Autor: Kai, @reid_kai
Název díla: Le Roi est mort
Téma: Poslední vánoce
Pár: Není
Počet slov: 2503

Anotace: Min Yoongi nikdy nechtěl být králem. Nikdy nechtěl být ve válce. Chtěl žít poklidný život druhého dědice, zatímco jeho bratr Leehyuk bude vést jeho kroky. Jenže Morrigan je nevyzpytatelná...

Text povídky:

Pozoroval, jak se slunce topí v nekonečné záplavě prolité krve. Jak se zmítá a zalévá půdu pod sebou. Slyšel jeho nářek i smutek lén před sebou. Nezmohl se na nic, než pozorovat, jak se jeho zem zalévá krví. Krví, která nesla předzvěst něčeho zlého. Moc zlého.

"Měl byste se nasnídat, pane," vytrhl jej z přemýšlení hlas jeho komorníka a nejlepšího přítele prodchnutý srdečným humorem. Znali se již od dětství a on nikdy nebazíroval na těch otřesných formálnostech. Namjoon to věděl, ale rád jej tak škádlíval, protože věděl, že to jeho příteli zvedne náladu.

"Ve vzduchu je cítit včerejší krev," odvětil bezduše, aniž by vzhlédl. Neměl náladu na snídani v hradní jídelně, kde by musel pozorovat otcův vyčerpaný výraz plný obav o něj. Vždy jej to zabolelo u jeho dávno otupělého srdce. A po tom co se včera stalo... Ne, jednoduše tam nemohl jít.

"No tak, Yoongi-hyung. Nemůžeš se mu věčně vyhýbat," řekl, jako by mohl číst jeho myšlenky. Do jeho hlasu proniklo něco palčivě bolestného. Yoongi konečně zvedl hlavu. To, co spatřil jej zarazilo - takový smutek a bolest v Namjoonových očích ještě neviděl. Ačkoli měl mladší muž na tváři úsměv, nevypadal vesele. Ne, vypadal skoro až úzkostlivě a unavené oči se zřetelně viditelnými kruhy pod očima jej činily starším, než byl. Jak to, že to předtím nepoznal z jeho hlasu?

"Tak... Tak dobře, Joone," odvětil nakonec, protože věděl, že cokoli, co způsobilo rozpoložení jeho nejbližšího přítele, musí nechat spát, dokud se sám Namjoon nerozhodne promluvit. Okamžitě spolu vyrazili z pokoje dlouhými zděnými chodbami do hradní jídelny, která byla účelně umístěna spolu se společenskými pokoji směrem ke středu budovy. Byla zde také velká rituální místnost sloužící ke všem různým událostem od privátních ceremoniálních korunovací, přes ochranná kouzla až po oslavy jejich svátků.

Oba šli v mlčenlivém tichu přerušovaném pouze dusotem jejich kožených bot o kameny tvořící podlahu. Ačkoli jejich cesta trvala ve skutečnosti jen několik minut, připadal si Yoongi, jako by šli několik hodin.

Přemýšlel nad tím, jak moc se bál. Nikomu by to nikdy nepřiznal – ani otci, dokonce ani Namjoonovi – na to byl až moc hrdý, ale pokaždé, když zavřel oči, slyšel řinčení zbraní o štíty, sesílání kouzel i bolestný křik bojovníků a srdce se mu pokaždé rozechvělo v nepravidelném rytmu. Vždy jen těžko zaháněl paniku pohlcující jeho mysl a ochromující jeho tělo.

Z přemýšlení jej vytrhlo tiché odkašlání. Srdce mu poskočilo překvapením – tak tichý zvuk a přec tak rázně proťal onen jednotvárný a ponurý klid chodby! – a zarděl se, neboť – polapen děsem ve svém světě – na okamžik zapomněl, že šel s Namjoonem na snídani. Pokusil se se vzpamatovat, aby alespoň navenek vypadal klidně – to kvůli otci, nechtěl jej trápit ještě více, než bylo třeba.

S hlubokým nádechem se donutil nasadit v obličeji nečitelný, kamenný výraz podobný bělostně porcelánové masce. S tichým cvaknutím kliky otevřel poblíž stojící sluha těžké dvoukřídlé modřínové dveře zdobené výjevy z jejich historie a mytologie. Nejprve vešel z bezpečnostních důvodů Namjoon, Yoongi jej následoval téměř okamžitě. Když vešel, zarazil jej výraz jeho otce. Drobný úsměv se mu rozlil po tváři, jakmile zahlédl svého posledního syna. Čekal žal, možná zlobu nebo čirý vztek, ale tohle... netušil, co se stalo.

"Synku, tys přišel! Pojď, pojď, posaď se," říkal, zatímco strnulého Yoongiho táhl za ruku ke stolu. To Yoongiho zarazilo, jeho otec se takhle nikdy nechoval. Něco se muselo stát. Jeho otec si však žádných pochyb v obličeji svého syna nevšiml, nebo se je rozhodl ignorovat a pokračoval ve svém manickém záchvatu: "Joone, pojď za námi taky, šup šup!" a přiběhl i k mladému komorníkovi. V jeho očích byl nepřirozený lesk – snad jen momentální rozjaření – nebezpečně hraničící s šílenstvím. Yoongiho to vyděsilo.

"Otče, jste v pořádku?" zeptal se nejistě.

"Dnes je Yule, chlapče. Přichází světlo. Světlo! Cítím to... " řekl zasněně, skoro jako dítko těšící se až bude moci začít se studiem magie. Bylo to přinejmenším znepokojivé. Jediný moment, kdy viděl svého otce v podobném stavu, byl, když zemřel Yoongiho starší bratr Leehyuk. Teď však jako by se vše znásobilo. A byl si téměř jistý, co bylo příčinou této děsivé změny. Byl to ten samý důvod, proč nechtěl dnes jít na snídani...

Zabil svou matku. Ne z pomsty nebo ve vášnivém záchvatu hněvu. Ne. Udělal to pro svou zem a její lid. Zradila je. Musel ji potrestat. Její zrada byla však příliš rozsáhlá na to, aby ji mohl pouze uvrhnout do vyhnanství. Její zrada si žádala větší oběť. Žádala si život. Odsoudil ji k popravě stětím hlavy na gilotině. Jediné, co pro ni mohl udělat, bylo, že ji nechal před poddanými popravit téměř okamžitě, takže se nemusela příliš dlouho trápit tím, kolik jí ještě zbývá před smrtí času. Nechal to vyhlásit v podhradí, vše nechal přichystat a pak...

Čekal, že jej otec nebude chtít ani vidět. Nedivil by se mu, miloval jeho matku tak moc, že se postavil svému i jejímu otci a vyzval je na souboj, pokud jim nedovolí se vzít. Dokázal svou lásku k ní obhájit před oběma jejich matkami i před jejich božstvem.

A tak se vzali. Neměli to zpočátku jednoduché, ale probojovali se přes všechny překážky, jež jim Morrigan — bohyně osudu, války vítězství a smrti — postavila do cesty. Žili spolu třicet let a bezmezně se milovali. Bronwen ale zahodila vše. Vše jen proto, aby vykoupila život svého muže — jeho otec nebyl nikdy příliš silný, měl tendence upadat do depresí a mánií a tím byl zranitelný. Jeho matka se rozhodla, že pro svého muže udělá, co jen bude v jejích silách, aby zařídila, že Minhyuk přežije. Věděla, co dává všanc – svůj život, svou důvěryhodnost a svou čest – cítila však potřebu udělat něco, cokoliv, aby zabránila Minhyukově smrti.

Stále to však byla jeho matka a pro jeho otce byla životní láskou. Duše jeho otce zřejmě nezvládla nápor mnohokráte zlomeného srdce a poddala se nekonečnému prokletí v podobě úlevy od všech starostí zaobalené ve zhoubném povlaku hnijícího šílenství.

On sám se necítil příliš v pořádku, ačkoli věděl, že to byla jeho povinnost jako nového krále. Jako člověk mohl mít jakékoli pocity a tužby, chovat se však musel pouze jako král. Král, jakého právě nyní jeho země potřebovala nejvíce. Takovému králi nepříslušelo upřednostňovat lásku osobní před láskou k národu. A ačkoli to vše věděl, nedokázal se přimět přestat myslet na její poslední slova — slova, jež se mu dostala jako odpověď na otázku, proč to udělala.

"Láska, Yoongi. To mne vedlo ke zradě. Sobecká láska. Nežádám tě o odpuštění nebo pochopení. Mým posledním přáním je, aby ses postaral o svého otce. Minhyuk je silný — silnější, než si kdo myslí — ale ne tak, jak je v těchto těžkých dobách potřeba," po tváři jí kanuly slzy a pomněnkové oči se leskly nekonečným žalem.

"Vím, co musíš udělat. Nikdy si to nevyčítej. Promiň mi to," hlesla a rozvzlykala se. Nikdy ji neviděl tak bezmocnou, jak vypadala tehdy. Za železnými mřížemi už nebyla ta žena, již znal. Ve slámě na žalářní podlaze seděla v matčiných šatech zlomená bytost, která pro lásku obětovala svůj život, přestože v ten okamžik její tělo stále ještě žilo.

Při té vzpomínce mu po tváři skanula jedna neposedná slza. Okamžitě ji hrubě setřel, snad v nadějí, že to ostřížímu zraku jeho přítele uteklo. Jediný pohled na něj mu však stačil k tomu, aby věděl, že myslet si to byla chyba. Jeho jediným štěstím v neštěstí bylo šílenství jeho otce — byl přespříliš roztěkaný, než aby si všiml něčeho tak nepostřehnutelně drobného.

"Pojďme se začít připravovat na rituály, otče," pronesl najednou Yoongi. Nepoznával svůj hlas — ten otupělý, monotónní baryton jako by nebyl jeho. V hlavě se mu zatím utvářel plán. Oslaví s otcem Yule, rozežene veškeré své pochybnosti a strachy a ráno povede tažení. Ano, přišel čas postavit se Smrti čelem a doufat v Morriganinu milost.

"Ale co Bronwen a Leehyuk? Měli bychom počkat, až se i oni nasnídají, aby nám mohli pomoci. Buď trpělivý, Yoongi," řekl jeho otec pobaveným hlasem s podtónem sladkého nevědomého šílenství. Samozřejmě to netušil, ale ťal do živého. Yoongimu se zastavilo srdce a hlas se mu zadrhl v hrdle. Nebýt Namjoonovy rychlé reakce, nejspíš by vše otci vyzradil a rozdrtil jeho již tak zlomené srdce, jehož jedinou ochrannou nyní byla ztráta paměti. Lidská mysl zřejmě zvládla jen určité množství emoční bolesti, než se uzavřela pro všechny nové bolesti.

"Jeli přeci do rodné vlasti jejího veličenstva, můj pane. Sám jste je včera vyprovázel," pronesl komorník rychle napjatým hlasem. Yoongi byl ohromen, jak lehce otcova mysl přijala narychlo upečenou, avšak milosrdnou lež. Okamžitě se ale vzpamatoval, neboť jeho otec, uchlácholen důvěryhodnou historkou, už spěchal do výklenku u rituální místnosti.

Za chvíli již byli všichni tři zaměstnáni nošením větviček jmelí, borovice a cesmíny do skryté rodinné zahrady uměle vytvořené jako přístavek rituální místnosti. Zde je rozmisťovali na ozdobné, tisem a břečťanem porostlé pilíře kolem malého kruhového vydláždění, kde se skvěla živá jedle s oltářem. Zatímco jeho otec s Namjoonem stále zdobili větvičkami, Yoongi se s pečlivostí sobě vlastní jal se zdobit sušeným i čerstvým ovocem a ořechy zdobit rostlou jedli. Cítil cynismem vyvolaný záchvěv hněvu — on, vědoucně jdoucí další den na smrt, věnoval svůj zbývající čas něčemu, co symbolizovalo život a znovuzrození.

Po necelé hodině a půl bylo připraveno téměř vše, co bude za několik málo hodin potřeba. Zbýval už jen oltář. Vzali proto tři voskové svíčky a dvě z nich obalili do čerstvých kukuřičných listů, které jim donesl jeden ze sluhů z kuchyně. Možná by bylo jednodušší použít magii, ale svíček se směl dotknout pouze magický oheň, jiná kouzla by rituál pošpinila a bohové by se na ně rozhněvali. Zelené svíčky postavili na kraje malého oltáře, žlutou svíci doprostřed. Nyní bylo na rituál Slunovratu připraveno vše, přišel tedy čas na ostatní obyčeje. Celé dopoledne a část odpoledne odložili oba mladíci starosti a snažili se užívat si bezprostřednosti a kouzla okamžiku. Jako by se i Minhyuk na tyto vzácné chvíle vrátil. Od pálení pergamenů se vzkazy v dubovém dřevě hořícím v krbu rituální místnosti přes vytváření zelených věnců symbolizujících uzavření jednoho cyklu až po vázání drobounkých kytic ze snítek bylin, jakými byla například mateřídouška, aby se chránili před zlými silami.

Čas utíkal neúprosně a ani jeden z nich s tím nemohl nic dělat. A tak, než se nadáli, stáli s drobnými obětinami v malé zahradě a čekali na počátek západu slunce. Když nastala ta pravá chvíle, Yoongi čekal, že jeho otec poklekne k oltáři a rituál povede, on však jen stál a hleděl na nebe.

"Otče, nezapočnete rituál?" zeptal se zmateně. Byla to skoro jako tradice. Otec pokaždé poklekl a jako první přinesl své obětiny.

"Už nejsem král, jsi jím ty. Nejprve vždy prosí král bohy o blaho své země, svého lidu, svých bližních a poté žádá za sebe," pronesl vážným hlasem, jako by jej právě učil zeměpis nebo dějepravu. Yoongi se nezmohl nic vyslovit, poklekl proto se svou obětinou k oltáři, odložil ji vedle oltáře a s čelem opřeným o jeho kamennou desku začal: "Bohové, žádám Vás, vyslyšte mou duši. Shlédněte z trůnů své moc na svíce, jimiž Vás vítám v naší zemi," s tím se narovnal, zažehl zelené svíčky konečky svých prstů a pokračoval, "Vzývám také Tebe, bože Cernunne, chraň úrodnost lén vezdejších, život němých i těch s hlasem silným. Ochraňuj život bližních našich, ochraň, prosím, i ten můj," a zažehl žlutou svíci.

...

Vřava všudypřítomné bitvy se nesla na míle daleko. Z hojné půdy se kvapem stávalo rudé bahno přesycené čerstvou krví starců i dětí, vojáků i mágů, přátel i nepřátel. Yoongi tomu všemu stál v čele a ohnivými záblesky posílal pěchotu Jižního království po desítkách mužů k zemi. Tentokrát necítil výčitky, neboť si to zakázal. Nebyl na ně prostor. Jeho lid byl na prvním místě a bude až do konce jeho života. Nehodlal nechat svůj strach zničit životy jeho poddaných, spoléhali na něj a on je nezklame. Bude bojovat do posledního doušku vzduchu, do poslední kapky krve, posledního úderu srdce. Bude bojovat, dokud nezajistí svému lidu svobodu.

Ztrácet se v myšlenkách uprostřed krvavých jatek se mu nevyplatilo — meč jej zasáhl do lýtka, přeťal jeho sval a celý jeho svět se najednou zatemnil nesmírnou agónií. Padl na zem a přes nekonečnou bolest pohotově zvedl štít právě včas, aby zastavil jedový šíp letící přímo na jeho srdce. Cítil, jak mu horká krev stéká z nohy do zbahněné půdy a začal si uvědomovat, že to zdaleka není jeho jediné zranění. Pomalu mu ubývalo sil. Začal panikařit. Ne, ještě ne, nesměl to vzdát. Ne dokud... Co však najednou slyšel kolem sebe jej uklidnilo — vítězný ryk jeho vojska. Poznal hymnu své země, hlasy svých přátel, Namjoonův hlas. Teď mohl zemřít, splnil svůj sli a svůj účel. Chtěl jen říci poslední slova svému komorníkovi a nejdražšímu příteli. Opřel se o zraněné dlaně a pokusil se postavit. To se mu však nezdařilo. Poklekl proto a přes nápor vší té bolesti rozlévající se jeho tělem začal mluvit — vyšel z něj ovšem pouze chroptivý zvuk, který se okamžitě ve vítězném hlaholu stratil. Už už to chtěl nadobro vzdát, když v tom se Namjoon obrátil jeho směrem, jakoby něco hledal. Yoongi si uvědomil, že hledal jeho, a to jej zahřálo u srdce — jeho komorník bude skvělým a starostlivým králem...

"Yoongi!" vyhrkl a přes svá vlastní zranění se mu rozběhl vstříc. To se nemohlo dít, Yoongi teď nesměl zemřít! Jakmile se k němu dostal, klekl si vedle něj a vtáhl jeho téměř bezvládné tělo do objetí.

"Joone," zasípal Yoongi, když se mu konečně podařilo nadechnout. Před očima se mu mlžily obrazy a hlava mu třeštila.

"Joone, pravý šuplík— " rozkašlal se a na rtech se mu objevila čerstvá krev. Cítil, jak rytmus jeho srdce zpomaluje. Věděl, že pokud to neřekne okamžitě, už to nevysloví nikdy.

"Dopisy... Pro tebe a otce. Oba si je přečtěte. Chci, abys byl— " opět se rozkašlal. Plíce se mu plnily krví a po tvářích mu kanuly horké slzy.

"Král," zašeptal a pokusil se svého nejbližšího přítele sevřít byť jen na okamžik v objetí, veškeré jeho síly jej však již před okamžikem opustily. Snad jakoby Morrigan celou dobu stála při něm a čekala na jeho poslední slova, bděla nad ním, než bude jeho duše moci poklidně odejít na věčnost. Chrčivě vydechl a jeho světem se rozlilo nekonečné, všepohlcující bílé světlo. Zemřel.

"Ne!" vykřikl Namjoon. "Yoongi, to není možné. Vzbuď se, notak, prosím!" zoufale třásl bezduchým tělem a doufal, že se jeho oči opět otevřou, že je to jen nějaký hloupý vtip. To nemohla být pravda.

"Vyhráli jsme, slyšíš? Vzbuď se, sakra! Notak, Yoongi, prosím," hlesl nakonec a rozvzlykal se. Yoongi byl jako jeho starší bratr, a když jeho rodina zemřela, ujali se ho jeho rodiče. Bylo to neobvyklé a mohlo jim to způsobit problémy, ale ani jednoho to nezajímalo, Yoongi jej bral za rodinu a to pro ně bylo hlavní. Ale Leehyuk je mrtvý a Bronwen taky. A teď zemřel i Yoongi... Jak to má vše zvládnout? Jak mu to jen mohli udělat?! Co si má bez nich počít! Mohl by jít za nimi, ten nápad byl až bolestně lákavý, jenže... Co Minhyuk? Nemůže Yoongiho otce opustit v okamžiku, kdy ten nebohý muž ztratil veškerou přímou rodinu. Co však bude dělat království bez krále... A pak si to uvědomil. Yoongi chtěl, aby byl král. Yoongi chtěl, aby žil. Tak tedy bude králem a bude žít. Pro Yoongiho.