Jméno: Amylaza
Wattpad: Amylaza
Zvolené téma: Vánoční přání
Název povídky: Zbožné přání
Skupina: ONF
Pár: Hyojin/Seungjun
Počet slov: 3941

Anotace:

Jedno přání.
Jen jedno jediné přání.
Nic víc si nepřeji.
Splní mi ho někdo?
Jsou přece Vánoce...
Prosím. Chci být šťastný, alespoň ještě jednou. Naposledy.

Text povídky:

„Ahoj. Jak se máš? Já, abych pravdu pověděl... Na sračky. Ne že bych nebyl na sračky už nějakou dobu, ale momentálně se do toho přidaly další věci. Je toho... Hodně. Teda, pořád stejně, ale víš, jak to myslím. Práce mě nebaví. Nevím, jak se to stalo, ale už mě nebaví. A ty víš, že to už je krize. Velká krize. Miloval jsem svoji práci. Ale poslední dva roky, jako kdybych nebyl duchem přítomen. Jako kdybych tu byl tělem, ale ne duší. Pořád myšlenkami odbíhám k tobě. Vidíš? Můžeš za to ty.

Předtím jsem chtěl vystřelit z budovy a hnát se za tebou, abych tě utěšil. Nemohl jsem. Dodnes si to vyčítám. A pak... Pak jsem chtěl u tebe trávit každou minutu, každou sekundu, zatímco do tebe píchali ty sračky, které tě ironicky měly uzdravit. Jenže, nebyl jsem tam s tebou. Neseděl jsem tam a nedržel tě za ruku. Ač každou myšlenku dne jsem věnoval tobě.

Nemohl jsem ani sedět u tvé postele po operaci a vyčkávat, až se vzbudíš, jako to je ve všech romantických filmech. Ne, tak to nefunguje. Hezky jsem čekal na tvoji první zprávu, kterou jsi byl schopen sepsat, a pak na konec pracovní doby a na návštěvnické hodiny.

Pořád vzpomínám na ten náš trip na Jeju. To bylo parádní! Aspoň trochu jsme mysleli na něco jiného, než na to, co se dělo doma. Nazývám to: Poslední okamžiky radosti, než přijde opět peklo. Tolik jsem doufal, že ta kontrola proběhne v pořádku, ač jsem celou dobu tušil... A samozřejmě, že nás to hodilo zase do toho bahna, z nějž jsme se jen marně snažili vyhrabat.

Chybíš mi. Strašně moc. Máš nějaký recept na to, jak být opět šťastným? A jde to, když je člověk neúplný?

Máš tip na nějakého terapeuta, který by byl skutečně nápomocný?

Vidím slunce a vzpomenu si na tvůj zářivý úsměv. Vidím déšť a mé myšlenky hned směřují k tvému pláči při našem loučení. Hučí vítr a já místo toho slyším tubu ventilátoru, který prodlužoval tvé poslední dny.

Které božstvo, která entita tohle způsobila? Kdo jí dal to právo?

Proč zrovna ty?

Ukaž mi, kde je. Udělám cokoliv, jen aby se tvé utrpení přeneslo na mě. Jen abys opět žil.

Cítím se tak provinile. Strašně provinile. Proč se mě štěstí celý život drží jako klíště, a tebe takto opomíjí? Jako kdybych ho od tebe vysával. Odebíral. Kradl.

Nic se nedaří. Dokonce i ta rostlina, ta nesmrtelná suchu odolná rostlina, cos mi kdysi dal, už skomírá. Taky to bez tebe nedává. Chybí jí energie a vůle růst.

Vrať se mi, Seungjune."

Mladý muž v huňatém kabátu přejel prsty po lesklém mramoru náhrobního kamene. Jeho dlaně se obzvlášť zastavily na podobizně zemřelého, ohraničené v pozlaceném rámečku, na jeho jiskřivých očích a do široka rozevřeném úsměvu. Vlasy měl na fotce výjimečně rozhozené na strany, pečlivě uhlazené, aby mu nelezly do čela, přestože sám rád nejradši nosil vrabčí hnízdo a hustou, přímo nepropustnou ofinu.

Hyojin si zhluboka povzdechl. Od jeho úst vyšel obláček mlhy, který se však dlouho neudržel. Vypařil se stejně rychle jako vznikl. Zmizel, jako život ze Seungjunových očí na smrtelné posteli, následkem nevyléčitelné choroby.

Ukončil tak cestu plnou radosti i zklamání, připomínající jízdu na horské dráze.

Hyojin a Seungjun byli přátelé od raného dětství. Přestože mnoho takto utvořených přátelství dlouho nevydrží, jak se osoby rozejdou na odlišné školy a jsou ovlivněny odlišnými kolektivy; ty dva to naopak ještě více stmelilo.

Stmelilo to tak, že Hyojin jako jeden z mála o Seungjunově diagnóze věděl. A to téměř z počátku.

Přišlo mu, že selhal. Že zklamal. Že neudělal dost. Že se dostatečně nemodlil, že nepřinášel dostatečně velikou oběť, že nebyl takovou oporou, jakou měl být.

Seungjun tu už nebyl. A jakoby to byla jeho vina.

Snažil se potlačit slzu, ale ta si i tak našla cestičku a sklouzla se po jeho líci.

Kéž bys tu byl, zašeptal ještě v duchu.

Přišel sem, s těžkým svědomím a prázdným srdcem, a doufal, že tato návštěva mu trochu uleví. Ale bohužel.

Vstal, upravil si šál kolem krku, aby ho zimní mrazík tolik neškádlil, a rozloučil se s tímto smutným místem.

Přestože si krk před mrazem úspěšně chránil, šál už na obličej nedosahoval. A tak mu jeho drobný nos brzo zčervenal, podobně jak jeho líce, které imitovaly barvu jeho vlasů. Červená, jako krev, která tekla z nehojící se rány na jeho srdci. Zbarvené do tmava, připomínaje opojný nápoj z hroznů, který si každý večer po několika skleničkách nalíval.

Kráčel ulicemi, které stále ještě hýřily světýlky, stálými i blikajícími, chladnými i teplými; jiskřivými jako čerstvě napadlý sníh v záři slunečních paprsků.

Tam chodil se Seungjunem na kávu! A tam byli spolu poprvé v baru, ihned po tom, co ten druhý dosáhl plnoletosti! A tam, eh, tam se snažili ve svých patnácti koupit časopis pro dospělé! No, nedopadlo to dobře, a jen tak se vyhnuli přivolání strážníků.

A tam, tam v tom parku na lavičce, mu prozradil, co se skrývalo v jeho těle a tajně bujilo...

Hleděl na tu lavičku, která za ty roky ztratila svůj lesk a spíše nabrala patinu z nespočtu osob, které se na ni posadilo. Dopadala na ni zář ze světelného oblouku, jenž nesl na svém vrcholku červenou mašli ze světýlek a blikající kometu.

Pod stejným obloukem se před rokem procházeli - podepíral ho pod paží, jak byl Seungjun oslabený následkem chemoterapie. Vždy působil jak hubená drobná tyčka, která neměla predispozice k jakékoliv svalové hmotě. Avšak jeho líce, běžně nafouknuté a buclaté i přes jeho přirozeně nízkou váhu, vyvolávaly dojem, že chlapec skrývá pod oblečením zaoblené bříško. Jenže po léčbě... Se propadly až k zubům. Byl lehký jak pírko, Hyojin by ho zvedl jedním prstem. Sotva na sobě snesl vrstvy oblečení a huňatý kožich, který měl nahradit chybějící svalovinu a tuk a udržet teplo uvnitř.

Atmosféra tehdy všem vzkazovala: Přichází Vánoce!

Ale od diagnózy už nikdy nebyly Vánoce tak jako dříve.

Každý úsměv, každý hlasitý smích, každý zazpívaný tón koledy, všechno pouze zastíralo strach, a později i fakt - že tyto momenty budou čím dál řidší. Ojedinělejší. Možná úplně poslední. A že si je musíme užívat, protože nastane období, kdy se z nich stane vzácná vzpomínka v černobílém světě.

Hyojin procházel bezduše jednu ulici za druhou, slunce mezitím zašlo a dalo prostor vánočnímu duchu, aby ovládl nálady celého města. Ve tmě bylo vše jasnější, výraznější, ale i bolestivější.

A světýlka, která tak krásně a hřejivě svítila, akorát zdůrazňovala, jaká neuvěřitelná tma je obklopovala. A ten kontrast byl po západu slunce ještě jasnější.

Jedna žárovka akorát zhasla. Hyojin mrtvě sledoval vyhaslou žárovku, jejíž zář nahradilo temno.

Vtom postřehl dvojici lidí, která kolem něj hbitě prošla a potajmu se zašila do vedlejší uličky. A tam začala zvesela, ale přesto utišeně, diskutovat.

Hyojin blikal pohledem z vyhaslé žárovky na dvojici a zase zpět, dokud se nerozhodl udělat krok vzad.

____

„Hyojine!" Na kabátě mu přistála čísi ruka. A s ní mu do uší pronikl veselý pozdrav, obrázek živého mladíka, kterého jen tak nic nerozesmutní.

„Seungjune?" Hyojin nevěřil svým vlastním očím. Drobnýma očkama koukal na široký úsměv a velké, až nepřirozeně dětské oči. Seungjun stál u něj, oblečen v černé péřové bundě dlouhé až po zem, a tiskl mu přátelsky rameno.

„No? Tak co, už ses rozhodl?"

„Rozhodl?" opakoval Hyojin nepřítomně, ale zdá se, že pro jeho tupost měl přítel největší pochopení.

„Tak jestli chceš to pyžamo teda odsud, nebo se vrátíme do toho outletu, jestli ho teda ještě neprodali."

„Asi... Odsud."

„Správná volba!" Seungjun se na něj zazubil a celkem násilným plácáním po lopatce ho dosoukal do obchodu. Ještě stále měli otevřeno.

„Jako, tamto ti moc neladilo k obličeji, ale s tímhle... Budeš celý vypadat jak Bambi!"

„No to ne!" Hyojin se mu vytrhl ze sevření a jak měl ve zvyku, praštil ho po zádech. Tedy chtěl. Jeho dlaně se však zastavila těsně nad Seungjunovou bundou. Dokonce měl pocit, že jeho dlaň pohladila šusťákovou tkaninu, přestože se ho ano nedotkla.

Seungjun byl přece slabý, podléhal terapii. Sotva dokázal zvednout nohu. Stačí jeden plácanec a poletí na zem!

Seungjun se pobaveně ohlédl za přichystanou dlaní, která nad ním stále visela.

„Co, konečně tě dostihlo svědomí? Že nemáš mlátit své kámoše? Bylo na čase!" zachechtal se přes celou ulici a vklouzl do obchodu.

A Hyojin si v tu chvíli uvědomil, jak moc absurdní byl.

„Chytla mě křeč! Ale podruhé neminu!" Rozběhl se za ním, zatímco zevnitř krámku se ozýval stálý smích.

Byla pravda, že vybrané pyžamo míchalo podzimní odstíny hnědé a červené, utvářelo jimi kostkovaný vzor, do nějž ještě zapouštělo i černou a slabě i béžovou. Opravdu mu slušelo, a zdůrazňovalo jeho drobný obličej, a bohužel i jeho srnčí charakteristiky.

Přestože po Seungjunovi neochotně pokukoval, nakonec ho přece jen donesl k pokladně. A když chtěl přiložit kartu k terminálu, štíhlá bledá ruka doslova vystřelila před něj, následovaná dlouhým pípnutím.

„Tak, veselé Vánoce. A teď já," vyplázl diskrétně jazyk a než stihl Hyojin předvést další svůj násilný krok, už byl z krámku venku.

Seungjun byl jako střela. Jako vánoční kometa, zářil štěstím, když pobíhal z jednoho obchodu do druhého, a přitom na Hyojina zvesela volal a pobízel toho dědu k pohotovějším akcím. Jenže Hyojin nesl přezdívku děda z nějakého důvodu. Zatímco jeho přítel předváděl přímo akrobatické kousky mezi stojany s oblečením a nastraženými regály, ten druhý se za ním coural a měl dojem, že se začínalo ozývat jeho koleno a že i záda křičely bolestí, když se měl ohýbat a hledat Seungjunovu velikost mezi kalhotami.

„To aby sis brzo našel nějakého opatrovatele!" zachechtal se Seungjun a těsně se vyhnul kopanci do lýtka. To ho rozesmálo o to více, až měl Hyojin jako pravý důchodce strach, aby je z obchodu nevyhnali.

Nakonec si přece jen našel své kousky a s plnou kabelou spokojeně vcházeli na lidmi hýřící ulici. Již se stmívalo.

„Ah, to už je tolik? Stihneme ještě navařit?"

„No musíme, jinak budeme o hladu," pokrčil Hyojin rameny a přemítal, jestli má vůbec nakoupené suroviny na vánoční večeři. Nebo jakoukoliv večeři, pokud to bude možné.

Původně totiž neplánoval, že by vůbec nějaké Vánoce slavil.

Avšak Seungjun vypadal, že brzy umře hladem. Visel na svém příteli prosebnýma očima, kterými dával jasně najevo: Jídlo nebo rakev.

Takže Hyojin samozřejmě neměl na výběr. S úsměvem přehodil ruku přes Seungjunovo rameno a společně, zahříváni vzájemným teplem a přítomností toho druhého, se odebrali do druhého patra bytového komplexu, kde se Hyojinovi podařilo v době bytové krize sehnal slušný podnájem. Přestože se jednalo o garsonku s výhledem na ulici, tudíž žádné tiché prostředí, měl kde spát a za rozumné peníze. Nic více vlastně nepotřeboval.

„Teda, tady máš pořádný bordel. Kdys naposledy uklízel?" Seungjun sundal ruku z ramene, aby si jí zacpal naoko nos, když poukazoval na válející se oblečení, různorodé papíry či špunty od vinných lahví.

Hyojin nedokázal odpovědět, popravdě totiž nevěděl. Už nějakou dobu na uklízení příliš nedbal. Nebyla to jeho priorita. Neměl na to čas ani náladu. A tak, co použil, odložil k umyvadlu, že to umyje později... Dokud se mu nepodařilo zaskládat celou linku i protější jídelní stůl.

„Jsi si jistý, že se tu dá vařit?" Host se na Hyojina s pochybami otočil.

„Nedělej, že ty doma takový bordel nemáš. Já tě moc dobře znám, Seungjune. Jen se nedělej."

„Dobře. Nejsem nejčistotnější, ale zato ty ses teda překonal." Seungjun dále mnul rty o sebe a jeho znepokojení bylo čím dál větší. A co teprve, když spatřil suchý pahýl na parapetu okna!

„Hej!" osočil ihned Hyojina. „Tak to jsi přehnal! Ani o mou Palačinku se nestaráš! Chudinka! Taková roztomilá byla, a teď? Moje zlatičko, pojď k tatínkovi!"

Hyojin věděl, že to se Seungjunovi líbit nebude. Ale on se o ni staral! Netušil, proč mu najednou ty kulaté, placaté lístky připomínající lívance zčernaly a opadaly!

„Každé jídlo zplesniví, když ho necháš ležet," pokrčil rameny Hyojin a pokoušel se to nějak přejít.

„Ale Palačinka není přece jídlo," zoufale okřikl Hyojina a objímal přitom květináč se suchou hlínou.

„To byla vyšší moc!"

„Vyšší moc bude potřeba na úklid tvýho bejváku. Drž, nemůžu se na to dívat!" Seungjun mu násilně strčil do rukou ubohý květináč a sám začal sklízet bordel ze země, aby ten byt udělal alespoň na jeden večer útulnějším.

„Nepřemáhej se ale. Nech to, já to uklidím. Můj bordel, má starost. Zatím se koukni do lednice, co tam je."

„No," poškrábal se Seungjun po bradě, když nakoukl do lednice a neopomenul ani mražák. „Je to mizerný, ale něco splácat dokážeme. Nudle máš kde?"

„Tam," naznačil prstem mladík, který v náruči držel kopu všemožných hadrů, jejichž vyprání pravidelně odkládal.

„Uf. Kdybys je neměl, byla by to poslední kapka a volal bych už pizzu. A na Vánoce se přece pizza nejí, nebo jo?"

Hyojin raději nic neříkal. Měl plné ruce práce s úklidem. Ale kupodivu, to, co považoval za nemožné, mu najednou přišlo snadno proveditelné. A sotva začal Seungjun rozehřívat olej, Hyojin byl už nastartovaný s pomocí.

„Víš co? Raději se mi tu nemotej. Hoď ty tašky pod stromek - počkej, máš ty vůbec stromeček? Žádný jsem myslím neviděl," a zatímco míchal a házel ve vzduchu nudlemi, ohlédl se za sebe po garsonce, jen aby si potvrdil jasné - žádný ozdobený smrček tu nebyl. „To si snad děláš srandu? Vždyť jsme byli domluvení, přeci, že Vánoce oslavíme spolu. Tak kde mám stromeček? Vždyť víš, jak mám rád vánoční stromečky!"

Hyojin se kousl do rtu. Ano, žádný stromek nezdobil. Nač by to dělal? Co by mu to přineslo? Radost? Žádnou. Jelikož, ať by zdobil stromek jakkoliv, pořád by mu něco chybělo.

Ale teď...

Koukl na rozjasněné oči Seungjuna, které mírně pohasly, když si uvědomily absenci toho nejdůležitějšího.

Znovu se kousl do rtu. Tohle musí vyřešit.

„Já -"

„Podívej se do horní skříně. Možná bude tam, třeba," nadhodil Seungjun a pokračoval ve vaření, výraz přirozeně usměvavý.

Hyojin bezmyšlenkovitě poslechl.

Rozevřel horní dvířka a postupně vytahoval jednotlivé díly umělého smrčku, spolu s několika krabicemi a tubami naplněnými barevnými baňkami. Všechny se držely v odstínu fialové a modré, vytvářely magickou škálu barev, které měl Seungjun obzvlášť v oblibě.

Poslední krabice, která nebyla plastová a neukazovala tak svůj obsah, pak ukrývala snad ten největší poklad. Když Hyojin odklopil víko, pozoroval roztomilé ozdoby, každé jediná svého druhu. Hned první se mu pod ruky dostal Bambi, visící na tenké červené stužce. Karikatura Drákuly, pečlivě vymalovaná do největších detailů. Ve větším počtu pak nacházel skleněné pojistky, imitace žárovek, nebo ozubená kolečka seskládaná do nefungujícího motorku, chytající stopy rzi. Na dně pak našel jednu zeměkouli, pár vesmírných raket a panďuláčka ve skafandru - až se podivil, co takovéto ozdoby mají co dočinění s Vánoci.

„Je tam něco?" zvolal Seungjun od plotny, která divoce syčela a prskala.

„Jo, o ozdoby není nouze."

„Paráda! Musíme ti to tu vyzdobit, jak chceš slavit Vánoce bez ozdob, mi řekni?"

Nijak, odpověděl Hyojin v duchu.

„Nech je tam, pak ho společně ozdobíme. Teď asi budu potřebovat, abys mi asistoval - a snaž se nesníst všechno předtím, než to dokončím jo?"

„Vynasnažím se," zazubil se Hyojin a stejně uzobl nakrájené mrkve. Tak tak se vyhnul plácnutí po hřbetu dlaně.

Vůně jídla, smaženého masa a všelijakého koření rozvoněla celý pustý byt. Dodala mu život, který mu chyběl. I sedačky, zatuchlé od samoty, znovu nabyly útulnosti a bezpečí. Hyojin se nemohl vynadívat na toho kouzelníka, který tohle vše učinil možné. A tak, i když jeho asistence došla ke konci, pořád se o linku opíral a pozoroval Seungjunovy baculaté tváře a štíhlé zápěstí, jimiž kroužil při míchání nudlí.

„Jestli máš dost času na to mě očumovat, tak prosím tě vyndej ty věci z té červené tašky," poručil Seungjun, aniž by se nechal od vaření rozptýlit.

„To není pod stromek?"

„Podívej se a usuď sám."

Hyojin, trochu v rozpacích, opustil pohodlí linky a natáhl se k jedné z nákupních tašek. Ani si nepamatoval, kdy ji stihl Seungjun koupit, ale příliš nad tím nerozjímal. Opatrně nakoukl dovnitř, jako kdyby měla uvnitř ležet useknutá ruka, než si oddechl a vyndal její obsah ven.

„A to je jako co?" roztáhl červený svetr s vánočním motivem. „To toho vážně nemáš dost?"

„Hehe," rozesmál se pouze pan kuchař, a zatímco se chechtal, okukoval Hyojina, jestli se nerozhodne k násilnému činu pomsty.

Ten k tomu měl blízko. Obzvlášť, když byl nucen obléci si svetr s Rudolfem, jehož parohy a nos byly obzvlášť výrazné.

„A ty co? Koupil sis svetr se sněhulákem? Nebo princem Krasoněm?" prudce vytáhl oděv v tašce.

„Takže sněhulák. Olaf. Jako vážně?"

„Nemohl jsem tě v tom nechat."

„Jako -" Hyojin se zarazil, než nadobro zmlkl. Vlastně ani netušil, co chtěl říct.

„Dobrá, dovařeno! Jdeme na stromek?"

Seungjun doslova poskakoval, když sbíral jednotlivé části stromku a přenášel je k televizi, kde napojoval díly na sebe. Hyojin třikrát zamrkal a polyvinylchloridový smrček již stál.

„Na co čekáš? Šup, podávej mi baňky!"

„Jen se neposer. Tady. Opovaž se je rozbít," zamrmlal, když viděl, jak si s nimi ten jeho přítel hraje. Koulí, žongluje, a jednou s ní hodil po Hyojinovi. Málem začala baňková válka!

Nakonec se však stromek podařilo ozdobit bez sebemenších ztrát. A tak se dvojice ve vánočních svetrech mohla bok po boku stoupnout a kochat se jejich společnou prací.

„Podařilo se nám to, nemyslíš?" chlubil se Seungjun.

„No já nevím. Tamty baňky jsou příliš u sebe -" Píchnutí do žeber ho skrčilo do pravého úhlu a zabránilo dokončit myšlenku. Jediná momentální myšlenka zněla následovně: Dostaň toho parchanta!

Hlasité chechtání znělo dlouhé minuty, a nakonec se oba svalili do gauče. Hyojin držel Seungjuna za svetr a lechtal ho, zatímco ten druhý se svíjel smíchy, oči plné slz.

„Už dost, prosím! Smiluj se nade mnou, nad ubohým Olafem! Já jen rád vřelá obětí, ne takovéto útoky! Poškodíš mi mrkvičku! Neber mi moji mrkvičku!"

Hyojin se smíchem tahal za mrkve čouhající ze Seungjunova svetru, takže se brzo z lechtacího boje stal boj o mrkev.

„Když ty tak, tak já taky!" obořil se do toho Seungjun a na oplátku tahal za Rudolfův nos, za červenou bambuli na obličeji soba.

„Hej, hej! Nemůžu dýchat!" Hyojin se vžil do role, ač opravdu dýchat nemohl. Smíchem popadal dech už nějakou minutu.

„Tak se omluv Olafovi, Svene! Omluv se! Zlobivý Sven!"

„Není to náhodou Rudolf?" Hyojin koukal s ohromením na Seungjuna.

„Ne. Je to Sven a hotovo!"

Furt lepší než Bambi, kroutil hlavou Hyojin, který někdy nedával jeho myšlenkové pochody.

„Ale teď Svena stranou. Nejdeme jíst?" Přeci jen, byla už tma a naposledy jedli... Nejspíše někdy kolem poledne.

„Ano, Rudolfe!" Seungjun brnkl do plyšového nosu na svetru a hnal se do kuchyně naložit své výtvory do misek.

Stůl v Hyojinově garsonce byl malý a skromný, ale kupodivu pojal všechny navařené chody, a zbylo i místo na sklenku vína. O tu neměl Hyojin nouzi. Rozevřel skříňku a mohl si vybírat z odrůd červeného, i z různých ročníků. Nakonec vzal to nejdražší víno, které vlastnil, a šikovně ho zbavil špuntu.

„Tolik vína... Snad ho nepiješ sám?"

„Jak kdy," pokrčil Hyojin rameny a snažil se znít lhostejně. Pil ho sám...

„Sice, prý je dobré na červené krvinky, ale střídmě, Hyojine, střídmě!"

„Samozřejmě," usmál se sarkasticky a rozlil víno do sklenic. S tichým cinknutím skleniček zahájili večeři.

„I ten bordel. Snaž se uklízet. Až přijdu příště, jak to tu bude vypadat, ha?"

Hyojin se zastavil uprostřed pohybu. Jeho prsty se vznášely těsně nad hůlkami, vnímaly chlad kovu, z nějž byly vyrobené.

„Příště? Přijdeš ještě?"

„Tak samozřejmě," Seungjun se podivil nad Hyojinovou reakcí. „Když mě pozveš, tak přijdu. Proč bych neměl?"

„Já... No, myslel jsem si, že do toho bordelu už nebudeš chtít vstoupit!"

„Proto ti říkám. Uklízej!" A k tomu mu pohrozil hůlkou.

„A kdybych přišel k tobě já?"

Seungjun si vložil kousek masa do úst a zdlouhavě přežvykoval, jak přemítal danou možnost.

„To asi ne... Teďka ne. Ne, není to dobrý nápad."

„Proč?"

„Neee, nechci, abys viděl můj bejvák." Seungjun sebou začal kroutit. „Nemám to vůbec vyzdobené, žádné kytky, žádní domácí mazlíčci. Porno je zakázaný. Prostě ne."

„Cože?" Hyojin udělal tu blbost, že si vložil do úst sousto. Málem se jím udusil.

„Nechtěj podrobnosti. Jsou Vánoce, nemůžeme se bavit o pornu, ne?"

„Já s tím nezačal!" Hyojin naznačil čisté ruce a dál jedl, popíjel víno a smál se Seungjunově neobvyklému humoru, který dělal tento večer perfektním. Jejich konverzace, blízká i vzdálená, byla jak nekonečně dlouhý vlak, který ho míjel vagon za vagonem, a s každým vagonem přicházela nová slova, nové úsměvy, nový smích, zatímco ty předchozí mizely do ztracena.

Venku poblikávaly světýlka a ze Seungjunova mobilu hrály jazzové skladby, podtrhávající atmosféru Vánoc. Jídlo jim jakoby z talířů neubývalo, a víno se dolívalo samo. Hyojinovy oči po dlouhé době jiskřily štěstím - jiskřily, jelikož on sám toto světlo přejímal ze Seungjuna sedícího naproti.

Byl to krásný okamžik. Poslední krásný okamžik před bouří.

Bouří, jejíž hromy Hyojin naprosto ignoroval. Důležité pro něj bylo, že Seungjun tu byl s ním, že mu dělal společníka, tolik vytouženého, tolik vyprošeného.

A čas... Přestal existovat.

___

„Hej, pane!"

Mladá zdravotnice třásla nehybným tělem, které sedělo na lavičce v parku a nevykazovalo známky života. V ukotvené poloze, předkloněn ke kolenům, vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Jako kdyby vypnul, až robotickým způsobem, a vnější svět nepovažoval za relevantní. To hlavní se událo v jeho hlavě.

Osoba byla bledá jako měsíc, který na okamžik vykoukl skrze mraky. Nehty už nenesly žádnou barvu, a rty osoby mohly konkurovat borůvkám. A jeho tělo pokrývala nezanedbatelná vrstva sněhu, která stihla během noci napadnout a vše schovat pod svoji nebezpečnou přikrývku.

„Hej!" Snažila se dál zdravotnice, ale osoba nereagovala.

„Nic?" otázal se kolega, stojící opodál.

Zdravotnice zavrtěla hlavou.

„Kontaktuji policii, že tu máme další oběť fentanylu. Nějak se s tím teď rozsypal pytel, nemyslíš?"

„S tím, co se všude děje... Divíš se?" tázavě se po něm ohlédla.

„Škoda. Mladý kluk, budoucnost měl před sebou. Ale co čekat, ještě v takových mrazech."

Zdravotnice neodpovídala. Semkla rty a nepřítomně hleděla na mladíka, který v předkloněné poloze nadále okupoval lavičku.

„Tak já jim to jdu oznámit."

„Ještě počkej," zadržela ho a rukou zabloudila na krk, pod šálu, aby si byla stoprocentně jistá. Šál si ještě stále udržoval kousek tepla. Nahmatala krční tepnu, snad bude čitelnější než promrzlé zápěstí. Ale přesto to nevypadalo nadějně.

Ztrápeně svraštila obočí.

„Tak já -"

„Počkej! Něco mám!" Až překvapeně vzhlédla na kolegu ve svítícím záchranářskému obleku. Zdá se, že sama ani nedoufala, jen to nechtěla vzdát. Ne o Vánocích. Nechtěla by v takovém čase narazit na smrt.

„Jo?"

„Ano. Je slabý, ale... Ten kluk ještě žije! Honem, dones termální folii, lehátko a adrenalinovou injekci! Ještě ho můžeme zachránit!"

___

Tichými ulicemi padal sníh. Pokrýval asfalt na silnicích, i dlažební kostky vyplňující prostor chodníků. Nikdo nechtěl narušit toto posvátné ticho štědrého dne. Dokonce i stromy si tiše šeptaly a přijímaly sněhové vločky s otevřenou náručí.

Četné světelné osvětlení tomu dodávalo korunu. Teplá i chladná modrá světýlka prosvěcovala ty nahromaděné krystalky ledu, vyvolávala dojem, jako kdyby sníh zářil sám o sobě, jako kdyby oblouky oplývaly magickou mocí, jako kdyby za to mohlo pravé kouzlo.

Byl to krásný pohled ven. Hodný nekonečného obdivu. Kolik Vánoc už uběhlo, aniž by padla jediná sněhová vločka? Tyto Vánoce byly jednoznačně výjimečné.

Téměř v každém okně se svítilo. V přítomnosti rodinného krbu, každý jedinec se cítil spokojeně, bezpečné a milován. Úsměvy se nešetřilo, a pokud padla slza, byla to slza štěstí.

Jen to jedno okno druhého patra bylo tmavé. Černé. Opuštěné. Ani jedna žárovečka nesvítila, ani věnec nevisel, žádná papírová vločka nebo nastříkaný umělý sníh. Nic. Až by si lidé řekli, že byt není obydlen. Avšak byl.

A na tom prázdném parapetu téměř opuštěného bytu, trčel z květináče jakýsi pahýl. Suchý, bez listů, velký jako dlaň. Kdo by takovou šerednou, prakticky mrtvou kytku držel v domě? Vypadala, jako kdyby jí někdo celý rok nezalil. U někoho by už dávno letěla do koše. Ale v tomto bytě ne. Suchý stonek se tyčil do výšky a kochal se výhledem z okna.

A z hlíny, té dlouhodobě nezalívané a nehnojené hlíny, vykukovaly dvě zelené kuličky.