Jméno: Netty
Wattpad: @StudniceSarkasmu
Zvolené téma: Vánoční kolega
Název povídky: Dílna číslo 13
Skupina: BTS
Pár: není
Počet slov: 6 786

Anotace: V zájmu každého čtenáře je se před rozečtením fanfikce připravit na emocionální újmu, kterou mu čtení povídky může způsobit. Za způsobené škody neručíme, čtenář čte povídku na vlastní zodpovědnost a dle vlastního úsudku. Případné reklamace se nepřijímají, tudíž jim nebude vyhověno. Stížnosti či bojkot budou považovány za hrubé porušení pravidel a tací jedinci budou po zásluze potrestáni.

Příjemné čtení přeje

Oddělení pro psaní fanfikcí

Text povídky:

Kapitola číslo 1

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Jihokorejské oddělení pro kontrolu řádu na pracovišti vyhlašuje výběrové řízení na Vánočního kolegu.

Každý vánoční skřítek je povinen vybrat dárek pro svého Vánočního kolegu, jenž mu byl dle předchozího výběrového řízení pečlivě přidělen. Dárek může být věnován kdykoliv během Štědrého dne. Předání dárku dříve, či později je považováno za hrubé porušení kázně. Stejně tak obdarování někoho jiného. Skřítek je dle smlouvy zavázán obdarovat svého Vánočního kolegu a nikoho jiného.

Dojde-li k porušení jednoho, či více pravidel, bude skřítek po zásluze potrestán. V případě dotazů se obraťte na místopředsedu Jihokorejského oddělení pro kontrolu řádu na pracovišti.

Dne 1. 12. 2023 na Severním Pólu. Schváleno a vystaveno předsedou Jihokorejského oddělení pro kontrolu řádu na pracovišti.

🎁🎁🎁

„Tak už je to tady!" vypískl jsem nadšeně s prstem napraženým k letáku, který se toho rána konečně objevil na stěně před dílnou. „Nemůžu se dočkat!" radostně jsem zatřásl s Hoseokem tak silně, až se chodbou ozvalo zacinkaní rolničky na jeho červené čepici. On si však jen zadumaně založil ruce na hrudi, což mě přimělo zmateně zamrkat a zeptat se: „Něco se ti nezdá?"

„Kvůli tomu jsi mě celý předchozí týden budil tak brzy?" zamračil se na mě. Pak věnoval obdobný pohled i papíru na stěně.

„Copak ty nejsi rád?" podivil jsem se. „Za chvíli se sem nahrnou ostatní, chtěl jsem tu být první." Hádám, že bylo až trapně očividné, jak pyšný jsem na fakt, že jsme opravdu měli tu čest přečíst si o letošním výběrovém řízení jako první. Považoval jsem to za privilegium, a proto jsem Hoseokovi připomněl: „Vždyť na to oznámení čekáme celou věčnost." Nechápal jsem, jak může být tak chladný. Blížilo se nejkrásnější období v roce, ale zdálo se, že jej to vůbec nezajímá.

„Každý rok se tam píše to stejné," odbyl mě s pokrčením ramen. „Nejde o nic speciálního."

„Nic speciálního?" šokovaně jsem vykulil oči. „Mluvíme tady přece o Vánocích," poslední dvě slova jsem spíše zašeptal, aby mě neslyšel nikdo z nadřízených, kteří procházeli kolem. Přišlo mi krajně nevhodné poučovat skřítka, který na Severním pólu pracuje déle než já, o důležitosti Vánoc. Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, kdo by utrpěl větší potupu, kdyby nás někdo slyšel.

„Možná pro lidi, ne pro nás," Hoseokův hlas mě vtáhl zpět do reality.

„Jak to myslíš?" svraštil jsem obočí. „Máme přece volno a můžeme obdarovat svého Vánočního kolegu."

„Musíme," opravil mě úsečně.

„No jo," mávl jsem nad tím rukou, „to je skoro to stejný."

Hoseok se nadechoval k odpovědi. Nejspíš chtěl znovu slovíčkařit, jak to měl ve zvyku, ale to už se k oznámení začaly řinout davy ostatních skřítků, jak jsem předpokládal. Hoseokovy pochyby a moje znepokojení proto zůstaly nevyřčené stejně jako odhady, kdo pak asi bude Hoseokovým Vánočním kolegou tento rok.

Pak jsem ale ucítil vůni jehličí a perníčků, linoucí se z dílny, a moje starosti se náhle vypařily. Hlavou se mi po zbytek dne hodila pouze dvě slova.

Vánoční. Kolega.

Kapitola číslo 2

Pracovní smlouva
Zaměstnavatel: Dárky od Santy s.r.o.
Sídlo: Severní pól
Zastoupen: Kim Namjoonem, Kim Seokjinem

_______________________

Zaměstnanec: Park Jimin
Datum narození: 13. 10. 1995
Trvalý pobyt: Severní pól, ubytovna pro skřítky, pokoj 414

_______________________

Pracovní pozice: vánoční skřítek
Náplň práce: výroba vánočních dárků
Místo výkonu práce: Severní pól, jihokorejské oddělení, dílna číslo 5

_______________________

Vánoční skřítek (dále jen „skřítek") je povinen dodržovat pracovní dobu a splňovat denní normu vyrobených dárků (dále jen „norma"). Přesahuje-li skřítkův denní výkon normu, bude odměněn dle svého uvážení. Vybírat může vždy ze dvou možností:

a) Následující den se skřítek smí dostavit do dílny později. Konkrétní doba příchodu se vždy určuje individuálně.

b) Skřítek si může odnést až 3 dárky, které vyrobil nad rámec normy, do svého příbytku. Nově nabytý majetek musí skřítek nahlásit nejpozději do týdne Ubytovací komisi.

Skřítek smí odměnu odmítnout bez jakéhokoliv postihu.

Nepovede-li se skřítkovi normu splnit, může se některý z jeho kolegů nabídnout a věnovat mu dárky, které sám vyrobil nad rámec normy. Nenajde-li se však takový skřítek, musí viník zůstat v dílně, dokud normu nesplní.

Bude-li skřítek protestovat proti zákonům dílny nebo svým nadřízeným, bude náležitě potrestán.

🎁🎁🎁

„Park Jimin!" ozvalo se z kanceláře drsným hlasem, a tak jsem pohotově nacupital dovnitř. Z předchozích let jsem dobře věděl, že výběrová komise si nepotrpí na zdvořilosti, a tak jsem se jen s mírným úklonem posadil na židli uprostřed místnosti.

„Takže," chopil se slova svalnatý muž na pravém konci dlouhého stolu. Pod okem měl vytetovaný malý dárek a propiskou poklepával o papír, na který shlížel. „Nějaké speciální požadavky?" nezaujatě ke mně zvedl svůj přísný pohled.

„Ne, pane," pronesl jsem. „Chtěl bych mít stejného Vánočního kolegu jako minulý rok."

Muž nahlédl do jedné z mnoha sloh na stole a pokýval hlavou. „Tak tedy Kim Taehyung?" ujišťoval se.

Já jen s úsměvem horlivě přikyvoval. Dáma, která seděla přímo naproti mně, si otráveně zacpala uši. „Ou, promiňte," provinile jsem sklopil hlavu, když mi došlo, že nejspíš není na neustálé cinkání rolniček zvyklá tak jako my v dílně.

„Máte to ale štěstí," pokračoval muž monotónním hlasem, „taky si vás vybral. Tak mi to tady podepište a běžte. Nemáme na vás celý den."

„Ah, jistě," zadrmolil jsem a nahnul se ke stolu pro propisku, abych svou volbu mohl zpečetit podpisem. Po cestě ke dveřím jsem pak nedopatřením zaškobrtl o židli, a tak mi paní s dlaněmi na uších věnovala ještě poslední nevraživý pohled. Mě to ale netrápilo, protože jsem měl namířeno do dílny za svým Vánočním kolegou Taehyungem.

Vlastně už to bylo počtvrté, co jsme se dohodli, že se obdarujeme navzájem. Nemuseli jsme tak absolvovat zdlouhavé pohovory kvůli výběru vhodného Vánočního kolegy a mohli jsme dopředu tomu druhému naznačit, co bychom si přáli.

Doufám, že Taehyung pochopil, že tento rok mám zálusk na jednoho z plyšových medvědů, které jsme urputně vyráběli dnem i nocí. Skvěle by zapadl mezi zbylých devatenáct v mém pokoji.

„Tak je to oficiální," obeznámil jsem Taehyunga s tou žhavou novinkou místo pozdravu.

„Huh?" mírně sebou trhl, avšak i to stačilo k tomu, aby se na zem rozsypaly drobné korálky, které navlékal na gumičku. „Kolikrát ti mám říkat, abys mě nerušil při práci?" povzdechl si.

„Promiň, pomůžu ti," kleknul jsem si a začal ze země sbírat barevné korálky. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsem tvůj Vánoční kolega."

„Fajn," přikývl, zatímco se natahoval pod stůl, „už víš, co mi dáš?"

„Samozřejmě." Vím to už od poloviny března, kdy jsme začali vyrábět sety barev a štětců. Věřím, že pro Taehyungovu uměleckou duši je to ideální dárek. „Chceš na Vánoce něco podniknout jako vždy, když máme volno?"

„Víš..." Taehyung se pomalu postavil a nejistě si promnul dlaně. „Vlastně mě napadlo, že bych mohl tyto Vánoce strávit s Yongmi," oznámil mi tak nejistě, že to spíš znělo jako žádost o svolení.

„Cože?!" chtěl jsem vyskočit na nohy, ale místo toho jsem se práskl hlavou do stolu, a tak jsem se jen s bolestným zaúpěním posadil na zem a chytil se za bolavé místo.

„Není to tak, že bych s tebou nechtěl trávit čas," vychrlil Taehyung. Nejspíš se snažil využít toho, že jsem se přese všechnu bolest nevzmohl na slovo. „Jen... Tebe vídám každý den tady v dílně, zatímco Yongmi můžu vidět pouze občas a..."

„To je v pohodě," pokýval jsem hlavou potom, co jsem se vyškrábal na nohy. „Chápu to. Yongmi se ti líbí, nemám pravdu?"

„Jo," vydechl téměř neslyšně. Díval se na mě trochu lítostivě, ale zároveň šlo vidět, jak se na den strávený s ní těší. No jo, povzdechl jsem si v duchu, já jsem jenom kámoš a podělanej Vánoční kolega. Přál jsem mu to, ale zároveň jsem nesnesl představu, že na Vánoce zůstanu sám, zavřený ve svém pokoji.

„Fajn," tak nějak jsem nevěděl, co na to říct. „Promiň, já... Musím ještě něco zařídit," vymluvil jsem se a odešel dřív, než stihl cokoliv namítnout. Mou jedinou výhodou bylo, že jsem na rozdíl od něj již splnil denní normu, a tak jsem nemusel v dílně zůstávat déle, než bylo nezbytné.

Kapitola číslo 3

Skřítek je během směny povinen poslouchat své nadřízené. Neučiní-li tak, bude po zásluze potrestán.

🎁🎁🎁

„Můžu?" nakoukl jsem k Hoseokovi do pokoje, když otevřel dveře.

„Hm," kývl a pustil mě dovnitř. „Co potřebuješ?"

„Nic," bezstarostně jsem se svalil do jeho postele. „Jen chci vědět, koho ti vybrali."

„Ah, ani se neptej," Hoseok se zkroušeně posadil vedle mě, „zase mi vybrali Kwanghoona a já nevím, co mu mám dát. Je neskutečně vybíravý."

„Proč se tím stresovat, když se s ním ani nebavíš?" nadhodil jsem.

On se svezl do měkké matrace a ledabyle přes sebe hodil přikrývku. „Víš, že ti vážně závidím?" podotkl.

„Mně?" udiveně jsem k němu otočil zrak. „Proč?"

„Protože dáváš dárek někomu, na kom ti záleží," objasnil. „Myslel jsem, že právě to je skutečný význam Vánoc," přiznal s mírným úšklebkem. Pohled měl upřený na strop k točící se polární záři, která mohla projasňovat pokoj pomocí malého projektoru, jenž Hoseok dostal před několika lety od svého tehdejšího Vánočního kolegy.

„Vážně?" zaujatě jsem pozoroval obrys jeho obličeje v přítmí pokoje. Když souhlasně zamručel, zeptal jsem se: „Existuje někdo, komu bys chtěl předat dárek?"

„To si piš," po tváři se mu rozlil blažený úsměv. Ten se však po chvíli vytratil a Hoseok rázně vyřkl: „Jenže to nejde."

„Proč ne? Kdo to je?" vyzvídal jsem dychtivě.

„Je z jiné dílny," povzdechl si. „I tento rok jsem se pokusil komisi přesvědčit, ale prý je to proti pravidlům," parodoval tón někoho z komise.

„To je fakt, píše se to ve smlouvě," uvědomil jsem si.

„Argh," Hoseok protočil oči a znovu se posadil. „Copak tobě to nepřijde absurdní?" frustrovaně na mě pohlédl.

„Co jako?" starostlivě jsem se posadil naproti němu.

„Všechna ta pitomá pravidla," rozhodil rukama. „Od rána do večera tu dřeme, ale nikdy nedostaneme nic nazpět."

„V popisu naší práce je obdarovávat, ne být obdarováváni," zdůraznil jsem se vztyčeným ukazovákem.

„Myslíš tu otrockou smlouvu?" odfrkl si.

„Není otrocká," oponoval jsem. „Zkrátka je sepsána tak, aby nás chránila před výtržníky."

„Výtržníky?" Hoseok se mým slovům nevěřícně zasmál. „Viděl jsi tady snad někdy nějakého výtržníka?"

„Ne, ale..."

„No právě!" skočil mi do řeči. „Všichni se totiž bojí porušit pravidla. Vzbuzují v nás strach, aby si nás tu udrželi," pokračoval. To už se procházel po pokoji a roztržitě gestikuloval na všechny strany. „Chtějí nás vystrašit smlouvou a pravidly vylepenými na stěnách. Nikdo ale neví, co se skrývá pod slovy ‚být po zásluze potrestán', chápeš? Třeba je to jen taková fráze," snažil se mě přesvědčit.

„Nechápu, o čem to mluvíš," zvedl jsem se k odchodu. „Skřítci tu pracují, protože je to jejich životní poslání. Nejsme žádní otroci nebo cokoliv z toho, co tu naznačuješ," tvrdil jsem, přestože jeho slova jsem z hlavy nedokázal vyhnat ještě několik dní. „Když dovolíš," chtěl jsem jej obejít, ale on mi zastoupil cestu.

„Ty snad nechceš porušit pravidla? Ani jednou jsi o systému, který tu vládne, nezapochyboval?" hleděl mi do očí tak zpříma, až jsem musel uhnout pohledem. „No tak," pobízel mě, „to chceš opravdu nadosmrti žít takhle? Navěky vyrábět dárky a jednou za rok dát jeden z nich Taehyungovi?"

„A co je na tom špatně?" odsekl jsem. „Já mám svůj život rád."

„Já jen..."

„Nech toho!" okřikl jsem ho. „Snažíš se mi tu nakukat, že se máme špatně, protože žárlíš! Mrzí mě, že tvůj Vánoční kolega není podle tvých představ, ale nemusíš to kazit ostatním!"

Hoseok se ušklíbl. „To si vážně myslíš?" vydechl. Nic jsem na to neřekl. Zamířil jsem ke dveřím, ale než jsem stačil stisknout kliku, Hoseok se zeptal: „Vážně není nikdo jiný, komu bys chtěl dát dárek?"

„Ne," naštvaně jsem se na něj ohlídl. „Kdo jiný než Taehyung by tu měl být?"

„Já nevím, jenom jsem si říkal, že..." Hoseok zavrtěl hlavou. „Promiň, asi jsem si to špatně vyložil."

„Huh?"

„Víš, myslel jsem, že..." nejistě si prohrábl už tak dost rozcuchané vlasy. „Že se ti možná líbí Jungkook." Při zmínce toho jména se mi zastavil dech. „Já vím, je to blbost," snažil se to zakecat.

„Jo, blbost," zasmál jsem se, když jsem se trochu vzpamatoval. „Stejně jako ty tvoje řeči předtím, že?" chtěl jsem změnit téma.

„Ehm," Hoseok si odkašlal, „jo, jasně. Plácal jsem nesmysly."

„Jo, totální," vydechl jsem, stále neschopen pohybu. „Tak dobrou noc," bylo poslední, co jsem řekl předtím, než se mi konečně povedlo rozpohybovat zdřevěnělé nohy a vysoukat se ze dveří.

Ten rozhovor byl začátek toho všeho. Té beznaděje a smutku. Někdy se ptám sám sebe, jestli bych vrátil čas, kdyby to šlo. Nikdy se ale nakonec nedokážu rozhodnout a přesně v takové chvíli začnu vzpomínat na člověka, který se mě před těmito pochmurnými úvahami snažil ochránit.

Kapitola číslo 4

Vánoční skřítci mají přísně zakázáno používat firemní výtah. Vzhledem k jejich velkému počtu by mohlo snadno dojít k přetížení stroje. Využijte proto, prosím, schodiště nalevo od výtahu. Děkujeme za pochopení.

🎁🎁🎁

Hoseokův proslov mi nedal spát. Kdykoliv jsem zavřel oči, stále jsem jej viděl před sebou, jak hází rukama a nadává na nefunkční systém. Také jsem si vzpomněl, jak jsem onehdy znervózněl, když okolo nás prošli výše postavení muži v oblecích. Dříve jsem si myslel, že se jedná o pouhou přirozenou autoritu, avšak nyní už jsem si nebyl tolik jistý.

Zbýval týden do Vánoc a mě děsila představa, že by cokoliv z toho, co Hoseok vyřkl, mohla být pravda. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než hned po směně zamířit o čtyři patra výš a zaklepat na kancelářské dveře, na nichž se psalo Neklepat. Ani jsem nečekal, až se ozve znuděné „dále", a vkročil dovnitř.

Yoongi patřil k nespočtu dozorců, kteří hlídali, zda všichni skřítci dělají, co mají, a zda splňují denní normu. Na rozdíl od jiných dozorců jsem si jej oblíbil, jelikož mu nevadilo poslouchat sáhodlouhé monology o mém životě. Většinou jen něco zabrblal či vrtěl hlavou v nesouhlas, aniž by však kteroukoliv ze svých námitek vyslovil nahlas.

„To jsi ty," zkonstatoval ledovým hlasem jako obvykle, když mne spatřil. Pak opět sklopil hlavu ke spisům před sebou, což jsem bral jako znamení, že poslouchá.

„Víš, trochu jsem přemýšlel..." nervózně jsem se procházel po kanceláři místo toho, abych si sedl na židli před Yoongiho pracovním stolem. „A... a zajímá mě, co by se stalo, kdyby se někdo rozhodl obdarovat někoho jiného kromě svého Vánočního kolegy," vysoukal jsem ze sebe. Pak jsem rychle dodal: „Čistě hypoteticky samozřejmě."

Yoongiho ruka s perem se náhle zastavila v půli slova. „Čistě hypoteticky," zopakoval a pomalu pokýval hlavou. „Jistě. Jak jinak, že?" usmál se na mě, ale z jeho výrazu bylo patrné, že ho má otázka vyvedla z míry.

„Přesně," přitakal jsem horlivě, jako bych si nevšiml, že se mu nelíbí, kam směřuji. „Protože se bavíme o zcela nerealistické situaci, tak mi to přece můžeš říct," nevinně jsem na něj zamrkal.

„Proč to ale potřebuješ vědět?" namítl. „Když je to tak... ehm... nerealistické," zopakoval a nedůvěřivě si mě přeměřil pohledem od hlavy až k patě.

„Však víš," pokrčil jsem rameny, „mezi skřítky panují drby. Chtěl jsem je ujistit, že nejde o nic vážného," vymýšlel jsem si. „Někteří nedokáži pochopit, že všechna pravidla jsou sepsána pro jejich dobro."

„Ach tak," Yoongi si oddechl a opět se chopil pera. „Můžeš je ujistit, že jde jen o to, aby seděla inventura. Kdyby každý rozdával dárků, kolik chce, byl by v tom zmatek."

„No jasně, to dává smysl," zamumlal jsem si sám pro sebe.

„Ještě něco?" zajímalo Yoongiho.

Nicméně, ve stejnou chvíli se rozletěly dveře a do místnosti vletěl Jungkook. Další z dozorců. Moje tajná láska. Můj vysněný Vánoční kolega. „V dílně číslo třináct se porouchaly tři šicí stoje a..." spustil Jungkook, avšak když si uvědomil, že s Yoongim není v místnosti sám, zarazil se a ustrnul na místě jako opařený.

„Ehm, tak já půjdu, díky," chopil jsem se slova dřív, než stihla atmosféra v místnosti zhoustnout ještě více.

Zběžně jsem se otočil k odchodu, avšak Yoongi na mě ještě naposledy houkl: „Hej, Jimin-ah!"

„Ano?" celý nesvůj jsem se otočil za jeho hlasem.

„Nedělej hlouposti," varoval mě.

Díval se na mě se starostí v očích, avšak já mu na oplátku věnoval vyčítavý pohled, který měl znamenat: „Dílna číslo třináct?"

Pak jsem za sebou zabouchl dveře a odkráčel na večeři, přestože mi bylo jasné, že nebudu schopen pozřít jediné sousto.

Kapitola číslo 5

Každému skřítkovi je přiřazena jedna z dvanácti pracovních dílen, ve které vykonává svou práci. Návštěvy mezi dílnami jsou přísně zakázané. Chce-li skřítek navštívit někoho z jiné dílny, může využít prostory ubytovny a volný čas mimo pracovní dobu.

🎁🎁🎁

Posledních pár dní před Vánocemi nebyl Yoongi k nalezení a já se jen ptal sám sebe, zda se mi vyhýbá, nebo má zkrátka na starosti důležitější práci než se věnovat odpovědím na mé vtíravé dotazy. Neměl jsem tak nikoho, s kým bych se mohl o své starosti podělit.

S Hoseokem jsem se od naší poslední výměny názorů jen párkrát pozdravil na chodbě, Taehyunga jsem nechtěl děsit a s nikým dalším jsem neměl obdobně blízký vtah jako s nimi.

Teprve tehdy mi začalo pořádně docházet, že můj život není tak perfektní, jak jsem si myslel. Ne snad proto, že bych potřeboval víc kamarádů, právě naopak. Došlo mi, že se bojím pustit si ostatní k tělu. Sice jsem stále kde komu vyprávěl náhodné historky ze svého života na potkání, ale to podstatné jsem si vždy nechával pro sebe. Tedy až do Štědrého dne, kdy má frustrace dosáhla vrcholu.

Celý udýchaný jsem zaklepal na dveře Jungkookovy kanceláře, která se nacházela o sedm pater výše než dílna, ve které jsem pracoval. „Stupidní pravidla," odfrkl jsem si těsně předtím, než se otevřely dveře. „Ahoj," rozpačitě jsem se na něj usmál, zatímco jsem se snažil zklidnit svůj dech.

„Jimin, že?" vzpomněl si Jungkook po chvíli váhání. „Hledáš Yoongiho?" tipoval.

„Toho zrádce?" chtěl jsem opáčit ironicky. Nakonec jsem však jen na rovinu přiznal: „Vlastně jsem chtěl mluvit s tebou."

„Se mnou?" Jungkook svraštil obočí, ale i přesto mi rukou pokynul, ať jdu dovnitř, a sám došel zpět ke svému pracovnímu stolu. „Tak pojď," mávl na mě, když jsem se zdráhal překročit práh.

„Jo, jasně," automaticky jsem přikývl a potichu za sebou zaklapl dveře.

„Tak co máš na srdci?" zajímalo ho. „Zase se porouchal pás?"

„O to nejde, já..." zarazil jsem se, protože jsem se snažil najít vhodná slova. „Poslední dobou mám pocit, že ten, kdo je porouchanej, jsem já," přiznal jsem.

„Něco tě bolí?" Jungkook na mě hleděl, jako bych se pomátl. Vlastně nejspíš nebyl daleko od pravdy. Proč jinak bych stál v jeho kanceláři a vykládal mu tohle všechno? „Jestli máš nějaký zdravotní problém, měl bys za doktorem, ne za mnou," poradil mi.

„I když to, co mě bolí, není tělo?" Jako hromádka neštěstí jsem se svalil na židli před jeho stolem. „Všichni se těší na Vánoce, ale já jen proplouvám časoprostorem jako tělo bez duše," zoufale jsem se zapřel o stůl a obličej si položil do dlaní. Hleděl jsem do Jungkookových třpytících se očí a přál se v nich utopit. Třeba by se pak moje trápení proměnilo v nekonečný pád do neznáma. Možná to zní děsivě, ale já si ten hřejivý pocit nadevše užíval.

Jenže on pak několikrát zamrkal a já dopadl zpět do tvrdé reality. „Co to říkáš?" zašeptal, jako by nás snad někdo odposlouchával.

„Copak?" též jsem ztišil svůj hlas. „Můžeš z toho mít problémy?" Přes veškerou únavu bych si nevšiml, že mi po tváři stéká slza, kdyby se Jungkook nenatáhl, aby ji setřel.

„Ne," usmál se konejšivě. „Tady jsi v bezpečí, můžeš mi říct cokoliv," tvrdil, ale bylo až bolestně očividné, že ani on sám svým slovům nevěří.

Byl jsem naštvaný sám na sebe. Vyčítal jsem si, že jsem odmítal věřit Hoseokovi. Zároveň jsem se zlobil na ostatní, kteří tu nespravedlnost neviděli. Nebo ji jen odmítali vidět? Byl jsem taky takový? Při té představě ve mně vřela krev. Byl jsem naštvaný na lidi a na Vánoce, které bych nejradši zrušil.

A tak, když jsem tam seděl s Jungkookovou hřející dlaní na své tváři, jsem usoudil, že bude lepší, když vyjádřím své pocity činy, ne slovy. Nahnul jsem se proto blíž a na malý okamžik spojil naše rty.

Vlastně to nebylo ani z poloviny tak magické, jak jsem si vždy představoval. Zato to byl začátek mé vzpoury a odhalení pravdy, což se nakonec zdálo být mnohem podstatnější než nějaký pitomý románek.

Kapitola číslo 6

Při spuštění sirén je skřítek povinen se neprodleně dostavit do společenské místnosti. Jakékoliv jiné chování bude považováno za hrubé porušení kázně.

🎁🎁🎁

Když se pětadvacátého rozezněla siréna, zrovna jsem si zapínal knoflíky od uniformy. Nikdy předtím jsem poplach neslyšel, a proto mne pohltila panika. Do společenské místnosti jsem tak doběhl bez čepice a s několika rozepnutými knoflíky.

Celou halou se ozývalo vystrašené šuškání a cinkání rolniček. Zmateně jsem pokukoval po ostatních, kteří mi však jen vyjukané pohledy opláceli.

Málem jsem šokem vyskočil do vzduchu, když jsem ucítil něčí ruku na rameni. „Co se děje?" ptal se mě Taehyung. Já se ovšem nevzmohl na jediné slovo.

Jen jsem pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, načež se místností ozvala tři rázná tlesknutí. To Jungkook se s přísným pohledem snažil o sjednání pořádku. Najednou působil zcela odlišně, než jak jsem si pamatoval. Rysy v jeho obličeji byly ostřejší, jako by se přes noc zbavil veškerých emocí.

Všichni utichli, a tak se místností rozléhalo jen klepání dvou páru bot. Jungkook a Yoongi kráčeli dopředu k vysokému vánočnímu stromku. Až když si stoupli na vyvýšené pódium, jsem si všiml, co Yoongi drží v rukou. Málem mi vypadly oči z důlků, když jsem spatřil žlutou dárkovou krabici ovázanou fialovou stuhou. Pak si Jungkook odkašlal a mně přeběhl mráz po zádech, jelikož jsem věděl, že nám nepřišel sdělit dobrou zprávu.

„Neradi vám kazíme první pracovní den této sezóny, ale došlo k závažnému přečinu," chopil se slova Jungkook. „Nějaký vtipálek mi na stole zanechal menší překvapení," poukázal na krabici v Yoongiho rukou. „Nejspíš mu však nedošlo, jaké škody tím způsobí. Kvůli této výtržnosti někdo nedostal svůj dárek, čímž došlo k narušení lidské víry v Santu. Takový přestupek nemůžeme nechat bez povšimnutí a viníka musíme potrestat," pravil Jungkook nekompromisně. „Takže?" nadzvedl obočí, jako by vybízel viníka, ať se přizná, avšak v místnosti se rozprostřelo hrobové ticho.

Nasucho jsem polkl a rozhlédl se okolo sebe. Někteří skřítci zůstávali vyděšení, jiní naopak očividně opovrhovali tím hanebným činem. Taehyung k mému zděšení patřil ke druhé skupině.

„Když se viník přizná, trest bude mírnější," slyšel jsem, jak ke mně z dálky doléhá Yoongiho hlas. Vše se zničehonic zdálo tak vzdálené. Jako bych celou událost jen pozoroval zpovzdálí, zatímco má duše bezstarostně poletuje vzduchem nad tím vším povykem.

Pak jsem ale zahlédl kdesi vepředu zdviženou ruku. „Cože?" vydechl jsem téměř neslyšně.

„Je to moje vina," mínil dotyčný, „to já jsem ti dal do kanceláře ten dárek." Až když se začal prodírat davem dopředu, došlo mi, že se jedná o Hoseokův hlas.

Chtěl jsem se vydat za ním, ale moje tělo odmítalo spolupracovat. Nedokázal jsem pohnout chodidly. Nedokázal jsem křičet. Jen jsem tam stál a nechápal, co se děje. Proč se Hoseok přiznává k něčemu, co neudělal?

Sledoval jsem, jak pomalu stoupá na pódium, pronásledován nespočtem nenávistných pohledu.

Když jsem tehdy otupěle pozoroval, jak Jungkook a Yoongi odvádí Hoseoka pryč, myslel jsem si, že Hoseoka vidím naposled. Proto jsem rty naznačil „omlouvám se", když se naše pohledy střetly.

Měl jsem pocit, že na mě kývl, jako by chtěl říct: „To je v pořádku, nic se neděje." Jenže jak jsem se s tím mohl spokojit?

Něco se dělo. Něco moc špatnýho. A to všechno kvůli jednomu pitomýmu dárku.

Kapitola číslo 7

Noční vycházky mezi půlnocí a sedmou hodinou ranní jsou přísně zakázány. Výjimkou jsou pouze urgentní návštěvy lékaře a přechod z dílny do pokoje v případě dokončování denní normy.

🎁🎁🎁

„To je teda hrůza," zajíkal se Taehyung, když jsme kráčeli společně s ostatními skřítky do dílny. „Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Hoseok by nás dokázal tak ohavně zradit." Jeho slova jsem vnímal jen napůl. Celou dobu jsem totiž myslel na to, že ve skutečnosti nemluví o Hoseokovi, ale o mně, i když o tom nemá sebemenší tušení.

Cítil jsem se hrozně, a proto jsem jen se zamručením pokýval hlavou a zakecal to otázkou: „Jak sis užil Vánoce s Yongmi?"

Celou pracovní dobu jsem tak poslouchal Taehyungovo nekonečné opěvování Vánoc a své milé. Na chvíli jsem si přál být opět stejně naivní. Avšak dny, kdy mou největší starost představovalo precizní uvázání mašle okolo krku plyšového medvídka, se nadobro vytratily.

Těsně předtím, než se mi podařilo splnit denní normu, se odkudsi vynořil Yoongi s ještě přísnějším výrazem ve tváři než obvykle. „Můžeš na slovíčko?" zeptal se, avšak na odpověď nečekal.

„Vlastně tu mám něco rozpracovaného," upozornil jsem. Když se ale neozvala odpověď, zmateně jsem zdvihl zrak od součástek ve svých rukou. Zahlédl jsem Yoongiho, jak pochoduje ke dveřím, a tak jsem ho svižným krokem dohnal. Ještě jsem stihl sám pro sebe prohodit „sakra práce", než jsme zahnuli za roh, kde Yoongi zastavil tak prudce, až jsem málem narazil do jeho zad.

„Co sis sakra myslel?" vyjel na mě přiškrcený hlasem. Sice jsme postávali ve slepé uličce před dveřmi od kumbálu, takže bylo nepravděpodobné, že nás někdo uslyší, ale on se přesto snažil mluvit co nejtišeji.

„To bych se měl ptat já tebe!" oplatil jsem mu vyčítavý tón hlasu. „Celou dobu ses mi vyhýbal."

Yoongi si mých stížností nevšímal a místo toho si klepal na čelo se slovy: „Co měl ten dárek znamenat?"

„Huh? Jak víš, že byl ode mě?" zarazil jsem se. „Mluvil jsi s Jungkookem?"

Yoongi se zamračil. „Cože?" nechápal. „Nemusel jsem mluvit s Jungkookem proto, abych na to přišel. Čistě hypoteticky," parodoval, co jsem mu onehdy řekl. „Nemusím být detektiv na to, abych si spojil dvě a dvě dohromady. Tak proč jsi to udělal?" dožadoval se odpovědi. „Myslel jsem, že jsi pochopil, že je to nebezpečný."

„Mohl jsi být trochu konkrétnější! Jak mi mělo dojít, že se stane tohle?!" frustrovaně jsem rozhodil rukama. „Kdes vůbec celou tu dobu byl, co?" vyjel jsem na něj. Pak jsem se ale zahleděl do jeho provinilých očí a uvědomil si, že to radši vědět nechci. „No... To je jedno," mávl jsem nad tím tedy rukou. Mnohem podstatnější totiž bylo: „Co se stane s Hoseokem? Kam jste ho odvedli?"

„To není tvoje starost," vyhýbal se odpovědi.

„Není moje starost?" opakoval jsem dopáleně. „Přihlásil se místo mě, jasně, že je to moje starost!" hádal jsem se.

„Pokud jsi ho chtěl zachránit, měl ses přiznat," zpražil mě pohledem. „Nadřízení už viníka mají, tak nevyváděj další hlouposti a drž se zpátky," radil mi.

„Pf, to určitě," odsekl jsem ironicky. „Proč bych tě vůbec měl poslouchat? Celou dobu jsi mi jen lhal."

„Nebyl důvod říkat ti pravdu," namítl chladně. „Dřív sis práci v dílně užíval," připomněl.

„Možná kdysi, jenže jsem změnil názor. To se někdy stává, ne?" ušklíbl jsem se. „Prostě dám výpověď, najdu Hoseoka a uteču s ním někam daleko," prohlásil jsem, jako by neexistovalo jasnější a především jednodušší řešení.

Ovšem zádrhel se skrýval hned v prvním bodě mého pošetilé plánu. To jsem ale zjistil až v momentě, kdy se Yoongi otázal: „Tys tu smlouvu nečetl do konce?"

Kapitola číslo 8

Pracovní smlouva zaniká skřítkovým úmrtím. Jiný způsob ukončení smlouvy není možný.

🎁🎁🎁

„Co to sakra je?!" vyděšeně jsem třeštil oči na titěrné písmo na jednom z posledních listů své pracovní smlouvy.

Hystericky jsem otevřel okno svého pokoje a z plných plic zařval do zasněžené krajiny. Očekával jsem, že se mi uleví, jenže čím déle jsem koukal na tu bílou pohromu, tím více se mi svírala hruď, až jsem skoro nemohl propadnout dech. Všechno se náhle zdálo až příliš zjevné a já si nebyl jistý, zda jsem tu tíhu schopen unést.

„Drží nás tu jako ve vězení," drmolil jsem sám pro sebe, když jsem se k oknu otočil zády. „Vězení, vězení..." opakoval jsem drkotajícími zuby stále dokola jako v transu.

Konečky prstů jsem si přejížděl po chvějících se pažích, zatímco mi v hlavě zněla Yoongiho slova. Co sis sakra myslel?

Heh, no jo. Co jsem si myslel? Že společně s Hoseokem ruku v ruce radostně odhopkáme do západu slunce?

Pomalu jsem se sesunul na podlahu a propukl v usedavý pláč. Představa, že zde budu muset strávit zbytek života, mě doháněla k šílenství. Jindy tak překrásná sněhová závěj a polární zář najednou představovaly noční můru.

Snažil jsem se na sebe neupozorňovat a splynout s okolím, jenže úsměvy a cinkání rolniček ostatních skřítků mi každým dnem drásaly nervy zase o kapku víc.

Ze všech nejhorší byl ale Taehyung. Z jeho ustavičného brblání o ničem a veselé nálady se mi chtělo zvracet. Nemohl jsem si pomoct, díval jsem se na něj s opovržením v očích. Taehyung však nebyl ten, kým jsem opovrhoval, nýbrž obraz mě samotného, který jsem v Taehyungovi rozpoznával až nebezpečně jasně.

Jedné noci, kdy mě výčitky svědomí nenechaly spát, jsem se v pyžamu doplahočil k výtahu a poprvé v životě zmáčkl tlačítko pro jeho přivolání.

„Wow," vydechl jsem se teatrálně, když se tlačítko rozsvítilo. V tu chvíli mi nezáleželo už vůbec na ničem. I kdyby mě nachytal někdo z dozorců, nejspíš bych se mu dobrovolně vrhl do náruče se slovy „potrestej mě".

Nic takového se však nestalo, a proto jsem mohl nepozorovaně dojet až do patra, kde se nacházely pokoje dozorců, a vtrhnout do Jungkookova pokoje se stejnou prosbou na rtech.

K mému překvapení Jungkook nespal. Seděl na posteli s rozsvícenou lampičkou a četl nějakou knihu.

„Sakra, vyděsil jsi mě!" postěžoval si, když mě spatřil. „A cože jsi to říkal? Potrestat tě?" nechápavě nakrčil obočí. Dost možná si myslel, že jsem předtím pil.

Já byl však naprosto střízlivý, a proto jsem mu zcela vážně poručil: „Jo, potrestej mě. Moc dobře víš, že jsem ti ten dárek dal já, tak proč všechno to divadlo okolo?"

Jungkook spojil rty v úzkou čárku a odložil knihu stranou. „Tu krabici jsem to ráno viděl poprvé a nikoho jsem neviděl jít do své kanceláře. Mužů se jen domnívat," tvrdil.

„Mohl ses mě zeptat," uvědomil jsem si, „ne to hned řešit veřejně."

„Jenom jsem postupoval podle protokolu," pokrčil rameny, načež znovu popadl knihu. „Když dovolíš, rád bych strávil noc o samotě," snažil se mě vystrnadit. „Neslyšel jsi?" podrážděně ke mně vzhlédl, když jsem zůstal stát uprostřed místnosti.

Já jen párkrát zamrkal, abych zahnal slzy. Pak jsem pohledem zavadil o jeho dlaně, a tak jsem mu se smířlivým úsměvem pověděl: „Já věděl, že se ti bude líbit."

„Prosím?"

„Ta kniha..." při pohledu na ni jsem se neubránil hořkému úšklebku. „Byla v té krabici, nemám pravdu?"

Že jsme spolu mluvili naposledy, mi bylo jasné hned, jak jsem jednou nohou překročil práh jeho pokoje. Tu noc jsem nakonec probrečel, přestože jsem se slzy snažil vší silou zadržet. A tak jsem poprvé nestrávil noc truchlením nad Hoseokovým zmizením, nýbrž nad zánikem vztahu, který nikdy neexistoval.

Kapitola číslo 9

NASERTE SI

🎁🎁🎁

Se zaváháním jsem položil prostý vzkaz na stůl ve svém pokoji a znovu se ujistil, že to, co se chystám udělat, není naprostá šílenost. Pak jsem naposledy pohlédl na sbírku plyšových medvídků v rohu místnosti a vydal se na svou poslední směnu.

S hlubokým nádechem jsem vkročil do dílny. Jelikož jsem na sobě neměl uniformu, ale jen špinavé triko a tepláky, schytal jsem hned několik nepřívětivých pohledů. Došel jsem až k Taehyungovi, ze kterého místo pozdravu s poděšením vypadlo: „Kde máš uniformu?"

Moc dobře jsem věděl, že chodit do práce v jiném než pracovním oblečení je přísně zakázáno, a přesně proto jsem opáčil: „Nelíbí se ti můj styl?"

„C-Cože?" zakoktal se Taehyung.

„Vím, není to nic extra," pokýval jsem hlavou. „Možná bych si měl stěžovat vedení," nadnesl jsem jakoby mimochodem.

„Vedení?!" zhrozil se, div se samým pohoršením nepopadal za srdce. „Proč bys to dělal?"

„Však to znáš," ležérně jsem ho obešel a svalil se do jedné ze židlí u stolu, „bylo by hezký, kdyby nám dali víc než pět kusů oblečení."

Taehyung se zarazil. Zdálo se, že přemýšlí nad tím, co jsem řekl, ale pak zavrtěl hlavou, a skepticky na mě shlédl. „Ty dnes nehodláš pracovat?" otázal se.

„Proč bych to dělal?" uchechtl jsem se. „Stejně tu budu pracovat až do konce svých dní, tak proč si nedát malou pauzu?"

„Ta byla na Vánoce," opáčil Taehyung rozmrzele.

„Proč bych měl pracovat, když za to stejně nikdy nic nedostanu?" vyrukoval jsem s dalším argumentem. „Hele!" vyšvihl jsem se na nohy a vyrval mu z ruky dřevěnou hračku. „Proč by nám na čemkoliv z tohohle mělo záležet? Vždyť ani nevíme, jestli nějaký Santa existuje! Nebo jsi ho snad někdy viděl rozdávat dárky, které vyrobíme?"

„Ne, ale..."

„Tak vidíš," ušklíbl jsem se a praštil s rozpracovaným dárkem o zem.

Taehyung si reflexivně zacpal uši, když se ozvala rána. Poté si dřepl k rozbitým součástkám a jednu nešťastně uchopil do dlaně. „Proč jsi to udělal?" věnoval mi vyčítavý pohled. Pak se podíval zpět na malé dřívko ve své dlani a skrz zuby procedil: „Úplně ti přeskočilo." Nejspíš si myslel, že jsem ho neslyšel.

Já ho ale slyšel až moc dobře, a tak jsem na něj zařval: „Mně že přeskočilo?! To ty jsi úplně mimo, copak to nevidíš?" Bylo mi jedno, že nás sleduje zbytek dílny. Prostě jsem vylezl na stůl a začal z něj skopávat výrobky, na kterých Taehyung zrovna pracoval. „Jsme tu zavření jako v podělaným vězení a tobě je to jedno!" Prásk! Na zem se převrhla krabička se špendlíky, ale já si toho nevšímal. „Vám VŠEM," frustrovaně jsem přejel pohledem po ostatních, „je to jedno! Argh!" vší silou jsem kopl do dalších nebohých součástek.

Že jsem to přehnal, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy Taehyung zaskučel bolestí. Chtěl jsem seskočit dolů a jít za ním, jenže to už se za mými zády ozvalo: „Okamžitě slez dolů."

Se vzdorem v očích jsem se otočil na Yoongiho. „Nebo co? Po zásluze mě potrestáš?" vysmál jsem se mu.

Yoongi mi věnoval varovný pohled, jako by říkal: „Nechtěj, abych tam za tebou vylezl."

Avšak přesně o to mi šlo, a proto jsem též přiostřil svůj pohled. Mělo to znamenat: „Na to nemáš koule."

To jsem se však přepočítal, protože Yoongi napochodoval ke stolu a hbitě se na něj vyhoupl. „Co to vyvádíš?" zašeptal, když jsme stáli tváří v tvář. „Čemu na ‚nevyváděj hlouposti' jsi nerozuměl?"

„Jenom dělám to, co jsem měl udělat už dávno," vysvětlil jsem. Pak jsem vydechl „promiň" a povalil Yoongiho na desku stolu dřív, než stihl prokouknout, co se chystám udělat. Škoda špendlíků válejících se po zemi, pomyslel jsem si. Upřímně jsem si přál, aby se mu některé z nich zabodly do zad.

Upřímně? Předpokládal jsem, že mě přepere, protože jediný sport, kterému jsem se za celý život měl šanci věnovat, bylo nezáživné chození po schodech. Nečekal jsem však, že mě převalí pod sebe, zkroutí mi ruku za zády do palčivě bolestivé polohy a druhou rukou mě popadne za vlasy.

Prvně s mou hlavou práskl o stůl a naklonil se blíž. „Promiň," ušklíbl se, „měl jsem tě líp varovat." Poté se mnou škubl dozadu, a tak jsem s bolestným zaúpěním přistál nohama zpět na zemi a nechal se vyvést z dílny.

Vlastně jsem byl trochu zklamanej. Naivně jsem doufal, že mě Taehyung bude bránit a ptát se, kam mě odvádí, ale jediné, co ho zajímalo, byly rozbité součástky.

Kapitola číslo 10

Při výslechu je skřítek povinen říkat pravdu a nic než pravdu. Bude-li skřítek vypovídat křivě, stihne jej nejvyšší trest.

🎁🎁🎁

„Nejvyšší trest?" nedůvěřivě jsem přečetl nápis na stěně. Odpovědí mi však bylo jen hlasité zabouchnutí dveří, a tak jsem zůstal v malé místnosti se slabě svítící žárovkou nad svou hlavou sám. Zápěstí jsem měl k židli přivázaná tak pevně, že jsem zanedlouho téměř necítil dlaně. Začal jsem se proto na židli neohrabaně kroutit ve snaze lano povolit. Pohledem jsem přitom propaloval kameru, která se nacházela v levém horním rohu místnosti.

Když se otevřely dveře, ustrnul jsem v pohybu. Dovnitř vešli dva muži v uhlazených oblecích a naleštěných polobotkách. Jejich obličeje mi byly povědomé, přestože jsem si byl jistý, že osobně je vidím poprvé.

Až když se první chopil slova a pronesl: „Zdravím, já jsem Kim Namjoon, předseda Jihokorejského oddělení pro kontrolu řádu na pracovišti, a toto je můj kolega Kim Seokjin, místopředseda Jihokorejského oddělení pro kontrolu řádu na pracovišti," mi došlo, že jejich portréty visí na recepci. „Ale to vy jistě víte," usmál se falešně předseda Namjoon.

„Také jistě víte, proč jste tady," pronesl stejně slizkým tónem jeho kolega. „Povězte," založil si ruce na prsou a ledabyle se opřel o zeď, „co vás dovedlo k tak zoufalému činu?"

Myslel jsem, že se jedná o řečnickou otázku, a tak jsem jen zarytě mlčel. Navíc jsem měl pocit, že oni už se dávno rozhodli, co se mnou udělají, takže snažit se cokoliv vysvětlovat postrádalo sebemenší smysl.

„Na něco se ptal," připomněl Namjoon. „Pokud chceš, aby to šlo po dobrým, měl bys odpovědět."

„Po dobrým?" znechuceně jsem k němu vzhlédl. „Na to už je trochu pozdě, nemyslíte?" hlavou jsem kývl k provazům na svých rukou.

„Cos to říkal?" Seokjin se odlepil od stěny a nasupeně zaklonil mou hlavu tak prudce, až mi vyrval několik vlasů. Zasyčel jsem bolestí a do očí mi vyhrkly slzy. „Měl bys být rád, že jsme tě rovnou nepředhodili ledním medvědům!"

„Nech toho," Namjoon uchopil svého parťáka za rameno. „Mohl by se hodit v dílně dole."

„Někdo jako on bude dělat problémy i tam," odfrkl si Seokjin, ale i přesto povolil svůj stisk.

„To se uvidí," Namjoon spojil rty v úzkou čárku. Pak si mě znovu přeměřil pohledem, až se nakonec zastavil u mých očí. „Když se bude modlit, aby se dožil dalšího dne, nebude mít čas se vzpouzet. Dávám mu tak dva měsíce. Maximálně tři," po těchto slovech se otočil na podpatku a odkráčel z místnosti.

„Slyšel jsi to?" Seokjin se zlověstně zazubil. „Přeju hodně štěstí," dodal ironicky předtím, než se drze uklonil a vydal se ven za Namjoonem.

Epilog

Nic.

Prázdno.

Přesně tak vypadaly stěny dílny číslo 13. Žádné poučky ani pravidla vyvěšená všude na stěnách. Dokonce se nad vchodovými dveřmi ani nenacházelo označení dílny jako u všech ostatních. Vše působilo stroze a ponuře. A přesně tak jsem se i cítil. Jako tělo bez duše.

Dílna se nacházela hluboko v podzemí, takže jsme byli vystaveni jen chabému umělému osvětlení, které však nikdy nezhaslo. Netušili jsme, jak dlouho už jsme v té prokleté dílně zavření. Čím déle jsem tam však setrvával, tím více jsem se bál, že měl Namjoon pravdu.

Dozorci v dílně číslo 13 byli krutější a nemilosrdnější. Pracovali jsme jen s malými přestávkami a nic jako denní norma neexistovalo. Můj příchod i odchod na směnu řídili dozorci, a tak jsem často prošvihl snídani či večeři. Pokud se teda ty zbytky, co jsme dostávali, daly nazývat plnohodnotným jídlem. O obědu jsme si mohli nechat jen zdát, tudíž jsme všichni vypadali jako chodící mrtvoly. Ani jsem si nevzpomínal, jaké to je cítit se plný sil.

Místo vlastního pokoje jsme všichni spali v jedné velké místnosti bez vytápění. Bylo tedy jen otázkou času, než se přidám k těm, kteří už se ráno nezvednou z podlahy.

Společně s mými silami slábla i naděje, že mezi přítomnými najdu Hoseoka, a tak jsem jen sledoval, jak ostatní umírají, a čekal, kdy nadejde můj čas.

Když jsem se jednoho dne plahočil do dílny, nemohl jsem přehlédnout papír přilepený na stěně vedle dveří. Výběrové řízení na Vánočního kolegu 2024 právě začalo, stálo v nadpise. Zamračil jsem se na ten cár papíru, zatnul své ochablé dlaně v pěst a z posledních sil strhl papír ze stěny.

„To bys asi neměl dělat," zaslechl jsem za sebou známý hlas.

Ten, koho jsem před sebou spatřil, když jsem se otočil, ale nebyl Hoseok, jak jsem si přál. Stál tam Yoongi a já nechápal, kde bere tu drzost se přede mnou ukázat. „Co je ti do toho?" odsekl jsem a hodil po něm papír, který jsem předtím zmačkal do malé kuličky. „Stejně mi nezbývá moc času, tak proč si nezkrátit trápení porušením pravidel?"

„Chápu," přikývl seriózně Yoongi. „Kdybys chtěl, můžu tvoje trápení ukončit teď a tady. Kdyby sis to ale náhodou rozmyslel," z vnitřní kapsy uniformy vytáhl bílou obálku, „najdeš mě vzadu u šicích strojů," oznámil mi, načež přitiskl obálku k mé hrudi, a tak jsem ji automaticky chytil do dlaní. Pak mě bez dalších řečí obešel a zaplul do dílny.

Dopis jsem se odvážil otevřít až při krátké pauze, která mi výjimečně byla dopřána. Zalezl jsem proto do jedné ze záchodových kabinek a s nervózním očekáváním se pustil do čtení...

Drahý Jimine,

pokud se Ti tento dopis dostane do rukou, znamená to, že jsi šílenější, než jsem si myslel. Zároveň to ale taky znamená, že se již brzy znovu shledáme. Pobyt v dílně číslo 13 má totiž jednu výhodu, o které vědí jen dozorci. Nachází se nejblíže podzemnímu tunelu, kterým se dovnitř dováží jídlo a materiál.

Když se ti podaří dostat až na konec tunelu a spojit se s převozníkem, dostaneš se do malé chatky, kde momentálně pobývám s několika dalšími skřítky, kteří utekli. Jednou začas se naskytne příležitost odletět pryč ze Severního pólu. Doufám, že až se tato možnost znovu objeví, budu moct odcestovat s Tebou.

Do té doby tu na Tebe budu čekat.

S přáním brzkého shledání

Hoseok