Jméno: Moonchild
Wattpad: moonchild129
Zvolené téma: Vánoční romance
Název povídky: Všechny okamžiky, kdy si neřekli „miluji tě" (a jeden, kdy nebylo třeba)
Skupina: X1 → Drippin (Junho),Mirae (Dongpyo), WEi (Yohan)
Pár: Cha Junho x Son Dongpyo
Počet slov: 9517

Anotace: Říká se, že za těmi nejkrásnějšími věcmi stojí často malé, docela obyčejné okamžiky. A tak tomu je i v tomto příběhu: Junhovo vánoční dobrodružství začalo mnoho týdnů před Štědrým dnem. A magické mu na tom nepřipadalo vůbec nic. Tehdy ještě ne...

Text povídky:

[27. srpna, 20:23. Do Vánoc zbývá: 119 dní]

Prvním větou příběhu se stal blankytně modrý kufr.

Nepřátelské zavazadlo se v uzounké předsíni ocitlo bez předchozího varování. Druhý semestr se kvapem blížil, a Junho (jako správný student) trávil poslední dny volna převážně v knihovně. Když se toho večera vracel na koleje, jeho tělo už provádělo vše automaticky. Vyjel výtahem do devátého patra a došoural se k příslušným dveřím, zatímco rukou šátral v kapse mikiny po klíčích. V zámku zarachotilo a dveře se vzápětí otevřely.

Junho překročil práh a pokračoval hlouběji do malého bytu. Právě tam nevyhnutelně došlo ke kolizi.

Škobrtnul o kufr nastražený hned za dveřmi a ztratil rovnováhu. Než si stihl uvědomit, co se děje, rozplácl se obličejem napřed na podlaze.

„He?" vyjekl napůl zmatením, napůl bolestí. Vysunutá rukojeť zavazadla se mu při pádu zamotala mezi nohy a jen těsně minula citlivé partie.

Když prvotní šok odezněl, Junho odkopl kufr stranou a vyhrabal se na nohy.

„Který kokot...?" mumlal si u toho pod vousy. Jednou rukou si upravoval rozcuchané vlasy a druhou masíroval bolavé tříslo, když tu se mu nad hlavou rozsvítilo světlo. Teprve teď mu došlo, že za sebou ani nestihl zavřít dveře. Prudce se otočil směrem zpět na chodbu: a tam ho poprvé spatřil.

Byl to jeho vrstevník, ale svým vzhledem působil, jako by právě utekl z mateřské školky. Lem bledě oranžového trička s krátkým rukávem měl zakasaný do riflí s kšandami. Na zádech nesl batoh, který Junhovi ze všeho nejvíc připomínal aktovku, se kterou ho matka před mnoha lety vypravila do první třídy – komicky velkou v poměru k nedospělému tělu.

Byl drobnější než Junho, s dětským obličejem a plnými tvářemi. Ofinu měl ustřiženou těsně nad obočím. Neznámý chlapec se nadechl, snad aby něco řekl – a když na Junhovi ulpěl očima, brada mu poklesla dolů a rty zůstaly viset ve tvaru písmena o.

Kulil na něj obrovské, tmavé oči, jako by zíral na svatý obrázek, zůstávaje stát jako zamrazený v čase.

Tím okamžikem se věci daly prvně do pohybu.

[16. prosince, 09:22. Do Vánoc zbývá: 8 dní]

Nebe nad Soulem se zahalilo do jednotvárné světlé šedi.

To však neznamenalo, že z města vymizely barvy, to vůbec ne. Ty na obyvatele Soulu vykukovaly na každém rohu. Z výloh obchodů na kolemjdoucí hravě blikala vánoční světýlka – červená, modrá, žlutá, zelená, a ve všech ostatních barvách, na které si jen člověk dokázal vzpomenout. Pouliční lampy, vývěsní štíty, zábradlí i lavičky – tam i na dalších místech se vinuly kabely ověnčené žárovičkami, které ze všeho nejvíc připomínaly roje světlušek.

Nad hlavní třídou se houpaly dekorace v nadživotní velikosti – světelné koule, hvězdy, lampiony. Cukrové hole a plyšoví medvídci s vánočními čepičkami na hlavách pomrkávali na děti i dospělé z každého výstavního prostoru, a v nákupních centrech vyrostly vánoční stromky: některé z nich se svými špičkami div že nedotýkaly vysokého stropu.

Kam se člověk podíval, tam na něj dýchala sváteční atmosféra. Lidé se shlukovali uvnitř i přede dveřmi, obklopení soškami sněhuláků, Santa Klausů a dárky zabalených do zářivého, zlatého a stříbrného papíru, které na ulicích vyrostly jako houby po dešti. Parky a náměstí vyplnil smích a radostné halekání kamarádů, příbuzných i starých známých, jak i ti nejzarputilejší jedinci, kteří měli věčně naspěch, neodolali kouzlu Vánoc a zastavili se na kus řeči.

Cha Junho pozoroval všechen ten shon a hemžení z okna kavárny. Ani tady neunikl před duchem Vánoc – světýlka natažená kolem rámu okna vesele poblikávala, z parapetů oken visely nařasené vánoční řetězy a z rádia hrály písničky, které neodmyslitelně patřily k tomuto kouzelnému období. Co mu bylo obzvláště příjemné, byla pak všudypřítomná vůně skořice, vanilky a horké čokolády.

Pohodlně usazený v červeném ušáku nějakou dobu se zájmem střídavě pozoroval venkovní dění a chlapce sedícího v křesle naproti němu. Tím nebyl nikdo jiný než jeho nejlepší přítel.

Poznali se na střední: on, Junho, tichý a rezervovaný prvák, nový na škole, bez přátel či alespoň známých. Oproti tomu Kim Yohan, o tři roky starší, třídní prezident a hvězdný atlet s povahou příliš přátelskou pro své vlastní dobro. Spolu tvořili dvojici jako vystřiženou z toho nejvíce klišoidního seriálu, na který si dokázal vzpomenout.

Yohan mu dělal průvodce, když poprvé nastoupil na školu. Potom už se nebavili – když nepočítal příležitostný pozdrav a náznak úklony na chodbě. Jejich přátelství nabylo konkrétních rozměrů až několik měsíců po začátku školního roku.

Venku se s příchodem jara oteplilo, a studenti s radostí trávili volný čas na školním dvoře. Dokonce i samotářský Junho raději usedl s knihou na lavičku pod strom než do zatuchlé studovny. Bylo to tam, kdy si ho prvně vyhlídla skupinka starších kluků, a začala mu dělat ze života peklo. Větší, silnější a hlavně oblíbenější kluci si ho našli, ať už se před nimi uklidil kamkoliv – a nevynechali jedinou příležitost utahovat si z jeho nemluvnosti a kamenného výrazu.

Později jim i urážky začaly být málo, a jeden z nich do Junha strčil. Hoch nic takového nečekal; překvapený náhlým útokem ztratil rovnováhu a k veselí celé početné skupinky se zřítil k zemi na zadek.

Co následovalo potom si pamatoval jenom v útržcích. Křik odněkud z dálky a dusot kroků; Yohanův obličej a rvačka, která se mezi ním a silnějším klukem strhla. Dav přihlížejících. Několik spolužáků spojilo síly a Yohana a druhého staršího chlapce od sebe odtrhli násilím. Někdo musel doběhnout pro učitele; dozor oba chlapce odvedl někam pryč. Celé to skončilo stejně rychle jako začalo. O Junha nikdo zájem nejevil.

Následujících několik dní Yohan nepřišel do školy. Když se Junhovi po týdnu přece jen podařilo natrefit na něj na chodbě, starší spolužák ho pozval na oběd. Tam mu mezi řečí sdělil, že dostal od školy důrazné napomenutí a mimo to přišel taky o svou funkci třídního prezidenta.

„To je mi líto," omlouval se Junho. „Nechtěl jsem, abys měl kvůli mně problémy."

„Stálo to za to," ujišťoval ho Yohan. Opakoval to pokaždé, když na tu historku z nějakého důvodu přišla řeč. „Kromě toho, byl bych pěkně na houby prezident, kdybych nechal svoje spolužáky šikanovat nějakého vyzáblého prváka, no ne?"

Od toho dne z nich byli kamarádi až nadosmrti.

Když nad tím tak uvažoval (aniž by odtrhl zrak od okna, nahnul se ke stolu a nabídnul si sušenky z talířku, co jim Yohan nechal donést), sám si asi nikdy žádného kamaráda neudělal. To oni si pokaždé našli jeho.

Jako Dongpyo, pousmál se. Jeho spolubydlící mu v tomto nedal moc na výběr. První dojem pro něj zjevně nic neznamenal, neboť si podle všeho usmyslil, že Junho bude jeho nový nejlepší kamarád.

Koutkem oka zaregistroval pohyb. Když otočil hlavu tím směrem, div se špičkou nosu nesrazil s Yohanovými prsty. Ten teď ucukl rukou zpátky a počastoval ho vyčítavým pohledem.

„Země volá Junha, haló," nechal se slyšet. „Už jsi zpět mezi námi?"

„Hm?" nechápavě se na svého kamaráda zamračil. „Co se děje?"

„Co se děje?" rozhodil Yohan rukama. Štěstí, že při tom zrovna držel jenom sušenku a ne hrníček s horkou čokoládou. „O něčem jsi povídal, pak ses najednou zahleděl ven, a už jsi to nedokončil, to se děje."

„Já... cože?"

„Ten tvůj spolubydlící?" pobízel ho Yohan se zdviženým obočím. „Dongpyo? Vzpomínáš?"

Junho se s povzdechem předklonil.

„Jako by se na něj dalo zapomenout," zamumlal spíše sám pro sebe.

Samozřejmě, že Dongpyo. Junhovy myšlenky se v posledních týdnech netočily prakticky kolem ničeho jiného než kolem toho užvaněného skrčka.

Začalo to jako jeho soukromý vtip, ale čím dál víc ho začínal podezřívat, že je kouzelník. Jak jinak by totiž mohl zdůvodnit vše, co se v uplynulých měsících stalo?

Jako ten den, kdy od rána pršelo.

Junho si zapomněl deštník a vrátil se domů s mizernou náladou a promočený na kost – a už na chodbě k němu doléhala melodie písně, kterou nikdy neslyšel. A když odemkl dveře, vtáhl ho dovnitř pár rukou, nenechal ho ani vysvléct se a táhnul ho za sebou.

A co na tom, že protestoval? Že to byla hloupost a bláznovství, a že blátivé šlápoty pošpinily podlahu úplně všude? Co na tom, že z něj crčela voda a pramínky vlasů se mu lepily k čelu?

Pár rukou ho odtáhl do kuchyňky, kde na linku někdo položil staré rádio, a Dongpyo mu nedal nejmenší šanci: zatáhl ho do rytmu tance a Junho klopýtal a potácel se kolem, dokud znovu nenabyl rovnováhu, a chlapec kolem něj se se smíchem otáčel – úplně tak, jako Země obíhá své Slunce – a nepustil ho, dokud se ve víru hudby neocitli oba, a Junho se nahlas nerozesmál; dokud se jim oběma nemotala hlava a neupadli na zem jeden přes druhého, Dongpyovy paže kolem Junhova krku, jejich obličeje několik centimetrů od sebe; dokud chlapec neodhalil zuby v širokém úsměvu a nevyslovil jeho jméno...

„Junho? Hej, Junho!"

„Hm?" vzhlédl.

Yohan mu věnoval významný pohled. „Děláš to znovu."

„Ach."

Už už se nadechoval, aby se mu omluvil, ale kamarád ho předběhl.

„Nech to být," mávl nad jeho zmatením rukou. Na tváři mu při tom hrál pobavený výraz. „Už jsem si zvyknul, že jsi trochu mimoň. Kromě toho," pokračoval jedním dechem, „jsi vlastně podal úctyhodný výkon. Nepamatuju se, kdy naposled ses takhle rozpovídal."

Teprve teď si Junho uvědomil, že od chvíle, kdy si objednali, vlastně mluvil jenom on a staršího kamaráda vyjma několika krátkých poznámek a komentářů nepustil ke slovu.

Sklopil oči k hrníčkům s motivy vloček a sněhuláčků, ale dlouho se na ně soustředit nedokázal. Očima kmital mezi talířky, zákusky a návštěvníky kavárny, až nakonec stočil hlavu k prosklenému oknu napravo od nich. Prakticky cítil, jak mu růžovějí tváře. „Promiň, já... hm, chceš...?"

„Ne, ne," Yohan smířlivě mával dlaní. „Je příjemné, když taky pro jednou slyším tvůj hlas."

To už si z něho utahoval, a Junhovy tváře proti jeho vůli nabraly ještě sytější odstín.

Dívaje se z okna zamumlal: „Najeb si, vole."

„No tak," tišil ho Yohan. Urážku se rozhodl přeslechnout. „Vždyť víš, že mám rád, když takhle povídáš. Kromě toho je to strašně zajímavé. Pověz mi o tom svém šarmantním příteli víc."

Svou poslední větu doplnil lišáckým mrknutím oka, což Junha přimělo zvednou oči k nebesům.

„Dongpyo je šarmantní asi jako opičák v zoo," ušklíbl se, nikoliv však zlomyslně. Opice mu vlastně byly celkem sympatické. „A teď, jak se blíží Vánoce, je to s ním k nevydržení. V pondělí dotáhl domů strom. Že si ho nazdobíme."

Pro někoho jako Junho představovalo Dongpyovo nadšení úplně nový svět. Jeho rodina Vánoce neslavila a on nikdy necítil potřebu na tom cokoliv měnit. Dokud se neobjevil jeho spolubydlící.

„Vážně?"

„Jo. A trval na tom, že se toho zdobení musím účastnit taky."

Při té vzpomínce se podvědomě začal usmívat.

Atlet naproti němu se opřel zády o měkké křeslo a přehodil pohodlně nohu přes nohu. „Cítím skvělou historku."

Junhovi mírně zacukaly koutky. To byl veškerý souhlas, který starší z dvojice potřeboval. Když ho tedy Yohan kývnutím pobídl, odkašlal si a pustil se do vyprávění.

[12. prosince, 10:05. Do Vánoc zbývá: 12 dní]

Atmosféra ve třídě měla k soustředění a účastnému vnímání daleko. Za okny padal první sníh.

Vlastně to byl spíš takový... snížek. Pár vloček, které roztají pomalu ještě dřív, než dopadnou na betonem dlážděné ulice. Přesto to samo o sobě stačilo, aby pohledy všech přítomných po očku pokukovaly ven.

Junho jen na půl ucha poslouchal, co jim vykládá profesor u tabule. Učitel právě maloval křídou vztahy mezi větnými členy, a u toho jako mantru pořád dokola opakoval ‚stromečky, nezapomínáme kreslit stromečky' – něco, co Junho tento semestr slyšel už asi tak milionkrát.

Palcem strkal do tužky položené na lavici a v repetitivním, bezmyšlenkovitém pohybu ji převaloval tam a zpět. Ne že by ho předmět nebavil; větná skladba (a lingvistické disciplíny obecně) ho normálně zajímaly. Proto se také rozhodl pro studium jazyka. Dnes však myšlenkami utíkal od nákresů a grafů úplně jinam. Dokonce za tím nestál ani ten sníh.

Ne, mohl za to Dongpyo, jak jinak.

Při vzpomínce na události předchozího večera mu samovolně zacukaly koutky.

Od okamžiku, co dostal nového spolubydlícího, se Junhův poklidný život obrátil vzhůru nohama. Dongpyo byl malý, dětinský a vybaven energií zlatého retrívra. Také disponoval talentem dělat si přátele a známosti kdekoliv, kam přišel. Díky tomu často trávil odpoledne a večery bůhví kde, a na koleje se opět vracel až pozdě v noci.

Junho se však nedokázal zbavit pocitu, že je ho plný byt – a teď výjimečně nemluvil o tom, jak před pár týdny došel na přednášku, otevřel svůj batoh a kromě notebooku a penálu na něj z útrob tašky vykoukl i Dongpyův hřeben.

Ne, tak to nemyslel. Co jeho spolubydlící ztratil na společně stráveném času, to bohatě nahrazoval mluvením.

Pusa mu jela bez přestání klidně celé hodiny v kuse. Takový už byl Dongpyo. Hlasitý a ukecaný a – jak se Junho měl brzy dozvědět – naprosto posedlý Vánocemi.

Cítil, jak ho svaly pod kůží zlehka tahají za tváře, když se jeho úsměv ještě rozšířil. Aby ho skryl před profesorem a spolužáky, podepřel si volnou rukou bradu tak, aby prsty zakrývaly spodní část obličeje.

Včera přišel na koleje a v kuchyňce ho čekal strom...

[11. prosince, 21:08. Do Vánoc zbývá: 13 dní]

„Překvapení!" halekal na něho Dongpyo z gauče, sotva Junho svlékl kabát.

„Co se děje?" volal nazpátek.

„Pojď se podívat! Honem!"

Junho ještě ani neměl pomalu uklizené boty v botníku, když se za ním přiřítila drobná postavička. Chlapec nedočkavě péroval na špičkách a vlasy na vrcholku hlavy se mu při tom tetelily jako listí ve větru.

Jeho tváře měly růžový nádech, jako by se zrovna vrátil z venku. Rukama neurčitě kýval před tělem, jako kdyby si nebyl úplně jistý, co s nimi. Junho bezpečně poznal, o co tady jde: jeho spolubydlící sám se sebou sváděl vnitřní boj, jestli ho může sevřít v objetí nebo ne.

Osobní prostor nebyl pojem, co by patřil do Dongpyova slovníku. Když se mu asi týden po tom, co se přistěhoval, vrhnul kolem krku poprvé, Junho se polekal a odstrčil ho od sebe takovou silou, až chlapec narazil zády do zdi. Když to potom o několik dní později zkusil podruhé, Junha jeho odvaha (nebo absence pudu sebezáchovy, když na to přijde), zaskočila natolik, že ho tentokrát nechal být.

Mladší se nakonec spokojil s tím, že ho popadl za rukáv svetru a nevybíravě ho odtáhnul do společných prostor. Junho na okamžik pocítil drobný osten zklamání, že se nedočkal objetí, ale to už se ocitl v obývacím pokoji a zklamání rychle vystřídal údiv.

„Co na něj říkáš? Docela ujde, ne?"

„No..." začal.

Opřený o malý jídelní stolek stál vánoční stromek – omotaný síťkou tak, že se jeho větve téměř dotýkaly úzkého kmene. Přestože byl pořád zabalený, všude, kam se Junho podíval, se po podlaze válelo jehličí.

„Měla to být jedlička, ale tu jsem nesehnal," švitořil mu Dongpyo do ucha. „Nebo smrk, ten taky neměli, tak jsem vzal tohle. Je to nějaký druh borovice. Ale vypadá dobře, ne?"

„Jo, myslím..."

„Ještě jsme teda mohli mít umělý," skočil mu do řeči a zamyšleně u toho špulil rty. „Proč jsem vlastně nevzal umělý, nevíš?"

„Dongpyo..."

„Měl jsem vzít umělý, sakra. Ale tenhle je taky dobrý, ne?" ujišťoval se.

„Dongpyo," zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem.

„Co? Nelíbí se ti? Možná ho ještě můžeme vrátit, jestli...?"

„Dongpyo," podařilo se mu konečně prolomit příval slov. Chlapec ustal v pohybu a s vykulenýma očima a mírně zakloněnou hlavou vzhlédl k Junhovi.

Z náhlého popudu položil menšímu ruku na rameno. „To je v pohodě. Je... je perfektní," ujistil ho.

Taková odpověď ho viditelně zaskočila. Na okamžik si Junha pátravě prohlížel, jestli mu třeba nelže, ale rychle dospěl k úsudku a zase našel hlas:

„Vážně? Tak to je skvělé! Hele, co kdybychom..."

Hráz se slovy se opět protrhla. Jednotlivé věty mu brzy začaly splývat v nepřetržitý proud intonace a melodií; Junho se uvelebil na gauči, loktem se opřel o opěrku, bradu položil do dlaně, a aniž by rozuměl, co povídá, ani na okamžik nespouštěl z Dongpya oči.

[12. prosince, 10:22. Do Vánoc zbývá: 12 dní]

„Cha Junho?"

Mužský hlas ho vytrhl ze zasnění. Potřásl hlavou, když si uvědomil, že stále sedí ve třídě na hodině větné stavby.

„Mohl byste přijít vyřešit první úlohu?"

Co mu zbývalo? Vstal z lavice a došel k učiteli – ten mu podal křídu a pokynutím ruky jej pobídl, aby napsal své řešení na tabuli. Tehdy si Junho uvědomil, že si zapomněl papíry na svém místě. Za jeho zády se ozvala vlna tichého hihňání, když to došlo i jeho spolužákům.

Vyhrkl spěšnou omluvu a rychle se pro list se zadáním vrátil. Aniž by věnoval pozornost dění okolo něj, pospíšil si a opsal větu z papíru. Intuitivně rozepsal jednotlivá slova na různá místa, odstupňovaná podle toho, k jakému větnému členu se vázaly, až nakonec nechal ruku s křídou klesnou podél těla a poodstoupil od tabule.

Vyučující si s pokyvováním hlavou prohlížel Junhovu práci.

„Dobře," pochválil ho. „Ovšem až na jednu drobnost."

Vzal si od Junha křídu zpět a doplnil jeho nákres o několik přímých čar.

„Nesmíme zapomínat na zakreslení vazeb mezi slovy," připomenul mu. „Co jsme si říkali? Jako stromečky. Dával jste přece pozor, že ano?"

Mladík poslušně sklopil hlavu. „Omlouvám se. Zapomněl jsem," zamumlal.

Učitel ho pokynutím ruky propustil od tabule a Junho odspěchal zpět na své místo. Starý profesor ještě opakoval třídě, jak důležité je zapisovat věci správným způsobem, ale on už ho opět neposlouchal. V hlavě se mu totiž začínal rodit nápad...

[12. prosince, 18:55. Do Vánoc zbývá: 12 dní]

Když se Junho vrátil později toho večera na koleje, po Dongpyovi nebylo široko daleko ani stopy. To perfektně nahrávalo jeho úmyslům. Pospíšil si a převlékl se do vytahaného khaki svetru na doma, neboť cestou domů stihnul v prosincovém počasí prochladnout; svůj outfit doplnil ještě o tepláky a tlusté pletené ponožky (dárek od babičky k narozeninám), a bez dalšího otálení se vrhnul do akce.

Vymotal vánoční stromek ze síťky a postavil ho do rohu společenské místnosti. Jelikož neměli nic, čím by mohl kmen upevnit, spokojil se s tím, že nechal stromek opřený o zdi a u toho doufal, že jeho větvě nijak nepoškodí béžově natřené zdi. Aby měl jistotu, že na něj jehličnan přece jen nespadne, raději ho ještě podepřel knihami a bedýnkou s nářadím.

Smetl popadané jehličí na hromádku, a jakmile se ujistil, že strom zůstane tam, kde má, utíkal pro papíry, fix a klubko špagátu.

Natrhal papíry na podobně veliké kusy a otevřel si k tomu pro inspiraci poznámky z hodin. Na každý kus papíru pak opsal přesně jedno slovo. To byl totiž jeho úžasný nápad: nazdobí vánoční stromek... syntaktickými stromečky!

Bytem se nesl tlumený chechot, zatímco jednotlivé papírky navlékal na provázek a ten následně za očka uvazoval mezi jehličnaté větvičky. Z rádia mu k tomu hrály vánoční odrhovačky a Junho si bez přemýšlení spokojeně pobrukoval do rytmu, zatímco tvořil své veledílo.

Zabral se do práce natolik, že málem ani nepostřehl, že se otevírají vchodové dveře. Zrovna provlékal konec špagátu skrz několik vrstev složitého příslovečného určení, když se mu nad hlavou rozsvítilo světlo a za zády ozval Dongpyův hlas:

„Junho?"

Oslovení následoval tupý úder, jak chlapec složil k zemi svůj náklad, který sestával z několika tašek k prasknutí nacpaných vánočními dekoracemi. Jedna z nich se převrátila a ven se vykutálel balíček se stříbřitými třásněmi.

Otočil se za ním a s papírkem stále v ruce mu zamával. „Ahoj," pozdravil zvesela.

„Co to má jako být?"

„Tohle?" trhnul bradou ke spoušti, co po něm zůstala. „Zdobím strom."

Poprvé od toho, co se poznali, Junho zažil, aby Dongpyo na něco neměl odpověď ihned po ruce. Chlapec střídavě kmital pohledem mezi mladíkem sedícím na podlaze a borovičkou omotanou provázky a křivě utrženými papírky.

Když nijak nereagoval, Junho zaváhal.

„To je, hm, lingvistický strom. Víš?" pokračoval trochu váhavěji. „Jako takový... chápeš, protože... tohle je strom, a tohle... je takový, hm... vtip..."

Za tohle prohlášení si vysloužil zdvižená obočí. Neschopen slova Dongpyo dlouho zadržoval dech, než si obdobně dlouze a nahlas povzdechl.

„To je celé špatně," mumlal a kroutil u toho hlavou.

Vida jeho zklamaný obličej Junho okamžitě zalitoval, že se tím hloupým nápadem nechal tak strhnout. Co to do něj vjelo, snažit se být vtipný? Dongpyovi to tak očividně nepřipadalo. A když teď viděl, jak tu ten malý kluk stojí a s výrazem nakopnutého štěněte pozoruje neumělou výzdobu, zatímco se mu u nohou válí zbrusu nové vánoční baňky, řetězy a světýlka, za které určitě utratil hotové jmění, Junho by se nejraději propadl hanbou do země.

„Promiň, já..." koktal s očima sklopenýma k zemi. „Nemyslel jsem, že..."

„To je katastrofa."

Dongpyo překročil nohy natažené na zemi a obratně procupital skrz pole rozházených ústřižků.

„Na cos myslel?" káral ho spolubydlící dramaticky. „Vždyť tu někde máme nůžky, Junho."

Natáhl se po nejbližší ozdobě, co Junho stihl zavěsit na stromek, a obratně stáhl smyčku z větvičky. Kritickým okem si jeho dílo prohlédl a pak zavrtěl hlavou.

„Umělec z tebe teda nebude," konstatoval. K Junhově velikému zmatení se vzápětí rozzářil jako sluníčko a s novým elánem pokračoval: „Ale to nevadí, protože Son Dongpyo je zde, a připraven zachránit Vánoce! Ukaž, pomůžu ti to udělat pořádně."

Zaskočen náhlým vývojem událostí ze sebe nestihl vydat jedinou hlásku, a pár malých rukou už ho tahal na nohy a strkal směrem do kuchyně.

„Podívej se do šuplíku, myslím, že jsem tam ty nůžky nedávno viděl. A vůbec, papír se stejně hned zničí. Počkej, kouknu, jestli tu nemáme nějakou krabici..."

Zbytek večera strávili na podlaze, sklonění nad jejich malým výtvarným projektem. V nadšení, že s ním Junho konečně sdílí vánočního ducha, Dongpyo dočista zapomněl na ozdoby, které toho večera nakoupil. Přinesl od sebe z pokoje kartonovou krabici, kterou používal jako koš, vysypal její obsah stranou a jal se vystřihovat úhledné, rovné obdélníčky. Hromádka se rychle zvětšovala a Junho na každý z nich opisoval ze sešitu jednotlivá slova.

Společnými silami rozvěsili kartonové štítky na stromeček. Menší chlapec se postavil na špičky a papírky zručně rozmisťoval po obvodu stromku, zatímco Junho dohlížel, aby všechny vztahy mezi větnými členy zůstaly zachovány v přesných liniích.

Nakonec na větvě přibyly i ozdoby, které Dongpyo koupil ve městě. Stromek tak brzy hrál všemi barvami. Řetězy, malé i veliké kulaté baňky, i ony stříbřité třásně, co Junho zahlédl vykukovat z tašky, brzy vyplnily mezery mezi jeho syntaktickými stromečky.

Úplně na konec omotali stromek světýlky. Když bylo dílo dokonáno, usadil se na podlahu, dlaněmi se zapřel o linoleum a vyčkával.

„Připraven?" ujišťoval se Dongpyo. „Tak tři... dva... jedna... teď!"

Na teď sepnul spínač: světlo nad jejich hlavami zhaslo a byt se ponořil do tmy. Chlapec sklouzl po podlaze a přisedl si za ním. Když k němu Junho natočil hlavu, červené, žluté a zelené světlo se mu rozlévalo po obličeji. Duhovky mu v přítmí splynuly se zorničkami, a v očích se mu odrážely jen drobné barevné jiskřičky, jak v úžasu pozoroval vánoční stromek před nimi.

„Chtělo by to stojan," komentoval po chvíli.

„Mhm."

„Zítra se po něm podívám," oznámil, než se přisunul o kousek blíž, až se navzájem dotýkali pažemi.

Hlavou se opřel o Junhovo rameno: a čas jako by přestal existovat.

[16. prosince, 10:01. Do Vánoc zbývá: 8 dní]

„Tajný Santa," povzdechl si Junho.

„Náhodou to je pěkná myšlenka."

Yohan si nadhodil batoh na ramenou a jako první vstoupil do obchodu s dekoracemi. Narozdíl od Junha, atlet se svou rodinou slavil Vánoce od mala, a jako takový se v kupování dárků vyznal rozhodně lépe než on. Nechal se jím tedy bez protestů vést.

„O to nejde," zavrtěl hlavou. Tomuto skutečně nerozuměl. „Proč tajný? Když jsme dva, tak přece víme, kdo komu dává dárek, ne?"

Odpověď na svou otázku už nedostal – Yohan totiž mezitím stihl objevit jmelí. Popadl jeden kus, zvedl ho vysoko do vzduchu a s vyšpulenými rty a mlaskavými zvuky předstíral, že chce Junha políbit.

„Idiote," zamračil se a odstrčil ho od sebe. „Nech si to, jo?"

Chlapec se rozesmál a vzápětí uskočil, aby se vyhnul dalšímu Junhově útoku. Zachránily ho reflexy nabyté mnoha lety tréninku, ale vyvázl jen o fous.

„Jsi si jistý, že by to tvůj šarmantní přítel neocenil?" popichoval ho.

„Vole, proč bych mu měl dávat zrovna jmelí?"

„Bože, Junho," Yohan zavrtěl hlavou, ale rostlinu vrátil zpět mezi ostatní. „Na to, kolika jazyky mluvíš, ti jeden zásadní dost uniká."

Ukázal Yohanovi prostředníček.

Co se vtipů týkalo, vážně jim z velké části nerozuměl.

Pokračovali hlouběji do obchodu. Ze všech směrů na ně koukaly vánoční dekorace; některé (dle Junhova skromného názoru) vcelku neškodné: jako světýlka, hvězdičky nebo umělý sníh. Jiné naopak kýčovité, až to fyzicky bolelo.

Bohužel, jak znal svého spolubydlícího, ani na okamžik nepochyboval o tom, že Dongpyo by přesně takové kraviny miloval. Ten kluk byl Vánocemi posedlý. Ani by se nedivil, kdyby se jim během prosince nějaká taková hrůza objevila ve společenské místnosti.

Yohan se toho buď z jeho vyprávění v kavárně dovtípil taky, nebo se jen opět snažil být vtipný, protože Junhovi ukazoval zásadně ty nejuhozenější kousky.

„Ne," vrtěl vehementně hlavou, když se mu kamarád pokusil vnutit figurky sobů s červenými nosy.

„Junho!"

„Ne!" stál si za svým. „To mi do bytu nesmí. Právo veta."

„No dobře, dobře. Co třeba hrníček?"

„Ty už nemáme kam dávat," zahuhlal.

První věc, co jeho spolubydlící po nastěhování se na koleje udělal, byla, že kolonizoval kuchyň svým nádobím. Zatímco Junhovi stačil jeden obyčejný bílý hrneček, který si v případě potřeby umyl a opět pečlivě uklidil, Dongpyo z nějakého důvodu potřeboval hrnků rovnou pět – a to nezmiňoval ostatní nádobí.

Co víc, každý jeho hrníček měl úplně jinou barvu, tvar i velikost. Pro Junhovu pořádek milující duši přestavovala od srpna návštěva skříněk v kuchyni jedno velké nekonečné utrpení.

„Nádobí raději žádné," rozhodl, když zahlédl set talířů s motivem vánočních sobů. Představa, jak na něj toto pomrkává z odkapávače celý příští semestr, ho mírně řečeno zneklidňovala.

Vlastně se ani Dongpya neptal, jestli má v plánu na kolejích zůstávat i další rok. Tak nějak předpokládal, že ano. Teď v něm však zahlodal červíček pochybnosti: co by dělal, kdyby se od něj chlapec po novém roce odstěhoval?

Minimálně by měl alespoň na chvíli znovu klid, pomyslel si. Ta představa se mu kupodivu zamlouvala méně, než by do sebe řekl.

„Co tohle?" podával mu Yohan keramického sněhuláka.

Junho si figurku prohlížel s nepřesvědčeným výrazem. „A k čemu to je dobré?"

Kamarád pokrčil rameny.

„Nevím. Můžeš si ji dát do betlému, třeba."

„Do betlému patří Ježíš a ovce," poučil ho. „Ne sněhulák."

Vrátil figurku mezi ostatní a přesunul se k dalšímu regálu. Kam se jen podíval, tam na něj pomrkávalo jedno vánoční klišé větší než druhé. Kromě sněhuláků a sobů to byly všemožně nazdobené věnce, zvonečky, skřítci nebo třeba chundelatí plyšáci v malinkých vánočních svetrech a palčácích. Nic z toho však neodpovídalo jeho představě dárku.

„Junho! Tohle!"

Yohan ho nadšeně popadl za ruku a vlekl k regálu, kde byli vystavení malí Santové. Panáčci v červených oblečcích byli asi dvacet centimetrů vysocí, s čepičkou na hlavě a vycpaným pytlem v jedné ruce. Z figurky vykukovaly jako průzračné kapičky miniaturní žárovičky.

Převzal si Santu od Yohana – chvíli si jej prohlížel ze všech stran, až nakonec vzadu objevil páčku. Když posunul čudlík nahoru, panáček v jeho ruce ožil. Žárovičky se rozblikaly a odněkud z reproduktoru začala hrát vánoční hudba.

„To je..." odmlčel se, hledaje vhodné vyjádření. Takový kýč už dlouho neviděl. Soudě podle Yohanova výrazu s ním nejlepší kamarád pro jednou souhlasil. To vzápětí potvrdila i jeho další slova.

„...strašné," dořekl za Junha, a ten mu dal vykulenýma očima a nakrčeným nosem za pravdu. „Takže... bereš ho?"

„Och, definitivně."

Atlet přikývl. „Myslel jsem si to."

[17. prosince, 13:45. Do Vánoc zbývá: 7 dní]

Sníh z minulého týdne se vrátil, tentokrát s novou vervou. Vločky ho zastihly nepřipraveného. Usazovaly se spěchajícímu Junhovi na kabátu a studily ho za krkem a na rukou, zatímco chvátal ulicemi Soulu s batohem naloženým nákupem vstříc teplu kolejí. Cestou se ale přece jen ještě zastavil v jedné boční uličce a objednal pro ně jídlo z Dongpyovy oblíbené restaurace – jako omluvu za prázdnou ledničku.

Naštěstí to od pouličního stánku neměl domů daleko. Pár minut na to už vystupoval z výtahu.

Že se blíží „domovu" ho upozornil i telefon. Přístroj se automaticky připojil k internetu a zavibrováním mu oznamoval nově příchozí zprávu.

Zamknul za sebou a tašky s nákupem a jídlem opatrně položil před sebe na zem, zatímco očima přelétával chat s Yohanem. Jednou rukou zběžně vyťukal odpověď, zatímco tou druhou si rozvazoval šálu. Palcem potvrdil odeslání a nadechl se, aby zavolal, že je doma – zvyk, co si osvojil od Dongpya – když tu k němu dolehl zvláštní zvuk.

Ustrnul jako socha a chvíli poslouchal, aby si byl stoprocentně jistý, ale brzy poznal, že se neplete. Skutečně to znělo, jako když někdo uvnitř pláče.

„Dongpyo?" křiknul jméno svého spolubydlícího.

Tlumené vzlykání ustalo jako lusknutím prstu, ale žádná odpověď nepřicházela. Skopnul boty z nohou a ani se neobtěžoval je narovnat do botníku. Popadl tašky, kabát ledabyle přehodil přes poutko a vešel do společného prostoru.

V kuchyni ani obývacím pokojíčku nebylo živé duše. Dokonce i světýlka vánočního stromečku, jindy vesele blikající celý den, zůstávala vypojená ze zásuvky.

„Haló?" zkusil to znovu.

Když se ani teď neozýval, odložil Junho jídlo na stůl, přešel k pootevřeným dveřím Dongpyova pokoje a zaklepal.

„D-dále," ozvalo se po krátkém zaváhání, a Junho vstoupil dovnitř.

Jeho spolubydlící ležel na posteli natažený na břiše. Na polštáři se mu válel notebook, zpoza kterého teď vykukovala chlapcova tvář. Veselý dětský obličejík, který si Junho zvyknul vídat, se změnil k nepoznání – Dongpyo měl zarudlé oči i nos, a napuchlé tváře. Po lících se mu kutálely slzy, a kruhy pod očima měl vlhké od pláče.

„Co se proboha... jsi v pořádku? Stalo se něco?"

Hlavou mu problikávaly hororové scénáře, k čemu tu mohlo dojít, zatímco byl pryč. Obdržel Dongpyo nějaké špatné zprávy z domova? Nepovedl se mu test ve škole? Ublížil si nějak?

Chlapec jako by mu četl myšlenky. „Ne, to není... není to tak, jak to vypadá. Hele," posadil se a ukázal k počítači, a hned přístroj otočil směrem k Junhovi. Na obrazovce svítil záznam jakéhosi seriálu. Junho se v těchto věcech nevyznal, ale kostýmy a tváře herců až příliš povědomě připomínaly věci, na které se kouká jeho matka se svými kamarádkami.

„To je...?" zeptal se.

Dongpyo usušil slzy do rukávu a zasmál se. „Jo. O nic nejde, vážně," ujišťoval Junha. „Já brečím často."

„Aha," zahuhlal, neboť nevěděl, co jiného na to říct. Sám naposledy plakal, když ještě chodil na základní školu.

„Je to jen hloupý romantický seriál, nic víc."

Z nějakého důvodu ho Dongpyovo tvrzení úplně nepřesvědčilo. Střelil po něm nedůvěřivým pohledem. „Brečíš u toho, jak si dva herci dávají pusu?"

Na jeho tváři se nyní stejnou měrou mísilo dotčení i stud; jako by byl znovu malým klukem, a rodiče ho přistihli při lži.

„No..."

„No?" dorážel na něj.

„Když ono... by bylo pěkné... to zažít, víš?" zamumlal.

...

...

... ach.

„Neboj, taky se někdy dočkáš," pokusil se ho utěšit, ale Dongpyo vehementně vrtěl hlavou ještě dřív, než to dořekl.

„Já... jsem s nikým nikdy nechodil," přiznal.

To byla pro Junha novinka. Ne že by nad něčím takovým přemýšlel – Dongpyův osobní život nepatřil k věcem, kterými se ve volném čase intenzivně zaobíral. Z nějakého důvodu však předpokládal, že s tím, s kolika lidmi se baví a kolik kamarádů všude má... inu, že vztahy pro něj nejsou nic neznámého.

„To přece nevadí. Třeba to přijde později."

Ale chlapec jeho chabým pokusům nenaslouchal. Z koutku oka mu ukápla osamělá slza a vpila se do polštáře.

„Někdy mám pocit, že lezu lidem na nervy," svěřil se mu tichým hlasem. „Že si o mně myslí, že jsem otravný, a že mě nemůžou vystát."

Jeho hlas s každým slovem klesal, až nakonec přešel v pouhý šepot. „Bojím se, že zůstanu sám, Junho. Že se nenajde nikdo, kdo by se mnou chtěl trávit čas. Že... že nebude nikdo, kdo by mě dokázal mít rád," zakončil chabě.

Na tato slova Junho neměl odpověď.

Dlouho seděli mlčky, každý v zajetí svých vlastních myšlenek. Nakonec to byl právě on, kdo přerušil ticho. Beze slova přešel k chlapcově posteli a z kapsy vylovil balíček papírových kapesníků.

„Můžu?"

Přikývl. Junho rožkem kapesníku opatrně otíral třpytící se slzy, zatímco jej Dongpyo pozoroval s pootevřenými ústy a třesoucím se rtem. Něco v jeho pohledu ho donutilo vzpomenout si na den, kdy se poprvé potkali. Tenkrát si jej chlapec prohlížel se stejným němým úžasem.

S opatrností, jako by zacházel se starožitným porcelánem, Junho osušil uslzené oči a tváře.

„Na," podal mu, co zbylo z balíčku kapesníků, když skončil. Potom se otočil na podpatku, ruce vrazil hluboko do kapes, a se zraky upřenými k podlaze, bez jediného dalšího pohledu na svého spolubydlícího, opustil Dongpyův pokoj.

[18. prosince, 00:04. Do Vánoc zbývá: 6 dní]

Junho nemohl spát. Snad proto, že spát potřeboval – ráno ho čekala zkouška z historické lingvistiky, a na tu musel přijít odpočatý a s minimálním spánkovým deficitem. Pokusil se zavřít oči a vyprázdnit si hlavu, ale po chvíli marného snažení to definitivně vzdal.

Se zafuněním se vyhrabal zpod pokrývky. Bosé nohy se setkaly s podlahou a on zamířil do kuchyně napustit si skleničku vody, než se znovu pokusí o spánek. Když však procházel společnými prostorami, všimnul si, že u Dongpya v pokoji se ještě svítí.

Nebylo to poprvé, co ho přistihl, jak ponocuje. Kdo ví, co dělá, když Junho spí, přemítal, po paměti šátraje v kredenci. Útroby se mu stáhly v nepříjemném pocitu, když si vzpomněl na rozhovor, co spolu dříve toho večera vedli. Špicoval uši, zatímco voda z kohoutku crčela proudem, jestli nezaslechne svého spolubydlícího, jak opět brečí, ale vyjma zvuků z kuchyně byt zůstával ponořený do ticha.

Opřený o kuchyňskou linku si Junho dopřál několik chladivých doušků. Kousek od něj se ještě povalovaly krabičky od večeře, kterou snědli každý o samotě. Další připomínka na to, co se mezi nimi odehrálo.

Z náhlého popudu odložil poloprázdnou skleničku na linku. Několika kroky zdolal vzdálenost, která ho dělila od Dongpyova pokoje, a zaklepal.

Tentokrát přišla odpověď téměř okamžitě.

„Ano?"

Vstoupil. Dongpyo seděl usazený u svého stolu, obklopený knihami. Podle všeho se učil. Když spatřil Junha, knihu zaklapl, a věnoval mu jeden ze svých zubatých školkových úsměvů.

„Ahoj," pozdravil ho. „Ruším tě? Můžu zhasnout, jestli chceš...?"

„Ne, ne," mávnul rukou. „O to nejde. Já, hm... chtěl jsem..."

Vlastně netušil, co chtěl. Naštěstí pro něj se menší chlapec ujal vedení. Pokynul mu, aby se posadil, a Junho s povděkem klesnul na roh Dongpyovy postele. Mezitím odněkud vykouzlil balíček se směsí ořechů a sušeného ovoce. Když Junho zavrtěním hlavy odmítl, nabídl si sám.

„Děje se něco?" zeptal se, když ticho mezi nimi přešlo z napjatého v neutrální.

„Chtěl jsem jenom, no, jak jsme se večer bavili..."

„To nic, Junho," vpadl mu do řeči. „Nic se nestalo. Nemusíš to dál řešit."

„Ne," protestoval.

Dongpyo naklonil hlavu ke straně v němém výrazu nepochopení. Junho si dopřál jeden dlouhý, hluboký nádech a výdech, a začal:

„Nemyslím jsi, že jsi otravný," vybalil na rovinu. „Někdy... někdy jsi... trochu moc," dodal omluvně. „Hlasitý a plný energie... a nemyslím to zle, jenom... a taky na všechno a všechny pořád saháš. Někteří lidi občas, hm... zkrátka potřebují trochu prostor, víš?"

Jeho slova způsobila, že chlapec sklopil hlavu. „Promiň," omlouval se.

„Ne, ne... já jen," odmlčel se, hledaje ta správná slova. Věděl, že Dongpyo není zlý, že mu svým chováním nechce ublížit – a Junho na oplátku nechtěl teď ublížit jemu. „Každý máme trochu jiné potřeby, chápeš? Na tom není nic špatného. A pořád to neznamená, že jsi otravný. Nebo že s tebou nikdo nechce být."

„Vážně?" zamumlal, bradu stále opřenou o hrudník.

„Stoprocentně vážně," přisvědčil. Jinak se ani vyjadřovat neuměl, ale o tom tentokrát raději mlčel.

„Já, hm..." hlas se mu zadrhnul v hrdle. „Myslím, že... tedy, chci říct, že," zhluboka se nadechl, „že jsi fajn. Takový jaký jsi. A... a mám tě rád."

Při těch slovech Dongpyo vzhlédl. Poprvé od začátku jejich rozhovoru se zadíval Junhovi do očí.

Teď byla řada na něm, aby uhnul pohledem. „Promiň," zamumlal. „Nejsem moc dobrý se slovy."

„Ne, Junho," vrtěl chlapec hlavou. S malým zaváháním opatrně položil ruku na Junhovu paži, a když před dotekem neucukl, pokračoval: „Jsi perfektní."

Jemným, překvapivě hlubokým hlasem pak dodal:

„A taky tě mám rád."

Junhovy rty se samovolně roztáhly do úsměvu. Samotného ho překvapilo, s jakou přirozeností pohyb přišel. Očima přejel Dongpya sedícího na kraji židle, ruce opět složené v klíně mezi stehny, bosá chodidla zapřená špičkami o podlahu.

„No tak pojď," pobídl ho.

„Hm?"

Naznačil paže roztažené od těla, a Dongpyo pochopil. Přisunul se na kolečkové židli blíž, nahnul se dopředu a objal vyššího chlapce kolem pasu. A pokud v tu chvíli pozorně poslouchal, možná zaslechl, jak pod Junhovou hrudní kostí srdce začalo pumpovat krev o něco rychleji.

[19. prosince, 20:45. Do Vánoc zbývá: 5 dní]

Vzduch byl cítit po cukru a vanilce. Sladká vůně provoněla celý byt, přestože pramenila v kuchyni. Na kulatém jídelním stolku, umístěná v keramické mističce, hořela svíčka. Z rádia hrály tóny pomalé vánoční písně a cinkání rolniček se mísilo s klapáním plastu o dřevo, doplněné o příležitostné zařinčení nádobí.

Kuchyňskou linku pokrývala tenká vrstva mouky. Bílý prášek poletoval v obláčcích kolem a svou cestu si našel do všech možných zákoutí a záhybů: na rolák, do vlasů i na špičku nosu.

Junho hnětl dlaněmi, co muselo být už třetí várka těsta. Směs se mu lepila za nehty a mezi prsty, přestože do ní přidal bohaté množství mouky, ale čím déle silou celé paže obracel a převaloval těsto tam a zpět po dřevěném prkénku, tím méně mu ho utkvívalo na rukou.

„Myslím, že tohle už vyjde."

Jeho spolubydlící výjimečně nepobíhal kolem ani nežvatlal Junhovi do ucha. Postával kousek stranou s rukama založenýma za zády, mírně vykloněný vpřed. Se soustředěným výrazem pozoroval, jak těsto pod Junhovými šikovnými pohyby nabývá tvar.

Ten teď na okamžik zastavil a usmál se Dongpyovým směrem.

„Vypadá líp, než to předchozí," souhlasil.

Nad obočím se mu od námahy začal tvořit pot. Zvedl ruku, aby ho setřel hřbetem předloktí, ale druhá ruka mu v tom střelhbitě zabránila.

„A-a-a," brzdil ho Dongpyo. „Počkej."

Odněkud zpod linky vykouzlil papírovou roli a utrhl z ní dva čtverečky. Ty v mžiku složil na menší a začal jimi jemně oťukával Junhovo čelo.

Žili spolu už dost dlouho na to, aby nad takovým chováním nepozvedl obočí.

„Připadám si jako chirurg," pokusil se místo toho o vtip.

„Taky máš stejně důležitý úkol."

„Co přesně?" zajímal se. „Udržet toto nebohé těsto naživu před tvými pokusy o pečení?"

„Hotovo," ignoroval chlapec jeho poznámku.

Prosmýkl se kolem něj, aby použitý ubrousek vyhodil do koše, a on se mezitím znovu pustil do práce. Dongpyo ho ještě chvíli zaujatě pozoroval, než mu zaťukáním na rameno dal najevo, aby ustoupil.

„Ukaž, jsem na řadě," pobídl ho.

Ukročil stranou a nechal mladšího, aby ho vystřídal. Rukama se zapřel o okraj linky a s hlavou zamyšleně nakloněnou ke straně pozoroval, jak Dongpyo postupně uplácává čokoládové těsto do kuličky, kterou by mohli později strčit do kolejní lednice.

Píseň v rádiu skončila a začala hrát nová, pomalejší, ale o nic méně vřelá. V téměř neznatelném pohybu přenášel váhu z jedné nohy na druhou, kolébaje se v pomalém rytmu, ztracený v myšlenkách a vánoční melodii.

„Promiň," ozval se zničehonic Dongpyo.

„Cože? Za co?"

Chlapec vzhlédl od své práce a jejich pohledy se střetly.

Dongpyo několikrát rychle zamrkal. „Promiň, že to musíme dělat znovu," vysvětloval. „Měl jsem si to předtím líp nastudovat."

„Dongpyo..."

„Je to můj výmysl, já vím. Promiň, že tě s tím tak otravuju. Když já..."

Nechal konec věty vyznít do ztracena: a Junho poprvé zatoužil po tom, aby dokázal nahlas vyslovit, co se mu honilo hlavou.

Že svět jako by se zastavil pokaždé, když chlapec zakloní hlavu a plné rty se roztáhnou v úsměvu, který v tom okamžiku patří jenom jemu a nikomu jinému.

Že pod stoickým výrazem, jež jen tu a tam přeruší drobný úsměv a přivřená víčka, Junho hoří studem, rozpaky i nedočkavostí zároveň. Že něco uvnitř něj radostně poskočí pokaždé, když se vzduchem rozezní zvonivý smích, a jemu se při tom zvuku podlamují kolena a srdce mu v hrudi bije na poplach jako zběsilé.

Že posledních několik minut nechává své ruce nečinně spočívat na lince jen kdyby se ty Dongpyovy, ulepé od těsta, mouky a cukru, ocitly v jeho bezprostřední blízkosti; kdyby snad drobný chlapec zatoužil vzít do svojí tu Junhovu.

Že by obešel třeba celý svět, kdyby to mělo znamenat chlapcovo štěstí. A že žádné množství slaného ani tekutého těsta nedokáže Junhovi zkazit tento perfektní okamžik.

Když se však nadechl v odpověď, vypadlo z něj prosté: „To nevadí."

Kdyby však mohl... kdyby mu náhle nevyschlo v ústech a jazyk se mu nelepil k patru, a v krku se mu nevytvořil knedlík, co mu znemožňoval ze sebe vydat jedinou hlásku; kdyby jen tušil, jak správně poskládat slova k sobě tak, aby propůjčily hlas jeho myšlenkám...

Kdyby to dokázal, řekl by mu to. Pověděl by mu všechno.

Mohl jen domýšlet, na co v tom okamžiku myslel jeho společník. Dongpyo ustal v pohybu s rukama stále zabořenýma v čokoládové směsi a prohlížel si ho se stejně zasněným výrazem, jakým ho Junho pozoroval předtím, když uplácával těsto do kuličky.

„Skoč pro fólii, než se ti to zase rozteče pod rukama," pověděl mu Junho, jen co opět našel hlas.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

„Yah!" pleskl ho Dongpyo po paži. Mouka a čokoláda se obtiskla do rukávu Junhova svetru. „To bylo jen jednou!"

Pak se ale rozesmál – Junhovo srdce se v tu chvíli propadlo až do kalhot – a se zástěrou uvázanou kolem krku se rozběhl hledat v přihrádce s kuchyňskými potřebami potravinovou fólii.

[20. prosince, 18:30. Do Vánoc zbývají: 4 dny]

Při práci si pobrukoval vánoční písničky. Hrály jim v kuchyni tak často, až se mu jejich texty a melodie nezvratně vyryly do paměti. Byla to příjemná změna oproti tomu, když trávil hodiny zavřený v knihovně nebo v pokoji ponořeném do ticha.

Na stole se před ním povalovala dárková taštička a role balicího papíru. Do toho se Junho právě snažil naaranžovat figurku Santy, kterou s Yohanem pro Dongpya vybrali, aby ji mohl nějak důstojně zabalit.

Jeho uvažování nad přehyby papíru narušilo zachrastění klíče v zámku. Netrvalo dlouho a za jeho zády se rozeznělo pleskání papučí o linoleum. Vzápětí už chlapec zvesela hlásil: „Jsem doma!"

„Hej! Nekoukat!" křikl Junho.

Popadl kus zmačkaného papíru (bolestivá připomínka jeho předchozího, méně úspěšného pokusu figurku zabalit) a přehodil ho přes dárek – a stihl to jen tak tak, neboť okamžik na to už se na něj zezadu přilepilo kostnatých padesát kilo.

Dongpyo se postavil na špičky a zabořil nos do Junhova ramena. Jeho vlasy šimraly Junha na uchu. Aby menší chlapec neztratil rovnováhu, držel se ho za ruce jako klíště.

„Řekl jsem nekoukat," zopakoval hraně dotčeným hlasem.

„Však já nic nevidím," huhlal do Junhova svetru.

Roztáhl paže a pevně jimi vyššího objal. Ten nad tím chováním jen zlehka zakroutil hlavou, osvobodit se ale nepokusil. Znovu ho zaplavil onen příjemný hřejivý pocit, který se mu rozléval tělem stále častěji, a se kterým mělo tělesné teplo jen pramálo společného.

„Dongpyo," ozval se po chvilce, kdy oba nehnutě stáli a užívali si blízkost toho druhého.

„Mhm?"

„Takhle ti ten dárek nikdy nezabalím."

„Ty jsi můj dárek."

„Sebe balit nebudu už vůbec."

To chlapce rozesmálo. Byl to krátký zvuk, ustal téměř stejně rychle, jako mu splynul z jazyka – přesto však stačil k tomu, aby vše v Junhovi radostí poskočilo.

„Jsi vtipný, víš to?" řekl mu, když se od něj nakonec odtáhnul.

Junho nevěděl.

Roky si z něho spolužáci a blízcí utahovali, že by nepoznal vtip, kdyby mu tančil na nose - natož aby nějaký vyprodukoval sám. I Yohan ho kvůli tomu tu a tam pošťuchoval, ačkoliv podle něj to bylo roztomilé. Když to vyslovil nahlas, Junho ho zpravidla poslal ke všem čertům.

To už jsou dva vtipy za poslední týden, uvědomil si. Kde se to v něm bere?

„Mám rád, když jsi vtipný," pokračoval Dongpyo. „Sluší ti to."

Než mu na to stihl odpovědět, chlapec se od něj odlepil, vtiskl mu letmou pusu mezi lopatky a odcupital zpět k sobě do pokoje – nechávaje Junha ještě dlouhou dobu nehnutě stát na místě jako socha, s prázdnou hlavou a rychle růžovějícími tvářemi.

[21. prosince, 23:15. Do Vánoc zbývají: 3 dny]

V bytě panovalo přítmí. Stropní světlo s přibývající nocí zůstalo zhasnuté; jediným zdrojem osvětlení v místnosti se staly obrazovka notebooku a pomalu dohořívající svíčka na stole. Plamínek se třepotal u samého dna skleničky a vrhal do nejbližšího okolí slabé, mihotavé světlo. Přistihl se, že několik posledních minut zpod přivřených očních víček pozoruje, jak svíčka pomalu uhasíná.

Vosk voněl po jehličí a pomerančích. Sladká vůně kolébala unaveného studenta ke spánku, a jistě by se jí podařilo ho zlákat, kdyby se vedle něj jeho spolubydlící co chvilku nezavrtěl a nepřevalil.

S dalším takovým pohybem Junho opět procitl.

Zítra se staví do obchodu a koupí novou svíčku, rozhodl se.

Ale to mohlo ještě pár hodin počkat. S hlavou opřenou o pohovku líně zamrkal a levou rukou si protřel ospalé oči. Tu druhou měl nataženou od těla a jejími prsty si nepřítomně pohrával s pramínky Dongpyových vlasy.

Junho v tomto ohledu neměl na výběr: spolubydlící se mu nevybíravě vecpal pod ruce a nedovolil mu od té doby přestat.

Chlapec ležel na gauči jen půlkou těla; nohy – schované v tlustých, vánočních ponožkách – měl přehozené přes opěradlo a visely mu ve vzduchu. Pod hlavu si strčil polštář, a v této komické, jistě nepohodlné poloze cosi ťukal na klávesnici počítače, co měl položený na břiše.

Stejně jako plamen svíčky, ťukání postupně zpomalovalo, až nakonec ustalo úplně.

Dongpyo se znovu zavrtěl ve snaze najít pohodlnější polohu a uvolnit svaly ztuhlé hodinami nečinnosti. Junho ho chvíli mlčky pozoroval, jak zápasí s únavou, stísněným prostorem a omezeními vlastního těla. Na rty se mu při tom vloudil úsměv.

„Hotovo?" zajímal se, když se Dongpyovy prsty nevracely ke klávesnici.

„Skoro. Pokračuj, prosím?"

Vyhověl mu a chlapec pod jeho dotekem spokojeně zavrněl.

„Ne, že usneš," pokáral ho mírně. Zamžoural ke zdi, kde visely hodiny, ale v přítmí narušovaném jen modrým světlem a mihotáním ohně z nich nebyl s to cokoliv vyčíst.

Seděli (leželi) tu takto celý večer. Už se muselo připozdívat.

„Pyo," poklepal mu na rameno. „Nespi. Esej. Deadline. Vzpomínáš?"

„Mhm."

Chlapec se znovu zavrtěl a notebook začal nebezpečně klouzat dolů.

„Co ti ještě chybí?"

Nahnul se přes ležícího hocha a notebook přemístil na bezpečnější místo k sobě na klín. Na obrazovce bylo otevřených několik oken – mezi nimi textový editor s rozepsanou prací, několik stránek v prohlížeči, a konečně i Dongpyova e-mailová schránka.

V rohu obrazovky na něj blikal čas 23:23. Esej s tématem týkající se současné struktury zábavního průmyslu, na které Dongpyo pracoval posledních několik hodin, musela být odevzdaná nejpozději do půlnoci.

„Už jen re... revize," zívnul uprostřed věty, „a pak po... poslat."

„Tak to už zvládneš, ne?" pokusil se ho Junho povzbudit.

„Jo. Za... za pět minut," zamumlal chlapec. „Po... ah, potom..."

Když mu na bedrech nespočíval počítač, převalil se na bok. Polštář si opřel o Junhovo stehno a prakticky mu složil hlavu do klína. Rukou zašátral po chlupaté dece, která se před nějakou dobou svezla na podlahu: tu teď přehodil přes sebe a se slastným povzdechem zavřel oči.

„Junho?" zamumlal zpod přikrývky. Počkal, než Junho zabručí na souhlas, že poslouchá, a pokračoval: „Vz... vzbudíš...?"

„To víš, že jo."

„Děkuju."

Jednu paži přehodil za hlavu a objal ho s ní kolem pasu, jako by byl nějaký přerostlý plyšový medvídek. Byl si jistý, že Dongpyo usnul dřív, než stihnul vydechnout.

Co se Junha týkalo, po pěti minutách svého spolubydlícího nevzbudil. Plamen svíčky na stole se mezitím naposled chabě zatřepotal, než definitivně uhasnul, ale ani toho si chlapec nevšiml. Byl příliš zaneprázdněný pročítáním neznámých řádků, slepováním nesouvisejících odstavců, opravováním překlepů a následným pátráním po příslušné e-mailové adrese.

Junho?

Zdál se mu sen. V něm za okny panovala bílá tma. Kam až oko dohlédlo, tam se táhl sníh. Ulice, auta, dokonce i domy – to vše zmizelo pod načechranými bílými krystalky. Vločky se snášely k zemi a kolébaly se při tom tam a zpět, jako na vlnách. Bylo jich tolik, že se ocitly i v jejich kuchyňce a sypaly se po jejich nádobí, ubruse i opěradlech židlí.

Junho?

Dongpyo v tom snu stál na druhé straně místnosti. Pokusil se k němu přijít blíž, ale rychle přibývající sníh mu bránil se přiblížit. Chlapec naproti němu zůstal stát na místě. Jeho rty se pohybovaly, ale kromě Junhova jména z nich žádná slova nevycházela.

„Dongpyo!" zavolal na něj. V bytě se zvedl vítr a ten mu teď trhal slova od pusy. „Co se děje?"

Ale chlapec ho neslyšel. Pomalu mizel za sněhovou závějí. Jeho výraz i gesta se stávaly stále naléhavějšími, ale Junho mu pořád nerozuměl.

Ledová ruka ho sevřela kolem ramene. Otočil se – sníh rychle přibýval, pohřbil pod sebou už téměř celou kuchyňku – a pohlédl do tváře svému nejlepšímu kamarádovi. Yohanův bledý obličej téměř splýval s rostoucími závějemi, a jeho zimou promodralé rty opakovaly, co mu tuhle řekl během jejich nákupů.

Na to, kolika jazyky mluvíš, ti jeden zásadní dost uniká.

Vyškubnul se z jeho sevření, ale už bylo pozdě. Sníh mu pevně obemkl nohy, a jeho váha ho stahovala dolů... dolů... dolů...

„Junho?"

Zamrkal. Tma, do které mžoural, byla šedavě modrá, jak byl zvyklý. Sněhová přikrývka zmizela a nahradily ji polštář a deka v bílém kolejním povlečení. Po Yohanovi ani závějích nebylo naštěstí nikde ani stopy.

„Junho?" zopakoval vysoce posazený hlas kdesi nad ním. „Spíš?"

Nadzvedl se v loktech a zadíval se ke vstupu do pokoje. Rozespalé oči se setkaly s přívalem umělého světla z vedlejší místnosti, a Junho nespokojeně zasténal.

„Dobré ráno!"

Dongpyo nečekal na pozvání. Vstoupil dovnitř a došel až k Junhově posteli. Oběma rukama svíral jakousi desku ze světlého dřeva.

Ještě nebyl dostatečně vzhůru na to, aby se zabýval tím, co a hlavně proč se kolem něj děje. Čelem se opřel o zmačkaný polštář. „Co to vyvádíš?" zamumlal.

„Slavím," švitořil Dongpyo, jako by to snad bylo nad slunce jasné. „Dneska jsou Vánoce!"

Vánoce.

Vzbudil ho kvůli Vánocům.

Junho po něm chtěl hodit polštář, že ho budí jen kvůli tomu, aby mu oznámil něco, co mohlo ještě hodinku dvě počkat, ale Dongpyova další slova ho úplně odzbrojila:

„Udělal jsem ti snídani."

A opravdu. Při bližším pohledu rozeznal, že deska, kterou drží, není ve skutečnosti deska, nýbrž tác z bambusového dřeva. Když viděl, že si získal Junhovu pozornost, přistoupil malý chlapec blíž a ukázal mu svůj náklad: několik mističek úhledně naplněných rýží, nakrájenou zeleninou, smaženými vejci a dalšími dobrotami. Z jídla dokonce ještě slabě stoupala pára.

Chvíli si tu hostinu nevěřícně prohlížel, a pak bradou kývnul k bambusovému tácku. „Kdes to sakra sebral?"

„Kouzelník svá tajemství zásadně neprozrazuje," mrknul na něj spiklenecky, na což Junho zareagoval dalším zmučeným zasténáním.

Nechal tělo znovu klesnout do měkké matrace a obličej zabořil do polštáře. Následovala série podivných zvuků, tlumených látkou a peřím, jak protahoval ztuhlé svaly ve snaze setřást ze sebe poslední stopy spánku.

S očima stále zavřenýma a tváří přitisknutou k polštáři nakonec zahuhlal:

„Snídani, říkáš?"

„Tvoji oblíbenou," přisvědčil.

Následoval dlouhý povzdech, a Junho se posadil na posteli.

„Dej mi pět minut," poprosil Dongpya. Hřbetem ruky si promnul unavené oči a zajel prsty do rozcuchaných vlasů. „Možná deset," poopravil se.

„Budu v kuchyni," přitakal.

„Jasně," zavolal za ním ještě, než za sebou Dongpyo stihnul dovřít dveře. Už sám pro sebe o poznání tišším hlasem dodal: „A děkuju."

[24. prosince, 17:14. Dnes jsou Vánoce]

„Už?" zajímal se Junho.

„Skoro," zněla odpověď. „Ještě vydrž."

„Nechápu, proč-"

„Protože je to překvapení, Junho. Proto."

Dongpyovo vysvětlení mu nijak neodpovídalo na to, proč musí se zavázanýma očima absolvovat cestu z venku skrz několik pater. Vždyť by bohatě stačilo, aby si nasadil šátek až těsně před vchodem do jejich bytu. O tom však Dongpyo nechtěl ani slyšet – expertem na Vánoce tu byl koneckonců on, jak správně podotknul. A tak se Junho motal vstupem do paneláku, přes recepci až k výtahu, zatímco ho jeho spolubydlící držel za předloktí a navigoval.

„Pozor, práh."

Zvedl nohu akorát tak včas, aby podrážkou neškrtnul o překážku čnějící několik centimetrů do vzduchu.

Junho přes oběd, a následně i notný kus odpoledne, přebýval u svých rodičů. To byl jeho vlastní nápad – a Dongpyo se té myšlenky chytil s takovým nadšením, že už to ho mělo varovat.

Když se vracel, chlapec ho poprosil, aby mu zavolal, až se bude blížit. Jen co se ocitl v areálu, kde se nacházely jejich koleje, Dongpyo mu běžel naproti s bundou ledabyle přehozenou přes ramena a papučemi na nohou, a už z dálky na něj mával kusem jasně červené látky.

„Už?" zopakoval.

Slyšel, jak vedle něj jeho společník šátrá v kapse a vytahuje z ní klíčky. Vzápětí už ho tahal za kabát, aby zastavil. Na Junhovu otázku se tentokrát neobtěžoval odpovědět.

Provedl Junha do předsíně a pomohl mu sundat batoh a vysvléct se do trička. Pod nohy mu přisunul pantofle a Junho do nich poslepu vrazil nohy.

„A teď...?"

Sotva to vyslovil, drobné ruce ho popadly kolem ramen a jaly se ho postrkovat hlouběji do bytu. Loktem jen těsně minul rám dveří. Dongpyo ho pomalými kroky navedl přibližně doprostřed místnosti a pak ho instruoval, ať počká.

„A nekoukat!" upozornil ho. Junho ho neviděl, ale byl si jistý, že mu chlapec hrozí prstem.

Poslechl – s rukama založenýma na prsou nehybně vyčkával, co bude dál.

Soudě podle toho, co slyšel, Dongpyo pobíhal po pokoji jako zdivočelá veverka. Cupitavé kroky tu a tam narušilo šustění a zvuky, jako když se něčím těžkým šoupe po podlaze. V jednu chvíli cosi blízko něj zarachotilo, až se Junho lehnul, že se něco rozbilo. Kakofonie zvuků trvala dobrých několik minut, než nakonec kroky ustaly a byt opět utichl.

Junho se ještě chvíli neodvažoval promluvit: a když se konečně nadechl, Dongpyo ho předběhl.

„Můžeš."

Stáhnul si pásku z očí.

Na pohled, který se mu naskytl, pravděpodobně jen tak nezapomene. Zatímco on pobýval u rodičů, Dongpyo nezahálel. Okna i parapety byly ověšené vánočními řetězy. Do oček záclon byly zapletené umělé jehličnaté větvičky. Na klikách, rozích nábytku a dokonce i na lustru se pohupovaly zavěšené ornamenty ve tvaru hvězdiček a sněhových vloček.

Přes gauč byla přehozená zbrusu nová zeleno-červená kostkovaná deka. Stejnými barvami zářilo i prostírání. Svíčka na stole zvesela hořela. Velké stropní světlo zůstalo zhasnuté, a plamínek tak vrhal odlesky do svého nejbližšího okolí.

Na talířku na kuchyňské lince bylo vyskládané jejich vánoční cukroví a několik misek s čerstvým ovocem. Bytem voněla sladká esence vanilky, skořice a ovocné šťávy.

Ve společných prostorách svítil stromeček – červená, modrá, žlutá a zelená světýlka obarvila Junhovy cedulky s kousky vět a odrážela se od kulatých baněk. Dole pod nejnižšími větvemi se dokonce povalovalo několik malých balíčků zabalených v lesklém papíru a ovázaných mašlemi. Ozdoby rozličných tvarů a velikostí se ve tmě třpytily jako drahé kamení.

Připadal si, jako by se ocitl v pohádce.

S ústy pootevřenými úžasem vstřebával všechnu tu krásu. Jestli jsou tohle Vánoce, potom nejsou zdaleka tak špatné, jak si je představoval.

„Překvapení!"

Zatímco obdivoval nazdobený byt, Dongpyo se proplížil Junhovi za záda a teď na něj zezadu vesele volal. Když se za ním otočil, chlapec už před ním nadšeně péroval na špičkách. Na hlavě měl červenou čapku s bambulkou, kolem krku omotaná blikající světýlka, a na rtech ten nejupřímnější široký úsměv.

„Na," vtisknul mu cosi do ruky. Při bližším pohledu Junho rozeznal stejnou santovskou čepici, jakou měl Dongpyo naraženou přes uši. Nemusel být žádný génius aby pochopil, co se po něm chce.

Ještě si ani nestihnul čapku pořádně nasadit a Dongpyo mu už podával dárkovou tašku zavázanou zlatou stuhou.

„Tohle je pro tebe," oznamoval mu s hrudí vydmutou pýchou.

„Děkuju," vydechl, zaskočený rychlým vývojem událostí. Uvědomil si, že dárek pro Dongpya zůstal schovaný u něj v pokoji. „Můj dárek pro tebe..."

„Počká," ujistil ho. „Rozbal tenhle!"

Zatáhnutím rozvázal mašli a zašátral v tašce. Prsty nahmatal cosi měkkého, chlupatého. Vytáhl předmět na světlo – chvilku mu trvalo rozpoznat, co vlastně drží v rukou, ale pak vykulil oči, když v dárku rozpoznal sněhobílé klapky na uši.

„To abys mě nemusel pořád poslouchat," vysvětloval Dongpyo celý rozesmátý. „Tak zkus si je, honem!"

To už Junho nevydržel a vyprsknul smíchy. Dovolil mladšímu, aby mu klapky přetáhl přes hlavu. Musel v nich vypadat komicky, ale to ho v tu chvíli vůbec netrápilo. Když viděl, jakou radost z dárku jeho spolubydlící má, mu nezáleželo na ničem jiném.

Menší chlapec si ho pobaveně prohlížel, a pak náhle zvážněl.

„Děkuju," pověděl Junhovi.

„Hm?"

„Děkuju, že ses rozhodl strávit Vánoce se mnou," odpovídal na nevyřčenou otázku v Junhových očích. Potom se k němu naklonil blíž – a než mohl jakkoliv zareagovat, vtisknul mu letmý polibek na tvář.

„Veselé Vánoce, Junho," popřál mu, když se s úsměvem odtáhl zpět.

V tom okamžiku se cosi uvnitř něj zlomilo.

Nechal dárkovou tašku spadnout k zemi. Ruce mu vystřelily od těla a dlaněmi popadl chlapcovu tvář; jen matně si při tom uvědomoval, že Dongpyo hoří úplně stejně jako on už celé týdny. Palcem mu zlehka přejel po spodním rtu, a chlapec jej pozoroval těma svýma velkýma, tmavýma očima, ve kterých se odrážely celé světélkující galaxie.

„Junho..."

„Tiše," zašeptal a sklonil se k němu.

Jejich obličeje do sebe zapadly jako dva kousky skládačky. Junhovy rty se jemně otřely o ty Dongpyovy. Pootevřel ústa a nechal je sklouznout po plném spodním rtu, vychutnávaje si každičký okamžik. Bylo to neohrabané, neumělé a mokré... a také to nejkrásnější, co kdy Junho pocítil.

Nesmělé polibky ustupovaly stále vášnivějším. Špička nosu otírající se o jeho tvář; Dongpyova ruka na jeho temeni, přitahující si ho blíže k sobě, a rty; teplé, vlhké a jenom pro něj, dokud jim oběma nedošel dech.

A když je potřeba kyslíku přece jen donutila vzdálit se... když znovu pohlédl do chlapcových očí a spatřil v nich mísit se něhu, úžas a slzy – ty samé slzy, co mu tehdy otíral z tváře při jejich nočním rozhovoru...

Mělo mu to dojít už dávno.

Ukradl si pro sebe ještě jeden polibek, než svému příteli úsměv oplatil.

„Veselé Vánoce, Dongpyo."