takhle?

„Já jenom... totiž, nechtěl jsem... to je od dědy," zakončil chabě.

„Ach."

Jeho přítel o dědečkovi samozřejmě věděl. Byl zrovna u něj doma, když Mingiho bratr zavolal, aby mu oznámil, co se stalo. Doprovodil ho i na pohřeb, i když mu Mingi stokrát opakoval, že to dělat nemusí.

„Jo," přisvědčil dutě. Hlava mu přepadla na stranu, zatímco si prsty masíroval kořen nosu. „Já... myslím, že potřebuju být chvíli sám."

Seonghwa nic neříkal. Věnoval Mingimu úsměv, ve kterém se mísily sympatie se smutkem, obešel stůl, krátce ho objal a vlepil mu na tvář letmý polibek. „Zavolej mi, až se budeš cítit líp, jo?"

„Spolehni se."

S těmi slovy se rozloučili. Seonghwa mu naznačil, aby zůstal sedět - vyprovodí se sám.

„Miluju tě!" křikl na něj ještě z předsíně.

„Já tebe taky!"

Dveře bytu se s klapnutím dovřely a Mingi osaměl.

S povzdechem a svěšenými rameny si přitáhl dědečkův deník k sobě a znovu ho otevřel. Ještě chvíli jím bezmyšlenkovitě listoval, když tu se mu začaly klížit oči. Potřásl hlavou. Zauvažoval, jestli by nebylo lepší jít si lehnout. Než stihl dospět k rozhodnutí, přemohla ho únava. Čelem se opřel o desku stolu a usnul.

❄❄❄

Probudil ho hlas.

„Mingi? Miiiingi!"

Mingi se s trhnutím napřímil. Seděl za stolem, přesně tam, kde usnul.

„To je dost, že jsi vzhůru."

Na židli naproti němu seděl chlapec. Lokty se opíral o stůl, dlaněmi si podpíral hlavu, a culil se na něj jako sluníčko.

„Už jsem si myslel, že budeš spát na věky. To by bylo legrační, nemyslíš? Jako Šípková Růženka!"

Klučíkovi mohlo být nanejvýš šest. Na hlavě měl posazený obrovský černý klobouk s lebkou a zkříženými hnáty. Byl oblečený do bílé košilky s vyhrnutými rukávy, doplněné o vestu a tmavé kalhoty. Levé oko mu zakrývala páska: navlas stejná, jakou měl malý Mingi na fotografii v dědečkově deníku.

S pootevřenými ústy si prohlížel postavičku naproti sobě. Protřel si oči. Pak ještě jednou. Chlapec nezmizel. Trpělivě seděl na židli, komíhal nohama, usmíval se a čekal, co se bude dít dál.

„Yeo... Yeosangu?" zadrhl se.

Při zvuku svého jména hoch zatleskal. „Vida, ty si na mě pamatuješ? To je super!" radoval se.

Samozřejmě, že si na něj pamatoval. Jak by nemohl? Jako malý si s chlapcem v pirátském kostýmu vydržel hrát celé dny. Od svítání do soumraku se proháněli po zahradě, šplhali na stromy a předstírali, že jsou dobrodruhové v džungli. Jindy zase přeskakovali přes kaluže, až voda cákala všude kolem. Učili se spolu jezdit na kole, a voskovkami malovali tajné mapy k pokladu.

Yeosang se na žádné fotce z dětství neobjevil. Byl to Mingiho imaginární kamarád.

Zvedl se od stolu tak prudce, až se židle převrátila. Yeosang opakoval po něm. Seskočil dolů, a Mingi teď mohl vidět i opasek, který měl uvázaný kolem pasu, i šavli, kterou za ním nesl zastrčenou.

Chlapec sledoval, kam se dívá, a oči se mu rozzářily. „Líbí se ti? Podívej, jak se leskne!" A hned se nakrucoval, aby si Mingi mohl jeho zbraň lépe prohlédnout.

„To není možné," protestoval. Zaskočený vývojem událostí se zmohl jen na chabé: „Ty... ty nejsi skutečný."

Klučík se zamračil, ale nesouhlasný výraz hned zase vystřídal úsměv. „Že ne? A co je potom tohle?" zasmál se a dloubl Mingiho špičkou šavle do žeber.

„Au!"

„Ha ha," chechtal se Yeosang nahlas. Vítězoslavně poskakoval kolem zaskočeného Mingiho a mával u toho ostřím nad hlavou. „Tak co, už mi věříš?"

Mingi nevěřil, ale bolest v jeho boku působila opravdově až moc, a rozhodně si nechtěl vysloužit další. „Věřím," pospíšil si s ujištěním.

„Bezva! Hele," zarazil se, jako by si teprve teď všimnul něčeho zvláštního, „kde ty máš meč?"

„Já, hm... jsem si ho zapomněl doma," vymýšlel si honem výmluvu.

Yeosang mu věnoval nesouhlasný pohled. „Ty jsi mi teda pirát popleta," nafoukl tvářičky. „No, něco vymyslíme, neboj."

Za řeči odněkud ze vzduchu vykouzlil klacek, a podával ho Mingimu. Zaskočen vývojem událostí a neschopen jakéhokoliv protestu se po klacku omámeně natáhl, ale Yeosang před ním na poslední chvíli ucukl.

„Takhle ne! Pozor, vždyť si ještě usekneš ruku. Je vážně ostrý, víš."

Nechal si vysvětlit, jak přesně má klacek držet a jak ho správně zastrčit za pásek u kalhot. Když s ním byl Yeosang spokojený, ukázal mu zdvižené palce.

„Prima. Můžeme vyrazit."

„Vyrazit? Kam?"

Ale to už ho Yeosang popadl za rukáv a nevybíravě ho táhl ven z bytu. Mingi jen tak tak stihl popadnout alespoň kabát z věšáku. Yeosang uháněl po schodech dolů a Mingiho za sebou vláčel v závěsu. Tak tak s malým pirátem zvládal držet krok. Chlapec bral schody po dvou a ani na okamžik nezpomalil. Mingi oproti tomu supěl jako parní lokomotiva - seběhli osm pater a Yeosang se ani nezapotil.

Vklopýtal za ním na ulici a překvapením málem zapomněl dýchat.

Už se nenacházeli v Seoulu. Namísto rušné ulice a výškových budov koukal do bílé krajiny. Vše pokrýval sníh. Obloha byla jako vymetená. Vzduch kolem byl svěží a křišťálově čistý. Sněhové čepičky se třpytily ve větvích stromů i na střechách jedno- a dvoupodlažních domků, kterými byla ulice lemovaná.

Stavení nepřipomínala nic, co kdy v životě viděl. Střechy domů zářily všemi barvami, od třešňově červené po citronově žlutou. Omítku zdobily všemožné vzory, od jednoduchých spirálek a psaníček, až po složitá, umná sgrafita. Žádný dům nevypadal jako druhý.

Podél okraje cesty stály zaparkované vozy. I ony hrály všemi odstíny duhy a pyšnily se nejrůznějšími tvary. Zahlédl auto s dračí hlavou na kapotě a nátěrem připomínající červeno-zelené šupiny, i zmrzlinářskou dodávku s obrovskou zmrzlinou na střeše: místo šlehačky zdobil kopeček čokoládové zmrzliny sníh.

Mingi byl zvyklý na neonové poutače v centru, na blikající reklamy a řady aut táhnoucí se městem. Přesto si netroufal říct, že kdy viděl město, které by se barevností mohlo vyrovnat tomu, kde se ocitl.

„Páni," vydechl nahlas. Popošel dopředu a čerstvý prašan mu křupal pod nohama. Připadal si, jako by se ocitl v ráji.

„Je to paráda, viď?" založil si vedle něj Yeosang ruce v bok. Mingi by málem zapomněl, že je tu s ním.

„To teda," přisvědčil, a div si krk nevykroutil, jak se rozhlížel kolem. Navzdory vší té kráse v něm ale hlodal červíček pochybnosti. Něco se mu na tomto místě nezdálo, jako by něco nebylo tak úplně v pořádku.

Obrátil se k Yeosangovi. Napadlo ho, jestli chlapci není jen v pirátské košilce a vestě zima, ale Yeosang nevypadal, že by ho chlad trápil.

„Co je tohle za místo?" zeptal se ho.

„To je můj domov," pověděl mu chlapec. „Vánoční město."

Mingi se usmál. Tohle celé se mu očividně zdálo. „Tvůj domov je krásný," přisvědčil tedy. K jeho překvapení Yeosang zavrtěl hlavou.

„Ale ne, je smutný," povzdechl si. „A to tu bývalo tak veselo!"

Když to vyslovil, Mingi si uvědomil, co se mu na městě předtím nezdálo. Kam až dohlédl, kromě nich dvou nebylo ani živáčka. Vykročil na cestu, aby se mohl lépe rozhlédnout; a přesně v tom okamžiku se na něj z nebe zřítila lavina.

Svět mu před očima potemněl. Svalil se pod tou vahou do sněhu. Několik strašných, nekonečných okamžiků lapal po vzduchu jako ryba na suchu. Nejspíš si při pádu vyrazil dech.

„Zatracená práce, ďas aby to spral!" láteřila lavina nad ním.

Huh? Odkdy sníh mluví?

Tlak na jeho zádech povolil a Mingi se odkulil stranou, kde se mu podařilo vyhrabat se na všechny čtyři. Teď viděl, že se spletl. Místo závalu koukal na člověka z masa a kostí.

Z osoby, kterou považoval za příval sněhu, se vyklubal cukrář. Muž byl oblečený celý v bílém, a přes triko a kalhoty měl uvázanou zástěru. Na hlavě mu seděla naražená kuchařská čapka, která nějakým zázrakem nespadla ani po tom, co se cukrář nedobrovolně proletěl ze střechy.

Co strádal na barvách na oblečení, to bohatě nahrazoval doplňky. Zpod zástěry prosvítal opasek ověnčený červeno-zelenými cukrovými holemi. Kolem krku mu visel náhrdelník z bonbonů. Boty se mu na špičkách kroutily jako šaškovi, ale místo rolniček je zdobily čokoládové pralinky, a v uchu se mu houpala náušnice ve tvaru ovocného košíčku.

„Yeosangu!" všiml si cukrář jeho společníka. Chlapec se neobtěžoval skrývat pobavení, které v něm ta zvláštní podívaná vyvolala. „Kolikrát jsem ti, kluku, říkal, že se nemáš courat venku! Není tu nic k vidění!"

„Já vím, já vím. Proto jsme tady!" bránil se malý pirát.

Muž se při použití množného čísla zamračil. Obrátil se k Mingimu, který se zrovna snažil oprášit si kolena od sněhu.

„A kdo jsi hergot ty?" obořil se na něj. Mingi se nadechl k odpovědi, ale než stihl cokoliv říct, cukrář mu vecpal před obličej cosi barevného kulatého.

„Lízátko?" nabídl mu.

„Hm, ne, děku-"

„Ano, prosím!" chňapl po cukrovince Yeosang. „Tohle je Mingi," představil ho cukráři, zatímco spokojeně cumlal svou kořist. „Pomůže nám zachránit Vánoce."

Už podruhé během posledních pěti minut se Mingi zarazil. O ničem takovém nebyla řeč!

„Je to pravda?" Cukrářův výraz se proměnil z nedůvěřivého ve zvědavý.

V rozpacích zašoupal nohou ve sněhu. „No, tedy, promiňte... já Vánoce moc neslavím..."

Yeosangovi málem vypadlo lízátko z ruky. „Cože? Odkdy jako?"

„Tohle je Vánoční město," přisadil si cukrář. Ruce si výhružně založil v bok a vypadal, že co nevidět uhodí Mingiho cukrovou holí. „Co jiného bys tu chtěl slavit, než Vánoce?"

„Ale Mingi," přesvědčoval ho Yeosang. „Ty nám musíš pomoct. Stojí to i v proroctví."

„V jakém proroctví?"

Přešlápl na místě a sníh měkce zakřupal. „Teda, ono to není tak úplně proroctví," ošíval se, „spíš říkanka."

„Poslechni si ho," nařídil Mingimu cukrář tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Pak pobídl chlapce, aby spustil, a Yeosang poslušně odříkával:

Až poslední tóny města odezní,
Zjeví se hrdina z dávných dní.
Po cestě plné nástrah se vypraví,
By zahnal svých nejbližších obavy.

Po boku přátel znovu nalézt musí,
Co severák roztrhal na tři kusy.
Hledej na místě, kde všechno začalo,
Než ducha Vánoc pohřbí sníh nastálo.

„Hrdina z dávných dní," zopakoval, když skončil, „to jsi ty. A přátelé, to jsme my. Vidíš? Musíme jít spolu, abychom zachránili Vánoce, než bude pozdě!"

Z Yeosangova vysvětlení nebyl o nic moudřejší. Spíš naopak.

„Já to nechápu," přiznal. „Jak vám mám zrovna já pomoct zachránit Vánoce?"

„Víš, toto je Vánoční město. Vánoce jsou tu nejdůležitějším dnem v roce. Dárky, koledy, cukroví... konají se tu největší oslavy na celém světě, tomhle i všech ostatních. Problém je, tenhle rok nic oslavovat nemůžeme."

„Proč ne?"

„Proklel nás zlý kouzelník Čárymár." Yeosang se při vyslovení toho jména otřásl, ale hned zase pokračoval: „Nesnáší Vánoce, a tak se je každý rok snaží překazit. Letos se rozhodl ukrást Vánoční píseň. Vzal ji a její kousky poschovával napříč světem tak, aby je nikdo nenašel. Dokud píseň nebude kompletní, Vánoce nemohou přijít."

„To mě mrzí. Ale... copak vy tu píseň neznáte?"

„Ale to víš, že jsme ji znali! Než zmizela, uměl ji zazpívat úplně každý, i ty nejmenší děti si ji prozpěvovaly. Ale od té doby, co je pryč, se slova vytratila. Zůstaly jen matné vzpomínky, a pocit, že něco chybí."

„A nemohli byste si novou píseň prostě napsat?" navrhl, ale ještě než to dořekl, bylo jasné, že tudy cesta nevede.

„Napsat Vánoční píseň, to není jen tak," vrtěl cukrář hlavou. Najednou působil smrtelně vážně. „Vánoční píseň v sobě schovává kouzlo Vánoc. Nemůžeš ji nahradit ledajakou rýmovačkou."

Pěkně schizofrenický cukrář, pomyslel si Mingi. Nálady se u něj střídaly rychleji než předpověď počasí.

Omluvně zvedl ruce nad hlavu (a jenom částečně ze strachu, aby neschytal pecku cukrovou holí). „Dobře, dobře. To jsem nevěděl," řekl smířlivě.

„To nevadí," uklidňoval ho Yeosang, „všechno ti vysvětlíme po cestě."

„Po cestě?"

„Jasně!" přikývl chlapec vehementně, až mu pirátský klobouk spadl přes oči. „Musíme sebou hodit, jestli chceme zachránit Vánoce včas!"

A znovu s těmi Vánocemi!

„Poslyš, Yeosangu..." poklekl si do sněhu, aby byl s chlapcem očima na stejné úrovni. „Zní to všechno parádně, ale já... no, nevím, jestli bych tu měl vůbec být..."

„Cože? Ale ty s námi musíš jít! Mingi, prosím, prosím," žadonil Yeosang. Jednou rukou popadl Mingiho za kabát, zatímco tou druhou, ve které držel ožužlané lízátko, mával ve vzduchu tak divoce, až cukrovinka málem skončila na zástěře přihlížejícího cukráře. Div že se nerozplakal, jak úpěnlivě žadonil.

„No tak, nebreč," tišil ho honem Mingi. „Když je to tak důležité, tak vás samozřejmě neopustím. Slibuju, Yeosangu."

Chlapec popotáhl. „Pirátská přísaha?" fňukl.

„Pirátská přísaha," přikývl a vytasil zpoza opasku klacek, který předtím od Yeosanga dostal. Ten teď jako na povel utichl: napřímil se, zvedl bradu a napodobil Mingiho. Zkřížil svou šavli s jeho zbraní a spiklenecky na něj mrknul.

„Tak jo," zazubil se, a rázem z něj byl zase veselý a usměvavý kluk. Vrazil si lízátko do pusy a obrátil se k cukráři. „Huak na ho heháme? Hdeme!" zavelel s plnou pusou a jako první se rozběhl do uličky mezi domy, až mu sníh odletoval od bot jako nějaké zimní víle.

Mingimu nezbývalo, než je následovat.

❄❄❄

Kdyby se ho někdo ze známých zeptal, jak hodlá strávit Vánoce, rozhodně by si nepředstavil, že bude na sněžném skútru uhánět mezi závějemi v doprovodu náladového cukráře a svého někdejšího imaginárního kamaráda. Přesně to byl ale Mingiho úděl.

Cukrář se jmenoval Wooyoung, jak se dozvěděl od Yeosanga, a naháněl Mingimu strach. Nového návštěvníka si prohlížel zpod zamračeného obočí, a když se přece jen usmál, působil ještě děsivěji. Mingi byl napůl přesvědčený, že kouše.

Skútr, který patřil řečenému cukráři, kličkoval mezi nánosy prašanu se stejnou lehkostí, jako když nůž klouže máslem. Ližiny vyrobené z tmavé čokolády se hravě prořezávaly sněhem. Namísto pásů skútr poháněly obrovské duhové kyselé pendreky. Podivuhodné vozidlo uhánělo vpřed, jako by všichni tři nic nevážili.

„Už tam budeme?" zajímal se Yeosang. Seděl vmáčknutý mezi cukrářem a Mingim (za což mu byl neskonale vděčný, neboť z představy, že by se na vozidle bez bezpečnostních pásů musel držet Wooyounga kolem pasu, se mu mírně točila hlava) a za jízdy se bavil tím, že předstíral výpady proti sněhu odletujícímu zpod ližin.

Studený vítr je šlehal do obličeje. Netrvalo dlouho, než jim všem zčervenaly nosy a tváře. Mířili k vysílací stanici daleko uprostřed sněhových pustin.

„Odkud jste to, hm, proroctví vzali?" zeptal se Mingi, aby řeč nestála.

„Ach, to nám zanechal Čárymár."

Zamračil se. „Nebyl to náhodou zlý čaroděj? Proč by vám pomáhal?"

„I černokněžníci mají nějaké vychování," opáčil Yeosang. Vytočil se dozadu, aby ho Mingi lépe slyšel přes burácení motoru. „Když Čárymár ukradl Vánoční píseň, oznámil to celé zemi v televizi. Takže začneme hledat tam."

„Nevěděl jsem, že tu máte televizi."

„Samozřejmě, že máme! Kde jinde bychom jinak koukali na pohádky?"

„No..."

„Na pohádky," vyjmenovával Yeosang a počítal na prstech, „na zprávy, soutěže, kvízy, zimní sporty..."

„Nezapomeň na pořady o vaření!" houkl cukrář přes rameno zahořklým hlasem.

Chlapec se na Mingiho zeširoka usmál. „Wooyoung nemá ředitele televize rád," vysvětloval. „Zamítl jeho přihlášku do Peče celá země."

Zkusil si toho zvláštního chlapíka představit v nějaké soutěži. O jeho cukrářském umění nevěděl nic, ale nepochyboval, že by bylo zajímavé ho pozorovat.

„Je to ještě daleko?" křikl. Vítr mu utrhoval slova od úst, ale chlapec před ním pohotově tlumočil jeho otázku Wooyoungovi. Odpověď slyšel jasně i přes hučení motoru.

„Ještě někdo se mě zeptá a přísahám, že ho tu vysadím a nechám zmrznout jako nanuk!"

„Říkal, že..."

Yeosangův hlas zanikl pod burácením skútru, odletujícím sněhem a Mingiho tlumeným smíchem.

Ukázalo se, že nebudou muset riskovat, že by je náladový cukrář nechal napospas osudu uprostřed závějí. Slunce už se klonilo k obzoru, když se před nimi v dálce objevilo světélko - rychle se zvětšovalo, a ani se nenadál, už parkovali pod hlavní vysílací stanicí.

Oproti obloze se tyčilo dobrých dvacet pater. Mingi se s pootevřenými ústy a zakloněnou hlavou pokoušel dohlédnout až na vrchol. Nejvyšší patro bylo ověnčeno satelity a vysílači jako vánoční stromeček baňkami; dokonce byly i zrovna tak barevné. Dovnitř nebylo vidět - v okenních tabulkách se odrážel čerstvý sníh. Vchod tvořily dvoukřídlové prosklené dveře polepené odlupujícími se plakáty v odstínech červené a zelené barvy. Nápis Televizní studio Polárka - 24 programů do každé domácnosti! vyvedený zlatým písmem jim prozrazoval, že jsou na správném místě.

Podivná lokace pro sídlo televize, uvažoval, ale pak mu pohled sklouzl k sněžnému skútru vyrobenému ze sladkostí a naznal, že v tomto světě věci zkrátka fungují jinak, než jak byl zvyklý.

Vešli dovnitř: nejdřív Yeosang, za ním v těsném závěsu Wooyoung. Mingi celý jejich průvod uzavíral.

Nad hlavami jim zacinkal zvonek. Vstupní hala byla prostorná, dobře osvětlená, a táhlo v ní tak, že Mingimu pod kabátem doslova běhal mráz po zádech. Odkudsi zněla jakoby na pozadí výtahová hudba - až pomalu začal očekávat, že se podlaha co nevidět zatřese a celé patro se rozjede nahoru. Připadalo mu, jako by se ocitli v hotelovém lobby, ne v televizním studiu.

Jeho pozornost upoutal pohyb nalevo. Otočil se tím směrem a spatřil řadu televizorů. Zvuk zůstával vypnutý, promítal se pouze obraz. Obrazovky byly připevněné ke zdi ve čtyřech řadách po šesti, a každé vysílání bylo označeno číslem. TP1 vysílala muže sedícího za pultem, jak předčítá zprávy. TP2 ukazovala stejného člověka, tentokrát v zimní bundě a čepici, s mikrofonem v ruce, na pozadí zasněženého města.

Ten samý muž se na něj díval z TP4, kde vedl nějaký rozhovor, na TP6 předváděl přístroj, který Mingimu ze všeho nejvíc připomínal teleskopický mop, a na TP18 porcoval rybu v zástěře a kuchařské čepici, ne nepodobné té Wooyoungově. Kam se podíval, tam se na něj z obrazovky usmíval on, s ostrou bradou a pronikavě modrýma očima. Neviděl ho pouze na několika málo obrazovkách, které zůstávaly černé, bez života.

Televize a neustálý pohyb maskovaly fakt, že hala zela prázdnotou. Vánoce jako by na tomto místně neexistovaly. Žádná světýlka ani kýčovitá výzdoba. Chyběly i stopy každodenního života. Nikde neviděl čáry od gumových podrážek na podlaze, neslyšel hučení klimatizace, necítil ve vzduchu vůni nedopité kávy.

„Nějak se mi to nelíbí," zamumlal Mingi. Kde jsou novináři? Štáb chystající se do terénu? Recepční přijímající telefonáty? Nebo alespoň uklízečka?

Pospíšil si, aby s ostatními srovnal krok.

„Je tu moc velký klid," svěřil se Wooyoungovi šeptem.

„Třeba mají zrovna pauzu na oběd."

„Teď, když je venku skoro tma?" pronesl pochybovačně.

Cukrář pokrčil rameny. „Tak asi spí," odsekl. Mingimu neušlo, že rukou mimoděk přejíždí po cukrových holích u opasku, jako by čekal problémy.

Na druhé straně haly, přímo naproti automatickým dveřím, stál recepční stolek. Yeosang k němu přicupital, rukama se chytil za hladkou desku a stavěl se na špičky, aby se mohl lépe rozhlédnout. Mingi ho chtěl varovat, aby byl opatrný, ale to už ho chlapec volal k sobě.

„Mingi, Mingi! Co se tam píše?"

Ukazoval na kovový trojhran vystavený nově příchozím na očích. Na hladké ploše stálo stříbrným písmem vyryto jméno Aurora B., ale ať už se jednalo o kohokoliv, nebylo po něm ani stopy. Židle, stejně jako celá recepce, zůstala opuštěná.

Kromě hranolu na stolu objevili kelímek s tužkami a zvonek. Chlapec stisknul tlačítko - a s jeknutím uskočil dozadu.

Před jejich zraky se zhmotnila žena.

„Dobrý večer," usmívala se na ně. „Jmenuji se Aurora. Co pro vás mohu udělat?"

Yeosang uctivě smekl pirátský klobouk. Zakymácel se, neboť stále balancoval na špičkách, ale podařilo se mu udržet rovnováhu.

„Potřebovali bychom mluvit s panem Orionem," ohlásil je důležitě. Mluvil jako dospělý: málem by byl Mingiho ošálil, nebýt toho, že měl stále stejný vysoký hlásek a měřil sotva půldruhého metru.

Mingi očekával, že se žena přinejmenším podiví, že s ní hovoří takový malý kluk, ale Aurora se na Yeosanga jen usmála a vzala do ruky telefon.

„Pan Orion je velmi zaměstnaný muž," řekla omluvným hlasem. „Zeptám se nadřízeného, jestli ho může na okamžik postrádat."

„To budete moc hodná, děkuju," oplatil jí Yeosang úsměv.

„Ale zajisté," přikyvovala a u toho vytáčela číslo. „Mohu pro vás udělat ještě něco?"

Než stihli cokoliv říct, zvedla prst. „Okamžik," požádala je a stejným přátelským hlasem spustila do telefonu. „Dole na recepci jsou tři cizinci. Přišli navštívit pana Oriona."

Jakým směrem se konverzace ubíhala si mohl jen domýšlet podle série souhlasných zvuků, kterými Aurora odpovídala.

„Ale jistě. Dobře. Vyřídím. Děkuji. Tudy prosím, doleva a následně výtahem do čtrnáctého patra."

Poslední poznámka byla adresována jim. Aurora jim pokynula stranou, kde už se s cinknutím otevíraly dveře.

Poděkovali a nastoupili do výtahu. K Mingiho překvapení výtahová hudba s klapnutím dveřím umlkla.

„Kdo je Orion?" zeptal se, když se ticho začalo stávat nesnesitelným.

„Reportér," zabručel Wooyoung.

„Nejznámější," doplnil ochotně Yeosang. „To on v televizi oznámil, že se ztratila Vánoční píseň."

„Bodejť by ne. Vždyť mu ta televize skoro patří, s tím, kolik pořadů moderuje."

Vycítil z cukrářova tónu jisté podráždění. Pravděpodobně to nebude reportérův největší fanoušek. Raději změnil téma.

„Orion," převaloval to jméno na jazyku, zatímco výtah zastavil a dveře se s cinknutím otevřely, „to jako ten lovec?"

Wooyoung mu věnoval znechucený pohled.

„Orion je čokoláda, když už," poučil ho.

„Přátelé, není to ani jedno, ani druhé. Tahle tvář je sice k nakousnutí, ale se sladkostmi nemá nic společného. A za lovce bych se neoznačil, jsem spíš sběratel."

Zjevil se před nimi jako duch. Mingi ho poznal okamžitě. Byl to ten muž z obrazovek dole. Prudce zastavil, aby se s ním nesrazil - Wooyoung za ním takové štěstí neměl, rozplácl se obličejem Mingimu přímo mezi lopatky. Reportér je pozoroval s pobaveným výrazem, jako by si celé to malé představení nesmírně užíval.

Yeosang se vzpamatoval jako první. Protáhl se dopředu mezi svými společníky - jednou rukou si přidržoval klobouk na hlavě - a s úsměvem zdravil muže, který tohle všechno zapříčinil.

„To je bezva, že jste tady!" radoval se malý pirát. „Zrovna jsme vás hledali."

Zpozorněl. Tak tohle že byl...?

„Orion," představil se. „Moderátor, reportér a nadšený cestovatel; ale to samozřejmě jenom o víkendech. Těší mě."

Postupně si s nimi se všemi potřásl rukou. Byl nižší než Mingi, ale ne o moc. Stisk měl pevný. Pod nažehleným šedým oblekem se napínaly svaly. Dlouhé tmavé vlasy měl sčesané dozadu. Usmíval se a zuby se mu blýskaly jako z reklamy na zubní pastu, ale něco v jeho tváři v Mingim vyvolávalo neklid.

„Přišli jste za mnou?" zajímal se Orion.

„Ano!" vyhrkl Yeosang. „Totiž ne. Tedy, vlastně ano."

Naznal, že je vhodná doba, aby se zase zapojil do konverzace. „Promiňte, v žádném případě nechceme znít nezdvořile. Ale ta milá paní dole nám před chvilkou tvrdila, že jste zrovna zaměstnaný... nečekali jsme, že na vás narazíme."

„To že říkala?" divil se Orion. Nepřestával se usmívat, ale veselí nedoputovalo až k jeho očím. Byly modré jako zamrzlé jezero, a čišel z nich chlad. „Tak to měla pravdu. Skoro se nezastavím. Předpokládám, že máte namířeno k řediteli? Doprovodím vás."

Mingi se pokusil o úsměv. „Děkujeme, ale to nebude nutné. Neradi bychom vás zdržovali."

„Nesmysl," mávl rukou. V očích se mu varovně blýsklo. „Stejně tam mám zrovna cestu. Tak honem, jdeme!"

Následovali Oriona bludištěm chodeb. Stejně jako ve vstupní hale, budova působila až na jejich skupinku opuštěně. I tady panovala všudypřítomná zima. Míjeli několikery dveře, všechny zavřené. Žádné vrčení tiskárny nebo ťukání do klávesnic. Na zdech viselo pouze několik neosobních obrazů, jaké si člověk koupí v obchodě s nábytkem, aby se neřeklo.

Reportér, moderátor a příležitostný cestovatel po chvíli zastavil u jedněch dveří, které se nijak nelišily od ostatních, a dal jim znamení, aby počkali venku.

„Uf," oddechl si Mingi nahlas, jen co Orion zmizel uvnitř.

„Ten chlápek je divný," souhlasil Wooyoung. Cukrová hůl vyklouzla zpoza opasku a ocitla se v jeho ruce.

„Ale musíme s ním mluvit."

„Musíme," přisvědčil.

Yeosang se pohupoval na špičkách, hlavou pokyvoval ze strany na stranu, jako by ho unášelo neviditelné moře, a u toho si pobrukoval jakousi písničku. Mingimu ta melodie připadala povědomá, ale na slova si nevzpomínal.

Nezdálo se, že chlapec sdílel jejich obavy. O dění kolem sebe se začal zajímat zase až v momentě, kdy se dveře opět otevřely a Orion jim pokynul ke vstupu.

„Šéf vás teď přijme," sdělil slavnostně.

Místnost nemohla s prázdnými chodbami kontrastovat silněji. Stěny byly od stropu až k podlaze polepené mapami, nákresy na zažloutlých pergamenech, a zarámovanými oceněními. Poličky přetékaly řadou přístrojů, od hodin, ve kterých se místo písku přesýpal sníh, až po složitá stříbrná kyvadla, námořní astroláby a všemožná jiná měřidla. Zem byla zaskládaná skříněmi, jejichž fochy přetékaly svitky a knihami s podivnými symboly vyraženými na hřbetech. Zahlédl předměty připomínající mamutí kly, i zavařovačku naloženou nachově světélkujícími koulemi. Všude kolem se povalovaly kartonové krabice a tiše praskající bublinková fólie. V rohu místnosti stála truhla, které zpod víka vykukoval náhrdelník složený z tlustých zlatých článků. Kolem se povalovaly mince - zašlé, blyštivé, zlaté, stříbrné, kulaté i s mnoha hranami.

Místnosti vévodil bytelný stůl z mahagonového dřeva, zaskládaný poklady, doplněný o kožené křeslo. Jako vše v místnosti působilo majestátně, draze, a nanejvýš zvláštně. Jeho opěrky byly zdobeny tenkým, sněhobílým lemováním, které křeslu propůjčovalo dojem, že září.

Na zdi nad stolem visel meč se zářivým bělostným ostřím, se záštitou vykládanou čirými kameny připomínajícími diamanty. Napravo od stolu stála jakási kvádrová konstrukce - pravděpodobně další skříň, usoudil Mingi - přes kterou splývala černá plachta.

Zatímco jejich skupinka s údivem vstřebávala celou tu podívanou, Orion s neomylnou jistotou prokličkoval místností a usadil se do křesla za stolem. Když míjel zakrytý předmět, obrys pod plachtou se zlověstně zatřásl.

„Nuže, přátelé," spustil Orion, rty zvlněné do pobaveného úsměvu, „o čem jste to se mnou chtěli mluvit?"

Jako první se vzpamatoval Mingi. „Myslel jsem, že nás berete za svým šéfem?"

Reportér se krátce, štěkavě zasmál, a rozpřáhl ruce.

„Vy jste šéf?" kulil Wooyoung oči.

„Jistěže. Co jste si mysleli?"

Mingi se donutil spolknout všechna logicky přijatelná vysvětlení, která se mu drala na jazyk.

Věc pod plachtou se znovu zatřásla, tentokrát silněji.

„Co to je?" zajímal se Yeosang s nevinnou dětskou zvědavostí.

Reportér se chvíli neměl k odpovědi. Pak zlehka přikývl.

„A proč vlastně ne?" zamumlal si pod vousy. „Hleďte, pánové. Chlouba mé skromné sbírky."

Nejednalo se o skříň. Orion strhnul závoj a odhalil pohled na prosklené terárium v nadživotní velikosti. Bylo vystlané starými dekami a zmuchlanými novinami. Sklo ve výšce pasu a hrudi bylo umatlané, ale neporušené. Zevnitř, s obličejem přilepeným ke sklu a zlostným výrazem v očích, je pozorovala bytost, jakou Mingi nikdy v životě neviděl.

Yeosang instinktivně ucouvl zpět. „Co to je?" zopakoval bezděčně svou otázku, tentokrát tenkým hláskem, přitisknutý k cukrářově zástěře.

„Tohle," pronesl Orion teatrálně, „mí drazí, je čert."

Čert byl mužíček vysoký něco přes půl druhého metru, s umazaným obličejem, černýma očima a stejně tmavými rozcuchanými vlasy. Z vrabčího hnízda, co měl na hlavě, mu vyčuhovaly dva tmavě červené růžky. Oblečený byl v zelené kamizolce a hnědých kalhotách. Byl bos, a místo jednoho chodidla mu z nohavice vykukovalo chlupaté kozí kopyto.

Vše od výrazu v tváři až po držení těla prozrazovalo, že zuří. Pěstičkami bušil do skla, až se terárium otřásalo, zle se na ně šklebil, a vztekle dupal střídavě hned kopytem, tu zase nožkou.

„Fascinující, že?"

Při zvuku Orionova hlasu sebou Mingi škubnul. Málem by zapomněl, kde se nachází.

„Unikátní exemplář. Exotický druh. Tenhle je ještě malý, ale to nevadí. Však nikam neuteče, že?" zasmál se vlastnímu vtipu, a tentokrát Mingiho polil ledový pot. S každým dalším slovem ho Orionova existence zneklidňovala čím dál víc.

Víc než kdy jindy cítil nutkání otočit se na podpatku a utíkat. Průvan ho zašimral na krku, až se roztřásl. Dveře zůstávaly otevřené, ale Mingi podvědomě vycítil, že kdyby se dali na útěk, potkal by je mnohem horší osud.

Střelil pohledem po svých společnících a poznal, že se jim hlavou honí podobné myšlenky. Donutil se pohlédnout Orionovi do očí. Reportér si ho přeměřoval s chladným klidem. Opětoval Mingimu jeho pohled a němě přikývl, jako by říkal správná volba.

Yeosang v úkrytu za Wooyoungem tiše popotáhl, a to vytrhlo Mingiho z transu. Vzpomněl si, proč sem v prvé řadě přišli.

„Čert je, hm, opravdu zajímavý," souhlasil opatrně. „Poslyšte, Orione... nenašla by se ve vaší sbírce - která je vážně impozantní, nikdy jsem neviděl žádnou zdaleka tak velikou," ujišťoval reportéra honem, a jeho společníci jako na povel přitakávali o překot, „říkal jsem si, nenašla by se ve vaší sbírce i Vánoční píseň?"

Reportér se předklonil v křesle; Yeosang popadl Mingiho za rukáv, ale rychle se zase pustil, když Orion z hromady haraburdí vylovil tlumeně světélkující svitek papíru převázaný jasně červenou stužkou.

„To je ona!" zaradoval se chlapec. I Mingimu spadl kámen ze srdce. Přece jen jejich výprava nebyla zbytečná. Malý pirát, povzbuzen vidinou ztracené písně na dosah, natáhl ruce Orionovým směrem.

„Vánoční píseň, ano," souhlasil Orion. Aniž by se přestal usmívat otevřel zásuvku pod stolem a vhodil svitek dovnitř. Cvakl zámek a trojice u dveří zůstala překvapeně stát.

„Och," předstíral reportér udivení, „přece jste si nemysleli, že vám ji dám?"

Yeosangův výraz dával jasně najevo, že přesně to očekával.

„Ale... copak vy nechcete zachránit Vánoce?" nechápal hoch.

„Zachránit Vánoce? Jenom to ne!"

Orion se zhoupl v křesle. Bradu vystrčil dopředu, zuby vyceněné v divokém šklebu. S hlavou mezi pokrčenými rameny víc než kdy předtím připomínal supa.

„Vánoce!" rozkřikl se, až sebou Mingi škubnul. „Pořád jenom Vánoce. Vánoce tohle, Vánoce tamto. No není to otrava?" protahoval. Za jiných okolností by s ním Mingi souhlasil, Vánoce opravdu nebyly jeho šálek čaje. Ale Orion ho víc než co jiného děsil.

„Co chcete dělat o Vánocích, he? Já vám to povím. Nic. O Vánocích lidi nedělají nic. Sedí doma a čučí na televizi. Říkáte si, ‚ale Orione, není to dobrá zpráva? Nevlastníš náhodou televizní studio?' Ha! Jenomže lidi nekoukají na moje pořady. Civí na pohádky. Věřili byste tomu? Na pohádky!"

Vztekle se rozmáchl, až smetl několik štosů krámů ze stolu. Papíry se rozletěly kolem. Sklo se roztříštilo o podlahu. Zpod stolu se v tenkých spirálkách vznášel modrý dým.

„Víte vy vůbec, co to dá práce? Od rána do večera se nezastavím, všechen čas trávím ve studiu, jsem úplně na roztrhání! Pořád něco moderovat, s někým debatovat! Mám na starost devatenáct pořadů. Devatenáct! A místo toho, aby lidi ocenili moji práci a nějaký z nich si zapnuli, radši si pustí příběh o nafoukané princezně, který dokonce ani nevysílají v barvách! Ne, Vánoce jsou ty nejhorší týdny v roce. Bylo by nám bez nich líp - a taky bude," dodal se zlým šklebem. „Bez Vánoční písně nebudou žádné Vánoce ani hloupé pohádky o princeznách."

„A lidem nezbyde, než se celý rok koukat na tebe," ohrnul cukrář znechuceně ret.

Orion vstal. Modrý dým zhoustl a obalil jeho postavu, takže působil ještě hrozivěji. „Vánoční píseň zůstane tady, a já půjdu do vysílání. A nikdo mi v tom nezabrání - obzvlášť vy tři ne."

Wooyoung sáhl za pás a popadl do každé ruky cukrovou hůl.

„Mingi!"

Yeosang se vrhnul k zemi a stáhl ho s sebou. Vteřinu na to jim nad hlavami zasvištělo ostří a s dutým nárazem se zabodlo do dveří, přesně v místě, kde ještě před chvílí byla Mingiho hlava.

„Dolů! Kryjte se!" Wooyoungův hlas jim rozkazoval zprava. Máchl cukrovými holemi a ty se protáhly v bezmála metrové zbraně. Červená a bílá zavířila vzduchem, jak se cukrář vrhl po Orionovi.

S hrůzou sledoval, jak se ti dva pustili do boje. Orion měl přes rameno zavěšený pás s hrozivými zubatými kotouči o velikosti lidské dlaně - rychlý pohled ke dveřím mu potvrdil, že právě tahle zbraň ho před okamžikem málem setnula. V jedné ruce držel luk, druhá svírala masivní nůž. Hodil luk po Wooyoungovi, jako když kovboj hází lasem, ale cukrář se v poslední vteřině sehnul a tětiva neškodně zasvištěla ve vzduchu. Dopadl na všechny čtyři a švihnul po Orionovi zespoda. Reportér výpad snadno odrazil. Vyskočil do vzduchu a vložil všechnu sílu do úderu nožem. Byl by zasáhl, kdyby ho do boku neudeřila letící koule.

„Hyjá!" zapištěl dětský hlásek. Yeosang se dostal ke krabici skleněných sfér plné nachové tekutiny a bez váhání jimi mrštil po nepříteli. V rukou už držel další kouli a mířil reportérovi na nohy.

Vzápětí se však musel vrhnout dolů, neboť Orion opětoval palbu dalšími kovovými disky. Chvilka nepozornosti dopřála Wooyoungovi drahocenný čas, aby se postavil na nohy, a zaútočil znovu.

„Pozor!" varoval své společníky těsně předtím, než mrštil o zem jakýmsi váčkem. Mingi si nestihl ani zakrýt hlavu, když místnost explodovala jasně bílou barvou. Vzduchem se rozletěly sladké částečky praskacího prášku.

Mingi ležel na zemi, dlaně ze všech sil tisknul k uším, a ztěžka oddechoval. Umře tady, blesklo mu hlavou. Hrdlo se mu stáhlo strachy. Nastupující panika mu zatemňovala myšlení.

„-gi! Mingi!"

Yeosangův hlas k němu doléhal jako by z dálky, prorazil však hrůzu, která ho málem ochromila. Chlapec opustil svoje stanoviště a hbitě se plazil po čtyřech mezi bednami a dalším haraburdím. Pirátská šavle se mu objevila v ruce.

„Tvůj meč, Mingi!" křičel za ním přes rameno.

Meč?

Matně si vybavil konverzaci, kterou s ním vedl po probuzení. Na klacek za opaskem úplně zapomněl. Prsty omámeně šátral po kusu dřeva.

„Mingi! Za tebou!"

Zjevil se nad ním jako přízrak a zaútočil. Mingi tasil klacek a odrazil výpad reportérova nože přesně včas. Dřevo zazvonilo o kov, ale to už se po něm Orion vrhal znovu, a Mingi se musel odkulit stranou, aby se zbrani vyhnul.

Srdce mu zběsile mlátilo do hrudního koše. Adrenalin ho nutil vyškrábat se na nohy a krýt se - stihl to jen tak tak. Druhý Orionův výpad ho škrábl na předloktí. Instinktivně sklouzl očima k roztrženému rukávu. Svou chybu si uvědomil až příliš pozdě.

Orion vyrazil jako útočící had. Rameno luku přeletělo Mingimu přes hlavu a uvěznilo ho mezi studeným kovem a tětivou. V další chvíli s ním Orion škubl k sobě a Mingi ztratil balanc.

Zachránil ho Wooyoung. Cukrář skočil po reportérovi z boku a povalil ho na zem. Uvězněný mezi lukem se zřítil dolů s nimi.

Kůže na krku se mu rozpálila ostrou bolestí, a Mingi vykřiknul. Ucukl zpět: a zjistil, že je volný. Wooyoung přesekl tětivu - napjatá šňůra Mingiho švihla, až mu před očima vyskočily hvězdičky, ale Orion už ho nedržel v sevření. Odplazil se stranou, pryč od největší vřavy, levou ruku přitisknutou ke krku. Pach krve ho udeřil do nosu, až se mu zamotala hlava.

Koutkem oka zachytil pohyb. Pevně semknul víčka, otočil se tím směrem a kryl se klackem, ale když žádný náraz nepřicházel, odvážil se pootevřít jedno oko. Na druhé straně místnosti, chycený ve skleněném vězení, Orionův čert mával rukama nad hlavou.

„Huh?"

Vida, že se mu podařilo upoutat Mingiho pozornost, čert přestal mávat. Místo toho teď zběsile ukazoval do míst, kde předtím stál Orionův stůl, nyní pohlcený clonou neprostupného modrého kouře.

Zatlačil myšlenky na bolest do pozadí, a po čtyřech se dopotácel k teráriu. Čertík už se nešklebil. Střídavě ukazoval ke stolu a naznačoval máchání ve vzduchu.

„Meč," vzpomněl si Mingi na zbraň na stěně. Napodobil gesto a čert horlivě přikývl. Ukázal kamsi za Mingiho záda, kde stále zuřil boj.

V očích mu svitlo pochopení. Ozbrojený klackem vklouzl Mingi ke stolu. Kouř se po něm sápal, štípal ho v očích a v nose. Do těla se mu zakousl chlad. Ruce se mu třásly, ale plazil se dál. Poslepu šátral před sebou, přidržoval se nábytku a pátral po stěně. Třesk zbraní mu řinčel v uších. Křik jeho společníků ho pobízel, aby postupoval rychleji.

Konečně nahmatal zeď. Postavil se - kolena se podlamovala pod jeho vahou, chlad z něj vysával sílu. Yeosangův klacek mu vypadl z ruky.

Prsty obemkl záštitu meče. Zima ho dusila, stahovala mu plíce, brala mu cit v rukou. Zápasil s mechanismem, který meč držel na stěně a jen matně si uvědomoval, že ho pomalu opouští síly. Ledová temnota ho vtahovala do své náruče a o Mingiho se pokoušely mdloby, když tu meč s cvaknutím konečně povolil.

Tíha v ruce jako by ho vytrhla ze snu. S vypjetím všech sil pevně sevřel rukojeť a plazil se pryč - pryč od zdi, pryč z dosahu jedovatého kouře. Rozkašlal se. V očích ho studily slzy, které se okamžitě měnily v ledové vločky. Lapal po dechu - a tu zjistil, že se mu daří nadechnout se.

Otevřel oči. Pálily, jako by mu do nich spadly namleté chilli papričky. Všechno kolem viděl rozmazaně. Nejasně rozeznával tři postavy, v souboji na život a na smrt.

Vyškrábal se na nohy, meč sevřel v obou rukou. Ostří pulzovalo, jak se probouzelo k životu, a Mingimu jako by se do žil vlila nová energie - horká, zářivá, spalující. Klopýtal vpřed.

„Hej! Orione!" rozkřikl se.

Reportér byl zkušený bojovník. Neotočil se za zvukem, nenechal se nachytat na starý trik. Hravě odrazil Wooyoungův výpad; cukrář namáhavě oddechoval a už mu nezbývala síla k úskoku. Cukrové kopí se se zapraštěním zlomilo vejpůl. Orion ho kopnutím povalil k zemi. Yeosang se omráčeně potácel mezi rozbitými bednami kus od nich. Z nosu mu tekla krev. Nestihne mu přijít na pomoc.

Reportér se štěkavě zasmál. V ladném kruhu se obrátil k Mingimu, nůž napřažený k úderu, který nikdy nepřišel.

Mingiho ostří zasáhlo Oriona doprostřed hrudníku. Zakolísal, když narazil na odpor, ale setrvačnost jeho i Oriona hnala vpřed, a čepel zajela hlouběji mezi svaly. Výboj energie projel od špičky meče až do Mingiho paže.

V další chvíli byl Orion pryč. Rozplynul se v oblaku třpytivého prášku.

Meč mu vypadl z ruky. S kovovým zaduněním dopadl na podlahu. V kanceláři zavládlo ticho, narušené jen lapáním po dechu a tichým sténáním.

„Wooyoungu! Jsi v pořádku?"

Yeosang klopýtal sutinami ke svému příteli. Košilku měl na několika místech potrhanou, s límcem zašpiněným od krve. Pásku na oku měl nasazenou nakřivo. Jeho pirátský klobouk se povaloval někde mezi tím nepořádkem.

Cukrář znovu zasténal, tentokrát hlasitěji. Převalil se na bok a rozkašlal se. Mingi zapomněl na meč a vrhl se k němu. Pomohl mu posadit se a zopakoval Yeosangovu otázku.

„Jsi v pořádku?"

„To si piš, že jsem," zachrčel. „Co se s tím prevítem stalo?"

„Mingi ho rozsekl na prach," hlásil Yeosang, ve tváři výraz nezměrné úcty. Pohledy jeho společníků se svorně upřely k Mingimu, který tak docela nevěděl, jak se s nenadálou pozorností vypořádat.

Pokusil se ledabyle pokrčit rameny. „Měl jsem štěstí," poškrábal se na krku. Místo, kde ho švihla tětiva luku, ho pořád nepříjemně pálilo. „Nebýt toho, že... ach!" rozvzpomněl se na čerta. Tvoreček je pozoroval ze svého terária, oči vykulené, na rtech široký úsměv.

„Měli bychom mu pomoct," řekl Mingi rozhodně. „To on mi ukázal, jak porazit Oriona."

„Klíč," přikývl Yeosang. Podíval se nejdřív na Mingiho, pak na Wooyounga, a našpulil rty. „Kde?"

Ale to už byl cukrář na nohou (přes veškeré chlapcovy protesty) a špičkou boty dloubal do blyštivé hromádky, co z Oriona zůstala. Stříbrný svazek s několika klíčky se zatřpytil na zemi.

Yeosang ho sebral ze země. Hřbetem ruky si otřel zakrvácený nos; Mingi napůl očekával, že hoch začne plakat, ale malý pirát přijímal krev s takovou samozřejmostí, jako by boj s potrhlými reportéry byl jeho denní chleba. Se zámkem na skleněném vězení si rychle poradil.

Přední stěna terária se odklopila a čert vyskočil ven.

„Hurá, hurá!" radoval se mužíček jasným hlasem, a vesele při tom poskakoval dokola. Byl opravdu malý - menší než Mingi a Wooyoung, ale o něco vyšší než Yeosang. Mingi si teprve teď všimnul, že mu zezadu z kalhot čouhá ocas.

„Jupí, to mám radost! Sláva sláva, s Orionem je konec!"

Jak pokřikoval, popadl nejblíž stojícího Yeosanga za ruce a točil se s ním dokola kolem, až se chlapec nahlas a radostně rozesmál.

„Kdo jsi?" ptal se Wooyoung. Se zájmem si prohlížel ono stvoření.

„Jsi démon?" hádal Mingi.

Dotyčný si založil ruce na prsou. „Nejsem démon. Jsem San a jsem čert," představil se, když se konečně uklidnil. „Čerti jsou také strašliví, skoro jako démoni. Ale já jsem vlastně spíš ještě čertík, a strašlivý nejsem vůbec. Orion mě chytil na Vánočním ostrově a přivezl mě sem. Jé, to jsem rád, že jste mu dali co proto!" rozjasnil se a poskočil si do vzduchu.

„Vánoční ostrov?" zpozorněl Yeosang. „Ty nosíš lidem dárky?"

„Kdepak, já odnáším zlobivé děti v pytli, hihi. Ale ty se bát nemusíš," dodal honem, když postřehl zaváhání v Yeosangově tváři. „Ty jsi přece hodný! Vysvobodil jsi mě, a za to budeš až nadosmrti můj kamarád!"

„Co se stalo s Orionem?" zajímal se Mingi. Nepochyboval o tom, že Orion byl příšerný člověk, ale představa, že ho sprovodil ze světa, v něm vyvolávala úzkost.

„Co by? Proměnil se na hvězdný prach," oznámil čertík, jako by se nechumelilo. „Ten meč se jmenuje Polárka, přesně jako ta hvězda. Je kouzelný: koho sekne jeho čepel, rozpadne se v prach, a jeho duše se vtělí do hvězd." Odmlčel se a zadíval se z okna ven, kde tou dobou už panovala tma „Jenom se podívejte. Když prohlédnete celé nebe, najdete na noční obloze nové souhvězdí."

„Televize Polárka," ťuknul se Wooyoung do čela. „No jasně."

Mingimu se trošku ulevilo, že z něj není vrah, alespoň ne úplně.

„Jak to všechno víš?" vyzvídal Yeosang.

Čertík se zhoupnul na špičkách. „Co by, poslouchal jsem. Kdo poslouchá, spoustu se toho dozví. Orion byl obzvlášť výřečný."

Wooyoung si nahlas odfrkl. „To si umím představit."

„Počkej," zarazil ho Mingi, „jak jsi ho mohl slyšet, jestli jsi byl celou dobu zavřený tady?" bradou ukázal k teráriu.

I na tohle měl čertík odpověď. „Zvláštní sklo, tohle. Ven nepustí ani hlásku, ale uvnitř je slyšet vše. San poslouchal," zopakoval San, ocasem švihaje ze strany na stranu.

Když byl teď čertík na svobodě, mohli odemknout šuplík u stolu. Klíč hladce vklouznul do zámku, a okamžik na to už Yeosang mával ukořistěným svitkem nad hlavou. Shromáždili se v půlkruhu kolem něj a nedočkavě mu nahlíželi přes rameno, zatímco chlapec odvázal stužku a rozbalil pergamen, odkud už zářila první část Vánoční písně. Yeosang předčítal:

Za okny snáší se bělostný sníh
Vánoční světýlka blikají hravě
Na plotně purpura, v pokoji smích
Ve svátečním kabátku v červené barvě

Vánoce, Vánoce, pod stromem dárky
Štěstí a pohoda sedí u stolu
Vánoce, Vánoce, vemte mě zpátky
Do dne kdy byli jsme všichni pospolu

Jen co ta slova dočetl, kus Vánoční písně se mu zatřpytil v rukou. Otočil pergamen na druhou stranu. Tam, kde ještě před chvílí nebylo nic, se nyní leskla zbrusu nová mapa.

„Co to?" podivil se Mingi nahlas.

Nejdřív si pomyslel, že se jedná o město. Nepravidelné tvary nalepené k sobě mu připomínaly bloky domů, prázdný prostor klikatící se mezi nimi zase vypadal jako hlavní ulice. Pokud to skutečně bylo město, s jistotou mohl říct, že žádné takové nikdy nenavštívil.

Přesto mu na nesymetrických obdélnících připadalo něco povědomého. Vzpomněl si na mapy v dědečkově deníku. Škoda, že se v tomto podivném světě knížečka neocitla spolu s ním.

„To místo přece znám!"

„Vím, kam máme namířeno příště!"

Wooyoung s Yeosangem promluvili jeden přes druhého.

„Nákupní centrum Santovka," dořekli svorně.

Obchoďák. No ovšem, zasténal Mingi v duchu. To mu tedy ten tvar připomínal: podprahové trauma z nakupování. Jejich další cíl se nacházel jen několik hodin jízdy od televizní stanice.

V reportérově kanceláři se nikomu z nich nechtělo pobývat ani o vteřinu déle. Posbírali si tedy věci (Wooyoung nepřestával lamentovat nad zlomenými teleskopickými holemi a mezi kletbami a nadávkami litoval, že ho nenapadlo vzít si s sebou čokobomby, ať už tím myslel cokoliv). Od Orionovy „sbírky" se raději drželi dál.

Mingi si za stolem vyzvedl svůj klacek, obarvený na sytě modrou; pozůstatek jedovaté mlhy. Poněkud zaváhal při pohledu na hvězdný meč.

„Nech si ho," vybídl ho Yeosang, když si všiml Mingiho rozpaků. Pásku přes oko už měl zase narovnanou a na hlavě mu seděl pirátský klobouk, trochu pomačkaný, ale jinak bez úhony. „Získal jsi ho v boji. Teď patří tobě."

Nově vyzbrojen magickým ostřím následoval své společníky k výtahu. Chodbou se proháněla meluzína, ale ani tentokrát nenarazili na živou duši. Dole ve vstupní hale recepční Aurora mezitím někam zmizela, a už se neobjevila.

Plán na odjezd jim překazilo počasí. Sotva se přiblížili k automatickým dveřím, vítr jim vmetl sněhovou spršku do obličeje.

„Dnes večer už nikam nepojedeme," oznámil Wooyoung zasmušile. „Venku je vánice, jak kdyby se tam sněžní draci proháněli."

„Sněžní draci?" zpozorněl Mingi. „Něco takového existuje?"

„To se ví," přikyvoval Yeosang vážně. „Každé malé dítě zná sněžné draky. Copak ty jsi nikdy žádného neviděl?"

„Ne...?"

„A dnes ani neuvidíš," ujistil ho Wooyoung. „Vylézt v takovém počasí ven je šílenství. Musíme počkat, než se to přežene."

Utábořili se ve vstupní hale. Obrazovky teď zely prázdnotou; spolu s Orionem jako by zmizely i jeho pořady.

Wooyoung ovázal Mingiho šrám na předloktí a smyl Yeosangovi krev z obličeje (načež pro něj z jedné ze svých mnohých kapes vyčaroval další lízátko. Mingi žádnou cukrovinku nedostal.) V kuchyňce si uvařili čaj a (v Yeosangově případě) horkou čokoládu. Mingi objevil v jedné skříňce velké zelené plachty, pravděpodobně stará plátna pro natáčení, a s Wooyoungovou pomocí z nich vytvořili provizorní místo na spaní.

„Pořád tu bude trochu zima, ale nedá se nic dělat," komentoval cukrář jejich skromný pokus o útulné ležení. San při jeho slovech ožil.

„Zima? Kdepak, hele!" roztáhl ruce, jako by se je všechny snažil obejmout, a Mingi okamžitě pocítil, jak se mu tělem rozlévá teplo.

„Ach, to je příjemné," pochvaloval si nahlas. Ostatní mu kýváním dávali za pravdu. „Jak to děláš?"

San se začervenal a zašoupal kopytem po zemi. „To nic není," usmál se plaše. „Čerti jsou teplomilní. Tam, odkud pocházím, je takové vedro, že by se vám tam určitě nelíbilo."

„No, nevím, jaké vedro je u vás doma, ale tohle se mi líbí moc," prohlásil Mingi s úsměvem, a Sanovy tváře nabraly pod uhelným mourem ještě sytější odstín.

Po zbytek večera si povídali. Yeosang bavil společníky historkami o hrdinských výpravách, na které se s Mingim jako malí vydávali. Mingi naslouchal s úsměvem na tváři, a tu a tam se mu vybavovaly kousky vzpomínek. Jak spolu přeplavili oceán, to když se jejich sousedstvím prohnala potopa a Mingi se brodil ulicemi v jasně žlutých gumácích; nebo jak vyšplhali na samotný vrchol prokleté hory. Máma mu tenkrát dala co proto, když ho přistihla v koruně stromu.

S přibývající hodinou hovor postupně slábl. Mingi přemýšlel nad Seonghwou, a co asi dělá, zatímco on se ocitl tady. Ale nic z toho přece není skutečné, že? Jakkoliv by chtěl, pomalu tomu přestával věřit. Všechno působilo tak... opravdově.

Ví Seonghwa vůbec, že je Mingi pryč? A pokud ano, dělá si o něj starosti?

Ponořen do vlastních myšlenek ani nepostřehl, že někdo zhasl světlo. Rozhlédl se kolem. Čertík spal stulený do klubíčka, jen tu a tam zavlnil ocasem. Zezadu ho objímala paže v cukrářském kabátku. Wooyoung ležel přitisknutý k jejich novému společníkovi, a cosi si mumlal ze spaní. Mingi měl pocit, že zaslechl něco jako „koblihy zkázy" a „já ti ještě ukážu, kdo tu peče nejlepší koláčky!"

Yeosang ležel kousek stranou, zabalený do zeleného plátna, s hlavou vypodloženou Mingiho kabátem. Jednou rukou pevně svíral čapku se zkříženými hnáty v prstech. Pásku přes oko neodložil ani na noc.

S rukama založenými za hlavou a pohledem upřeným ke stropu Mingi naslouchal, jak jeho společníci oddechují. Vánice za okny nabrala na síle. Sníh měkce narážel do skla, a kdyby se Mingi podíval ven, neviděl by nic než bílou.

Úvahy nad jeho přítelem a nad tím, co se dnes přihodilo, mu nedaly spát. Kromě toho ho trápilo ještě něco; od chvíle, kdy zaslechl první slova Vánoční písně, se mu na hrudi usadil jakýsi tísnivý pocit, co ho nenechával klidným. Jako by se mu kouzlo Vánoc zažralo pod kůži, a teď se ze všech sil snažilo prohlodat se přes všechny obranné bariéry, co si v sobě Mingi vůči svátkům za ta léta vybudoval.

Netušil, jak dlouho tam leží a mžourá do noci, když se ze tmy ozvalo tiché:

„Mingi?"

„Hm?" zabručel v odpověď.

„Spíš?"

„Ne."

„Já taky ne," přiznal se Yeosang.

Ze tmy k němu dolehlo šustění látky, jak se hoch snažil vymanit se zpod plátna. Chvilku na to už si sedal vedle něj. Mingi je beze slov oba zabalil pod provizorní deku. Yeosangovy nohy ho zastudily na stehnech.

„Myslíš, že jsou všechny hvězdy zlé?" zeptal se Mingiho po chvíli ticha.

Neodpověděl. Nevěděl, jak. Místo toho chlapce vtáhl do objetí a pevně ho přitiskl k sobě.

„Mingi?"

„Mhm?"

„Proč nemáš rád Vánoce?"

Nosem pomalu nasál vzduch do plic. Tušil, že ta otázka dřív nebo později zazní.

„Nedělají mi dobře," odpověděl po pravdě. „Moc stresu. Moc lidí. Moc... všeho," zakončil neurčitě.

„Ale... vždyť Vánoce jsou přece bezva! Všichni jsou na sebe milí a dostáváš dárky a všude je tolik barev! Mingi, jaká je tvoje oblíbená barva?"

„Já ti ani nevím," povzdechl si. „Asi... šedá?"

Yeosang se vedle něj nadzvedl v loktech. „Šedá?" ptal se nevěřícně.

„Jo," přikývl, a pak dodal: „Jako cement."

„Cement??"

„Však víš. Jak se z něho dělá beton."

„Aha."

Rozhostilo se mezi nimi ticho, které po několika vteřinách prolomil až tlumený chechot.

„Co je?"

„S tebou je švanda," hihňal se Yeosang, a Mingi se chtě nechtě musel zasmát taky. Chichotali se ve tmě jako dva školáci, když provedou nějakou lumpárnu. Když se utišili, Yeosang se k němu přitulil blíž. Bradou se opřel Mingimu o rameno a nezakrytým okem ho ve tmě dychtivě pozoroval.

„Víš, jaká je moje oblíbená barva?"

„Samozřejmě," vzpomněl si okamžitě. „Červená."

„A víš, proč?"

Mingi nevěděl. Taky to bez okolků (a trochu zahanbeně) přiznal.

„Protože červená byla tvoje oblíbená barva," poučil ho chlapec.

Vážně? Nepamatoval si. Nepamatoval si na spoustu věcí. Zatoužil mít tu s sebou dědečkovu knihu. Vzpomínky na dětství měl jako by v mlze; vybavoval si jen útržky toho, o čem mu Yeosang vyprávěl.

Je možné, že se láska k Vánocům ztratila spolu s nimi?

Nelíbilo se mu, jakým směrem se jeho úvahy ubírají.

„Nemyslím si, že jsou hvězdy zlé," zašeptal polohlasem do tmy. „Myslím si, že Orion byl jenom zlý člověk, který dostal šanci být něčím lepším."

Yeosang pod přikrývkou tiše zívl.

„Myslím, že budu mít hvězdy pořád rád," rozhodl se.

Usmál se a pohladil chlapce po vlasech. „To jsem rád. Zkus jít spát, dobře? Je pozdě."

Odpověď nepřišla. Než mu Mingi stihnul popřát dobrou noc, Yeosang usnul.

❄❄❄

Druhý den ráno je přivítala jasná obloha. Zatímco si balili, čertík se nahříval na zimním sluníčku a spokojeně u toho předl. Posnídali sušenky, zapili je teplým čajem, a vyrazili na cestu. Přemýšlel, jak se jim podaří naskládat se na sněžný skútr ve čtyřech, ale Wooyoung si čertíka posadil na klín, a mohli jet.

Přesun do nákupního centra jim zabral téměř celé dopoledne. Čerstvý sníh se leskl jako pokladnice s brilianty. Příliš toho nenamluvili. Mingi se cestou rozhlížel, jestli neuvidí sněžné draky, ale buď se schovávali v závějích, nebo se v okolí žádní nenacházeli, protože ničeho neobvyklého si za celou dobu nevšiml.

Hovor vzplanul, až když se blížili k cíli. Poznalo se to tak, že míjeli další cestovatele. Zprvu to byl jen starší pár na saních poháněných smečkou chundelatých psů, ale brzy se na obzoru a vedle nich začala objevovat další vozidla, a chvíli na to už jim trasu křižovaly skupinky běžkařů.

„Nechápu, proč jim prostě nemohli udělat vlastní pruh," hartusil cukrář, když musel prudce změnit směr, aby se nesrazili s nějakou slečnou na ledních bruslích. „Jeden pruh pro motorová vozidla, druhý pro kouzelná, a pojízdné vybavení zvlášť, a- hej!"

Wooyoung dupnul na brzdu, až zledovatělá země pod ližinami a kyselým pendrekem zaskřípěla, a zatroubil.

„Debil," ulevil si nad řidičem, který mu nedal přednost.

„No tak, jsou tu... hm, mladiství," napomenul ho Mingi, neboť si nebyl úplně jistý, jestli může Sana označit za dítě. Yeosang při těch slovech zaklonil hlavu a široce se na něj usmál. Ztělesněná nevinnost.

Vjeli na parkoviště, kde se jim podařilo najít volné místo téměř úplně vzadu. Čertík, který do té doby podřimoval stulený u Wooyounga, si teď zívnul, protáhl se, a hbitě seskočil na zem. Sníh pod jeho bosou nohou okamžitě začal tát.

Mingi s hrůzou pozoroval davy lidí, jak se hrnou dovnitř. Zastesklo se mu po včerejšku, kdy na ulici nezahlédl ani živáčka.

„Kde se tu všichni berou?"

„Co by?" upravoval si Yeosang po cestě z parkoviště vestičku. „Nakupují na Vánoce."

„Proč? Myslel jsem, že letos... však víš."

„Nakupují, protože nic jiného neznají."

„Jupí," procedil skrz zuby. Přesně to mu scházelo ke štěstí. Plný obchoďák lidí, co tu vlastně ani nemuseli být.

Chlapec se nad jeho zmučeným výrazem zachichtal, načež s potutelným úsměvem polohlasně prohlásil: „Debilové."

Neobtěžoval se ho napomínat. Vlastně s Yeosangem souhlasil. Občas holt nad výchovou zvítězí lidová upřímnost. Chytil se tedy hocha za ruku a dovolil mu, aby ho vedl vstříc své nejhorší noční můře.

„Co vůbec hledáme?" obrátil se na cukráře, když vstoupili do nákupního centra.

„Nevím. Mapa vedla jen sem, nemyslím si, že ukazovala konkrétní obchod..."

Zatímco hledal po kapsách pergamen, Mingi se rozhlížel kolem. Obchoďák byl obrovský. Na informační tabuli u vstupu napočítal alespoň čtyři patra. Bude trvat věčnost, než mezi desítkami butiků, stánků a prodejen najdou tu správnou.

„Možná bychom se mohli rozdělit," zkusil navrhnout, ačkoliv z té myšlenky nebyl zrovna dvakrát nadšený. „Já a Yeosang začneme nahoře, a vy mezitím..."

Zadržel ho Wooyoungův zdvižený prst. „Podívejte," ukazoval jim cukrář svitek. Mapa obchodního centra zmizela. Místo ní stálo na pergamenu vepsané jediné slovo: přihořívá.

„Jako ta hra," pochopil Yeosang okamžitě. „Musíme chodit kolem, dokud nenajdeme, pro co jsme přišli. To bude legrace!"

„Jé, hry, to já můžu," poskočil si San nadšeně. Pak se zarazil. „Jak poznám, že jsem vyhrál?"

„Až najdeme Vánoční píseň, tak tam bude stát hoří."

„Oheň, prima!" pochvaloval si. „Tak na co čekáme? Honem!"

Čertík s pirátem vystřelili pryč, pohlceni vidinou hry, a Mingiho s Wooyoungem nechali za sebou. Vyměnil si s cukrářem letmý pohled, načež pokrčil rameny. „Horší než včera to být nemůže," usoudil.

Ukázalo se, že se šeredně spletl. Slova z mapy náhodně mizela a objevovala se pokaždé až po pár minutách, většinou aby je informovala, že v okolí se nenachází Vánoční píseň, nýbrž samá voda. Po prvotním nadšení se jejich postup značně zpomalil. Vlezli do několika obchodů, před kterými pergamen hlásil přihořívá, ale když nevěděli, po čem přesně pátrají, hledalo se jim tuze špatně. Skončili u bezcílného bloumání mezi regály, dokud jim mapa neoznámila, že se jejich pátrání opět přesunulo do vodní sféry, a celý proces začal nanovo.

Nevěděl, jak dlouho takto bloudí. Po nějaké době jeho mozek přestal počítat obchody, a začal Mingiho upozorňovat na samé strašné věci. V drogerii ho nějaká žena sejmula taškou. Samozřejmě se mu neomluvila. V obchodu s dětskými botami se musel protáhnout skrz hlouček nakupujících, kteří mu zatarasili cestu a odmítali ho pustit ven. Polila ho vlna horka, jen si na to vzpomněl. A v prodejně s domácím osvětlením se s ním chtěla za každou cenu dát do řeči prodavačka ve skřítkovské čepici, i když se jí několikrát pokusil vysvětlit, že se jen rozhlíží kolem. Když se jí nedokázal zbavit ani tehdy, a žaludek se mu pomalu začínal úzkostně stahovat, pustil Mingi Vánoční píseň dočista z hlavy: jediné, po čem v té chvíli toužil, bylo dostat se ven.

Pocit horka se stupňoval, i když si vysvlékl kabát. Z reproduktorů u stropu vyřvávala vánoční hudba. Na čele mu vyrazil pot, v puse měl sucho. Vánoční světýlka na něj blikala z každé výlohy. Barvy se mu vypalovaly do sítnice. Přistihl se, že si okusuje nehet na palci. Vrazil ruku do kapsy, ale nervozita jako by tím ještě zesílila.

Zástupy lidí valící se kolem něj hrozily, že ho spolknou. Tiskl se blíž k ostatním, stěží odolávaje nutkání chytit se Wooyounga za zástěru. Kdykoliv se k nim někdo přiblížil, zaplavila ho hrůza. Bál se, že se ztratí, že ho dav někam odnese, že upadne a masy nakupujících ho zašlapou do země.

Při té představě se roztřásl. Svět kolem něj ztrácel na ostrosti, proměnil se v rozmazanou šmouhu. Okolní vřava mu splynula v hučení. Tlukot vlastního srdce mu rezonoval v uších. Buch-buch. Buch-buch.

Dusil se. Musí pryč.

Drobná ručka mu vklouzla do zpocené dlaně. Buch. Nemůže dýchat. Buch-buch. Rolničky mu ozvěnou drnčely v hlavě. Buchbuchbuchb-

„Mingi. Mingi, jsem tady."

Známý hlas mu vklouzl do podvědomí.

„Jsem tady. Co potřebuješ?"

Tentokrát se zmohl na odpověď. „Pryč," zasípal mezi lapáním po dechu.

„Jsme pryč. Vidíš? Jenom ty a já."

Mlha kolem něj se pomalu rozestoupila. Davy nakupujících zmizely z jeho bezprostřední blízkosti.

„Přesně tak, pryč. Podívej se na mě," vybídl ho jemně. „Nikdo tu není."

Yeosang seděl v pokleku před ním. Držel ho za ruku - uvědomil si, že se třese - a mluvil k němu tichým, konejšivým hlasem. Seděli na studené zemi, stranou od nakupujících, v zákrytu jakéhosi zapadlého, zapomenutého obchůdku, daleko od Santů a skřítků a červeno-zelených neonových poutačů.

Zavřel oči. Dopřál si několik hlubokých nádechů. Yeosang dýchal s ním, beze slov, nechávaje Mingiho přizpůsobit se pomalému rytmu.

„Lepší?" zeptal se ho, když se Mingi po chvíli odvážil znovu otevřít oči.

Přikývl. „Vážně nemám rád Vánoce," pokusil se o slabý úsměv.

Zvedl hlavu a zadíval se na zbytek jejich malého společenství. Wooyoung se Sanem se drželi zdvořile stranou, dokud panika neodezněla, a teď se k nim zvolna připojili.

Mingi si oběma rukama nejdřív prohrábl vlasy a následně promnul oči.

„Hoří," podotkl Wooyoung.

Yeosangova dlaň mu přistála na čele. „Máš žízeň, Mingi?"

„Ale ne on! Hele," řekl Wooyoung, a strčil jim mapu pod nos.

Hoří.

Jejich zraky se svorně upřely k obchodu. Doteď si pořádně nevšímal, kde se ocitli. Teď se zadíval do výlohy a uviděl zástup v řadě vyrovnaných plyšových medvídků s mašličkami kolem krku. Na zemi ležela rozložená vláčková dráha. Vedle ní stál růžový kočárek se dvěma panenkami.

„Hrač-kář-ství," slabikoval San pohotově nápis nad vchodem.

„Proč by ten váš kouzelník..."

„Čárymár," napověděl Wooyoung pohotově.

Mingi přikývl. „Čárymár, proč by schovával Vánoční píseň zrovna tady?"

„Protože je to hra," připomněl Yeosang. „A kde se hraje lépe, než právě v hračkářství?"

Hoří, rozzářil se pergamen znovu.

Vyměnili si mezi sebou několik rychlých pohledů. Když viděl, že se k tomu nikdo nemá, postavil se Mingi na nohy, upravil si pochvu s mečem zavěšenou přes rameno, a svým společníkům zavelel rozhodné: „Jdeme."

Jejich rozpaky byly téměř hmatatelné.

„Jestli nechceš..." začal Wooyoung, ale Mingi ho odbyl mávnutím ruky.

„Už je mi líp," ujistil ho. „Vážně, cítím se skvěle. Tak co, budeme tu postávat až do zavíračky, nebo...?"

Nechal svá slova vyznít do ticha. Druhý muž si ho tázavě prohlížel zpod přimhouřených víček. Když Mingi neustoupil, trochu se uvolnil.

„Jdeme," souhlasil.

Povzbuzen skutečností, že uvnitř hračkářství nezahlédl jediného zákazníka, následoval cukráře dovnitř.

❄❄❄

V obchodě panoval klid. Regály přímo přetékaly hračkami všech barev, tvarů, a věkových kategorií. Minuli úsek přecpaný krabicemi s legem - Seonghwa by to tu miloval, blesklo mu hlavou - a pokračovali kolem autíček a bagrů. Kam se podíval, tam vykukovalo jiné dětské lákadlo. Panenky. Plyšáci. Kouzelnické sady, puzzle, deskové hry, plastelína, omalovánky... regály se tyčily vysoko nad ně, až k samému stropu, všechny do jednoho plné k prasknutí.

Vyjma prodavačky ve středních letech usazené za pokladnou nepotkali v hračkářství ani živáčka. Nepříjemně mu to připomínalo návštěvu televize z předchozího večera. Procházel uličkami hraček napnutý jako struna. Dlaně se mu potily. V ruce křečovitě svíral Yeosangův klacek.

Zbraň mu málem vypadla z ruky, když se mu za zády ozvalo zavýsknutí:

„Helejte! To je super věcička!"

Ramena se mu trochu uvolnila, když uviděl Sana, jak s nefalšovanou radostí v oddělení kostýmu tahá z jedné poličky hračku ve tvaru dětských vidlí. Byly plastové, s černou rukojetí a červenými bodci, a čertík je tiskl k prsům s takovým nadšením, že nepřicházelo v úvahu, aby je tam nechali.

„Budeme je muset zaplatit," podotkl Mingi. Automaticky zašátral v kapse, jen aby si uvědomil, že u sebe nemá ani korunu. Bezradně se obrátil k Yeosangovi.

„Já mám peníze doma, v prasátku," sklopil pirát hlavu zkoušeně.

„Já to zaplatím."

Wooyoung promluvil s něhou, kterou u něj Mingi dosud neviděl. Povytáhl obočí, čímž si od cukráře vysloužil výraz nanejvýš nevrlý.

„Nemá to cenovku," vytrhl je z němého souboje Yeosang. Držel Sanovy vidle a zkoumal je kritickým okem.

Rychlá inspekce odhalila, že cenovku v obchodě nemá vůbec nic. Záhy vyšla najevo ještě jedna věc: ulička, kterou původně přišli, přestala existovat. Cestu jim zatarasila výstavní skříň s kouzelnickými hábity, se kterou se jim přes veškerou snahu nepodařilo hnout ani o píď.

„Prima," utřel si Mingi hřbetem ruky pot z čela. „Dlouho jsme do žádné pasti nevlezli."

„Mějte oči na stopkách." Wooyoung zvážněl, dočista zapomínaje na jejich hádku. Kývnul bradou k Sanovi. „Dej mu ty vidle, Yeosangu. Možná se ještě budou hodit."

Čím dál postupovali, tím víc atmosféra houstla. Prostorné uličky se úžily. Hraček v regálech ubývalo, až brzy vymizely úplně. Poličky z hladkého plastu nahradil hrubý kámen. Vzduch se ochlazoval s každým přihořívá, které mapa hlásila. Na stěnách se srážela voda a v kapičkách jim stékala pod nohy.

Pokaždé, když se ohlédl za sebe, setkal se s pohledem na pevnou zeď. Ať už se ubírali kamkoliv, cesta za nimi se uzavírala, a jim nezbývalo, než postupovat vpřed. Na podlaze se tvořily drobné kaluže. Voda jim promáčela boty a prosakovala Mingimu do ponožek.

Wooyoung zastavil.

„Hoří," oznámil. Od úst mu unikl obláček páry.

„Tady?"

„Hoří," zopakoval o něco podrážděnějším tónem. „Nevím, co dál. Je to nějaká další blbá hádanka."

„Oheň je teplý," poznamenal San. „Možná bychom mohli zkusit něco zapálit."

Zatímco se ostatní pokusili vymyslet, jak ve vlhké chodbě rozdělat oheň, Mingi se rozhlížel kolem. Ne poprvé toužebně zavzpomínal na domov; na teplo a bezpečí svého obyčejného, nudného bytu. Tyto myšlenky však záhy vypudil z hlavy.

Oheň ani teplo se nedařily. Dokonce ani čertík, který je tak dovedně svedl předešlého večera zahřát, si nedokázal poradit s vlhkým chladem panujícím okolo. V uličce nebylo nic, co by se dalo podpálit.

Yeosang, který dosud jenom poslouchal, teď váhavě zvedl ruku.

„Já bych možná věděl, jak na to."

Rázem se k němu upřely pohledy všech přítomných. Wooyoung pochopil jako první - a jediný.

„No jasně," plácnul se přes čelo. „To by mohlo vyjít."

„Co myslíš, Mingi?" chlapec se k němu obrátil s nedočkavostí v tváři. „Bude to fungovat?"

„Fungovat... co?" nechápal, o čem je řeč.

Cukrář netrpělivě podupával nohou. „Ten laserový paprsek, přece," oznámil tónem, jako by Mingimu musel vysvětlovat, že slunce vychází každé ráno.

Teď už nerozuměl vůbec ničemu.

S bezradným výrazem se otočil k Yeosangovi, a ten poklepal ukazováčkem na svou pásku přes oko.

„Ty máš... laser v oku?!"

„Samozřejmě, že má!" rozhodil Wooyoung rukama.

K jeho překvapení se k němu Yeosang přidal. „Vždyť jsi to přece sám vymyslel," naléhal na Mingiho. „Hráli jsme si na superhrdiny! Přál sis, abych byl jako X-Men! Pirát s laserovým viděním, pif paf, bum prásk! Už si vzpomínáš?"

„Jistěže si nevzpomíná."

Kovový hlas se ozval z uličky za nimi. V další chvíli se stěny roztřásly. Zeď, která jim dosud bránila v návratu, se s uši drásajícím skřípotem odsouvala stranou. Zvedl se prach, a Mingi se rozkašlal. Když se znovu usadil, v chodbě před nimi stála sfinga.

Byla celá ze zlata, se lvím tělem i obličejem; jen oči měla takové zvláštní, lidské. Na hlavě jí seděla modro-zlatá pokrývka hlavy, kterou nosili staří faraoni.

„Co víte? Co nevíte? Však to brzy zjistíme, ha ha," pošklebovala se nad jejich zmatením.

Tasil meč. Sfinga si ho prohlížela s pobavením páníčka, jehož mazlíček právě předvedl nějaký opravdu hloupoučký, roztomilý kousek. Vykročila vpřed. Mingi se ohnal zbraní - ostří cinklo o kovovou srst a neškodně se svezlo dolů, aniž by lvici způsobilo byť jen škrábnutí.

„Žádné boje, hrdino," posmívala se. „Já bojuji důvtipem. Jestli mě chcete porazit, musíme nejdřív odpovědět na moji hádanku."

„Prima!" rozzářil se San. „Hádanky miluju."

Vycenila zuby ve lví obdobě úsměvu. „Když odpovíte špatně, tak vás sním."

„Oh."

„A když odpovíme dobře?" chtěl vědět Wooyoung.

„Tak vás sním taky."

„To mi nepřijde úplně fér," ozval se Mingi.

Sfinga se s žádnou další konverzací neobtěžovala. Rozkročila se uprostřed chodby a švihla ocasem. „Visí to a neví kde," spustila, „bije to a neví koho, ukazuje to a neví kam, počítá a neví kolik. Co to je?" S očekáváním blýskla očima po své kořisti.

„To je snadné," oddechl si. Hlavou se mu mihla vzpomínka na hry, které hráli v autě, když byli malí. Dědeček jim rád dával hádanky; a Mingimu se tato jedna hned vybavila.

„Jsou to hodiny," oznámil sebevědomě.

Zlatá lvice nespokojeně zavrčela. „Další hádanka!" rozkázala. „Jsem rybář a sítě roztahuji na suchu, a chytám ryby, co létají ve vzduchu. Kdo jsem?"

„Pavouk," nenechal se Mingi zahanbit.

Rychlost a jistota, s jakými odpověděl, sfingu viditelně podráždily. „Myslíš si, jaký nejsi chytrý. No počkej, uvidíme, jestli budeš znát odpověď na tohle: Má to hlavu jako kočka, má to nohy jako kočka, má to ocas jako kočka, mňouká to jako kočka - a není to kočka. Co to je?"

„To je snadné. Je to kocour."

„GRRRHAAH!"

„Mingi," špitl Yeosang. „Věříš mi?"

„Už žádné další hádanky!" vztekala se sfinga. „Prostě vás sežeru!"

„Mingi?"

Sfinga máchla obrovskou lví tlapou. Přibližovala se pomalým krokem, nahrbená jako při lovu - ona loví, připomněl si, loví nás - a ocasem švihala ze strany na stranu. Wooyoung po ní hodil čokoládovou kuličku. Neškodně se odrazila od zlatého povrchu a explodovala sfinze pod nohama. Vzduchem zavoněla horká čokoláda, ale nebezpečí nepominulo.

Yeosang ho naléhavě zatahal za rukáv. „Mingi, nemůžu, dokud-"

„Věřím ti."

„Zpátky," tahal je Wooyoung za límec pryč, ale nebylo to nic platné. Došli k cíli a chodba dřív nebo později skončí. Sfinga je hnala do pasti, odkud nebylo úniku.

Jen co na to pomyslel, stěny kolem něj se jako na povel otřásly, a začaly se stahovat k sobě. San za Mingim tiše zaskučel a vrhl se po nejbližší zdi; kopytem a bosou nohou nacházel oporu na hrubém kameni, hbitě šplhal výš, daleko mimo dosah sfingy, a chmatal kolem sebe ve snaze objevit nějaký skrytý mechanismus, který by zdi zastavil.

Jejich bezradnost z dvojité hrozby sfingu povzbudil k rychlejšímu tempu. Odlesky zlaté se odrážely od přibližujících se zdí.

Yeosang se protlačil kolem Mingiho, vytasil šavli a postavil se jí do cesty. „Kolik je pět plus pět?" vyhrkl, až mu přeskočil hlas.

Ustrnula s jednou tlapou ve vzduchu. „Prosím?"

„To je hádanka," drmolil chlapec o překot. „Nebojuje se, dokud neodpovíš na hádanku, tak to bylo, že jo? Tak se ukaž! Kolik je pět plus pět?"

„Dobrý pokus," vycenila sfinga tesáky. „Pět plus pět je deset."

Se zavrčením se nahrbila k osudnému skoku, ale to už Yeosang vykřikoval:

„A kolik je padesát krát milion?"

„Padesát milionů."

Chlapec mu křečovitě stiskl ruku, ale Mingi žádné další instrukce nepotřeboval.

„Čtrnáct na druhou," rozkázal kovové lvici první příklad, na který si vzpomněl. Když viděl, že pochopil, Yeosang se ho pustil a odběhl hlouběji do kamenného bludiště, pirátskou pásku nechávaje na zemi za sebou.

„Sto devadesát šest," odsekla sfinga.

Tentokrát jí nedal šanci se pohnout. Jen co dořekla výsledek, sypal z rukávu další příklady.

„Tři sta děleno čtyřmi!"

„Sedmdesát pět."

„Padesát osm krát mínus sedmnáct!"

„Mínus devět set osmdesát šest."

„Zlobivý lev!" spílal San sfinze ze svého místa na pohyblivé stěně.

„Nic hořlavého tu není!" slyšel do toho cukráře, jak nahlas běduje. Horko v týle mu prozradilo, že Yeosang otevřeným okem pátrá po čemkoliv, co by laserový paprsek mohl zapálit. Všechny hračky se dávno vypařily. Zůstaly jenom vlhké zdi z drolícího se kamene, a ty se s drhnutím stahovaly k nim.

„Yeosangu! Zapal sfingu!"

„Nemůžu! Mingi je hned vedle!"

„Deset faktoriál!" křičel Mingi, aby přeřval chaos kolem.

„Tři miliony, šest set dvacet osm tisíc, osm set," odříkávala sfinga s neomylnou přesností do panujícího zmatku.

„Nezastavím je," kvílel San. Stěny se stahovaly kolem nich. Cosi se s prásknutím zlomilo vejpůl.

„Moje vidle!" bědoval čert.

„Vidle! To je ono!"

Jen matně vnímal, co se děje za ním. S námahou lovil z paměti další čísla a vzorečky. Násobilka mu rychle docházela, a čím delší a složitější příklady zadával, tím víc musel ustupovat z dosahu sfingy, která po něm chňapala s bojovnou zuřivostí.

„Yeosangu! Tady!" naléhal Wooyoung.

„Vydrž!"

„Odmocnina z devíti!"

„Tři!"

Lvice vítězoslavně zařvala. Mingi zaváhal - a to ho stálo cenné vteřiny. Skokem překonala vzdálenost, která je od sebe dělila; prudký pohyb zapříčinil, že ztratil rovnováhu a upadl zády přímo do kaluže. Sfinga vycenila zuby. Roztáhla zlatou tlamu, rozmáchla se tlapou, a...

„Pí!" vykřikl Mingi.

Drápy se zastavily jen pár centimetrů od jeho obličeje.

„Moje hádanka," sípal ochraptěle, „moje hádanka je, jak zní číslo pí?"

Sfinga zařvala vzteky. „Podvod! Podvod!" rozčilovala se, ale co naplat, otázka nemohla zůstat bez odpovědi.

„Tři celé jedna čtyři jedna pět devět..." odříkávala mechanickým hlasem.

Roztřesenýma rukama se odplazil vzad. Lvice ho nenásledovala; nenávistně do něj zapichovala oči, ze kterých se vytratily poslední zbytky lidskosti a zůstal v nich jen bezbřehý hněv, zatímco ze sebe monotónním hlasem sypala: „Dva šest pět tři pět..."

Teprve když se dostal mimo dosah ostrých tesáků si dovolil si nahlas oddechnout. Přesně v tom okamžiku uslyšel za zády zlověstné zapraskání, a Yeosangovo varovné: „Hoří!"

Vzduch vyplnil zápach páleného plastu. Otočil se - a okamžitě musel zavřít oči. Yeosang pohledem (doslova!) propaloval, co zbylo ze Sanových červených vidlí. Plast čadil a kroutil se, a v momentě, kdy se stěny otřely o Mingiho ramena, se rozhoukal požární alarm.

„Hoří!" přidal se čertík k radostnému pokřiku, a Wooyoung ho vzápětí následoval.

„Hoří! Hoří!" radovali se za uši rvoucího houkání, když detektor kouře registroval plamínek a z trysek u stropu vystříkla voda. „Hoří!" mával Yeosang vítězoslavně jednou rukou nad hlavou. Tu druhou si pevně tisknul k oku, aby náhodou neublížil laserem někomu z nich.

Zvedl ze země mokrou a ušpiněnou pásku a beze slov mu ji podal. Sfinga za nimi stále odříkávala číslice. Jak na ni dopadala voda, hlas jí začal přeskakovat, a brzy utichla úplně.

Mingi stál uprostřed uzoučké chodbičky, stranou od jásajících kamarádů. Oblečení se mu lepilo k tělu. Ruce se mu třásly. Hrdlo ho pálilo od křiku. V jednom okamžiku zavadil pohledem o ten Wooyoungův. Oba muži si navzájem koukali několik vteřin do očí.

Rozesmál se chraptivým, nakažlivým smíchem. Byl promočený na kost, umazaný od prachu, smrděl jako popel, a před okamžikem ho málem rozdrtila zeď.

Nikdy se necítil šťastnější.

❄❄❄

Po saních z kopečka, veselí, smělí
Sněhulák s úsměvem za okny mává
Srdce ti zahřeje pohled na jmelí
Že jsou zas Vánoce, je skvělá zpráva

Vánoce, Vánoce, pod stromem dárky
Štěstí a pohoda sedí u stolu
Vánoce, Vánoce, vemte mě zpátky
Do dne kdy byli jsme všichni pospolu

Velké vítězství ho stálo spoustu energie. Opojený svým triumfem nad sfingou Mingi pořádně nevnímal, co se kolem něj odehrává. Události posledních několika hodin mu splývaly do sebe. Získání dalšího kousku Vánoční písně; návrat z útrob bludiště do hračkářství, kde se nikdo nedivil při pohledu na jejich promočenou skupinku; cesta na sněžném skútru zpět do Vánočního města.

Nový pergamen, který se jim podařilo díky Yeosangovi ukořistit, si prohlížel až v teple Wooyoungova domu.

„Není tu uklizeno," varoval je cukrář, když odemykal dveře svého bytu.

Mingi by se pozval dovnitř, i kdyby Wooyoung bydlel na skládce, hlavně když to znamenalo, že si bude moct dát teplou sprchu a chvíli si zdřímnout, aniž by se ho něco pokoušelo zabít.

Jeho únavou otupělá mysl se neustále vracela k Vánoční písni. Po dočtení posledního řádku pocítil známý tah v břiše. Srdce mu poskočilo; jako by ve snaze vyhnout se jejím spárům. Píseň se mu zažírala pod kůži a on si nebyl jistý, co si s tím pocitem počít.

„Myslím, že si půjdu lehnout," oznámil po tom, co ze sebe smyli zkrystalizovaný sníh, zaschlou krev a prach z cest. Proti jeho rozhodnutí nikdo nic nenamítal. Wooyoung mu nabídl, aby si šel odpočinout do pokoje pro hosty, a Mingi s povděkem přijal.

„Dobrou noc!" popřál mu Yeosang, ačkoliv bylo sotva odpoledne.

„Dobrou," odvětil, a zavřel za sebou dveře.

Jakmile osaměl, jako by mu z ramen spadla neviditelná tíha. V bezpečí pokoje, třebaže cizího, si poprvé za poslední dva dny mohl skutečně oddechnout. Nepronásledovaly ho žádné vzpomínky z dětství, nikdo se ho nepokoušel probodnout ani rozmačkat.

Pokoj pro hosty byl zařízen skromně, ale útulně. Místnosti vévodila postel s nebesy, s polštářky jako z cukrové vaty. Na přikrývce leželo úhledně poskládané vánočně zelené pyžamo se vzorem perníčků a sladkých bonbonů. Mingi se při pohledu na něj zašklebil.

Očima sklouzl k vlastnímu oblečení. Po jejich dobrodružství bylo pomačkané, vlhké, a na některých místech potrhané a ušpiněné od zaschlé krve. Nohavice měl do půlky lýtek promočené od jízdy na sněžném skútru, o ponožkách ani nemluvě.

„A proč vlastně ne," zamumlal si, a natáhl se po pyžamu.

Převlékl se do čistého. Své oblečení přehodil přes topení, a co se tam nevešlo, to pověsil přes opěrky světle růžového křesla stojícího pod oknem.

Zavrtal se do postele. Matrace byla krásně měkká a peřina příjemně hřála, až Mingi slastní zasténal. Ruce i nohy měl rázem nemotorné a těžké. Zahrabal se hlouběji mezi polštáře a deku, a než stihl dovřít víčka, ukradl si ho pro sebe spánek.

Když se probudil, za oknem už svítily pouliční lampy. Překulil se na stranu, aby mu světlo nesvítilo do očí, a nějakou dobu jen ležel, aniž by nad čímkoliv přemýšlel.

Zrovna když začal uvažovat nad tím, jestli by neměl přece jen vstát, dveře pokoje se otevřely a dovnitř nakoukl Yeosang.

„Spíš?" ptal se šeptem, a když viděl, že je Mingi vzhůru, jedním dechem hned pokračoval: „Pojď, už na tebe čekáme!"

Než se stihl zeptat, o co jde, Yeosang byl pryč. Zůstaly po něm jen pootevřené dveře a proužek světla dopadající dovnitř.

Přemohla ho zvědavost. Stále v pyžamu vyklouzl do chodby.

„Překvapení!" ozvalo se sborově, jen co vstoupil do obývacího pokoje.

Yeosang se vynořil odněkud zpoza něj a s překvapivou silou strkal zmateného Mingiho k volnému místu na gauči. „To koukáš, viď?"

Stáli uprostřed pokoje, oblečení do pyžam ladících s tím, které měl na sobě Mingi. Chlapec pro jednou odložil svůj klobouk - pásku si z pochopitelných důvodů nechal nasazenou. Tvrdé rysy Wooyoungovy tváře ostře kontrastovaly s perníčkovým overalem. Čertík měl na sobě navlas to samé, co pán domu, a na rozdíl od něj se zdálo, že volbu oblečení schvaluje.

„Já..." pokoušel se najít řeč, zatímco ho Yeosang odtáhl na pohovku a přehazoval mu přes ramena chlupatou deku, „hm, nechápu, co...?"

„Co by?" švitořil pirát. „Řekli jsme si, že je načase, abychom ti ukázali, jak mají vypadat opravdické Vánoce!"

„Ale já-"

„Nemáš rád Vánoce, my víme," vložil se do toho Wooyoung. Namísto kuchařské čapky, kterou měl na sobě při jejich prvním setkání, měl teď na hlavě naraženou červenou čepici s bambulkou, a další hbitě rozdával všem okolo, Mingiho nevyjímaje. „Přesně proto by ses měl podívat, jak mají vypadat."

„Každý jsme si pro tebe nachystali to, co máme na Vánocích nejradši," informoval ho chlapec. Obličejík mu zářil štěstím, když zpoza zad vytáhl tenký plochý balíček zabalený do vánočního papíru. „Já nejradši rozbaluju dárky. Tenhle je pro tebe!"

Mingi si od něj dárek převzal. „Mám...?" otázal se trochu rozpačitě.

„Rozbal si ho, honem!"

Pohledem hledal pomoc u Wooyounga se Sanem, ale ti se stejně jako malý pirát vědoucně křenili, a Mingiho podle všeho nijak zachraňovat nemínili.

Opatrně tedy strhl balicí papír z dárku, a vypadly na něj dva výkresy; obrázky kreslené voskovkami a dětskou rukou. Na prvním z nich byl namalovaný Mingi, jak oběma rukama nad hlavou třímá kouzelný meč. Usmíval se, na rozdíl od postavičky, kterou se chystal seknout, a která i v jednoduchých tazích nepříjemně připomínala nebezpečného reportéra. Za Mingim stála ještě jedna postavička, mnohem menší, taktéž s mečem v rukou, s pirátským kloboukem na hlavě. Pásku přes oko měla nakreslenou na opačné straně než ve skutečnosti. Vršek papíru byl začmáraný tmavě modrými spirálami.

„To jsme my, jak dáváme Orionovi na frak," hlásil hrdě Yeosang. „Podívej se na ten druhý!"

Druhý obrázek ukazoval čerta lezoucího po stěně bludiště. V jedné ruce mával červenými vidlemi. Pod ním postavička piráta střílela laserové papírky po sfinze, nakreslené se lví hřívou a zamračeným výrazem.

„Líbí se ti?"

Yeosang ho pozoroval s dychtivostí v očích. „To jsem namaloval sám, hele!" ukázal do spodního rožku papíru, kde stálo velkými kostrbatými písmeny: PRO MINGIHO KANG YEOSANG 6 LET.

„Jsou krásné," usmál se Mingi, a chlapec se s těmi slovy rozzářil jasněji, než všechna souhvězdí na obloze.

„Já pro tebe ale nic nemám," pronesl zkroušeně.

„To přece ani nemáš! Vždyť ještě nejsou Vánoce, tohle je jenom jako," ujišťoval ho Yeosang.

„Tak dobře."

Ukázalo se, že s překvapeními ještě není konec. Každý si pro Mingiho připravil něco, co měl na Vánocích nejraději. Yeosang mu dal dárek. Wooyoung přinesl z kuchyně talíře naložené všemožnými sladkými koláčky, košíčky a sušenkami s čokoládovou polevou zdobenými oříšky, a sladkými rohlíčky z křehkého těsta plněnými šlehačkou a posypanými cukrem. Ochutnal karamelový košíček; sladkost se mu rozplývala na jazyku, a Mingi zavrněl se stejnou rozkoší, jako předtím v posteli s nebesy.

Zatímco se ládovali dobrotami, San se vytasil s pytlem. Při pohledu na něj si Mingi vybavil, co jim čertík říkal o zlobivých dětech, a zadoufal, že on do pytle muset nebude; už jen proto, že by mu z něj čouhaly nohy. Namísto zlobivců ale San z pytle vytáhl krabice s deskovými hrami.

„Já mám největší radost, když se všichni sejdou, a když můžeme něco hrát!" prohlásil, a hned začal nejbližší hru chystat na stůl.

Takto strávili zbytek večera; pojídali sladké poklady z Wooyoungovy kuchyně, přičemž vychvalovali jeho umění, až se cukrář musel červenat, a hráli deskové hry. Mingi vyhrál v Žebřících a hadech, skončil druhý za Yeosangem ve Člověče, nezlob se, a naprosto pohořel na pekelné verzi Monopolů.

„Škoda, že takové Vánoce nemohou být pokaždé," povzdechl si, když je hry omrzely, a Wooyoung donesl svou sbírku filmů, že se na něco společně podívají.

„Proč by ne?" vzhlédl k němu Yeosang. Seděl stulený na pohovce mezi Mingim a Sanem, nechávaje se objímat od obou jmenovaných, viditelně spokojený na maximum. Ze Sana sálalo příjemné teplo. Deka kolem Mingiho ramen skončila přehozená přes nohy. „Vánoce takové budou pokaždé, když budeš chtít. Proto jsou nejlepší."

„Když ono to není tak lehké..." zavrtěl hlavou.

„Proč ne?"

Nadechl se k odpovědi - a zjistil, že vlastně neví, co říct. Jeho imaginární kamarád jako by vycítil, co se děje. Přitulil se k Mingimu blíž, tváří se mu otřel o paži, a objal ho kolem pasu.

„Nic říkat nemusíš," zašeptal tak, aby jeho slova slyšel pouze on.

Mingi přikývl. Díval se na úvodní scény vánoční pohádky, na kterou se jako malý díval s dědečkem a staršími sourozenci každý rok, a neříkal vůbec nic.

❄❄❄

Zítra to skončí.

Ta myšlenka se Mingimu vyryla do mozku jako mantra. Zítra je Štědrý den. Následující hodiny definitivně rozhodnou o osudu Vánoc.

Jejich čtveřice seděla v kupé polárního expresu. Když po tom, co opustili nákupní centrum, rozbalili na zledovatělém parkovišti druhý pergamen, na zem vypadla také vizitka; jednoduchá bílá kartička se zlatým lemováním. Krasopisem na ní stálo PŮJČOVNA SANÍ A DONÁŠKOVÁ SLUŽBA KLAUS - VÁNOCE NA PŘÁNÍ, vyvedeno třpytivým, tmavě červeným inkoustem. Z druhé strany se psala adresa:

Santa Klaus
Sobí ulička 90-N
Severní pól

Severní pól se nacházel příliš daleko, než aby na něj dojeli na sněžném skútru. Kromě toho s sebou táhli tolik věcí, že Mingi pochyboval, že by se s nimi na skútr v první řadě vešli.

Málem je nepustili ani do vlaku. Průvodčímu se nezdál pohled na hvězdný meč ani třicet metrů vyztuženého jahodového pendreku, co si cukrář nesl smotaný kolem ramen. A když začal vyhrožovat, že je do vozu nepustí, pokud na nádraží nevyhodí zbrusu nové čertovské vidle, vypuklo skutečné peklo. Wooyoung si nebral servítky. Zapíchl průvodčímu prst do hrudníku a vyčetl mu, že si za dopravu platí extra, že na vidle má řádný zbrojní průkaz, a vůbec, jsou na životně důležité tajné misi, a jestli je průvodčí bude zdržovat třeba jen vteřinu navíc, podá na něj takovou stížnost, že si ji za rámeček nedá.

Na podporu svého tvrzení se vytasil s růžovým plastovým telefonem Barbie, a začal na něm vytáčet číslo vedení drah. To už je ale průvodčí s omluvami zval k nástupu. Uvelebili se ve volném kupé, Wooyoung si objednal kávu, a s občasnými triumfálními povzdechy si vychutnával každý doušek.

„Byl by z tebe dobrý čert," pochválil ho San. Jeho poznámka měla za následek, že se cukrář na kafi málem zadusil. On sám, s umytým obličejem, učesanými vlasy, a oblečený do krémově béžového svetru s vánočními motivy, víc než kdy předtím působil lidsky: a po lidsku se nad Wooyoungovými rozpaky také rozesmál.

„To s tím průkazem byla pravda?" osmělil se Mingi k otázce, když průvodčí minul jejich místa, aniž by jim zkontroloval jízdenky.

„Ne."

„A co kdyby ho vážně chtěl vidět?"

„Tak bych se postaral, aby toho velice hořce litoval," zněla zlověstná odpověď, a Mingi raději změnil téma.

„Nevím, jestli jsem připravený nechat se zabít Santou Klausem," zahuhlal. Narážel na skutečnost, že za posledních několik dní mu o život usilovalo... inu, zhruba tak všechno, s čím přišel do kontaktu. Kdyby mu měl nakopat zadek i sám veliký otec Vánoc, byl si jistý, že by ho názor na svátky nepřiměly změnit všechny vánoční písně světa.

„Ach, to se nemusíš bát," uklidňoval ho Yeosang. Seděl u stolečku u okna, pravé oko přimhouřené soustředěním, a vybarvoval omalovánky. „Santa je moc hodný."

„Kluk má pravdu," podpořil ho Wooyoung. „Santa by neublížil ani mouše. Je to fajn chlap. Občas si u nás v obchodě objednává sušenky."

Obočí mu vyletěla vzhůru. Zauvažoval, jestli místní Santa Klaus potají neovládá bojová umění nebo tak něco, že tolik cukráři padl do oka.

„A to z něj dělá dobrého člověka?" uchechtl se.

Wooyoung ho zpražil pohledem.

„Ne. To znamená, že má navíc ještě vkus."

Vánoční město nechali daleko za sebou. Vlak uháněl zasněženou krajinou. Prašan se leskl oproti obloze zbarvené do odstínu tmavé modři - za polárním kruhem panovala věčná noc. Natahoval krk a vyhlížel z okna přes Wooyounga, ale ani tentokrát se mu nepoštěstilo zahlédnout sněžného draka. Za to se mu naskytl pohled na něco mnohem lepšího. Jak se blížili k severu, proužky barev prosakovaly oblohou. Jasně zelená, růžová a fialová se vpíjely do nebe, a všichni čtyři s posvátnou úctou pozorovali polární záři.

Když nějaký čas na to dorazili do cíle a vystoupili na konečné stanici, Mingi stál ještě nějakou dobu na peróně s pootevřenými ústy, a nemohl se té krásy nabažit. Litoval, že s sebou nemá telefon ani fotoaparát, aby zachytil barvy navždy. Litoval, že tu s ním nestojí jeho sestra, jejíž oko umělkyně by později přeneslo nebe na plátno; stejně tak litoval, že tu s ním není Seonghwa, protože jen málo co by překonalo polibek pod polární září. Až jim o tom všem bude vyprávět...

„Je moc pěkná, že?"

Yeosang se k němu nepozorovaně připojil. Teď se opřel hlavou Mingimu o paži a vzhlédl k obloze.

„Je úchvatná," potvrdil. „Nikdy jsem nemyslel, že... že bych mohl... vidět tohle," mávnul neurčitě do vzduchu.

„Chápu," přisvědčil. „Já se bál, že už nikdy neuvidím tebe."

Sklopil zrak, ale chlapec se na něj nedíval. Upíral oči k nebi vysoko nad jejich hlavami, a v tmavých očích se mu odrážely galaxie hvězd.

Byli by tak stáli ještě dlouho, láskyplně zahledění do svých vesmírů, nebýt Wooyounga. Rázným poklepáním na předloktí jim dal najevo, že čas se krátí. Vánoce stály za dveřmi, a Vánoční písni scházela celá jedna sloka.

Z nádraží vedla mezi závějemi sněhu úzká prohrnutá cestička. Brodili se sněhem husím pochodem, s Wooyoungem v čele. Yeosang hopsal v jeho stopách. San si za chůze pobrukoval nějakou písničku, kterou Mingi neznal, a houpal ocasem do rytmu. Mingi jejich průvod uzavíral.

Severní pól si jako malý kluk představoval jako obrovskou továrnu na hračky, kde elfové vyrábí dárky, a Santa Klaus se nad nimi celý rok prohání na nebi na saních. Rozhodně nečekal město ne zcela nepodobné tomu, odkud přijeli.

„Tohle je Severní pól?" vyslovil své myšlenky nahlas.

„Kdepak," vrtěl hošík před ním hlavou. „Tohle je jen město, které je po něm pojmenované. Skutečný pól je tamhle," ukázal do dálky k malému návrší. Když Mingi přimhouřil oči, rozeznal obrys něčeho, co mohl být stožár s vlajícím praporkem.

Stopa ve sněhu se rozšířila na silnici, na které by se bez problémů mohly minout dva vozy. Míjeli domky z tmavého borovicového dřeva i lahodně vonícího perníku. Za plotem neštěkali psi, ale proháněli se sobi. Některým zdobily paroží mašličky, jiní měli kolem krku uvázané zvonečky.

Na rozcestí Ledové a Sobí uličky pokračovali vpravo. Sídlo Santy Klause objevili snadno. Kromě vesele blikajících vánočních světýlek (jejichž barvy bledly v porovnání s magickou oblohou) je na dům upozornil plakát vylepený na plotě. Z něj se na červeném pozadí usmíval postarší muž s brýlemi, buclatými tvářemi a plnovousem.

Zazvonili na zvonek a z reproduktoru je přivítal ženský hlas.

„Je odemčeno!"

Jeden po druhém vešli brankou na zahradu. Stranou u plotu stály zaparkované několikery sáně. Ve výběhu vedle nich se nerušeně páslo stádečko sobů. Cedulka na plotě hlásila tlustým červeným písmem NEKRMTE ZVÍŘATA.

Uvnitř za dveřmi do domu se rozsvítilo, a v další chvíli už jim šla naproti babička s červeným čepcem, zpod kterého vykukovaly perfektní bílé kudrny, a dobrotivým úsměvem na tváři.

„To jsou k nám hosté," mrkla na ně zpoza obrouček hranatých brýlí. „A jaké krásné kostýmy to máte! To už je zase čas na koledníky?"

„To je omyl," namítl Mingi chabě, „my nejsme..."

„S čím vám můžu pomoci? Nepotřebujete něco odvézt? Nebo jste si snad přišli půjčit sáně?" švitořila.

„Dobrý den, ani jedno, ani druhé," hlásil poslušně Yeosang. Jak u něj bylo zvykem, smeknul klobouk a dámě se zdvořile uklonil. „Přišli jsme za panem Santou Klausem."

„Ach."

Pohledem sklouzla kamsi za jejich skupinku, ale hned se zase vzpamatovala a povídala dál:

„Obávám se, že manžel teď není doma. Zavolali ho do dílny, to víte, Vánoce, přesčasy," zasmála se nuceně. „Říkala jsem mu, ať se tolik nestresuje, s tím, jak to letos je... politováníhodná situace, opravdu, ale co se dá dělat... když on si to nenechá vymluvit, nenapravitelný optimista, to je celý on."

Nálada v jejím hlase se změnila. Příjemný tón na sebe nabalil vrstvu napětí a... nesouhlasu?

Yeosang si narovnal čapku na hlavě a napřímil se, hruď hrdě vypjatou. „Vůbec se nemusíte bát, přišli jsme totiž pomoct!"

„Jistě," souhlasil honem Mingi. „Jenom nás nasměrujte k dílně, jestli budete tak hodná, a my vás nebudeme dál zdržovat."

„Ale vy mě přece vůbec nezdržujete, drazí!" spráskla paní Klausová ruce v hraném údivu. „Naopak, jsem ráda, že mám společnost. Nechcete jít dál? Postavím na čaj," nabízela jim, a už už je postrkovala k domu.

„To nebude nutné, děkujeme," vložil se do toho Wooyoung. Tváří tvář staré dámě se zdržel své obvyklé drsné přímočarosti, přesto dal jednoznačně najevo, že neplánují zůstat déle, než je nezbytné. „Máme vcelku naspěch."

„Vánoce, Vánoce," mávla nespokojeně rukou, jako by zaháněla otravný hmyz. „Jste úplně jako můj muž. Pořád věří, že se ta melodie někde objeví, chudáček. Tolik stresu, a úplně zbytečně, ale on na mě v tomhle nedá..."

Wooyoung ji zdvihnutou rukou zarazil. „Počkat. Chcete říct, že váš muž neví, kde se nachází poslední kus Vánoční písně?"

Úsměv jí zamrzl na rtech. „To jsem řekla, drahý? Ach já bába ukecaná. Dáte si sušenky?"

Tentokrát to byl Wooyoung, komu ztvrdl výraz v obličeji. Nabízet cukrovinky jako rozptýlení tu směl dělat jenom on, říkaly jeho oči.

„Kde je ta píseň?" zaútočil.

„Žádné Vánoce nebudou!" rozkřikla se po nich, až se Mingi úlekem skrčil. „Rodina má být na svátky spolu. A já chci mít manžela taky jednou doma!"

Její hlas zafungoval jako magický proutek. Zpoza domu vyběhla skupina obrovských sobů, zapřažených do postrojů připevněných k červeno-zlatým saním. Vůz velikostí připomínal kočár, a paní Klausová do něj bez váhání naskočila. Než se stihli vzpamatovat, pobízela zvířata do klusu.

Sáně se prosmýkly kolem nich, rozrazily vstupní bránu, strhly reklamní plakát z plotu, a s větrem o závod uháněly pryč k pahorku, kde byla na vrcholku zapíchnutá osamělá vlajka.

„Míří k pólu!" uvědomil si Mingi.

„Honem! Za ní!"

„Nikdy ji nedoženeme!"

„Stát!" zarazil je San dřív, než se stihli vrhnout do bezhlavého pronásledování předem odsouzeného k nezdaru.

Čertík zahvízdal a půda pod jejich nohama se otřásla. Okamžik na to v kruzích kolem roztál sníh, a ze země se hrabala smečka rozježených, černých psů. V očích jim žhnuly plameny. Hrubá srst smrděla sírou. Bestie chňapaly tesáky do vzduchu a z tlamy jim odletovaly horké sliny.

Mingi odstrčil Yeosanga za sebe a sáhl po meči, připravený bránit je, ale psi si jich nevšímali. Jen co zahlédli Sana, vrtěli ocasy, lísali se k čertovi a drsnými jazyky se mu snažili olíznout obličej.

„Pekelní psi," zasmál se San. Tlesknul a smečka se seřadila do dvojstupu před jedněmi prázdnými saněmi. „Honem, pomozte mi! Zlá babi bude ještě zírat, jak budeme uhánět!"

Provazy zapraskaly, zvířata vrčela. Sáně vyrazily kupředu jako šíp vystřelený z luku. Vůz divoce poskakoval mezi závějemi čerstvého sněhu a houpal se s nimi loď na rozbouřeném moři. Wooyoung stál do široka rozkročený na kozlíku a napínal svaly, aby udržel v rukou otěže. Cukrářská zástěra za ním vlála ve větru.

„Držte si klobouky!" zavýskl, když se saně na okamžik vznesly do vzduchu a následně tvrdě dopadly zpátky mezi závěje.

Yeosang oběma rukama chňapnul po své pirátské čepici. Mingi, který klobouk neměl, se jednou rukou křečovitě držel opěrky sedadla, a druhou pevně svíral v náručí Yeosanga.

„Jsme jako opravdický piráti!" radoval se chlapec.

„To si piš, že jsme!" hulákal Wooyoung. Rty měl zkřivené v divokém úsměvu. Jen co se přiblížili k paní Klausové na dostřel, zavelel: „Yeosangu, použij oko!"

Světelný paprsek se mihnul vzduchem. Laser zasáhl cíl a nepřátelským saním se vpravo vzadu odštípl kus ližiny.

„Zásah," plácl si s ním cukrář na oslavu, ale to už paní Klausová opětovala palbu. Síť spletená z bílých a zelených stužek proletěla kousek nad nimi a jen těsně minula Mingiho hlavu.

San se vyhoupl na špičku povozu za Wooyoungem a křikem pobízel bestie k rychlejšímu tempu. Sníh a led odletovaly smečce psů od masivních tlap a ještě ve vzduchu táli na vodu. Ač se to zdálo nemožné, uháněli ještě rychleji.

Brzy paní Klausovou dohnali. Vzdálenost k pólu se zmenšila na polovinu. Pekelní psi rychle pomalu ale jistě dotahovali na sáně tažené soby.

„Kapitáne! Na levoboku!" varoval je Yeosang.

Stará dáma povolila postroj dvojici sobů a ti se obloukem vraceli k nim, aby do nich narazili. Wooyoung strhl povoz stranou na poslední chvíli. Sobí parohy minuly bok saní a neškodně prosvištěly vzduchem.

Popadl Mingiho za kabát a vytáhl nahoru k sobě. „Převezmi řízení," poručil mu. Z ramene za řeči odmotával pendrekový provaz. Roztočil ho nad hlavou jako laso a mrštil jím po saních. Smyčka se omotala kolem hrazení a lano se se zapraštěním napnulo. Zaháknutí za sáně paní Klausové se řítili vpřed bok po boku.

„Ha ha!" hopsal čertík na přídi. „Teď já!"

„Dej jí co proto!" povzbuzoval ho Wooyoung, a San se nenechal pobízet. V očích mu červeně zablýsklo, když se napřáhl a mrštil po paní Klausové svými vidlemi.

Žena se letící zbrani vyhnula, ale spustila při tom na okamžik oči z cesty. Víc San nepotřeboval. Dvakrát zatleskal nad hlavou. Dvě věci se staly zároveň: Wooyoungovo lano vzplálo a přetrhlo se; a zem před paní Klausovou se otevřela.

Před dírou ještě stihla uhnout. Vzápětí však ztratila nad povozem kontrolu, a zajela přímo do rozbahněné země, kde se zabořila a uvízla. Slyšeli ji, jak jim nahlas spílá, zatímco se hnali vpřed.

Vzduchem se ozvalo trojí zajásání.

„Zásah, potopeno!"

Vlajka označující pól jim vyrostla v cestě. Cukrář trhnul otěžemi a pekelní psi smykem zastavili před praporem. Červená látka jako na povel vybledla do barvy pergamenu, a odhalila poslední chybějící slova písně.

Vysmátí od ucha k uchu vyskákali do sněhu. Yeosang chňapnul po praporu vlajícím ve vzduchu, a vítězoslavně s ním zamával nad hlavou.

„Jo ho ho! Vánoční píseň je naše!"

Útok přišel z čistého nebe. Shůry se snesl sob v nadživotní velikosti a vytrhl chlapci vlajku z ruky.

„Ne!"

Zvíře, mnohem větší než ostatní sobi, které dosud viděli, přistálo kousek před nimi. Rudý nos opisoval malé kroužky, jak sob v tlamě přežvykoval jejich ukořistěný poklad.

„Dej to sem, ty hloupý mezku!" spílal mu Wooyoung, ale bylo příliš pozdě. Ochromeni hrůzou mohli jen přihlížet, jak se Vánoční píseň v rozžvýkaných, poslintaných kouscích drolí na zem, kde ji už nikdo nedokáže poskládat zpátky.

❄❄❄

Prázdno.

Cítil ho, jak se mu rozpíná v hrudi. Nedokázal odtrhnout oči od ubohé hromádky, kvůli které vážil cestu přes půlku vánočního světa, nenávratně zničené už navždycky.

I pekelní psi utichli. Se staženými ocasy se trousili kolem bez jasného cíle, jen tu a tam naprázdno zahrabali tlapou ve sněhu. Bezmocný a zahlcen emocemi, jež nebyl s to pojmenovat, natož zpracovat, Mingi udělal to, co pokaždé, když si nevěděl rady. Obrátil se k Yeosangovi.

Jeho zaseklý, ochromený mozek napůl očekával, že chlapec bude mít nějaké řešení. Že bude vědět, co dělat. Naděje ho opustily v momentě, kdy uviděl malého piráta ztuhlého jako socha, jak si s vytřeštěnýma očima rukama zakrývá ústa.

„Yeosangu..." zalknul se. „Já..."

Co mu vůbec chtěl říct? Že ho to mrzí? Lítost jim Vánoční píseň vrátit nemohla.

Ve velkých, tmavých očích se leskly slzy. Ret se mu třásl.

„Je pryč," řekl, hlas prostý všech emocí.

Jako by mu někdo vyrval srdce z těla. Nesnesl pohled na svého přítele, poraženého a v koncích.

„Ne," zamumlal. „Ne, ne... mohli bychom... co kdyby-"

„Tobě to vážně nedochází, co?" obořil se na něj Wooyoung.

Jeho hlas šlehnul Mingiho jako bič. Veškeré stopy respektu, či snad dokonce náklonosti, kterou si u něj v posledních dnech vydobyl, byly tatam.

„Vánoční píseň je pryč, a Vánoce s ní! Čemu na tom sakra nerozumíš?"

Bezmoc se proměnila na vztek. Není to fér, křičelo všechno v něm. Po tom všem, co přežili, je měl porazit nenažraný uslintaný sob? Tohle nemohl být konec. Taky to Wooyoungovi bez váhání vmetl do tváře.

„Vždyť... vždyť jsme došli až sem!" hlas se mu zadrhl v hrdle. „Přechytračili jsme sfingu!" rozhazoval rukama kolem sebe. „Porazili jsme paní Klausovou!"

„A bylo to k ničemu!"

„Je to jen jedna sloka!"

„A ta je pryč, chápeš to?"

„Mingi."

Yeosang stál se svěšenými rameny stranou, oči sklopené ke špičkám bot.

„Nech to být," řekl mu tiše.

„Ale..."

Wooyoung zavrtěl hlavou. Prošel kolem Mingiho, jako by byl duch, a vzal Yeosanga se Sanem za ruku. „Pojďte. Ať stihneme dojet domů."

Neschopen slova otupěle přihlížel, jak se k němu všichni tři obracejí zády a šourají se rozjetým sněhem pryč. Ruka mu zacukala. Chtěl je zadržet, prosit, ať zůstanou. Ještě dlouho se díval, jak se vzdalují, dokud trojice postav nesplynula v jeden podivný tvar, než zmizeli z dohledu úplně. Ani Wooyoung, ani San, dokonce ani Yeosang se za ním neohlédli zpátky.

Osaměl.

Nohy mu vypověděly poslušnost. Svezl se na kolena do čerstvého sněhu, s hlavou svěšenou v porážce. Z hrdla se mu vydral přidušený vzlyk. Popadl hrst sněhu a s křikem jí mrštil od sebe.

„Stupidní Vánoce!" zařval k barvám na nebi. „Stupidní, stupidní, stupidní Vánoce! Do hajzlu s nimi!"

Nejblíž stojící pes při hlasitém zvuku zakňučel, ale jemu už bylo všechno ukradené. Praštil pěstí do zledovatělé země. Bolest mu projela celou paží, což ho ještě víc rozzuřilo. Mlátil do sněhu hlava nehlava, kopal kolem sebe, vrhal se proti tvrdému ledu, jen aby cítil něco - cokoliv, jenom aby unikl té strašné prázdnotě, která s ním cloumala zevnitř.

V krku ho pálilo od křiku. Rozkašlal se. Před očima se mu zatmělo. Když je znovu otevřel, po tvářích mu tekly slzy.

Mingi plakal.

Proč mu na tom vlastně záleželo? Nesnášel Vánoce. Nenáviděl je, kam až jeho dospělá paměť sahala.

„Lháři!" okřikl se roztřeseným hlasem. Tělem mu otřásaly vzlyky. Z nosu mu visel sopel. Slzy se po tvářích řinuly proudem.

Plakal za chvíle, kdy s rodinou večeřeli u jednoho stolu, on, jeho sourozenci, máma a dědeček. Za polibky pod jmelím, které si Seonghwa kradl přes jeho protesty. Za vůni vanilky vznášející se ve vzduchu, za cukrovinky a sladkou horkou čokoládu; za vánoční koledy; za sníh křupající pod botami; za kousavé svetry a teplá pyžama; za deskové hry, obrázky i důvěrná objetí.

A ze všeho nejvíc plakal za Yeosanga, který mu od prvního okamžiku bezmezně věřil - a Mingi ho zklamal.

Ne. Hřbetem ruky si setřel slzy. To se nestane. Svého nejlepšího kamaráda nikdy nezklame.

„Můžu to spravit," zachraptěl ke zničené písni.

Třesoucíma se rukama zalovil ve vnitřní kapse kabátu, odkud vytáhl přeložený list papíru. Z jedné strany se na něj usmívala Yeosangova kresba. Otočil papír na nepopsanou stranu.

Napsat Vánoční píseň, to není jen tak, řekl Wooyoung, když se poprvé potkali. Schovává v sobě kouzlo Vánoc. Nemůže ji nahradit ledajakou rýmovačkou.

Dobře. Žádnou rýmovačku.

Naposledy si rukávem otřel obličej.

„Tak se ukaž," zašklebil se na papír, a pustil se do psaní.

Soustředil se na události posledních dní. Nechal vzpomínky na jejich dobrodružství, aby vedly ruku s tužkou po papíře. Napsal dva verše. Kritickým okem zhodnotil svou práci, načež je přeškrtl a začal znovu.

Volné místo se rychle plnilo klikyháky začmáranými slovy. Nešlo o to, že by nesvedl napsat píseň, ani mu nesházela inspirace. Wooyoungova slova mu ozvěnou zvonila v uších. Žádná z jeho verzí se nezdála doopravdy zachycovat kouzlo Vánoc.

Potřásl hlavou, aby si ji pročistil, a psal dál. Zrovna když okousanou gumou drhnul tuhu z papíru, div že v něm neprotrhl díru, dopadl na něj zezadu stín.

„Potřebuješ pomoct?"

Vzhlédl; a nevěřil vlastním očím. Chlapec v pirátském klobouku stál váhavě stranou, ruce vražené do kapes vestičky.

Radost jím projela jako blesk. Do žil se mu vlila nová energie. Po čtyřech k němu přiskočil a vtáhl ho do medvědího objetí.

„Yeosangu! Ty ses vrátil!"

„A tys neodešel," oplatil jeho stisk.

„Nikdy neodejdu," sliboval. Držel se Yeosanga jako klíště, jako by se bál, že když ho pustí, rozplyne se před ním ve větru. „Nikdy, nikdy, nikdy. Ne, dokud mě budeš potřebovat."

Yeosang zabořil obličej mezi Mingiho krk a rameno. „Vždycky se vrátím," zašeptal mu do ucha. „Vždycky, vždycky, vždycky."

„A já taky."

Překvapením sebou trhnul, když se mu za zády ozval další známý hlas. Wooyoung si je prohlížel s rukama založenýma na hrudi, a k Mingiho neskonalému údivu se usmíval.

„Tady kluk trval na tom, že bez tebe nikam nejede," vysvětloval cukrář. Mluvil lhostejně, ale vzápětí si to trochu pokazil, když jedním dechem dodal: „A mně se představa, že tu zmrzneš na rampouch, taky zrovna nezamlouvá."

„Ani mně ne!" vystrčil zpoza něj San růžky. Když je viděl, jak klečí ve sněhu, roztáhl ruce od sebe. „Obejmout?" navrhl plný očekávání.

Mingi se nahlas zasmál.

„Pojď sem."

Polární záře nad jeho hlavou se ztratila pod hromadným objetím. Zavřel oči. Severní pól na okamžik přestal existovat a nahradilo ho příjemné teplo a sladká vůně domácích koláčků.

„Tak co bude?" plácl se Wooyoung přes zástěru do stehen, když od sebe nakonec odstoupili. „Nechtěli jsme náhodou sepsat písničku?"

„Já ti nevím," dobíral si ho přátelsky. „Jeden moudrý muž mi kdysi řekl, že Vánoční píseň, to není ledajaká rýmovačka."

Wooyoung protočil oči. „Taky že není," ujistil ho, „ale my přece nehodláme psát žádnou lacinou odrhovačku! Kdo jiný by si měl poradit s Vánoční písní, než vánoční lidé?"

„A čerti," připomněl se San.

„A čerti," souhlasil Yeosang a chopil se tužky. „Tak na co čekáme? Musíme přece ještě zachránit Vánoce!"

Dali se do díla. Další verše byly odsouzeny ke smrti gumou prodřeným papírem. Hned je ale nahradily jiné, a spolu postupně tvořily skládačku, ze které se klubala skutečná píseň.

Yeosang vymýšlel rýmy. Wooyoung měl hlídat, aby se píseň držela nějakého rytmu. Svůj úkol bral velice vážně; zpoza opasku vytáhl cukrovou hůlku a pohupoval s ní do taktu. San se zase nechal slyšet, že sníh je v koledách přeceňovaný prvek, a že je na čase, aby nějaká taky pro jednou hřála; že teplo je ostatně mnohem příjemnější, než někde mrznout. V tom mu Mingi musel dát za pravdu. Sklonil se nad výkres a hned přidal pár slov speciálně pro čertíka.

Nevěděl, jak dlouho jim trvalo, než byla píseň hotova. Nevšímal si mrazu, dokud nedopsal poslední verš. Teprve když odložil tužku pocítil, jak se mu zakusuje do kabátu. Sníh na pólu zmizel - co nerozdupaly jejich boty při zamyšleném přešlapování, to roztálo vlivem Sanovy přítomnosti.

Ze zvyku se zadíval k obloze, ale nebe vypadalo navlas stejně, jako od jejich příjezdu. Polární noc nijak nenaznačovala, jak daleko den pokročil. Jestli chtěli zachránit Vánoce, museli se s písní vrátit do města dřív, než odbije půlnoc.

„Nemáte někdo hodinky?" nadhodil Mingi.

Cukrář místo odpovědi zaklonil hlavu a podmračeně sledoval hvězdné nebe. „Pozdě odpoledne," usoudil po chvíli. „Poslední polární expres bude odjíždět každou chvílí."

„Stihneme...?"

Vrtěl hlavou, ještě než mohl otázku vyslovit.

„Sane, mohl bys znovu povolat psy?"

Čert zaváhal. „Nevím, jestli by zvládli běžet tak daleko. Nikdy jsem to nezkoušel."

„A co kdybychom si půjčili Santovy soby?"

„Po tom, co jsme mu odbouchli ženu i sáněmi?"

„Musíme to aspoň zkusit."

Dva muži a čert se mezi sebou dohadovali tlumenými hlasy, když tu je přerušilo zvolání.

„Hele! Padá hvězda!"

Zatímco se snažili přijít s řešením jejich bezvýchodné situace, Yeosang, zabraný do vlastního světa, kroužil kolem pólu; ruce držel roztažené od těla a snažil se po špičkách balancovat na hranici mezi sněhem a mokrou zemí.

Teď jeho ukazováček mířil k obloze nad nimi. S úsměvem od ucha k uchu vzhlédl k Mingimu, zatímco jim nad hlavami proletěla další hvězda.

„Něco si přej."

Ostatní na něj hleděli v němém očekávání. Při pohledu na Yeosanga se mu v hlavě začínal rodit nápad.

„Přeju si pirátskou loď," vyslovil opatrně, „opravdovou, jakože s kormidlem a plachtami a se strážním košem, prostě se vším všudy."

V očích jeho společníků se odráželo nepochopení, a Mingi se vytasil se svým triumfem.

„A přeju si, aby uměla lítat."

Zmatek vystřídal údiv a následně nadšení. Hvězdné přání zafungovalo ihned. Objevila se loď, přesně taková, jakou si vysnil - dokonce ještě mnohem lepší. Trup z bytelného dřeva vévodil sněhovým vlnám. Lanoví povrzávalo ve větru. Na stěžni se třepotala černá vlajka se symbolem lebky a zkřížených kostí. A co víc, celá loď byla natřená odstínem světle šedé.

„Cement," vypískl Yeosang při pohledu na pirátský koráb, ke zmatení všech kromě Mingiho. „To je ta nejlepšejší loď na světě!"

Okamžik na to už stáli na palubě. Kormidelní páka ožila Mingimu pod rukama, a létající koráb se vznesl brázdit nebe.

„Kurz: Vánoční město," poručil nově pasovaný hvězdný pirát. Jeho první důstojník vedle něj prudce zasalutoval, až mu rukáv volné košilky plesknul o pásku přes oko.

„Rozkaz, kapitáne!"

Loď se se po křivkách polární záře vydala na svou plavbu. V kostech ho zašimralo napětí. Ještě pořád to mohou stihnout.

❄❄❄

Přistáli na zasněženém náměstí krátce před půlnocí. Navzdory pokročilé hodině se to venku hemžilo lidmi. Ulice, před pár dny pusté a bez života, teď praskaly ve švech. S Vánocemi za dveřmi všemi zmítala nervozita a obavy. Vrátí se Yeosang s Wooyoungem s Vánoční písní? Nebo opravdu dojde na nemyslitelné - a Vánoce se letos slavit nebudou?

Když zahlédli létající plavidlo, rozestoupili se pod ním jako vlny. Mingi navedl loď na volné prostranství. Chlapec stál po jeho boku, na tváři nepřítomný výraz. V rukou nervózně žmoulal papír se svým obrázkem.

„Myslíš, že bude dost dobrá?" zašeptal tak, aby ho mohl slyšet jen Mingi.

„To brzy zjistíme."

„Vánoční lidé!"

Wooyoung se vyhoupl na hrazení. Sousedi, kteří ho poznávali, se tlačili blíž k lodi, aby jim neuniklo jediné slovo. Zbytečně. Cukrářův zvučný hlas se nesl zaplněným náměstím až do nejzazších koutků.

„Vrátili jsme se z výpravy za záchranou naší Písně, a máme pro vás dvě důležitá sdělení. To první je," odkašlal si, „že Vánoční píseň byla bohužel nenávratně zničena."

Šum hlasů zaburácel kolem lodi, až se pod nimi prkna paluby otřásla. Wooyoung si zdviženou rukou vyžádal ticho.

„Dobrá zpráva je," tentokrát musel trochu zvýšit hlas, aby překřičel doznívající protesty, „že jsme sepsali novou!"

Spustila se nová vlna mumlání, tentokrát plná pochybností a nejistoty. Nová Vánoční píseň? Může taková existovat? Jaká píseň by se dokázala svým umem vyrovnat té první?

„Yeosangu," pokynul cukrář za sebe.

Chlapec se zhluboka nadechl. Mingi mu ukázal zdvižené palce. Pirát předstoupil dopředu, zařadil se vedle Wooyounga, rozvinul popsaný list, a oběma rukama ho zvedl vysoko nad hlavu. Slova na papíře zazářila teplým žlutým světlem. Sklouzla z hladkého povrchu a vznesla se do vzduchu, kde se velkými psacími písmeny poskládala do příslušných veršů.

Až tě začnou víčka klížit
Až se mráz do srdce vplíží
Vlez do deky, zapal svíčku
Vždyť Vánoce jsou za chviličku

Až tě znaví koulovačky
Pojď si pod strom stavět vláčky
A když doma hrozí hádky
Běž se koukat na pohádky

Malí, velcí, kluci, holky
Nacpěte si břicha vdolky
Nezapomeň na cukroví
To náladu mi vždycky spraví

Vánoční si obleč šaty
Všude rozvěs řetěz zlatý
Nejsou třeba velké plány
Raduj se a zpívej s námi:

Přišly k nám po roce
Chci strávit Vánoce
S rodinou, přáteli
Co víc mám si přát?

Napořád uchovám Vánoce
V příbězích, na fotce
A ač nejsou perfektní
Jsem za ně rád.

První nastoupily rozpaky. Nikdo nevěděl, jak na novou píseň reagovat. Situaci zachránil San. Čertík se posadil na hrazení vedle Wooyounga, nohama zahoupal ve vzduchu, a sladkým, zvučným hlasem se dal do zpěvu.

Píseň nad hlavami davu se rozzářila ještě jasněji. Další hlas se připojil ke zpěvu. Wooyoung.

Vysoký dětský hlásek následoval hned vzápětí. A přidávaly se další. Zprvu přibývaly po jednom po dvou, tu a tam nesměle z davu, ale když se dostali ke třetí sloce, zpívala s nimi už téměř polovina náměstí.

Mingiho rty bezhlesně opakovaly po sboru hlasů. Ze všech stran zněla melodie, kterou sám napsal, z úst lidí, které nikdy předtím nepotkal. A ti všichni zpívali jeho píseň.

S posledními tóny Vánoční písně se protrhla bariéra, kterou si kolem sebe vystavil. V obklopení přátel, pohlcen tím magickým okamžikem, mu Vánoce už nepřišly tak strašné. Jistě, pořád by radši skočil do hořící jámy plné jedovatých hadů, než aby ho o svátcích někdo přinutil vkročit do nákupního centra, ale představa Vánoc už ho neděsila. K vlastnímu překvapení si uvědomil, že se na ně svým způsobem těší.

Když se později snažil vzpomenout si, k čemu došlo, vybavoval si jen útržky.

V jedné chvíli se mu hruď dmula pýchou při pohledu na Yeosanga a své nové přátele v obstoupení pějícího davu. V dalším okamžiku se mu zatmělo před očima, a ztratil vědomí.

❄❄❄

Probudil se s tváří přitisknutou k čemusi měkkému.

Cosi ho šimralo na nose. Sáhnul po tom, a jeho prsty se otřely o zažloutlé stránky. Seděl za stolem, shrbený nad dřevěnou deskou, s hlavou položenou na dědečkově deníku.

Papír zašustil, když Mingi procitl a narovnal se. Byt vypadal navlas stejně, jak si ho pamatoval. Na kuchyňské lince ležela složená papírová taška, ve které mu Seonghwa přinesl nákup. Ve vstupu do předsíně se válely rozházené papuče, jak je tam jeho přítel při odchodu zanechal.

Za okny panovala bílá tma. Mračna se stáhla nad Seoulem a zasypávala město těžkými sněhovými vločkami. Sníh se rychle hromadil na ulicích. Musel usnout. Zdál se mu sen...

Byl to tuze podivný sen. Ale moc krásný.

S myslí stále napůl zatemněnou spánkem a fantastickými obrazy vánočních hrdinů se došoural k vypínači a rozsvítil světlo.

Na stole ležel deník, otevřený na stránce polepené Mingiho starými kresbičkami. Při pohledu na křivé barevné čáry ho zahřálo u srdce. Pořád v něm doznívala euforie, kterou mu poslední vteřiny jeho snění přinesly.

S úsměvem na rtech se posadil zpátky na židli a prohlížel si své dětské obrázky.

Dole, na samém spodku stránky, byla nakreslená cementově šedá pirátská loď.

„Huh?" podivil se nahlas.

Vzal deník do ruky a začal jím listovat. Známé obrazy mu jeden po druhém naskakovaly před očima. V dědečkově knížečce bylo vše, černé na bílém. Mezi recepty na cukroví jeho mámy, skica bojovníka ozbrojeného cukrovou holí v nadživotní velikosti. Na další straně: rohatý mužíček s rozcuchanými vlasy a špičatým ocasem.

Listoval povídáním o kouzelných saních, nebezpečných příšerách a nekonečném labyrintu. Superhrdina s laserovým viděním. Polaroid Mingiho na dětském hřišti, jak rozesmátý a bez dvou předních zubů míří klacíkem do objektivu. Popisy krajiny. Obrázky zbraní. Nákres meče - jeho meč.

Z chodby se jako na povel ozvalo kovové cinknutí. Po zádech mu přeběhl mráz. Ten zvuk si pamatoval. Vyskočil ze židle a pospíchal se podívat. Magické ostří se blyštilo v jeho předsíni, vzorně uklizené ve stojanu na deštníky.

Protřel si oči. Štípl se do tváře; silně, až to zabolelo. Polárka stále vévodila mezi deštníky. Musel ještě pořád snít.

Prsty mu samovolně zajely ke krku, k místům, kde utrpěl zranění při boji s do sebe zahleděným televizním hlasatelem. Žaludek se mu stáhl neblahou předtuchou.

Utíkal do koupelny, dlaň stále přitisknutou ke krku. Zalapal po dechu, když mu zrcadlo odhalilo pohled na žloutnoucí podlitinu, kterou mu způsobila tětiva Orionova luku. Třesoucími prsty si vyhrnul rukáv. Obvaz chyběl, ale jizva na předloktí mu zůstala.

„To není možné," vydechl. Nemohlo být. Jenomže všechno kolem mu říkalo, že je to skutečné. To, co zažil, to všechno bylo doopravdy.

Někoho zabil. Nebo proměnil na souhvězdí. To nebylo o nic lepší.

„Yeosang," prozření ho zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Yeosang, jeho parťák ve zbrani, kterého si vymyslel, když ho starší sourozenci nechtěli přizvat ke svým hrám, Yeosang, jeho imaginární a nejlepší kamarád, byl skutečný.

Divoce se rozhlížel kolem, napůl v očekávání, že se před ním klučík co nevidět zhmotní, ale k ničemu takovému nedošlo. Místo toho se mu v kapse rozvibroval telefon.

Srdce se mu rozbušilo při pohledu na jméno volajícího.

„Ahoj, lásko," ohlásil se do telefonu.

„Mingi?" Seonghwa zněl, jako by se mu nesmírně ulevilo. „Díky bohu! Snažil jsem se ti dovolat dřív, ale... no, už jsem se začínal bát, že se neozýváš. Nebýt těch Vánoc..."

S úlevou žvatlal do telefonu o Vánocích a Mingim a dalších věcech, které mu splývaly do sebe. Při zvuku jeho hlasu se Mingimu nahrnuly slzy do očí. Viděli se před pár dny, ale připadalo mu, jako by od jejich posledního setkání uplynuly celé roky.

Podruhé od jeho probuzení ho emoce hrozily zavalit pod sebou. Rozhlížel se kolem, po něčem, k čemu by se mohl upnout, když tu si všimnul spadeného přeloženého listu papíru pod stolem.

S telefonem stále u ucha se pro něj sehnul a rozložil ho. PODÍVEJ SE VEN, psalo se na něm červenou cukrářskou polevou.

„Haló? Mingi, jsi tam?"

Uvědomil si, že nemá nejmenší tušení, o čem Seonghwa posledních několik minut vyprávěl.

„Okamžik," požádal ho.

Vyhlédl do ulice pod okny, a málem se nahlas rozesmál. Naproti vchodu panelového domu, nevšímajíc si padajícího sněhu, postávala stranou od procházejících lidí obtěžkaných taškami prazvláštní skupinka.

Chlapec s páskou přes oko uctivě smekal pirátský klobouk před kolemjdoucími. Vedle něj se mladík s růžky ve vlasech, oblečený do vánočního svetru, opíral o jasně červené vidle. Uprostřed stála postava v bílé zástěře, ruce ochranitelsky přehozené kolem ramen svých společníků. Pro jednou nepůsobila strašidelně ani trošku.

Zamával jim. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když mu trojice zamávala nazpět.

Seonghwův hlas ho vytrhl ze zamyšlení.

„Zlato? Děje se něco?"

„Ty, poslyš," začal namísto odpovědi, „nejsi náhodou ještě ve městě?" Matně si vzpomínal, že mu Seonghwa říkal, jak plánuje svátky strávit s rodinou. Mingi proti tomu nic nenamítal. Vánoce zpravidla přečkal zalezlý v bytě, a do řeči mu v tom období taky zrovna dvakrát nebylo. Jeho přítel si zasloužil lepší Vánoce, než které mu mohl nabídnout.

„Nakonec ne. Zrušili mi let, kvůli té vánici. Ještě včera hlásili jasno, nechápu, odkud to přišlo..."

„Přijď," skočil mu do řeči.

Na druhé straně hovoru se Seonghwa odmlčel.

„Mingi, je ti dobře?"

„Nikdy mi nebylo líp," řekl popravdě.

„Jsi si jistý? Tedy, o Vánocích? Co to do tebe tak najednou vjelo?"

„Prostě přijď," zopakoval Seonghwovi s tím nejkrásnějším úsměvem. „Uvidíš. Chci tě s někým seznámit."

Zavěsil, schoval telefon, a shrábl ze stolu dědečkův deník. Přehodil si kabát přes ramena a rozhlížel se po klíčích, nedočkavý vyběhnout ven a přivítat se se svými přáteli.

Koutkem oka zahlédl venku přeletět stín. Zdálo se mu to, nebo to doopravdy byl...?

Na klíč rázem zapomněl a pospíchal k oknu. Když vyhlédl ven a zadíval se nad střechy výškových budov, spatřil okřídlenou bílou siluetu, jak plachtí nad městem. Druhá, o něco menší, avšak o nic méně majestátní, se vzápětí vynořila zpoza panelového domu. V ladných kličkách se hnala za svým druhem.

Nikým nepozorován, pár sněžných draků dováděl nad Seoulem. Chumelilo.