Jméno: Ivie
Wattpad: @berrivie
Zvolené téma: Vánoce navždy
Název povídky: Tisíc nocí a jedno jitro
Skupina: BTS ft. Ateez, Stray Kids, Seventeen, Le Sserafim, Big Bang, Blackpink
Pár: náznak Junghope
Počet slov: 11 521
Anotace: Vánoční večírky a oslavy byly vždy oblíbenou zábavou v dobách zimních svátků, tento byl však přesto v mnoha směrech jiný. Jungkook nikdy neviděl tak velkou vyzdobenou síň a v ní tolik tančících lidí, radujících se z darů jejich štědrého hostitele. Z něčeho na tom místě mu však přejížděl mráz po zádech. Co jen to mohlo být?

Playlist v komentáři ➙

Text povídky:

Smutek a zášť,
neschováš se před nimi pod svůj plášť.
Slzy a strach,
vše co jsi znal, změnilo se v prach.

Stačí však jen pár slov,
a štěstím zalije se tvůj domov.
Stačí jen špetka kouzla,
aby všechna zloba z domu vyklouzla.

Tanec a zpěv,
vyhnal jsi již všechen hněv?
Aby nezjistil tvůj host,
že zde nebydlí skutečnost.

❆

Klapání podpatků a lakýrek na parketě doprovázely hudbu cembala, klavíru, fléten houslí a violoncell. Lidé popíjeli punč, svařené i normální víno, tlachali o nedůležitých tématech, žertovali a smáli se. Tak moc se smáli a radovali. Jak jen zasluhoval vánoční večírek takového rozměru.

Rozlehlé sídlo hostilo každé Vánoce obrovské množství hostů a jediný z nich nesměl zůstat o hladu, o žízni, hlavně ale v nudě ani ve smutku. Ve slavnostním sále rozhodně nebylo člověka, kterého by nerozveselila výzdoba z křišťálu, rudého a zeleného skla, vůně skořice a pomerančové kůry a obzvláště hudba plná veselí, hrající neúnavně až dlouho do noci.

Sklenka s červeným vínem v jeho ruce seděla pohodlně, jako by byla pro jeho dlaň vyrobená na míru a vybízela a lákala tak jako žádná jiná k pozvednutí ke rtům, aby okusil její vynikající obsah. Pravdou bylo, že Jungkook obyčejně moc nepil. Minimálně si nevzpomínal, že by se kdy přílišně opíjel. Pokud mu ale jejich hostitel nabízel, copak by mu jeho způsoby dovolily odmítnout? Samozřejmě, že ne.

Zadíval se na hladinu tmavočervené tekutiny v křišťálovém poháru a jemnými krouživými pohyby ruky ji malinko rozvířil, než si dopřál jeden poctivý doušek onoho rudého potěšení. Malinko poválel chuť na jazyku, užil si harmonickou svěží chuť s lehkým nádechem vanilky. Skutečné pohlazení po duši, při němž si mohl bez rušení prohlédnout dechberoucí sál.

Byla to obrovitá místnost s velmi vysokým stropem, symetrickým, mírně zvlněným půdorysem, jednoduchými světle krémovými malbami po světlých stěnách a prostorným tanečním parketem. Parket byl obejmut dvěma schodišti vedoucími na balkon, z nějž vedla chodba dál do dalších prostor sídla, kam ovšem zavítalo jen pár vybraných a náležitě důležitých hostů. Jako diamantový náhrdelník na ladném krku krásné ženy poté visel ze stropu skleněný lustr, odrážející světlo a zajišťující, aby bylo po celou noc v sále dokonalé světlo.

Jungkook si byl jistý, že i ve dne musel vypadat sál velice kouzelně, hlavně díky téměř celé prosklené stěně za jeho zády. Bylo skrze ni vidět na rozsáhlé pozemky pod silnou vrstvou sněhu. Nebýt hudby v sále, jistě by slyšel i prudký vítr, hrající si s bělavými vločkami, prohánějící se skrz jehličky stromů nedalekého lesa a nahánějící tmavé mraky na obloze jako pastýř své huňaté ovečky. Snad nikdy se mu nezdála zima tak kouzelná, jako když se na ni díval z útulna překrásného sálu.

Černovlásek se vzpamatoval ze svého rozjímaní a rozhlédl se po síni, aby našel svého drahého přítele Mingyua. Na večírek přišli spolu, ovšem Mingyu nikdy nemeškal v poznávání nových lidí a často se zapletl do konverzací dokonce i s úplnými cizinci. Nebylo tedy úplně neobvyklé, že se mu jeho přítel ztratil v davu, aniž by si Jungkook zprva všiml.

Vysokého mladíka viděl stát opodál se dvěma ženami v pestrých šatech, jak se nahlas smějí něčemu, co Mingyu vyprávěl.

... jistěže si povídá s Yeonjou, komu jinému by přece věnoval svůj čas, než holce, co se mu líbí...

Jungkook se sám pro sebe pousmál nad náhodnou myšlenkou, která se mu vynořila v mysli, než se nad onou stejnou myšlenkou po chvilce zarazil. Odkud znal jméno té okaté slečny s dlouhými řasami a bystrým úšklebkem?

Ještě jednou si tmavovlásku prohlédl a hlavou mu probleskla vzpomínka - jistě nemohla být stará ani hodinu - kdy si s onou slečnou vzájemně sdělili jména a potřásli rukou. Vyčítavě se zahleděl na svou sklenku s vínem. Asi by neměl tolik pít, když už zapomíná lidi, se kterými se seznámil...

Mávl nad svými popletenými myšlenkami rukou a vydal se k malému, smějícímu se hloučku. Přece nezůstane sám.

„Ha, Kooku! Zrovna jsem o tobě mluvil," rozesmál se Mingyu, jeho tváře mírně červené od alkoholu a všeho veselí. Jungkook byl poměrně zvyklý ho takto vidět a vždycky mu to zvedlo náladu.

„Jenom ve zlým, hm?" houkl černovlásek a Mingyu se rozesmál nanovo.

„Jako vždycky," mrknul jeho vyšší kamarád a poplácal ho po zádech, načež se i dámy v jeho společnosti rozesmály. Jungkook si je prohlédl. Ano, tu menší poznával, matně si vzpomínal, jak se mu představovala, proto se na ní jen příjemně usmál a svůj pohled přesunul na slečnu v rudých večerních šatech.

„Já jsem Minri, moc mě těší, Jungkooku," vyšší žena se zlehka uklonila a oplatila mu i jeho zářivý úsměv. Jeho jméno zmínil už Mingyu, proto nebylo třeba, aby ho Kook opakoval.

„A já jsem Yeonja," kývla i menší slečna a Jungkookovi se malinko ulevilo, že nebyl jediný, kdo již stihl zapomenout jejich první představení. Pravý gentleman ovšem nikdy dámě její zapomnětlivost nevyčítá, proto nad tím jen mávl rukou a oběma se zlehka uklonil.

„Také mě těší," černovlásek se znovu narovnal a otočil hlavu k Mingyuovi, který už vypadal, že vymyslel perfektní plán na zbytek večera.

„Tak, teď když se všichni hezky známe, mohli bysme si zatančit, co vy na to? Když už jsme tady, tak by byla škoda nevyužít parket!" navrhl nadšeně Mingyu a Jungkook se skoro až podivil nad tím, jak moc fikaný jeho přítel byl. A on rozhodně neměl v plánu jeho snahu potopit.

„Pravda, taky bych si zatančil. Smím vás požádat o tanec, Minri?" pošťouchl Jungkook vysokou černovlásku, která na jeho nabídku ihned nadšeně přikývla. Nabídl jí tedy rámě, Mingyuovi věnoval jediný úšklebek, načež ho jeho vyšší přítel obdaroval děkovným úsměvem.

Oba páry se zařadily mezi ostatní na parket. Při prvních tónech valčíku jejich nohy instinktivně ukročily ve správném kroku, Jungkook Minri něžně objal kolem pasu a vedl jí v jemném, příjemném tanci do dalších rychlých úkroků.

Jejich konverzace nebyla nijak záživná. Možná kdyby se znali déle než jen krátkých několik minut, bavili by se i o něčem jiném, než jen o počasí a o sněhu, nebo o rozlehlé zahradě sídla jejich hostitele, kterou právě pokryla sněhová pokrývka. Jungkook si byl jistý, že v létě musela tančit všemožnými pestrými květy. V hlavě se mu objevilo přání, aby se mohl do sídla vrátit v jarních nebo letních měsících, aby to mohl vidět na vlastní oči.

Jungkook si tanec užíval, ačkoliv si povšiml, že často jeho myšlenky i oči utekly pryč od jeho taneční partnerky, zkoumaly místnost a ostatní lidi na parketu, dokonce i lidi v sále a na dvou mírně zatočených schodištích, vedoucích na malý balkón. Jeho oči nakonec zabloudily až k rudovlasému mladému muži, který se na balkóně nad nimi opíral o složité zábradlí a všechny tanečníky si prohlížel s nejupřímnějším úsměvem, který Jungkook v poslední době spatřil. Byl téměř dětsky nevinný. Rudovláskovi v očích poskakovaly malé jiskřičky, sám se trochu houpal do rytmu, přičemž vypadal, jako by měl každou chvíli vyskočit jako klaun z krabičky.

„To je pán domu," promluvila po chvíli ticha Minri, jakmile si povšimnula, jakým směrem se její tanečník dívá. Jungkook ani nezaznamenal, že mezi nimi bylo tak dlouho ticho. Malinko se nad sebou zastyděl. Byl až moc zaměstnaný přemýšlením nad mužem v růžovém fraku, než aby se zabýval konverzací se svou tanečnicí.

„Ano?" broukl zaujatě Jungkook a otočil Minri pod rukou. Tmavovláska se hezky usmála a kývla.

„Ano. Měla jsem tu čest si s ním jednou zatančit. Je neuvěřitelně milý a vtipný, vůbec se nechová, jako nějaký nadutý zbohatlík," povídala Minri a Jungkook si odvodil, že nejspíš tak bohatý mladý muž pořádá večírky častěji, než jen o Vánocích. Jistě musel být neskutečně zajímavá osoba.

„Kdo vás sem vlastně pozval?" zeptala se zvědavě Minri, čímž odehnala jeho pozornost od muže v růžovém.

„Jsem no... plus jedna Mingyua, kterýho pozvala... myslím, že se jmenuje Chaewon," Jungkook uznale kývl nad tím, že vymyslel správné jméno, než zlehka přehmátl na Minriině ruce, aby mohl správně ukročit a vést svou partnerku do otočky.

„Hmm, ano, to je támhleta s těma černýma dlouhýma vlasama. Ten muž vedle ní se jmenuje Hyunjin," tmavovláska pokývla směrem vpravo. Na pravém schodišti skutečně stála slečna s dlouhými vlasy v černých přiléhavých šatech a hezkou barevnou broží na prsou. Stejně jako jejich hostitel jen sledovala dění, její úsměv by se však dal považovat spíš za úšklebek. Po jejím boku stál muž s podobným výrazem a stejnou broží, Jungkook si ho ale moc nevšímal.

„To asi bude ona. Mingyu je kadeřník... a tahle vypadá, že se o svoje vlasy vážně stará," prohodil Jungkook a Minri se tiše zahihňala. Mingyu mu, už když ho zval na tento večírek, povídal, že ho pozvala dáma, kterou stříhá.

„Ah ano, o tom se Mingyu už stihl zmínit," přikývla tmavovláska. Jejich konverzace se poté znovu začala točit kolem témat, z nichž si Jungkook moc nezapamatoval.

I přesto si jejich tanec užil a rád si s Minri dal i další sklenku vína. Brzy se k nim přidali i Mingyu a Yeonja, stejně žízniví a rudí ve tvářích z tance, jako oni dva.

Pili, zobali jednohubky a povídali si spolu dlouhé hodiny, tu a tam se k nim přidal někdo další, jindy se zase někdo vzdálil. Jungkook ovšem dokázal spokojeně prohlásit ke svým novým přátelům, že se večírek, nebo spíš bál či ples vydařil ještě lépe, než očekával. Toto prohlášení zaslechl jeden z mužů v černém obleku, nejspíš o moc více znalý těchto večírků.

„Jungovy večírky se vždycky vydaří," prohlásil hrdě, po tom, co se sám představil jako Yeosang. Podle způsobu, jakým mluvil o jejich hostiteli Jungkook pochopil, že se nejspíš dobře znají.

„To to musí být rozhodnopádně pravda!" rozřehtal se Mingyu, jeho hlasitost byla ještě znásobena tím, že mu nyní skrz žíly místo krve proudilo čisté víno.

„Je skoro až nemožné se tu nebavit. Spousta večírků se strašlivě protáhne, protože se všichni až moc dobře bavíme a zkrátka nechceme přestat," uculil se Yeosang, nejspíš velmi hrdý na fenomenální večírky, na nichž byl jedním z hostů, s nimiž se vždy počítalo.

„Tomu se vůbec nedivím, hah! Tančil bych tu klidně dál... kdyby mě teda poslouchaly nohy," Jungkook se rozesmál stejně jako jeho drahý přítel, čímž donutil k smíchu i Yeosanga. Mingyu se stále stejně zářivým úsměvem podíval na hodinky na své ruce.

„Už je pozdě. Proboha, podívejte, už je po čtvrtý hodině ráno, měli bysme se už asi vydat domů," zamával Mingyu rukou, jako by si náhle uvědomil, že se zdrželi tak dlouho do noci. Nebylo to tak, že by to neočekávali, jen už byli oba dočista ztřískaní a bylo by pro ně lepší, kdyby se déle nezdržovali.

„Přece vás v tuhle dobu nemůžeme nechat jít samotné domů," zastavil je Yeosang a na jeho přenádherné tváři se rozšířil přívětivý úsměv. „Prosím, přijměte naší nabídku a zůstaňte zde do rána. Pokojů pro hosty je tu dost a vaše cesta domů bude jistě o moc pohodlnější, když se nejdřív trochu vyspíte."

Ona nabídka nezněla vůbec zle, naopak byla moc milá a také logická. Však komu by se chtělo v tak brzkou ranní hodinu šlapat sněhem a prudkým větrem takovou dálku domů. Jungkookovi stačil jen jediný pohled na Mingyua, aby mu bylo jasné, že myslí na to samé a taktéž by raději zůstal.

„Hmm, máte asi pravdu, pane Yeosangu... děkujeme za vaší nabídku," přikývl Jungkook a Yeosang se usmál jako spokojená kočka. V jeho tmavých očích se cosi zalesklo, černovlásek si však přes množství kvalitního červeného nedokázal domyslet, co to bylo. Víc se nad tím nezamýšlel, proto se s Mingyuem vydal do pokojů pro hosty, ke kterým znal perfektně cestu, aniž by mu ji kdokoliv kdy ukázal.

❆

Prudce se posadil, po spánku mu klouzala kapička potu a oči měl vytřeštěné. Co to sakra bylo? Hlava ho zabolela, když se pokusil uspořádat pomatené myšlenky, až se musel chytit za čelo a na chvíli zavřít oči. Proč se musel probudit? Vždycky měl tvrdé spaní a neprobouzel se.

Jeho dech byl zrychlený, když se odhodlal znovu oči otevřít a rozhlédnout se po honosném pokoji, v němž do té chvíle nerušeně spal. Kde to ksakru je?

Jungkook vyskočil z postele a dvěma kroky se dostal k oknu. Prsty odhrnul slaboučký závěs, skrývající pokoj před dotěrným světlem bělostného úplňku, který občasně vykoukl zpoza tmavých mraků. Pohled mu padl na rozlehlé pozemky a poté zpět na pokoj.

Ah...

Ano... byl s Mingyuem na vánočním plese. Ano... slečna Chaewon jim nabídla, aby zůstali přes noc. Nebo to byl pan Yeosang? Jeho hlava zatřeštila, když se mezi těmito dvěma informacemi snažil najít tu správnou.

Promnul kořen svého nosu a dlouze vydechl. Neměl tolik pít, možná by si potom pamatoval, s kým vlastně mluvil a s kým ne. Ale ve výsledku to bylo stejně jedno, hlavní bylo se alespoň na chvilinku zbavit toho jedovatého bolehlavu. Dopřál si pár hlubokých nádechů a výdechů a poté si nasucho mlaskl. V puse měl vyprahlo a v krku sucho jako na poušti.

Rozhlédl se po malebném pokoji ve snaze najít alespoň kapičku vody, v níž by mohl smočit své žíznivé rty. Nenašel ale žádný džbánek, ani sebemenší skleničku.

Možná by měl prostě jen jít spát a napít se až ráno. S touto myšlenkou ho nepříjemně zaškrábalo v krku, tudíž jí neochotně zavrhl. Musel se pokusit najít něco už teď.

Opatrnými krůčky přešel až ke dveřím, stiskl kliku a vyklouzl ven. V chodbě byla tma a zima jako v morně. Jungkook se trochu víc zachumlal do obyčejného přehozu, v němž spal a vůbec si nepamatoval, kdy se do něj stihl převléct.

Slepě se rozhlédl po chodbě a nejistě vykročil vpřed.

Nebýt koberce na podlaze, chodbou by se jistě rozléhaly jeho kroky, jeden za druhým, jak šel skrz propletené koridory, bez tušení, kam míří, nebo proč se vůbec vydal tak daleko od pokoje. Kolem něj byla černočerná tma, jen v některých chodbách s okny tu a tam skrz těžké mraky proklouzl paprsek měsíčního svitu.

Jak bylo vůbec možné, že byl měsíc stále tak vysoko? Vždyť už když odcházeli spát, bylo velmi pozdě, nebylo možné, aby byla stále hluboká noc.

Než se nad tím stihl více zamyslet, jeho oči zaznamenaly malý proužek světla na konci chodby. Na chvíli ho zachvátila obava, jestli se nezatoulal příliš daleko a někdo ho nevyžene. Na druhou stranu si vůbec nebyl jistý, kudy zpátky a mohl se toho někoho zeptat na cestu. Sesbíral v sobě odvahu, aby s ním případné nadávání příliš nezamávalo a s hlubokým nádechem vykročil.

Opatrně se přiloudal až ke dveřím, pod kterými prosvítalo malou škvírkou světlo. Nejistě položil dlaň na kliku.

„Uvědomuješ si, jak je to sakra nebezpečný?" slyšel Hyunjina, hlas toho klidného, možná i trochu nesmělého černovláska byl plný rozhořčení. To bylo neobvyklé. Mluvil obyčejně tiše, občasně s trochou flirtu na rtech a s lehkým úsměvem, tu a tam se zasmál, ale nikdy, nikdy Jungkook neslyšel jeho hlas v této formě. Zněl výhružně, dalo by se říct, že skoro ječel.

Jungkook raději stáhl ruku z kliky, připravený si svůj vstup ještě rozmyslet. Hned na to se zarazil. Jak bylo možné, že vůbec poznal hlas pana Hyunjina? Mluvil s ním na plese možná tak jednou.

„Neřvi tu, nebo naděláš ještě víc problémů, než už jich máme," ozval se chladný hlas muže, který byl pravděpodobně zaměstnaný ještě nějakou jinou prací, jelikož zněl netrpělivě a nepřítomně.

„To neni odpověď, Seokjine!" z místnosti se ozvala hlasitá rána a Jungkook si odvodil, že Hyunjin nejspíš něčím hodil. Černovlásek se rozhlédl po tmavé chodbě, oči už víceméně přivyknuté na všudypřítomné temno. Nejspíš by neměl ty dva rušit. Asi by je neměl ani odposlouchávat, pravda ale byla, že ho jejich konverzace zajímala. Přece, co mohlo humorného Hyunjina takto rozlítit?

„Řekl jsem ti, aby ses uklidnil," vyštěkl Seokjin rázně až Jungkook téměř cítil, jak se mu do páteře zasekávají malé střípky ledu. „Mezitím, co se tu ty vztekáš jako děcko, mám všechno pod kontrolou."

„Všechno máš pod kontrolou, jo? Co kdyby se to stalo při plese? Hoseok může něco poznat, copak seš tak namyšlenej, že ti to do tý dutý palice nedochází?" Hyunjin skřípal zuby a jeho útočnost se jen stupňovala.

„A co s tím chceš asi tak dělat, co? Chceš ty použitý kusy odpravovat předem, nebo co? Ne, promiň, na to vlastně ty nemáš žaludek," Jungkook nemohl přijít na to, o čem se ti dva baví. Bylo to ale více než divné.

„To je spíš práce pro Chaeyoung. Někdo to dělat musí, jenom ty jsi srab," zabrblal Hyunjin nakrknutě. Zevnitř se ozval pleskavý zvuk a Jungkook sebou trhnul.

Měl by se asi raději zdejchnout.

„Nech si těch scén," zavrčel výhružně Seokjin, očividně už znechucený z Hyunjinova věčného nadávání. „Koukej to uklidit, a jestli necháš jenom náznak toho, co se stalo, tak se neobtěžuj nevracet."

„Na co si to hraješ?! Ty mi nemáš co rozkazovat," zaječel Hyunjin. Jungkook zevnitř slyšel kroky, proto se jen odšoupal od dveří. Nechtěl ani jednoho potkat v té náladě, v níž zrovna byli, a proto se raději s hlavou plnou zmatení rozeběhl po měkkém koberci pryč. Na žízeň přes všechen svůj strach a údiv zapomněl.

❆

Kroky společenského tance je nesly mezi ostatními páry, s nimiž tvořili perfektní kruh. Minri se mu představila ten večer a Jungkooka napadlo, že by ji mohl vyzvat k tanci. Vždy byl dobrý tanečník, navíc ho bavilo tančit s někým, kdo ovládal ony kroky stejně dobře jako on. Oba se nechali unášet hudbou, tu a tam mezi sebou prohodili pár slůvek. Ačkoliv se Jungkookovi zdálo, že jsou jejich konverzace prakticky o ničem, vždy skončily lehkým, pobaveným smíchem nebo zářivým úsměvem. Za jejich uvolnění pravděpodobně mohlo jen víno, kterým si předtím připili.

Z tanečního parketu spolu odcházeli rozesmátí a celí udýchaní. Jungkook v sobě ale poznal i drobet vyčerpání. Netušil, kde se vzalo, vždyť vstával pomalu až v poledne a večer před večírkem šel spát včas. Nakonec nad tím ovšem mávl rukou s tím, že na něj asi jen doléhala opilost.

Jen se společně bavili, když Jungkookovu pozornost upoutal rudovlasý muž v levandulovém obleku, smějící se něčemu společně s několika hosty. Jungkook mezi nimi poznal Chaeyoung, slečnu, která je v sídle přivítala.

„To jsou speciální hosté," špitla k němu Minri. Jungkook se k ní zvědavě přiklonil a naznačil jí, aby pokračovala. „Všichni zde žijí s panem Jungem. Jsou to Chaeyoung, Chaewon, Seokjin, Hyunjin a Yeosang. Jsou to pánovi nejbližší přátelé," Minri poukazovala na jednotlivé muže a ženy v hloučku kolem jejich hostitele a u toho se potutelně culila.

„Páni. Jak to všechno víte, Minri?" zeptal se Jungkook a Minri se tiše zasmála.

„Kdybyste mě znal déle, věděl byste, že já zjistím všechno, co mě zajímá," zavrkala, čemuž se musel Jungkook rozesmát. Více se nad její větou ovšem zamyslet nemohl, protože jeho ušní bubínky prořízl pronikavý hlas vysoké ženy poblíž.

„Zatančete si s námi, pane Jungu! Prosím," zavrkala vysoká dáma s blonďatými vlasy, která se s několika dalšími lidmi vloudila do hloučku kolem pana Junga. Jungkookovi se to zdálo mírně troufalé, jejich hostitel ve fialovém fraku se ovšem jen potěšeně zasmál, až mu vykoukly zářivě bílé zuby.

„Cožpak bych mohl odmítnout své drahé hosty?" odpověděl a nabídl dámě rámě. Blondýnka se ho ihned se širokým úsměvem chytila a nechala se dovést až na parket. Jejich hostitel se na ní jen zářivě zazubil, než houkl po malém orchestru název skladby, kterou mají pro jeho tanec zahrát.

Okouzlující mladík se na parketu hýbal, jako by tančil od narození. Jeho pohyby byly ladné, přesné, bezchybné, jako by pro něj byly přirozenější, než dech v plicích nebo úsměv na tváři. Jungkook ohromeně sledoval každý jeho krok, každé gesto i grimasu. A nebyl jediný. Spousta lidí si ho obdivně prohlížela, někteří sledovali se zářivými úsměvy na tvářích, nebo dokonce zlehka tleskali.

Na těch úsměvech bylo ale cosi prázdného.

Jungkookovy vnitřnosti se sevřely nervozitou. Když se rozhlédl po ostatních, všiml si, že všechny tváře byly strnulé, jako by hostům na rty jejich úsměvy někdo násilně přilepil.

Zmateně zamrkal.

Ani kroky nádherných tanců nebyly procítěné jejich tanečníky, tak jak by mohly. Jiskra v očích každého v místnosti zmatněla, jako by byl plamínek svíce jejich života uhašen a knot už svítil jen pozůstatkem z plamene, který dříve svíce hrdě nosívala. Jejich rozhovory byly prázdné, smích afektovaný. Všichni okolo včetně Mingyua byli divní. Černovlásek stál sám v přeplněném sále a po zátylku mu přeběhl mráz.

Co to mělo znamenat?

Do tváře ho udeřila skutečnost. Jen jediný smích se zdál zvonivý a opravdový, jen jediný hlas byl tak upřímný a plný nadšení. Byl to smích jejich hostitele. Proč ale byli všichni ostatní tak děsivě nepřirození? Nebavili se snad? Vždyť zde bylo vše. Od přenádherné hudby, přes tanec až k litrům a litrům vína, za něž nemuseli platit.

Jungkook se rozhlédl a očima znovu vyhledal mladíka ve světle fialovém saku. Oproti němu, tančícímu na parketu se svou partnerkou, vypadali všichni ostatní tanečníci malátně a křečovitě, příliš strojeně a neprocítěně. Bylo to jen tím, že jejich hostitel byl zkrátka tak talentovaným tanečníkem, nebo na tom bylo něco víc?

Další rozhlédnutí po sále mu nahnalo husí kůži. Něco bylo špatně. Něco nebylo tak, jak být mělo.

Ve zběsilém prohlížení sálu zachytil pohled dvou světle hnědých očí. Jungkook se do nich zahleděl skrz místnost, přes spoustu lidí a dálku několika metrů, až k parketu.

Oči jejich hostitele ho provrtávaly něžným pohledem plným starosti, než se pan Jung přívětivě zazubil a znovu se plně věnoval tanci. Spojení jejich pohledů netrvalo déle, než jen několik setin sekundy, zanechalo však černovláska naprosto ohromeného a neschopného říct jediné slovo. Zůstal chvíli němě stát s očima stále přilepenýma na jejich hostiteli, v hlavě prázdno z toho odzbrojujícího úsměvu plného něhy.

... o čem že to vlastně přemýšlel?

❆

Hltavě se napil vody, kterou nalezl vedle postele, v níž trávil noc. Jak bylo od pana Hyunjina milé, že jim nabídl, aby přespali v sídle a navíc ještě zařídil, aby dostali skleničku vody na noční stolek. Jungkook spokojeně vydechl a odložil prázdnou sklenku.

Cítil se lépe. Čekal by, že po celovečerním pití se bude cítit jako podupaný koňmi, ale cítil se poměrně čile. Nejspíš i proto se vyhrabal z postele, aby se malinko protáhl.

Vytáhl ruce nad hlavu co nejvýš a prohnul se v zádech, udělal tiché ‚Hmm', když protažení příjemně ulevilo. Zhluboka se nadechl a s výdechem ruce spustil.

„Zpomal," zaslechl z chodby šepot. Malinko sebou trhnul a zaposlouchal se, jestli neuslyší něco dalšího.

„Tak si pospěš," ozval se naléhavě druhý šepot. Ano, byl si jistý, že slyší i kroky po koberci na chodbě. Kdo ale tak pozdě v noci mohl korzovat skrz chodby?

Zvědavost mu nedala, musel vykouknout na chodbu. Zahlédl na jejím konci malé světýlko těsně před tím, než zmizelo za roh. Nevěděl jistě, proč ho dané dvě osoby tak zajímaly, ale vydal se za světlem.

Rychlým krokem klusal chodbami připomínající spíš bludiště, jeho záchytným bodem bylo vždy mdlé světýlko svíce. Hnal se za ním, dokud mu nezmizelo z dohledu. Už ho ale nepotřeboval. Slyšel tlumený hovor z dvoukřídlých dveří na konci jedné z chodeb. Opatrně k nim došel a bez rozmyslu vrazil dovnitř.

Otevřel se před ním pohled na nevelkou místnost bez jakéhokoliv nábytku. Byl v něm jen ten stejný vzorovaný koberec jako na chodbách a tmavofialové závěsy jako v jeho pokoji.

S jeho neopatrným vstupem se na něj ovšem strhla pozornost nejméně patnácti lidí, kteří uvnitř seděli na koberci a tvářili se, jako by právě spatřili ducha.

„Uh- dobrý... asi večer?" zkusil Jungkook pozdravit, jelikož ho znervózňovalo, jak všichni zírají. Málem se rozhodl pro úprk, když k němu jeden z mužů vyrazil a čapl ho za límec, za nějž ho vtáhl hlouběji do místnosti. Další lidé za nimi zavřeli dveře.

„Dělej, dovnitř," mladý muž ho nepouštěl a Jungkook se pod jeho pevným stiskem zvládl jen zavrtět.

„Klid, klid, hlavně nejanči," ten hlas znal. Jeho oči se přesunuly na Minri. Opravdu před ním seděla s vykulenýma očima a snažila se ho uklidnit.

„Co-" dostal ze sebe Jungkook jen. Co to tu bylo za sněm? Všichni seděli kolem dokola uprostřed noci v prázdné místnosti osvětlené jen slabým světýlkem několika svící a všichni si ho prohlíželi.

„Říkala jsem vám, že je tu někdo další, co není pod vlivem," ozvala se jedna z mladších žen.

„Jak dlouho tu ale je?" ozval se ten muž, co Jungkooka stále pevně držel, aby se náhodou nepokoušel o útěk.

„Řekla bych, že možná tak... třicet večerů? Nejsem si jistá... úplně mi to nesedí," odpověděla Minri nejistě a Jungkooka zatřeštila hlava. O čem se to bavili?

„Přestaňte se bavit, jako by tu vlastně ani nebyl. Vždyť se podívejte, musí být nehorázně zmatený," utnula jejich nesrozumitelnou konverzaci elegantní dáma, které mohlo být nanejvýš šedesát. Jungkook si byl jistý, že jí na večírku zahlédl.

„Třicet večerů?" dostal ze sebe přiškrceně, když byl jeho mozek schopen zpracovat, co vlastně lidé kolem něj říkali.

„Všechno popořadě, aby tě to zbytečně nemátlo, chlapče. Jak se jmenuješ?" starší dáma se na něj příjemně usmála. Jungkook potlačil chuť ihned se začít ptát na všechno možné i nemožné. Pokud se jim alespoň představí, jistě budou ochotní mu všechno říct.

„Jungkook..." černovlásek své jméno jen tiše špitl, jako by se snad něčeho obával.

„Těší mě, Jungkooku. Já jsem Minna," elegantní dáma se usmívala tak příjemně a opravdově, až to Jungkooka zahřálo u srdce.

V tu chvíli pocítil znovu ten podivně tíživý pocit v hrudi, který cítil již tu noc na plese. Jeho hlava znovu zabolela a černovlásek si promnul čelo. Bylo to vlastně tu noc?

„Uh... co to ksakru..." zamumlal a cítil na sobě pohledy ostatních. Mužův stisk náhle povolil, změnil se na jemné konejšivé pohlazení po zádech, než jeho dotek úplně zmizel.

„Já jsem Taeyang," zamumlal a prohlížel si ho. „Dovol nám, abychom ti všechno vysvětlili."

Jungkook k němu vzhlédl, zmatené oči plné ustrašení. Nic ale nenamítal. Jeho myšlenky byly v naprostém chaosu, jako by měl náhle na včerejší večer a dnešní noc příliš mnoho vzpomínek, které mu nyní zatopily hlavu. Horší bylo, že je nedokázal nijak poskládat. A tak byl připravený vyslechnout své nové společníky, ať už měli na srdci cokoliv.

Tu noc se Jungkook poprvé dozvěděl o tom, co se v sídle jejich hostitele doopravdy dělo. Zprva byl skeptický, málem se vysmál těm mužům a ženám v temné místnosti osvětlené jen několika málo svícemi za to, že mu jejich řeči připadaly jako nesmysly.

Mluvili téměř jako z fantasmagorického románu. Vyprávěli mu o mocném čaroději a nádherném, vánočně vyzdobeném sídle, do nějž zve hosty pod záminkou jediného štědrovečerního večírku. Ve skutečnosti je však lapí v kletbě, uvězní je v nekončící smyčce opakujících se večerů a plesů, v nichž nikdy nenajdou odpočinek ani sluneční svit. Byli odsouzeni navždy pít a slavit, navždy se radovat z vánočního večírku, ačkoliv jich už zažili stovky a tisíce.

Jen málokteří z hostů se podle nich dokázali z kletby dostat a uvědomit si, že poslední roky svého života strávili v domě plném falešného veselí.

Jungkook je až do tohoto bodu poslouchal, ohromen z tak plamenných řečí, ovšem ani to ho nepřesvědčilo. Jak by mohl věřit těm pohádkám? Nebyl už malý kluk, aby věřil na kouzla a čarovné zámky.

Změna v jeho postoji nastala, jakmile začala mluvit Minna. Dáma se stříbrem v tmavých vlasech mluvila tiše, váha jejích slov ovšem padla na Jungkookova ramena jako stokilové závaží.

„Víme, že je to těžko uvěřitelné. Všichni jsme jednou seděli na tvém místě a poslouchali ty... neskutečné řeči. Někteří z nás se to pokoušeli zapírat, jiní o tom zase nechtěli ani slyšet. Ale nakonec jsme všichni zjistili, že zde jiná možnost není," Minna se odmlčela, než se zadívala Jungkookovi do očí lítostivým pohledem.

„Máš pocit, že toho máš v hlavě až příliš, že ano? Tvoje hlava třeští, kdykoliv se pokusíš seskládat dohromady vzpomínky na včerejší večer. Není to vínem, Jungkooku. Je to tím, že jsi zažil již víc jak třicetkrát ten stejný ples. Míchají se ti v hlavě informace, nevíš, jestli jsi tančil s tou, nebo tou ženou, jestli tě na plese přivítal ten muž nebo ta žena," tato slova ho udeřila jako facka a on zničehonic začal pochybovat o celém svém názoru na jejich vyprávění. Jak mohla Minna vědět, jak se přesně v tu chvíli cítil? Jeho mozek byl zaplavený podivnými vzpomínkami ze včerejšího večera, některé se mu ale zdály příliš staré na to, aby si myslel, že se staly teprve včera.

Visel pohledem na tmavovlasé ženě, ona mu pohled oplácela, obočí lítostivě stažené k sobě a rty v jedné lince. Vypadala nešťastně, na pár sekund mu připadala ztracená ve svých vlastních vzpomínkách a myšlenkách. Ten zasněný pohled však brzy zmizel z její tváře a nahradil ho znovu něžný, téměř mateřský úsměv.

„To je v pořádku, Jungkooku. Nemusíš nám ihned věřit. Všichni víme, jak bylo pro nás samotné těžké přijmout tuto skutečnost... ale času máme dost. Zítra... se tu jistě setkáme znovu. A znovu ti budeme vyprávět tenhle... neuvěřitelný příběh a tentokrát si možná přiznáš, že to, co ti říkáme, je pravda," její slova byla tichá, trpělivá a pronášela je s mateřskou něhou.

Jungkook chvíli mlčel, nejistý, co říct, ani co si myslet. Přišlo mu to šílené, ale někde uvnitř za něj tahaly nitky toho, že to může být pravda. To si ovšem mohl zkusit ověřit jen jedním způsobem.

„Takže... čaroděj, huh? Kdo je ten chlap?" odpověď na tuto otázku tušil, i tak byl ale až příliš zvědavý, co mu jeho společníci povědí. Taeyang po jeho boku se nadechl k odpovědi.

„Jistě sis už všiml pana Junga, našeho hostitele. Je to okouzlující, charismatický muž. Nikdo z nás ale netuší, jakej je uvnitř. Ale víme určitě, že tuhle... kletbu nebo co to má vlastně sakra bejt... vyvolal on. Kdykoliv jde spát, večírek končí. Jakmile jde spát, jdou i všichni ostatní. A jenom, když on spí, jsme my schopní se vymotat z toho omámení a znova si vzpomenout. Na to, že už jsme tu tak dlouho, taky na to, že tam venku máme rodiny a přátele," Taeyang si dlouze povzdychl, hned se ale snažil znovu posbírat svůj hrdý postoj. „Kdyby tě zajímalo, proč zrovna my, vysvětlení je jednoduché... všichni jsme sem přišli s někým. Naši přátelé, nebo partneři dostali pozvánku na večírek a vzali nás sem s sebou. Myslíme... že už ty pozvánky byly očarovaný. A kvůli tomu kouzlu si nikdo jinej než my nedokáže uvědomit, co se tady děje."

Jungkook ho poslouchal a znovu ho do nosu praštil údiv. On také nedostal žádnou pozvánku. Přivedl ho Mingyu a to on byl na bál pozvaný. Jungkook zíral na Taeyanga. Přišlo mu neskutečné, kolik mu toho dokázali říci a ještě neskutečnější bylo to, že se jejich řeči shodovali s tím, co zažil sám Jungkook.

„Jak tohle ale všechno víte?" zeptal se.

„Drahoušku, podívej se na mě," vyzvala ho Minna a Jungkook tak udělal. „Vidíš starou ženu, která si přišla popít s omladinou na ples. Ale pravdou je, že když jsem sem přišla, nemohlo mi být o moc víc než tobě," překvapení v Jungkookově tváři bylo očividné, až dohnal starší dámu ke smutnému smíchu. „Za ta léta, co tu po nocích sedávám, jsme byli schopní zjistit, zaslechnout a domyslet si spoustu věcí. Podrobnosti... si nechám na později, nechci tě jimi zatím příliš zatěžovat."

Černovlásek se nadechl, ale Minna zavrtěla hlavou.

„Nech si to teď projít hlavou. Už je pozdě, měl by ses jít prospat. Nový večer odhalí více svých tajemství, zatím si ale dovol zpracovat alespoň tuhle horu informací," poradila mu elegantní dáma. „Taeyang tě doprovodí zpátky k tvému pokoji."

Jungkook neprotestoval. Nechal si pomoct od Taeyanga do stoje, poté popřál dobrou noc všem přítomným, než se nechal odvést z jemně osvětleného pokoje do studených chodeb.

Jeho hlava bolela a pálila, některé věci mu však konečně začaly zapadat na svá místa. Hodlal si ale nyní dopřát zasloužený odpočinek.

❆

Další večírek, další noc. Jungkooka již toto probuzení neudivilo. Tak jako již dvě noci před tím se vyhrabal z měkké postele. Tentokrát však na nic nečekal. Rozespale se vydal pryč ze svého pokoje a rozešel se cestou, kterou ho včerejší noc Taeyang přivedl zpět do pokoje.

Netrvalo dlouho, než znovu stál před dvoukřídlými dveřmi, zpoza nichž se linul tlumený hovor několika osob. Jeho srdce divoce bušilo, když pokládal dlaň na kliku.

Dveře se otevřely a on pomalu vstoupil. Pohled mu padl na muže a ženy, které znal jak z plesu, tak ze včerejší noci. Minna, Minri, Taeyang, Hajoon, Jihyo a mnoho dalších.

„Vítej znovu mezi námi, Jungkooku," usmála se na něj Minna. A Jungkookovi již bylo jasné, že nemá více výmluv na to, aby jim nevěřil.

A tak skončil v místnosti plné stejných lidí, poslouchal jejich diskuze, hledal smysl ve věcech, co říkali, litoval těch, kteří vypadali vyčerpaně po propitém večeru a toužili jen po dni odpočinku.

Sám nad jejich slovy přemýšlel. Snažil se ve své hlavě rozdělit večery a poskládat je. Ačkoliv mu tato snaha nevycházela, došlo mu, že i jemu, stejně jako všem ostatním, se ve všech večerech některé věci vždy opakují. Vždy jeho a Mingyua na večírku někdo přivítal, Mingyu se mu potom ztratil, poté ho seznámil s Minri, se kterou si Jungkook zatančil. Byl zatím schopný najít jen čtyři pravidelnosti, podle vyprávění ostatních mu však bylo jasné, že jich i v jeho večeru bude o mnoho více.

Nechtěl narušovat jejich hovor, i tak ho v pozdějších hodinách napadla otázka, na kterou si nedokázal sám odpovědět.

„Proč tu zůstáváte, když si v noci uvědomujete, co se tady děje?" zeptal se, čímž znovu získal pozornost nejstarší z nich.

„Všechny nás sem přivedli naši přátelé. Část z nás tu zůstává kvůli nim, další z nás se obává, že odtud nejde utéct. A tak se snažíme zjistit, jak onu kletbu zlomit," vysvětlovala Minna, záda narovnaná jako pravítko a v očích unavenou melancholii. Minri po Jungkookově boku na sebe upozornila, jelikož chtěla na její slova navázat.

„Napadlo nás, zkusit pana Junga zabít. Moc z nás se k tomu ale nehlásí... navíc v tom jsou další háčky. Netušíme, kde jsou jeho pokoje. Když jsme se je snažili najít, tak to bylo bez úspěchu. Navíc ani nevíme, jestli by se tím tahle časová smyčka zlomila. Každopádně... napadlo nás, že kdybysme narušili chod večírku, chápeš, prostě se snažili nenaplnit ty klasický motivy, možná by se kletba zrušila. Ale nikdo z nás nedokáže být při večírku dostatečně při smyslech, aby to dokázal zrealizovat. A taky nás napadlo zkusit prostě utéct, ale zaprvý si nejsme jistí, jestli to vůbec jde a zadruhý... pořád tu jsou hlídací psi," Minri seděla vedle Jungkooka a mluvila tiše, jako by se snažila vymyslet další schovanou možnost.

„Hlídací psi?" toho oslovení si Jungkook už všiml, ale zatím se nestihl zeptat, o co nebo koho vlastně jde.

„Seokjin, Hyunjin, Yeosang, Chaewon a Chaeyoung. Nikdo z nás pořádně neví, co jsou zač, ale určitě v tý kletbě hrajou nějakou roli. Horší je, že je to skoro, jako by ani nemuseli spát. Potulujou se tady po sídle prakticky pořád, i v dobu, kdy pan Jung spí. Proto jim říkáme hlídací psi. Hlídají sídlo, mezitím, co pán domu spí. Už nás hodněkrát málem odhalili," vysvětlila mu tmavovláska. Jungkook byl rád, že zde byla alespoň ona. Měl pocit, jako by ji znal již dlouho, za což nejspíš mohl fakt, že spolu tančili více než třicetkrát.

Jejich společnost se rozešla až v pozdních hodinách a Jungkook byl připravený při dalším plese sledovat okolní dění. Možná, že toho nebude schopný, ale i snaha se počítá.

❆

Ples, přivítání, seznámení, tanec. Motivy večerů byly stále stejné. Lišily se jen v detailech, někdy více, jindy méně. Každý večer si Jungkook dopřál spoustu doušků vína, avšak i jeho chuť k pití se pomalu ale jistě měnila. Byl si jistý, že první večer se opil jako nezodpovědný idiot, v posledních večerech ovšem popíjel už jen decentně.

Ani tento večer nebyl v zásadě příliš jiný. Opustil před nedlouhou dobou své pravidelné společníky a postával sám poblíž oken. Sledovat fičící zimu ze sálu bylo taktéž jeho obvyklou činností. Bylo to uklidňující, na rozdíl od všech ostatních okolností, které ho obklopovaly.

„Zima je kouzelná, že?" ozval se za ním něžný hlas, tak příjemný a tichý, až se Jungkook musel podivit, že ho zaslechl. Pomalu se ohlédl na rudovlasého muže. Jejich hostitel se postavil po jeho boku, světle hnědé oči upřené na zimní krajinu za okny.

„Snad nikdy mi nepřipadala kouzelnější," přiznal černovlásek a taktéž se zadíval ven. Větve stromů se ohýbaly pod silným větrem, sníh dělal ve vzduchu jemné kotrmelce, než nakonec dosedl na zem.

„S přáteli se všechno zdá krásnější," broukl pobaveně pan Jung a podíval se na černovláska.

„Jsem vaším přítelem, pane?" zeptal se Jungkook malinko udiveně, načež mu rudovlásek věnoval široký úsměv.

„Samozřejmě. Kdokoliv přijme pozvání na můj večírek, může se zvát mým přítelem. Možná, že jsme spolu ještě ani nemluvili, ale to není nic, co by nás omezovalo. Chtěl byste být mým přítelem?" hostitelův úsměv byl širší a širší, v očích mu poletovaly spokojené jiskřičky a Jungkook nedokázal na chvíli nic jiného, než jen hledět do té tváře plné čiré euforie. Byl očividně ve svém živlu.

„Já... ano. Ano, rád budu vaším přítelem, pane Jungu," Jungkook souhlasil a v hrudníku pocítil hřejivý pocit.

„Oh, ale netřeba takových formálností! Jsem Hoseok," rudovlásek se zlehka uklonil.

„A já Jungkook," černovlásek se také uklonil, na tváři upřímný úsměv. Nic v jeho těle proti tomu neprotestovalo, cítil se s rudovláskem podivně pohodlně a ani se nad tím nepozastavil.

„Moc mě těší," Hoseok se nadále nadšeně zubil. „Nechutná ti víno?" pokývl k plné sklence v Jungkookových dlaních.

„Ne, je vynikající. Ale... nikdy jsem moc nepil, nechci to přehnat," přiznal černovlásek, trochu nejistý vlastními slovy. Nechtěl hostitele urazit.

„Ah, ale to je naprosto v pořádku! S čistou hlavou se stejně nejlíp oslavuje. Zvlášť Vánoce. Stojím si za tím, že by o Vánocích člověk neměl moc pít, ale obával jsem se, že by mé hosty zklamalo, kdyby zde nebyl žádný alkohol, tudíž..." Hoseok rozhodil rukama, jelikož bylo jasné, co se tím snaží říct.

Jungkook chápavě přikývl a pohodlněji si přešlápl. Pohled mu padl na parket.

„Čím to, že jsem tě ještě neviděl tančit? Jsi náš hostitel... každá dáma by si s tebou jistě ráda zatančila," nadhodil černovlásek a Hoseok se pobaveně zasmál.

„Je pravda, že tančím rád. Kdykoliv mě nějaká z dam pozve, rád přijmu, taky... jak bych mohl své drahé hosty odmítnout? Ale pravdou je, že nacházím větší potěšení v tanci s muži... a to není úplně něco, co by se sem hodilo," jeho smích byl malinko rozpačitý.

„Hm? Proč by ne? Je to tvůj večírek. Ty tu diktuješ pravidla a udáváš tón. A jestli chceš radši tančit s mužem, tak proč bys nemohl?" Jungkook si byl jistý, že Hoseoka tato slova potěší. Nedávalo mu smysl, proč by se držel zpátky od něčeho, co ho baví.

„Takhle jsem se nad tím nezamyslel... ale líbí se mi to," Hoseokovi se ve tváři znovu rozzářilo to nejupřímnější nadšení a poté se po Jungkookovi lišácky ohlédl. „Mohl bych tě teda požádat o tanec?"

Ano, měl to čekat. I tak ho tento dotaz mírně zaskočil a dal to najevo i ve své tváři.

„Žádný strach. Umím ženské kroky," mrkl Hoseok, čemuž se Jungkook musel rozesmát. I tak málo ho nakonec přesvědčilo k tomu, aby na tanec přikývl. Však kdo by ho mohl soudit, že si chce zatančit s jejich pohledným hostitelem?

❆

Prázdná místnost se stala jeho pravidelným nočním příbytkem. Každou noc zamířil skrz chodby do pokoje bez nábytku, plného stejných lidí, jako byl on sám. Noc za nocí se dozvídal víc a víc o svých společnících, poslouchal jejich trápení i příběhy.

Každá noc byla ve své podstatě stejná a zároveň tolik jiná. Jungkook poslouchal a jen málokdy vyprávěl. Jménem znal už všechny své společníky. Nejčastěji ale sedával mezi Taeyangem a Minri, s nimiž se také nejvíce spřátelil.

Oba mu povídali o tom, jak se dostali na večírek. Taeyang, muž o devět let starší než Jungkook, mu povídal o tom, že do sídla přišel před třemi lety, když jeden jeho kamarád dostal pozvánku. Slíbil své ženě, že jen doprovodí svého přítele a brzy se vrátí, aby spolu mohli Vánoce oslavit. Nestalo se.

Minri, dívku o dva roky mladší, než byl Jungkook, pozvala Yeonja. Rodiče jí nechtěli pustit, ona si však postavila hlavu a prchla ve večerních šatech a podpatcích z domu. Netušila však, že bez rodičů stráví celý rok a možná ještě víc.

Příběhy ostatních byly více méně podobné. Někoho pozvali přátelé, jiné zase partneři. Nebylo tedy divu, že museli každý večer zapít litry čaje a povídat si o veselejších tématech. A to byla většinou Jungkookova část. Povídal jim, co bylo nového tam venku, mluvil o nových vynálezech i lidech, se kterými se potkal při svých studiích.

Povídali si také o svých nadějích. Naděje na zlomení kletby a návrat domů. Nejnovějším zdrojem naděje byl také Jungkook. Strávil v sídle mocného čaroděje jen dva měsíce, i tak na něj kletba již spoustu dní neměla tak velký účinek, jako na ostatní hosty. Dokázal si vzpomínat na celé večery, poskládat jeden za druhým a to mohlo ukazovat na fakt, že kletba slábla.

To mohla a nemusela být pravda. Minna však říkala, že je to nejpravděpodobnější možnost. O jejich časové smyčce věděla ze všech nejlépe a proto jí Jungkook v této věci věřil.

Někdy ho ale znovu překvapovalo, jak dlouho všechny informace lidé kolem něj získávali.

Přišlo mu to šílené. Někteří zde byli měsíce, jiní zase roky. A značná část i deset let nebo více. Jak bylo vůbec možné, že zde vydrželi tak dlouho? Jak jen mohli tito lidé vydržet ve věčně opakujících se večerech bez jediného dne?

V mysli se mu vynořila vzpomínka na druhý večer v jejich společnosti, kdy Minna vyprávěla o jiných lidech. Byla jednou z těch, co navštívila nejvíce vánočních večírků, tolik, že by je ani nedokázala spočítat. Byli zde ale i lidé před ní. Vyprávěla, že všichni pomalu ale jistě mizeli. Umírali.

Jeden z nich dokonce zemřel přímo na plese. Minna přiznávala, že si z toho konkrétního večera mnoho nepamatuje.

Jungkook si prohrábl černé kadeře a rozhlédl se po přítomných. Všichni zde pomalu stárli a umírali. Byli vyčerpaní, nedokázali se ovšem bránit čarodějovu vlivu, nadále navštěvovali grandiózní večírky a i přes vnitřní vyčerpání byli kletbou nuceni se bavit, pít a jíst.

Nechtěl zažít nic z toho, o čem Minna vyprávěla. Jediná cesta ven byla ovšem skrz zlomení kletby. A to byl herkulovský úkol, na nějž si nikdo z nich netroufal. Prozatím.

❆

Večery utíkaly jeden za druhým a Jungkook si dokázal stále lépe uvědomovat sama sebe. Každý večer se nechal unášet motivy večerů, neprozrazoval ale Mingyuovi ani nikomu jinému, že od doby, kdy prvně překročil práh sídla, uběhly již dva dlouhé měsíce. Nebylo by to k ničemu. Buď by tím jen vzbudil rozruch, nebo by se mu Mingyu vysmál, že si na něj zase vymýšlí nějaké žerty.

Budil se každou noc a každou noc také strávil se svými přáteli. Jejich povídání bylo v mnoha případech mírně depresivní. Jungkook jejich příběhy slýchal rád, ačkoliv se stále opakovaly a sám vzpomínal a doufal. Doufal v odchod z nekončícího večírku a falešných hodů.

Na plese si všímal stále více neopravdových tváří, nepřítomných úsměvů i neopravdového veselí. Všichni lidé kolem něj, včetně mužů a žen, s nimiž trávil své bezesné noci, působili jako loutky, jen tahané loutkářem za neviditelné nitky, aby dělali každý večer to samé a nepřestávali se usmívat a smát. Všichni byli v zásadě stejní. Žádný rozhovor se nelišil od druhého, žádné gesto nebylo dostatečně osobité.

A mezi těmito loutkami, vyhaslými dušemi potlačovanými kouzlem stáli Jungkook a pan Jung. Jediné upřímné tváře v celé síni, netající se svými emocemi, ani svou touhou. Černovlasý mladík s ním občas hovořil, jindy s ním dokonce znovu tančil. Mluvil s ním klidně i celé hodiny, poslouchal ho a sám mluvil. Nevěděl, zda za to může rudovláskův šarm, nebo kletba kolem nich, ale zkrátka mu nikdy nedokázal a nechtěl říct ne.

Hlídací psi o něj zájem nejevili. Nevšímali si ho, byl pro ně jen další ovečkou v davu, nic a nikdo zajímavý. Za to pan Jung jeho společnost vyhledával každý večer. Snažil se vždy Jungkooka rozesmát a pobavit. Černovlásek nevěděl, co si o jeho počínání myslet a jen snažně doufal, že si nevšiml, jak odlišné je jeho chování od ostatních.

Pan Jung, nebo Hoseok, jak se mu toho určitého večera představil, ho vyhledal i na tomto plese. A tak jako každý večer ho Jungkook přívětivě pozdravil.

„Bavíš se, Jungkooku?" promluvil Hoseok s tím kouzelným úsměvem na tváři. Působil jako přítulné koťátko, které právě našlo svého oblíbeného člověka.

„Jak bych nemohl, pane Jungu," odpověděl Jungkook. Každý večer ho znovu označoval jako pana Junga. V jistých chvílích si sice už i na večírcích dokázal rozpomenout na to, že zde není poprvé, jakmile se ale ocitl v Hoseokově přítomnosti, dokázal myslet jen na současnost.

„Hoseoku," opravil ho se smíchem rudovlásek a s ladnou otočkou se postavil vedle něj. „Některým lidem nebývá z tak velké společnosti příjemně. A mě jde hlavně o váš komfort. Chci, abyste se tady cítili útulně a pocítili co nejlépe toho krásného ducha Vánoc," Hoseok se rozplýval jako turecký med na jazyku, prohlížel si celou síň, než jeho pohled padl na Jungkooka. Černovlásek mu pohled oplatil.

Ty světlehnědé oči na něj už neměli zdaleka takový vliv, jako před několika týdny. Tehdy jeho kletbou ovlivněná mysl nebyla schopná odolat, nebyla schopná se bránit silnému vlivu osoby s čarovnou mocí, v hlavě měl úplně prázdno. V tuto chvíli cítil tahání loutkářových nitek ve své mysli, ale dokázal jim odolat a činit dle vlastních rozhodnutí.

„To není můj případ. Jsem zvyklý na hodně lidí," Jungkook zavrtěl hlavou.

„I tak mi přijdeš poněkud nejistý. Pokud bys přeci jen raději šel jinam... nevím, mohl bych ti ukázat svou sbírku dalekohledů? Vypadáš jako někdo, koho by to zajímalo," Hoseok vypadal nadšeně ze svého nápadu, jelikož si hned na to poskočil jako neposedný psíček. Jungkook zaujatě vykulil oči.

„Sbírku dalekohledů?" podivil se Jungkook, než se tiše zasmál. Muž před ním sbíral dalekohledy a to černovláskovi přišlo tak neskutečně zvláštní, až to bylo poměrně roztomilé.

„Ano! Pokud bys ale raději zůstal tady... nemám námitky," ujistil ho Hoseok. Jungkook se nadechoval k odpovědi, v hlavě se mu však objevila dvě slova, která ho donutila k tomu, aby ji ještě zvážil.

Narušení rutiny. Jedna z možností, kterou zvažovali po nocích. Jungkook se ještě neseznámil s Minri a Yeonjou, tudíž by jeho odchod zabránil vyplnění jeho pravidelných motivů.

„Možná máš pravdu, Hoseoku... je tu hluk. Asi bych radši šel pryč," přikývl Jungkook a Hoseokova tvář se rozzářila.

„Páni, opravdu jsem nečekal, že přijmeš. Ale moc mě to těší! Ani nevíš, jak dlouho jsem je nikomu neukázal," Hoseok nadšeně brebentil, působil téměř jako nadšené dítě mluvící o svém zájmu. Hned Jungkookovi ukázal cestu a energickým krokem se vydal skrz síň, nahoru po schodech a poté nekonečnými uličkami a chodbičkami svého sídla.

Bylo téměř neuvěřitelné, že dokázal neustále o něčem povídat. Působil vesele a natěšeně a Jungkookovi to přišlo rozkošné. Klusal za smějícím se Hoseokem a sám se musel široce usmívat.

Skrz úzkou uličku se promotali až do jedné z hlavních chodeb. Hoseok po něm spiklenecky mrknul, než pokračoval ke dveřím na konci velké chodby. Dvoukřídlé dveře z tmavého dřeva lemovaly dva malé jehličnany ve zdobených květináčích, oba pestře ozdobené. Jungkook se nad tím pozastavil, v hlavě mu prolétla myšlenka, že jejich hostitel nejspíš doopravdy zbožňoval Vánoce.

Hoseok s lišáckým úsměvem otevřel obě křídla mohutných dveří a Jungkook mohl konečně spatřit místa, která pán domu obýval. Již první místnost byla přímo dechberoucí. Prostorná knihovna s poličkami z tmavého dřeva, velké okno na konci místnosti a kulatý stůl uprostřed, z něhož však přes všechny knihy, malé váhy a další udělátka nebyla vidět ani tříska.

Jungkook pomalu vstoupil, ústa mírně otevřená nad tou podívanou, která se mu naskytla. Místnost působila útulně, malá křesílka kolem stolu přímo vybízela k posazení. Černovlásek se opatrnými kroky přesunul ke knihovně, očima přejížděl tituly. Některé byly nadepsané dokonce i v jiných jazycích, což Jungkooka zaujalo natolik, aby jednu vytáhl z poličky a prohlédl si neznámá slova uvnitř.

Hoseok ho sledoval s úsměvem, sám stál pohodlně opřený o dveřní rám, než si něco uvědomil.

„Ah... asi jsem to tu měl nejdřív poklidit... nejsem zvyklý, že by sem někdo chodil, můj ty bože, jsem to ale hlava děravá," brblal a v rychlosti začal zakládat knihy, poklízet rýsovací potřeby a listy papíru ze stolu.

„Ale to je v pořádku..." zamumlal Jungkook a koutkem oka zachytil lehké červené světlo. Poplašeně otočil hlavu. Očima vyhledal Hoseoka, který zběsile poklízel stůl, tu a tam máchl rukou, čímž donutil pravítka, aby se sama za doprovodu lehkého rudého světla uklidila na svá místa.

Jungkook to ohromeně pozoroval. I ve svém stavu si moc dobře pamatoval, že je Hoseok čarodějem, nečekal ovšem, že by to rudovlásek dával tak bezstarostně na obdiv. Opatrně odložil knihu na stůl a pozoroval lehké rudé světlo objímající očarované předměty.

Rudovlásek měl díky kouzlům brzy hotovo a znovu svou pozornost věnoval hostovi. Vzhlédl k Jungkookově zmatené tváři, načež mu pomatený výraz oplatil, jelikož nechápal, z jakého důvodu se na něj Jungkook tak ksichtí. Uvědomění ho dohnalo až po několika sekundách, načež se nejistě pousmál.

„Ah, tohle jo... nerad ukazuju, že tohle dokážu... víš, lidé se často bojí neznámého a tohle," Hoseok mávl rukama, čímž donutil posledních pár knih, aby ze stolu zalétly zpět na svá místa. „Zkrátka hodně lidí znervózňuje. Ale občas si ani neuvědomím, že to používám... hlavně když jsem nervózní."

Jungkook zíral na čaroděje, jak bez ostychu předvádí své umění. Nejspíš na sobě dal až příliš znát svůj údiv, protože k němu Hoseok ihned přicupital a se smíchem mu ukazoval své ruce.

„Ale to nic, opravdu! Je to neškodný, umím jen pár pouťových triků. Zvedat věci, nechat je mizet, vyčarovat světlo, nebo květiny, když mám dobrý den, tak se mi povede i něco složitějšího, ale jinak jsem opravdu nemožný. Neměl jsem nikoho, kdo by mě naučil víc, víš," Hoseok mluvit stále stejně vesele a bezstarostně, jako by mluvil o počasí.

„Nah, ale nechme řečích o magii. Stejně nevypadáš, že by tě ta konverzace bavila. Pojď tudy, ukážu ti to tady," Hoseok ho čapl za ruku a vedl ho skrz dveře do druhé místnosti. Ta byla o poznání plnější, bylo v ní mnoho pečlivě vyřezaného nábytku, pohodlný gaučík, absolutní korunou však byl výklenek plný mnoha dalekohledů.

Hoseok po něm kývl a zavedl ho až do výklenku. Bylo z něj vidět daleko na lesy, na rozlehlé pozemky i na nebe plné huňatých mráčků.

„Kdyby bylo lepší počasí, viděli bychom skrz ně všechny hvězdy na obloze. Takhle ale bohužel neuvidíme nic... hah, to je trapas, přivedl jsem tě sem, abych ti ukázal hvězdy a nedošlo mi, jak je venku. Hm, mohl bych ti alespoň nabídnout čaj? Sice neuvidíme hvězdy, ale i tak je odtud hezký výhled," Hoseok pořád brebentil a nabídl Jungkookovi jedno z pohodlných křesílek u dalekohledů. Černovlásek nic nenamítal, stále trochu překvapený z Hoseokovy nekončící energie. Vlastně to ale byla příjemná změna.

Brzy již oba seděli v pohodlných křesílkách a popíjeli jahodový čaj. Hoseok celou dobu něco brebentil a Jungkook ho rád poslouchal. Jeho zájem se ještě více prohloubil, když Hoseok začal mluvit o svých bálech.

„Plesy vlastně pořádám už hodně dlouho. A nesmírně mě těší, že stále přichází tolik lidí! Někteří tu dokonce zůstávaj. Někdo by to možná označil za vlezlost, ale já jsem rád. Nerad bývám sám..." až tato slova, pronesená se vší veselostí, Jungkooka neuvěřitelně rozzlobila.

Pomalu se ohlédl po Hoseokovi a prohlédl si jeho tvář. Rudovlásek se široce usmíval, vypadal jako nadšené dítě, ve světlých očích čiré potěšení.

V Jungkookovi se zvedl hněv. Měl to snad být čarodějův výsměch? Užíval si snad, že mohl ve svém sídle držet lidi zamčené, bez možnosti úniku? Zprudka se zvedl z křesílka, až ho shodil na zem, na uších pocítil pocit, jako by mu z nich někdo sundal klapky.

Hoseok na něj překvapeně zíral.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?" dokázal ze sebe Jungkook dostat, a když Hoseok nedokázal přes zaskočení vydat ani hlásku, černovlásek se nevěřícně uchechtl. „To si doopravdy myslíš, že by sem lidi denně chodili na vánoční plesy, že by tady dobrovolně zůstávali a ani si nevzpomněli na svoje rodiny?"

Místnost jako by potemněla, rudovlásek zíral na svého společníka jako na zjevení. Jungkook ale neměl dost. Chtělo se mu křičet na ignorantského čaroděje, zaslepeného jen svým vlastním dobrem.

„Ty lidi tady nechtěj být, Hoseoku. Oni tu musej být! Jsou k tomu přinucený, nejsou tu z vlastního rozhodnutí. Nemůžou odtud odejít, protože jim v tom brání tvoje kletba. Tvoje kletba!" Jungkook musel ta slova zopakovat, téměř křičel a čaroděj působil menší a menší.

„Moje... kletba?" kuňkl Hoseok, než se také postavil do stoje, nejspíš, aby se pokusil Jungkooka uklidnit. „O čem to mluvíš? Já nemám takovou moc! Nic takovýho nedokážu!"

Hoseokova tvář vypadala ustrašeně a jeho hlas se mírně třásl. Jungkook s ním ale nedokázal mít soucit.

„Ale ano, dokážeš. Co jinýho si myslíš, že je tu drží? Dám ti nápovědu, tvoje přítomnost to není," Jungkook viděl v rudovláskových očích bolest, o tu se ale nezajímal. Ten muž před ním držel ve svém domě dvě stovky lidí, kteří tam nepatřili. Byli vytrženi od všeho, co znali a to nesmělo pokračovat. A proto Jungkook vytáhl k útoku. „Umíraj. Všichni tady, do hajzlu, umíraj, mezitím co ty si hraješ na veselej večírek. Jsou vyčerpaný, nechtěj pít, nechtěj slavit, chtěj jenom domů za svejma rodinama. Zamyslel ses nad tím někdy vůbec? Kterej člověk při normálním rozumu by vůbec šel na Vánoce pryč od svý rodiny?"

Hoseok němě otevřel pusu, než jí zase zavřel, přehlcený vším, co mu Jungkook říkal. Rudé vlasy jako by nabraly tmavší barvu, v temném pokoji působily téměř jako černé. Jungkook také cítil, jak se na něj přelévá zmatení a smutek toho muže, ale jeho vlastní zloba byl v tu chvíli silnější.

„Odvolej tu kletbu," nařídil mu Jungkook, mysl zastíněnou hněvem. „Odvolej jí!"

Rudovlásek neodpovídal, jen se jako domeček z karet zhroutil zpátky do křesílka a rukama se chytil za čelo. Byl na něj přímo žalostný pohled.

Černovlásek na něj ale nestihl dále naléhat, z chodby zaslechl hluk a kroky. Zmateně vzhlédl k druhým tmavým dveřím, které se hned na to rozrazily dokořán.

Stáli v nich oni. Všichni černovlasí, v těch černočerných očích hněv podobný tomu Jungkookovu. Seokjin v čele, za ním Chaewon a Chaeyoung, Hyunjin s Yeosangem hned za nimi.

„Všechno zničí," zašeptal Seokjin, v přenádherné tváři napjaté svaly a zuby zatnuté. Jungkook na něj nemusel zírat dlouho, aby mu došlo, že si s ním nejspíš nechtějí popít čaj.

V poslední sekundě věnoval ještě jeden pohled Hoseokovi skroucenému v křesle, jak s vytřeštěnýma očima hledí ven z okna. Nemohl mu ale darovat více pozornosti. V rychlosti se otočil a rozeběhl se pryč. Slyšel za sebou povyk a dusot dalších nohou, ale neohlížel se, vyřítil se druhými dveřmi, prolétl knihovnou, než uháněl pryč skrz chodby.

Slyšel za sebou Hoseokův křik i nadávání hlídacích psů.

Jak přišli na to, že Jungkook hovořil s Hoseokem v jeho pokojích? Přivolal je snad sám Hoseok, když cítil, že mu teče do bot?

Na uších opět pocítil ten podivný pocit, jako by mu někdo nasazoval klapky. Ani to ho nedonutilo zastavit, naopak, jen kvůli tomu zrychlil. Kdo ví, jaká kouzla se mu lepila na paty nyní.

Stěny dlouhých chodeb kolem něj potemněly, za okny řádila sněhová vichřice. Jungkookovi došlo, že něco řádně posral. Rozhněval čaroděje, který ovládal svými schopnostmi celé okolí.

Ne, to nebyla jeho moc, co ovládalo tohle místo. Byly to emoce, každá jedna, kterou Hoseok cítil, dokázala obrátit sídlo i pozemky naruby.

To nebylo dobré.

Zaslechl za sebou zběsilé nadávání, které si mezi sebou vyměňovali strážci, v plicích ho řezalo, ale on nezpomalil. Moc dobře věděl, že musel zmizet. A to se nejlépe dělá v davu.

Podle paměti zahnul za roh, kde ho pohltila černočerná tma, on se ale řítil dál, bez tušení, kam vlastně míří. Ani tato divná skutečnost ho nedonutila zastavit. Takové čáry na něj byly krátké. Na tmu už byl dávno zvyklý.

Více ho zasáhl až další vjem, kvůli němuž se mu málem podlomily nohy. Ve vlastním hrdle pocítil smutek. Byl to srdcervoucí, nekonečný žal, který se mu zařízl do hrudi jako ostří meče. Co mělo být zas tohle?

Před očima se mu vynořil Hoseok. Jungkook úlekem odskočil a prohlédl si čaroděje.

Nebyl to opravdový Hoseok. Tohle byla podivná vidina a Jungkook si byl jistý, že za ni může kletba, která stále objímala sídlo i Jungkookovu mysl. I ten smutek, který ho stále pohlcoval, musel patřit Hoseokovi.

Černovlásek zpomalil do klusu a zaměřil se na vidinu. Skutečně to byl Hoseok. Stál v divokém dešti bez deštníku a shlížel k zemi. Jungkook si až díky žalu, který pociťoval, uvědomil, že shlížel na hroby těch, které měl na světě nejradši. Na své mrtvé přátele, jejichž lidské životy byly o moc kratší, než ten čarodějův.

Vidina zmizela a o pár metrů dál se objevila další. Hoseok stál ve svém sídle, v prázdném sále a shlížel z balkonu na prázdný parket. Po jeho tvářích stékaly slzy a něco šeptal. Jungkook se klusem dostal blíž, díky čemuž byl schopný zaslechnout, co čaroděj říká.

„Nikdo nepřišel," šeptal, než se hořce zasmál. „Co sis myslel? Lidé tě už dávno nemají rádi. Oni už nepřijdou a nikdo jinej taky ne. Budeš navždycky sám, Hoseoku," rukama se opřel o zábradlí balkónu a nahlas vzlykl. Jungkook z oné vzpomínky ucítil, jak se vzduch zachvěl.

Hoseok ztěžka dýchal a za jeho zády se vynořil stín. Pohladil čaroděje po zádech, vedle jeho ruky s dlouhými černými nehty se objevily ještě další čtyři.

Pět stínů získalo pět přenádherných tváří, pět masek, které měly zakrývat zrůdné duše stvořené ze žalu a samoty.

„Vždyť nejsi sám," špitl první ze stínů, na nádherné tváři jízlivý úsměv, který nemohl patřit nikomu jinému, než Seokjinovi.

„A nikdy už nebudeš," přisliboval jemný hlas a Jungkook v něm poznal Yeosanga.

„Podívej," ozval se třetí hlas a Chaeyoung se v rukou objevily pečlivě složené papíry nadepsané elegantním písmem. Pozvánky. „Zítra jsou Vánoce, Hoseoku. Přijde spousta lidí," Chaeyoung se sladce usmívala, elegantní ručkou pohladila čaroděje po tváři a setřela mu slzy.

V den, kdy Hoseok vytvořil onu smyčku večerů, vytvořil nechtěně i pět bytostí plných zlých úmyslů. Jungkook viděl jejich jízlivé úsměvy, viděl jak si mnou ruce za Hoseokovými zády.

Černovlásek se znovu rozeběhl, tentokrát nedbal na vzpomínky, které míjel. Míjel plesy, jeden za druhým, večer za večerem, proplétal se mezi hosty, kteří v sídle již dávno nebyli. Probíhal skrz světlo i tmu, viděl strážné psi, jak sedí v pohodlných křeslech a smějí se, před jejich trůny všichni lidé, nad kterými kletba zvítězila.

Rozrazil poslední dveře a do očí ho praštilo světlo tak prudké, že se mohlo jednat jen o to opravdové.

Stál na balkónu a hleděl na stále probíhající ples. Ano, tohle byl současný ples, stejný jako všechny předešlé a přes to Jungkook cítil, že je to ten opravdový.

Ohlédl se a skrz otevřené dveře viděl strážce. Šli, neběželi za ním, hráli si s ním jako kočky s myší a sledovali ho, jestli jim zvládne utéct.

Znovu vyrazil, utíkal dolů po levém schodišti, strkal do ostatních hostů a nevšímal si jejich zmatených pohledů ani rozlíceného nadávání. Jeho hlavním cílem bylo uniknout pětici strážných psů, temných stvoření se schopností jedině škodit.

Proplétal se davem, zrychleně dýchal a rozhlížel se, kudy může utíkat dál.

Jeho pohled se spojil s Mingyuovým. Jungkook netušil, proč ho tak moc zaskočilo, že se na něj jeho nejlepší přítel dívá, ale pocítil v hrudi ostrou bolest.

Mingyu vypadal vyčerpaně. Jeho tvář byla unavená, úsměv povadlý a ramena měl povislá. Působil stejně jako ostatní kolem. Živě a zároveň ne. Jen jeho oči vypadaly alespoň podobně jako dříve. Viděl v nich zmatenou otázku na to, co Jungkook vyváděl.

Jungkooka zezadu sejmula cizí síla a shodila ho na zem. Byl to Hyunjin, tyčil se nad ním, levou nohou ho držel připíchnutého na zemi. Chvíle černovláskovy nepozornosti mu dala příležitost ho srazit na naleštěnou podlahu.

„Myslel sis, že tě zachrání, když budeš mezi lidma? Hlupáku," uchechtl se stín a čapl Jungkooka za vlasy. „Klidně se tě zbavíme hned tady, tyhle idioti nejsou překážka. Oni znovu zapomenou. Už si na tebe ani na tvůj konec nikdo ani nevzpomene."

„Takže tvoje snaha přišla vniveč," zasmála se Chaewon. „Ale takový pokusy tu nevidíme prvně. Je to zábava, když si červ myslí, že pokoří lva," vysmívala se.

Strážci kolem něj skutečně obcházeli jako lvi kolem kořisti, nevěnovali ani špetku pozornosti vyděšenému davu kolem. Všichni hosté stáli v bezpečné vzdálenosti, všichni však věnovali pozornost jim.

„Přestaňte si s ním hrát," ozval se chladný hlas Seokjina. Jungkook ho viděl koutkem oka. První stín se nesl jako pán celého vesmíru, namyšlený a opilý svou další výhrou. „Seberte ho a jděte," přikázal, než se pousmál. „Chaeyoung, dělej si s ním, co se ti jen zlíbí."

Do té chvíle mlčící černovlásce se na tváři rozlil zvrhlý úsměv. Kdyby Jungkookovo srdce nebilo jako o závod už z toho vyčerpávajícího běhu, nejspíš by ho adrenalin rozpumpoval jen z toho zazubení.

Yeosang a Hyunjin zvedli zmítajícího se Jungkooka. Snažil se od nich dostat různým házením a vzpíráním, ovšem skrz ocelový stisk dvou strážců neměl žádnou šanci. Byl tedy nucen čelit tváří v tvář Seokjinovi, který se samolibě ušklíbal.

„Ubohý dítě jako ty nemá šanci zničit náš ráj," zašeptal s tím okouzlujícím úsměvem, než se napřáhl a vrazil Jungkookovi pěstí do obličeje. Jungkookova hlava odlétla na stranu.

„Já ne..." dostal ze sebe Jungkook skrz těžký dech, když si všiml lehké červené mlhy u Seokjinových kotníků a odhodlal se k tomu, aby k němu znovu vzhlédl. „... ale váš stvořitel ano."

Všechny pohledy padly na balkon, na němž se tyčil čaroděj v celé své kráse.

„Co-" stihl Seokjin zaklít, než ho pohltila rudá mlha.

Hoseok bolestně zavřel oči a vzpřáhl ruce, rychlým pohybem je dal k sobě a od sebe. Jungkook ucítil stejnou vlnu, kterou pocítil ve vzpomínce. Její prudkost strhla zábradlí balkonu a vysklila všechna obrovská okna v sále.

Hosté se zmateně obraceli za zvukem tříštícího se skla, jejich pozornost ovšem získalo něco o moc více šokujícího, než bylo rozbité sklo.

Vycházející slunce za vysklenými stěnami je svými paprsky pohladilo po tvářích a vítalo je do nového dne, toho, na nějž někteří čekali měsíce a jiní léta. Shlíželo na ně z oblohy a vkládalo nové světlo do jejich životů, vracelo vzpomínky na jejich minulost a probouzelo dávno ztracené vášně a ambice.

Kletba byla zlomena.

„Moji drazí přátelé," ozval se za jejich zády hlas, tichý jako klidný větřík, i tak velmi dobře slyšitelný všemi přítomnými. Jungkook se ohlédl, jen aby čelil čarodějovým hnědým očím. Hoseok se odmlčel, ve chvíli ticha se zahleděl do očí nebojácného černovláska, který do jeho myšlení konečně po dlouhých letech vnesl skutečnost.

„Omluva by pro vás nebyla dostatečnou... a tak prosím, všichni, přijměte na vánoční jitro jeden můj dar... slibte mi, že po jeho obdržení budete šťastní. Tak šťastní, jak to jen jde," Hoseok na ně shlížel z malého balkónku bez zábradlí, jedním krokem vstoupil do prázdna a ladně se snesl níž, aby jim mohl být blíže, ale aby na něj stále dobře viděli.

Tváře kolem Jungkooka byly zmatené, rozzuřené, plné zármutku i nejistoty, jak si hosté začínali uvědomovat, co se vlastně stalo. Všichni do jednoho sledovali čaroděje v pestrobarevném obleku a jeho ruce, jež nad ně v tu chvíli natáhl.

„Zapomeňte, moji drazí," špitl Hoseok a musel zavřít oči, aby si nikdo nevšiml, že se mu zalévají slzami. „Zapomeňte a vraťte se do dnů, kdy vás moji strážci vytrhli z reality. Odpusťte mi mojí sobeckost, odpusťte mi mou hloupou tužbu. Jen se vraťte tam, kam patříte, do dnů, kdy vám bylo nejlépe a do let, v nichž vás vaši blízcí viděli naposledy. Vzpomínku na vás... budu mít vždy v srdci. V mojí paměti budete zářit jako nejjasnější hvězdy a to navěky, ačkoliv už mě nebudete znát," Hoseok se smutně usmíval, k jeho hostům se připlížilo lehké rudé světlo a pomalu je objalo jako teploučká náruč domova.

První zmizela Minna, po ní Hajoon a po nich další a další. Jeden za druhým se vytráceli, Jungkook slyšel tiché hlasy jejich rodin, matek a otců, manželů i manželek, přátel i dětí. Slyšel smích a brebentění a sám se musel usmívat nad tím, že se znovu shledali.

Věděl, že si ho jeho přátelé, které potkal v sídle, nebudou pamatovat. A přesto byl šťastný, že mohou být znovu tam, kam patří. Taeyang se vrátí za svou ženou, Minri za svými rodiči, Minna za svými dětmi a to bylo vše, na čem záleželo.

Poslední pohlcený rudým světlem byl Mingyu. Oni dva byli poslední, kteří přijali pozvánku do Hoseokova sídla a také jako poslední odcházeli. Jakmile zmizel Mingyu, Jungkook zavřel oči, věděl, že je načase tento dům opustit.

Bude to bolet? Nebo se jen probudí jako ze zvláštního snu a bude o něm vyprávět Mingyuovi?

Po tváři ho pohladily studené prsty a tento jemný dotek ho přiměl znovu otevřít oči.

Dále stál v sále prosvíceném zimním sluncem, naproti čarodějovi, který na něj hleděl očima plnýma slz, avšak s malým úsměvem na tváři.

„Takhle je to správně," špitl Hoseok, jako by to neříkal jemu, ale sobě. Nedíval se mu do tváře, nejspíš kvůli studu a zármutku, který ho pohlcoval. „Nikdo by si neměl nárokovat, co mu nikdy nepatřilo. Já si nezasloužil jejich přátelství, ani jejich přítomnost," jeho hlas se malinko klepal, proto si rudovlasý čaroděj dopřál hluboký nádech a dlouhý výdech. Poté se konečně odhodlal k tomu, aby vzhlédl k černovlasému mladíkovi.

„Děkuji, že jsi mi otevřel oči a přiměl mě konečně vidět pravdu. Kvůli... ne, díky tobě jsem si uvědomil, co jsem udělal a co dělali moji strážci. Omlouvám se za všechnu škodu, kterou jsem způsobil..." Hoseok kývl uctivě hlavou v omluvném gestu a stáhl svou ledovou ruku z Jungkookovy tváře.

Mladík před sebou konečně viděl jeho pravou tvář. Léta starou bytost plnou žalu a osamění, kvůli kterým se snažil obklopit lidmi a cítit alespoň jejich přítomnost, bez myšlenky na to, že ublíží právě těm, o něž se chtěl starat. Nebyl to ale on, kdo byl zdrojem vší té mizérie. Jeho strážci ho léta krmili povídačkami, přesvědčovali ho o nepravdách a ujišťovali ho, že je jen slabým kouzelníčkem. Hoseok měl svá provinění, myslel však vždy jen na dobro.

Jungkook nevěděl, jestli je správná volba čaroději odpustit, i tak si k sobě černovlasého muže opatrně přitáhl do něžného objetí. K jeho překvapení se Hoseok ihned přivinul a stiskl ho tak pevně, jako by snad nevěřil, že ho může doopravdy držet ve své náruči. Z toho objetí Jungkook cítil, že ho již dlouhá léta nikdo neobjal a tento fakt čaroděje vnitřně trýznil tak dlouho, až si ho ani neuvědomoval.

„Ani tebe tu ale nemůžu dál držet," zamumlal po chvíli, kdy jen v tichu stáli v pevném objetí. O krok ustoupil a Jungkooka si celého prohlédl.

„Nedržíš mě tu," zamumlal Jungkook. Viděl jeho vzpomínky. Věděl, čím si Hoseok prošel a ta část z něj, která k čaroději chovala sympatie, nechtěla, aby byl znovu sám.

„Nepokoušej se mě uchlácholit, Jungkookie. Držím tě tu stejně, jako všechny ostatní a stejně jako u nich, i tebe musím nechat jít. Určitě na tebe čeká spousta lidí, mnoho přátel a rodina," Hoseok pohledem cestoval přes jeho tvář a špičkami prstů odhrnul Jungkookovi vlasy z čela, jako by potřeboval vidět každý kousek jeho tváře.

„Ale... co bude s tebou? Budeš zase sám?" Jungkook věděl, že samota dohnala čaroděje k prvnímu zoufalému činu a nebyl si jistý, jestli ho k něčemu podobnému nedožene podruhé.

Hoseok mu ale jen věnoval svůj okouzlující úsměv, konečně plný upřímné radosti a v očích se mu lišácky zalesklo. Jungkook si ho nechápavě prohlédl.

„Tentokrát už nebudu sám," špitl Hoseok a než se stihl mladík otázat, jak je to možné, zaslechl povyk z chodby. Do sálu se během chvíle vřítila jako roj včel skupinka pěti dětí, hlučících a smějících se. Jungkook nemohl uvěřit svým očím.

„To jsou-" vydechl nevěřícně, když se kolem něj ta malá smečka prohnala se smíchem a povykem.

„Moji strážci," odpověděl Hoseok s lehkým úsměvem. „Zrodili se z mého hněvu, smutku a samoty. Byla moje vina, že celé ty roky dělali zle a napomáhali téhle frašce. Bavili se nad tím, jak jsou lidé jednoduše ovladatelní, naivní a křehcí, jak si s nimi můžou hrát a ničit je. Teď už to vím... i oni si ale zaslouží jiný osud a ne trest. Proto jsem je proměnil v děti. Chci, aby poznali radost, smích a nikdy nebyli sami. Budou z nich jednou dobří lidé a společně snad už napravíme všechny škody, které jsme způsobili. Možná... možná znovu dělám chybu se svými kouzly, možná jim tím jenom uškodím, ale prozatím... prozatím je to nejlepší řešení, které mám. Nakonec si vzpomenou na všechno, ale chci je toho prozatím ušetřit. Nechci, aby žili s takovou váhou na ramenou, alespoň prozatím ne.

Vrátím nás také společně do dnů, kdy všechno tohle začalo. A uděláme vše pro to, abychom všechno napravili."

Jungkook ohromeně sledoval pětici rudovlasých dětí, jak po sobě hází sněhové koule, smějí se a dělají andílky ve sněhu. Byly to opravdové děti, čisté a nevinné. Zapomněly, že kdy byly škodolibými ďábly, radujícími se z ubohosti a neštěstí ostatních.

Hoseok je sledoval také, na tváři lehký úsměv a v něm špetka hrdosti. Náhle viděl svou pravou moc, když už nemusel udržovat obrovskou časovou smyčku.

„Chtěl jsem, abys to věděl, ačkoliv už tě to nebude muset trápit," čaroděj ho opatrně vzal za ruce a spojil s ním pohled.

„Nechci na tebe zapomenout," oba se zarazili nad naléhavostí v jeho hlase. Po dlouhých sekundách se Hoseok jen rozesmál a mladíka pohladil palci po hřbetech rukou.

„Žádný strach, Jungkookie. Až sám napravím svoje prohřešky, možná osud znovu svede naše cesty dohromady," špitl Hoseok s tím stejným lišáckým úsměvem, než se Jungkook ponořil do moře červené mlhy a jeho mysl pohltila tma plná snů o nekončících plesech a přátel, kteří si nyní u svých rodin užívali vánočních svátků.

Nesl si s sebou zpět ale slib. Pokud to osud uzná za vhodné, znovu potká rudovlasého čaroděje s živou jiskrou a láskou k lidem tak velkou, až kvůli ní byl schopen nejsilnějšího kouzla svého života.