1. Wattpad jméno: lajimola_la
2. @jméno: brocoli_l9
3. Zvolené téma: Vánoční zázrak
4. Název příběhu: Kelímek horké čokolády
5. Pár: není (náznak Yoongi a Hoseok)
6. Hlavní postavy: Yoongi, Jin, Hoseok
7. Anotace: Knot lásky a naděje se nachází v každém z nás. Je umístěn přímo ve středu našeho nitra a čeká na vzplanutí. Však kde najít tu pravou sirku, která jej opět zažehne? Stihne duch Vánoc návštěvu srdce mladého muže, jehož knot je maličký a ohořelý? Vrátí mu zpět naději a důvod se opět z hloubi srdce usmívat?
8. Počet slov: 2757

TEXT POVÍDKY:

Čárkové kódy zboží, zrovinka položené na pult se hned nechaly naskenovat. Hned potom následovaly do igelitové tašky. Rukám, které je tam skládaly, byla do pár sekund podána suma přená číslům, svítícím na obrazovce kasy. Prodavač posunul tašku směrem k jeho zákazníkovi a peníze šoupl do pokladny.

„Děkuju." Zaznělo tlumeně od kupujícího, který se pod rouškou mile usmál a následovně odešel z krámu. Prodavač se beze slov a se zdvořilým výrazem na tváři poklonil. Nakonec zaznělo tiché 'na shledanou' jak od staršího zákazníka, tak od mladého prodavače.

Hned, jak za starým pánem zaklaply dveře, Yoongimu z obličeje rychle opadl uhlazený výraz, který vystřídala znechucená únava. Poklesla mu doposud narovnaná ramena a mladík takříkajíc upustil páru.

Na malou chvíli zavřel vyschlé oči a sklopil hlavu. Do rukou, položených na pultu se opřel a nechal poprvé za celý den jeho myšlenky poletovat tam a zase zpátky. Bez pravidel, bez řádu. Svátky vánoční tady a zrzek jako vytesaný z kamene, nepociťoval v duši ani kapku vánoční nálady.

I přes sklopená víčka jej neustále rušila agresivně blikající světélka zdobící obchůdek. Dřív, než se mladík stihl vytočit, vystoupil zpoza pultu a šel je vypnout. Nechal rozsvícená jen normální plochá stropní světla, jejichž záře už začínala slábnout. Ještě po malé chviličce oddechu se sebral a šel srovnat poslední rozházené zboží. Když byl hotov, zamknul kasu a šel se obléct.

Zavrtaný v zimní bundě připomínající spíš péřovou duchnu a s batohem na zádech došel ke dveřím. Zhasl všechna světla v krámu a konečně vystoupil ven. Nakonec zamknul celý obchod a klíče, stejně jako své ruce rychle schoval do kapes.

V okamžiku, kdy se ocitl venku, na něj ze všech stran útočil štiplavý, nemilosrdný chlad. Rozhlédl se kolem sebe. Spatřil spoustu lidí. A proč vlastně tolik?

Yoongi nad tím sám musel chvíli popřemýšlet, než se mu v hlavě rozsvítilo. Zítra je štědrý den a všichni z této čtvrti tráví večer před největším svátkem v roce na vánočních trzích, které se rok co rok konají na hlavním náměstí.

Zrzek by byl možná rád, kdyby je vláda zrušila. Stejně tak jako ruší snad všechno. Ovšem zdá se, že bez jarmarku se asi lidstvo neobejde. Mladík si pro sebe odfrkl a protočil očima. Jeho vánoční duch jakoby se vypařil. Mladý muž proto všechnu tuto krásu obalenou v cukru a lásce viděl spíš jako přeslazenou šarádu, která stejně skončí po jednom dni pouhým lusknutím prstů.

Z jeho nicotného přemýšlení ho vytrhlo velké kýchnutí, které ho upozornilo, že má zrzek už znehybněné končetiny všech prstů. Proto se už dál neotálel a svižným krokem se vydal k teplu domova.

Cesta byla náročná a nezapomněl si o tom doma hned zdrceně postěžovat. Samozřejmě v rámci zachování si hrdosti vynechal čtyři části, kde žuchnul na zem jako pytel brambor.

„No tak, kolikrát ti mám říkat, ať hned zavíráš dveře." ozvala se přísně postarší žena z kuchyně, odkud se mimo jiné linula přenádherná vůně. Mladík zastavil své stěžování a zavřel, taktéž zabezpečil vchodové dveře. Pověsil bundu na věšák a promočené boty šoupl pod radiátor. Už klidně přicupital ke své matce a zkontroloval po očku celou kuchyňskou linku. Bylo jasné, že příprava večeře je v plném proudu. Následně pozdravil svého otce a bratra, co sledovali televizi.

„Zapni prosím stromeček. Geum-jae, pojď prostřít na stůl!" v druhé větě žena musela zvýšit hlas, aby ji její starší syn uslyšel až v obýváku. To zrzek ovšem ignoroval a šel udělat, o co jej bylo žádáno. Přišel do obýváku, kde si s bratrem vyměnil pohled a dále přišel k stromku. Sklonil se a párkrát sykl, když jej napadlo ostré jehličí, ale nakonec hrdinsky zapojil světélka do zásuvky a stromeček jako by se září usmál.

Bohužel, tak to Yoongi vnímat nedokázal. Viděl mrtvý pichlavý strom s plastem zpracovaným do koulí a vyhazování peněz za elektřinu oknem. Pravdou bylo, že zrzečka samotného trochu mrzelo, že to nedokáže pojmout jinak. Sám nevěděl, kam se jeho plamínek naděje poděl a mrzelo ho to, protože mu bylo více než jasné, že sám sebou znechucoval ostatním atmosféru.

Zavrtěl nad sebou hlavou a nechal myšlenky odplout. „Už bude večeře tati, pojď, ať máma nemusí křičet." pronesl plynule ke svému otci, který se hned zvedl a zhasl televizi. Přišli spolu k jídelnímu stolu, kde už se z naservírovaných misek šířil okouzlující kouř a ještě přenádhernější vůně.

Všichni se usadili a muži už chytali hůlky do rukou. Ovšem maminka sepnula ruce a jako obvykle v době adventní začala před jídlem pronášet modlitbu. Zbytek stolu si silně povzdechl, ale nikdy za to matku nevinili, ani se na ni nezlobili. Položili hůlky, a i když víra v jejich srdcích nebyla tak silná, také sevřeli dlaně a počkali na konec modlitby. Když žena udělala konečný kříž, všichni se s chutí pustili do výtečného jídla.

„Doufám, že nikdo z vás nezapomněl, co se dělá před štědrým dnem." ozvalo se ženským hlasem po chvíli jezení. Mladík si hned povzdechl. Tušil, že jeho matka bude chtít na trhy, stejně jako každá jiná v sousedství. Je to zkrátka tradice. Nechtělo se mu, ale neměl nikdy srdce jí, obzvlášť v tomto období kazit nadšení.

„To půjdeme všichni?" Yoongi možná doufal, že ho nechají doma.

„Samozřejmě. Co by si ostatní pomysleli? Jsme přece slušná rodina a nikoho z vás tady nezabije jít mezi lidi a trochu se bavit." zavrtěla nechápavě hlavou a nakonec se trochu pousmála. Ostatní tiše kývli.

Netrvalo dlouho. Misky byly prázdné, stejně jako kastrůlky a skleničky co jen čekaly na umytí. Toho se tentokrát ujmul otec. Zbytek rodiny musel dům trochu poklidit. V momentě, kdy to uvnitř vypadalo jako ze škatulky a žena svolila k odchodu, rodina Min se nahrnula ke vchodovým dveřím. Všichni se navlekli, že by je ani tornádo neskolilo (tedy aspoň v to doufali) a společně opustili dům.

Už co se jen z dálky blížili k náměstí, byly slyšet vánoční písně, koledy, nebo třeba jen instrumentální skladby s doprovodem rolniček. Stačilo jen pár dalších křupavých kroků do prašného sněhu a nádhera vyzdobeného náměstí rodinu přímo praštila do obličeje. Zdroj vánočního štěstíčka byste nalezli v každém jednom koutku.

Kam se člověk podíval, tyčil se nějaký stánek s oříšky, sladkostmi, jablky v karamelu, nepochybně taky svařákem. Všude okolo svítilo jako samotná boží záře. Vůně se v nose každého střídaly, kam jen šlápl. Před Yoongiho očima, krok co krok stál zamilovaný pár, smějící se rodinka a neodmyslitelné také malé veselé dítě se sobími rohy na čepičce a horkou čokoládou v malých pacičkách.

Zrzek to všechno pozoroval. Otáčel se, aby dokázal pojmout všechno co se kolem něj děje. Jeho poslední zaznamenání upoutala největší, nejhonosnější, nejzářivější dekorace celého náměstí. Obří vánoční stromek. Chvíli na něj zíral a přemýšlel, jak sem někdo ten gigantický strom dotáhl a vůbec, jak ho nazdobil. Semkl rty a nakonec usoudil, že tohle místo... Má něco do sebe. Zhluboka se nadechl a klidně zase vydechl. Byl okouzlen okolím a snažil se všechny vjemy nějak vstřebat.

„No tak nestůj tady jako tvrdé y. Šup šup." pobídla zrzka matka, kromě které už tu ostatní ani nestáli.

„Kam šel táta s bráchou?" podivil se zmateně mladík. Matka se na něj pobaveně podívala. „Před dvěma minutama odešli sledovat koncertu stromečku." zasmála se a chytila syna za ruku. „Ale ty půjdeš se mnou." šťastně se na syna usmála. Yoongi kývl, ale ze sevření se jí vymanil. „Tak jdeme." konstatoval nakonec rozhovoru a oba skutečně vyšli prozkoumat dnešní jarmark.

Ze všeho nejdřív si matka koupila balení namíchaných ořechů, které ze srdce zbožňovala. Potom cesta byla více než jasná. Stánek se svařeným vínem. Přišli ke stánku. Byl tu nějaký mladý pár, tak se postavili za ně a počkali, až na ně přijde řada.

A taky zanedlouho přišla. Oba tedy přistoupili blíž ke stánku. Zrzek vyhledával někoho, kdo by tu měl stát a prodávat, jelikož se stánek zdál prázdný. Pak se ale z nenadání zdola vynořil veselý mladík s kaštanovými vlasy, lehce padajícími mu do očí. Měl na hlavě červenou čepici připomínající Santovu, a na tváří příjemný úsměv.

„Ahoj Jine, dvakrát prosím." požádala matka s milým úsměvem a mladík s červenou čepicí kývl.

„Občanku?" podíval se vážně na oba dva. Yoongi se na sebe s mámou podívali a žena se následně, stejně jako prodavač zasmála.

„Smích je lék na každou nemoc." zasmál se vesele a do dvou plastových kelímků napustil svařené víno. Yoongi nad kamarádem protočil očima a nechápavě se zaculil.

„Vtipnější osobu snad ani člověk znát nemůže." utrousil ironicky zrzek a matka ho šťouchla do ramene.
„Aspoň na Vánoce si to odpusť." zavrtěla pohoršeně hlavou.

„Máte velké štěstí, že jste mě zastihli, já už zavírám." prohodil hnědovlásek, aby řeč nestála.

„Přece bychom neprošvihli tvůj každoroční vynikající svařák." polichotila mladému muži paní Min a mrkla na něj z legrace.

„Mami." zrzek opět procvičil panenky a ztěžka si povzdechl.

Hnědovlásek se po chuti zasmál a sundal si čepičku. „Měl sem přijít můj kamarád, ale asi se zpozdí. Nebude vadit, když se k vám připojím?" Jin vyšel ze stánku, který následně zavřel a zamkl. Přistoupil ke dvojici.

„Že se vůbec ptáš!" opětovala mu žena a svolně kývla.

„Přesně... že ty se vůbec ptáš." Yoongi zavrtěl hlavou a uchechtl se pro sebe. Schytal za to postrčení, které se snažil ignorovat a dál nehybně stát.

„Tak tedy kudy?" pohrál si se slůvky starší z mladíků a tázavě se ohlédl na matku svého přítele.

„Nepochybně k vánočnímu stromu. Zpívá se tam!" zavelela žena a bez souhlasu mladíků se tam vydala.

„Co kdyby ses trochu usmál, ty bručoune?" optal se hnědovlásek po chvíli ticha, mezitím co se zaujatě koukal kolem sebe.

„Až mi někdo dá důvod." odsekl zrzek trochu nevrle. Moc dobře sám věděl, že je jako kakabus, ale nedokázal si poručit, aby si svátky užil v lepší náladě.

„Copak čekáš na zázrak? Stačí se usmát jen tak. Pro radost sobě i druhým, ne?" pokrčil rameny Jin a koukl na zrzka.

„Nebudu se culit jak trotl pro nic za nic." Yoongi zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že domluvil. Hnědovlasý si povzdechl, ale potom se usmál a přátelsky mladšímu prohrábl jeho vrabčí hnízdo. Yoongi sevřel víčka v lehké křeči, ale už kamarádovi nechtěl kazit radost, tak se nechal. Aby se neřeklo, tak na malinký protest zamručel.

„Ale prosím tě..." řekl Jin tónem, jako by mluvil k dítěti a vesele se uculil. Než druhý stihl opět nesouhlasně zamrčet, stáli u stromku a do jejich uší se vlila uchu lahodící melodie, vycházející od kostelního sboru. Zrzek hned uviděl mamku. Spatřil taky tátu a bratra, ale ti stáli opodál s muži ze čtvrti.

„No kde jste vy opožděnci? Už jsem myslela, že jste se snad ztratili!" uchechtla se žena a oba mladíky láskyplně objala kolem ramen. Zrzek se jí vymanil a stoupl si o krok vedle. Jeho matka zlehka vzdechla, ale dál to nechala být.

Zazněl dlouhý tón trumpety, který utišil celé náměstí. Jakmile byl každý jeden človíček potichu, dirigent mávl hůlkou a poslední píseň večera započala. Zraky všech směřovaly ke sboru, který v něžném doprovodu hudby začal zpívat. Nejdřív zlehounka nastoupil první hlas, ke kterému se v pravidelném taktu přidal také druhý. Zpěv byl tak líbezný a klidný, že srdce všech utichla do pokoje a míru.

I zrzeček na malou chvíli uklidnil své neposedné nitro. S malinkým úsměvem se pohupoval do rytmu. Užíval si krásné písně a trochu zvědavě pokukoval po okolí.

Jak tak zkoumal, co kde bylo, spatřil u vánočního stromu stát dřevěný skládací stůl, na kterém ležely jakési krabičky a tyčinky. Za stolem postával starší muž, co v rukou dřímal zapalovač. Tomu se Yoongi s pokrčeným obočím podivil a přistoupil blíž ke stolu.

„Dobrej." prohodil k pánovi. Muž zvedl pohled a usmál se.

„Svět je malý, nemám-liž pravdu?" muž lehce naklonil hlavu. Zrzek zvedl obočí a potom se usmál. Je to přeci ten muž, který u něj dnes nakupoval. Ale co že to má na stole? Prskavky?

Mladík se na staršího zvláštně podíval. „Vy je tu prodáváte?"

Starší pán se zarazil v obličeji. „Vadí vám to, když jste mi je prodal?"

„Vůbec." Yoongi zavrtěl hlavou. „Ale nemyslíte, že je to nebezpečný?" trochu podezíravě zvedl jedno obočí a stiskl zuby v ústech. Pán se jen po chuti zasmál.

„Není na tom nic nebezpečného, chlapče, je to nevinná prskavka." pokrčil rameny. Jednu uchopil a zapálil. Yoongi hned ucukl a o krok postoupil vzad. Ne, že by se snad - podle všeho - tak 'nevinné' věci bál, ale je to přeci jen otevřený zdroj ohně. Nedůvěřivě sledoval plamínek sjíždět níže po tyčce. Zářivé jiskřičky upoutaly pozornost malého děvčátka, které k oběma mužům přicupitalo.

„Můžu taky jednu?" vycenila šťastně zoubky. Muž stoje za stolem se usmál a jednu jí podal.

„Na účet podniku, mladá slečno." uchechtl se, a když si byl jist, že děvče drží prskavku pevně, zažehl ji.

Všichni tři důkladně sledovali plamínek klesající blíž ruce malé holčičky. V maličkých kukadlech se odrážely oslnivé jiskry. Nikdo ani nedutal. Aniž by si to dokázali zdůvodnit, chvíle byla příliš kouzelná na to, aby si ji dovolili přerušit.

„To pálí!" vykřikla zčista jasna holčička a vyhodila z malých prstíků prskavku pryč.

Zrzek vykulil oči a spadla mu brada. Na písknutí malé pár muzikantů přestalo hrát, po nich celá kapela i sbor a obecenstvo ztichli a jako přikovaní sledovali plamen, nebezpečně přibližující se k jutovému provazu. Provaz vzrůstal od země až ke stromu za účelem držet ho. Náměstí se s takovým tichem setkalo poprvé za dobu, co tady stojí. Nikdo nedýchal, nemrkal, snad i tlukot srdce přestal znít. Zlomek sekundy se zdál jako věčnost.

Ovšem chvíle, u níž každý doufal v pravý opak, nastala. Prskavka se střetla s provazem. Hned, co byl na provaze spatřen oheň, kdo mohl, utekl co nejdál. Šňůra chytila a jak se plamen rozrůstal, nakonec celý provaz shořel a stromek na jedné straně ztratil oporu. Jedna strana začala převažovat. Panika vzrůstala a náměstí už dávno zapomnělo na dokonalé ticho.

Yoongi se ale nehnul. Jeho nohy zkameněly a místo toho, aby se snažil zachránit si krk, jeho mysl si rychle promítala všechno krásné. Lidi křičeli, ale zrzek zůstával v transu.

Stromek se po necelé sekundě sklátil k zemi a v ten moment zrzek ucítil tvrdý nemilý pád na zem. Byl zatížen a nedokázal se hnout. Ať už kvůli tomu, že byl stále mimo, nebo že jeho tělo bylo pod nátlakem cizí tíhy.

Zrzek otočil hlavu a uviděl těsně vedle něj ležet vánoční stromeček. Zmateně zamžoural očima a hlavu zase otočil zpět. Uviděl rozcuchané, hnědé vlasy barvy mléčné čokolády, co se snášely na Yoongiho pravé rameno. Za nimi spatřil tělo, kterým byl teď už jen z poloviny zatížen. Trup se nadzvedal v pravidelném rytmu, stejně jako zrzkův.

Cizí tělo se po chvíli zvedlo a postavilo se na nohy. Zrzeček konečně uviděl tomu kouzelnému tvorovi do očí. Na rozdíl od jeho vlasů byly vyplněny hořkou čokoládou a přímo sledovaly stále položeného mladíka. Muž, stoje před druhým si odfrkl a zlehka se sklonil s napřáhnutou rukou.

„Měl by sis dávat trošku větší pozor." úlevně se usmál, když si byl jist, že je zrzeček živ a zdráv. Ten vyššímu podal svou ruku a s malou pomocí se postavil. Stále trochu šokován málem spadl, ale hned si zase našel balanc díky silné opoře druhého muže.

Yoongi se už nadechoval k vřelému poděkování, ale v tom se k němu přiřítila rodina a Jin, co ho hned pevně objali. Zrzek se jim rutinně chtěl vymanit, ale tentokrát byl jejich stisk tak silný, že nebylo úniku. Tudíž nějakou tu chvíli počkat, až se z formy sardinky přemění zpět na člověka. Otočil se ke svému zachránci ale ten nikde. Soustředěn na neznámou osobu přehlížel, jak k němu otec mluví.

Zrzeček zkřivil obočí a rozhlédl se kolem sebe. V momentě spatřil chlapce s čokoládovými vlasy, jak stojí u stromu a pomáhá ostatním okolo všechen ten chaos dát aspoň v rámci možností do pořádku. Zbytek jej taktéž zaznamenal.

„Jak se jmenuje ten kluk, Jine?" zeptala se dychtivě očarovaně matka na jméno zachránce jejího syna.

„Jung Hoseok." odvětil stejně omámeně vysoký mladík.

Zrzeček se hned rozešel k onomu Hoseokovi. Neměl tušení jak jej oslovit. Mladík vypadal jako by snad zachraňoval životy každý den. Koukal na něj jako na dar boží. Potom se odhodlal a kluka objal tak pevně, že mu málem znemožnil dýchat.

„Děkuju." špitl a stisk ještě zpevnil. Hned na svých zádech ucítil ruce, které po nich začaly přejíždět.

„Byla by tě předci škoda." zasmál se Hoseok.

Yoongi vydechl všechen vzduch, který dosud v sobě držel a usmál se od ucha k uchu. Odtáhl se a ukázal svůj krásný vděčný úsměv svému zachránci.

Ať už to byl obyčejný člověk, čaroděj, nebo anděl strážný, ten úsměv si plně zasloužil. Yoongi zavřel oči, sklopil hlavu a oddechl si.

Je stále na světě, nic tady nechytilo a má...

„Pojď, to chce kelímek horké čokolády." pousmál se hnědovlasý a drapl zrzečka za ruku.

... důvod se opět usmívat.