1. Wattpad jméno: minnie_min_14
2. @jméno: minnie_min_14
3. Zvolené téma: vánoční tragédie (truchlohra!)
4. Název příběhu: (千)四 (Čchŏnsa)
5. Pár: Namjoon/Jimin, Namjoon/Taeyeon
6. Hlavní postavy: Namjoon, Jimin, Hoseok
7. Anotace:
Čchŏnsa, objekt mnoha slovních hříček v korejském jazyce. Dle výběru čínských znaků se může jednat o anděla nebo číslo 1004. Číslo čtyři má pro svou zlověstnou příbuznost se znakem pro smrt v korejské tradici velmi špatnou pověst.
Stejně jako 千四, 1004, může označovat něco čistého a nebeského spolu s definitivní smrtí, i v případě Jimina se tato hranice rozmaže po setkání s opuštěným chlapcem v centru prosincového Seoulu.

8. TEXT POVÍDKY:

2021年 12月 4日, Jimin

Motýlí zatřepetání řas doprovázené jemnou linkou mezi obočím, jak chlapec nakrčil nos. Tělo procitalo spolu s hlubokým nádechem. Vůně kávy, skořice a sladkého pečiva naplnila plíce a pomohla mu v návratu do reality. Cítil pohyb v koutku svých rtů a uvědomil si, že se usmívá. Zvonění v uších ustoupilo jemné vánoční písni nejnovější skupiny linoucí se z reproduktorů a tichému ševelení konverzace ostatních lidí v místnosti.

Prsty se zacukaly a stočily kolem hrnku s kávou. Horká, uvědomil si a ruku stáhnul.

Zaposlouchal se do písně a dovolil dlouhým řasám odhalit svět skrývající se ve tmě. Seděl na barové stoličce u okna studentské kavárny a v ruce držel knihu. Pohled mu padl na první odstavec na stránce a poznal v ní román od Murakamiho. Venku už se dávno setmělo, užíval se tepla linoucího se kavárnou, zatímco hleděl dolů, na lidi spěchající po hlavní ulici Hongdae. Mezi světélky a vánočními stromečky se proplétaly zamilované páry, které si ruku v ruce přišly užívat vánoční atmosféru, jež jim studentská čtvrť nabízela.

Napil se teplé kávy a s prohrábnutím vlasů se otočil směrem do místnosti. Malé stolky se prohýbaly pod kávou a sladkostmi a pozornostem v podobě květin, zatímco pohodlná křesílka poskytovala útočiště rozněžnělým párům. Muži v nažehlených košilích, ženy s rozkošnými vlnami, plnými rudými rty a překříženými kotníky v tenkých punčochách. Teplá atmosféra plná ostýchavých sklopených pohledů a širokých úsměvů.

Vánoce v Soulu. Vždy byly takové.

Jeden pár sedící u stolku vedle Jimina jako kdyby se rozhodl svou odlišností kouzlo zlomit, rozervat a pošpinit rudou krví. Studenou atmosféru nedokázal prozářit ani puget bělostných růží.

Nevinnost.

Velká mužská dlaň se natahovala přes stoleček. Sotva se na něj vešly dva hrníčky s kávou, ale najednou se zdálo, že je dlouhý celé metry.

„Taeyeon-noona... prosím."

Bělostná nažehlená košile muže, nevinný hlas dítěte.

„Potkala jsem někoho nového, Namjoon-a. Rodiče na mě začínají tlačit. Už mám věk k usazení se, nemohu s nimi žít napořád. Nemáš plán, Namjoon-a. Práci."

Perfektně vykreslené rudé rty, stejné jako všechny ostatní v místnosti, a přesto jediné prolévaly krev.

„Noona... polepším se. Budu víc. Dám ti víc," zašeptal Namjoon a ruce, které k ní natahoval, prázdně padly do klína. „Dej mi ještě šanci, noona."

Jimin cítil Namjoonovo zoufalství, jako by bylo jeho vlastní. Rozlévalo se celým jeho tělem, svazovalo hrdlo a rozklepávalo prsty ve smrtelném tanci. Naléhavý pocit přežít tento moment a posunout se dál, dýchat a dostát zítřku. V mysli vyvstal obraz nůžek hrozících v přestřihnutí posledního provázku držícího barevné balónky.

Dlouho si jej měřila pohledem, perfektně pěstěný nehet obkroužil hrdlo hrnečku. Píseň se změnila, místnost naplnil povědomý radostný tón vánoční koledy. Taeyeon se konečně usmála. Nit se přetrhla a balónky uletěly, zanechávaje za sebou pouze prázdnou temnotu. Namjoon ten úsměv znal, Taeyeon si jej rezervovala pro dotěrné prodavače, křesťanské nadšence a opilé muže v metru.

„Myslím, že to nebude třeba, Namjoon-ssi."

Jiminův svět explodoval v agónii. Dopil kávu, bezděky popadl hrneček a rychle spěchal ze schodů. Namjoonova touha utéct, vypařit se, zmizet, jej dusila. Sbíhal shody po třech a než se nadál, tiskl svůj prázdný hrneček do dlaně chlapci za barem.

Vyšel do zimy a zahnul doleva, směrem k východu z metra 7. Myslel na bouřlivé masy vody řeky Han a ubohou siluetu chlapce zachumlaného v hrubém svetru s kolem opřeným vedle. Nádech, zčeřená hladina.

Zavřel oči.

2021年 12月6日, Namjoon

Není to špatné, pomyslel si Namjoon. Mohlo by být hůř.

Cítil se jako ztracené dítě ve světě dospělých se svým kolem s košíkem, obrovským svetrem, chundelatým zeleným kabátem a příliš velkou čepicí, která padala do očí. Předstíral tak dlouho, že nemá rád roztomilé věci. Že se mu nelíbí barvy, křiklavé motivy a jemné materiály. Že nemá rád romantické filmy ani vtipné komixy pro mladistvé.

Vystudoval prestižní univerzitu, obor ekonomie. Protože se to očekávalo, protože mu to mělo zajistit budoucnost, protože se to tak dělalo. Vyhodil rozhodnutí o přijetí na zahraniční univerzitu soustředící se na kreativní psaní, která byla jeho snem už od malička, a šel za jistotou. Trpce si odfrknul. Už to bylo téměř rok od doby, kdy titul dokončil, ale stále se mu nedařilo najít si práci. Trmácel se z brigády do brigády a úmorný kolotoč neměl konce.

Studený vítr jej šlehal do tváří, prsty obmotané kolem kovového zábradlí mostu se třásly. Zimou, rozrušením? Netušil. Hleděl dolů, do temných hlubin řeky, a říkal si, že působí celkem přívětivě. Temnota jej obklopovala při narození, proč se k ní nevrátit na konci?

Vzpomněl si na zmateného devatenáctiletého Namjoona, jež poprvé vstoupil na půdu nenáviděné vysoké školy, a téměř zaplakal. Přemýšlel nad prudkým pocitem zostuzení, jež mu naplnil plíce rtutí, když sledoval dlouhé prsty, elegantní profil, ostrý nos a plné rty. Líně upustil zmačkanou účtenku z mostu a sledoval, jak padá. Nebylo to děsivé. Uvažoval nad tím, zda si ten pocit dokázal tak přesně vybavit díky dobré paměti nebo kvůli tomu, že nikdy nezmizel. Sledoval své starší kamarády, jak na sociálních sítích hrdě ukazují dlouhé vlasy, rudé rty a plné boky svých přítelkyň. A tak vyměnil široká ramena a pevné břicho za jemné ženské křivky. Nebylo těžké zapomenout a naučit se ji milovat. Starší, chytrá a úspěšná, perfektní pro skvělou budoucnost.

A kam mě to dostalo, pomyslel si hořce.

Vzhlédl k obloze. Žádné hvězdy. Přál by si ještě jednou vidět hvězdy. Hleděl dolů z mostu, do řeky, mysl ve svém šílenství vykreslovala galaxie a alternativní vesmíry, ve kterých byl šťastný. Podíval se na své dlaně, opřené o zábradlí, a uvědomil si, že zatíná svaly na pažích, zvedá tělo a připravuje jej k překonání překážky.

Skoč.

„Jsi dobrý člověk," ozvalo se vedle něj. „Jedl jsi?"

Se škubnutím zábradlí pustil, noha snažící se překročit do prázdna dopadla na zem.

„Vždycky mě fascinovalo, že v ostatních zemích na mostech přimontují zábradlí, ploty, zátarasy... a u nás prostě jen napíšou dojemná slova. Občas prostě jen potřebujeme vědět, že o nás někdo stojí, že?"

Namjoon vzhlédl. A viděl hvězdy.

Cizinec nebyl vysoký, sotva Namjoonovi sahal po ramena, ale jeho přirozená autorita naplňovala vzduch kolem a Namjoon se najednou cítil maličký. Pohledem kmitnul po ostré čelisti, jasných očích a plných rtech roztažených v širokém úsměvu. Proč se mi lidé smějí za mé rty, když ty jeho vypadají takhle? Proběhlo mu hlavou.

Tiše na chlapce hleděl. Věděl, že chlapec jej viděl téměř ukončit svůj život. Sledoval ten andělský úsměv a zhrozil se z představy, že by jej smazal svým pádem. Nervózně těkal pohledem po jeho rysech, hledal sebemenší náznak, jakékoli zacukání... muselo to přijít.

Ani špetka nevole nebo odsouzení.

„Jsem Jimin."

„Namjoon."

„Tak co, jedl jsi?"

Nejedl, nemohl jíst už dva dny, od toho osudného odpoledne v kavárně.

Obličej jej musel prozradit, protože Jiminův úsměv se jen rozšířil. „Tak pojď, koupím ti něco teplého, mrzne."

Namjoon neprotestoval, následoval Jimina jako by to byla samozřejmost. Popadl své kolo a začal jej tlačit vedle sebe. Mlčel a Jimin to respektoval. Uhnul pohledem k řece a s děsivým uvědoměním se mu rozklepala kolena. Černá voda zuřivě vrčela. Dnes jsi unikl, ale již brzy...

2021年 12月 6日, Jimin

Jimin úmyslně vybral kavárnu na severní straně řeky. Nechtěl Namjoona rozrušovat přítomností parku plného vánoční výzdoby, zamilovaných párů a štěstí. Cítil Namjoonovu úzkost jako svou vlastní, prsty schované v kapsách hrubého kabátu se třásly. Nebylo to zimou.

Pořád v ústech cítil kyselou pachuť smrti, srdce bušilo až v krku. Dusil se.

Namjoon by opravdu skočil.

Otočil se na něj a zářivě se usmál. „Na co máš chuť?"

Namjoon na něj zaraženě hleděl a zdálo se, že nenachází slova.

„Maso?" zeptal se Jimin.

Pozorně sledoval Namjoonův obličej. Jen ta nejjemnější známka nevole skrytá v napětí čelisti.

„Já bych si dal něco sladkého," zkusil Jimin. Jiskřička v očích, které by si Jimin nevšiml, kdyby ji nehledal. „Dal bych si horkou čokoládu. A dort! Co ty na to?"

Namjoon pokrčil rameny, ale plné rty se zkroutily v plachém úsměvu.

Jimin si nepamatoval, že by v této části města kdy byl, ale instinktivně Namjoona dovedl do kavárny, o které věděl, že má úžasný výběr vánočních zákusků. Zmateně mrkal na vánoční světélka a stromky a přemýšlel, zda o tom slyšel od kamarádů, ale ani to si nedokázal vybavit...

Namjoon vedle něj se nervózně ošil a začal si kousat vlastní rty ve špatně skrytém pokusu o ledabylost. Jimin zapomněl na své zmatení a obavy. Namjoon byl pro něj prioritou. Sledoval, jak muž zápasí s vlastním zámkem na kolo, když se jej snažil přivázat ke stojanu. Když se mu to konečně podařilo, popoběhnul k Jiminovi a otevřel mu dveře od kavárny, aby mohl menší muž projít první. Okamžitě je do nosu udeřila vůně kávy, skořice a sladkého karamelu. Z repráků se linula jemná vánoční melodie americké koledy, kterou Jimin neznal.

„Proč nejdeš vybrat stůl? Já objednám a přijdu," navrhnul s úsměvem.

Všimnul si, že Namjoon hleděl na jeho rty déle, než bylo nutné. Jeho vlastní plné rty potom zrcadlily úsměv.

„Máš radši místo u okna nebo nějaké víc stranou?" zeptal se.

Jimin viděl toužebné pohledy, které Namjoon vysílal směrem ke stolku schovanému za blikajícím vánočním stromkem. „Mám radši místa stranou, ale nechám to na tobě."

Namjoon přikývl a začal si nadšeně razit cestu k vyhlédnutému stolu. Jimin z něj nemohl spustit oči, ani když objednával. Trpělivě v dlaních držel bzučák a čekal u baru. Chtěl dát Namjoonovi prostor se vyrovnat se situací, uvědomit si, že je v bezpečí a nejhorší je za ním. Sledoval jej, jak si pomalu sundává kabát a odhaluje příliš velký svetr s vánočními motivy. Jimin se pro sebe zasmál, když Namjoon kabátem málem převrhnul židli a poté i vánoční stromek, když se ji pokusil chytit. Když se konečně usadil, začal v dlani žmoulat levý rukáv, zatímco se prsty pravé ruky nekonečně jemně dotýkaly ozdobného keramického sněhuláka na stole.

Bzučák v Jiminově dlani začal vibrovat.

Rychle si přebral od slečny za barem tác a vyrazil za Namjoonem. Rychlý pohyb, jak Namjoon přistiženě stáhnul ruku pryč od sněhuláka a vzhlédnul k Jiminovi. Dal by cokoli za to, aby znovu mohl vidět tu jiskru čistého štěstí v jeho smutných, opuštěných očích, když si všimnul, jaké zákusky Jimin vybral.

„Ježiši, koukej?! Na tom cheesecaku sedí sob! A tady... to je ze Shreka?" Namjoon ukazoval na perníček sedící ve šlehačce na vrcholu hrníčku s chai latté. „Chci říct... Roztomilé. Holky to musí milovat. Jak jsi věděl, že mám rád chai latté, nikdo z mých kamarádů si ho nikdy neobjednává."

Jimin nevěděl. Tušil. Rozhodl se ignorovat nepříjemný pocit, který plnil hruď s uvědoměním, že neví nic kromě věcí, které se přímo týkaly Namjoona.

„Proč holky? Mně se taky líbí! Koukej, ten sob má i malé rolničky!" ukázal Jimin, zatímco si sundával šálu a kabát.

„Oh, to jsem si ani nevšiml! Rolničky? Myslíš, že se dají jíst?"

Namjoon byl jako malé dítě, nadšený drobnými a roztomilými věcmi. Vytáhl mobil a poprvé po několika dnech úzkostlivě neprohledával veškerá upozornění v naději, že se mu ozvala Taeyeon. Místo toho jenom rychle začal organizovat talířky a hrnečky na stole spolu s dekorativním sněhulákem a fotit si je.

„Včera jsem si udělal nový instagram," pronesl mimoděčně zatímco stále fotil. „Doufám, že ti nevadí, že tě držím od pití. Promiň. Já jen... zatím jsem tam nic nepřidal..."

Mám strach, co si o tom pomyslí ostatní. Jimin ta slova cítil až v duši, nebylo třeba je vyslovovat.

„Spousta lidí přidává jenom vánoční věci, ne? Myslím, že je to super. Ostatní mají hned lepší náladu, když otevřou telefon a vidí něco roztomilého. Jako koťata," pronesl Jimin.

Namjoon se viditelně uvolnil, když si uvědomil, že se jej Jimin nebude ptát ani dotírat. Bylo jasné, že mu nechce říkat svůj příběh a Jimin se ptát nechtěl. Nepotřeboval se ptát. Viděl dost, aby pochopil. A chápal dost, aby se neptal. Místo toho zabředli do příjemné konverzace o umění a kávě a literatuře. Namjoon u toho sám snědl oba dorty, ačkoli na začátku trval na tom, že se oba podělí. Potom jenom seděl zakloněný ve své židli, ruce spojené na plném břiše.

Jimin pořád viděl v jeho očích temnotu. Připomínala zuřivé vlny řeky, hrozící, že jej pohltí a nepustí. Jimina, Namjoona? Netušil. Ale viděl v nich i konejšivé světlo hvězd slibující, že na světě nikdo není sám a opuštěný. Nepřebíjelo temnotu zuřivé řeky, ale zahalovalo ji do teplé žluté záře, která ji dělala méně děsivou, téměř snesitelnou.

„Jsem rád, žes zrovna šel okolo," pronesl Namjoon do ticha, téměř sám pro sebe.

„Já taky."

Na okamžik si hleděli do očí. Namjoonovy oči byly jako okno, Jimin si v něm dokázal číst jako v otevřené knize. Strach, osamění, temnota, nenávist... s kapkou naděje. Jimin nechtěl, aby Namjoona váha okamžiku vyplašila. Vzal papírový obal od brčka, stočil jej do kuličky a cvrknul. Trefil Namjoona mezi oči.

„Hej!"

Namjoon zuřivě popadl kuličku a snažil se Jiminovi ránu oplatit.

Minul asi o půl metru.

Začal se smát.

2021年 12月 7日, Namjoon

Namjoon vyťukal kód do zámku na dveřích a otevřel. Snažil se neprobudit rodiče, když se tiše sunul temným bytem do svého pokoje. Otevřel, vstoupil, zavřel. Rozhlédl se po povědomém prostoru a roztřeseně se nadechl. Jiminova záře se vytrácela a plíce mu pomalu plnila voda, dusil se, kolena povolila, bojoval...

Jsi v pořádku, jsi v pořádku, jsi v pořádku.

Bylo tak jednoduché padnout zpátky do děsivých osamělých myšlenek v prostoru, který téměř chutnal po beznaději.

„Ne," oznámil prázdnému pokoji. „Ne."

Olepil se od dveří a přešel ke stolu, kde rozsvítil lampičku. Sundal si tašku, kabát i čepici. Hrábnul do tašky a vyndal ošklivého, svítícího sněhuláka, kterého mu Jimin se smíchem koupil, když se po zákuscích šli projít do ulic Hongdae.

Jimin se mu smál, že se mu líbí každá ošklivá malá věc. Jak si Namjoon křivého sněhuláka s jedním upadlým kamínkovým okem prohlížel, musel uznat, že je mimořádně ohavný. Přesto mu přišel roztomilý a nemohl si pomoct. Pohladil jej po klobouku a usmál se.

Mohlo by být hůř, pomyslel si.

Do noci vyšel s jasnou myšlenkou. Nevrátit se. A nestalo se tak. Vrátil se s plným břichem, ohavným sněhulákem a Jiminovým telefonním číslem bezpečně zapsaným v telefonu spolu se slibem, že se brzy uvidí.

Mohlo by být hůř.

2021年 12月 10日, Jimin

Prázdná temnota, nic. Zvuk příchozí zprávy na kakaotalku.

Nepříjemné troubení. Kvílení pneumatik.

Jimin se rozhlédl kolem sebe a málem se pozvracel, když si uvědomil, že jen necelý metr před ním stojí zabržděné auto s rozčíleným řidičem. Stál uprostřed přechodu na ulici vedle Hongdae, u vstupu do metra 2.

Zděšeně si uvědomil, že to je to místo, kde naposledy zamával Namjoonovi, když starší muž mizel do metra. Srdce mu bilo až v krku, když se rychle uklonil řidiči místo omluvy a běžel pryč ze silnice. Podíval se na telefon, 10. 12. 2021. Dva dny zmizely. A on pořád byl na jednom a tom samém místě.

Jediná notifikace – zpráva od Namjoona. Chtěl se setkat, poděkovat Jiminovi a koupit mu večeři. Za záchranu. Roztomilí smajlíci a stydlivý tón však transformovali povahu zprávy, až zněla skoro jako váhavé pozvání na rande. Jimin se usmál.

Souhlasil.

A zmizel.

2021年 12月 14日, Namjoon

Namjoon už počtvrté rozčíleně přerovnal odznáčky položené na tašce. Snažil se rozhodnout, jak by nejlépe seděly, ale něco bylo špatně a nedokázal přijít na to, co to bylo. Všimnul si, že Jimin má v klopě kabátu odznak lišky a nedokázal na něj přestat myslet. Přišlo mu to jako decentní malý kus rozkošnosti.

A tak šel a nakoupil si jich několik pro sebe. Už dlouho si říkal, že jeho taška na knihy potřebuje nějakou změnu. Vzal si ji do své oblíbené kavárny blízko kampusu, kam si často chodil číst nebo psát, i když už dávno nebyl studentem.

Usrkl si z hrnečku s horkou čokoládou a znovu přerovnal odznáčky.

Dlouhé prsty se objevily znenadání a popadly odznáček, o kterém váhal nejvíc. Duhová vlajka. Přesunuly ji mezi koalu a globus.

Namjoon vzhlédl a setkal se s Hoseokovým rozzářeným úsměvem. Plaše uhnul pohledem.

„Takhle je to lepší, ne, Namjoon-a?" řekl chlapec s přehnanou familiaritou.

Namjoon jej znal, jak by také ne, když byl v kavárně, kde Hoseok pracoval, téměř každý den. Ale nikdy se s ním tolik nebavil, nemohl říct, že by je považoval za kamarády. Hoseok jej děsil svou otevřeností a přátelskostí. Také jej děsil tím přirozeným půvabem, se kterým nosil duhovou vlajku jako brnění, růžové vlasy jako zbraň a úsměv jako masku. Hoseok byl vždy tím, čím se Namjoon bál být. A proto se bál k němu přiblížit. Jak mohl být kamarádem někoho, kdo mu byl tak vzdálený?

Namjoon si pamatoval dlouhé hodiny ve druhém ročníku, které strávil sledováním linie Hoseokova nosu a lehkosti, se kterou za barem tančil, když začala hrát píseň, kterou měl rád. Hoseok byl vždycky milý na všechny, kteří si milost zasloužili. Kamarád s každým, kdo za to stál. Ale Namjoon byl nejednou svědkem toho, jak rychle se dokázal nádherný úsměv stáhnout do přísné linky, když jej někdo obtěžoval.

Tak dlouho strávil předstíráním nezájmu jen proto, aby se nemusel náhodou vypořádávat s tím, že není hoden slunéčkového Hoseoka. Co když si nebude myslet, že za přátelskost stojí...? Pochybovat o sobě ale bylo vyčerpávající a Namjoon poslední dobou neměl dost energie na to, aby si mohl dovolit v tom pokračovat.

„Děkuju, teď to vypadá daleko líp," usmál se.

Pokud byl Hoseok zaražený tím, že se s ním Namjoon poprvé po letech snaží vést konverzaci místo rychlého objednání a utečení do bezpečné vzdálenosti, kde se mohl přesvědčovat o tom, o kolik víc miloval Taeyeonin jemný nosík než Hoseokův vznešený nos, nedal to na sobě znát. Utěrku, kterou držel v ruce, si hodil přes rameno, zatímco si sedal na prázdnou židli vedle Namjoona.

„Agust D? Taky jsi fanoušek? Slyšel jsi jeho poslední album?" zeptal se se zářivým úsměvem, když si všiml jednoho z odznaků.

A Namjoon zapomněl na veškeré pochybnosti a strach. Dovolil si ponořit se do konverzace a než se nadál, uplynula hodina a venku zavládla tma.

„Já mám nejradši Moonlight. Ten beat je fakt geniální. Chci na to udělat choreagrafii. A navíc..." pronesl Hobi a se spikleneckým mrknutím se k Namjoonovi naklonil blíž. „Ten hlas je prostě sexy."

Namjoon vyplašeně zatěkal očima po Hoseokově obličeji. Začal panikařit –

Pochybovat o sobě bylo vyčerpávající. Temná voda řeky ledová. A jiskřičky v Jiminových očích stály za to neskočit.

Souhlasil s ním.

A Hoseokův úsměv se ještě rozšířil. Namjoon čekal na známky odsouzení nebo nevole, ale nenašel nic. Bylo pošetilé myslet si, že by jej Hoseok soudil, když konverzaci na riskantní led přivedl sám, ale přesto cítil příjemné teplo, které se mu rozlilo hrudí, když se tak nestalo. Cítil se viděný, akceptovaný... jakože bylo možné být sám sebou a najít lidi, co to ocení. Hladina řeky se v ten moment zdála dál než kdykoli dřív.

Zdálo se, že ledová hladina řeky není jedinou cestou do galaxie, kde chápal pocit štěstí.

„Hobi... co kdybych ti dal svoje číslo?" zeptal se váhavě.

Hoseok na něj hleděl bez odpovědi o vteřinu déle, než očekával. „Teda... pokud chceš. Mohli bychom někdy... jsi v práci, neměl by sis tu se mnou povídat... nechci... problémy?"

Proč jsi se ptal? Proč jsi...?

„Ah, Namjoona! Jasně! Mám mobil vzadu, tak co kdybys mi sem napsal svoje číslo?" Hoseok mu bez váhání strčil pod nos svůj pracovní notes a propisku.

Namjoonovy prsty se třásly jen trochu, když pečlivě psal svůj kontakt.

2021年 12月 18日, Jimin

Jimin se cítil divně. Slabě. Zmateně a dezorientovaně. Namjoon se chtěl sejít v restauraci poblíž Myeongdongu a Jimin se načapal, že si nepamatuje, jak se tam dostal. Znepokojovalo ho to. Ale zprávy, které mu Namjoon posílal, zněly vesele. A to mu dělalo radost. Měl o něj starost, ale zdálo se, že neplánuje další večerní schůzku s řekou.

Utáhl si šálu kolem krku, byla mu zima.

Bolela ho hlava. Jak se blížil k restauraci, byl stále plnější náhodných vzpomínek, obrazů... smrt?

„Ah, Jimine! Tady jsem," mával na něj Namjoon.

Jimin zapomněl na své starosti a usmál se. Vypadal daleko líp. Přišlo mu skoro nemožné, co dokázalo udělat pár týdnů. Stál vyšší, sebejistější. Stále měl na sobě obrovské oblečení, ale už se v něm netopil, ne tolik. Pořád nervózně žmoulal rukávy, ale kdyby Jimin to gesto nehledal, nevšiml by si. Žádné další rande s řekou.

Namjoon mu znovu podržel dveře, když vstupovali do restaurace a začal servírce mile vysvětlovat, že má rezervaci.

Večeře proběhla rychle. Jimin se snažil potlačit nepříjemný pocit, který se stupňoval. Pocit, že mu něco uniká. Pocit, že musí jít...

Namjoon se zdál v pořádku. Vykládal mu o baristovi, Hoseokovi, se kterým byl předtím v kině na vánočním filmu.

„Měl jsem vědět, že to bude horor. Jeho kámoš, Jungkook, chtěl udělat dojem na přítele. Jak se nebojí a tak. Báli se oba. Oba. A mně se o tom bude zdát, Jimine. Fakt," vykládal s obrovskými gesty rukou.

Pak se zarazil. Starý Namjoon byl na okamžik zpátky, zabalený do velkého svetru, páteř bortící se pod váhou světa. Ale potom se mu napjala čelist, pevně sevřel levý rukáv.

„Doufám, že s tím nemáš problém. Že jsou... pár. Vím, že v Koreji to není úplně standartní, ale já s tím problém nemám," řekl potom pevně.

Jimin se usmál a ujistil ho, že to není problém.

A začínal chápat.

Když dojedli, Namjoon navrhnul karaoke. A tak se Jimin o čtyřicet minut později lámal v pase smíchy, když se Namjoon snažil zazpívat vysoké tóny v truchlivé koledě. Podařilo se mu netrefit žádný tón správně a smál se.

A byl nádherný.

A Jimin byl sobec. Sobec, který si uvědomil, jak limitovaný čas na zemi je.

Namjoon dozpíval svou část a napjatě čekal na výsledky. 98 %. Začal nadšeně křičet a mávat dlaní nad hlavou. Jimin si jej s úsměvem prohlížel. Jak rozdílný byl od chlapce, kterého našel na mostě. Růžový svetr s dírami na palce, lacláče, taška s milionem roztomilých odznáčků. Rudé tváře od alkoholu a plné rty roztažené do širokého úsměvu.

Vzpomínky v Jiminově hlavě řvaly a on mizel.

Namjoon se najednou přestal smát, když si uvědomil Jiminův upřený pohled. Jimin netušil, kdo se pro toho druhého natáhl první, ale najednou cítil Namjoonovy rty na těch svých. Stejně zoufalé jako ty jeho. Stejně dychtivé a neohrabané.

Perfektní.

„Musí zemřít, Jimine," řekl Taemin a položil mu ruku na rameno. „Musíme ochránit rovnováhu. Musí to tak být."

Namjoonovy prsty si našly cestu do jeho vlasů, jak polibek prohloubil. Jimin zaryl své prsty do jeho límce. Nenech mě odejít.

„Jak?" zeptal se Taemina.

Smrt se na něj zahleděla. „Vezme si ho voda."

Namjoon polibek přerušil, opřel se čelem o to Jiminovo. Jimin hleděl do jeho očí a viděl ji tam. Viděl tam nekonečné masy vody. Vezme si ho voda. Koho? Chtěl křičet. Jeho nebo mě? Předklonil se a znovu jej políbil.

„Můžu mu pomoct. Jsou Vánoce. Nemusí to tak skončit. Dej mi pár týdnů. Nemusím si jeho duši vzít tak brzo."

Jimin se dusil, topil se v Namjoonových rtech. Tak koho si vezme ta voda?

„Ublíží ti to. Zmizíš. Jako kdybys nikdy neexistoval, Jimine. Pryč z jeho života. Bude tam dál, pořád stejný. A ty se tam už nikdy nevrátíš. Nejsme stavěni na to se lidem přiblížit."

Odtáhl se od něj, políbil každý z jeho ďolíčků a vyhledal jeho pohled. V očích tančily hvězdy, voda pokorně hučela, nehrozila pohltit.

„Odpustil sis někdy, žes mu nepomohl, Taemine?" zeptal se.

Sledoval Taeminův výraz a věděl, že Namjoon přežije.

Namjoon se k němu znovu natáhl, aby si mohl ukrást další polibek.

Jimin si uvědomoval veškeré ty momenty, kdy zmizel z pozemského světa a znova se objevil jen v situacích, kdy ho Namjoon potřeboval. Proto toho tolik věděl o Namjoonovi a cítil se, jako kdyby vůbec neexistoval. Protože sem nepatřil.

A Namjoon jej již nepotřeboval. Věděl, že až zmizí tentokrát, už se neobjeví.

Omotal mu ruce kolem krku a políbil jej hlouběji.

Nemiloval jej. Ale mohl by, kdy dostal možnost. A to vědomí ho zabíjelo.

2021年 12月 24日, Namjoon

Není to špatné, pomyslel si Namjoon. Mohlo by být hůř.

Stál opřený o povědomé zábradlí mostu a hleděl na řeku pod sebou. Na okamžik si byl jistý, že může mít štěstí, že stačí natáhnout ruku a nebát se vzít si, co chce. Na okamžik opravdu věřil tomu, že může mít všechno.

Hleděl na fotku na jejím instagramu, měla nového přítele. Vystudoval stejný obor jako Namjoon a teď rychle šplhal po korporátním žebříčku. Jako kdyby celá jeho existence měla Namjoonovi připomenout, čím nikdy nebude.

Volané číslo neexistuje.

Nerozešel se s ním. Nezablokoval ho. Neodstěhoval se. Zmizel. Beze stopy, jako kdyby nikdy neexistoval.

Odfrknul si pro sebe a zahleděl se na řeku. Ta jediná ho chtěla, jediná s ním flirtovala nehladě na to, jak moc se snažil uniknout. Mohlo by to být rychlé, rychlejší než usínání. A tak jednoduché. Žádné vysvětlování rodičům, že nebudou mít doma ekonoma. Nebo vnoučata. Jen chlácholivé objetí vody.

Připomínala mu Jimina. Přišel, všechno obrátil vzhůru nohama, zalil jeho život jako obrovská vlna. A potom zmizel.

Namjoon nebrečel. Nelitoval se.

Byl unavený a nevěděl, jestli může dál pokračovat. Podíval se na zábradlí. Jsi dobrý člověk. Jedl jsi? Přišel si tu Jiminovi blízko. Jako kdyby se měl každou chvíli objevit spolu se svým neodolatelným úsměvem a jistotou, že Namjoon je dost. Ale Namjoon v kostech věděl, že už se neobjeví. Přišel mu dál, než na něj kdy bude moct dosáhnout.

A voda ho volala.

Vezme si ho voda, zaznělo mu v hlavě, vzdálené i povědomé zároveň. Pousmál se nad tou myšlenkou. Skočit by bylo jednoduché. Smrt si vyžadovala sekundu odvahy, život byl těžší. Nebyl nervózní jako když tam stál poprvé. Nedusil se. Necítil rtuť. Jen klid.

Telefon se rozezněl a on hovor bezděky přijal.

Doufal.

Nebyl to Jiminův hlas, který mu naplnil uši.

„Ahoj, Namjoona!" ozval se Hobi.

Namjoon neodpověděl. Hleděl do vody. Nevěděl, proč očekával, že to bude Jimin. Snad protože jej už jednou zastavil?

„Já... chtěl jsem se tě na něco zeptat," pokračoval Hoseok.

Namjoon mu v hlase slyšel pro něj tak netypickou nervozitu, až jej to donutilo zastavit se a poslouchat.

„Vím, že je to možná trochu náhlý, ale jsou Vánoce a všude jsou páry a... líbil ses mi už dávno, ale nemyslel jsem si, že bys... že bych měl šanci. Tak jsem to nechal být. Ale teď vím, že... že bych ji mít mohl. Tak musím něco udělat nebo se zblázním. Nechceš se mnou jít na večeři? Jen my dva. Jako..." Hoseok se odmlčel a Namjoon si na okamžik myslel, že se hovor přerušil. „Jako rande."

Namjoon dlouhou chvíli mlčel. Bál se.

Všichni jej opustili.

Vždycky.

A Hoseok, chlapec, který byl jeho nejčernějším tajemstvím celé roky, chtěl, aby mu dal šanci? Na co? Aby jej také opustil?

Slyšel, jak Hoseok na druhé straně hovoru nervózně kliká propiskou, a to gesto ho rozněžnělo. Tolikrát v kávárně sledoval jeho dlouhé prsty, jak si hrají s propiskou, když během směny nervózně dělal domácí úkol a zasekl se...

Jsi dobrý člověk. Jedl jsi?

Namjoon se roztřeseně nadechl. Zavřel oči. Rty se roztáhly v drobném úsměvu.

A rozhodl se skočit nohama napřed.