Jméno: Anonymní Holčena
Wattpad: anonymni_holcena
Zvolené téma: Poslední Vánoce
Název povídky: Jen pět dní
Skupina: BTS
Pár: Yoongi/Hoseok
Počet slov: 15 214
Anotace: Dva chlapci, jedny Vánoce, jedna nemocnice a pět dní... co by se mohlo asi stát?

Text povídky:

,,Opravdu tam musím?" zamumlal černovlásek dost otráveným tónem, zatímco míjeli jeden nemocniční pokoj za druhým.

Jeho dotaz mířil k sestřičce v čisté bílé košili, dokonale vyžehlené. Byla hubená a opravdu krásná. Pevně držela madla invalidního vozíčku, na kterém chlapec seděl a vedla ho vpřed.

,,Ano, Yoongi, za pár dnů jsou Vánoce a nemocnice vám zařídila hezké dílničky. Na chvíli se uvolníš, možná se s někým seznámíš... uvidíš, bude tě to bavit," zahihňala se a jemně pohladila jeho hebké vlásky.

Yoongi jen zakoulel očima a bez jakékoli odpovědi dal tvrdohlavě ruce na svou hruď, do kříže.

Neměl náladu se s nikým vidět. Neměl náladu se socializovat. Neměl náladu na nějaké dílničky, ale hlavně neměl vánoční náladu.

Nikdo se mu nemohl divit. V nemocnici byl už téměř měsíc. Kromě pár samolepek na oknech bylo všechno depresivně bílé. Oschlé kytky na chodbách, ani obraz ředitele v jasně červeném rámu nenahradí vánoční barvy.

Letošní Vánoce pro něj změnily význam. Nechtěl je. Věděl, že jeho rodina na něj nemyslí a užívají si přípravy bez něj. Mohl se tvářit jak otráveně chtěl, ale bylo mu to líto, když ani přátelé za ním nechodili. Jediná výjimka byl jeho hyperaktivní kamarád Jimin. Narozdíl do ostatních mu aspoň jednou denně napsal a minimálně jednou týdně se stavil s čerstvými sušenkami.

Bohužel teď před Vánoci neměl čas. Nevyčítal mu nic, prostě to přijal, jak to bylo.

,,Rosie~ jsem unavený, nemůžeme to ještě otočit? Zajistím, aby ti Jimin příště donesl sušenky, když mě necháš jít spát," zafňukal, jako malé dítě.

Žena se jen zasmála: ,,Ale no tak, užiješ si to. Navíc je to jen na dvě hodinky, pak musíš jít na další vyšetření."

Poraženecky svěsil ramena a zadíval se na svůj odraz v zrcadle, které bylo přímo před ním. Nesnášel zrcadla ve výtahu. Ukazovalo jen odpornou pravdu.

Jeho tváře byly hubenější než bývaly, všechno staré oblečení mu padalo. Ztratil nejen motivaci do každodenního života, ale hlavně volnost. Nemohl nikam.

Jak patetické. Ještě před půl rokem by ho nenapadlo, že takto dopadne. Světle modré nemocniční úbor, bílé nazouváky a jako doplněk, invalidní vozík a žilní kanyla v ruce.

Byl rád že se dostal z lůžka na vozík. Nemohl se jen tak sbalit a odejít. Jako pták v bílé kleci, která byla perfektně vyčištěná dezinfekcí.

,,Slyšíš už ty koledy?" přerušila znovu jeho myšlenky.

Vrácení do reality to nebylo příjemné. Objevili se v obrovské společenské místnosti. Všude byly nalepená vánoční světýlka, ozdoby, dokonce i nějaké dětské kresby na oknech. Pobíhalo zde několik sestřiček, které se staraly o své pacienty a některé měly dokonce košile špinavé od barev, flitrů a třpytek. Věkové rozmezí bylo různé. Převládaly děti, ale našli se zde i senioři a dospělí. Všichni ve stejných róbách. Ani veselá vánoční hudba nedokázala přebít tu monotónní a depresivní atmosféru.

Po chvíli už seděl u stolů. Před ním několik plechů s nejlevnějším vánočním cukrovím, které měl zdobit kupovanými tubovými barvičkami.

,,Chvíli tě tu nechám. Až budeš chtít k jinému stolu, mávni na mě," usmála se a po jemném dotyku na rameni odběhla ke skupině sestřiček, které stály u oken.

Otráveně zakoulel očima a několik minut jen tupě zíral před sebe.

Kolik mi je? Pět? Tohle je potupný...

,,Um, hej, ty černovlasej" ozval se nějaký hlas. Zvedl hlavu a pohledem se setkal s hnědovlasým klukem, co seděl naproti němu.

Mohl mít kolem šestnácti let, což by znamenalo že byl stejně starý. Samozřejmě stejné nemocniční oblečení. Jeho vlasy byly lehce kudrnaté, oči mu zářily. Nezvykle na někoho, kdo trávil své Vánoce v nemocnici.

Jeho hlas ho však opět vytrhl z myšlenek: ,,Podal bys mi to černé zdobítko?"

Nechápavě naklonil hlavu, ale když viděl, že ukazoval k jeho dlani, pochopil. Přímo pod rukama měl to co potřeboval. Uchopil malou tubičku černé barvy a podal mu ji.

,,Díky," ušklíbl se a dál si vesele zdobil své cukroví.

Yoongi si nemohl pomoct, ale nedokázal z něj spustit oči. Měl výrazné, ale okouzlující rysy ve tváři.

Brunet po chvíli vycítil ten pár krásných hnědých očí a zvedl hlavu ,,Děje se něco?"

On jen zavrtěl hlavou a odvrátil pohled pryč. Cítil se trapně, že ho nachytal jak na něj koukal.

Druhý se chtěl vrátit ke zdobení, ale místo toho si ho začal prohlížet podobně, jako on před chvílí. Černé jemné vlásky, celkem hezky upravené, které ještě zdůrazňovaly bledost jeho tváře. Roztomilý nos, krásné plné rty a tmavá okouzlující očka. Také si všiml že nic netvořil, což bylo divné když byli na vánočních dílnách.

,,Chceš podat nějaký konkrétní tvar?" zeptal se po chvíli. Rád se seznamoval s novými lidmi a tento klučina vypadal dost zajímavě na to, aby se o konverzaci s ním ucházel.

,,Nemám chuť nic tvořit..." odpověděl jednoduše.

,,To já taky ne, ale sníst je, je velká motivace," zahihňal se a podal mu cukroví ve tvaru hvězdy. ,,Jen se do toho pusť, je to uklidňující"

Yoongi nejistě semkl rty. Nechtěl nic dělat. Původně měl v plánu pořádat stávku proti své účasti na téhle akci. Měl své důvody.

Nakonec vzal bílou tubu s cukrovou polevou a pokusil se tvar obtáhnout. Bohužel se mu velmi třepaly ruce. Obrys byl kostrbatý a spousta polevy skončila na podložce. Ne že by byl překvapený, ale byl z toho skleslý.

,,Hlavu vzhůru, ty barvy mají špatnou konzistenci, vůbec to není tvou rukou," ozval se brunet povzbudivě a podal mu červenou barvu, ,, a navíc stejně o nic nejde. Jen zabiješ čas a pak si smlsneš."

Opět zaváhal, ale barvu si vzal. Ten kluk byl zajímavý, ale nedokázal přesně popsat v čem.

,,Jinak já jsem Hoseok," představil se a přes stůl mu podal ruku. Yoongi ze slušnosti přijal.

,,Yoongi..."

Hoseok se spokojeně zatetelil. Způsob kterým mluvil byl roztomilý. Snažil se znít klidně, ale viděl, že byl nervózní. ,,Moc mě těší. Jak dlouho tu jsi?" zeptal se.

,,Měsíc, ty?"

,,Pár dní," odpověděl a položil ruce na stůl před sebe. ,,Proč jsi tu tak dlouho?"

Černovlásek krátce váhal ale nakonec se rozhodl odpovědět. ,,Ochabují mi končetiny a nikdo neví proč. Jen mě tahají po vyšetřeních ale zatím vlastně na nic nepřišli," odpověděl.

Hoseok si nemohl pomoct ale cítil k němu lítost. Věděl že ji nepotřeboval, že lítostí opovrhoval.

,,To mě mrzí. Já čekám na transplantaci srdce," řekl na oplátku aby vyrovnali účty.

,,Kdy máš termín?" zeptal se. Ne že by ho to tolik zajímalo, ale ta otázka z jeho úst vyklouzla sama.

Na to se brunet jen pobaveně uchechtl: ,,Nemám srdce, natožpak termín," odvětil a natáhl se pro nový kousek cukroví, který mohl začít zdobit.

Yoongi chápavě zakýval hlavou a chtěl pokračovat v naplňujícím koukání do zdi, ale nečekal že bude jejich konverzace pokračovat.

,,Je to tady celkem fajn nemyslíš? Když neslavíš s rodinou"

,,Za tebou rodina nechodí?" zeptal se překvapeně.

Brunet zavrtěl hlavou: ,,Jsem z dětského domova, nemám rodinu," řekl celkem klidně, jakoby to byla samozřejmost.

,,Chápu. Za mnou pro změnu nechodí. Čekám až se mě úplně zbaví," zamumlal Yoongi, zatímco si hrál s barevnou tubou. ,,Nesnáším Vánoce"

,,Nesnášíš Vánoce, nebo nesnášíš způsob jakým je slavíš?" zeptal se ho, čímž si konečně získal plnou černovláskovu pozornost.

Co to bylo za otázku a co tím myslel? On nesnášel Vánoce od jak živa. S rodinou je moc neslavili, protože si s ním nerozuměli a kamarádi mu to nikdy nenahradili. Ano, dávali si vánoční dárky, ale strávený čas nejde nahradit levným šamponem a vánočními ponožkami.

Díval se na něj jako na svatý obrázek, což přišlo brunetovi vtipné. Z určitého úhlu i roztomilé. Vypadal jako zmatené koťátko.

,,Nech to být," zasmál se a podal mu jeden svůj ozdobený kousek cukroví ,,radši ochutnej, ta poleva je opravdu dobrá"

Chvíli váhal, ale nakonec si ho vzal. Měl pravdu. Poleva byla sladká, což se dalo čekat. Jediné co mu však chybělo byla chuť k jídlu. Nechtěl být nezdvořilý, proto ten kousek snědl.

Seděli tam několik dalších minut, při kterých vedli docela přirozeně se rozvíjející konverzaci. U toho zdobili sladké, tedy Yoongi se snažil. Jak se zmínil, ztrácel cit v končetinách a manipulovat s tou malou tubičkou pro něj byl téměř nadlidský úkol.

Hoseok ho i přes to neustále chválil jako jeho vlastní bratr. Yoongi si nemohl pomoct, ale cítil jak jeho tváře sem tam chytily rudou barvičku.

,,Pojďme jinam, támhle to vypadá o něco zajímavěji!" vyhrkl Hoseok a ukázal na poloprázdný stůl na druhé straně.

Než se stihl menší vůbec vzpamatovat, brunet chytil madla jeho vozíku a dovezl ho ke stolku, který ho tak moc zaujal.

Vyráběly se zde čelenky. Seděly tu hlavně menší dívky, ale to Hoseok nebral jako překážku.

Yoongi byl docela otrávený že měl dělat další práci s jemnou motorikou. Na druhou stranu ho bavilo se zájmem sledovat, jak vyšší zaujatě tvořil papírovou čelenku. Připomínalo to kočičí ouška.

,,Nebudeš nic vyrábět?" vyrušil ho z jeho myšlenek.

,,Ne, nemám na to nervy," odpověděl a unaveně položil hlavu na stůl. Co by dal za krátký odpočinek. Věděl že druhý měl dost práce a zábavy, proto se rozhodl na chvíli zavřít oči.

Najednou však ucítil nějaký kontakt ve svých vlasech. Nemusel být Einstein, aby mu došlo co to bylo.

Zmateně zvedl pohled, ale když uviděl ten dokonalý a dojatý úsměv na jeho tváři, nedovolil si říct ani slovo.

,,Teď jsi pravé koťátko," zahihňal se a upravil jeho černé vlásky tak, aby byly papírová ouška vidět co nejlépe.

Jen je zkontroloval lehkým dotekem a sám se musel nepostřehnutelně pousmát. Nebyl si jistý proč, ale udělalo mu to docela radost, přestože by to nepřiznal. Už to byla doba co mu někdo něco vlastnoručně vyrobil.

,,Teď vypadám jakoby mi bylo pět..." zamumlal.

,,Nemáš mít tak kulaté roztomilé tvářičky," zahihňal se a jemně ho štípnul do tváře.

Černovlásek trošku zaraženě pootevřel ústa. Co to bylo za pocit, který dobýval jeho žaludek? Nikdy nic takového necítil, tak proč právě teď...

°•°•°•°•°

,,Co kdybychom šli někam ven na vzduch?" zeptal se plný energie. Druhý nechápal jak mohl být tak veselý a energický když on sám sotva držel oči otevřené.

,,Není to tak dlouho jsem ti řekl, že nemůžu chodit," namítl a prstem poklepal na svůj ošoupaný vozík.

,,To přece není žádná překážka. Já se o tebe zvládnu postarat" řekl a vyskočil ze svého místa.

Člověk by řekl, že někdo se slabým srdcem by měl být víc v klidu, ale Yoongi neměl ani energii na to, aby ho nějak zastavil.

Vyvezl ho z místnosti a zamířil světlými chodbami pryč z budovy . ,,Znám tu jedno krásné místo. Svítí tam sluníčko a je tam příjemné místo na sezení," pokračoval po cestě. Na recepci si půjčili nemocniční mikiny pro pacienty a vyšli ven.

,,Zima..." zakňučel nespokojeně a promnul si paže po kterých mu běhala husí kůže.

Hoseok překvapeně zamrkal. Jemu samotnému bylo teplo, proto takovou informaci nečekal. Na to že byl prosinec, bylo docela teplo. Tak jako tak ho nemohl nechat aby mu byla zima. Rozhlédl se a uviděl mladý pár, co stál po nedalekém stromem. Spokojeně se ušklíbl. ,,Za chvíli jsem tady."

Menší zmateně zvedl hlavu, ale to už byl černovlásek u mladého páru.

,,Dobrý den, víte měl bych jednu prosbu!" vydechl s úsměvem a když dostal jejich pozornost, ukázal prstem na zmateného Yoongiho na vozíčku. ,,Má příšernou smrtelnou nemoc, opravdu hroznou a je hodně náchylný na zimu" spustil takovou spleť lží o tom, jak je pro černovláska nebezpečné být venku.

Yoongi na něj koukal s otevřenou pusou, ale než se vzpamatoval, kolem ramen měl tmavou bundu, která byla snad o tři čísla větší než by potřeboval.

,,P-počkej"

,,Zapni si to až ke krku, ať mi tady neumrzneš," přerušil ho a pokračoval v cestě. ,,Už jsme skoro tam, podívej!" řekl a ukázal směrem před sebe.

Zvedl hlavu a uviděl vysoký jehličnatý strom, pod kterým byly dvě lavičky s malým dřevěným stolkem. Vedla tam cestička vytvořená z pár plochých kamenů. Těžko uvěřit, že se něco takového nacházelo uprostřed nemocnice.

Bohužel černovlásek už v tom viděl první problém. ,,Je tam tráva, zničíš mi kolečka," odsekl.

Nad tím se druhý vůbec nezamýšlel. Neuvědomil si že s vozíkem se tam jen tak nedostane. Zamyšleně nakrčil nos a podíval se na menšího chlapce. ,,Kolik vážíš?"

,,C-cože?"

,,Kolik?"

,,Hodně!" sykl a složil ruce na prsou.

Hoseok ho dovezl na konec cesty, odkud vedla jen tráva, čili s vozíkem dál nemohli.

,,Nevyšly ti výpočty," ušklíbl se Yoongi, jenže jen co to dořekl ho vyšší zvedl do náruče a vydal se trávou k místu kam si chtěli sednout. Nesl ho jako princeznu.

,,C-co blbneš?! Polož mě! Zničíš si záda, nebo možná i srdce!" okřikl ho, ačkoli se na něj více nalepil. Bál se, že by ho pustil, i když by to nepřiznal.

Vyšší jen pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Nemocniční strava se na tobě podepsala. I děti z onkologie váží víc" zavtipkoval trošku nevhodnou poznámkou. Posadil ho na lavičku a vzal místo vedle něj. ,,Je to tu hezké ne?"

Yoongi se rozhlédl a přitáhl si své ochablé nohy k tělu. ,,Uhm..." přitakal souhlasně. Nebyl moc zvyklý chodit ven, nemluvě o tom zvláštním pocitu, že neměl svůj vozík.

,,Chodíš sem často?" zeptal se.

,,Jop. Sestřička vždycky ví kde mě hledat"

Pro Yoongiho to byla docela příjemná změna. Celé jeho dny byly monotónní, živá duše ho nepřišla navštívit a kvůli pocitu samoty odmítal chodit ven. Bylo to po dlouhé době co se mu venku líbilo. Že by tenhle kluk kterého před hodinou poznal zvládl zaplnit tu prázdnotu?

To tak tak. Sám sobě se vysmál a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.

Hoseok vedl konverzaci tak, aby se více poznali. Ani nevěděl proč, ale chtěl si z něj udělat nového přítele, protože moc lidí v jejich věku v nemocnici nepotkal.

,,Možná bychom měli jít, jsme tu docela dlouho" vydechl a vyskočil na nohy. Chtěl ho vzít do náruče jako předtím, ale Yoongi ho zastavil.

,,Počkej!" vyhrkl, aby se znovu nemusel ocitnout s nohama nad zemí, ,,k-když mi trošku pomůžeš, dojdu t-tam sám" zamumlal. Cítil se trapně, že potřeboval pomoc, ale znělo to lépe než se opět nechat nosit.

Brunet překvapeně pozvedl obočí. ,,Když říkáš," řekl a natáhl k němu ruku. Nejdříve jeho dlaň chytil jemně ale když ucítil ten třes, pochopil, že jeho chůze nebude jen tak. Stisk upevnil a pomohl mu na nohy. ,,Budu tě přidržovat, ale kdyby něco, řekni," ujistil ho.

Menší stydlivě přikývl. Nemohl si pomoct ale jeho starostlivost ho uváděla do rozpaků. Dlouho se nestalo, že by mu někdo věnoval takovou pozornost a to se znali sotva pár hodiny.

Cítil jeho velkou dlaň jak ho chytila kolem pasu, což mu k vlastnímu překvapení dodalo jistotu. Aniž by si to uvědomil, více se o něj opřel a pomalými kroky došli k jeho vozíku.

,,Promiň, že tak otravuju," zamumlal zahanbeně.

Hoseok však jen zavrtěl hlavou. ,,Naopak, jsem rád že ještě můžeš chodit!" Vydechl nadšeně a opět se s ním vydal směrem k budově ze které přišli. ,,Nezáleží na tom jak vážné je tvoje onemocnění, dokud jsi to nevzdal," usmál se.

,,Já už to vzdal. Nemohou moji nemoc diagnostikovat na tož, aby mě vyléčili," opáčil stroze a přitáhl si propůjčenou bundu více ke krku. Neměl naději. Už to byl téměř rok od doby co si poprvé uvědomil, že nemůže pořádně držet tužku. Že se mu nohy zamotávají do sebe.

Kde byl teď? Bez pomoci neudělá ani krok. Nedokáže pořádně držet ani lžíci, aniž by mu podala zpět do talíře. Neměl kde brát naději.

Brunet s povzdechem zavrtěl hlavou. ,,Já tě chápu, ale nesmíš to vzdát. Navíc jsou Vánoce, pojďme si je společné užít"

Yoongi na jeho slova překvapeně zvedl hlavu. ,,S-společně?" Zopakoval. Vůbec ho nezajímaly řeči o tom, že se neměl vzdávat, ale překvapil ho jeho dovětek. Proč by kdokoli chtěl trávit Vánoce s někým, kdo nemůže ani chodit.

,,Společně," ucedil s úsměvem ,,celkem se mi líbíš Yoongi. Pochybuji, že najdu lepší osobu, se kterou na tak hrozném místě, jako je nemocnice, můžu trávit Vánoce"

Opravdu teď jeho srdce vynechalo několik úderů? Co byl ten zvláštní pocit v břiše. Nedokázal to popsat. Nikdo mu nikdy neřekl něco takového.

Jen brunet viděl, jak rudá měl ouška. Roztomilé, pomyslel si a pokračoval v cestě.

Celou dobu bylo příjemné ticho, než vešli do budovy a dolehl na ně ruch nemocnice. Také volání dvou specifických sester.

,,Yoongi! Díky bohu, tady jsi!" zaslechli hlas vyděšené blonďaté sestřičky, která kličkovala kolem pacientů jejich směrem. Za patami měla další mladou ženu v uhlazené bílé košili. Krásné tmavé vlasy, vyčesané do culíku.

,,Ups, my se zapomněli ohlásit" uvědomil se Hoseok tak tiše, že to slyšel jen Yoongi. Ten se tomu jen zahihňal, protože dlouho neviděl Rose takhle neklidnou.

,,Nemůžete nám takhle utíkat! Pan Min nemůže chodit, sakra!" sykla ta druhá.

,,Pan Min se konečně uvolnil," dodal brunet pobaveně a upravil papírová kočičí ouška, která stále zdobila jeho hlavičku. ,,Neboj, Jennie, dával jsem na něj pozor. Byli jsme jen chvíli na čerstvém vzduchu."

,,Ale měli jste tvořit vánoční ozdoby a-"

,,Klid, Jen, naštěstí se nic nestalo," povzdechla si Rose a trošku si upravila vlasy, co se jí po zmateném běhání po budově pocuchaly. ,,Musíme na to CTčko, Yoongi, tamní sestřička se po nás shání," řekla a převzala do bruneta madla vozíku.

Hoseok otráveně zakoulel očima, ale poté schval ruce za záda ,,Měj se Yoongi!" Zakřičel na něj a spokojeně složil ruce na prsou. Doufal, že se na něj ještě otočit a zamával nazpět ale bohužel tak neudělal. Trošku ho to zamrzelo, ale nemohl vědět, že byl jen moc stydlivý na to, aby tak udělal.

,,Našel sis konečně kamaráda?" Zeptala se s úsměvem Rose.

Chlapec neodpověděl, jen stydlivě sklopil hlavu, aby nebylo vidět jak měl růžové tvářičky.

Toho dne si Yoongi našel prvního přítele za svůj pobyt v nemocnici. To ještě ani jedné z nich nevěděli jak si navzájem otočí životy vzhůru nohama.

°•°•°•°•°

,,Yoongi, zase jsi nic nesnědl," okřikla ho Rose, když viděla nedotčený rohlík namáhaných máslem.

,,Nemám hlad..." odpověděl a přitáhl si přikrývku víc ke krku. Každé ráno větrali na všech pokojích a kvůli tomu se vždy cítil jako na Sibiři.

Ona si jen povzdechla a konečně přešla k důvodu proč přišla. ,,Odeberu ti krev, doktor chce další testy."

Věděl, co měl dělat, proto si vyhrnul rukáv a nedobrovolně vytáhl ruku zpod přikrývky.

Rose si připravila všechny věci a soustředěně otevřela jehlu. Když však chtěla zabodnout kousek kovu do jeho bledé kůže, dveře se s hlasitým bouchnutím rozrazily.

,,Yoongi!" vykřikl Hoseok, který se objevil v pokoji.

,,Au, sakra!" vydechla Rose, když se nedopatřením píchla do prstu, aniž by Yoongiho kůže byla dotčena.

Brunet překvapeně pozvedl obočí, ale zpoza něj vykoukla Jennie. ,,Není ti nic Rosie?" Zeptala se starostlivě, ale zároveň ji celá situace pobavila.

,,Máte štěstí, že ta jehla byla čistá," odsekla a otřela si krev z prstu do buničiny. ,,Neumíte klepat?"

,,Promiň, " zamumlala druhá a jemně bruneta lepla přes hlavu. ,,Tohle je nemocnice, ne holubník, Hobi, musíš klepat!"

On jen omluvně zakýval hlavou, ale jelikož mu to bylo úplně bylo jedno, přeskočil rovnou k jeho lůžku. ,,Jak se ti spalo? Kde máš ouška?" zahihňal se.

Yoongi byl tak zaskočený jeho energií, že si ani nevšiml, že Rose už provedla další, tentokrát úspěšný, odběr.

Jak může mít tolik energie takto po ránu?

,,N-nic moc a o-ouška mám v šuplíku," odpověděl a ukázal na malý noční stolek vedle něj.

,,Můžu ho vzít ven?" zeptal se směrem k blondýnce, která si uklízela pomůcky z odběru.

Opatrně odložila jehlu a hodila ji do malého kontejneru. Poté zvedla pohled na černovláska, který vypadal trošku zmatený v čase. ,,Chceš jít Yoongi?" zeptala se. Věděla, že Yoongi byl po ránu nepříjemný, otrávený, unavený a absolutně nepoužitelný pro jakoukoli spolupráci. Proto ji velmi překvapila jeho odpověď.

,,Půjdu."

°•°•°•°•°

,,Dneska je o něco tepleji, to je fajn," zkonstatoval Hoseok, při poklidné procházce mezi budovami fakultní nemocnice.

Menší souhlasně přikývl ,,To ano. Ale přijde mi, že na to, že je prosinec, je velké teplo," dodal. Měl pravdu. Přestože si všichni spojovali Vánoce se sněhem a mrazem, dnes svítilo slunce. Nebylo vyloženě teplo, ale s tlustší mikinou mohl byl člověk venku, aniž by nějak střádal.

,,To je jen dobře. Kdyby byla zima, nemohl bych ven."

,,Proč ne?" pozvedl Yoongi zmateně obočí.

Hoseok mykl rameny. ,,Nevím, je to celé složité, ale zkráceně mi chladný vzduch nedělá dobře a je větší pravděpodobnost nějakého záchvatu," vysvětlil jednoduše.

Černovlásek zamyšleně zakýval hlavou a pohodlněji se opřel o opěradlo vozíku. ,,Tim pádem jsem rád, že je takové teplo..." zamumlal. Pobyt s ním na čerstvém vzduchu si užíval. Úplně zapomněl na to jak otrávený a ospalý byl ráno a jen si užíval jeho přítomnost.

,,Kam jdeme?"

,,Nevím, nějaký nápad?"

Yoongi si otráveně povzdechl. Tak nějak doufal, že měl plán, když už ho takhle vytáhl.

Vyšší se jen zakřenil. ,,Můžeme si jít něco koupit do kantýny. Co máš rád na pití?"

,,Um, americano, ale nemám tady peníze," namítl, ale on se tvářil, jakoby to nebyl žádný problém.

,,Koupím to. Když budou ty Vánoce," zahihňal se a otočil směr k nemocniční kantýně.

Mohl se s ním začít hádat, ale neměl šanci. Věděl, že nedokázal přebít jeho nekonečný zdroj energie, ani kdyby se snažil.

Na druhou stranu si všiml, jak na něj tenhle hnědovlasý smíšek působil. Stačilo aby se usmál a o něj samotného se také pokoušel úsměv.

Ale Yoongi se přece nesměje, to ví každá sestra na oddělení.

Bylo to prostě jako kouzlo. Nejspíš na něj měl dobrý vliv. Lepší něž si sám připouštěl.

Zanedlouho dorazili k malé kantýně a Hoseok šel dovnitř. Yoongi tam s vozíkem nemohl, proto čekal venku a znuděně si hrál se svým rukávem.

Opravdu bylo teplo. Vánoce za dveřmi a slunce svítilo jako uprostřed jara. Zvláštní. Jakoby mu i počasí naznačovalo, že letošní Vánoce budou jiné. Cítil, že opravdu budou, ale nevěděl jak. Ani proč.

Mohl být ten důvod usměvavý brunet, kterého náhodně potkal na vánočních dílnách? Nebo budou naopak depresivnější protože je tráví v nemocnici.

Tiše si povzdechl a zvedl hlavu k blankytně modré obloze. Žádný pták nebyl v dohlednu, ale naopak mraků bylo požehnaně. Ani by nevěřil, že se blížily Vánoce.

,,Hou hou hou" zamumlal a zhluboka nasál čerstvý vzduch do svých plic. Měl by chodit ven častěji. Nekonečný pach dezinfekce a levné aviváže. Divil se, že mu to nevypálilo všechny čichové buňky.

,,Yoongi, mám všechno!" vykřikl Hoseok vešel když vyběhl z kantýny. V rukou držel dva kelímky kávy a na hlavě balancoval s pytlíkem sladkých oříšků. Nechyběl taky balíček s chipsy, který zoufale držel mezi koleny.

Yoongi nejdříve zaraženě zamrkal než propukl v nekontrolovatelný smích. Vypadal skvěle. Jeho chůze byla pomalá a opravdu podivná. Nikdy by nečekal, něco takového je možné.

,,Velmi humorné," odsekl dotčeně a po nějaké době konečně došel k němu. Jen škubl hlavou a pytlík ořechů spadl Yoongimu do klína. ,,Radši mi pomoz!"

,,Jasně, jasně" utřel si jednu slzičku smíchu do rukávu a hodil chipsy do svého klína. Poté od něj převzal obě kávy, protože věděl, že bude muset řídit jeho invalidní vozík.

Domluvili se, že opět navštíví to místo, jako předtím. Zaparkovali tedy vozík na kraji cesty a ujistili se, že kolem nikdo nebyl. Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale oba chtěli být s tím druhým o samotě. Nešlo o přehnanou intimitu, ale kvůli pobytu v nemocnici si vážili každé klidné chvíle s někým, koho měli rádi. Sice se znali jen dva dny, ale oba cítili to přitažlivé spojení, co je přitahovalo, jako tenká, ale pevná nitka. Oba tak moc toužili po přátelství, hlavně v tak těžké době.

,,Hobi, no taaak!"

,,Máš snad lepší nápad?" uchechtl se, když ho zvedal do náruče. Menší držel obě kávy a v klíně měl všechny dobroty které koupili.

Opět ho opatrně posadil na lavičku a pustili se do jídla. Popíjeli kávu, povídali si a zkráceně si užívali krásného dne. Jakoby se na chvíli úplně oprostili od reality.

Od reality kde byl HoseoZakoulik ohrožen na životě pokud by se brzy nenašlo srdce k transplantaci.

Od reality kde Yoongi ztrácel schopnost pohybu. Kde nevěděl co bude další den a jak dlouho bude schopný vnímat své okolí.

Oba se báli. Nedávali to najevo, ale v hloubi duše lovili poslední části naděje na zlepšení stavu, přestože jim ani sami doktoři nedávali pozitivní zprávy.

Celé dopoledne je jen utvrdilo v tom, že si opravdu rozuměli. I když byly chvíle, kdy Hoseok vedl monolog. Yoongi ho s nadšením poslouchal a visel na každém jeho slově.

,,Býval jsem tanečník a od malička jsem zpíval. Chodil jsem na společenské i moderní tance a mezitím jsem se učil rapovat. Chybí mi to," přiznal brunet.

,,Já hrál basket, psal jsem texty, hrál na klavír a kytaru... teď sotva chodím, tužku v ruce téměř neudržím a se strunou už manipulovat nedokážu," zašeptal a podíval se na své otupělé ruce, které se mu třepaly z náhlého pohybu.

Hoseok si také neodpustil jeden pohled. Když se zaměřil na jeho malé prsty, uviděl staré mozoly a otlačeniny od ostrých strun, které už nikdy nezmizí. Musel na sobě těžce pracovat.

,,Osud neovlivníme. Nezbývá, než se s tím vypořádat," pokusil se o povzbudivý úsměv a obejmul ho kolem ramen. Nejdříve to bylo normální přátelské objetí, než si uvědomil, jak bylo jeho tělo studené. Jakoby se dožadovalo jeho doteku. Jeho tepla.

Nemluvě o tom zvláštním smyslu, který mu napovídal aby ho ochránil vlastním objetím. Proto si ho po krátkém zaváhání nejistě přitáhl blíž.

Yoongi se nejdříve chtěl odtáhnout, protože neměl rád fyzický kontakt, když si však uvědomil, jak příjemně jeho tělo hrálo, nenápadně se k němu přitiskl.

Seděli tam ještě nějakou tu chvíli. Povídali si o snech, o životě, který by měli, nebýt jejich zdravotních problémů a zda by se někdy potkali mimo nemocnici. Byla to příjemná nenucená konverzace.

,,Jak dlouho už čekáš na tu transplantaci?"

,,Asi rok a půl. Nejdřív jsem byl normálně doma ale moje záchvaty se zhoršily a v domově nebyli schopni se o mě starat, proto jsem tady," odpověděl s povzdechem.

Yoongi bez dalšího slova semkl rty. Opravdu bylo tak těžké mu najít srdce? Mohl s tím nějak pomoct?

,,Jak to probíhá? Podle čeho to srdce hledají?" ptal se dál.

Brunet pobaveně pozvedl obočí ,,Ani nevím. Něco s krevní skupinou, bla, bla, bla. Prostě dělají testy dokud nenajdou shodu," řekl a upravil mu vlásky co měl ve tváři za ucho, aby ne něj lépe viděl, ,,co se tak najednou ptáš?"

Nevěděl proč se ptal. Nemohl s tím nic udělat, byl jen zvědavý. Nemohl, že?

,,Můžu být já tvůj dárce?"

Vyšší zaraženě zamrkal ,,C-cože? O čem to mluvíš, Yonnie?" vydechl s nechápavým úsměvem.

,,Moje srdce je v pořádku, ale tělo ztrácí funkci," zamumlal a položil si dlaň na hruď, přičemž se mu podíval přímo do očí, ,,tvoje tělo je v pořádku. Mohl by z toho být dobrý kompromis."

Jeho věta ho nechala beze slov. Uvědomoval si vůbec, že kdyby mu dal srdce, musel by zemřít? Jak to mohl říct s takovou lehkostí? Opravdu si už tak moc nevážil svého vlastního života?

Sklesle se pousmál a položil svou dlaň na jeho, která volně ležela na lavičce. ,,Nemohl bych žít s vědomím, že mám v sobě srdce někoho, koho znám a ten někdo už by tu nebyl," řekl klidně, načež menší překvapeně zvedl hlavu.

,,Dostaneme se z toho společně a jednou se potkáme mimo nemocnici. Slíbíme si to?"

Yoongi cítil, jak se mu žaludek zaplavil zvláštním pocitem. Nevěděl co říct, proto jen zakýval hlavou.

Odbilo půl dvanácté a to znamenalo, že se museli vrátit na oddělení.

°•°•°•°•°

,,Prý jsi nic nesnědl, Yoongi, co jsme si řekli?" sykla přísně Rose.

Černovlásek nepřítomně odvrátil pohled, jakoby doufal, že splyne s postelí. ,,My jedli venku."

,,Kafé a chipsy nejsou oběd," povzdechla si a podala mu jeho prášky, ,,každopádně jak jste se měli? Nebyl na tebe moc hlučný?" zeptala se.

On zavrtěl hlavou. ,,Bylo to fajn a–"

,,Yoongi!" ozval se pro oba známý, energický hlas ode dveří.

Rose překvapeně pozvedla obočí a chtěla ho vyprovodit ven, aby měl Yoongi klid, ale když uviděla ten úsměv na jeho tváři, hned si to rozmyslela. Neusmíval se často, proto to nemohla překazit.

Hoseok došel k jeho lůžku a opřel se o bočnice. ,,Dostal jsem skvělý nápad! Není čas odpočívat, pojď!" vydechl a přitáhl mu vozík blíž.

Menší byl opět trošku zaskočený jeho nekonečnou studnou energie, ale neváhal ani chvíli.

Rose nestihla nic říct a už byli ve dveřích. ,,Dávejte na sebe prosím pozor!" zakřičela naposledy.

,,Kam to vlastně jdeme?" zeptal se Yoongi zvědavě.

,,Překvapení, které se ti určitě bude líbit," dál ho napínal a výtahem sjeli o několik pater níže. Potkali po cestě několik sestřiček a doktorů s různými reakcemi.

Ti kteří je neznali se dojatě usmívali. Nejspíš je dojalo že i dva hospitalizovaní kluci se dokáží bavit. Přeci jen se oba křenili od ucha k uchu, a jen protože byli znovu v přítomnosti toho druhého.

Naopak sestřičky, které poznaly toho věcně otráveného a unaveného Yoongiho, byly překvapeně. Byl známá škola v této nemocnici.

Netrvalo dlouho a Hoseok zastavil před velkými dveřmi ze světlého dřeva. Obešel jeho vozík a postavil se před Yoongiho. ,,Jsi připravený? Mám ty dveře otevřít?" zeptal se napínavě.

Yoongi nedočkavě zakýval hlavou. Cítil se jako malé dítě, které čekalo až bude konečně moct vejít do obýváku a prohlédnout si množství dárků, co se skrývalo pod vánočním stromečkem. Opravdu byl zvědavý kam ho zavezl.

Hoseok se sám pousmál nad jeho netrpělivostí a otevřel dveře. Tak jak očekával, v místnosti byla tma a byly vidět jen obrysy větších objektů. Všiml si že černovlásek nedočkavě semkl rty, proto opět chytil ručky jeho vozíku a zavezl ho doprostřed neosvětlené místnosti.

,,Půjdu rozsvítit, tak vydrž"

Menší přikývl, přestože věděl, že to druhý neviděl a poslouchal jak jeho kroky mizely někde ve tmě. Čekal několik vteřin než světlo konečně udeřilo do jeho tmavých oček.

Nejdříve nespokojeně nakrčil nos nad silou zářivek, ale když se konečně rozhlédl, jeho srdce vynechalo několik úderů a přísahal by že na chvíli zapomněl dýchat.

Byli ve velké herně plné hraček, plyšáků a odrážecích kol pro menší děti. Všechno bylo barevné a veselé. Sen každého dítěte.

Jeho pozornost však zaujala jen jediná věc v celé místnosti. Krásné bílé piano zdobené zlatými vzory.

,,Tak co?" ozval se Hoseok, který se mezitím vrátil k němu.

Menší nejistě zvedl hlavu. Vypadal, jakoby něco očekával, což bylo lehce zneklidňující ,,C-co?"

Pobaveně se zahihňal a položil mu ruku na rameno. ,,Zahraješ mi něco?" zeptal se.

Yoongi nejprve zaváhal. Byla to doba co naposledy hrál . Ani si nebyl jistý, jestli by byl schopný něco zahrát, když pro něj byl problém i udržet tužku.

Brunet viděl jeho pochyby, proto ho zavezl k pianu a stoupnul si před něj. ,,No tak, chtěl bych něco slyšet," odvětil prosebně a položil mu ruku na rameno. ,,Určitě to zvládneš. Podle toho co jsi říkal, zníš jako hudební génius. Nenech tvůj zdravotní stav, aby ti zničil něco co miluješ."

Díval se mu přímo do očí a černovlásek cítil opravdu hřejivý pocit ve své hrudi. Jeho upřímný pohled, příjemný hlas a dotek na rameni.

Opravdu na to měl? Zvládne i po takové době něco zahrát? Sotva držel příbor. Jak měl hrát?

,,Zkusím to," vydechl nejistě a s jeho pomocí se přesunul na malou židličku u piana.

Druhý se opřel o velký hudební nástroj a čekal až se odhodlá sáhnout na lehce zaprášené klávesy. Menší mu věnoval další nejistý pohled, proto se jen povzbudivě pousmál a pokynul mu hlavou, aby začal.

Yoongi sklonil hlavu ke klaviatuře, protože cítil, že mu začaly hořet tváře. Na tom úsměvu bylo něco jiného. Něco nového, takto se na něj nikdy nikdo neusmál.

Položil ruce na klávesy a zahrál krátký úsek, pro druhého neznáme, melodie. Po chvíli se zasekl a ozvaly se nehezké, neladící tóny. Hned stáhl ruce k hrudníku, jakoby se toho sám lekl. Zhluboka se však nadechl a pokračoval.

Hoseok spokojeně naklonil a jen poslouchal tu krásnou melodii. Měl pravdu, byl to hudební génius.

Ještě lepší než ho poslouchat, bylo se na něj dívat. Vypadal jakoby se po dlouhé době konečně uvolnil. Očka měl zavřená a jeho prsty po paměti klouzaly po klaviatuře.

Nemohl si pomoct, ale nedokázal od něj odtáhnout zrak. Zvlášť když se začal bez vlastního vědomí usmívat. Jen ho to utvrdilo v tom, jak dokonalý byl ve všech ohledech.

Po chvíli se však přidala nová melodie. Čistá a jemná jako ranní rosa na okvětních lístcích. Yoongi začal zpívat.

Nejspíš si to ani neuvědomil, proto to bylo tak krásné. Měl úžasný hlas, velmi čistý, a při tom to vypadalo, jakoby se ani nesnažil. Zavřel proto oči a jen poslouchal.

,,I will borrow this music and give it to you
People say the world has changed
Fortunately, our relationship hasn't changed yet
Let's say goodbye, not bye, hello
Even if the world doesn't go my way
Let's count just a few nights as we wish
I'll never forget the day we meet again

As time goеs by
Someone will be forgottеn
Just do what you want
Time is like a wave
It will be washed away like the ebb
But don't forget to find me."

Zpěv utichl, dohrálo posledních pár taktů a poté nastalo ticho. Bez jeho hudby mu to najednou přišlo prázdné.

Otevřel oči a podíval se na černovláska. Seděl se sklopenou hlavou s rukama stále na klaviatuře.

,,Yoongi?" zeptal se starostlivě. Nedostal odpověď, proto si stoupnul před něj a zaplul svými prsty do jeho jemných černých vlasů. ,,Vidíš, jak jsi to zvládl."

,,P-pořád to d-dokážu.. " zašeptal a konečně zvedl hlavu, čímž odhalil pár slz, které mu tekly po růžových tvářích.

Hoseok se pyšně zatetelil, protože v moment co viděl jeho skleněná očka se v něm něco pohnulo. Jeho srdce tloušťkou hlasitě. Věděl, že jeho slzy byly slzy štěstí, ne smutku.

,,Zvládl jsi to," usmál a postavil se mezi jeho nohy, aby mu dal možnost ho obejmout.

Yoongi neváhal a pevně ho obejmul kolem boků, zatímco hlavu si opřel o jeho pevné, ploché bříško. ,,Děkuju"

,,Jsem rád, že ti to udělalo radost," řekl a začal ho jemně hladit po vlasech. ,,Budeš pokračovat?"

Yoongi chvíli neodpovídal, protože si užíval to příjemné teplo jeho těla. Jakoby mu to dodávalo energii, ale hlavně odvahu pokračovat.

Od doby co objížděl jednu nemocnici za druhou, tak na klavír ani piáno nesáhl. Bál se, že všechno zapomněl. Také se bál, že už si nikdy nezahraje, protože ve svých rukou ztrácel cit. Sám by se k tomu nikdy neodvážil.

Nakonec se rozhodl pokračovat. Zahrál i nějaké vánoční písničky, zazpívali si společně a zkrátka si společně užili celý zbytek odpoledne.

,,Půjdu na záchod, klidně pokračuj," řekl Hoseok a vydal se k bílým dveřím s modrým nápisem WC.

Yoongi přikývl a chvíli jen zamyšleně koukal na černobílou klaviaturu. Opravdu mu to chybělo. Jakoby na chvíli zapomněl, že byl nemocný, a že své Vánoce trávil v nemocnici. Necítil však zášť vůči rodině a přátelům, že ho tu nechali samotného. Nebyl sám. Teď už ne.

Hoseok byl jako bumerang, co se stále vracel, a on za to nemohl být víc vděčný. Vyjasnil jeho vánoce jako ranní slunce, co vychází za horizontem. Nebýt jeho, jen by seděl na svém lůžku naprosto odevzdán svým depresivním a ponurým myšlenkám.

Dokonce cítil že opět začínal věřit v naději. Nepřál si nic jiného než se vyléčit a moct zase chodit. Stejně tak doufal, že se najde srdce pro bruneta a budou se moct vídat mimo nemocnici. Jako normální zdraví lidé.

Dokonce si představoval jaké by to bylo.

Šli by spolu do parku, koupili si čerstvou kávu a nějaké jídlo. Při tom by si povídali o bezstarostném životě bez nemoci a strachu, že se nedožijí rána.

Aniž by si to uvědomil, jeho prsty začaly tvořit další melodii. Šlo to samo od sebe, jakoby ta melodie vycházela z jeho vlastního srdce. Zavřel oči a pokračoval.

Najednou se však ozvala tlumená rána, která ho vyrušila. Otevřel očka a podíval se směrem ke dveřím od záchodu. Když se nad tím zamyslel, byla to docela doba, co odešel.

,,Hobi?" houkl hlasitě, ale nic se neozvalo.

Nejistě našpulil rty a zkusil to o něco hlasitěji. Pořád nic. Polil ho studený pot, co když se něco stalo?

Pomocí piana se opatrně postavil a opravdu pomalými kroky obešel velký hudební nástroj. Poté se opřel o stěnu a podél ní došel ke dveřím.

Možná dělal ukvapené závěry, ale chtěl jistotu, že se nic nestalo.

Dalo mu to zabrat, ale konečně se ke dveřím dostal a zatáhl za kliku. Jeho srdce však vynechalo několik úderů, když viděl, co se stalo.

Hoseok ležel na zemi, držel se za hruď a zoufale lapal po dechu, jakoby se snad dusil.

,,Hobi!" vykřikl vyděšeně a doslova před něj spadl na kolena. Položil mu ruce na rameno a na bok aby s ním mohl zatřást, přestože věděl, že to nepomůže.

,,No tak, dýchej zhluboka! Nádech, výdech!" nerad to přiznával ale začínal panikařit. Nevěděl, co dělat a nemohl běžet pro pomoc.

Jen zoufale pozoroval bolest v jeho opocené, bledé tváři. Končetiny se mu třepaly a občas sebou také škubnul.

,,Prosím! Nezavírej oči! Poslouchej, nádech a výdech!" snažil se jak mohl a sundal ze sebe svou bílou mikinu co mu propůjčil sestra. Položil ho na záda a přikryl ho. Nevěděl, zda to mělo nějaký pozitivní účinem, ale víc udělat nemohl.

Nikdy si nepřipadal tak zbytečně, jako v tuto chvíli.

Měl už slzy v očích, stejně jako brunet který zoufale zarýval nehty do svého trička.

,,POMOC! PROSÍM!"

°•°•°•°•°

,,Neboj, bude v pořádku, musíš si teď vzít své léky," řekla Rose konejšivě, když mu pomohla zpět do lůžka.

Yoongi jen v tichosti seděl, očka stále napuchlá od pláče.

Poté co k nim přiběhla nějaká zmatená sestřička, bruneta odvezli pryč. Nevěděl kde byl, nevěděl jak na tom byl. Mohl se jen modlit.

Opravdu se o něj bál. Vidět ho na podlaze a lapat po dechu. Určitě to jen tak nedostane z hlavy. Jen při tom pomyšlení mu po tváři steklo pár dalších slz.

Rose starostlivě naklonila hlavu a utřela jeho slzičky. ,,Neplač, bude v pořádku. Řekla jsem Jennnie, aby mi hned dala vědět, abys byl klidnější, dobře?" usmála se a položila mu na stůl malý plastový kelímek s prášky.

Yoongi nijak neodpověděl, ani se na ni nepodíval a jen si přitáhl nohy k tělu.

Proč se muselo tak krásné odpoledne pokazit? Bylo to jako znamení, které ho mělo vrátit zpět do reality. Říkalo, že už není žádná naděje. Nikdy nebudou žít normální život.

Frustrovaně položil hlavu na svá kolena a opět se ponořil do svých myšlenek. Jak mu mohl pomoct? Byla vůbec nějaká možnost?

V tu chvíli mu to cvaklo.

Rychle zvedl hlavu, jenže si uvědomil, že byla větší tma než byla předtím. Venku se stmívalo. Že by na chvíli usnul? Nebo se jen ponořil hluboko do svých myšlenek a přestal vnímat čas.

Natáhl se pro zvoneček, který měl vedle lůžka a hned zmáčkl tlačítko. Čekání mu přišlo nekonečné, přestože to ve výsledku bylo jen pár vteřin.

,,Děje se něco?" vydechla Rose zmateně.

,,Co Hoseok, víš už o něm něco?" zeptal se zoufale.

Rose s povzdechem přikývla. ,,Jo vím. Je v pořádku, ale teď odpočívá. Rozhodně nepřichází v úvahu, abys za ním teď šel, za chvíli bude večeře," řekla, jakoby přímo četla jeho myšlenky.

Černovlásek nespokojeně našpulil rty. Nebude klidný dokud ho neuvidí ale věděl, že opravdu potřeboval odpočinek. Pevně sevřel obě pěsti a podíval se na Rose.

,,Můžeš mi udělat nějaké testy navíc?"

°•°•°•°•°•°•

,,Yoongi, nesu snídani a—!" vykřikla Rose, když vešla na pokoj, jenže nečekala, že uvidí to, co uvidí.

Yoongi stál ne zemi, jednou rukou se opíral o lůžko a druhou se natahovat pro berle, které byly vedle. Ani nevěděla, kde se tam vzaly. Musely se tam objevit když byla na noční směně jiná sestra.

,,Co blbneš?! Rychle, sedni si zpátky!" vyhrkla vyděšeně a donutila ho si sednout hned po tom, co položila talíř s čerstvým rohlíkem, ale velmi podivně vypadající šunkou, na stolek. ,,Nemůžeš takhle utíkat z lůžka bez mého vědomí! A proč tu jsou ty berle?"

,,Poprosil jsem sestřičku co tu byla v noci, chci se jít podívat, jestli je Hobi v pořádku a s vozíkem je to na nic..." zamumlal trošku provinile.

Rose si zoufale povzdechla. ,,Víš, že je to nebezpečné, tvoje ruce tě ne vždycky poslouchají. Navíc jsi ani nejedl a neměl ranní léky," vytknula mu a položila talíř s jídlem do jeho klína.

,,Ale já nemám hlad, chci ho vidět! Včera jsem měl ruce celkem v pořádku! Prosím, pusť mě za ním!" vydechl prosebně.

,,Teď se najez a já zavolám Jennie. Když to povolí, můžeš za ním."

Na to Yoongi nadšeně zakýval hlavou. Opravdu ho chtěl vidět, aby se ujistil, že byl v pořádku. Nemohl v noci pořádně spát, protože jen přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby ho našel o něco později. Nebo nedej bože vůbec. Ta myšlenka ho děsila.

Pokusil se do sebe dostat co nejvíc jídla, aby měl nějaké plusové body od Rose. Neměl hlad ani chuť, ale věděl, že měl výhody, když snědl všechno.

°•°•°•°•°•

,,Vůbec nic jsi nesnědl, Hobi," povzdechla si Jennie, když mu brala talíř.

Hoseok seděl ve svém lůžku, zabalený v přikrývce s unaveným výrazem ve tváři. Neměl chuť k jídlu, což bylo očividné. Cítil se příšerně po tom množství prášků, které do něj dostali po jeho záchvatu. Jako obvykle.

Sám to nečekal. Umýval si ruce a najednou cítil, jak mu nestačil dech a bolest v hrudi udeřila jako kladivo na hřebík. Poté nic.

Pamatoval si však Yoongiho vystrašený a zoufalý křik o pomoc. Musel ho takto vidět a to si velmi vyčítal. Nemluvě o tom, že pokazil tak krásnou chvíli, kdy byl černovlásek ve svém živlu.

Jennie mohla jen hádat co se asi honilo jeho hlavou, proto mu položila ruku na rameno. ,,Hlavu vzhůru, Hobi. Ukaž zase ten svůj úsměv, vím, že ho ani tvůj záchvat neporazí," usmála se.

Brunet unaveně zvedl pohled, ale i tak se donutil k jemnému úsměvu. ,,Co Yoongi? Kdy za ním zase můžu jít?" optal se.

,,Poslední dva dny myslíš jen na něho, je to vůbec normální?" vydechla nevěřícně a podala mu malý kelímek s prášky, ,,doktor mi nařídil tě nikam nepouštět až do oběda. Musíš mít klidový režim, kvůli tvému srdci, al—"

,,Prosím! Chci ho jít navštívit hned! Doktor se to přece nedozví, když mu to neřekneš!"

Ona jen zavrtěla hlavou. ,,Nic takového. Ale kdyby jsi mě nechal domluvit, tak bys v—"

Bohužel její slova opět někdo přerušil. Dveře se rozrazily a tam nebyl nikdo jiný než Yoongi spolu s Rose.

,,Hoseokie!" vykřikl nadšeně, když viděl, že seděl na lůžku, živý.

Vyšší nadšeně zvedl hlavu. ,,Yoongi!" chtěl seskočit z postele, ale Jennie ho zastavila.

,,Ani krok. Máš klidový režim, zpátky pod peřinu!" přikázal mu, načež on nespokojeně zakoulel očima.

,,Na to jak je kardiologie nudné oddělení, to dnes docela žije," uchechtla se Rose a zavezla Yoongiho blíž k jeho lůžku. Ráda opět viděla ten Yoongiho úsměv. Dříve byl vzácný, ale co na něj vysvitlo slunce, jménem Hoseok, smál se častěji a mnohem upřímněji. Nikdo by neřekl že se znali teprve třetí den.

,,Ts, vy na té neurologické nemáte co říkat!" sykla Jennie dotčeně. Rosie se jí jako vždy, jen vysmála do tváře, proto se rozhodla nepřidávat dříví do ohně.

,,Mate čas do oběda, ale poslouchejte pravidla!" řekla Jennie přísně. ,,Hoseok se ani nehne z lůžka a Yoongi nebude běhat kolem. Budete v klidu a pokud budete něco potřebovat, zazvoníte na zvonek," ukázala na malé červené tlačítko co viselo nad lůžkem a poté je přísně zpražila pohledem, ,,jasné?"

Oba jen nejistě zakývali hlavou, načež Rose pobaveně pozvedla obočí. ,,Tak tak. Musím se vrátit na naše oddělení, tak tu nedělej ostudu, Yoongi," s těmito slovy se ona i Jennie odebraly z pokoje.

Když se zavřely dveře, chvíli bylo ticho. Hoseok se podíval na menšího černovláska. Koukal na něj jako malé koťátko se slzami v očích, ale ani nedutal.

,,Copak?" vydechl nechápavě a posunul se víc ke kraji, aby k němu byl o něco blíž.

,,J-já se hrozně b-bál," zakoktal plačtivě, ,,n-nemohl jsem n-nic dělat, a-ani b-běžet p-pro pomoc..."

Vyšší nevěřícně naklonil hlavu. Nečekal, že ho uvidí brečet. Kvůli němu nikdy nikdo takto nebrečel.

Dojetím se usmál a natáhl k němu ruku, přičemž mu hlavou pokynul, aby šel k němu.

Yoongi zaváhal, ale poté se chytil jeho dlaně a s pomocí se přesunul na lůžko. Pomalu a opatrně na něj vlezl, jak mu jeho téměř ochablé končetiny povolily. Neváhal ani chvíli a pevně ho obejmul kolem krku. Potřeboval nějakou jistotu, že byl opravdu v pořádku.

Pomalu si začal uvědomovat, jak moc mu za dva dny přirostl k srdci. Sám byl překvapený.

Hoseok byl nejdříve zaskočený, ale s radostí mu objetí opětoval. ,,Všechno je v pořádku, dobře? Nebyl to můj první záchvat. A nebude ani poslední," řekl s úsměvem.

,,A to mě děsí..."

Nakonec spolu strávili velmi klidné a příjemné dopoledne. Hoseok se svěřil s jeho nevolností a únavě, kvůli všem těm práškům navíc. Nebyl hloupý. Bylo to na něm poznat.

,,Měl by sis odpočinout. Vypadáš hrozně."

,,Miluju tvou upřímnost, ale nechci tě nechat samotného, je to depresivní."

,,Jako všechno na Vánocích a nemocnici, heh. Ale kdo říkal že odejdu?"

Pár slov a bylo to. Za chvíli už Hoseok tiše chrupkal s hlavou v Yoongiho klíně, nohy na opačné straně, na svém vlastním polštáři, zatímco Yoongi jen klidně seděl a sledoval nějaký program v televizi. Jemně ho přitom vískal ve vlasech a hrál si s těmi jemnými kudrlinkami.

Vůbec mu nevadilo takhle být. Měl rád to příjemné ticho, když věděl, že byl brunet v klidu.

Měl aspoň čas přemýšlet. Za dva dny byl Štědrý den. Měl by mu vymyslet nějaký dárek? Jenže kde ho vzít? V kantýně koupí jen jídlo. Možná kdyby zavolal matce, něco by mu sehnala. Ne že by tak moc stál o její přítomnost, ale chtěl mu udělat radost. Měl by jí však zavolat co nejdřív, protože další den, dvacátého třetího, bude všechno zavřené. Rozhodl se, že jí zavolat odpoledne.

,,Hoši, oběd!" vykřikla Jennie, která bez klepání vtrhla do pokoje.

Hoseok zmateně zvedl hlavu a několikrát se rozhlédl kolem sebe, než se zcela vrátil ke svým smyslům. Naopak černovlásek jen otočil hlavu, protože k ní seděl zády.

Ani jeden z nich nebyl nadšený, protože to znamenalo, že se musel Yoongi vrátit. Trvalo to však jen do doby než si všiml, že nesla místo polévky a hlavního jídla dvě polévky.

,,S Rosie jsme se rozhodlyHo, že si Yoongi výjimečně může sníst oběd tady," řekla s důrazem na slovo výjimečně a položila oba talíře na stůl v rohu pokoje.

Chlapci se na sebe nadšeně podívali a slov nebylo třeba.

Jennie mezitím donesla i hlavní jídla a položila je opět na stolek. ,,Snězte si to u stolu, ale opatrně. Hoseok nebude dělat žádné namáhavé pohyby a Yoongi si dá majzla, je vám to jasné?"

Oba nadšeně přikývl a pomalu se přesunuli ke stolu. Hoseok se postavil, pomalu, jak mu bylo přikázáno a společně s Yoongim, kterého pevně chytil za ruce, aby neupadl, si šli sednout.

Nebylo to zrovna jídlo podle jejich představ, ale společnost toho druhého opravdu vylepšila atmosféru. Povídali si mnohem víc než jedli, protože to k jídlu moc nebylo.

Když se vrátila Jennie, aby jídlo odnesla, vrátili se zpět na lůžko. Seděli naproti sobě a nerušeně pokračovali v přirozené konverzaci.

Bylo to jakoby se svět kolem opět zastavil a oba na chvíli zapomněli na problémy, které měli.

Bohužel opravdu jen na chvíli, protože se vrátila Rose, aby Yoongiho odvezla na další vyšetření. Řekli si krátké, zklamané sbohem, ale věděli, že to dnes ještě nebylo naposledy

°•°•°•°•°

Byly čtyři hodiny odpoledne a Yoongi seděl ve svém lůžku. Sám, znuděný. Nikdy by to do sebe neřekl, ale chyběla mu společnost. Věděl však, že jen jediné osoby.

Při myšlence na něj si vzpomněl na dárek, který mu chtěl obstarat. Vytáhl z nočního stolku svůj mobil a vytočil číslo své matky. Dlouho jí nevolal. Vlastně jí neviděl téměř několik měsíců.

Odpověď však nedostal, číslo bylo hluché. Zmateně se podíval na display a zkontroloval číslo. Poté to zkusil znovu, jenže výsledek byl stejný.

,,Co to..." zamumlal nechápavě, když v tom se otevřely dveře a tam stála Rose s malým kalíškem s léky.

,,Odpolední léky, Yoongi. Mimochodem za chvíli přijde fyzioterapeutka a zkusí se s tebou projít po chodbě. Přijde mi, že posledních pár dnu jsi uvolněný, takže by to mohlo být lepší něž minule," usmála se a položila mu léky na stůl. Všimla si však, že Yoongi jen zmateně koukal do mobilu.

,,Všechno v pořádku?"

,,J-jo jen..." zamumlal a zvedl hlavu, ,,matky číslo je hluché. Myslíš, že se jim něco stálo?" zeptal se trošku starostlivě.

Dívka zaraženě zamrkala. ,,O ničem nevím, ale zkusím je kontaktovat. Přijdu ti potom říct," s úsměvem mu položila ruku na rameno a poté odešla.

S povzdechem se podíval z okna. Nevěděl proč, ale neměl z toho dobrý pocit. Na druhou stranu ho uklidňoval ten krásný výhled.

Nemocnice se nacházela na kopci, takže měl úžasný výhled na celé město. Obzvláště západ slunce byl krásný.

Bohužel moc dlouho si ho vychutnat nemohl, protože jak řekla Rose, tak se tam objevila fyzioterapeutka.

Byla to milá paní středního věku, která za ním chodila jednou do týdne, aby ho nutila se pohybovat. Snažila se zpomalit ochabování jeho svalů pravidelným pohybem, i když se to nezdálo moc efektivní. Při posledním pokusu udělal dva kroky a ruce ho přestaly poslouchat. Nedokázal se držet berlí, proto upadl a nemohl se bez pomoci zvednout.

Doufal, že už to všechno vzdají, ale opak byl očividně pravdou.

Donutila ho postavit se na nohy s pomocí berlí. Cítil, že neměl téměř žádnou stabilitu a při rychlém pohybu by hned upadl. Na druhou stranu si připadal jistější než obvykle. Kupodivu.

V hlavě mu hrála slova, co mu řekl Hoseok. O tom, že se oba uzdraví a potkají se mimo nemocnici. Rozhodl se na to soustředit a jít v před.

,,Skvělá práce Yoongi! Teď půjdeme pomalu ven, opravdu pomalu," zaradovala se.

Vyšli ven na chodbu a velmi pomalým tempem šli na druhou stranu oddělení. Už nechtěl dál, protože se mu třepaly ruce. Držet ty berle bylo opravdu náročné když měl nohy jako z želatiny.

,,Už nechci..." zakňučel unaveně.

,,No tak, už nás čeká jen cesta nazpátek," snažila se ho nějak povzbudit, zatímco ho jistila jednou rukou za paži a druhou za pas.

Otráveně zakoulel očima, když v tom se přes celou chodbu rozlehl něčí hlas. Poznal ho hned.

,,Yoongi!" zakřičel na něj usměvavý Hoseok z druhé strany oddělení.

Menší nadšeně zvedl hlavu a hned dostal od mozku pokyn jít kupředu. Nejradši by se za ním rozběhl, téměř to udělal, ale fyzioterapeutka ho zastavila, jinak by upadl při prvním kroku.

Nakonec nemusel udělat ani krok, protože Hoseok za ním došel sám a opatrně ho obejmul kolem ramen. ,,To je skvělé vidět tě chodit! Proč nepoužíváš berle častěji?" zeptal se s úsměvem.

,,N-na to potřebuju f-funkční ruce," vydechl nervózně. Měl růžové tvářičky, protože opravdu nečekal, že by se tu objevil. Obejmul by ho nazpět, ale s berlemi to nebyl dobrý nápad.

,,Ale jde ti to skvěle," zasmál se a až poté nejistě pozdravil ženu, která je s úsměvem pozorovala.

,,To nic mladíku, vy jste přátelé?" zeptala se zaujatě.

Oba přikývli. Vyšší veselé, jako vždy, ale Yoongi nervózně.

Spokojeně zakývala hlavou. ,,Co kdybys ho doprovodil na pokoj? Mám dnes celkem naspěch a musím něco vyřešit s doktorem," navrhla, načež Hoseok nadšeně zakýval hlavou.

,,Určitě!"

,,Ale pamatuj, musíte jít pomalu," varovala ho naposledy než odešla.

Hoseok si před jejím odchodem nastudoval jakým způsobem ho jistila před pádem a hned to napodobil. Nechtěl aby si Yoongi něco udělal.

Jedna ruka kolem ramen, druhá kolem pasu, no Yoongi se z toho mohl zbláznil. Cítil jeho dech kousek od své tváře.

,,Úplně se ti třepou ruce!" vydechl starostlivě. ,,Opravdu je to tak těžké?" zeptal se.

,,Zkus chodit když máš nohy z kusů másla a všechno táhneš rukama, které s tebou vůbec nespolupracují!" odsekl dotčeně.

,,Promiň, promiň," zahihňal se a pomalým tempem se vydali zpět na pokoj. Trvalo to déle než Hoseok čekal, ale určitě se za to na něj nezlobil. Viděl, že se snažil a to brát jako posun. Ještě před dvěma dny, když ho potkal, v něm neviděl žádnou vůli ve zlepšení. Jakoby vše vzdal, ale teď sledoval, jak s úsilím dělal jeden krok za druhým. Byl na něj pyšný.

Vrátili se na pokoj a pomohl mu zpět na lůžko, přičemž berle položil vedle, ,,Jak se cítíš?"

,,Příšerně. Jako bych doběhl maraton...

Hej, nesměj se!"

°•°•°•°•°•°

,,Podle mě by ti náušnice moc slušely," řekl Hoseok zamyšleně, zatímco si Yoongiho projížděl pohledem.

Menší stydlivě sklonil hlavu. ,,N-nad tím jsem nikdy nepřemýšlel," zamumlal.

Seděli spolu na jeho lůžku a jako vždy si povídali o naprosto nesmyslných věcech. Venku už pomalu zapadalo slunce, muselo být kolem páté hodiny.

Po chvíli se však otevřely dveře a dovnitř vešla Rose. Vypadala dost sklesle a nejistě, což oba chlapce hned znervóznilo.

,,Potřebuju s tebou mluvit Yoongi a není to moc dobrá zpráva," odvětila vážně.

Černovlásek nechápavě zvedl hlavu. ,,O čem?"

Rose se nejistě podívala na bruneta. Nebyla si jistá, jestli bylo v pořádku o tom mluvit i před ním, ale uvědomila si, že jeho podpora by mohla celou situaci zachránit.

,,Snažila jsem se dovolat tvým rodičům," začala opatrně. Viděla, že Yoongi celý ztuhnout, jen při zmínce tohoto tématu.

Hoseok si toho všiml taky, proto ho opatrně chytil za ruku. Třásla se.

,,Když mi to nikdo nebral, zkoušela jsem jiné zdroje a vypadá to že..." pokračovala nejistě, ,,vypadá to, že zmizeli z města."

Nebylo potřeba víc slov, aby oba pochopili, co se jim snažila říct.

Brunet překvapeně semkl rty a starostlivě se na něj podíval. Měl sklopenou hlavu a nic neříkal. Někdo by si řekl, že to vzal v pohodě, ale jen on věděl, jak moc se mu třásly ruce a nohy.

,,Chápu..." zamumlal po pár vteřinách ticha.

Rose si sklesle povzdechla. ,,Teď vás nechám a vyřešíme to jindy. Kdyby cokoli, tak zvoňte," řekla a odešla bez dalších slov.

,,Yoongi," zašeptal a přesunul se k němu blíž, aby ho mohl chytit za ramena, ,,bude to v pořádku, dobře?"

Menší mu neodpověděl, jen sebou tak nepřirozeně škubnul. Po chvíli znovu.

Hoseok hned věděl, že se všechno točilo špatným směrem. ,,Yoongi, no tak, koukni na mě," řekl a za bradu mu jemně zvedl hlavu.

Jeho tvář byla kamenná, bez jakékoli emoce, ale slzy z jeho oči tekly intenzivním proudem.

Hned si ho přitáhl do pevného objetí a začal ho hladit po zádech. ,,Shh, hlavně klid, bude to dobré" zašeptal.

Yoongi mu položil hlavu na rameno a dal prostor prvním tichým vzlykům. Chtěl ho obejmout nazpět, ale jeho ruce ani nohy ho neposlouchaly.

,,Jsem tady s tebou, všechno bude v pořádku, slibuju," špitl konejšivě a více si ho přitáhl k sobě. Bylo to jako spouštěč pro jeho hlasitý a nekontrolovatelný pláč. Chvílemi sebou jen tak škubl, proto ho držel pevně jak jen mohl.

,,N-nemám k-kam j-jít," zajíkal se, "n-nemá cenu s-se uzdravit"

,,Tak nemluv. Já taky nemám domov," řekl tiše a jemně zajel prsty do jeho jemných černých vlásků. ,,Určitě se to nějak vyřeší," snažil se ho nějak uklidnit, přestože moc dobře věděl jak se cítil. Proto věděl ještě lépe, že s tímhle se bude muset vyrovnat hlavně sám. On tu pro něj bude.

Nevěděl ani jak dlouho to trvalo, než jeho vzlyky utichly. Stále však seděl v jeho objetí bez jakéhokoli pohybu.

,,V pořádku?" zeptal se s troškou naděje, že mu po pláči bude lépe.

Nepatrně přikývl. ,,N-necítím ruce a-ani nohy," odpověděl, stále trošku plačtivým hlasem.

Starostlivě naklonil hlavu. ,,Stává se ti to? Nemám zavolat sestru?"

,,Když jsem ve stresu, je to normální. Zítra to odezní, akorát se teď asi nepohnu," zamumlal.

,,To nic, pomůžu ti. Co kdyby sis chvíli odpočinul?"

,,Nechci abys šel pryč!" vydechl okamžitě, načež Hoseok se pobaveně pousmál.

,,Zůstanu tady, ale za chvíli je večeře. Doufám, že nebude Jennie vyšilovat," řekl nejistě a opatrně ho položil na polštář. Narovnat mu nohy a pomocí malého ovladače mu upravil lůžko do polohy v polosedě. ,,Je to takhle v pohodě?"

Menší přikývl.

Spokojeně se usmál a upravil mu vlásky za ucho, aby je neměl před očima. ,,Třeba tě pošlou do našeho sirotčince a budeme mít pokoj spolu," pokračoval ve snaze ho vytáhnout, ze špatných myšlenek.

,,To by bylo fajn..." zašeptal ducha nepřítomen. Byl naprosto utopený ve vlastních myšlenkách. Co bude dál? Proč se to stálo? Měl až moc otázek na to, aby je vyslovil nahlas. Možná se bál odpovědi, nebo je spíše nechtěl slyšet.

Chtěl se schovat před všemi. Před Rosie, všemi lékaři a ostatními sestrami. Chtěl se schovat sám před sebou.

,,Yoongi," vyrušil ho jeho starostlivý hlas z myšlenek.

Zvedl hlavu a podíval se na něj. Hned si to uvědomil. On byl ten jediný, před kterým nechtěl utéct. Chtěl mu být na blízku. Nechtěl přijít o ten pohled, kterým se na něj nikdo jiný nedíval.

Byl to zvláštní pocit, který nedokázal popsat. Vycházel z žaludku a hrudní oblasti. Příjemné, ale zároveň zneklidňující. Zasloužil si vůbec něco takového?

,,Nevím sice... co se ti honí hlavou..." řekl s povzdechem, když konečně pod přikrývkou našel jeho nehybnou studenou dlaň. Byla jako kostka ledu.

,,Chci jen abys věděl, že tě v tom nenechám. Slíbili jsme si přece, že se z toho všeho dostaneme společně. Že Vánoce zvládneme společně," usmál se.

Yoongi nevěděl co odpovědět. Byl spíše překvapený jeho krásnými slovy. Přestože téměř necítil ruce, poznal to příjemné hřejivé teplo, které mu dodávala brunetova dlaň. Opravdu příjemný pocit.

Jen přikývl. Bal se, že kdyby odpověděl, rozplakal by se. Nerad ukazoval slzy před ostatními a dostatečně mu stačilo to divadlo před chvílí.

Brunet druhou rukou otevřel jeho noční stolek a vytáhl papírová ouška. Opatrně je nasadil na jeho hlavičku a spokojený se svým dílem si ho prohlédl. ,,Tyhle ti sluší. Měl bys je nosit častěji."

Zbytek večera se nesl v klidnějším duchu. Hobi mluvil, mluvil a mluvil, aby ho držel dál od sebedestruktivních myšlenek plných negativ a sebepohrdání.

Bohužel na večeři se museli rozloučit. Yoongi tu noc nemohl spát. Sžíraly ho myšlenky na budoucnost, která se zdála černá jako skvrna od inkoustu.

Ležel v nepohodlné poloze jako hadrová panenka a díval se z okna do černočerné noci, kde svítila jen světla města.

Po dlouhé době si připadal opravdu osaměle. Co by dal za to, kdyby tu mohl někdo být s ním. Hned ho napadla jedna konkrétní osoba, ale nikdy by to neřekl nahlas. Téměř si to nechtěl přiznat.

Co přinese zítřek? Možná mu začnou ochabovat nejen svaly ale i orgány a jeho čeká smrt. Nebylo by to vysvobozující?

,,Chci jen abys věděl, že tě v tom nenechám. Slíbili jsme si přece, že se z toho všeho dostaneme společně. Že Vánoce zvládneme společně"

Jeho slova se mu v hlavě promítala, jako film na plátně. Vybavil si i jeho dokonalý, starostlivý úsměv.

Proč najednou tyhle myšlenky vyvolávaly vinu?

,,Kdybych mohl zajistit, aby ses vyléčil, Hobi, udělal bych to. I kdyby mě to stálo vlastní srdce. Jsi slunce a tenhle svět by bez tebe byl tmavý. Zasloužíš si žít."

°•°•°•°•°

Hoseok se posadil a rozespale protáhl své polámané tělo ze spánku. Bylo dvacátého třetího prosince, den před Vánoci. Přinutil se k jemnému úsměvu, přestože mu do smíchu nebylo.

Svěsil nohy přes okraj lůžka a chvíli jen koukal na krásný výhled na město ve východu slunce.

Měl hlavu plnou věcí. Yoongi. Jeho nehybná postava po tom, co se dozvěděl, že ho rodiče opustili. Srdceryvný pláč a škuby jeho těla. Všechno měl v paměti.

Slíbili si, že se odsud dostanou společně, ale v posledních hodinách se to zdálo více a více nereálné.

,,Je mi to líto, Hobi. Tvé srdce vydrží jen pár dnů, možná ani ne do Nového roku. Hledáme ti srdce, ale stále bez výsledku."

Tohle mu včera pověděl doktor, když se vrátil od Yoongiho. Poruší jejich slib a nechá tu černovláska samotného? Cítil se příšerně.

,,Budeš tu beze mě v pořádku, Yoongi?" zeptal se sám sebe. ,,Někdo na tebe musí dohlížet, abys neztrácel naději"

Nevěděl, zda mu to měl říct. Chtěl, aby si užil Vánoce. Ty dva dny jeho srdce určitě vydrží a oni zažijí ty nejlepší Vánoce, co kdy měli. Muselo vydržet.

,,Hobi, nesu tvé ranní léky!"

°•°•°•°•°•

,,Pomalu si přitáhni nohy k tělu, Yoongi. To je ono," usmála se fyzioterapeutka, když Yoongi pomalu přitáhl nohy k tělu. Stálo ho to celkem dost úsilí, ale věděl, že pokud chtěl dnes vidět Hobiho, musel se snažit. Rose by ho jinak nepustila.

,,Zvedni ruce před sebe. Vypadá to dobře. Jsi trošku pomalejší, ale ta akutní obrna odezněla. Buď na sebe opatrný a vyvaruj se dalším psychickým výkyvům," řekla se svým oblíbeným příjemným úsměvem, který snad nikdy neopouštěl její tvář. Poté odešla se slovy, že podá Rose zprávu.

Yoongi si unaveně oddechl a opřel se o hlavu lůžka. ,,Jako bych svým emocím mohl poroučet," zamumlal otráveně a zabodl pohled do neurčitého bodu na protější stěně.

Cítil se příšerně po tom, co se emočně zhroutil, přímo před brunetem. Patetické. Kéž bych se zvládnul víc ovládnout...

Nedokázal si to vysvětlit. S rodiči přeci nevycházel, nikdy. Nikdy nezahodili možnost mu dokázat, že byl slabý, nemožný a zklamání celou rodinu. Proč tedy tak reagoval? Možná šok?

,,Yoongi, snídaně!" vykřikla Rose, co naběhla na pokoj se zažloutlým talířem v ruce. Typická nemocniční snídaně. Dva suché rohlíky, rozteklý kus másla a malá marmeláda jako z levného hotelu.

Jako vždy musel nejdřív zapít léky a poté dělat, že měl velkou chuť k jídlu. Chtěla už odejít, ale na poslední chvíli si na něco vzpomněl a zavolal ji zpět. ,,Rosie!"

,,Copak?"

,,Co moje testy?" zeptal se.

Žena nejistě odklonila pohled a podívala se do země. ,,Jsou pozitivní. Jsi vhodný dárce pro jeho srdce," řekla tiše. Viděla jak se jeho očka rozzářila a právě toho se obávala.

,,Ať tě ale ani nenapadne nic hloupého, Yoongi. Hoseok má sice slabé srdce, ale velmi upřímné a hřejivé. Zničilo by ho, kdyby měl tvé srdce. Nechceš přece, aby se do konce života trápil, že ne?"

Černovlásek provinile sklopil tvář. To nechtěl. Chtěl, aby žil, ale i s tím dokonalým úsměvem. Chtěl, aby byl šťastný.

,,No vidíš," usmála se a pohladila ho po rameni, ,,najdou mu zdravé srdce, uvidíš."

°•°•°•°•°•°

,,Jaký nejlepší vánoční dárek jsi kdy dostal?" zeptal se Hoseok, zatímco spolu seděli na černovláskově lůžku.

Yoongi zamyšleně naklonil hlavu. Nikdy moc dárků nedostával, jen obyčejné věci, jako ponožky a svetry. Bylo mu to však většinou jedno a smířil se s tím. Také to byl jeden z důvodu proč Vánoce neprožíval jako ostatní děti.

Matně si však vzpomněl na jediný dárek od svých rodičů, který mu opravdu udělal radost, až je měl chuť obejmout.

,,Dostal jsem tři lekce klavíru," odpověděl po chvíli.

,,Jen tři?" vydechl překvapeně. ,,Chceš mi říct, že to co umíš ses naučil za tři lekce?!"

Pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Naučili mě základy a pak jsem se učil sám. Nikdy jsem klavír neměl, ale ve škole byl velmi vstřícný učitel hudebky. Nechal mě hrát na školní klavíru a pomáhal mi s počátečními chybami," vysvětlil jednoduše.

,,I tak je hustý. Čekal jsem, že jsi měl několik soukromých hodin klavíru týdně, " zahihňal se.

,,Co nejlepšího jsi kdy dostal ty?" Zeptal se, aby konečně odvrátil konverzaci od sebe. Také byl ale zvědavý, co mohl dostat v domově pro děti.

Zamyšleně se podrbal na zátylku, přičemž si černovláska prohlédl od hlavy až k patě.

Nechápal proč to dělal, než konečně řekl svou volbu.

,,Tebe."

,,M-mě?" vydechl překvapeně.

Vyšší pyšně přikývl. ,,Vždycky jsem chtěl malé, černé koťátko, co hraje na klavír a je věčně unavené," provokativně ho štípnul do tváře, zatímco pozoroval jak studem rudnul jako rajčátko.

,,Sám si kotě!" zasyčel dotčeně. Co to bylo za pocit? Znovu... Něco v žaludku se mu pohnulo a postupně to přecházelo do jeho hrudi. Proč se to dělo jen v jeho blízkosti?

,,Nekoukej tak na mě, " zahihňal se a položil mu obě ruce na ramena. Bylo roztomilé jak z nervozity odmítal oční kontakt. ,,Radši se usměj, to ti sluší víc."

Bum. Bylo to jako další rána a on zrudl ještě víc. Vypadal jako poupátko a byl si toho moc dobře vědom. Chtěl něco říct, ale nebyl si jistý co. Slova se mu zasekla v krku, zvlášť když seděli naproti sobě, tváře kousek od sebe. Díval se mu do očí, jakoby skrze ně koukal přímo do jeho duše. Proč měl takovou potřebu zmenšit prostor mezi nimi?

Než však také stihl udělat, vyšší se odtáhl a promnul si tváře.

Ještě chvíli a propadl bych...

Zhluboka se nadechl a opět zvedl hlavu. ,,Jsem jen rád, že můžu trávit Vánoce s někým, jako jsi ty. Dává mi to vánoční atmosféru, která mi posledních pár let chyběla," dodal s úsměvem.

Yoongi zmateně zamrkal. ,,A-ale jak... já...?"

,,Ano, ty," zahihňal se. ,,Vánoce má člověk trávit s někým, koho má rád a v tom je jejich smysl. Známe se sice pár dní, ale cítím, že ti můžu věřit snad se vším," v průběhu svého monologu vzal papírová kočičí ouška, která ležela na stolku a opatrně je napasoval na jeho hlavu, mezi černé vlásky. ,,Malé kotě, co mi zpříjemňuje Vánoce v téhle cvokárně."

Nevěřil by, že to bylo možné, ale rudá v jeho tvářích se ještě zvýraznila. Nedokázal rozpojit oční kontakt s těma krásnýma oříškovýma očima.

Bohužel celá tato chvíle byla přerušena, když Jennie vyběhla na pokoj. ,,Hobi, dorazily obědy a ty nikde! Koukej sypat, vrchní sestra už zuří!"

°•°•°•°•°

Yoongi se se znuděným výrazem ve tváři hrabal ve svém jídle. Brambory a suchý plátek masa. Velmi výživné.

Nedokázal se stejně soustředit na jídlo, když v jeho hlavě vládl takový chaos. Stále myslel na to, co mu před pár chvílemi Hoseok řekl. Opravdu mu dělal lepší Vánoce, nebo to byla planá slova?

,,Ani pro tebe nemám dárek..." zamumlal si sám pro sebe a podíval se z okna. Výhled mu kazila od pohledu chladná mlha, která zakrývala město.

Jemně si přiložil dlaň na hruď, pomalým a trhavým pohybem. Tak rád by mu dal své srdce. K čemu mu bylo zdravé srdce, když byla jen otázka času než jeho tělo vypoví službu? Věděl, že tímto tempem měl čas tak pár měsíců. Co potom?

Zůstane připoutaný k lůžku? Jaký byl tedy smysl?

Bude si se zdravým srdcem ležet na lůžku do konce života a Hoseok do té doby zemře? Chtěl věřit, že mu najdou srdce, doufal v to, ale pokud měli doteď takové problémy, jaká je možnost, že se to stihne?

Sklopil pohled do svého talíře, přesněji na příbor, který držel v téměř ochablých rukou.

Odložil vidličku a chytil nůž do obou rukou. Přestože ho téměř neposlouchaly, zvládl je zvednou do úrovně svého hrdla.

Stačí jedna správná rána a Hobi bude volný... jeho trápení skončí.

Bylo to to jediné co se mu v tuto chvíli honilo hlavou. Stále držel tupý nůž pevně, ale jeho ruce zůstávaly na místě.

Zhluboka se nadechl, ale než stihl cokoli udělat, zaslechl kliku. Zděšením upustil nůž na bílé povlečení a otočil hlavou, aby věděl kdo přišel. Překvapivě to byla Rosie s odpoledním léky. Opravdu už jedl tak dlouho?

,,Pořád jsi nedojedl? To tě mám nakrmit?" zasmála se, zatímco pokládala kalíšek s léky na jeho stolek. ,,Vypadáš jako bych tě zastihla při něčem nelegálním, je všechno v pohodě?"

Nejistě přikývl. ,,Víš jen... nemám pro Hobiho žádný dárek a nevím co mu dát... Vánoce jsou už zítra," zamumlal.

Rose zamyšleně naklonila hlavu. ,,Nemusí to být nic hmotného, protože tady to nebude mít téměř žádnou cenu. Určitě něco vymyslíš," usmála se a odešla. Očividně byla ve spěchu, ale to byly sestřičky často.

Zoufale si povzdechl a opět pohlédl na nůž, co ležel v jeho klíně. Jak měl něco vymyslet? Dříve uměl kreslit, ale už téměř neudržel tužku. Na kytaru by už nic nezahrál.

Dlouhou dobu jen zamyšleně koukal do prázdna, než konečně dostal nápad. Natáhl se ke stolku, vytáhl linkovaný blok a propisku. Okamžitě se dal do práce, přestože věděl, že přečíst to po něm bude nadlidský úkol.

To zvládnu, opakoval si jako kolovrátek.

Toho dne už se neviděli. Yoongi měl téměř celé odpoledne rehabilitace, ale hlavně ho navštívila sociální pracovnice, která za něj měla převzít zodpovědnost než bude plnoletý. Hoseok měl naopak další vyšetření. I tak oba po celou dobu mysleli jen na toho druhého a říkali si, jak by se radši schovali někam mimo dezinfekční pach.

Byl to den před Vánoci. Den který většina lidí tráví se svou rodinou při přípravách na Štědrý večer. V nemocnici to však neplatilo.

Brunet ten večer zalehl do lůžka po celém náročném dní. Byl unavený, jak fyzicky tak psychicky. Věděl, že jediná osoba, která by ho zvládla rozveselit byl Yoongi, ale bylo už pozdě. Jennie by ho zabila, kdyby to jen navrhnul.

Otočil se na bok a přitáhl si kolena k tělu, aby je mohl obejmout.

,,Mám jen pár dní... cítím se špatně, že tě tu nechávám," slyšel své hlasité srdce až v krku. Také cítil jak mělký byl jeho vlastní dech. Nedokázal téměř vyjít schody a doktoři mu zakázali opustit budovu, kvůli chladu. Jako pták v bílé kleci.

,,Pro mě už není úniku," zašeptal naprosto smířený se svým osudem, ,,ale ty to zvládneš. Najdou způsob jak tě vyléčit a ty si budeš moct znovu užívat života."

Mušle se pousmát. Viděl jasně před očima, jak se Yoongi s úsměvem procházel po parku a v rukou držel zbrusu novou kytaru.

,,Ty si to zasloužíš, musíš žít."

°•°•°•°•°

,,Yoongi, musím s tebou něco probrat," řekla Rose, když mu donesla večerní léky. Měla v rukou několik papíru a posadila se vedle něj. ,,Po novém roce odletíš do USA"

,,C-cože?!" vydechl zmateně. ,,Nechci pryč, nemůžeš mi to jen tak říct a—"

,,Nech si to vysvětlit," povzdechla si a položila papíry do jeho klína. ,,Tvoje lékařka našla druh experimentální léčby, který testují v Bostonu. Už teď mají první pozitivní výsledky na podobné neurologické onemocnění, jako to tvé, i já věřím, že by tě za nějakou dobu mohli vyléčit" řekla.

Yoongi však nevypadal, že by ji chtěl poslouchat. ,,I tak, nemůžeš mi jen tak říct, že jedu pryč a ještě tak daleko! To je přece blbost!" vykřikl naštvaně.

Rose s povzdechem sklopila hlavu do země. ,,Já vím, chtěla jsem to první probrat s tebou a zeptat se jestli bys o to stál, ale bohužel se o tom dozvěděla Changová, tvoje sociální pracovnice," pokračovala ve vysvětlování.

,,Ta seschlá stará bradavice? Co ta mi má co kecat do života?!"

,,Má stejná práva jako tvý rodiče, Yoongi, dokud nebudeš plnoletý rozhoduje za tebe. Je tvůj zákonný zástupce," přerušila jeho naštvané výkřiky velmi pravdivý faktem. ,,Když to slyšela, hned podepsala všechny souhlasy. Řekla ,že je to jen dobře, aby ses vyléčil, a že budeš určitě souhlasit," vysvětlila celou situaci. Viděla, že Yoongi se uklidnil, ale vztek v jeho tváři vystřídal smutek. Nebylo to něco, co viděla často.

,,A-ale já n-nechci odjet..." zašeptal se sklopenou hlavou. Konečně tu našel něco, díky čemu byl ochotný doufat v uzdravení. Konečně našel někoho, kdo se o něj opravdu zajímal a najednou měl odletět někam za oceán?

Ucítil ruku na svém rameni, proto zvedl hlavu. ,,Chápu jak se cítíš, ale na druhou stranu je to dobře. Možná se vrátíš k normálnímu životu a zase si zahraješ basket," snažila se z toho vytahovat to nejlepší. Přestože nesouhlasila s tím, že neměl žádné slovo ohledně jeho budoucnosti, věděla, že to bylo to nejlepší.

,,Ber to jako předčasný vánoční dárek," řekla s lehce skleslým úsměvem a vzala mu papíry z rukou, ,,co kdyby sis lehnul a nechal si to projít hlavou?"

Nic jí na to neodpověděl. Neměl slov. Cítil vztek, smutek ale hlavně zoufalství. Někdo cizí mu právě ukázal, že za něj rozhoduje. Že má nad jeho životem větší moc než on sám. Nečekal by, že po takové době v nemocnici ještě pozná nový druh beznaděje.

Přitáhl si nohy k tělu a schoval tvář do kolen. Nechtěl pryč. Po tom, co ho opustila rodina zvládl celou situaci dobře jen díky brunetovi, který byl po jeho boku. Utřel své slzy a vyslechl si jeho vzlyky, přestože se znali pár dní.

Byl by opět úplně sám, v úplně novém prostředí, kde by nikomu nerozuměl. Měl sice základy angličtiny, ale opravdu základní základy. Pojede s ním vůbec někdo kdo mluví jeho jazykem?

Hned ho napadla sociální pracovnice Changová. Nechtěl tu ženu vidět, nikdy v životě. Jedním podpisem zničila poslední naději, kterou měl.

Proč ale? Měl možnost se uzdravit. Vrátit se k normálnímu životu. Proč byl vůbec naštvaný?

Až teď si uvědomil, jak moc byl na bruneta fixovaný a to se znali čtyři dny. Sám tomu nevěřil. Na druhou stranu mu to přišlo patetické. Co vlastně čekal?

Pevně semkl rty, zatímco první slaná slzička stekla po jeho tváři. ,,Hobi... nechci aby se naše cesty rozešly..."

°•°•°•°•°

,,Hobi, ani jsi nedojedl snídani!"

,,Nemám hlad, Jennie," namítl a opatrně seskočil ze svého lůžka, zatímco tajemně schovával ruce za zády.

Dívka s povzdechem vzala talíř, když v tom jí brunet vtiskl do druhé ruky tabulku tmavé čokolády. ,,Veselé Vánoce!" usmál se Hoseok. Nenechal ji ani poděkovat a rychlou chůzí vyšel ze dveří. Měl namířeno jen na jediné místo a to o tři patra výš, kde pobýval Yoongi. Neurologické oddělení.

Na prstech se mu houpala malá dárková taštička s vánočními motivy. Přestože bylo ráno, moc se těšil, až uvidí jeho reakci na jeho dárek. Nebylo to nic velkého, neměl moc možností, ale doufal, že se mu bude líbit.

Věděl, že se křenil, jakoby snědl citrón, ale neměl v plánu to měnit. Byly Vánoce. Když všichni kolem měli špatnou náladu, on musel naopak rozdávat tu správnou.

V nemocnici vždy byla podivná vánoční atmosféra. Zaměstnanci byli otrávení, že museli i svátky trávit v práci a pacienti by je také chtěli trávit se svými rodinami.

On rodinu neměl, proto ho nic takového netrápilo.

Vyjel výtahem nahoru a jeho kroky vedly rovnou do sesterny, kde jen ohlásil svůj příchod. Dostal svolení, ale těsně před jeho pokojem ho zastavila Rosie.

,,Děje se něco?" zeptal se zmateně.

,,To ne, jen..." povzdechla si a sundala si špinavé rukavice. Nikdo nechtěl vědět, co na nich vlastně bylo.

,,Možná bude trošku skleslý, tak mu zkus zlepšit náladu, ocení to," s úsměvem ho poplácala po zádech a odběhla pryč.

Byl z toho dost zmatený, ale věděl, že nemělo cenu se ji snažit zastavit. Ráno byl na oddělení vždy zmatek, proto bylo lepší si hledět svého.

Jedno však bylo jasné. Ať tím myslela cokoli, udělá všechno proto, aby se Yoongi cítil lépe. Chtěl, aby si Vánoce užil a tak to také bude.

Zaklepal na dveře a otevřel je. ,,Yoongi, veselé Vánoce!" vykřikl povzbudivě, jenže se mu nedostalo žádné odpovědi. Zmateně si prohlédl lůžko, ale nikde na něj nekoukala ta krásná tmavá očka.

Ležel schovaný pod přikrývkami, ale ani nedutal. Schoulený v klubíčku jako kotě. Tohle nebylo to co chtěl vidět.

Zavřel dveře a postavil se vedle lůžka, přičemž taštičku položil na zem vedle. Podle viditelných hrbolků usoudil kde měl hlavu a boky. Na každé místo položil jednu ruku, jako známku komfortu. ,,Yoongi, ani mě nepozdravíš?" zeptal se sarkasticky.

Odpověď však nedostal, proto si klekl a pomalu odtáhl přikrývku. Hned se setkal s párem opuchlých zarudlých očí, které se téměř klížily únavou.

Měl tváře od zaschlých slz, ale už z něj nevycházely žádné vzlyky.

Opřel se loktem o matraci a jemně ho chytil za tvář. ,,Spal jsi vůbec?" zeptal se tiše.

Yoongi chvíli mlčel a poté zavrtěl hlavou. ,,Nešlo to..." špitl.

,,Copak se stalo?" zeptal se, zatímco palcem opisoval kroužky na jeho měkké tváři.

Opět neodpověděl. Jen koukal svýma zarudlýma očkama přímo do těch jeho, jakoby doufal, že mu všechno vysvětlí jedním pohledem, aniž by musel otvírat pusu. Nechtěl o tom mluvit. Styděl se za to, jak nechal někoho cizího aby takto ovládal jeho život.

Hoseok si povzdechl. Pochopil jeho jasnou zprávu, že o tom nechtěl mluvit. Nemohl ho do toho nutit.

Opatrně odkryl celou přikrývku a posadil se na volné místo. Podle velmi polámané polohy usoudil, že se opět stalo to stejné, jako když mu řekli o jeho rodičích. Byl paralyzovaný.

Narovnal mu nohy a přitáhl si ho do pevného objetí. ,,Nemusíš mluvit, jen chci abys věděl, že tu jsem s tebou," řekl s úsměvem.

Yoongi se pomocí svých rukou vytáhl na jeho klín a obejmul ho nazpět. Nohy ho neposlouchaly, nedokázal je ani přitáhnout k sobě.

Ještě měl však v hlavě jednu otázku. Chtěl mu to říct? Bál se, že bude naštvaný, protože ho tu nechává. Nechtěl mu takhle pokazit Vánoce.

,,Řeknu ti to, jen... ne dneska," zašeptal a více se poddal jeho doteku. Bylo to opravdu příjemné, zvlášť v takové situaci. Cítil se mnohem bezpečněji než schovaný pod dekou.

,,Dobře, máme všechen čas světa."

Ticho. Oba se zarazili, ale nedali to tomu druhému vůbec znát.

Všechen čas světa, krásná fráze. Bohužel každý jeden z nich věděl, že čas byl přesně to, co jim scházelo.

,,M-máš pravdu, Hobi..."

Lháři. Navzájem si lhali do očí, ale oba za stejným účelem. Báli se nahlas přiznat, že toho druhého opustí. Bylo to sobecké? Těžko říct.

°•°•°•°•°

,,Ne, ještě ani nevyšli z pokoje," řekla Rose docela nesoustředěně, protože právě zapisovala něco do lékařské dokumentace.

,,Jdi je prosím zkontrolovat, Hoseok by měl být neustále pod dozorem a už tak byl risk ho za ním pouštět," ozvala se Jennie z jejího mobilu.

Dívka si povzdechla. ,,Kouknu na ně," odvětila jednoduše a položila služební mobil vedle sebe. Poslední podpis, zavřela dokumentaci a prošla chodbou až k Yoongiho pokoji.

Otevřela dveře a zvědavě nakoukla dovnitř, protože poslední co čekala že uslyší bylo naprosté ticho.

Pobaveně se usmála, když uviděla, jak leželi těsně u sebe, aby se vešli na jednolůžkovou, protidekubitní matraci. Čelem k sobě, ruce spojené v jedny.

Ani nevěděla, zda byla překvapená nebo ne.

°•°•°•°•°•°

,,Podle mě jsou Vánoce přeceňované," zamumlal Yoongi jednu ze svých typických negativních poznámek.

,,Já bych řekl, že jsou hezké, když slavíš s dobrými lidmi," odvětil Hoseok. Zatímco tlačil jeho vozík po chodbě nemocnice.

Bylo krátce po obědě, proto se rozhodli pro krátkou procházku. Nemohli však ven, protože venku bylo opravdu chladno a oba věděli, že to pro bruneta nebylo bezpečné.

,,Já vím, ale i tak..." odpověděl tiše a dal ruce v kříž na svou hruď, ,,jsou to oslavy Ježíše Krista, syna božího což určitě souvisí s osudem a osud je svině, která by se uctívat neměla," odsekl vytočeně, přestože si ani sám nebyl jistý tím co řekl. Nějaké církevní důvody svátku ho nikdy moc nebraly.

,,Takhle to nefunguje," zasmál se a přátelsky ho jemně praštil do ramene, ,,někde v srdci máš Vánoce rád a—" uprostřed věty se však zastavil a tiše zalapal po dechu. Pevně chytil madla vozíčku a na chvíli se zastavil. Cítil, jak se mu sevřela hruď a v jeho uších se ozvalo několik hlasitých tepů srdce.

Yoongi zmateně zvedl hlavu a otočil se. ,,Proč jsi zastavil?" zeptal se.

Hoseok se po pár vteřinách zhluboka nadechl a položil si dlaň na hruď. ,,P-promiň, zamyslel jsem se," vydechl trošku chraplavým hlasem, proto si odkašlal a opět nasadil úsměv. ,,Půjdeme už zpět? Chci ti dát svůj dárek!"

,,Nedávají se dárky až večer?"

,,Psst, nedávají!"

°•°•°•°•°

Hoseok mu pomohl se posadit na lůžko a zabral místo vedle něj. ,,Doufám, že jsi připravený na můj skvělý dárek," zahihňal se, zatímco v rukou držel taštičku, co dopoledne nechal u lůžka.

Menší nejistě přikývl a vytáhl zpod svého polštáře malou obálku světle zelené barvy. ,,Ten můj není nic extra..." zamumlal.

,,Ale blbost, cokoli mi dáš bude ten nejlepší dárek, co jsem kdy dostal!" řekl povzbudivě, díky čemuž si Yoongi trošku oddechl, protože byl stále dost nervózní.

Věnovali si poslední přímý pohled z očí do očí a předali si své dárky.

Yoongi zvědavě nakoukl do taštičky. Bylo tam nějaké sladké ve formě malých čokolád a karamelových bonbónů, ale také něco co velmi zaujalo jeho pozornost.

Byla to malá, papírová, uzavíratelná krabička s růžovým srdíčkem na víčku.

Vytáhl ji a prohlédl si ji z blízka. ,,Co to je?"

,,Otevři to," zahihňal se.

Poslechl ho a krabičku otevřel. Byl ještě zmatenější, když uviděl jen hromadu přeložených papírků různých barev. Vytáhl jeden a přečetl si krátký text na něm.

♡ Poukaz na objetí ♡

Překvapeně zamrkal a zmateně se podíval na brunetka.

Ten se pobaveně a pyšně zatetelil. ,,Všiml jsem si, že máš občas problém mluvit, proto jsem ti vytvořil tohle," usmál se a chytil ho kolem ramen. ,,Až se budeš cítit špatně, nemusíš nic říkat, jen mi ukážeš tohle, abych věděl, že tě mám obejmout."

Yoongi cítil, jak se jeho srdce rozbušilo, ani nedokázal říct proč. Bylo to jednoduché, ale krásné. Nikdy nic takového od nikoho nedostal.

,,Díky," nejistě se pousmál a pevně ho obejmul kolem pasu.

Druhý byl jeho reakcí trošku zaskočený, ale neváhal ani chvíli, aby ho obejmul nazpět. ,,Nemáš vůbec zač," odvětil a trošku mu pocuchal vlasy.

Po chvíli se odtáhli a Hoseok se vrhnul na roztomilou obálku, kterou dostal. Byl zvědavý, velmi.

,,Moc od toho nečekej..." zamumlal Yoongi trošku nervózně, zatímco mezi prsty drtil povlak od polštáře, co si dal do klína.

Vyšší jeho dodatek přehlédl a opatrně ji otevřel, aby nepoškodil obálku. Byl v ní jen přeložený papír. Nejdřív byl zmatený, ale když ho otevřel, pochopil o co šlo a jeho slabé srdíčko zaplesalo nadšením.

Na první stránce byla notová osnova se zapsanými notami. Bylo to pro něj jako Španělska vesnice. Když papír otočil, uviděl několik slok textu.

Napsal mi píseň...

Nevěřil vlastním očím. Čekal téměř cokoli, ale ne něco takového. Jak dlouho mu trvalo to napsat? Nikdy nepochyboval o tom, že byl hudební génius, ale tohle ho doopravdy dostalo. Bylo to poprvé, co mu někdo věnoval písničku.

Ohromením zapomněl na jakákoli slova, což však donutilo menšího pochybovat o kvalitě jeho dárků.

,,A-asi to není to co jsi chtěl, a-ale—"

,,Ne, Yoongi, je to dokonalé," zahihňal se a pevně ho obejmul kolem krku. Spíš by se dalo říct, že na něj skočil. ,,Nikdo mi nikdy nenapsal písničku! Jak dlouho ti to zabralo?" zeptal se zaujatě.

,,M-moc dlouho ne..." vydechl s úlevou. Už ani nevěřil, že by jeho dárek přijal. Opřel si hlavu o jeho rameno a objal ho nazpět.

Znovu cítil ten příjemný pocit. Ten příjemný pocit, co cítil jen v přítomnosti bruneta.

Spokojeně se pousmál a podvědomě se k němu více přitiskl. Bohužel si téměř okamžitě vzpomněl na odpornou pravdu se kterou nemohl nic udělat. Za týden odjede a je velká pravděpodobnost, že už se nikdy neuvidí.

Pevně semkl rty a zavřel oči, aby nedal prostor všem těm slzám, které ho přepadaly. Bylo to těžší, než si kdy dokázal představit.

Nikdy mu nedělalo problém být upřímný. Vždycky mluvil jak chtěl, i když to mohlo druhé bolet. Ale teď? Nedokáže ani oznámit svůj odchod.

Hoseok stále v rukou držel papír s textem a notovou osnovou. Chtěl tu písničku slyšel a o to od nikoho jiného, než od samotného Mistra, co stál za tímto dílem.

Chtěl se zvednout z lůžka, když v tom ucítil prudkou údernou bolest v levé části hrudi. Jakoby mu někdo zaryl dřevěný kůl přímo do srdce. Nestihl ani vykřiknout bolestí, protože se mu hruď křečovitě sevřela a on zůstal na několik vteřin bez vzduchu.

Nezmohl se na nic jiného, než jen upevnit svůj stisk kolem černovláskova úzkého pasu. Pevně sevřel i víčka, proto neviděl Yoongiho zmatený a starostlivý výraz.

,,H-Hobi..." zasípal, kvůli jeho pevnému stisku. Stačil kousek a prasklo by mu první žebro. ,,C-co se děje?"

Nedostal odpověď, jen tiché lapání po dechu. Až tehdy si uvědomil, co se dělo.

Vší silou ho odstrčil a uviděl jeho bledou, opocenou tvář. Zoufale lapal po dechu, který nemohl najít.

,,Hobi!" vykřikl a chytil ho za ramena, aby s ním zatřásl. Začal panikařit, cítil vlastní srdce až v krku.

Teď ne, teď ne!

Hoseok jednou rukou pevně chytil látku svého nemocničního hábitu v oblasti srdce a druhou chytil černovláskovu dlaň.

Mlžilo se mu před očima, chtěl něco říct, ale nedokázal to. Bez podpory vzduchu nemohl vydat ani hlásku.

,,Hobi, prosím, nezavírej oči! Podívej se na mě!" vykřikl vyděšeně. Ruce se mu třásly, nedokázal je téměř ovládat.

Viděl, jak se jeho oči otáčely v sloup. ,,Ne, ne, ne, ne! HOBI! HOBI, ZŮSTAŇ TU SE MNOU! PROSÍM!" zakřičel v panice.

Nereagoval, jen dál tiše lapal po dechu a svalil se na lůžko, téměř spadl na podlahu. Snažil se tomu vzdorovat, ale už ani neslyšel jeho zoufalý hlas. V uších mu pískalo, před očima měl jen šmouhy. Cítil každý křečovitý stah svého srdce. Byly pomalejší a pomalejší.

Nemůžu, takhle před ním... ještě pár dní... prosím...

,,HOBI! POMOC! PROSÍM, POMOC!" zakřičel ze všech sil. Ani si neuvědomoval, že mu po tvářích tekly slzy proudem. Natáhl se za sebe pro nouzové tlačítko a začal na něj klikat jako splašený.

,,HOBI! HOBI, VYDRŽ! PROSÍM!" zavzlykal. Chtěl ho chytit za ruce, ale ty vlastní ho neposlouchaly.

Ani nezaregistroval, že přiběhla zmatená Rosie s další sestřičkou. Hned pochopili situaci.

Rozběhla se k chlapci ležícímu na posteli, zatímco její kolegyně běžela pryč. ,,Kluku, koukej na mě, nech oči otevřené!" zkontrolovala jeho pulz, ale téměř řádný necítila. Byl slabý.

,,Rosie, zachraň ho! Zavolej doktora! Udělej něco, prosím!" panikařil dál Yoongi.

,,Snažím se!" vyhrkla, zatímco brunetovi rozepínala nemocniční košili. Opatrně, ale rychle ho položila na podlahu a začala s resuscitací.

Všechno se odehrálo hrozně rychle. Přiběhli hned dva doktoři a další sestřičky. Všude byl chaos, hluk.

,,Nemá pulz!"

,,Volejte na kardiologii a na transplantační!"

,,Yoongi, vnímej mě," řekla Rose, která seděla přímo naproti němu. Držela ho za roztřesené, ale ochablé ruce.

Černovlásek se cítil, jakoby ho probudili z transu. Zmateně se rozhlédl po pokoji. Nikdo. Jen on a Rosie.

,,C-co se... kde je Hoseok?!" vykřikl opět v panice.

,,Ne, klid, zůstaň v klidu!" snažila se ho uklidnit. ,,Převezli ho na kardiochirurgii ale... nevypadá to dobře, stále nenašli žádné srdce," řekla opatrně.

Yoongi mlčel. Cítil své srdce až v krku. Jak dlouho nevnímal? Jak moc špatné to s ním bylo?

,,Musím za ním!" řekl sebejistě, jenže když chtěl spustit nohy z lůžka, neposlechly ho. Nepohnuly se oni píď.

,,Ne, Yoongi, všechno se vyřeší. Ty zůstaň tady. Určitě to dobře dopadne," řekla a položila ho na polštář. Oba věděli, že mu lhala do očí. Ale nemohla jinak.

Opět neodpověděl, jen se zoufale kousal do rtu, zatímco další slzy opouštěly jeho tmavá očka.

Proklínal své tělo. Kdyby nebyl v šoku, mohl toho udělat víc. Možná kdyby sám běžel pro pomoc, mohli mu pomoct dříve.

Představa jak teď ležel na pohotovostním lůžku, napojený na pípající přístroje... Proč se to muselo stát?

Byl přeci Štědrý den. Mělo se slavit, užívat s blízkými. Neměl už své blízké, přátelé za ním nechodili, ale Hoseok v něm dokázal probudit naději. Proč právě on musel mít takový osud?

Nemohl se smířit s koncem. Byl jako slunce, bez kterého nedokázal dál existovat. Nedokázal bez něj vidět jakoukoli naději na zlepšení.

Cítil jen prázdno... než si však na něco vzpomněl.

,,Testy jsou pozitivní. Byl bys vhodný dárce"

Udeřilo ho to jako rána kamenem. Mohl ho zachránit. Jako jediný.

Položil se dlaň na hruď. Věděl, že Hoseok si zasloužil žít. Musel žít. Narozdíl od něj, byl plný pozitivních a krásných myšlenek, které musel sdílet se světem. Na Zemi by chyběl tak skvělý člověk jako on.

Pomyšlení na jeho odlet do Ameriky ho jen podpořil v této myšlence. Nechtěl pryč, chtěl být s ním. Nestal ani o zlepšení svého stavu. Ne pokud to znamenalo, že brunet ztratí život.

Nemohlo to skončit takhle. Jeden mrtvý a druhý odletí pryč. Takto nekončí šťastné příběhy.

Chtěl, aby Hoseok byl šťastný.

Rozhlédl se po pokoji. Rose odešla když byl hluboko ve svých myšlenkách. Nemohl jí teď být vděčnější. Kdyby tu byla, zastavila by ho.

Něco potřeboval, ale nevěděl co. Prohlédl svůj šuplík a našel červená papírová ouška. Jinou možnost neměl.

S těžký srdcem roztrhl červený papír než mu v ruce zbyl jen drát. Musel si pomoct zuby, protože ho ruce neposlouchaly.

Podíval se na dříve bezchybná ouška z červeného papíru, která se teď jevila jako perfektní zbraň. Cítil se hrozně, že takto zničil jeho dárek.

Utřel si slzy do rukávu a vzal ze svého stolku papírovou krabičku s poukazy na objetí.

Měl pocit jakoby stále cítil jeho stisk, když pomalu ale jistě upadal do bezvědomí. Naposledy, než je Rose rozdělila.

,,Ty musíš žít, Hobi.... tenhle odporný svět musí vidět tvůj krásný úsměv," zavzlykal tiše, zatímco si pokládal krabičku do klína. Poté zvedl své rozklepané ruce a namířil si ostrý hrot drátu ke krku, přičemž jednou rukou zmáčknul signalizační tlačítko pro sestru.

Zhluboka se nadechl a naposledy ve svém životě se opravdu šťastně usmál.

,,Odteď budeme navždy spolu. Opustíme nemocnici spolu, tak jak jsme si slíbili..."

Doufám, že není pozdě...

,,YOONGI, NE!"

°•°•°•°•°•°•°

,,Opravdu nás táhneš do nemocnice hned takhle po Vánocích?" zafňukal černovlásek, když spolu s dalšími dvěma chlapci vcházeli hlavním vchodem do budovy nemocnice.

Nejmenší z nich, blonďák, nekompromisně zakýval hlavou. ,,Yoongi mi už pár dnů neodepisuje, chci vědět, jak se má. Navíc mu musíme dát dárky k Vánocům," odpověděl.

,,To je fakt, Kookie, Jimin má pravdu. Celé svátky jsme za ním nebyli, určitě se mu po nás stýská," zahihňal se rudovlásek a obejmul oba kolem ramen. ,,Jeho Vánoce byly určitě na nic, musíme ho rozveselit."

Nebyli za ním poprvé, proto po paměti vyjeli výtahem do šestého patra. Zazvonili na zvonek před oddělením a během pár vteřin se jim dveře otevřely.

Ze sesterny vykoukla překvapená Rose. ,,Vy jste Yoongiho přátelé... co tu děláte?" zeptala se zmateně.

,,Přišli jsme ho navštívit a dát dárek, můžeme jít za ním, nebo má nějaké vyšetření?" zeptal se Jimin s úsměvem.

Rose se však smát nedokázala. Nejistě odvrátila pohled a opřela se o futra dveří. ,,Je mi to líto, ale... je mrtvý..."

°•°•°•°•°•°

,,Prosím, ochraňuj ho na jeho dlouhé cestě, Amen,"

,,Amen,"

Ve třech stáli před malým kamenným hrobem. Nebyl na něm žádný obrázek. Jen jednoduchý nápis.

Min Yoongi
16 let
Opustil nás 24.12.

Jimin si utřel čerstvé slzy do rukávu své teplé bundy. ,,Měl jsem za ním chodit víc. Měl jsem mu v tom zabránit," zavzlykal.

,,Všichni jsme měli, ale teď už nemá cenu se litovat. Důležité je na něj nezapomenout," snažil se ho Jungkook uklidnit, přestože měl sám slz plná očka.

Taehyung byl z nich nejklidnější. Držel v rukou tmavě šedý svetr, který patřil Yoongimu. Pamatoval si, jak ho nosil, než onemocněl. Býval jeho oblíbený.

,,Ani nevíme proč to udělal..." zamumlal. Nedostali mnoho informací. Oznámili jim, že se zabil vlastní rukou a dostali krabici s jeho věcmi. Žádný důvod, nic. Zkoušeli se poté dovolat Yoongiho rodičům, ale číslo do domu bylo hluché.

Jeho věci si proto rozebrali, aby na něj nezapomněli. S výjimkou dvou věcí. Svetru a poslední písně, kterou složil. Věděli, že byl hudební génius.

,,Co s tímhle?" vydechl Jimin, když vytahoval ze své kapsy přeložený papír. ,,Dala nám to ta sestra. Pro někoho to napsal, ale nevím pro koho..."

,,Musel to být někdo, koho měl rád. Třeba se tu někdy ukáže aby navštívil jeho hrob," řekl Tae a položil na kamennou desku vlněný svetr.

Jungkook sklesle přikývl. ,,Měl by přijít. Museli spolu mít krásný vztah. Jen jsem překvapený, že ho neznáme, a že se ani nezmínil... kde myslíte, že se potkali?"

,,Těžko říct," povzdechl si Jimin, ,,asi se naučím na klavír, abych to mohl zahrát."

Zbylí dva souhlasně zakývali hlavou a dopřáli si jedno skupinové objetí. Mohli si jen marně představovat, jak se k nim přidal jejich malý, ospalý Yoongi.

Taehyung si pohodlně opřel bradu o blonďáčkovo rameno, když v tom si všiml zajímavého hrobu, který byl přímo vedle toho Yoongiho.

Byl lesklý, od pohledu nový. Nechtěl kazit to krásné objetí, proto jen zamžikal do dálky, aby si mohl aspoň přečíst jméno.

Jung Hoseok
16 let
Do ticha odešel 24. 12.

Běžím prázdnou chodbou, nevím kudy kam.
Když v tom zahlédnu záblesk, ani chvíli neváhám.
Doufám, že mi to ukáže cestu
Abych nepropadl věčnému peklu

Záříš jako slunce v bílé temnotě, která nás okupuje
Jen my dva víme, jak těžké to je
Běžíme prázdnotou za neurčitým světlem
To bez tebe bych vidět nedokázal

Jednou bude naše cesta u konce a my plní sil opustíme hlavní vchod
Nechci být marnivý ale přišlo by to vhod

Půjdeme tam, kde čeká nás normální život
Život za bílou zdí, beze strachu

Jen ty a já

,,Ta píseň má krásný text. Určitě se naučím na klavír a vy dva budete zpívat!"