Jméno: Maya
Wattpad: jjungmaya
Zvolené téma: Tajný Santa
Název povídky: Dar za všechnu příčetnost
Skupina: ATEEZ
Pár: Není
Počet slov: 10 600

Anotace: Sešli se takhle u snídaně majitelé zlatnictví, květinářství, tetovacího studia, knihkupectví, obchodu s potřebami pro domácí mazlíčky, starožitnictví, kavárny a poštovní pobočky. Znělo to téměř jako začátek vtipu. Možná to dokonce byl začátek vtipu. Velmi nezdařeného, kdyby měl Hongjoong nabídnout svůj osobní názor.

S příchodem Vánoc se jeho přátelé znovu setkali při společných oslavách, každý s identickou dárkovou taškou, která mohla schovávat milá i nemilá překvapení. A když po jejich odchodu Hongjoong otevřel tu svou, hlavou mu prolétla jediná otázka.

Kdyby se dal do běhu, zvládl by je všechny dohnat a vlastnoručně vykostit?

Text povídky:

Konec listopadu s sebou přinesl štiplavý mráz a vlezlý vítr, před kterým se pořádně nedalo uchránit ani teplými vrstvami oblečení, a po přehoupnutí se do první poloviny prosince se počasí jen horšilo. Hromada popadaného listí, kterou ráno pracně vytvořil majitel večerky na rohu ulice, byla dávno rozfoukaná po celém chodníku, takže uschlé lístky znovu křupaly pod nohama s každým krokem. Mingi si přitáhl dlouhý kabát o něco blíž k tělu a upevnil stisk ruky na tašce s vánočním dárkem, který se tentokrát rozhodl pořídit zodpovědně s předstihem.

Trochu zalitoval, že rukavice nechal ležet na pultu uvnitř svého obchodu. Prsty mu v sevření už nejspíš pevně zamrzly, a pokud ne, muselo mu je zcela spolehlivě odkrvit poutko tašky. Nespokojeně nakopl několik šustících lístků a pospíšil si ke dveřím obchodu, kde na něj sice stále čekaly povinnosti, ale s nimi také příjemné teplo.

Ulicí procházelo jen několik dalších lidí. Kdokoliv měl dost rozumu, ten již dávno zalezl do některého z podniků, i kdyby jen za účelem na chvíli se ohřát. V knihkupectví mezi regály zahlédl dvě dívky s vybranými knižními tituly v rukou a naproti nim Yeosanga, který působil, jako by raději byl kdekoliv jinde, jen aby nemusel ze slušnosti udržovat nikam nevedoucí konverzaci. Kavárnu naproti přes ulici okupovalo početnější osazení a mezi stoly se s širokým úsměvem a prázdným tácem proplétal Wooyoung, očividně ve společnosti jako ve svém živlu.

Z vedlejšího obchodu mu skrze průhledný prostor zamával San, než se vrátil k práci a zmizel tak za samolepkami tlapiček vylepených na prosklené části dveří. Drobná poštovní pobočka, nacházející se hned vedle Sanova obchodu s potřebami pro domácí mazlíčky, působila zprvu prázdně, dokud z ní nevylezl postarší pán s holí. Jongho mu přidržoval dveře, aby mohl muž pohodlně vyjít.

Mingi zastavil, ohlédl se za sebe ke dveřím, které svým sledováním protější strany ulice minul. Chvíli zvažoval, že by se vrátil a Yunha alespoň pozdravil, ale pokud si pamatoval správně, pak měl tatér téměř celý den naplněný rezervacemi svých klientů. Nakonec se tedy otočil zpět a pohledem přejel květinářství vedle poštovní pobočky, které se pyšnilo bohatou rostlinnou výstavkou ve vitrínách. Seonghwa si každoročně stěžoval, že s příchodem zimy nemohl květiny nechávat na venkovních parapetech, a tak se pokoušel vnitřní výzdobu vylepšit natolik, aby mu přilákala zákazníky stejně spolehlivě.

Odtrhl pohled teprve ve chvíli, kdy mu do zorného pole vstoupil mladý pár u dveří zlatnictví, které stálo přímo vedle jeho vlastního obchodu. Zvonek nad dveřmi se rozhoupal a zazněl až ven, společně s hřejivým pozdravem Hongjoonga, který nasadil svůj profesionální tón s nadějí, že by si noví zákazníci mohli něco zakoupit.

Zalovil volnou a méně zmrzlou rukou v kapse, nahmatal klíče a urychleně se schoval dovnitř, obklopený náhlým návalem tepla. Otočil cedulku zpět na Otevřeno. Několika kroky překonal vzdálenost k pultu, za který opatrně odložil svou nákupní tašku. Prohlédl si věci vyskládané na stole a blok plný poznámek, načež si nespokojeně povzdechl. Odhrnul starý korálkový závěs, prošel do menší místnosti v zadní části obchodu, shodil ze sebe kabát a upravil si vlasy.

Čas vrátit se do práce.

Jakmile si však stoupl zpět za pult, prohnal se mu tělem nepříjemně šimravý pocit a přiměl ho zarazit se. Lehce naklonil hlavu do strany, nakrčil obočí, soustředil se.

Ah.

Čas vrátit se do jiné práce.

Nevěřícně zavrtěl hlavou nad drzostí osudu, který ho nenechal ani se pořádně ohřát. Navlékl na sebe černý kabát, schoval vlasy pod stejně černý klobouk a vylezl před obchod, aby odhalil zdroj toho vlezlého, dobře známého pocitu. Nakonec přešel ulici, nešikovně se vyhnul mladíkům, kteří mu nevěnovali jediný pohled, přestože jim téměř pošlapal nohy, a pokračoval několik kroků k nervózně přešlapujícímu muži.

Něco si pro sebe zmateně mumlal, a tak mu Mingi pár chvil mlčky stál za zády, aby mu dopřál nerušený neklid. Pak teprve na sebe upozornil odkašláním a taktně odignoroval zděšený výkřik, který z postaršího muže vylétl, jakmile se na něj otočil. Z úst se mu sypala koktavá, sotva srozumitelná slova, takže si Mingi bez optání převzal notes, který ten nebožák dosud nevědomky svíral v rukou. Stačilo mu jen zběžně přelétnout poslední stránku, aby si udělal obrázek.

„Dobré odpoledne, pane Kwone," pozdravil pak, a aby nepůsobil neslušně, zvedl oči od úhledného písma na hustě popsaných stránkách. Muž na něj jen několik vteřin tupě zíral, tudíž se rozhodl nečekat na pozdrav zpět a místo toho vlídně pokračoval. „Jsem sice nesmírně poctěn vaší přítomností, ale obávám se, že vás budu muset ve velmi blízké budoucnosti vyprovodit."

„V-vyprovodit?" přišla konečně odpověď a dala mu tak najevo, že muž vnímal. Ze zvyku si třel ruce, které by normálně byly zpocené, do draze vypadajících kalhot, zjevně šitých na míru.

Mingi znovu shlédl na zápisník, než pokýval hlavou. „Přesně tak, vyprovodit."

Pan Kwon si ho prohlížel vytřeštěnýma očima. Pohled mu cukal po černém kabátě a klobouku, jako by hledal cokoliv, co by mu prozradilo, v jaké situaci se to právě ocitl. Strach neznámého původu se mu viditelně proháněl celým tělem a značně tak omezoval dříve jistě solidně pracující kognitivní funkce. Teprve po minutě se mu oči zděšením téměř vytlačily z důlků. „Vy jste smrt! Chcete mě zabít!" vykřikl hystericky do ulice, načež se chytil za pleš v gestu podobném sevření snad kdysi existujících vlasů.

Mingi si nad jeho vyváděním pouze povzdechl. Neměl trpělivost vysvětlovat, že nebyl smrt, ale smrtka. Tedy nepřišel pana Kwona zabít, protože pan Kwon byl již mrtvý.

„N-nešlo by to nějak zvrátit? Já ještě nechci umřít! Nemusíte mě ještě odvést, že ne?! Určitě to nějak jde!" jeho hlas povyskočil téměř o oktávu výš a Mingi by se mu možná i zasmál, kdyby neměl lepší vychování. Brzy musel poslouchat další řeči, které ze sebe poplašený padesátník sypal, a tak ho utnul pouhým zdvihnutím ruky.

Podíval se na něj nejdřív nezaujatým výrazem. Nakoukl zpět do notesu a nad posledním odstavcem nevěřícně povytáhl obočí, než v sobě sebral zbytky empatie a nasadil tón, kterým by promlouval k nechápavému dítěti. „Pane Kwone, je mi to nesmírně líto, ale i kdyby to snad nějak bylo možné, obávám se, že bez srdce a jater vám to žití už moc nepůjde."

Muž začal otevírat a zase zavírat ústa, jak náhle nenacházel další slova. Mingi mu jeho očividné nesnáze v navázání na konverzaci usnadnil. „Ničeho se nebojte, vždyť to nejhorší už máte za sebou," pousmál se a počkal, než si pan Kwon po dlouhých minutách sám pro sebe pokýval hlavou a uznal mu za pravdu.

Mingi se podíval na hodinky na svém zápěstí, které ukazovaly téměř šest hodin. Večerka zavírala v sedm, takže pokud chtěl ještě stihnout nakoupit na večeři, měl by svou náhlou práci svižně dokončit. Naposledy tedy prolistoval deník, dal tím panu Kwonovi ještě chvilku času se vším se trochu smířit, a pak teprve se na něj znovu podíval. „Inu, pojďme. Doprovodím vás."

Společně procházeli ulicí. Popadané listí zůstalo pod jejich botami neslyšné. Vítr i mráz jako kdyby je zapomněli poctít svou přítomností. Mingi se zastavil u přechodu.

„Odtud už musíte sám," oznámil, vrátil mu notes do rukou a pokusil se viditelnou nervozitu pana Kwona uklidnit svým úsměvem. „Ale no tak, nezoufejte. Co vy víte, třeba se ještě potkáme!"

„C-co?"

„Ale nic, nic, tím se netrapte. Už byste měl jít."

Pan Kwon ho naštěstí poslechl. Jeho silueta za přechodem pomalu bledla v dáli a Mingi se za ním díval, dokud mu nezmizel z dohledu a dokud z něj ten šimravý, nepříjemný pocit, zcela nevyprchal. Poté si oddechl, zamračil se nad zimou, která jeho tělo znovu vtíravě objala, a vydal se zpět.

V klidu si nakoupil, zalezl do hřejivého tepla svého útulného starožitnictví a s myšlenkami na brzkou večeři se vrhl do své oblíbenější práce.

‎

━･❉･━

‎

Prosinec byl pro každého hektický a dny plné stresu se přelévaly do dalších a dalších, než nastala doba těch překrásných přejatých svátků, často považovaných za komerční hody. Avšak, stejně jako tomu bylo každý předchozí rok, v ulici zůstal jen jediný otevřený podnik, kterým byla večerka, jejíž majitel si dopřál alespoň zkrácenou směnu a zavíral již ve dvě odpoledne.

Třiadvacátý prosinec neoficiálně uzavřel periodu, během které bylo možné nakoupit vánoční dárek – ráno dalšího dne si vždy rezervovali pro tajné předání dárků. Hongjoong si už na začátku listopadu vybral kus svého neštěstí, takže musel uzpůsobit vnitřní prostor zlatnictví tak, aby se do něj daly dárky rozmístit. Nechápal, proč si nemohli dávat dárky jako obyčejní lidé, ale kdyby se jen opovážil znovu něco namítnout, byl si poměrně jistý, že by se jej Wooyoung a Seonghwa pokusili roztrhat a o to neměl nejmenší zájem.

Jelikož právě Wooyoung a Seonghwa byli do této šarády zabraní ze všech nejvíc a společně tvořili děsivě přesvědčivou dvojici, znamenalo to, že zbytek jejich kroužku přátel přistoupil na všechno to tajnůstkaření, na kterém ti dva trvali, a to téměř bez námitek.

Pravidla jejich upravené verze tajného Santy byla vlastně jednoduchá. Každý koupil náhodný dárek, dárky se rozmístily do jednoho prostoru, pak si vylosovali pořadí a podle něj si postupně vybrali jeden z dárků. Wooyoung už první rok trval na tom, aby vše zůstalo naprosto anonymní, což Hongjoong zprvu nechápal. Když většina z nich začala anonymitu zneužívat, bylo mu jasné, proč takovou věc navrhl právě Wooyoung. Hongjoong dávno cítil kolem vánočních svátků nervozitu, když jen pomyslel, čeho by se mohl daný rok dočkat.

Ovšem, nebyl hlupák, aby dál hrál slušně, když si ostatní nastavili nová pravidla. K sadě zdobeně vyřezávaných svící tedy letos přidal kapesní hodinky na řetízku, jejichž ručičky běžely v opačném směru. Muž, který je u něj nechal už před třemi měsíci, ho několik minut přesvědčoval, jak si je zcela určitě jistý, že už dávno nejsou prokleté.

S povzdechem umístil svůj dárek do rohu místnosti a zadíval se na hodiny, jejichž ručička sotva překročila číslo sedm. Podle vylosovaného pořadí by se měl brzy dostavit Yunho se svým dárkem, a po něm postupně všichni ostatní.

Na Yunha nemusel čekat dlouho. Dostavil se do pěti minut s tmavě zelenou taškou v ruce – identickou, jako byla ta, ve které se skrýval Hongjoongův dárek. Musíme sehnat stejné tašky, aby se opravdu nepoznalo, kdo jaký dárek přinesl, vysvětloval jim Wooyoung už několik let zpátky. Nejspíš by se nedivil, kdyby se Seonghwou za pár let vyžadovali ještě očištění dárků od otisků prstů. Aby se opravdu nepoznalo, kdo jaký dárek přinesl.

„Dobré ráno," pousmál se Yunho a chvíli jen postával na místě, než si odkašlal a pozvedl tašku v ruce. „Hyung, mohl bys...? No, abys neviděl, kam ho pokládám."

Hongjoong si pobaveně odfrkl a protočil očima. „Samozřejmě. Bojíš se jejich zloby, i když tu nejsou?" rozhodl se mladšího muže trochu podráždit a Yunho se v odpovědi nejdřív jen rozpačitě rozesmál.

„Když jsem Wooyounga naposledy naštval, řekl mi, že vypadám chutně," zašklebil se. „A asi nejsem připravený zjistit, co to znamená."

„Myslím, že mám určitou představu," mrkl na něj Hongjoong, než se vydal do zadních místností svého obchodu. Yunho se k němu brzy přidal a společně se usadili u stolu, kde počkali na ostatní.

Mingi se zastavil jen na otočku a rychle se omluvil, že se nemůže přidat, jelikož ho volá práce. Během Vánoc byl vždycky časově vytížený a Hongjoong ho trochu litoval. Jongho, který vypadal, jako by několik dní v kuse nespal, se k nim usadil a nechal si nalít čaj. Na Yunhovi bylo zjevné, jak moc si přál do něj aspoň trochu rýpat, ale rychle si to rozmyslel, když Jongho sevřel ucho hrnku tak silně, až v jeho pěsti porcelán málem povolil.

Wooyoung se k nim přidal záhy s hlasitým smíchem a trvalo jim téměř pět minut, než se dozvěděli, že si jeho výsměch zasloužil nějaký náhodný muž, protože si kvůli ranní ledovce nedobrovolně ustlal na chodníku. San se připojit také nemohl, ale aspoň je přišel pozdravit. Yeosangův příchod oznámil nejdřív zvonek a hned po něm hlasitá nadávka, která nevyšla z jeho úst.

Hongjoong vyskočil na nohy tak pohotově, až se mu málem zamotala hlava. „Ne!" zavolal hlasitě a vběhl do prostoru zlatnictví, aby mohl prstem ukázat na vránu sedící Yeosangovi na rameni. Mladší muž se lekl a škubl sebou tak silně, že pták nespokojeně zakrákal. „Okamžitě si ho odnes pryč! Chová se jak straka a ty ho přitáhneš do zlatnictví?!"

„Hyung! Šperky ho dávno nezajímají, už krade jenom peníze," namítl Yeosang, ale jakmile se setkal se zamračeným pohledem, poraženecky pokýval hlavou a s povzdechem otevřel dveře. Vrána na jeho rameni neochotně opustila zlatnictví a mladík si jen smutně povzdechl. „Vážně se zlepšil, přísahám, dokonce se nám povedlo vrátit ty náušnice, co odkloval z uší té paní, co bydlí za rohem a-"

„Stačí, ani to nechci slyšet," utnul ho Hongjoong a zalezl zpátky ke zbytku skupinky, aby mohl Yeosang v klidu umístit svůj dárek. Pak se také posadil k nim, nechal si nalít čaj, a znechuceně se zašklebil, když mu Wooyoung zvládl na tvář lípnout mlaskavý polibek.

Seonghwa se u nich objevil jako poslední a nabídku čaje odmítl. Bez optání si přitáhl židli od Hongjoongova pracovního stolu a zapojil se do konverzace, kterou mezi sebou vedli Wooyoung a Yunho.

Strávili společně téměř hodinu, než se rozhodli zlatnictví opustit a zanechali za sebou nezastrčené židle a prázdné hrnky. Hongjoong s dalším znaveným povzdechem uklidil svůj pracovní prostor, hrnky naskládal do myčky a po celou dobu se tiše modlil, aby si jeho dárek vybral Wooyoung. Ty neprokleté hodinky si zasloužil ze všech nejvíc.

‎

Hongjoong si druhý den ráno vytáhl papírek s nejvyšším číslem, což pro něj znamenalo, že si dárek nevybíral a místo toho musel přijmout jakoukoliv tašku, která na něj po výběru ostatních zbyla. Wooyoung se mu stačil řádně vysmát a popíchnutí neušel ani od zbytku skupinky. I kvůli tomu se opíral o pult s rukama založenýma na hrudi a mračil se na kohokoliv, kdo se na něj opovážil jen podívat.

Kromě Jongha, jelikož vypadal, že se sotva držel na nohou a raději by byl kdekoliv jinde.

San si vybíral dárek jako první, přičemž hned po něm se zvedal Seonghwa a následně Wooyoung. Hongjoong se musel otočit zády, aby nebylo zjevné, jak široce se usmíval, když barista sebevědomě popadl právě jeho dárkovou tašku. Užij si prokletý hodinky, pomyslel si škodolibě. Alespoň něco mu dokázalo po ránu zlepšit náladu.

S utichající hořkostí si přitáhl poslední dárek, který na něj zbyl, a zašoupl jej k pultu, kde na něj musel počkat na rozbalení. Ostatní si tašky pobrali s sebou a bez ostychu se vydali po schodech nahoru přímo do Hongjoongova bytu. Když se u něj předávaly dárky, automaticky to znamenalo, že musel také hostit jejich tradiční společnou snídani. Další záležitost, na které Seonghwa lpěl, přestože se přes rok všichni scházeli minimálně jednou do týdne.

Nemohl by však tvrdit, že mu to vadilo. A přestože se tak aspoň pokoušel tvářit, věděl, že nikomu z jeho přátel neuniklo, jak si dal záležet na úklidu a že do prostoru přidal pár výzdob navíc, jen aby je potěšil.

Ignoroval hřející pocit na hrudi nepochybně plynoucí z jejich přítomnosti a najedl se dosyta. Musel přiznat, že je měl všechny rád.

‎

━･ Cromer Jewellery, 13:51 ･━

‎

Bral to zpět. Všechny je naprosto nesnášel.

A nejvíc toho člověka, jehož dárek na něj zbyl.

Ruce se mu chvěly vztekem, když v nich svíral mobil a snažil se otevřít KakaoTalk a následně jejich společný chat. Zpráva, kterou napsal, v sobě měla několik překlepů, a musel ji přepisovat dvakrát, než každý spolehlivě pochopil, jaký rozkaz vydal. I podle tónu zprávy poznali, že se nejednalo o vtip. Hongjoong se zlobil, a zlobil se pořádně. Trpělivost z něj prchala s každou další sekundou čekání.

První dorazili Seonghwa a Mingi, jelikož bydleli nejblíže. Oba si ho měřili tázavými, lehce ustrašenými pohledy, a když je ani nepozdravil, respektovali ticho v místnosti a odklidili se co nejvíc stranou, aby nemuseli čelit byť jen jednomu jedinému pohledu. Hongjoong by je v tuhle chvíli nejspíš dokázal proklít i svýma očima. Ani jeden z nich nehodlal tuto hypotézu ověřovat.

Sanovo tázavé „hyung" zaniklo už v půlce slova, a jakmile za sebou zavřel dveře, přesunul se v místnosti strategicky co nejdál od zlatníkova pultu. Hongjoong čekal, ústa zkroucená v úsměvu, který rozhodně nebyl pobavený, zatímco v jeho očích běsnil nespoutaný hněv. Ten se malinko zmírnil jen ve chvíli, kdy se do zlatnictví doploužil Jongho a pohled na jeho unavený obličej staršího muže bodl u srdce. Zbytek skupiny dorazil záhy a místnost byla oproti jejich obvyklému povyku děsivě tichá.

„Kdo," Hongjoongův hlas prořízl dusivou atmosféru a každá živá duše v místnosti se strachem rozechvěla. Zlatník se zhluboka nadechl, vzduch vypustil nosem, a snažil se alespoň trochu ovládnout hněv, aby dokázal mluvit klidně. „Kdo. Kdo měl zatraceně pocit, že tohle by byl dobrý nápad?!"

Sebral dárkovou tašku, jen aby z ní vytáhl zdroj veškeré jeho zloby a odložil jej na pult. Světla v místnosti se odrážela od rudo-oranžového povrchu šupin s téměř černým podbarvením, které šlo rozpoznat hlavně díky tomu, že u špičky asi pět šupin chybělo. Hongjoong na dračí vejce ukazoval prstem a vyčkával na odpověď. „Tak? Přiznáte se?" v tuhle chvíli už jeho hlas výhrůžně klesl a místo očí člověka si je měřil pohled dravce připraveného zarýt drápy hluboko do těla netušící kořisti.

Nikdo se však neměl ke slovu. „Fajn... fajn. Hah! No dobře! Tak si kurva pište, že já viníka dostanu. Podezřelí jste všichni."

Každý si vysloužil ještě jeden pohled, než se Hongjoong narovnal v zádech a opřel se o pult. Čas se táhl pomalu, jako kdyby ve zlatnictví strávili několik hodin, přitom klid hledal zlatník maximálně dvě minuty. Jeho tón byl opět o něco vyrovnanější a ztratil nádech počínající mánie. „Sannie. Co to bude za draka?"

San na místě viditelně povyskočil, než se pokusil vytvořit úsměv a opatrně přišel blíž. „Hyung, víš moc dobře, že se zabývám jen malými magickými tvory, na draky vážně nejsem odborník..." začal rozpačitě a prohlížel si vejce, které bylo jen o něco málo větší, než by bylo vejce pštrosí.

„Co to bude za draka?" zopakoval Hongjoong s jedním obočím povytaženým nahoru a San málem nahlas zaúpěl, než poraženecky pokýval hlavou.

„No, uh... nezaručuju, že je můj odhad stoprocentně správný, ale pokud to není nějaká zvláštní barevná mutace, pak by to měl být orientální rudožlutý?" pokoušel se znít přesvědčivě, ale i tak to vyznělo spíš jako otázka.

Hongjoong nepůsobil, že by byl s jeho odpovědí zcela spokojený. „Měl by být?"

„No... totiž, nejčastěji se taková barva vyskytuje u nich, ale taky to může být recesivní gen, a pak by to teoreticky mohl být i čínský lóng, nebo jihovýchodní vodní drak..." dodal, čím dál víc nejistý ve svých odhadech.

„Kolika metrů se dorůstají?"

„Orientální žlutý mívá do čtyř metrů, jihovýchodní kolem osmi, čínský lóng... uhm, no, samice můžou na délku dorůst i dvanácti," prozradil a okamžitě o krok ustoupil, když se Hongjoongův obličej zkroutil zpět do zpodobnění boha zloby. Nedokázal se uvolnit ani ve chvíli, kdy už jeho čelist přestala působit, jako by se o ni mohl pořezat.

Smích, který v sobě postrádal jakýkoliv humor a působil tak spíš jen jako předzvěst přicházející pohromy, je všechny zamrazil až v jádru bytí. „Dobře. Dobře. Hon na pachatele právě začíná. Je mi líto, Sannie, ale jako chovatel magických tvorů jsi automaticky první podezřelý."

‎

━･ Pets & Pats, 14:23 ･━

‎

San odemkl a podržel dveře, aby všichni mohli vstoupit, než sám zalezl dovnitř obchodu. Odkašlal si, protáhl se kolem svých přátel, a jako kdyby to byli jeho zákazníci, postavil se za pult s profesionálním výrazem. „Tak, teda..." začal nejistě, když na něm visely všechny pohledy, než se podíval na Hongjoonga. „Hyung, čím bys... chtěl svoje vyšetřování začít?"

Pohledy se tedy přesunuly na zlatníka, který na sobě nedal znát drobnou nejistotu a odkašlal si. „Začněme tím, co všechno chováš tady. Myslím magický tvory, přirozeně, běžný mazlíčky nemusíš jmenovat," rozhodl se a zašmátral v kapse kabátu po čemkoliv, na co by mohl psát. Kriticky si prohlédl zadní stranu pomuchlané účtenky, načež se mu v zorném poli objevil drobný bloček s potiskem tlapiček a propiska nesoucí podobný motiv. Zamumlal svůj dík a prohlédl si Sana, připravený zaznamenat si jeho odpovědi.

„No, uh... moc toho není? Ještě nedávno jsem měl tři dokkaebi, ale bál jsem se o jejich welfare a bylo zjevný, že se jim nedařilo tak dobře, jak by mohlo, tak jsem je prodal jinému chovateli, který pro ně má uzpůsobené prostory a-" zarazil se, jakmile si uvědomil, že se schylovalo k převyprávění historky, která však v jejich situaci nebyla relevantní. „Mám tu ještě pár ptačích druhů, ale jinak primárně dal tokki."

„Žádní draci?"

„Hyung, kam bych sem asi schoval draka?" San promluvil hlasem, ze kterého šlo i slyšet, jak nespokojeně špulil rty. Aby svá slova podtrhl, poukázal na nevelký prostor svého pracoviště. „Navíc přece dobře víš, že mám chovnou stanici dal tokki a těch pár zbylých druhů jsou výjimky."

Hongjoong si povzdechl, poškrábal se propiskou nad obočím. „Jo, jasný, já vím, chovatel malých magických stvoření, a do toho draci nespadají," přikývl, načež se pohledem zarazil na propisce a modlil se, že se nepoškrábal její píšící stranou. „Přesto, máš kontakty všude po trhu, není to tak? Teoreticky by byl způsob, jak by ses k dračímu vejci mohl dostat."

San se na něj chvíli ublíženě díval, než smířeně pokýval hlavou. „Teoreticky."

Zlatník se už nadechoval k další otázce, když se prostorem rozlehla melodie vyzvánění. San urychleně vytáhl svůj mobil, vypnul upozornění a věnoval jim rozpačitý úsměv. „Uh, moc se omlouvám, ale... bohužel mám v umělém odchovu dva vrhy a je čas je nakrmit. Můžete se na ně podívat, jestli chcete?"

Ihned po návrhu nastal uvnitř chaos, zbytek dosud pozorně naslouchající skupiny dal jasně najevo své nadšení, a Hongjoong musel uznat, že byl také zvědavý. A tak do dvou minut všichni tiše stáli ve vedlejší místnosti a poslouchali Sana, který jim vysvětloval svou nastalou, nešťastnou situaci. Oba vrhy se narodily sotva před deseti dny – jedna samice odmítla po pěti dnech svůj vrh krmit, zatímco druhá za zatím nejasných okolností zemřela, a tak zůstal odchov čtrnácti králíčat čistě na Sanovi.

Hongjoong ještě chvíli doufal, že by mohl dostat víc odpovědí, ale jakmile se ho Wooyoung dramaticky přidržel, aby neomdlel nad roztomilostí výjevu před nimi, zase to rychle vzdal. Nemohl ho ani zcela soudit. Drobounké mládě dal tokki připomínající jen malou huňatou kuličku se téměř ztrácelo v Sanově dlani a za takových podmínek rozhodně nebylo možné pokračovat ve výslechu.

‎

━･ Choi Deliveries, 15:06 ･━

‎

Jelikož Hongjoong po dvaceti minutách pozorování králíčat úspěšně zapomněl veškeré otázky, které chtěl ještě Sanovi položit, přesunuli se dál. A tak je k sobě nedobrovolně pozval Sanův soused, tedy momentálně k smrti unavený Jongho. Hongjoong se skoro cítil špatně, že měl svého přítele v tak nehezkém stavu podrobovat výslechu, ale krev mu rozproudila každá vzpomínka na dračí vejce ležící v dárkové tašce v jeho zlatnictví, což mu pomohlo výčitky svědomí úspěšně potlačit.

Uvnitř vládl netypický chaos. Jongho obvykle zachovával své pracoviště uklizené a striktně spořádané, avšak nyní se po stole válelo několik psacích potřeb, balíky dodané těsně před Vánoci se ležely ledabyle vyskládané vedle vchodu, přestože za normálních okolností by už dávno byly uklizeny v příslušných regálech a vyčkávaly tam na své majitele.

Hongjoong za sebou zrovna zavíral dveře, když Wooyoung záhadným způsobem ztratil rovnováhu, bok si narazil o jednu z větších krabic a tím málem dva další balíčky poslal k zemi. Nebýt Yunha a jeho pohotových reflexů, nejspíš by se svalily přímo na něj. Hongjoong zadržel škodolibý smích a místo toho balíčky vrátil na jejich původní místo, zatímco se Wooyoung snažil tvářit, jako by se nic nedělo, a pokoušel se neošít pod Jonghovým varovným pohledem.

„Kdy, že je tvůj den?" pokusil se odvést pozornost jinam a očima zkoumal místnost, jako kdyby se v ní snad nacházel poprvé.

Jongho povytáhl obočí. „Zítra."

„Huh. Na hovno," okomentoval to Wooyoung. Většina skupinky reagovala bolestnou grimasou, jelikož tušili, že nebylo chytré dráždit hada bosou nohou, zatímco Seonghwa se ze stejného důvodu zazubil a zjevně vyčkával na drama.

Jonghovo obočí vyletělo ještě výš, až málem zmizelo pod perfektně střiženou ofinou. „Hodinu se budu rozpadat na popel, jenom abych se zase poskládal do původní formy. Pár hodin budu pták a mít svatý klid od světa, jenom abych se co nejdřív zase proměnil na člověka. Takže jo, hyung. Na hovno."

Wooyoung nasadil podobný výraz, jako předtím všichni ostatní, a snažil se vymyslet cokoliv, co by mohl říct. „Proč prostě nezůstaneš v původní formě? Být fénix není špatný, ne?"

Tentokrát si ho Jongho prohlížel skoro zmateně, a když na něj Wooyoung dál hleděl a vyčkával na odpověď, rozhodil rukama v gestu, kterým poukazoval nejen na celou místnost, ale na celý svět. „V týhle ekonomice?"

Na to se starší jen nadechl a vypustil chápavé „aaah". Spíš sám pro sebe si pokýval hlavou, několikrát odrazil špičku boty od země a strčil ruce do kapes. „Fér, to je fér," přiznal a pokusil se nenápadně vzdálit.

Pak už se mohli soustředit. Jongho byl vzorný a poslušný podezřelý. Odpovídal pravdivě, věcně, bez váhání a Hongjoong si už v ten moment říkal, že by ho možná mohl zprostit všech obvinění. Když si pak prohlížel tmavé kruhy pod jeho očima, únavou skleslá ramena a lehce se třesoucí ruce, uklidil svůj (Sanův) blok a poslal ho, aby si alespoň na chvíli sedl dozadu a relaxoval. Společně s ostatními mu slíbili, že se postarají o roztřídění nových zásilek.

Co slíbili, to také splnili, a prostor obchodu byl vyklizený od krabic, kromě jedné jediné. Tu si Yunho prohlížel skeptickým výrazem. „Wooyoungu... kde ti sakra Jongho sehnal padesát litrů krve...?"

Wooyoung se podíval na etiketu, tajemně se pousmál a zvedl ruku, aby Yunha mohl prsty polechtat pod bradou. „Občas je lepší některé věci nevědět. Jako bys nic neviděl," zavrkal laškovně, načež si drze z Jonghova stolu přitáhl příhodné dokumenty, obdařil je svým podpisem a zazubil se. Yunha objal kolem krku, aby se na něj prakticky pověsil a svůj zubatý úsměv mířil přímo na něj. „Ale určitě mi s tím pomůžeš, že jo?"

Yunho si odkašlal, Wooyounga ze sebe s trochou námahy odtrhl a pokrčil rameny. „S čím? Nic tady nevidím."

Než stihl vypuknout chaos, Hongjoong je všechny přísným hlasem vykázal ven. Kromě Jongha, pro kterého přišel až poté, co zbytek skupiny opustil budovu, a znatelně něžněji s ním také vylezl ven.

‎

━･ Aurora Bookshop, 15:32 ･━

‎

Společně se přesunuli do kouzelného interiéru knihkupectví, uvnitř kterého to žilo. Doslova. Díky cedulce zavřeno a zataženým žaluziím se mohlo uvolnit ochranné kouzlo nad obchodem a obyčejné knihy v regálech nahradila Yeosangova soukromá magická knihovna. Jednotlivé tituly mezi sebou šeptaly šustivými stránkami a místnost tak vyplnily až tajemné zvuky, které leckomu vzdáleně připomínaly šum lesa.

Hongjoong se usadil kousek od pultu a vytáhl svůj bloček i s propiskou, aby se mohl připravit na pokládání otázek. Mezitím se ohlédl za sebe a pozoroval ostatní, kteří se rozprostřeli po celé místnosti.

„Hola," ozval se hluboký, skřípavý hlas přímo u Mingiho ucha, a ten v reakci leknutím odskočil, načež se chytil za hrudník. Wooyoung pohotově vyhrkl „soy dora!" a společně se Sanem se téměř hystericky rozesmáli, zatímco ubohý Mingi se stále snažil rozdýchat svůj šok a zamračeně si prohlížel majitele nakřápnutého hlasu.

„Chceš mě zabít?" obořil se tiše na vránu.

Yunho se krátce zasmál. „Nemůžeš umřít, když jsi smrt."

Mingi se na něj nevěřícně otočil, jako kdyby ho ta slova ranila. „Smrtka."

Jakékoliv dohadování, které mohlo následovat, přerušil San, když se uklidnil ze záchvatu smíchu a s trochou obdivu si prohlížel vránu sedící na jednom ze stropu zavěšených bidel. „Kdy se ten krkavec naučil španělsky?"

Yeosang k němu vyslal trochu podrážděný pohled a místo odpovědi ho opravil: „Vrána."

Nad tím chovatel pouze pokrčil rameny a pozoroval oči tak tmavé, že by mohly patřit někomu z hlubin pekla. Pták se odrazil od bidla a přelétl na jedno z nejvyšších dostupných míst. Na Yunhově rameni se řádně uvelebil a mladík si jen smířený se svým osudem sluhy a nového bidla pokýval hlavou. „Nazdar, Kráku. Jsi fakt jako tvůj páníček. Jak se daří?"

„Corvus," opravil ho okamžitě skřípavý hlas, a Yunho se zazubil.

„Však říkám, úplně jako tvůj páníček."

Hongjoong nad nimi protočil očima a přehodil nohu přes nohu. Zatímco ostatní se nechali rozptylovat tím zlodějem v těle vrány, on se soustředil na tu nejdůležitější věc. Jejich výslech. Důležitě si odkašlal a přeměřil si Yeosanga pohledem. Mladík se viditelně ošil a Hongjoong znovu nechápal, jak se mohl tak mocný warlock pod nechtěnou pozorností změnit na stydlivého kluka, který by si kvůli své plachosti ani sám neobjednal v restauraci.

„Takže, Yeosangu," začal zlatník a oslovený se vzorně narovnal v zádech. Třas v rukou se mu pod návalem nervozity nejspíš ještě zhoršil. „Máš nějaké zkušenosti s magickými tvory? Kromě tohohle kriminálníka?" poukázal propiskou za sebe na vránu.

Warlock chtěl nejspíš znovu namítat, jak se Corvus ponaučil, ale nakonec svá slova spolkl a místo toho ze sebe vydral svůj typický, rozpaky překypující smích. Jako kdyby se někdo ne zcela lidský snažil smát co nejvíc lidsky. „Ne, nemám. Minimálně ne v jejich... živý formě," odpověděl popravdě. „Občas potřebuju jako ingredience pařáty, a tak, taky jsem kupoval vnitřnosti, hm... oh, hyung, kdybys věděl o někom, kdo má na prodej oči-"

„Zastav," přerušil ho Hongjoong a ovládl vlastní znechucenou grimasu.

Seonghwa, který si přestal všímat rozruchu vedle a místo toho si společně s Jonghem stoupl k nim, se tiše zasmál. „Neměl bys na to být zvyklý? Sám občas vaříš z magických ingrediencí."

„Z magických rostlin," ušklíbl se Hongjoong. Pak přesunul pohled zpět na Yeosanga a přichytil ho, jak zrovna uhýbal řemenu knihy, která se po něm toužebně sápala. Když vyhýbání se nestačilo, nekompromisně ji zastrčil zpátky do regálu a věnoval jim nejistý úsměv. Hongjoong si zapsal poznámku a pokračoval: „Každopádně, zkušenost s magickými tvory téměř žádná. Nějaké vědomosti o dracích?"

„Uhm, no... kromě úplných základů ne? Nemyslím si, že vím víc, než ty sám, hyung," přiznal se. Třesoucí se ruce schoval do kapes a prohlédl si Mingiho a Yunha, kteří se už také rozhodli poslouchat.

Zlatník si jeho slova poznamenal. „Nějaké kontakty na černý trh s magickými tvory?"

Yeosang znovu zastrčil nezbednou knihu, tentokrát důrazněji, větší silou. „Jen na lovce a řezníky, kvůli přísadám," odpověděl popravdě.

Hongjoong se chtěl ptát dál, když se zpoza nich ozvalo žalostivé zaúpění, znějící až příliš jako San. Všichni se po něm otočili a spatřili, jak s frustrovaným výrazem uhýbal jedné z objemnějších knih s okovanými rohy. Máchala kolem něj těžkým řemenem a odemknutým zámkem. „Co se děje, Sannie?"

„Nechce mě nechat být!" postěžoval si mladík a vyhnul se dalšímu z výborně mířených útoků, který by mu jistě vyslal těžký zámek přímo do oka. Kniha se rozevřela a svými stránkami po něm chňapla, jako by ho chtěla kousnout.

Yunho se zmobilizoval jako první a vydal se svého přítele zachránit z nesnází. V momentě, kdy se k nim dostal, na něj kniha zasyčela a další výpad mířila na něj. Netrefila do správného cíle – místo Yunha se její řemen odrazil od Corvuse. Pták vykřikl španělskou nadávku, mácháním křídly praštil své soukromé bidlo, a podrážděně se vznesl z Yunhova ramena, když si dovolil na bolestivé fackování reagovat.

„Co to je vůbec za pitomou knihu?" ptal se Mingi spíš řečnicky, když se jim vydal na pomoc, aby neposedný titul ideálně přemohli početní převahou. Wooyoung následoval hned za ním, cestou zakopl o židli, avšak odhodlaně pokračoval dál. Jelikož ti dva způsobili jen více chaosu, raději se situaci hrnuli řešit i Seonghwa a Jongho.

„Základy praktické nekromancie. Moc se omlouvám, umí být jako utržená ze řetězu, většinou jí přivazuju. Netušil jsem, že to pozná, Sannie," omlouval se Yeosang a s rozpolcenou grimasou pozoroval dění před sebou. Mísila se v něm touha dostat přátele ze svízelné situace a ideálně při tom neponičit cenný grimoár. Hongjoong se do boje zatím nezapojoval, raději uhnul z dosahu a blok s poznámkami pečlivě uschoval.

Corvus poplašeně poletoval nad jejich hlavami a nadával, střídavě španělsky a korejsky. Chvílemi to vypadalo, že se pokoušel také knihu zastrašit, ale pařáty se mu motaly do vlasů mužů pod ním a způsobil tak víc škody, než užitku. San se s utrápeným zvukem schovával za bojovou četou, která ho hrdinsky bránila před Základy praktické nekromancie. Knihkupectví místo příjemného šumu hostilo změť pazvuků a Hongjoong cítil, jak ho začíná bolet hlava.

Z pozorování ho vytrhl zvuk zpoza něj, a když se otočil, Yeosang s ním přes okraj pultu spojil podivně vyplašený pohled. Nastalá situace na něj zjevně doléhala, a soudě podle pozice za pultem mu zřejmě něco upadlo z roztřesených rukou, načež se při zvedání praštil o mohutnou desku starého dřeva. „Hyung, prosím, pomoc!" zakňoural San a Hongjoong se tiše rozloučil se svou důstojností. Ještě slyšel, jak za ním zaklapla kasa, než se jako statečný rytíř vrhl do boje.

‎

━･ Crescent Café & Pastries, 16:11 ･━

‎

Knihu úspěšně znehybnili, spoutali, a následně uklidnili Sana, který byl po tak krvelačném útoku značně roztřesený. Shodli se, že společně s dalším krokem výslechu by se mohli alespoň něčím posilnit, a tak zamířili do Wooyoungovy kavárny. Při procházení dveřmi je barista s širokým úsměvem upozornil na jmelí zavěšené nad vchodem a schovat se do tepla mohli teprve potom, co mu každý z nich poslušně nastavil tvář nebo rty pro láskyplný polibek. Usadili se na vysokých židlích u pultu a stále rozdýchávali právě prožitý boj.

Wooyoung se pohyboval po svém pracovním prostoru s typickou grácií, kterou narušovalo bourání do povrchů, jimž se běžně mistrně vyhýbal. Hongjoong ho pozoroval se zaujetím. Nedalo se říct, že by pro Wooyounga byla nešikovnost vyloženě netypická, avšak když už se popáté za posledních deset minut ozvalo bouchnutí a jeho bolestné zaúpění, nejspíš to nebylo jen tak.

Zatímco všichni poslušně čekali a povídali si mezi sebou, Hongjoong si prohlédl prostor, jako kdyby hledal jakoukoliv nesrovnalost. Možná zbytek magie, nebo něco jiného, co by mohlo jejich přítele tolik rozhodit, nějaká menší kletba- ah.

Málem se hystericky rozesmál. Pohled mu padl na hodinky položené v poličce kousek od nich. Jejich ručičky svižně a nevinně šlapaly pozpátku. Tušil, že se jednalo o drobnou kletbu, která nemohla seriózně ublížit, ale svému majiteli způsobila nepříjemnosti. Soudě dle pozorovaných projevů zbavovala vlastníka schopnosti běžné koordinace těla. Nejhorším následkem mohlo být pár modřin.

Wooyoung málem upustil hrnek, když se narazil bokem do rohu pultu, a tentokrát jeho bolestný zvuk vyzněl skoro jako zaplakání. Našpulil rty, odložil hrnek a všechny si je prohlédl, než se očima zastavil na Hongjoongovi. „Hyung, netušíš, co se mnou může být? Tyhle věci jsou tvoje specialita."

Zlatník si ho přeměřil pohledem. Kletba byla slabá, a její účinky by měly vyprchat relativně brzy. Pokud ne, pak by mohl po pár dnech zakročit. To by si snad mohli být konečně kvit. „Ále," svůj škodolibý úsměv se pokusil skrýt a zamával rukou ve vzduchu. „Na to určitě přijdeš sám, Youngie."

Dostalo se mu trochu pochybovačného výrazu, ale nehodlal Wooyoungovu nově získanou kletbu nadále řešit. Blok s tlapičkami si položil na pult a cvakl propiskou. „Takže, tvá zkušenost s magickými tvory?" položil první otázku.

Wooyoung dlouze vydechl. „Maximálně jsem párkrát krmil potvůrky u Sana, ale nic víc. Druhy predátorů jen tak někdo do péče nedostane, a většina druhů kořisti se mi vyhýbá. Pochybuju, že na kočkách a mývalovi, co krmím za barákem, je cokoliv magickýho," pokrčil rameny.

„Vlastně- to, co krmíš, je psík mývalovitý," ozval se tiše Yeosang a pták na jeho rameni – kdy se tam zase ocitl? – cosi souhlasně zaskřehotal. Wooyoung s nezájmem pokrčil rameny. Pokračoval, jako kdyby poznámku ani neslyšel.

„Tím chci říct, že nemám ponětí, kde bych se vůbec mohl k dračímu vejci dostat. Jsem rád, že mi Seonghwa-hyung nebo Jjongie pomůžou sehnat krev a tam končím," zazubil se. Odstrčil se od pultu, málem se přerazil o stoličku na zemi, a evidentně se chystal do přípravy kávy. „To mi připomíná, chcete ochutnat mojí novou specialitu? Mám i nějaký nový zákusky."

Kavárnou se ozvalo sborové znechucení. Wooyoung se na ně zakabonil. „Hele, jo, chápu, že vám to možná není po chuti, ale tohle byste si fakt mohli odpustit."

„Na rozdíl od tebe nepijeme krev, tak proč bys nám jí vůbec nabízel? Je jasný, že odmítneme," zašklebil se Yunho.

Seonghwa na sebe upozornil hlasitým odkašláním. „Mluv za sebe," zabručel. „Já si samozřejmě dám. A kdybys měl něco syrovýho, určitě nepohrdnu."

Wooyoung se na něj zazubil, až v jeho úsměvu vynikly zarudlé dásně a prodloužené špičáky. „Máš to mít, hyung. Aspoň někdo mě pochopí," zavrkal spokojeně a vrhl se do příprav. Hongjoong v danou chvíli přerušil výslech, jelikož jejich upírský přítel se málokdy dokázal plně soustředit na víc věcí najednou.

Před každým kromě Seonghwy přistál hrnek s obyčejnou kávou. Zlatník odsunul svůj bloček a napil se – musel uznat, že Wooyoung připravoval kávu s nevídanou péčí a na žádné jiné si nikdy nepochutnal tolik, jako na té z Crescent Café. Nebylo divu, že i jeho speciality si vychvalovali upíři a další sangvivorní humanoidi po celém Soulu.

Seonghwa se s nadšením zakousl do krví obohaceného zákusku a oči mu téměř doslova zazářily, jakmile před něj Wooyoung položil i talířek s menším odřezkem syrového masa. Sborové znechucení se vrátilo a Yeosang, který seděl hned vedle, se ošil nad odporně vlhkým zvukem, když se jejich přítel do své svačiny s chutí pustil. „Hyung, uh, nechceš si to nechat na doma? Tohle je fakt docela nechutný."

„Kuš! Já taky nekomentuju tvoje stravovací návyky, a že bych ti toho mohl říct dost," rýpnul si starší muž a již spořádaný kus masa zapil svou lahodnou kávou.

Yeosang nedokázal schovat zkřivenou grimasu, jakmile mu pohled padl na zakrvácené prsty zanechávající šmouhy na bílém hrnku. Corvus na jeho rameni netrpělivě stepoval, zřejmě zaujatý ze zcela odlišného důvodu. „Jenže moje stravovací návyky většinou nezahrnujou kusy ještě nedávno živý tkáně..."

Nad tím Seonghwa jen protočil očima a veškeré krvavé stopy po sobě pečlivě očistil ubrouskem. „Přestaň soudit cizí kulturu, buď tak laskav," jeho tón dával jasně najevo, že se o svém jídelníčku nadále nehodlal bavit.

A tak v kavárně na malou chvíli zavládlo ticho.

„Počkej, Yeosangu," Yunho se na osloveného otočil s vytaženým obočím. „Co jako myslíš tím většinou...?"

Jongho se zakuckal a Mingi mu pomohl poplácáním po zádech. Corvus nahlas zaskřehotal španělskou nadávku, čemuž se Wooyoung musel hlasitě rozesmát. „Ta španělština mu celkem jde, co?"

„Wooyoungu, nepokoušej se odvést téma-"

„Oh, teď jsem si vzpomněl! Hyung, tohle je určitě cenná informace, piš si to," pokračoval upír a v jeho očích se zvláštně zalesklo, když pozoroval, jak si Hongjoong poslušně přitáhl bloček, propiska v pozoru. „Najednou se mi rozsvítilo, jak jsem jenom mohl takovou věc zapomenout! Yunho měl zrovna nedávno nějaký kontakt, a přes něj se dostal k mnoha věcem na trhu s magickými tvory."

Yunho naprázdno otevřel ústa a zase je zaklapl, ohromený náhlým obviněním a zcela zbavený jakýchkoliv možných námitek. Hongjoong si urychleně zapisoval.

‎

━･ Mist Tattoo Parlour, 16:51 ･━

‎

Jakmile Yunho proklel Wooyounga až k jeho nejdávnějším předkům, přesunuli se do studia, kde nyní rozčílený tatér pracoval. Upír se držel schovaný za Jonghem, aby se mu nemohlo nic stát, a Yunho ho neváhal alespoň otitulovat „podělaným srabem". Do fyzického souboje s jejich nejmladším kamarádem by se však vrhl jen ve chvíli, kdy by si přál smrt, a tak touhu dostat se k Wooyoungovi a přiškrtit ho musel potlačit.

Hongjoong jim nevěnoval pozornost, až příliš zvyklý na chaos, který mu přinášeli do života již příliš mnoho dlouhých let. Opatrně obešel přenosku naplněnou sadami zašpuntovaných lahviček a zvědavě si prohlížel jejich nafialovělý obsah. Spíše než to ho však zaujalo netypické množství. Yunho málokdy přijímal zakázky takového rozsahu.

„To jsou všechno lektvary?" vyzvídal.

Yunho se trochu uklidnil a přikývl. „Jedna zakázka."

„Jedna? Jakože pro jednoho odběratele?" Hongjoong povytáhl obočí a usadil se stranou, aby nějakým omylem osudu lahvičky neponičil.

„No jo. Nabídl dvojnásobek tržní ceny a dal mi dost velký časový okno na dokončení, takže jsem to nakonec vzal," přikývl Yunho. Jako ostříž pozoroval všechny v místnosti a zjevně kontroloval, jestli někdo nepůsobil problémy.

Hongjoong uznale kývl a posunul se, aby se k němu mohli posadit i Seonghwa s Yeosangem. „Dobře, takže. Kolik je pravdy na tom, z čeho tě obvinil Wooyoung?" začal s výslechem.

„No, uh... tenhle můj zákazník obchoduje s velkými magickými tvory. Jelikož si objednal několik dost netypických alchymistických věcí, musel mi pomoct shánět pár přísad, takže jsem se dostal do kontaktu s dvěma chlapy, co se taky pohybujou po černým trhu," přiznal. „Můžu ti ukázat výpis ingrediencí, co jsem objednával, jestli mě to pomůže nějak očistit."

„Sem s tím," přikývl Hongjoong.

Yunho se tedy začal přehrabovat v jednom z šuplíků, než přinesl štos sešitých listů a dal je zlatníkovi ke kontrole. Yeosang si vše pozorně prohlížel. „Hyung, jsem si docela jistý, že pokud se obchodovalo jenom s tímhle, Yunho se neměl jak dostat k velkým tvorům," pokýval hlavou.

Hongjoong si vše poctivě zapsal. „Dobře, dobře..."

Všechny je vyrušilo tlumené bouchnutí.

Wooyoungova kletba se projevila v nejhorší možné chvíli a upír narazil bokem do stolu s vyskládanými lahvičkami. Všechny jeho náraz přečkaly bez úhony, avšak z části naplněná kádinka se převrhla a její obsah se s děsivou přesností vylil přímo na Sanovu ruku.

Yunho k nim okamžitě přiskočil, Sana odtáhl co nejdál, odmávl Wooyoungovy omluvy a varoval ho, aby se hlavně nepokoušel nic uklízet. Pak už kontroloval zasaženou kůži a natahoval se po sérii různých ingrediencí vyskládaných v policích. „To nic, Sannie, hned to napravím," sliboval konejšivým hlasem, když mu druhý muž v sevření úzkostlivě zakňoural utrápené „proč zase já?".

„Je to něco nebezpečnýho?" ozval se Seonghwa a Yunho urychleně zavrtěl hlavou.

„Ne, nic to nepoškodí, jenom..." zarazil se, aby všechnu tekutinu setřel a pak pečlivými, svižnými pohyby pomazal postižená místa mastí gelové konzistence. „Jenom, kdyby se to okamžitě neřešilo, mohl by mít na pár hodin paralyzovanou ruku."

Wooyoung našpulil rty a oči se mu třpytily, jako by se z nich měly každou chvíli vylít slzy. Ochotně přijal objetí od Mingiho a zavrtal se mu obličejem do hrudníku. Rychle však zase otočil pohled k Sanovi, aby mohl pozorně vysledovat, že byl jeho přítel skutečně v pořádku a nehrozilo mu vážné nebezpečí.

„Možná budeš mít nějakou chvíli horší cit v prstech, ale do hodiny by mělo být všechno zase normální," povídal Yunho, když mast uklízel a San si prohlížel svou postiženou ruku. Alchymista si ho všiml a usmál se tím kouzelným způsobem, který by dokázal zahnat i nejhorší strachy. „Neboj, budu na tebe dávat pozor."

Hongjoong si povzdechl a konečně se uvolnil, když už věděl, že se Sanovi nestalo nic vážného. „To by nebylo, aby někde nenastala pohroma, co," zabručel tiše a Seonghwa, který byl jediný v doslechu, se tiše rozesmál.

━･ Tiny Treasures, 17:22 ･━

Cestou k Mingimu sborově pozdravili majitele večerky na rohu ulice. Jeho široký úsměv odhalil dva zlaté zuby, díky čemuž poznali, že se ve skutečnosti jednalo o otce současného majitele. Syn, otec i děd se oblékali stejně výstředním způsobem a jejich identické obličeje dělaly leckomu problém rozlišit je. Muž jim ještě oznámil chystající se povánoční slevy na několik artiklů, a poté energickým krokem mířil na šachový turnaj. Zmínil i něco o synovi, který údajně konečně zaskóroval a chystal se na rande s baletkou, o níž básnil již několik měsíců každému, kdo projevil schopnost slyšet.

Tajemná atmosféra starožitnictví jim všem přivodila známý pocit klidu. Obchodem se rozléhalo tikání a další zvuky všemožných nástrojů. Plné police skrývaly poklady z různých koutů světa, drahé i prakticky bezcenné kousky, pro něž měl Mingi slabost.

„Omlouvám se za ten nepořádek," začal, když za nimi zavíral dveře. „Mám vždycky v tuhle dobu strašně moc práce. Nemáte ponětí, kolik lidí umírá o Vánocích."

„Stěžuješ si na to každý rok," připomněl mu Hongjoong s úšklebkem. Mingi odsunul stranou černý klobouk a pokrčil rameny. Předměty, které musel ještě roztřídit, přejel jediným pohledem, než se opět věnoval své návštěvě.

„Klidně se posaďte. Jenom ne na tamto křeslo," poukázal na konkrétní kousek nábytku. „Nemuseli byste se z něj zvednout ještě dva dny. Je to vážně zoufale osamocený kousek, ani mu to nemůžu mít za zlé. Možná mu pořídím nějakou společnost."

Nikdo se raději neptal, o jaké společnosti mluvil. Namačkali se na dvě přenádherně polstrované pohovky a prohlíželi si všechny ty nové kousky, které jejich jeoseung saja zvládl za prosinec posbírat. Wooyoung byl jediný, kdo se příliš nezajímal, a místo toho se ochranitelsky tisknul k Sanovi, aby mohl neustále kontrolovat jeho zraněnou ruku. San se marně snažil jeho provinilost nějak uchlácholit, a když mu Wooyoung věnoval jen další smutný pohled, vzdal slova a místo toho svého přítele rozptyloval mazlením. Yeosang se od nich pokoušel co nejvíc odtáhnout.

Bohužel, ani u Mingiho se Hongjoong nepotkal s velkým úspěchem. Pohyboval se na černém trhu jen zřídka, když se zrovna špitlo o nějaké relikvii, kterou si přál získat do sbírky. Jediným kdysi živým organismem v jeho obchodě byla směšně vyhlížející taxidermovaná liška, a toho nebohého zvířete musel Hongjoong politovat. Nechť je jeho duše klidná i přesto, co se stalo s nebohým tělem.

Místností se ozývalo klapání, cinkání a tikání, zvuky magických předmětů, které se nezastavily ani v tak napjaté situaci, a pak ticho narušil také pozoruhodný zvuk, který vydával Corvus, když si čistil peří.

Mingi přemýšlivě zamručel, naklonil hlavu do strany a pohled přesunul z vrány na nejstaršího člena jejich skupiny. „Hyung, nezajímal se náhodou i tvůj poslední zákazník o magické tvory?" nadhodil. „Mám pocit, že jsem to četl v jeho zápisníku."

Seonghwa nakrčil obočí a zamyslel se, až téměř působil, jako kdyby o nikom takovém v životě neslyšel. Mingi ho nenechal předstírat nevědomost. „Jak, že se to jmenoval? Pan Kwon?"

Yunho se zvedl tak rychle, až na dlouhých nohách trochu zavrávoral, a od Jongha, který si o jeho rameno do té doby opíral únavou ztěžklou hlavu, si vysloužil zamračený pohled. Nic však nemohlo jeho pozornost odvést od jména, které právě zaslechl. „Pan Kwon?!" vyjekl a nevěřícně se podíval na Seonghwu.

Ten, jako kdyby se náhle zázračně rozpomněl, souhlasně pokýval hlavou.

„Hyung! Pan Kwon si u mě objednal tu zakázku. Měl zaplatit dva miliony wonů!" Yunho si vjel rukama do vlasů a nemilosrdně za světle hnědé prameny zatahal, jako by ho to mělo udržet od zešílení.

Seonghwa pokrčil rameny, přehodil si jednu nohu přes druhou a odvrátil pohled kamsi do prostoru. „Taky u mě byl kupovat květiny pro utajovanou milenku, měl jsem hlad, a moc dobře víš, jak rád si pochutnávám na těch, co podvádějí své partnery," odpověděl věcně. Pak se jeho rty zkroutily do pobaveného úšklebku. „Mám jeho hlavu ještě v lednici, jestli z něj chceš ty peníze vymáhat~"

„Hyung, to je fakt nechutný," Yunho nakrčil nos a uvolnil sevření ve svých vlasech, které zůstaly trčet do různých stran. Ostatní se zatajeným dechem čekali na další vývoj událostí, zatímco Mingi – který o všem již nějakou dobu věděl – se královsky bavil.

Yeosang si odkašlal. „Uhm, hyung, myslíš, že bys mi prodal jeho oči?"

Yunho se zakuckal vlastní slinou. „Yeosangu, co sakra-"

Když warlock jen uhnul pohledem, raději se dál nevyptával. Corvus si ho měřil až příliš intenzivním pohledem. Jako kdyby se mu očima vrtal až v hloubi duše. Zvážil své možnosti, a nakonec se usadil zpět na pohovku. Žádné peníze mu nestály za to, aby musel pozorovat hlavu v lednici.

Hongjoong byl však odlišného názoru. „Hyung, to není špatný nápad," podíval se na Seonghwu. „Jsi jediný, u koho jsme ještě nebyli. Takže se přesuneme do květinářství a nejlépe vyzpovídáme pana Kwona."

„A jak to plánuješ udělat, hyung? Pana Kwona jsem osobně vyprovodil," ozval se Mingi.

Hongjoongův pohled se přesunul k Sanovi. „Pokud mě paměť neplete, tak tady máme jednoho nekromanta v důchodu."

San nespokojeně našpulil rty, zabořil se do Wooyoungovy náruče a mlčel, dokud nebylo naprosto jasné, že to zlatník myslel vážně. Útrpně se na něj podíval. „Hyung, nekromancie už jsem dávno nechal, nenuť mě do toho," zažadonil. Wooyoung mu soucitně pokyvoval hlavou za zády.

„Je mi líto. Pan Kwon je náš jediný potenciálně nezaujatý podezřelý. Budeš se muset obětovat pro tým, Sannie," prohlásil Hongjoong rozhodně a zvedl se na nohy. Všichni ostatní se také začali zvedat a San s povzdechem svěsil hlavu. Nechal se hladit od Wooyounga po zádech, zatímco postupně opustili starožitnictví.

‎

━･ Fox Garden, 18:01 ･━

‎

Jejich skupinka brzy zaplnila prostor květinářství. Wooyoung nic nepřevrhl jen díky tomu, že se stále držel přilepený na Sanových zádech, zatímco ostatní se vyhýbali rostlinkám, aby náhodou neponičili jediný list. Seonghwa se hrdě usmíval, spokojený s jejich výchovou. Zamkl za nimi dveře, zatáhl závěsy výlohy a lusknutím rozsvítil světlo. Prostor vlastního domova mu dovolil konečně se pořádně uvolnit.

Prohrábl si vlasy, a jakmile odtáhl ruce, zpod jeho dlaní vykoukl pár huňatých uší. Za zády se zavlnilo devět majestátních, heboučce vyhlížejících ocasů, a gumiho si úlevně oddechl, když se konečně mohl projevit ve své nejpřirozenější formě. Z tváře mu nezmizel zubatý úsměv a všemi ocasy se otřel o Hongjoongovu ruku, když se kolem zlatníka protáhnul k pracovnímu pultu. Bradu si opřel do dlaní a zamrkal. „Nějaké otázky jen pro mě, nebo se chceš přesunout rovnou k panu Kwonovi?"

Hongjoong se na něj plný rozpaků zadíval, na ruce stále cítil ten nejjemnější dotek, a trvalo mu několik dlouhých vteřin, než svůj mozek zapojil zpět do zásuvky a zbavil se šarmu lišáka před sebou. Koketa, pomyslel si podrážděně. „Nejspíš můžeme rovnou k panu Kwonovi. Myslím, že od něj se dozvíme nejvíc," rozhodl, přelistoval na další stránku v bločku a připravil si propisku.

Společně se protáhli úzkým průchodem a dorazili do skladu, kde se mimo vyskládaných váz, kbelíků a dalších potřeb, nacházela také lednice a mrazák. Zlatník se ošil, jen si vzpomněl, co zde naposledy viděl, a raději se psychicky připravil na cokoliv, co ho mohlo čekat tentokrát. Vyprostil Sana z Wooyoungových spárů a postavil ho mezi sebe a Seonghwu. „Připravený?" ujistil se, a San jen smířeně pokýval hlavou.

Gumiho se jako na povel přesunul k lednici a otevřel ji. Před pohledem dovnitř jim bránilo jeho tělo, ale jakmile se posunul pryč, mohli si prohlédnout překvapivě zachovalou hlavu postaršího muže. Nejspíš ho udržovalo nějaké kouzlo. Hongjoong by mu odhadoval tak přes padesát, ačkoliv si nemohl být zcela jistý, vzhledem k jeho současné kondici. San se bez protestů přesunul blíž.

Všichni zůstali potichu a dopřáli mu potřebný klid na soustředění. Z úst mu plynula slova v jazyce, jemuž nikdo z nich nerozuměl. Běžně měkký a příjemný hlas nahradilo chraplavé šeptání, hlouběji posazené, než by nejspíš kdokoliv z nich čekal. Mingi a Wooyoung polekaně odskočili, když se jim o ruce otřely liščí ocasy, a Seonghwa se pokoušel zadržet pobavený smích, zjevně nadmíru spokojený, že se mu podařilo je vyděsit.

Místnost utichla, San si odkašlal, a poodstoupil zpět. Nechal se vtáhnout zpět do náruče upíra a vypadal, že jakékoliv další dění ho nezajímalo. Yunho se k nim ochotně přidal a s ním automaticky i Jongho, který staršího muže stále využíval jako opěrný sloup.

Pan Kwon se pomaličku probouzel. Obličej se mu zkřivil do nehezké grimasy, kdy krčil obočí a pokoušel se rozlepit ztěžklá víčka. Trpělivě čekali, aby nejdříve plně přišel k vědomí a zorientoval se v nastalé situaci. S mrtvými – a na moment z mrtvých vzkříšenými – se často nejednalo zrovna snadno.

Muž se rozkoukal po místnosti, jak jen mohl, než pohledem ulpěl na postavách před sebou. Chvíli vypadal, jako by neměl ponětí, co se stalo, než z jeho úst vyšel slabý, zděšený výkřik, obličej mu ovládla panika, oči zabodnuté do těch Mingiho. „Vy...! To jste vy!"

Mingi se jen široce zazubil. „Ale dobrý den, pane Kwone! No vidíte, tak se zase potkáváme," zachechtal se. „Není to zvláštní náhodička?"

Padesátník se zmateně zatvářil. Vyvedený z míry, dokázal rty zformovat něco, co vyznělo jako „ano, ano, náhodička", než se vzpamatoval a pokoušel se svůj mozek plně nastartovat, aby dokázal konečně rozluštit, kde se to vlastně nacházel a jak se zde ocitl. Přemýšlení mu nešlo tak dobře, jako dřív.

Zvedl pohled a přelétl je pohledem ještě víc vyplašeným, než jaký měl na začátku. Konečně si plně uvědomil fakt, že před nějakou dobou zemřel a nebylo tedy logické, aby se nacházel zpět mezi živými. Očima cukal z jednoho muže na druhého, než je sklopil dolů a sípavě vyjekl nad absencí vlastního těla. Začal koktat nějaké nesmyslné řeči a nezastavil se ani ve chvíli, kdy se k němu zvědavě přiklonil Yeosang.

Warlock sám pro sebe kývl a vydal spokojený zvuk, jakmile si podrobně prohlédl jeho oči. „Ty budou stačit," špitl si sám pro sebe.

Hongjoong si povzdechl, odtáhl svého přítele pryč a věnoval mu pohled, kterým jasně říkal, aby alespoň po dobu Kwonova dočasně nabytého vědomí zůstal taktní. Trpělivě počkal, dokud se vyděšená hlava v lednici částečně neuklidnila, a teprve poté na sebe upozornil odkašláním.

Kwon k němu vzhlédl. Stále nerozuměl, co se kolem něj dělo, ale Hongjoong hodlal jeho pozornost přesměrovat jinam. „Pane Kwone, mám pár otázek, na které bych rád znal vaše odpovědi. Pokuste se ideálně rozpomenout na veškeré detaily," začal a poklepal si propiskou na jednu z vytištěných tlapiček na stránce bloku.

Muž jen omámeně pokýval hlavou, čím dál víc zmatenější. Nenechal ho tedy v dusivém tichu dlouho. „Zaslechl jsem, že jste se pohyboval na černém trhu s velkými magickými tvory, je to tak?"

„O tom- o tom přece nemůžu jen tak mluvit! Co kdybyste to někomu řekli, mohl by to být skandál, a já mám ženu a děti!" namítl Kwon.

Hongjoong se na něj pousmál. „Pane Kwone..." začal trpělivě. „Vás přece už žádný případný skandál trápit nemusí. Tak mi jen popravě odpovězte."

Muž se zarazil, zkroutil rty a nakrčil obočí, a nakonec dlouze vydechl. „Ne, ne, to nemusí, to je... to je pravda, ano, pravda..." zamumlal souhlasně. „Je to tak, ano, obchodoval jsem s většinou středně velkých a velkých magických tvorů."

„No výborně," zazubil se Hongjoong a zaznamenal si poznámku do bloku. „Patřili do vašeho záběru také draci?"

„Přirozeně," přikývl Kwon s odfrknutím, jako kdyby tak hloupou otázku odsuzoval. „Draci jsou i na černém trhu cenná komodita, dá se na nich vydělat balík, pokud se člověk vyzná."

„Předpokládám, že vy se vyznáte?"

„Jistěže!" jeho hlas nabral na síle a připomínal tak bývalého obchodníka, schopného prodat vše za tu nejsladší, nejlákavější cenu.

Hongjoong si pokýval hlavou. „Jaké druhy jste prodal v posledních měsících? Jsou nějaké oblíbené kousky?"

„Hm, hm, je toho víc," zamyslel se muž. „Jednotky jezdců pravidelně vykupují lóngy, to ano, ale to není nic neobvyklého... letos se prodávala spousta jihovýchodních draků, vodní a zemní jsou poměrně v oblibě, jsou vzhledem dost atraktivní. Pár Evropanů se taky udalo, kupodivu."

Nechali ho přemýšlet, ale muž se tupě zadíval před sebe a téměř minutu jen mlčel. Možná nedostatek krve v mozku. Zlatník si odkašlal, a když to nepřilákalo Kwonovu pozornost, luskl mu před obličejem. Muž zamrkal a pak se na něj znovu podíval. „Můžete si prohlédnout moje společníky? Poznáváte někoho z nich? Případně obchodovali s vámi?"

„Pan Jeong pro mě vypracovával objednávku, ale na trhu jsme spolu nejednali. Promiňte, peníze vám sám asi nepřepíšu, ale přineste smlouvu manželce a neměl by to být problém," křečovitě se pousmál na Yunha. Pohled mu pak padl na Jongha s Wooyoungem. „Ty dva vedle neznám. Oh! Ale vy jste ten dal tokki chovatel, je to tak? Teda, jen jsem vás viděl, když s vámi obchodoval můj známý a upozornil mě na vás."

Nakrčil obočí, když si hned po Sanovi prohlížel Yeosanga. „Myslím, že jsme se potkali na začátku prosince, když jsem šel koupit květiny, ale nikdy dřív jsem vás neviděl," uznal a zastavil se na Mingim. „Ehm... jsem si docela jistý, že jsme spolu měli čest jen..."

„Ve váš osudný den," usmál se na něj Mingi a panu Kwonovi se na obličeji promítlo několik výrazů plných nedořešeného emocionálního konfliktu.

Pak zalapal po dechu a Seonghwa si povzdechl, jako by ho to obtěžovalo. „Takže to vy jste mě zabil!" zvýšil muž hlas, až se mu na posledním slově komicky zlomil. „Co jsem vám provedl? Nikdy předtím jsme se neviděli!"

Gumiho jen pokrčil rameny, olízl si horní řadu zubů, tajemně se usmál a odpověď hlavě v lednici nedopřál. Ocasy se za ním ladně pohupovaly, zacukal jedním liščím uchem. Pan Kwon od něj poplašeně odtrhl pohled, načež očima začal kmitat po prostoru na druhé straně místnosti.

„Dobře," narušil napjaté ticho Hongjoong. Tiše pokračoval: „Jděte všichni ven, kromě Sana. Ať se ten chlap zase nezjančí."

Celá skupina ochotně opustila prostor a šlo ještě slyšet, jak jim Seonghwa nabízel čaj. San za nimi zavřel dveře, než se vrátil zpět k lednici a čekal, na co dalšího se plánoval Hongjoong ptát.

„Pane Kwone, ještě jedna otázka, pak vás necháme odpočívat v pokoji," slíbil Hongjoong. „Nedošlo k nějakým krádežím? Nebo nenastaly situace, jak se mohlo dračí vejce dostat pryč, aniž by se prodalo? Cokoliv, co není dle standardních postupů, jakákoliv netypická situace. Zkuste se zamyslet."

Muž nakrčil nos, koutek úst se mu zkroutil do šklebu a chvíli nic neříkal. Pak spustil opatrným tónem. „Dvě vejce jsme poslali výměnou za jiné druhy do Japonska. Jeden vzácný lóng šel tajně chovateli, který takové kousky sbírá, ale jinak..." odmlčel se. „I když, vlastně, jedno vejce od orientálních si bral kolega. Chtěl ho darovat nějaké čarodějce... nevzpomenu si na její jméno, bylo to něco s nebem, nebo nějakým nebeským jevem."

Hongjoong dlouze vydechl, vše si zapsal, a pokýval hlavou. „Můžete mi na něj dát nějaký kontakt? Nejspíš to stejně ničemu nepomůže, ale zkusil bych se ho zeptat, kde to vejce skončilo."

Pan Kwon souhlasil, nadiktoval mu dvě telefonní čísla, než se jen odevzdaně zadíval před sebe. Popřáli mu příjemný odpočinek, on jim hodně štěstí, a pak už mu San pomohl navrátit se zpět do říše mrtvých. Zavřeli lednici s tichým bouchnutím a vydali se za zbytkem skupiny.

‎

━･❉･━

‎

Hongjoong si pobral jen popsané stránky a bloček i propisku vrátil Sanovi, než se vydal sám do svého zlatnictví. Jakmile na sebe pohlédl v zrcadle, dlouze si povzdechl a začal smývat stopy po propisce nad svým obočím. Jistěže se nikdo neobtěžoval ho na to upozornit. Co jiného by také mohl čekat.

Jednotlivé listy z bločku rozložil na stůl a seděl nad nimi téměř dvě hodiny. Pročítal slova, přehrával si dění z celého dne, a pokoušel se mozek nasměrovat na cestu, která by ho snad mohla dovést k jasnějšímu cíli. Bylo to však neskutečně náročné.

Na začátku mohl být pachatelem každý. Po výslechu ze seznamu podezřelých odebral nejdříve Jongha. Ten sice rád vtipkoval, ale jeho smysl pro humor býval alespoň trochu na úrovni. Kwon jej navíc neznal. Jako druhý byl podezření zbaven Seonghwa, jelikož staletí starý gumiho nebyl natolik hloupý, aby je nechal vyslýchat svědka, který by jej případně mohl udat. Yunho Kwona znal, bylo téměř jisté, že s ním žádné obchody neměl, a od Kwonovy konkurence by si nejspíš nic shánět netroufl, tudíž bylo jeho jméno přeškrtnuto jako další.

To mu nechávalo na seznamu Yeosanga, Sana, Mingiho a Wooyounga. Něco mu říkalo, že San by se do takové akce nepustil, ale bohužel ho nemohl ještě zcela očistit od všech obvinění. A tak mu nezbylo, než dokola procházet jednotlivé poznámky, spojovat informace dohromady, pokoušet se z nich poskládat něco, co by ho navedlo dál.

Čarodějka pojmenovaná podle nebe. Číslo napsané pod touto poznámkou mohlo vést k odhalení zločinu. Nebe, jméno podle nebe...

Narovnal se v zádech a vykulil oči.

Vybavila se mu jedna konkrétní chvíle, u jednoho konkrétního člověka; chaos a v něm bouchnutí, kdy se dotyčný praštil o desku stolu, jelikož se pro něco skláněl. Chaos, a mezi ním i zvuk zaklapnutí kasy. Něco mu na tom nehrálo.

Konečně vytáhl mobil, vytočil číslo od Kwona a čekal. Za zády mu tikaly hodiny, čas se zdál pomalý, vzduch hustší, než obvykle. Měl pocit, že možná na malou chvíli zapomněl dýchat. Na páté zazvonění byl hovor konečně přijat. „Lim Hwan, s kým mluvím?" ozval se znuděný hlas.

„Kim Hongjoong. Pan Kwon mi na vás dal kontakt. Potřeboval bych se vás na něco zeptat," pokusil se o co nejpevnější hlas.

Muž chápavě zamručel. „Jistě. Ptejte se," vyzval ho poměrně milým tónem.

„Pan Kwon se zmínil, že jste si bral jedno dračí vejce, které jste plánoval darovat. Mohl bych se zeptat, co to bylo za vejce a případně u koho skončilo? Pan Kwon mluvil o nějaké čarodějce pojmenované podle nebe."

Na druhé straně hovoru na chvíli zavládlo ticho, než se pan Lim burácivě rozesmál, až musel Hongjoong oddálit mobil od svého ucha. Muž ze sebe kvůli smíchu nedokázal vydat ani slovo téměř minutu a Hongjoong se jen nechápavě mračil nad tím, co mohl na jeho otázce shledat tak neskutečně legračního.

„Hah! Moc se omlouvám, pardon," zmohl se konečně ke slovu Lim Hwan, přestože se stále ještě pochechtával jako smyslů zbavený. „Bral jsem si vejce orientálního rudožlutého. Ale Kwon si to musel pomotat, i když moc krásně! Nebylo to pro žádnou čarodějku, to ne, asi ani žádnou neznám. Nesl jsem ho jako díky tomu warlockovi z Aurora Bookshop. Aurora, no jasně, proto si myslel, že je to čarodějka."

Hongjoong měl náhle před očima rudo.

Aurora Bookshop. Kang Yeosang.

Zmohl se na slušné, přiškrcené poděkování, popřál muži hezký večer a do skupinového chatu napsal krátký, rozčílený vzkaz. Tělo mu ovládal vztek, když se pomalu zvedl, vyšel ze zlatnictví bez kabátu a namířil si to k druhé straně ulice rázným, svižným krokem. Matně vnímal, že ho pozdravil majitel Studia Saturn, který byl jeho sousedem a o kterém si doteď myslel, že odjel na Vánoce domů do Thajska. Nedokázal se tím však zabývat dlouho, pouze kývl na pozdrav a pokračoval dál.

Dveře knihkupectví prakticky rozrazil a oči mu padly na Yeosanga.

„Hyung...?" zkusil warlock nejistě, ale nic dalšího ze sebe nevydal, pouze pohotově uhnul z cesty, když si to Hongjoong dokráčel až k jeho odemčené kase. Otevřel ji takovou silou, že bolestně zaskuhrala, a vyndal z ní dvě rudooranžové šupiny. Odhodil je na pult, do kterého následně udeřil dlaní, až Yeosang nadskočil.

„Ty..." jeho hlas připomínal zavrčení a Yeosang se tiskl na regály s šeptajícími knihami, jako by se s nimi pokoušel pomalu splynout. Corvus zakrákal nadávku a Hongjoong se brzy ocitl sevřený z jedné strany Seonghwou a z druhé Wooyoungem.

„Hyung, to nic, určitě to můžeme nějak klidně vyřešit," vyhrkl Wooyoung a svou nadlidskou silou ho odtáhl dál.

Seonghwa souhlasně přitakal. „Jistě to půjde vysvětlit."

Hongjoong se v počínající mánii rozesmál, až sám sobě připomínal Lim Hwana v osudném hovoru jen několik minut předtím. Z jeho smíchu mrazilo i jej samotného a trvalo mu několik dlouhých vteřin, než si uvědomil, že špičky prstů ve skutečnosti šimrala Seonghwova staletí kultivovaná magie. Zadržovala cokoliv, co by mohl ve svém běsnění vypustit ven.

Zbytek dění si pamatoval pouze matně. Mnoho slov z mnoha úst, prosby jeho přátel, Yeosangovy vyděšené oči, nadávky vrány, která již podruhé ten den poplašeně poletovala obchodem. Nakonec se chaos v místnosti uklidnil natolik, aby se warlock přestal tisknout ke svým knihám. Hongjoong byl bezpečně znehybněný a koherentní natolik, aby utrousil několik slov.

„Wooyoungu. Přines ty hodinky, co jdou pozpátku," rozkázal děsivě klidným hlasem.

Wooyoung se zprvu bránil. Když mu však Hongjoong bez náznaku výčitek svědomí prozradil, že jeho dárek byl ve skutečnosti prokletý, poslušně jej přinesl, odevzdal, a uvolnil se s náhle opadající tíhou kletby.

„To vejce si sám vyřešíš," ujasnil Hongjoong se zubatým úsměvem, a Yeosang se viditelně třásl, stále přesvědčený, že by se na něj mohl starší muž kdykoliv vrhnout pěstmi. Hongjoong pouze sevřel řetízek připevněný k hodinkám, udělal krok blíž, a upevnil mu nový artefakt kolem krku. „A k tomu jsi odteď na tři měsíce odsouzený k nošení prokletých hodinek."

━･❉･━

‎

Společně oslavili také nový lunární rok.

Seonghwa znovu přestavoval výlohu, Yunho dostal zaplaceno od ženy pana Kwona, San úspěšně rozprodal králíčata svých dvou uměle odchovaných vrhů, Mingimu se ulevilo od nekonečné práce, Wooyoung s lítostí sundal jmelí nad vchodem do kavárny, Jongho se vrátil ke svému živému charakteru a Yeosang před několika dny konečně úspěšně prodal dračí vejce.

Možná i proto se nad ním Hongjoong smiloval. Měsíc před stanoveným ukončením jeho trestu zbavil hodinky nezbedné kletby, připravil si nyní do správného směru běžící zařízení k opravě a jako správný přítel posadil Yeosanga u sebe v koupelně, aby mu ošetřil veškeré modřiny, oděrky, škrábance a drobná říznutí – vše získané jen během posledního týdne. Yeosangovy tiché omluvy zastavil a ujistil jej, že už se přes měsíc nezlobil.

Doufal, že s novým rokem a novými pravidly Tajného Santy by se mohli takových situací vyvarovat.

Kdesi uvnitř věděl, že je to bláhové přání. Jeho přátelé vždy našli způsob, jakým obejít pravidla, jen aby mohli provést nějakou neplechu. K vlastnímu překvapení zjistil, že už mu to dávno nevadilo tolik, jako by si myslel.

Nejspíš je měl přece jen až moc rád. Sám nad sebou si povzdychl. Přesně takovými pocity to naposledy začalo...