1. Wattpad jméno: Maya
2. @jméno: jjungmaya
3. Zvolené téma: Vánoční romance
4. Název příběhu: Láska je symbolem věčnosti
5. Pár: Namjoon/Hoseok
6. Hlavní postavy: Namjoon, Hoseok, Jungkook, (Seokjin)
7. Anotace: Jedno jediné rande naslepo nemohlo nic v Hoseokově životě změnit. Nebo si to alespoň myslel. Proto ostatně souhlasil a nechal Jungkooka, aby celé tohle „vánoční rande" domluvil. Zdání ovšem často klame a taková zrada dojmů přichází nejraději právě v momentech, kdy to lidé nejméně čekají. Hoseok se o tom přesvědčil sám. Staletí samoty však někdy dokáže napravit jediný polibek.

(crossover s berrivie)

TEXT POVÍDKY:

Prosinec vždy býval zajímavou dobou v roce, a to z jediného a velice prostého důvodu. Vánoce. Začátkem měsíce už měly všechny obchody alespoň minimální vánoční výzdobu, světélka blikala ve výlohách a na ozdobených stromečcích uvnitř obchůdků ležel falešný sníh. Dovnitř měly zákazníky nalákat hlavně v pozadí hrající vánoční koledy.

Velké obchodní domy to pak s výzdobou spolehlivě vytáhly ještě o několik úrovní výš. Když se vešlo dovnitř, většinou bylo možné ihned potkat několik sobů spletených z drátků, u kterých se fotila děvčata z nižší střední a maminky s malými dětmi. Koledy hrály o něco víc nahlas, na chodbách i v obchodech – a když se člověk postavil na špatné místo, do jednoho ucha mu hrály Jingle Bells, zatímco z druhé strany útočil hlas Mariah Carey.

Když se k tomu přidal houf lidí, který dvaadvacátého odpoledne sháněl ještě rychle něco malého pro své milé a blízké, vytvořilo se uvnitř obchodního domu podivné dusno, které vyhnalo mnohé zákazníky zase rychle pryč, nebo je kompletně odradilo, takže se od automatických dveří otočili zpět do ulice a šli dál.

Hoseok byl však na tuhle „vánoční" atmosféru dávno zvyklý. Přestože jeho staletí stará duše žadonila po trošce klidu, dokázal se dostat do nálady, kdy ho procházení osvícenými chodbami dokonce i bavilo. Naučil se vnímat jen jednu píseň, několika slovy pochválit výzdobu a mrštně se motat mezi lidmi, aniž by někoho srazil.

Se spokojeným poloúsměvem dojedl výborný perníček, jeho jedinou slabinu, které neváhal Jungkook využít kdykoliv ho potřeboval jako asistenta u nakupování dárků. Zamyšleně se podíval na kapsičku plnou různých pečených dobrot a následně věnoval pohled Jungkookovi.

Ten zase rychle odvrátil a rozhlížel se po obchodech, jakmile mladík spustil další ze svých zamyšlených monologů. Zadíval se do výlohy a nepříliš zaujatý pokračoval v chůzi. Cokoliv, co mladík říkal, zaznamenalo jen jedno ucho, zatímco do druhého pronikal hlas Elvise Presleyho.

„Posloucháš mě vůbec, Hobi hyung?" ozval se nespokojeně Jungkook a nezapomněl do něj drknout loktem, aby tentokrát pozornost zaručeně získal. Hoseok si promnul nadloktí, které ránu schytalo.

„Oh? Oh! Samozřejmě!" vyhrkl. „Myslíš si, že dát mu jenom ty návnady je moc plytké, a tak jsi zase na začátku, protože netušíš, co mu dát," papouškoval předchozí rozsáhlý projev, přičemž rukou mával ve vzduchu.

Jungkook se tiše zasmál. „Děkuju," broukl a poupravil si bundu. „Huh, je tu toho tolik, určitě najdu ještě něco, co by se dalo dát k tomu."

Hoseok osobně si myslel, že i jen návnady byly skvělým dárkem – Jungkookův přítel rybařil rád a ze všeho nejvíc oceňoval právě praktické dárky, proto to bylo nejvhodnější řešení. Na druhou stranu chápal, že to hnědovlasému mladíkovi nepřišlo úplně dostatečné. A tak jen kývl, jeho pozornost znovu u výloh obchůdků. „Rozhodně. Proč nezkusíš prostě nějaké oblečení?"

Nad tím návrhem se jeho společník krátce zamyslel. „To by nejspíš šlo. Možná nějaký vtipný tričko... pokud si teda vzpomenu na jeho velikost," zabrblal posledních pár slov a nespokojeně se zamračil.

Hoseok mu odpověděl pouhým hm, prohlížel si právě v jedné výloze světélka, která svítila až oslepující zlatou barvou. Jakmile však spatřil, co se nacházelo vystaveného pod nimi, musel Jungkooka okamžitě poklepat po ruce a ukázat daným směrem. Zhluboka se nadechl, aby zadržel smích a zcela vážně pronesl: „Nebo tohle."

Když ve smích propukl hnědovlasý mladík, sám už svůj vlastní nezvládl zadržet a málem se skácel k zemi. „Jestli existuje perfektní dárek pro Jin hyunga, tak jsme ho právě našli," smál se nahlas, načež popadl zrzečka za rukáv a vtáhl ho do obchodu. Hoseok, jakmile viděl pletenou čepici ve tvaru žraloka zblízka, se musel svého kamaráda urychleně chytit, aby skutečně nespadl na zem.

I s čepicí došli k pultu, zaplatili slečně, která se i přes jejich podivínské chování snažila mluvit mile a přívětivě, a vylezli z obchodu. Mladík v tričku s logem obchodu na ně zpoza jednoho regálu podrážděně koukal, zjevně nanejvýš otrávený ze smíchu, který stále doléhal dovnitř, a to i přes zapnuté rádio.

„Nemůžu uvěřit, že tam měli víc druhů ryb!" dostal ze sebe Jungkook se smíchem, taška ukrývající čepici mu šustila v rukou.

Hoseok popadal dech, jednu ruku držel v oblasti bránice, kde ho nepříjemně rozbolelo břicho. „M-mohl by mít- haha- celou kolekci," vydral ze sebe, nesmírně pobavený představou drobné výstavky pletených kulichů ve tvaru ryb.

Hnědovlásek ho poplácal po zádech. „Aspoň vím, co mu koupit příští rok."

Tím ho rozesmál ještě víc. Lidé procházející kolem jim věnovali nejeden soudný pohled, kterým jasně naznačovali své nepochopení a místy i podráždění. Hoseok si toho nevšímal, a jeho kamarád už vůbec ne.

„U-už dost," vykoktal nakonec Jungkook a zastavil se. Přestože se jeho chechtání postupně uklidnilo, na tváři mu zůstal široký, pobavený úsměv. Stáhl si batoh z ramen a snažil se uvnitř udělat místo, aby mohl uklidit i nový dárek.

Hoseok se tiše smál pokaždé, když zahlédl pletenou ploutvičku. Trpělivě čekal a rozhlédl se kolem, aby mohl navrhnout, kam jít dál. Jakmile však pohlédl přímo před sebe, čekalo ho nemilé... a šokující překvapení. Za skleněnou výlohou stál mladík s velmi známou tváří, prohlížel si zboží v poličce a něco povídal zaměstnanci, který u něj stál. Jeho... ex. Vykulil oči a vmžiku popadl Jungkooka za ruku.

„Oh bože, pryč, pryč, pryč-"

Jungkook za ním chvíli prakticky povlával, než s ním zvládl sladit krok. „Hobi, kruci- co to do tebe vjelo?" vyjekl, ale následoval ho v úprku, který směřoval přímo k východu obchodního domu. Zrzek ho celou dobu odmítal pustit.

„Jdeme jinam!" vyhrkl velmi nedostatečné vysvětlení. Vyhnul se skupince lidí a ignoroval pohledy, které si za svůj poloběh vysloužil.

Hnědovlásek se ho v tu chvíli už pokoušel zastavit. „Počkej, počkej- ještě nemám dárek pro mamku," namítl Jungkook.

„Seženeš ho jinde," odpověděl mu jednoduše Hoseok, prolezl prvními dveřmi a zachvěl se pod náhlým závanem ledového vzduchu. Nehodlal však nic riskovat tím, že by se zastavil a zapnul si kabát. Vytáhl mladíka ven a nebýt stisku na jeho ruce, nejspíš by už ležel jak dlouhý tak široký na studené zemi. Pak už si kabát zapnul, zachumlal se do nákrčníku a narovnal se v zádech.

„Kus odtud je ještě jeden obchodní dům, můžeme jít tam," navrhl a snažil se získat zpět svůj o něco vyrovnanější zjev. Jungkook vypadal – právem – velice nechápavě.

„Dobře, ale... proč jsme rovnou nezůstali tam?" zeptal se.

Na to v reakci našpulil rty a založil si ruce na prsou. „Byl tam můj ex. A nemám zájem ho potkat," řekl nakonec a pokusil se nasadit takový výraz, aby bylo jasné, že si nepřál o tom dál mluvit. Nebyl si jistý, jak by Jungkookovi vysvětlil, že stejně jako on je i tenhle ex nejspíš starý několik století.

Jungkook rázem vypadal o něco chápavěji. „Chápu. Rozešli jste se ve zlém?" zeptal se a jeho ruka si instinktivně našla místo v zrzavých pramenech.

Hoseok jeho ruku okamžitě setřásl, nespokojený tím bezmyšlenkovitým gestem, které v něm pokaždé vyvolalo stejnou myšlenku – že ho jeho kamarád hladí stejně, jako by hladil po hlavě psa. Nespokojeně se nad tou představou ošil. „Ani o něm nechci mluvit!" zaprskal nakonec a rozešel se pryč.

Hnědovlásek ho ale spěšně zarazil, ve tváři směs emocí, jako kdyby nevěděl, co přesně mu na to říct. Nakonec jen ukázal palcem za sebe a s cukajícími koutky broukl tichounké: „Tudy."

Zrzek zmateně zamrkal a chvíli nechápavě koukal, než si uvědomil, že v rozhořčení vyšel opačným směrem. Narovnal se v zádech, trochu vypjal hruď a vykročil kupředu, tentokrát už správně. „No samozřejmě, že tudy!"

Jungkook se za ním zasmál, srovnal s ním krok a už ochotně mířil k druhému obchodnímu domu. „Tak pojď, najdeme ten poslední dárek a potom můžeme jít konečně domů," pobídl ho.

Hoseok s malým úsměvem kývl.

– ❄ –

Prožil tuhle roční dobu již mnohokrát, ale poslední desetiletí se rapidně měnila s moderními trendy, často přejatými ze „západu". Pamatoval si dobu, kdy nikdo ani netušil, co bylo křesťanství, natož nějaké Vánoce. Doba náboženských svátků však pro valnou část společnosti znamenala jen den volna, záminku pro obdarování blízkých, možnost zdobit okna i byty světélky a hodovat v restauracích.

Pro korporace a obchodní společnosti to pak byly hody po komerční stránce, jelikož „nechutná kapitalistická společnost" – jak situaci rozhořčeně nazval jeden z jeho žáků po taneční lekci minulý týden – „nehodlala nevyužít možnosti shrábnout víc peněz do svých už tak nacpaných kapes". Sám moc nerozuměl tomu, co se tím mladík snažil říct, ale zřejmě narážel na to, jak byly jisté obchodní řetězce vyzdobené již začátkem října a nestydatě nabízely ozdoby a adventní kalendáře.

Hoseok sám vnímal Vánoce spíše jako ten svátek, kdy si lidé předají dárky, odpočinou si od práce, sní nějaké výborné jídlo a prostě na nepatrnou chvíli trochu relaxují. Sám si vždy užil svůj den volna, většinou se k večeru připojil na dlouhý videohovor s Jungkookem a uložil se ke spánku jako kterýkoliv jiný den.

Třiadvacátého zpravidla začínal cítit zvláštní melancholii. Hloučky lidí, které se hlasitě bavily na ulicích, ho v tuto dobu přiměly pocítit drobnou žárlivost. Zadíval se na svou drobnou výstavu vánočních sněžítek, která už očekávala nový kousek do sbírky. Jungkook mu je dával každý rok a Hoseok z nich míval pokaždé stejnou radost.

Jeho pohled se přesunul na jmelí zavěšené nad dveřmi. Koupil ho z rozmaru předchozí den, hlavně proto, že bylo něčím nádherně navoněné a on tomu lákavému vábení nedokázal odolat. Vůně se mu rozšířila celým bytečkem a sem tam ho zašimrala pod nosem.

Zvedl se s povzdechem do sedu a věnoval pohled i pryšci nádhernému, rostlině, kterou kupoval každý rok, jelikož se s Vánoci často spojovala. Lidé jí říkali vánoční hvězda. Hověla si na jeho stole v bílém květináčku a zjevně se jí dařilo, soudě podle velikých, červených květů.

Sám nad sebou zavrtěl hlavou, začínal se opět ztrácet v myšlenkách.

Od toho ho zachránilo zvonění mobilu, který okamžitě popadl a přijal hovor. Nemohl to být nikdo jiný, než Jungkook – jako kdyby jeho počínající náladu cítil na sto honů. „Jungkooku?" broukl místo pozdravu.

„Ahoj!" vyhrkl mladík skoro až nadšeně. „Děláme zrovna dort, napadlo mě, jestli bys nechtěl kousek přinést."

„Pfff, dělají dort!" pronesl Hoseok a dramaticky se chytil za hrudník. Kdykoliv mluvili o vztazích, nemohl si pomoct a Jungkooka dráždit. „Tak sladcí, asi se mi zkazí zuby."

Hnědovlásek se zasmál. „Tak to ti ten kousek nepřinesu, abys na mě potom ty zkažený zuby nesvedl," podráždil ho nazpět.

Hoseok si dlouze, hraně povzdechl. „Ale jo, tak já si tedy dám."

„Dobrá," odpověděl Jungkook se smíchem. „A mám pro tebe jednu takovou nabídku," dodal následně, v jeho hlase stopa flirtujícího podtónu.

„O co jde?" zpozorněl Hoseok.

Slyšel z druhé strany hovoru tlumený smích. „Napadlo mě, že by sis mohl dát čtyřiadvacátého rande," zavrkal Jungkook, což přimělo staršího z nich podezíravě přimhouřit oči.

„Rande?" zareagoval pochybovačně.

Jungkook si to převzal jako pobídku k vysvětlení. „Potkal jsem ve fitku jednoho kluka. Je milý," dodal poslední část, jako by to bylo to nejzásadnější.

„Vážně?" protočil očima. „Nevím, jestli ti mám věřit."

„Pf, i Jinovi se líbil! A víš, že on má očko na mužský," přesvědčoval ho. Z druhé strany hovoru se ozvalo tlumené zakletí a následně Jinův hlas, když šeptem zakřičel „Jin hyung!".

Hoseok měl co dělat, aby se nerozesmál. Nehodlal ale promeškat příležitost Jungkooka ještě trochu podráždit. „Zrovna u tebe byl slepý, viď?"

„Hele jo, kušuj," ozval se Jungkook a zrzek z jeho otráveného tónu poznal, že protočil očima a kysele se zatvářil.

Přestože se Hoseok tiše, zdánlivě vyrovnaně pochechtával, snažil se získat si čas. Neměl rande už léta, ani o něj vlastně neměl příliš zájem. Trávil rád čas o samotě, případně se skupinkami svých žáků, nebo s Jungkookem a Jinem, kterým přespříliš rád křenil. Nebyl si ovšem zcela jistý, jestli byl na něco jako rande úplně připravený.

Nakonec se ale rozhodl neodmítnout. „Dobře, dobře. Tak mi to domluv," řekl se smíchem a jen stěží utěšoval nervózně bušící srdce.

Z Jungkookova hlasu vyloženě čišela spokojenost. „Tak jo, pošlu ti číslo."

A kdyby Hoseok nebyl ve své lidské podobě, spokojeně by se za ním houpalo všech šest huňatých, liščích ocasů.

– ❄ –

Měli se sejít v drobné restauraci. Od Hoseokova bytu trvala cesta pouhých dvacet minut chůzí, a tak se pořádně zabalil do kabátu a šály, načež vyšel do ulice. Přestože zakryl každou část kůže kromě té na obličeji, zakousla se do něj zima a jeho tělo se zachvělo. Zrychlil chůzi a pokáral se, že raději nejel autobusem.

Oddechl si, když dorazil před drobnější podnik, který zdobilo několik dlouhých drátů se světélky. Tahle naštěstí nebyla tak zářivá, jako ta, která používala většina lidí. Dokonce se zdálo, že neprodukují tolik modrého světla, možná proto se na ně vcelku pohodlně koukalo.

Vytrhl se z myšlenek. Vždy, když ho sžírala nervozita, zarážel se nad těmi nejmenšími a nejhloupějšími detaily, které po cestě spatřil. Už se zarazil u zobajících ptáků a kluziště plného lidí, kde chvíli pozoroval ječící dívku, zjevně vyděšenou z představy, že by měla na led vstoupit. A potom, co se odtrhl od sledování světélek, si jeho pozornost ukradl hustý umělý stromek ozdobený červenými koulemi.

V hlavě na sebe zavrčel několik nadávek a zatlačil do dveří. Ty se však nepohnuly ani o kousek. Jejich neochotu vpustit ho dovnitř vysvětlila vyvěšená cedulka se slovem zatáhnout. S rudými tvářemi zatáhl a modlil se, že ho nikdo v předchozích momentech nepozoroval.

Spěšně pozdravil jednoho ze zaměstnanců, který se kolem něj prosmýkl s tácem v rukou. Rozhlédl se po prostoru, měl hledat mladíka v kšiltovce. Po chvíli zašel za roh, kde zaznamenal mladíka sedícího k němu zády, s kšiltovkou na hlavě. Oddechl si. Fakt, že skutečně přišel, byl jeho prvním úspěchem. Začal si při chůzi rozepínat kabát a stáhl šálu, načež se posadil s malým úsměvem naproti němu.

„Dobrý večer," pozdravil hravě a odložil svou šálu stranou.

Odpověď ale nepřicházela.

Nakrčil obočí a tázavě koukl mladíkovi do obličeje, načež se zarazil úplně stejně, jako on. Jeho mozek přestal fungovat, cokoliv ho tam uvnitř řídilo, jistě stisklo velké tlačítko s nápisem „stav nouze". Představa drobné figurky v jeho hlavě naštvaně odhodila pracovní čepici a zanadávala, co je to za pitomou práci.

Deset bolestivě dlouhých sekund si jen uvědomoval, že se skutečně jedná o něj. O toho bývalého přítele, kterého viděl před dvěma dny v obchodním centru. Do té doby si mohl namlouvat, že si ho jen s někým spletl, ale náhle to bylo děsivě reálné. Udělalo se mu z toho trochu špatně.

Dalších patnáct vteřin rozmrkával šok. Jeho mozek se postupně vracel do funkce, imaginární figurka si nasadila čapku a začala znovu pracovat.

Pět sekund trvalo, než si přiznal, že je to skutečně on.

A dalších třicet vteřin pootvíral ústa jako ryba lapající po vzduchu, jelikož cokoliv chtěl říct, to rychle zaniklo v jeho krku a nikdy se nedostalo ven. Křičel na sebe, že by se možná měl prostě jen zvednout a odejít, ale nedokázal se přinutit k pohybu. A brzy na to už bylo moc pozdě, aby se o to vůbec pokusil, jelikož Namjoon se stihl vzpamatovat jako první.

„Dobrý večer," pozdravil zpátky s malým úsměvem. A Hoseokovi se z toho hlasu mírně roztřásla kolena. Připadal si, jako kdyby se mu měla podlomit, přestože seděl.

V hlavě měl ještě pořád chaos, když k nim přišel jeden z číšníků pro objednávku. Ani nestačil ocenit, že přišel někdo osobně. Netušil, co by si dal k jídlu, jelikož jeho hlava křičela jediné slovo, a tím byl útěk. Ani se nezaobíral tím, jak by vypadal, kdyby vyskočil ze židle a rozeběhl se pryč – to ho trápilo nejméně. Problém byl, že ho neposlouchal snad jediný nerv v těle.

Zaslechl Namjoona něco objednávat a postřehl slova s sebou. Zpanikařil nanovo, ale nedokázal nic namítnout dřív, než mladík v zástěře odešel a muž před ním mu opět věnoval pozornost. Hoseok nedokázal racionálně přemýšlet, když se na něj takhle díval.

„Uhm, Hobi- Hoseoku..." začal tiše a prsty prohrábl stříbrně obarvené vlasy. „Já chápu, že asi nechceš zůstávat, ale... prosím, mohl bys mi dát jen jednu jedinou šanci?" mluvil tiše a jeho hlas tak paradoxně účinněji pronikl skrze uši až k mozku.

Neměl se nad tím nejspíš ani zamýšlet, vůbec by neměl váhat, jelikož úplně všechno z něj křičelo hlasitý nesouhlas. Přesto se zarazil. Párkrát polkl, ačkoliv to vysušenému hrdlu nijak nepomohlo. Tichým, nejistým hlasem ze sebe nakonec dostal: „Dobře."

Když jim mladík přinesl papírovou tašku a v ní krabičky plné jídla, Namjoon zaplatil a oba vyšli ven na ledový vzduch. Hoseok se zabalil do kabátu, nemotorně uvázal šálu a oddechl si. Venkovní vzduch mu svým mrazem prakticky vrazil facku a byl přesvědčený, že se tím alespoň trochu vzpamatoval. Jeho odpověď na otázku, kam by měli jít, ho však přesvědčila o opaku.

Pozval ho k sobě. K sobě domů.

– ❄ –

Panovalo mezi nimi ticho ještě ve chvíli, kdy oba seděli u stolu v Hoseokově bytě. Zatímco zrzek se snažil trochu vzpamatovat a hledal hůlky, kterými by mohli sníst přinesené jídlo, druhý muž zatím vyndával krabičky z papírové tašky. To ticho se pomalu stávalo až příliš hlasitým.

Nakonec se posadili naproti sobě a s přáním dobré chuti se pustili do jídla. Teprve když byly krabičky prázdné, se Hoseok na svého návštěvníka znovu podíval. V hlavě mu běhaly miliony otázek, kterých si Namjoon evidentně všiml. Věnoval mu dlouhý pohled, než si povzdychl.

„Ptej se," vyzval ho klidným hlasem.

A Hoseok se musel několikrát zhluboka nadechnout. „Fajn, uh... jak to, že žiješ?" začal tím nejpodstatnějším.

Namjoon mu nedal odpověď, namísto toho se sám zeptal: „Jak to, že žiješ ty?"

Zhluboka se nadechl, rozhodl se tedy dát mu odpověď jako první. Nechal za sebou zčásti zhmotnit šest huňatých ocasů, které jasně prozrazovaly, co byl vlastně zač a proč žil ještě tři sta let poté, co se rozešli. Namjoonovi se ve tváři objevilo pochopení a rty překvapivě zformovaly i drobný úsměv. „Kumiho jsem neviděl už léta," řekl nakonec.

Zrzek beze slov kývl hlavou a významně se na něj podíval, němě si tak vyžádal vysvětlení a odpověď na otázku, kterou ostatně položil jako první.

„Jsem... čaroděj," vysvětlil Namjoon klidným hlasem. Následně ale trochu zrudl a zavrtěl hlavou, jako kdyby takovou věc vůbec nechtěl říct a závažně se přeřekl. Začal vyplašeně mávat rukama a sypal ze sebe další slova. „A-ale ne jako Harry Potter, nebo tak, spíš v tom smyslu jako... zaklínač? Ale ne takový jako Geralt z Rivie... prostě..."

Hoseok se k překvapení obou hlasitě rozesmál. Chvíli se upřímně, pobaveně pochechtával, než ze sebe konečně vydral slova. „Prostě někdo ovládající kouzla. Ale nejsi čaroděj jako Harry Potter nebo zaklínač jako Geralt z Rivie. Rozumím," ujistil ho a ještě jednou se uchechtl, než se trochu uklidnil.

Na chvíli opět zavládlo ticho, než došlo na další otázku, pravděpodobně mnohem vážnější, než byla ta předchozí. „A proč... jsi mě opustil?" kuňkl Hoseok a váhavě se na něj podíval. Namjoon působil, jako kdyby ho ta věta šokovala. Jako kdyby ji nečekal. A zrzek se už nadechoval, aby něco rozhořčeně dodal.

„Já tě neopustil," odpověděl mu a než stačil Hoseok cokoliv podrážděně namítnout, pokračoval, „ani jsem tě nikdy opustit nechtěl. Když jsem tehdy přišel zpátky, už jsi tam nebyl... řekli mi, že tě zabili..."

Zrzek jen vykulil oči. „Co- vždyť... dostal jsem dopis se zprávou, že jsi odplul na ostrovy a že už..." mumlal nevěřícně. „Bylo tam napsáno, že už nehodláš riskovat a že se mám taky posunout dál... jako jsi to udělal ty. Tak jsem odešel..."

Oba na sebe koukali s mírně vytaženým obočím a udivenými výrazy. Bylo těžké přiznat si, že celý jejich rozchod byl vlastně velkým nedorozuměním, způsobený těmi, kterým se jejich vztah jednoduše nezamlouval a hlavně nehodil. Hoseok roztřeseně vydechl. „M-měl jsem zůstat... moc se omlouvám..."

„Ne!" vyhrkl Namjoon a urychleně se zvedl, vytáhl ho na nohy. „Ne, prosím, neomlouvej se. Nemohl jsi to vědět, není to tvoje chyba," ujišťoval ho a dlaň položil na jeho tvář, do které se následně zrzek jemně opřel.

Namjoon se rozhlédl kolem, ve snaze najít slova, která by mohla lišáka před ním více uklidnit. Ale nenacházel nic, sám až příliš překvapený z toho náhlého zjištění. Jeho pohled se zarazil nad dveřmi, kde průchod zdobila rostlinka tolik typická pro Vánoce. Kousl se do rtu a opatrně dovedl Hoseoka pod trám, sevřel jeho dlaně ve svých.

„Je to moc klišé?" zeptal se ve snaze trochu ho rozesmát a zadíval se nad sebe.

A mladík, který se ještě snažil rozmrkat slzy deroucí se mu do očí, se nechápavě podíval, než následoval jeho pohled. Krátce se zasmál. „Ano. Moc klišé."

„A kdybych tě políbil, bylo by to ještě víc klišé?"

„Neskutečně moc klišé," potvrdil Hoseok, ačkoliv si v tu chvíli už nepřál nic jiného.

Namjoon si ho opatrně přitáhl blíž a snažil se alespoň trochu kontrolovat široký úsměv, do kterého se chtěly jeho rty roztáhnout. „Perfektní," špitl nakonec a přiklonil se.

Ten polibek byl stejně něžný, jako když se před staletími váhavě políbili poprvé. Opatrný a nasáklý zvědavostí, plný rozkvétajícího citu. Tentokrát ale nebyla kolem tma, jako kdysi. Ani nebylo takové ticho, jako tenkrát – z vedlejšího bytu k nim doléhal hlas Franka Sinatry puštěný na zachovaném gramofonu, který vlastnila postarší sousedka.

A přesto v tom bylo něco mnohem kouzelnějšího. Možná promrhaná století, možná čerstvě se rozhořívající city, jakýsi příslib nového začátku, který na ně mohl čekat. Ručička nástěnných hodin se přehoupla a ukázala půlnoc.

Hoseok se pomalu odtáhl, neudržel stydlivý, rozkošný smích, který se pokoušel utlumit hřbetem ruky. Namjoon ho pozoroval s růžovými tvářemi a tak upřímným úsměvem, jaký nedokázal zformovat už dlouho. „Miluju tě," vydechl bezmyšlenkovitě.

Po chvíli tíživého ticha se málem poplašeně začal omlouvat. Hoseokův dojatý výraz ho však přiměl si to rozmyslet. „Pořád tě miluju," dodal místo toho nakonec.

„A já nikdy nepřestal," zavrněl mu zrzeček u rtů, načež se natáhl pro další, jemný polibek.

Namjoon se při tom polibku zamyslel. Kdysi slyšel, že láska je symbolem věčnosti a nebyl si zcela jistý, jak toto prohlášení řádně pochopit. Dlouho nad ním dumal, dlouho se jím zabýval, aniž by přišel k odpovědi. Když si teď ale přitáhl Hoseoka blíž k sobě, až do objetí, nemohl se zbavit myšlenky na to, jak pravdivé se mu to náhle zdálo.

Láska je symbolem věčnosti. Pomate veškeré pojetí o čase. Co dokázala pošpinit století, to dokáže dokonale vyčistit jeden jediný den. A dříve hořící cit, který se během let proměnil v popel, rázem znovu zajiskří; jako kdyby z něj vstával fénix.