Wattpad jméno: Elza (TheWolfik)
@jméno: TheWolfik
Zvolené téma: Vánoční psycho (bonusové téma)
Název příběhu: Vánoční psycho
Hlavní postavy: Yongguk/DinDin
Anotace: Domníval se, že se to už znovu nebude opakovat. Jenomže se zmýlil. Vrátilo se to k němu a donutilo ho to prožívat noční můry, které si myslel, že dávno překonal a pohřbil hluboko v sobě.

Text povídky:

Už si tím prošel. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že teď ho to zasáhlo daleko víc. Tenkrát si to pamatoval jako vzdálené přihlížení. Věděl sice, že vrahem je jedině on, avšak sám se necítil být přítomen. Jako kdyby vystoupil ze svého těla a stal se nezúčastněným pozorovatelem, který byl svědkem události, kdy cizí tělo s jeho podobou bere do rukou kudlu a zápasí se starším sourozencem. Nyní se tentýž prožitek opakoval, vrátil se však mnohem silnější a nezkreslený. Již nemohl tvrdit, že to není on, protože se toho stal součástí. Možná nevědomky, ale přece. A tak se tomu rozhodl učinit přítrž...

28.11.

Nepamatoval si, kdy naposledy užaslý hleděl na pestrost světa. Snad před rokem? Dvanáct měsíců – dlouhá doba, aby zapomněl, jak vypadá okolí mimo vysokou zeď tyčící se za ním.

Nechtěl na uplynulé dny, týdny ani měsíce myslet. Přál si zažít něco kouzelného. Slastně přivřel oči a nechal se ovívat poryvem chladnějšího vzduchu, jenž mu jako nezbedník čechral vlasy. Na zčervenalých lících cítil poslední podzimní paprsky, které postupně slábly, až je nahradí syrová zima.

Víčka se zachvěla a hnědé duhovky přesunuly zájem na vzdálenější alej listnáčů, která působila dojmem, jako by se na ní vyřádil malíř: od zelené přes neutrální hnědou po jasnou rudou až žlutou. Kdyby se býval narodil jako básník, nejspíš by tu teď stál s blokem a tužkou a pokoušel by se o amatérskou poezii. Naneštěstí jím nebyl, a tak se spokojil pouze s pozorováním.

„Yongguk-si!" Náhlý výkřik proťal bublinu, do které se na moment uzavřel, a vrátil ho do reality - už ne tak příjemné. Otočil se za zdrojem právě včas, aby čelil nárazu jako z dělové koule. „Konečně tě propustili," vychrlil DinDin s širokým úsměvem a očima skoro na vrch hlavy, „už jsem se tě nemohl dočkat. Tak co podnikneme? Vypadáš nějak pohuble; vařili tam dobře? Nepůjdeme se nejdřív najíst? Najdu nějakou dobrou restauraci..."

Vůbec ses nezměnil. I nyní, když přišel vyzvednout přítele z psychiatrické léčebny, se kolem něho vytvořila pozitivní aura, kterou nevědomky přenášel na ostatní. Jak je to vlastně možné? ptával se sám sebe, ale odpověď se zdála být v nedohlednu.

„...potom můžeme zajít, kam budeš chtít. Posloucháš mě?"

„Je to tak dlouho, co jsme se viděli." Připadalo mu podivné slyšet vlastní hlas. Zněl vždycky takhle? Možná se toho nezměnilo tolik, jak se původně domníval. „Chyběl jsi mi." Vychutnával si ta slova, jako kdyby to mělo být naposledy, kdy něco takového řekne.

„Ty mně taky, hyung." Menší muž se spokojeně rozzářil. „Hele, co kdybychom zašli sem?" Zamával mu před obličejem svítícím displejem. „Je to blízko a –"

„Ne. Chodíval jsem tam často s rodinou."

DinDin se zarazil a nadechl v odpověď. Vzápětí mu došlo, co tím druhý myslel, a tak jen přikývl a jal se poohlížet po jiném místě.

Po konečné diskusi se tedy rozhodli pro volbu malebné restaurace s možností posedět v zahrádce. Vybrali si stůl, jenž stál nejdál od ostatních a užívali si pohledu na barevnost přírody. Příjemně si povídali – sdělovali si vše, co se událo – popíjeli alkohol a pojedli dobré jídlo. Zůstali zde až do západu slunce: Červená, žlutá, oranžová a fialová se vzájemně prolnuly a spolu s kotoučem uprostřed opanovaly širou oblohu. Krásná podívaná však nevydržela věčně. S nástupem večera přišlo šero a větší chlad. Když už měli dost, zvedli se z dřevěných laviček, DinDin zaplatil a vydali se cestou domů.

„Chceš jít do svého?" zeptal se opatrně mladší a posunul si brýle.

Yongguk přitakal. „Bude to tak lepší."

„Víš, mohl bys –"

„Díky za všechno." Zastavil se a upřímně se pousmál. „Já to zvládnu."

„Já vím, hyung. Já jen, že jsi tu dlouho nebyl, tak –"

Opět mu nedovolil větu dokončit. „Bojíš se mě?"

„Cože?" Otázka ho zaskočila natolik, že chvíli nevěděl, jak zareagovat. Teprve potom zavrtěl hlavou. „Ne. Jsem si jistý, že jsi to neudělal schválně. Chci tím jenom říct, že se bojím o tebe. Nedokážu si představit, jaké to je být za tou zdí, ale chtěl bych ti pomoct na to zapomenout a vrátit se do normálního života."

Věděl, že je DinDin bezelstný. Takového ho znal věky a nyní zjistil, že to zůstalo stejné. Podruhé se mu na tváři objevil úsměv. „Já vím," odpověděl pouze. Oba si dokázali domyslet i to, co nezaznělo.

Mladší mu tedy předal klíč, který střežil jako oko v hlavě, poplácali se po zádech a každý vykročil jinudy.

1.12.

Domov. Nebyl si jistý, jestli je správné nazývat tímto slovem byt, ve kterém se nacházel. Byl sice útulný a prostorný, poměrně moderně zařízený, avšak... Cítil se tu jaksi osamocený, odříznutý od vnějšího světa. Občas mu připadalo, že se podlaha hýbe a zdi, že ho chtějí zavalit. Naštěstí to vždy zmizelo a zanechalo po sobě neurčitý dojem, že se mu to celé jenom zdálo.

Poté, co zkontroloval čas, se zvedl ze sedačky a začal se strojit do teplého kabátu. Nadšeně si zapnul knoflíčky, omotal si kolem krku šálu a opustil prostor, aby se sešel s nejlepším přítelem, jakého kdy měl. Schodiště přeběhl kvapně a jakmile se ocitl venku před vchodem do paneláku, zastavil se a vyčkával.

Zanedlouho se zpoza rohu uličky vynořila malá zachumlaná postava, jež si to rázovala k němu. „Yongguk-si!" zvolal a na chviličku vytáhl ruku z kapsy, aby zamával.

Odpověď přišla stejná, jen krapet delší.

„Vážně tam chceš jít?" otázal se DinDin, když k němu udýchaný a zrudlý v obličeji dorazil. „Ne že bych byl proti. Ale nutí mě to tě upozornit na jednu zásadní věc: mrzne."

Starší se zasmál. „Všiml jsem si. Ale neměl by to být problém. Pojď," popostrčil ho dopředu, „ať jsme tam dřív."

Menší něco zabrblal, ale jinak s ním držel krok.

„Kolik let už to bude?" nadhodil Yongguk.

Než odpověděl, přejel si cípem rukávu skla. „Hádám takové čtyři roky... možná pět?"

„Tak dlouho?" překvapeně se na něho otočil.

Pokrčil rameny. „Ale do ohně bych kvůli tomu neskákal."

„Hm," odpověděl zamyšleně, „asi máš pravdu. To je sakra dlouhá doba. Měli bychom tam chodit častěji."

V podobném duchu se nesla konverzace dál, dokud nepřišli k vyzdobené bráně, nad níž visela tabule: Vítejte v zábavném parku.

„Nemůžu se dočkat," zubil se od ucha k uchu starší a táhl mladšího dovnitř.

Park znamenal obrovský oplocený pozemek, na němž se každoročně konaly všelijaké zábavy pro obyvatele města. Největšího zájmu se mu dostávalo během letních měsíců, takže nyní se tu nacházel pouhý zlomek toho, co bylo možné vidět a zažít od července do září. Dvěma opozdilcům to však nevadilo a nezkazilo dobrou náladu.

Tradičně se svezli na horské dráze a Vikingské lodi, vyzkoušeli i ruské kolo a střelbu z luku. Když se dostatečně vyřádili, rozhodli se vrátit se do města. V tu chvíli, když se to stalo, procházeli okolo nafukovacího bazénku, na jehož hladině – i pod ní – plula jablka. Kolem postávali chlapci, kterým nemohlo být víc než patnáct let, a hlasitě povzbuzovali spolužáka, jenž se pokoušel jedno z ovoce vytáhnout. Nesměl použít ruce, dovolena byla pouze ústa (a důvtip).

Yongguk ztuhl. Zíral na výjev a na nic nereagoval. Zničehonic se stáhnul do sebe jako želva do krunýře. Jediným znakem, že je pořád naživu, byl tlukot zběsilého srdce.

Najednou viděl sám sebe: Malého chlapce, kterého ostatní nepřijali a šikanovali. Nikomu o tom pochopitelně neřekl. Nemohl. Zároveň nebyl natolik silný, aby se jim postavil. A tak je nechal. Jenže časem se z toho vyvinulo něco dalšího. Něco, za co trpí nejen on, ale i ostatní.

Na mysl mu vyvstal obraz z minulosti, kdy šel do podobného parku s bratrem. Chytit jablka se staršímu sourozenci zdála jako dobrá zábava. Avšak netušil, že Yongguk má panickou hrůzu z čehokoliv, kde je nutné se ponořit hlavou. Totiž jedna metoda se mezi agresory těšila velké oblibě: topení v záchodové míse.

Neblahá vzpomínka na něho dolehla tak těžce, až ztratil vědomí.

10.12.

Někdy litoval, že má kamaráda. A že zrovna takového tvrdohlavého. Kdyby se nepotkali, mohl by teď klidně odpočívat ve vyhřáté posteli. Namísto toho ho DinDin tahal po všech čertech, přičemž tvrdil, že potřebuje nakoupit dárky.

Normálně by ho poslal někam, ale... Potom, co skončil na pár dní v nemocnici, zjistil, že si vlastně není tak zcela jistý, jestli chce zůstat doma. A jeho nesnesitelně otravný přítel přispěl s troškou do vína, když ho velmi přesvědčivě přemluvil, že je potřeba chodit mezi lidi a ne se zavírat do klece. Takže už několik hodin pobíhal po přecpaném obchodním centru a modlil se, aby šli zpátky.

Všude, kam oko dohlédlo, na ně dýchala vánoční atmosféra: Světýlka blikala, ozývala se sváteční hudba, lidé se cpali i tam, kam pořádně nemohli a vzduch byl prosycen různými vůněmi. Nikdy se sice neřadil mezi fanoušky masového nakupování, avšak výhradně proti taky nebyl. Přesto ho nyní přepadl nutkavý pocit vrátit se.

Mladší muž v doprovodu však jeho prosby odbýval se slovy: „Ještě to vydrž. Už jen drobnost a pak půjdeme. Počkej, ještě bychom mohli zajít sem."

Yongguk se tedy snažil být trpělivý. Jenomže atmosféra houstla a stávala se těžko zvládnutelnou. Ze všech stran k němu doléhaly hlasy různých intonací a výšek, hudba, která se mu najednou zdála jako chaos náhodných tónů a pachy od těch nejpříjemnějších až po ty nejméně příjemné. Pomalu se to stupňovalo a nabývalo na intenzitě. Přes uši se to dostalo do mozku a odtud do nervů. Chtěl pryč, musel se odsud dostat!

Někde jsem viděl východ. Kde jen – a támhle! Odpoutal se od přítele a počal se prodírat davem. Nedbal na volání a přidal do kroku. Ne, teď ne. Prosím, ještě kousek. Ne –

Nestihl to. Zasáhla ho úzkost: Že se nemůže pořádně nadechnout, že je napěchovaný a uvězněný v příliš malém prostoru. Jako by měl každou chvíli utonout v proudu živých těl.

A tak už po druhé zkolaboval.

Hlasy si šeptaly a nebylo to poprvé. Jednou, když přišly za chlapcem, aby mu pomohly. Nabídly mu, že ho zbaví bolesti v srdci a strachu z okolí pokud jim to dovolí. Podvedly ho však a vlastní rodina se k němu otočila zády.

Pak na dlouho utichly, ale opět se vrátily.

Podruhé se k němu vetřely, když si nechtěně připomněl šikanu. Byly ale mazané a opatrné, takže si jich sotva všimnul.

A potřetí, kdy se naplno obnovila jejich síla.

25.12.

Vstal brzo ráno, aby se připravil. Oblékl se do svátečního a na večer se jal připravovat jídlo. Konečně nastaly Vánoce – radostný svátek, při němž se rozdávají dárky a tráví se čas se svými nejbližšími. I on se domníval, že letošní Štědrý den bude stejný jako jindy.

Odpoledne strávil zdobením stromku, zapojováním blikaček tak, aby nevyhořel, pokud možno, obývací pokoj s televizí a čekáním na DinDina. Ten přišel kolem deváté držíce krabici plnou zabalených věcí.

„Proboha, co jsi to všechno nakoupil?" nadával Yongguk, když mu s ní pomáhal.

„Jen to nejdůležitější," vysvětlil mladší a společně vměstnali krabici pod stromeček.

„Jsi si jistý? Nevykoupil jsi náhodou celou Gangnam?" dobíral si ho starší.

DinDin se křenil od ucha k uchu. „Tak možná půlku," poupravil tvrzení. Nato se oba zasmáli.

„Máš hlad?"

Celkem zbytečná otázka, nicméně menší přikývl a zvědavě se nahrnul do kuchyně. „Wow," nechal se slyšet, jakmile pohledem přejel po mističkách. „To jsi dělal všechno ty?" zeptal se ho s plnou pusou ochutnávajíce budoucí večeři.

„Samozřejmě. Chutná?"

Místo odpovědi si strčil do pusy další sousto.

„Yah! Ne že to sníš už teď. Nech tam taky něco pro mě."

Mladší zakoulel očima. „No jo furt." Načež vzal dvě misky a odnesl je na stůl. Ještě do této chvíle se Yongguk choval normálně. To se ale mělo změnit...

Nespaly. Pouze odpočívaly a připravovaly se. Kdesi v zákoutí mysli, kam nedopadalo světlo, trpělivě vyčkávaly. A potom udeřily. Neohlášeně, rychle jako stíny, silně jako bouře. Vše ostatní zadusily a převzaly nad hostitelem kontrolu. Měly ho v hrsti, jako mívá pavouk mušku, a tahaly za nitky, aby ho donutily skákat podle jejich pravidel.

To se dělo přesně teď. Dorážely na něho a šeptaly mu. Z úst, která neměly, se linula slova temná, děsivá a chladná, jako bývají osamělé noci. Nejprve to znělo jako nevýrazný šum. Postupně však nabraly na dotěrnosti a hlasitosti, až na něho nakonec křičely. Zahnaly ho do kouta, kde ho obklopily a uvěznily.

Probudil je hlad a žízeň. Musely jíst, jinak by nepřežily. Energii braly ze strachu hostitele, že ublíží druhým a z jeho chorobné nejistoty v sebe samém. K tomu se jim naskytla vhodná příležitost. Právě přítomnost druhé osoby je vyprovokovala k ohavnému činu.

Yongguk ztuhl, vzápětí mu přišel příkaz uchopit kuchyňský nůž. Následoval impuls do svalů nohou, aby se otočil a udělal několik kroků k nic netušícímu muži. Raz, dva, tři a čtyři. Tolik mezi nimi činila vzdálenost. Když se druhá postava otočila čelem, byl vyslán poslední rozkaz, jehož sdělení obsahovalo pouze jedno slovo: zabít!!

Poté se rozhostilo ticho. Hlasy se stáhly a opustily ho.

Kap...kap...kap. Jen tři slzy krve sklouzly na koberec, jako kdyby plakaly pro srdce, které zemřelo. Někdo by mohl namítnout, že šlo o smůlu - špatné načasování, místo a člověk. Kdyby odmítl pozvánku, možná by si zachránil život. Možná... Namísto toho ležel s rozpáraným břichem na podlaze a němě zíral vzhůru.

Yongguk nůž nepustil. Štíhlé prsty objaly rukojeť pevněji a nechaly si vychládající tekutinu stékat po kůži. V tu chvíli nemyslel. Jen si ho prohlížel s prázdným výrazem. Najednou však jakási hráz uvnitř povolila a vyvalila se z ní záplava emocí, myšlenek, vzpomínek. Pocítil volnost...

Jenomže tíha reality ho opět pohřbila. Zamlžil se mu zrak a udělalo se mu nevolno. Padl na všechny čtyři následován zbraní, jež vyklouzla z ochablého sevření. Zrychlil se dech a do hlavy se mu nahrnula krev. Co jsem to provedl? Proč jsem dopustil, aby to zašlo tak daleko? Ne, tohle nejsem já. To ty hlasy. Vyčerpaně změnil polohu do kleku. Hlasy mě donutily... Opravdu za to můžou jen ony? Co když... Byl zmatený a rozpolcený. Ten tlak...

Oči zvlhly a rty se zachvěly. Široká ramena se roztřásla v nezadržitelný pláč. Mohl se litovat, mohl prosit o odpuštění, mohl nadávat, že je to nespravedlivé. Ale nic z toho by mu neulevilo a nevrátilo jeho nejlepšího přítele.

Říká se, že slzy mohou dopomoci k pročištění duše. On však blaženého klidu nedošel. Ne, podvědomě tušil, že zde cesta nekončí.

Předtím by k tomu nenašel odvahu a nejspíš ani příležitost, ale dnes... Rozhlédl se kolem, načež zrakem spočinul na noži. Rozechvělými prsty se po něm natáhl a sevřel kluzkou rukojeť. Ostří se zablýsklo v duhových barvách svítidel, která blikala na vánočním stromku, a přiblížilo se ke tmavé košili, pod níž mu tloukla do hrudi životodárná pumpa. Ztěžka polkl. Ruka se roztřásla, a tak musel zapojit i druhou, aby podepřela první.

Vlastní tělo se obrátilo proti němu a ještě naposledy zabojovalo. Ozval se pud sebezáchovy a pokusil se mu neviditelnou rukou vyrvat zbraň. Avšak vůle nebo možná touha po svobodě jej přemohla a zahnala. Musí zemřít, aby druzí –

Následoval dutý náraz, když bezvládně dopadl na podlahu.