Wattpad jméno: MiFu
@jméno: _mifutka_
Zvolené téma: Vánoční romance
Název příběhu: Cinnamon
Pár: Namjoon/Jimin
Hlavní postavy: Park Jimin (BTS), Kim Namjoon (BTS), Park Chaeyoung (BLACKPINK), Étienne Toussaint (OC)...
Anotace: Jimin by lhal, kdyby řekl, že Kim Namjoon je jeho nejoblíbenější člověk na světě. Vlastně by to byl úplný opak pravdy. Bylo tolik věcí, které měl raději... koťata, skořicové latte, Étienne, procházky, dárečky, skořicové latte, romantické filmy, Chaeyoung, vánoční svetry a taky skořicové latte. Jenže někdy vám osud k Vánocům nenadělí přesně to, o co jste napsali Santovi.

Text příběhu:

„Étienne, já tam nechci..." zakňoural Jimin a položil si hlavu na své překřížené paže na stole. Nespokojeně špulil rty a falešným fňukáním se na sebe snažil přilákat pozornost druhého muže. Ten si ho však nevšímal. Soustředěně usrkával horkou přeslazenou kávu a ignoroval Jiminovy nářky.

„No tak... řekni, že se mnou alespoň trochu soucítíš," žadonil Jimin s předstíraným zoufalstvím. „I ty bys to tam nenáviděl! Tak se netvař, že přeháním!"

Étienne Toussaint bez jediného mrknutí odložil svůj⁠, teď už prázdný, šálek na stůl. Lítostivě se na Jimina podíval, pak vrhnul spěšný pohled i na netknutou vysokou sklenici, ve které stydlo Jiminovo skořicové latte.

„Chápu, proč tam nechceš, mon frère. Ale nechápu, proč tu práci pořád děláš... vždyť víš, že se mu jen tak snadno nevyhneš," povzdechl si. Byl si vědom zbytečnosti svých slov. Bylo to už po několikáté, co Jiminovi říkal, ať se svou prací sekne, ale on ho nikdy neposlechl. Sice častokrát nadával na některé své kolegy, ale kvůli nepříjemným spolupracovníkům by přece nezanevřel na práci, kterou miluje a která ho naplňuje.

„Nemůžu s tím jen tak zničehonic přestat... Nemají nikoho, kdo by to vzal za mě," prohlásil nekompromisně Jimin, jako by to nebyl on, kdo si před chvílí stěžoval. Pak se natáhl pro svou sklenici a dobrou polovinu jejího obsahu najednou vypil. „Eh, fuj! Proč je to studené?"

Étienne se zakuckal v záchvatu smíchu. „Protože místo abys pil, si mi tu stěžuješ," podal Jiminovi prosté vysvětlení.

„Tsss, kdyby to dali do vyhřáté sklenice, je to ještě teplé," zamračil se Jimin napůl v žertu. Upil několik dalších loků a dělal při tom patřičně znechucené obličeje. Ale nehledě na teplotu, bylo to skořicové latte naprosto úžasné, takže Jiminovi pití nedělalo žádný problém. Dokonce přemýšlel, že svou kávu nechá takto vystydnout i příště...

„Sakra!" zanadával Étienne a začal se zvedat. „Promiň, Chime, ale opravdu už musím jít. Měj se krásně!" Ve spěchu se naklonil, políbil Jimina na obě tváře a opustil kavárnu. Ve vzduchu po něm zůstal jen závan citrusové vůně.

„Alespoň zaplatit mohl," zamumlal Jimin napůl uraženě, přestože už byl úplně sám.

*☆*★*☆*

Na okně hořela svíčka, která vzduch v místnosti provoněla Vánocemi. Světla byla ztlumená, takže dekorativní cesmínové větvičky vrhaly v příšeří na zdi dlouhé rozmazané stíny. Na stolku stály dva hrnečky s horkou čokoládou s marshmallows, v jednom z nich byla navíc špetka skořice.

Na pohovce s červeným potahem k sobě byli schoulení dva mladí muži a navzájem se zahřívali vlastními těly. Dívali se jeden druhému něžně do očí. Rty měli tak blízko u sebe, že by stačil jeden neopatrný pohyb a políbili by se.

„Jak ses vlastně dneska měl?" zeptal se starší z nich tichým hlasem svého společníka.

„Nic moc. Jsem rád, že už jsem konečně doma..." postěžoval si. „A s tebou," dodal s úsměvem, když hladil svého přítele po tváři.

„Ach... cítím to stejně," souhlasil s ním bez váhání a přitáhl si tělíčko drobnějšího muže ještě o něco blíž k sobě.

Za oknem začalo sněžit. Nic víc už si snad nemohli přát, měli jeden druhého, sníh a čekaly je jejich první společné Vánoce. Zavřeli oči, aby se v objetí společně odebrali do říše snů. Mladší si těsně předtím vysloužil pusinku na růžovou tvář. Pak už bylo ticho...

„Výborně, pánové! Tenhle byl zdaleka nejlepší!" zahlásil rázným hlasem asistent režiséra Kim Siwoo. Pobaveně sledoval reakci obou herců na svá slova. Zatímco Namjoon se pomalu zvedl do sedu a protáhl si paže nad hlavou, Jimin vyskočil na nohy jako na pružině a spěšně se vydal na druhou stranu místnosti.

Ti dva měli opravdu úžasný herecký talent. Jimin dokázal pokaždé naprosto uvěřitelně sehrát, že je do Namjoona zamilovaný až po uši, jen aby mohl po dotočení scény utéct od svého hereckého kolegy co nejdál. Siwoo nechápal proč; ti dva se dokonale doplňovali herecky, tak proč to spolu nezkusí i v osobním životě? Rozhodl se však do toho prozatím nestrkat nos. Jestli je opravdu odhadl dobře, do Nového roku spolu budou i bez jeho pomoci. Zadíval se na Namjoonův nepřítomný úsměv. Možná i dřív.

Ovšem kdyby se někdo zeptal Jimina, co si o tom myslí on, byl by neprodleně vykázán z Parkova osobního prostoru. Taky by mu bylo vřele doporučeno ‚přestat vymýšlet píčoviny'. A to byl Jimin obvykle tak křehká bytost... Jenže jakmile došlo na Namjoona, nedával si moc pozor na to, co vypustil z úst.

To se – jako již poněkolikáté – potvrdilo později toho večera. Jimin opouštěl ateliér, ve kterém se natáčelo, když někdo po jeho boku promluvil. „Dneska jsi byl úžasný..

ostatně jako vždycky. No... a říkal jsem si, že ještě není tak úplně pozdě... tak jestli bys někam nezašel?" zamumlal Namjoon tlumeně červenaje se u toho.

„Ne," odmítl bez přemýšlení nevítanou nabídku.

„Co? Ale proč ne?" chtěl vědět viditelně zklamaný Joon. Těšil se, že dnes Jimina pozve ven a dokonce si vysnil přesný průběh jejich společného večera. „Nemyslel jsem to jako... no, rande. Jen taková přátelská schůzka..." snažil se ho přemluvit.

Mezitím došli k výtahu. Byli v sedmém patře, takže se ani jednomu z nich nechtělo jít po schodech. Jimin stiskl tlačítko na zdi, které se okamžitě modře rozsvítilo.

„Řekl jsem, že s tebou nikam nechci. Ani na přátelskou schůzku!" uťal jeho představy Jimin rázně. Pak promluvil o něco mírněji. „Copak si nevzpomínáš, jak to dopadlo minule?"

Namjoon si to naneštěstí pamatoval. Byla to katastrofa. Nejen, že jim servírka omylem vyměnila hrnky, takže Jimin místo svého skořicového latte dostal Joonův silný černý čaj a ve chvíli, kdy se Park napil údajně svého nápoje se mu v ústech rozlila aromatická nahořklá chuť, překvapeně tekutinu vyprskl. Přímo Namjoonovi do obličeje. Poté, co ho za trapného koktání osušil dekorativními ubrousky, se Jimin konečně uklidnil. Jejich přátelská schůzka mohla (ne)rušeně pokračovat dál.

Až dokud nebyl čas odejít a oni se nepohádali kvůli tomu, kdo zaplatí. Jimin i Namjoon chtěli ze slušnosti zaplatit za ně za oba a poměrně roztomile se ohledně toho dohadovali, dokud se nerozhodli, že za sebe jednoduše zaplatí navzájem. Pak Joon doprovodil Jimina domů, to byla asi nejpříjemnější část jejich společně stráveného odpoledne – oba totiž mlčeli, takže neriskovali vyklouznutí nějaké nevhodné, hloupé nebo nemístné poznámky.

Opravdový průšvih se z toho stal, když se loučili před bytovkou, kde bydlel Jimin. Namjoon ho chytil za ruku a hrozně zblízka mu koukal do očí. Pak ho políbil. Za odměnu ho Jimin seřval, dal mu facku a na místě se zapřísáhl, že už s ním nikdy nikam nepůjde – tím spíš na žádnou přátelskou schůzku.

„Vzpomínám si..." odvětil. „Vzpomínám si moc dobře. Chtěl bych to napravit!" Očima prosil o druhou šanci, jen o několik desítek krásných minut strávených s někým, koho má opravdu rád.

Chvíli se opravdu zdálo, že k tomu Jimin svolí... pak se dveře výtahu otevřely a dřív než Namjoon stačil jakkoliv zareagovat, Jimin nastoupil a pomocí tlačítka dveře zavřel. Namjoon zůstal stát sám před výtahem. Cítil se trochu jako linecké kolečko, na které nezbylo žádné další, takže nebyl nikdo, s kým by ho pomocí marmelády slepili.

*★*☆*★*

Dny se v nekonečném koloběhu opakovaly. Jediná věc, která se měnila,

byly repliky ve scénáři a míra falešných intimností mezi nimi při natáčení. Jiminovi přátelé měli podobně nabitý program jako on sám, bylo proto téměř nemožné společně někam zajít. Do toho všeho se kvapem blížily Vánoce, takže v Jiminovi rostlo napětí, zda se o svátcích potká se svým bratrem. Doufal, že se tak nestane, přestože v hloubi duše věděl, jak hloupé tohle jeho přání je.

I tak by bylo hezké vyhnout se Jihyunovi a jeho homofobním poznámkám... pomyslel si, když zrovna jedenkrát večer skládal vyprané prádlo. Nechtěl být k lidem zlý a neférový, jenže se mu až příliš často potkával někoho, s kým si moc nesedl do noty. A právě s těmito lidmi by si měl udržovat hezký vztah. Něco ho vyrušilo...

„Panebože, to nemůže jednou dát pokoj?" zívnul Jimin unaveně, když viděl, jak se mobil na jeho nočním stolku rozsvítil kvůli příchozí zprávě. Předpokládal, že mu píše Namjoon, aby mu popřál sladké sny nebo jinou podobnou blbost. Ještě než se pro mobil natáhl, rozsvítil se znovu.

Čekaly na něj dvě nové zprávy od Namjoona a jedna starší z odpoledne od Étienna. V té první stálo: Dobrou noc, ať se ti zdá něco pěkného <3. Zítra máme ve scénáři samé nudné věci, vůbec se na to netěším :(. Alespoň to bude s tebou... Druhá byla poněkud kratší. Psalo se v ní: P.S. Už sněží!!

Jimin se nad tou hloupou dětinskostí musel pousmát. Ani se nepodíval, co mu napsal jeho nejlepší kamarád, vypnul mobil a se zvláštně pozvednutou náladou usnul. Namjoon je vážně ťululum, jestli si myslí, že tohle bude stačit...

*☆*★*☆*

Ráno byla na okenním parapetu několikacentimetrová vrstva sněhu. Jiminovi se do zářivého rána vstávalo náramně dobře. Konečně nebylo v plánu hrát s Namjoonem žádnou přehnaně intimní scénu a navíc se těšil, že odpoledne až bude mít povinnosti za sebou, půjde s Étiennem a Chaeyoung na procházku do parku. A pokud by sníh neroztál, mohl by to být zážitek, který zažene všechny jeho chmury.

Vesele vyskočil z postele, aby ten krásný den mohl začít. S šálou omotanou okolo obličeje procházel ulicemi; na silnicích sníh sice už roztál, ale jinde se ještě držel zářivě bílý a neporušený. Vesele se pro sebe usmíval, tak moc mu dokázala zvednout náladu pouhá vánoční výzdoba. Zastavil se v kavárně pro své oblíbené skořicové latte a velmi dobře naladěn koupil ve vedlejším obchůdku 'se vším' sněžítko s liškou v santovské čepici. Říkal si, že by to mohl být takový ten typ dárku, který udělá roztomilou radost jeho matce.

Ani Namjoonův šťastný úsměv s ďolíčky mu tentokrát nepokazil náladu – dokonce se na něj usmál zpátky, což Kimův úsměv rozzářilo jako světélka na vánočním stromku.

Po celou dobu natáčení se cítil jako v podivném mlžném oparu, ani se neuvědomoval, jestli se do své role vžívá správně. Nebyl si ani jistý, zda říká ty samé repliky, co jsou napsané ve scénáři. Ale snad ano, jinak by ho Siwoo určitě napomenul. Po poslední klapce toho dne se plný nadšeného očekávání vydal rovnou na místo, kde měl smluvený sraz s Chaeyoung a Étiennem.

Když tam dorazil (nutno podotknout, že s pořádným zpožděním, které u něj však bylo na denním pořádku), byl velmi překvapený, že na něj nikdo nečeká. Vůbec nikdo. Pokrčil rameny a usadil se na lavičku. Někdo byl natolik laskavý a ometl z ní tenkou vrstvu sněhu, takže Jiminovi nehrozilo, že mu udělá na světlém kabátě viditelné mokré skvrny.

Dával se do něj chlad a nečinné čekání mu nebylo příjemné. Po dlouhých dvaceti minutách čekání se rozhodl zavolat Chaeyoung a zjistit kde i s Étiennem vězí. Zvedla mu to téměř okamžitě.

„Oh, ahoj Chime," ozval se ve sluchátku její udýchaný hlas. „Takže s námi teda jdeš?"

Jimin se zamračil. „Kam? Já tu na vás čekám už skoro půl hodiny a mrznu... bylo by od vás milé se ukázat," poznamenal pichlavě a poskočil několikrát na místě, aby si trochu rozproudil krev a zahřál se.

„Ty na nás čekáš?" zahihňala se Chaeyoung. „Ale Étienne ti přece měl napsat, že to rušíme, protože má nějaký jiný naléhavější program. Víš co? Stavíme se pro tebe, ok? Ale zajdi nám koupit něco teplého k pití, prosím. Do patnácti minut jsme u tebe, zatím!"

Jimin ani nestačil nic namítnout. Jako naprogramovaný přešel přes přechod do nejbližšího Starbucks a koupil svým kamarádům jejich pravidelné objednávky, poté se vrátil k lavičce. Nemusel dlouho čekat, brzy před ním zastavilo známé zelené auto jeho kamarádky. Automaticky si sedl na zadní sedadlo, kde se na něj se škodolibým úsměvem zubil Étienne.

„Tak co?" zasmál se mladý Francouz, když si od kamaráda přebíral kelímek s velmi sladkým horkým nápojem. „Čekal jsi dlouho, mon frère?"

Jimin něco podrážděně zamručel, podal Chaeyoung její vanilkové latte, které nikdy tak úplně neschvaloval, pak se k Étiennovi otočil zády a zahleděl se z okna.

„Kam vlastně jedeme?" napadlo Jimina znenadání. Věděl jen, že Étienne musí udělat něco důležitého, ale nebylo mu řečeno, co přesně to je. Podle ulic ubíhajících za oknem nebyl s to odhadnout, kam mají namířeno. „Není to doufám daleko, zítra natáčíme už brzy ráno," poznamenal mírně vyděšeně.

„Ty jsi vážně nečetl, co jsem ti psal... že?" povzdechl si Etienne.

Park místo odpovědi sáhl do kapsy. A opravdu. Poslední zprávu v chatu se svým nejlepším kamarádem si ještě ani nezobrazil. Což nebylo zrovna dobře.

ahoj Chime, je mi tomoc líto, ale musíme to zítra zrušit. na vámoce litím do paříže za mámou a zménili mi let. ale muxete mě s Chae vyprovodit na letiště. - Etnn

„Litíš do Evropy?!" zeptal se Jimin napůl překvapeně a napůl posměšně. Chaeyoung se na něj otočila a významně zamrkala, pak se dál věnovala řízení. „Ale víš, že i v Evropě trochu řeší správnou gramatiku...?"

Atmosféra v autě se najednou jako zázrakem uvolnila. Chae se snažila nesmát se příliš intenzivně, aby náhodou nenabourali. Étienne naopak sebral Jiminovi mobil, aby se mohl podívat, kolik chyb se v té jedné zprávě nachází – dle jeho odborného úsudku to nebylo až tak špatné. A Jimin se nedokázal přestat šťastně hihňat. Dokud si neuvědomil, co Étiennův odlet ve skutečnosti znamená...

„Ale co naše společné Vánoce, které jsi slíbil?" V nastalém tichu by bylo slyšet máchání andělských perutí.

„Můžeme to oslavit někdy na jaře, až se vrátím..."

Návrh se nesetkal s příliš nadšenou odezvou.

*★*☆*★*

„Nemůžeš očekávat, že pro mne bude úplně v pořádku dívat se na to, jak se líbáš s někým jiným než se mnou! Ještě ke všemu s holkou!" vykřikl Jimin ublíženě.

Namjoon zahanbeně sklopil zrak. „Byl to kamarádský polibek na tvář," hájil se tou nejhloupější výmluvou, jakou kdy kdo vymyslel.

To Jimina rozčílilo ještě mnohem víc. Popadl ze stolu talíř a prudce jím mrštil o zem, až se nevinný kus nádobí roztříštil na střepy za doprovodu hlasité rány. „Mně je úplně jedno, co jsi tím polibkem myslel! Nelíbal jsi mne, to je to podstatné!" vztekal se dál.

„Aha...?" pronesl Namjoon klidně. „Takže teď ti patřím?"

Jiminovi automaticky zrudla líčka a aby byl výstup ještě přesvědčivější, sklopil pohled k zemi. „Ne... to ne. Tak jsem to nemyslel... Já..."

„Chceš, ať ti patřím...?" zašeptal Namjoon svou oblíbenou repliku a položil Parkovi dlaň na tvář.

Jimin polkl a pohlédl mu do očí. „Chtěl bych, ať ty patříš mně a já patřím tobě..." Po tváři mu stekla jediná slza. Nevěděl, zda je to slza radosti nebo smutku... nebo snad úlevy. Situace pro něj byla příliš vypjatá i na poměry scén, které obvykle natáčí, proto to ventiloval pláčem.

Stáli tam ve střepech rozbitého talíře. Mlčeli. Pak Namjoon promluvil. „Budu ti patřit..." A políbili se. Přesně tak procítěně, jak bylo napsáno ve scénáři. Teď sem určitě pustí romantickou hudbu, blesko Jiminovi hlavou.

Ten polibek byl sladší než ty jejich obvyklé nacvičené pro filmové plátno... Fanynky ho budou milovat.

*☆*★*☆*

„Ahojky Chae..." pozdravil Jimin unaveně do telefonu kamarádku. Seděl sám u stolu v jedné útulné kavárničce a zamyšleně popíjel – jak jinak – skořicové latte, které si tentokrát rozhodně nehodlal nechat vychladnout.

„Oh, ahoj Chime, copak se děje?" oplatila mu Chaeyoung pozdrav svým charismatickým hlasem sladkým jako med.

„Já... vlastně jsem se chtěl jen zeptat, jestli máš co dělat na Štědrý den, když tu teď není Étienne...?" pronesl Jimin nesměle. Nebyl si jistý, jestli si na něj i bez jejich společného kamaráda udělá čas, nebo jestli se na něj vykašle a vymyslí si vlastní plány.

„Jakože bychom byli spolu...?" zeptala se Chaeyoung, aby si byla zcela jistá tím, co má Jimin na srdci.

„No... tak nějak jsem to myslel..." přikývl Jimin, přestože ho Chae nemohla vidět. Nechtěl slavit Vánoce sám a doufal, že jeho kamarádka je na tom podobně. Když však zaslechl na druhé straně linky hluboký povzdech, roztříštily se jeho naděje jako příliš tenký led.

„Jimine..." začala Chaeyoung opatrně. Moc dobře věděla, s jakou reakcí se její slova setkají. Nechtěla Jimina zranit, moc dobře si pamatovala, jak zklamaný byl po Étiennově odjezdu. Rozhodně si nepřála vyvolat v něm ty pocity znovu... ale jinak to zkrátka nešlo. „Chimmie... opravdu je mi to moc líto. Sakra, měla jsem si to uvědomit dřív! Moc ráda bych strávila ten čas s tebou. Jenže jsem to už slíbila přítelkyni... A... no, vyprávěla jsem ti o ní. Nemá muže ráda a asi by nesnesla, kdybych nějakému dala přednost před ní. Fakt se za to šíleně omlouvám..." mumlala Chaeyoung na hranici srozumitelnosti. Bylo dobře, že ji v tom okamžiku nikdo neviděl, protože se za sebe tak styděla, až se jí tváře zbarvily do odstínu vánočního punče.

„Neboj, Chae... to je v pořádku. Něco vymyslím. Můžu třeba navštívit rodinu," povzdechl si Jimin, který však jen stěží zadržoval slzy.

„Nechci ti to rozmlouvat... ale nemyslím si, že by tvůj bratr byl šťastný, kdyby tě viděl..." varovala ho kamarádka. Nebyla do detailů vztahu Jihyuna a Jimina zasvěcená, ale z toho, co věděla, byla schopná odhadnout, jak by asi jejich společné Vánoce proběhly. Rozhodně ne moc dobře.

„Já vím," odsekl Jimin. Pak přešel znovu do klidného tónu. „Já vím... ale jinou možnost nemám."

„To není tak úplně pravda," nakousla Chaeyoung nebezpečné téma. I když o tom mluvila před Étiennem, necítila se ve své kůži a teď to chce zmínit před někým, koho se to přímo týká. Sevřela ruku v pěst. Zvládne to, vždyť se na tom nemá co pokazit.

„Doufám, že tím nemyslíš...?"

„Namjoona? Ale přesně toho jsem myslela!" potvrdila vesele Chaeyoung Jiminovi jeho nejhorší obavy. „Vždyť je tak zlatý a navíc se k tobě chová hezky..."

„Ne, to nejde! Už jen proto, že jsme kolegové a kdyby se něco posralo – což by se určitě stalo – bylo by těžké chovat se v našich společných scénách přirozeně," protestoval Jimin.

„Ale Jiminie, on se přece-" Jimin hovor položil, protože Chaeyoung nedokázal dál poslouchat. Několikrát o tom přemýšlel. Vždyť Namjoon byl hodný a navíc zatraceně sexy. Určitě by jim to klapalo... ale nedokázal by připustit, že Siwoo s Chaeyoung a kostymérkou Sakurou měli pravdu. To radši bude až do konce života tvrdit, že ho od bližšího vztahu s Joonem odradilo jeho nemotorné chování na jejich první a jediné schůzce.

Přitom to bylo tak neskutečně roztomilé...

Jimin zatřásl hlavou. Musí se co nejrychleji vzpamatovat... Napil se svého latte. Bylo úplně studené. Stejně se tohle všechno děje kvůli Namjoonovi, svedl na něj v duchu vinu za to, jak se mu kazí vánoční plány. Bylo to to jediné, co mu v ten okamžik dokázalo zvednout náladu. Všechno to nalhávání ho však trochu dusilo... asi jako kdyby si do úst dal lžíci plnou mleté skořice.

*★*☆*★*

„Kdo je to?" zavolal z obývacího pokoje hlas Jiminova otce. V zápětí se někdo zasmál a cinklo nádobí. Jak moc by si Jimin přál být také součástí těch událostí...

„To jsem já, tati!" chtělo se Jiminovi zakřičet, ale měl tak stažené hrdlo, že by to nedokázal. Místo toho si jen povzdechl a sklopil zrak ke svým botám; byly mokré od sněhu, určitě tím matce přidá spoustu starostí s úklidem.

„Jen Jimin, nenechte se rušit," zavolala žena přes rameno a pohladila syna po vlasech. Malých loužiček na zemi si nevšímala. „Je hezké, že ses přišel ukázat. Ale už bys měl jít, malá Jiho se nám chystala zazpívat písničky, které se učí ve škole. A táta ... však víš."

„A nemohl bych přece jen zůstat?" navrhl prosebně. Moc rád by svou neteř slyšel zpívat, určitě je velmi šikovná. Nasadil na matku svůj osvědčený štěněcí pohled. „Prosím, mami... Étiennie jel domů a já nemám s kým být..."

Žena jen smutně zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Je mi to moc líto, miláčku."

Jimin zmrkal, aby zahnal slzy. Veškeré jeho naděje vzaly za své. „To nevadí. Zavolám třeba Chaeyoung. Už půjdu... veselé Vánoce." Ani se neohlédl na svou matku, jinak by viděl, že slzy jsou i v jejích očích.

Dveře jeho rodného domu se za ním prudce zabouchly. Slavnostní věnec na nich se zachvěl. V rukou stále svíral malý balíček, který nestihl předat. Jimin zůstal stát sám na ulici, světélka barevného vánočního osvětlení se zdála podivně rozmazaná... Za límec mu padal sníh, vločky mu tály na obličeji a mísily se s nimi slzy.

„Mami..." špitl.

Pak si rukávem kabátu otřel tváře a rychlými kroky se vydal pryč.

*☆*★*☆*

Chaeyoung samozřejmě zavolat nemohl.

Bloudil ulicemi, od chladu mu zrůžověly tváře a srdce ho bolelo. Byl jediný šílenec, který na Štědrý večer procházel zdánlivě bez cíle zasněženými ulicemi Soulu. Byl unavený a osamělý.

Ani si neuvědomoval, kam jeho kroky míří, než minul povědomou sochu nějakého starověkého hrdiny, nyní ozdobenou blikajícími žárovičkami. Pamatoval si to místo. Tudy se jde k Namjoonovi.

Bezmyšlenkovitě vytáhl z kapsy mobil a zmrzlými prsty ho nejdříve odemkl a poté zvolil kontakt. Zvedni to... musíš to zvednout, vysílal ke staršímu muži tuto krátkou úpěnlivou modlitbu stále dokola. Málem se rozplakal úlevou, když se konečně ozval jeho hlas.

„Haló...? Jimine, jsi tam? Co potřebuješ? Doufám, že zítra není žádný naléhavý program... Tedy... nevadilo by, kdyby byl, ale bylo by to neočekávané. Vlastně bych se s tebou rád viděl, Jimine... takže je teda nějaká zkouška? Nebo natáčecí den přesunutý kvůli sněhu? Jimine? Jimine?" vyspal ze sebe Namjoon nervózně několik chaotických vět. Jimin se nevědomky pousmál, když slyšel tolikrát po sobě zaznít své jméno s takovou něhou v hlase staršího.

„Nic se neděje, neboj... Jen jsem si říkal, že ti popřeju veselé Vánoce... a tak," zamumlal Jimin jako by najednou zapomněl všechna slova. Zrychlil své kroky, takže mu zasněžená socha brzy zmizela z dohledu. „To je asi všechno... měl bych teď zavěsit."

„Ne, počkej... chci s tebou ještě chvíli mluvit..." zašeptal Namjoon rozechvěle. „Nezdržuji tě od něčeho?" dodal nejistě. Pak něco zašustilo. Možná si otevírá čokoládu... napadlo Jimina trochu žárlivě. Taky by si po tomto dlouhém dni dal něco sladkého.

„V pořádku. Já bych s tebou taky rád mluvil," přiznal se Jimin s tichým smíchem. Právě došel k budově, kde měl Namjoon svůj malý byteček. Sníh na chodníku byl ukázkově odhrabaný a mnoho oken bylo vyzdobených blikajícími vločkami z plastu, snítkami jmelí a plyšovými sobíky. Strom vedle vchodu měl na sobě pověšené velké červené ozdoby.

„Z očí do očí," upřesnil Jimin.

„Myslíš jako FaceTime?" zeptal se druhý muž zmateně.

Park se jen zahihňal. „Podívej se z okna, hyung." Měl pohled soustředěně upřený tím směrem, kde si pamatoval Namjoonovo okno do obývacího pokoje. Brzy se v něm rozsvítilo a Jimin tak mohl vidět Namjoona, který u něj stál.

„To... jsi ty? Co tu děláš? Není ti zima? Počkej chvíli, hned ti otevřu!" tyto a další podobné starostlivé fráze na něj Namjoon chrlil celou jeho cestu od vchodových dveří až dokud nestanul před jeho bytem a konečně hovor ukončil. To už mu ale stál skutečný Joon se zářivým úsměvem tváří v tvář.

Okamžik se na sebe jen v tichosti dívali. Zdálo se to jako poprvé, když se setkali. Tehdy dostali role ve stejném filmu a Jimin – jelikož byl od přírody velmi přátelský – postupně navštívil všechny své nové kolegy. Přišel i k Namjoonovi, přinesl mu skořicové sušenky a protože toho dne před několika lety pršelo, nechal mu mokré skvrny na koberci. Nyní se na něm rozpouštěl sníh a voda kapala přesně na ta stejná místa.

Roztomilý chlapec, jenž ho už tak dávno navštívil, se sice proměnil v nádherného mladého muže, avšak náklonnost, kterou k němu Namjoon cítil, nezmizela. Naopak zakořenila v jeho srdci a stalo se z ní něco mnohem silnějšího.

„Jen pojď dál, nestyď se," pobídl ho ostýchavě Namjoon. Jimin se nad jeho chováním musel usmát; bylo neuvěřitelné, jak dobrý byl herec. Dokázal celý štáb přesvědčit, že je velmi sebevědomý... ale teď byl jako kdyby ztratil scénář a zapomněl všechny své hlášky.

„Jo, jasně," osmělil se Jimin, svlékl si kabát, zbavil se promočených bot a následoval ho do obýváku, kde se vedle něj posadil na pohovku až znepokojivě podobnou té, která hrála důležitou roli ve spoustě jejich romantických scén.

„Dáš si čaj?" navrhl Namjoon.

„Moc rád," odpověděl Jimin slovy, která mu zaručila, že zůstane minimálně do té doby, než čaj vypije. Nevadilo mu to, každá záminka zdržet se déle se hodí.

Když byl čaj uvařený, Namjoon ho přinesl spolu s talířem nějakých ovocných koláčků. Seděli v tichosti. Bylo slyšet jen to, jak pan domácí nervózně ťukal prsty na hranu stolu.

„Proč jsi přišel?" prolomil zvědavě ticho Namjoon, když už oba mlčeli příliš dlouho. „Vždyť na mě ani nemluvíš, pokud to není nezbytné, tak proč takhle najednou?"

Jimin se nad tou otázkou musel zamyslet, než dokázal odpovědět. Potřeboval to ujasnit i sobě, protože jinak by se z toho zbláznil. Napil se čaje, aby se mu lépe mluvilo. „Vlastně za to můžou moji kamarádi. Vykašlali se na mě a slaví Vánoce se svými blízkými, což jim rozhodně nevyčítám. Jen jsem neměl kam jinam jít."

„Co tvoje rodina?" vyzvídal Joon. Opravdu si nemyslel, že by pro Jimina znamenal víc než rodiče a sourozenci, tak ho zajímalo, jaké události k jeho nečekané návštěvě mohly vést.

„Vztah mne a mého bratra a otce od jisté doby nebyl úplně ideální a mamka si nemyslela, že bych jim měl dnes kazit rodinou atmosféru, tak jsme se jen v rychlosti pozdravili, dali si dárečky a šel jsem..." povyprávěl mu Jimin svůj pochmurný zážitek.

Namjoon byl zaskočený. Tohle mu jeho vlastní rodina udělala? A Jimin o tom mluví, jako by to nebylo nic neobvyklého? Vůbec se mu to nelíbilo.

„Jimine... Je mi to šíleně líto," zopakoval Namjoon větu, kterou Park v posledních dnech slýchal až příliš často. „Mohl bych udělat něco, ať se cítíš líp? Cokoliv. Vlastně počkej... Dárky! No jasně! Chceš vědět, co pro tebe mám k Vánocům?"

„Máš pro mne dárek? Víš, že jsi nemusel..."

„Ale chtěl jsem," opáčil Namjoon větou, jako vystřiženou z jejich scénáře plného klišé.

„Och... Dobře, co je to?" zabublala v Jiminovi zvědavost. Zvedl se od stolu a začal se rozhlížet po barevném balicím papíru.

„Zavři oči a počkej chvíli..." zašeptal Namjoon tajemně. Jimin udělal, co se po něm chtělo a než se nadál byl Joon zpátky a dovolil mu oči opět otevřít.. Učinil tak, aby spatřil hodně ošklivý rámeček na obrázky domácí výroby, v němž...

„Děláš si srandu?" vyjekl Jimin nevěřícně.

Byla to fotografie, pořízená už velmi dávno, když vytvářeli plakáty pro jejich společný film, objímali se na ní a usmívali se. V té době mezi nimi ještě nepanovalo žádné nepříjemné napětí. Jimina pohled na ni zahřál u srdce.

„Tehdy jsi mě ještě nenenáviděl..." špitl Namjoon. Byly to krásné časy, oba na ně rádi vzpomínali a přáli si je zpět. Ale stroj času ještě nikdo nesestrojil, takže by se museli trochu snažit, aby se jim vrátily zpět.

„To není pravda... jen nechci, ať ostatní vědí, že tě mám rád," odpověděl mu Jimin také šeptem. Nebyl si ani jistý, jestli mu říká stoprocentní pravdu...

„Počkej, taky pro tebe něco mám!" napadlo ho najednou. Vytáhl balíček. Ten byl sice původně určený pro jeho rodinu, ovšem nyní necítil ani nejmenší touhu jim ho dát. Vložil ho Namjoonovi do roztřesených dlaní. Když ho rozbalil, objevilo se malé sněžítko s liškou. Vzhlédl a vypil se pohledem do Joonových očí. K jeho velkému překvapení v nich byly slzy. „Proč pláčeš?"

„Já... moc ti děkuji. Nečekal jsem, že od tebe něco dostanu. Jen...mohl bych tě teď obejmout?" zeptal se Namjoon stydlivě.

„Když to musí být," pronesl naoko otráveně. Choval se, jako by před chvílí vůbec nepřiznal, že má Namjoona rád. Přisunul se k němu blíž, ovinul mu paže kolem ramen a nechal se přitisknout na jeho hruď. Cítil se v bezpečí. Možná ten Kim Namjoon není až tak špatný...

„Děkuji ti za dárek..." zašeptal vděčně. Myslel to vážně. Byl to dokonce ten nejlepší dárek, který kdy dostal. Polibky, jež obdržel později toho večera, se nepočítají – nedají se totiž zabalit do papíru.

*★*☆* ᴋᴏɴᴇᴄ *☆*★*