1. Wattpad jméno: Muffiness95
2. @ jméno: @Muffiness95
3. Zvolené téma: Vánoční pohádka
4. Název příběhu: Just One Wish
5. Pár: Hongjoong/Yeosang
6. Hlavní postavy: Kim Hongjoong, Kang Yeosang
7. Anotace: Jakou mají přání ve skutečnosti sílu? Jak moc něco ve skutečnosti chceme? A nemá splněné přání svoji cenu?

TEXT PŘÍBĚHU:

Otevřel oči. Vše v jeho okolí bylo rozmazané. Opět oči zavřel a tentokrát několikrát zamrkal předtím, než je otevřel úplně. Tato snaha naštěstí splnila svůj účel. Rozhlédl se. Obklopovaly ho stromy obalené do ledu. Když foukl vítr, větvičky mírně zacinkaly.

Konečně ve svém těle našel dostatek síly k tomu, aby se posadil. Sníh pod jeho vahou tiše vrzl.

Opět se rozhlédl.

Stáhl se mu žaludek.

Nacházel se v obležení těl. Nehybných těl, která poznával. Tohle byl kuchař, a toho byla ta služebná, která mu vždy nosila ztracené mince, které v paláci našla. Klekl si k nim. Muž byl přikrytý tenkou ledovou dekou, stejně jako žena. Ani jeden nedýchali.

Pohltila jej panika. Kde je?!

Pomalu, velmi pomalu se na roztřesených nohách postavil a přimhouřil oči, aby lépe viděl.

A konečně ho našel.

Stříbrná kštice mezi černými svítila jasně jako měsíc na noční obloze.

„Prosím," zašeptal, zatímco tou tragickou scenérií procházel. Nikdo, koho zatím viděl, nedýchal. Leželi pod ledovou dekou věčného spánku.

Konečně došel k němu. Nebyl zakrytý, jako ostatní. Jenom spal. Jeho jemně řezaný obličej byl bez chybičky. Jedinou vadou byla jizva v obočí. Živě si pamatoval, jak k ní druhý přišel. Vždy se nad tou vzpomínkou pousmál.

Sotva znatelně pohnul rty, když se dotknul jeho studené tváře.

Mladý muž se trochu pohnul, ale jeho oči stále zůstávaly zavřené.

„Princi," poprosil tiše a opět se jeho tváře dotkl, stejně něžně, jako předtím. A opět bezvýsledně. Těžce si povzdechl.

„Dělám to velmi nerad, ale nedáváš mi moc na výběr."

S tímto mladého panovníka uhodil do tváře. Tentokrát se na něj usmálo štěstí.

„Au!" obořil se na něj princ, zatímco si mnul uhozenou tvář. „Co to bylo, Yeosangu?"

„Omlouvám se, mladý pane, ale jemnější techniky na probuzení na tebe nezabírali," odpověděl strážce s nepředstíraným stoicismem.

Princ si povzdechl a mírně se na druhého usmál. To bylo předtím, než se rozhlédl. V tu chvíli mu úsměv zmrzl na rtech.

„Co se, proboha, stalo?" zašeptal, načež zvedl tmavé oči k Yeosangovi.

„Vůbec netuším, princi. Probudil jsem se tady, stejně jako ty. Pamatuji si jenom..."

„Bezbarvé oči?" odtušil druhý.

„Bezbarvé oči," přitakal strážce.

Princ zatnul čelist a pomalu se postavil, načež si oprášil oblečení. „Pojď Yeosangu, musíme domů. Tady nemůžeme zůstat."

„Ale princi, náš palác..."

„Dostaneme ho zpátky, ať už je cena jakákoliv," prohlásil rozhodně.

„Ano pane," přitakal tiše strážce.

Princ si těžce povzdechl, když vycházeli z pláně. Smutně si prohlížel obličeje lidí, kteří s ním byli a pomohli mu dospět, když jeho rodiče tragicky zahynuli. „To jsou všichni?"

Yeosang beze slova pokýval hlavou.

„Musíme se dostat domů, pro ně. Jdeš se mnou?" otočil se na něj.

„Víš, že tě budu následovat třeba až na konec světa, princi," usmál se strážce.

„Hongjoong."

„Co prosím?"

„V naší situaci tituly nehrají roli, tak mi prosím říkej mým jménem."

„Ano princ... Tedy Hongjoongu."

Hongjoong se usmál a přikývl.

„Teď když nad tím tak přemýšlím, tak vůbec netuším, kde jsme."

„Najdeme cestu domů, nemůže to být daleko."

Yeosang se protentokrát rozhodl zahodit veškeré obavy za hlavu. Jeho hlavní starostí bylo zajistit princovo bezpečí, za jakýchkoliv okolností.

***

Cesta byla pomalá. Nevěděli, jak dlouho šli, ale ještě pořád se nedostali ze zmrzlého lesa.

„Myslíš, že se blížíme ke konci lesa?" zeptal se Hongjoong.

Yeosang zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli jdeme stále hlouběji, nebo jestli se blížíme konci."

„Nějak jsme se dostali sem, a to znamená, že se musíme nějak dostat i ven."

„Máš pravdu, ale jak?"

Princ se opřel zády o suchý strom a složil si ruce na hrudi. Zahleděl se na nebe. Slunce už bylo nízko. „Nemám zdání jak, ale musíme se odtud dostat dřív, než se setmí."

Sotva to dořekl, zaslechl v dáli praskání následované tichým voláním, avšak byli příliš daleko, aby jemnému hlasu rozuměli.

„Chceš to jít prozkoumat?" zeptal se Yeosang, otáčeje se za zdrojem zvuku.

Hongjoong přikývl. „Nemáme co ztratit."

„Pak se tedy drž za mnou."

Prodírali se houštinami, dokud nedošli na břeh jezera. O jeho okraj se opíral pár světle modrých předloktí.

„Tak jsem tedy slyšela dobře," promluvila bytost, usmívajíc se. Možná se za jejím úsměvem skrývala špetka šibalství.

„Kdo jsi?" zeptal se Hongjoong, který konečně vyšel zpoza svého strážce.

Jezerní pana se zasmála. „Není důležité kdo jsem, ale co pro vás můžu udělat, princi."

„Jak...?" zarazil se mladý panovník.

„Je to velmi prosté, můj pane," zvonivě se zasmála, „rod Kimů je jediný bělovlasý v celém širém kraji, nebylo těžké si to odvodit. Je mi velmi líto té tragédie, která se na vašem panství před pár měsíci odehrála."

„Měsíci?" zašeptal Hongjoong. Zamotala se mu hlava.

„Hongjoongu," chytil ho Yeosang za paži, aby mu pomohl udržet stabilitu.

Když si byl jistý, že se princi nic nestane, obrátil svoji pozornost zpět k jezerní panně. „Vyvedeš nás tedy z lesa, nebo ne?"

„Samozřejmě, že vyvedu. Ale budu od vás potřebovat protislužbu."

„Čím ti můžeme posloužit?" promluvil princ, který už se částečně vzpamatoval z šoku.

Jezerní panna si podložila bradu rukou a prohlédla si prince ledově modrýma očima. „Nedávno se tudy prohnalo vojsko krále Ishry, který vám obsadil palác. Seděla jsem tady na kameni a česala si vlasy, ale jakmile jsem je viděla, schovala jsem se zpátky pod vodu. Ve spěchu jsem upustila svůj křišťálový hřeben na zem. Když jsem se opět vynořila, vojáci byli pryč a s nimi i můj hřeben. Byla bych ráda, kdybyste mi ho přinesli zpátky."

„Jsi si jistá, že je ještě pořád v lese?" zeptal se skepticky Yeosang.

Jezerní panna přikývla. „Ano. Neptejte se jak, prostě to vím. Je směrem na severozápad."

Hongjoong s Yeosangem se tedy jali vydat směrem, který jim žena ukázala.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsme tam venku byli několik měsíců a neumrzli jsme. A jak je možné, že jsme se probudili jen my dva, a zbytek dvora pořád spí?" zamumlal princ, hledě si pod nohy.

„Kdybych znal odpověď, tak bych ti rád odpověděl. Doufám, že se nám to jen nezdá."

„To já taky."

„A král Ishra... Nevládne náhodou na západě, v království Gangcheol?" zamumlal Yeosang, otáčeje pohled na svého prince.

Hongjoong souhlasně pokýval hlavou. „Několik let se zdržoval jen tam, potom ale začal svoji krutovládu rozšiřovat a zdá se, že dosáhl i k nám do Gyeoul, a kdo ví, kam dál se za ty měsíce, o kterých nic nevíme, dostal. Musíme se dostat zpátky do paláce, Yeosangu."

„Máme jeden druhého, zvládneme to."

Hongjoong se široce usmál.

***

Chodili a hledali, dávali pozor, aby nechodili v kruhu. V tom jim pomáhali jejich stopy ve sněhu.

Mladý princ už chtěl prohlásit, že to vzdají, když tu zaslechl cinkání, a jiné, než to zmrzlých větví.

„Počkej, slyšíš to?" zašeptal, zatímco očima těkal po okolí ve snaze najít zdroj zvuku. Yeosang přitakal.

„Myslíš, že to bude ten hřeben?"

Princ pokýval hlavou. „Myslím a doufám, že ano."

Přimhouřil oči a pomalými kroky se přiblížil ke křoví, které se krčilo ve výšce jeho kolen. Mezi rampouchy vyčníval tvar, který připomínal... hřeben? Hongjoong objekt opatrně uchopil, doufaje, že se nespletl.

A vskutku.

Nalezená věc se mu nezačala rozpouštět v ruce, nýbrž stále držela svůj tvar. Princ se široce usmál a narovnal se.

„Můžeme se vrátit zpátky k jezerní panně."

„Myslím, že bude mít radost, že jsi ho našel," usmál se strážce.

„My jsme ho našli společně."

***

„No ne!" sepjala ruce jezerní panna, když viděla, že se dva mladí muži blíží. Ztracený hřeben bez obav přijala. „Nepozornému oku by v ledu zmizel. Děkuji vám."

„Není za co. My jsme svoji stranu dohody splnili, teď je řada na tobě."

Žena se zasmála. „Ale, nejsme nějací nedočkaví, princi? Samozřejmě svůj slib dodržím. Počkejte tady." S tímto se ponořila pod hladinu.

„Myslíš, že nás zradí?" zašeptal Yeosang.

„Nevím, ale nezbývá nám nic jiného, než ji věřit. Momentálně je naše jediná naděje, jak se odtud dostat," povzdechl si princ.

„To je pravda," přikývl strážce, načež se zahleděl na nebe. „Slunce je nízko, brzy bude tma."

„Jakmile se odtud dostaneme, snad najdeme místo, kde se budeme moct v klidu a bezpečí vyspat," ujistil jej Hongjoong.

‚Ale já nejsem unavený,' pomyslel si Yeosang. ‚Chodíme po lese několik hodin, ale nejsem unavený a nemám ani žízeň, ani hlad. Ani nohy mě nebolí. Zdá se, že prince taky nic netrápí...'

O svých myšlenkách se rozhodl prozatím mlčet.

Z vlastní hlavy ho vytrhlo šplouchání.

Jezerní panna si z tváře odhrnula dlouhé, bílé vlasy, načež ke dvěma mužům natáhla ruku. „Tady. Toho vám pomůže jak se dostat z lesa, tak najít cestu zpátky domů."

„Díky," přikývl Hongjoong, který objekt od ženy opatrně převzal. Při podrobnějším zkoumání zjistil, že zdobená krabička je kompas. Otevřel ho. Střelka se okamžitě otočila směrem k Yeosangovi, který si tohoto faktu vůbec nevšiml.

Jezerní panna se pousmála. „Neukáže ti sever, ale ukáže ti to, co chceš nejvíc."

„Aha," broukl princ a kompas zaklapl.

„Vypadá to, že tady se rozejdeme. Teď už mi nezbývá nic jiného, než vám popřát šťastnou cestu."

„Díky," přikývl strážce.

Už se chtěli znova vydat na cestu, ale jezerní panna je přerušila. „Pánové?"

„Ano?" otočil se Hongjoong.

„O tom hřebenu jsem lhala. Nevěděla jsem, že bude pořád v lese. Díky, že jste mi věřili a přinesli mi ho zpátky."

Yeosang se neubránil smíchu. „Tušil jsem to. Není za co."

***

„Jaký je směr, pane?" zeptal se strážce po několika minutách ticha.

„Říkal jsem ti, abys mi říkal jménem," zamumlal princ, zatímco otevíral kompas.

„Teď ze všeho nejvíc chci najít východ z tohoto lesa, který nás navede k paláci." Střelka se v první chvíli otočila na Yeosanga, stejně, jako poprvé. Polil ho ruměnec. Tiše doufal, že si jeho společník ničeho nevšiml. Naštěstí se za pár chvil nasměrovala směrem na severozápad. „Prý máme jít tudy."

„Jsi si jistý? Vypadáš nějak rozhozeně," pousmál se Yeosang.

„Proč si to myslíš?" pokrčil Hongjoong obočí.

„Červenáš se."

Mladý panovník zrudl ještě více. „Nečervenám!"

Strážce se zasmál. „Tak dobře, když to říkáš."

***

Najít východ z lesa jim trvalo pouhých pár minut. Mezi jehličnatými stromy prosvítalo jasné světlo, které naznačovalo konec jejich bloudění.

„Půjdu první," prohlásil Yeosang.

„Počkej," vyhrkl princ, aniž by vůbec věděl, co chce mladšímu chlapci říct.

„Copak?" otočil se k němu druhý s úsměvem.

„Jen... dávej pozor, dobře?"

„Nedělám to snad vždycky?"

„Děláš," zašeptal Hongjoong, přičemž sledoval, jak se jeho strážce prodírá zmrzlými větvemi na opačnou stranu.

Yeosang zatajil dech jakmile byl venku z lesa. Na temné obloze blikaly hvězdy a nad hlavou měl nejen měsíc v úplňku, ale i polární zář. Nikdy v životě tento jev neviděl. „Pojď, Hongjoongu. Takovou krásu jsi ještě neviděl."

Princ se bez otálení protáhl mezi stromy a pohled okamžitě stočil k nebi. „Nemyslel jsem si, že to někdy uvidím."

Stáli takto spolu dlouho. Ticho je netížilo, naopak. Báli se, že jakékoliv slovo by tento vzácný okamžik mohlo zničit.

Hongjoong stočil hlavu k Yeosangovi, aby si jej pořádně prohlédl. V nynějším osvětlení vypadal ještě krásnější, než obvykle. V havraních vlasech se mu leskly modré a růžové odstíny polární záře a v jeho očích se shlížely hvězdy a měsíc. Sotva znatelně si povzdechl. Byl by schopný na něj koukat celé hodiny a neomrzelo by ho to.

Z transu jej vytrhl až hlas jeho strážce: „Jde odtud vidět Gyeoul."

Princ souhlasně přikývl. „A to bílé světlo skoro uprostřed bude palác. myslím, že za pár hodin bychom se tam mohli dostat. Odhadem čtyři hodiny."

„Nechceš si odpočinout předtím, než budeme pokračovat?"

„Měli bychom se do paláce dostat co nejdřív," povzdechl si Hongjoong, načež se poškrabal ve vlasech.

„Já si myslím, že bychom se měli na noc někde utábořit. Noc je nebezpečná."

„Bojíš se zlodějů?" pousmál se princ.

„Nebojím, ale mojí hlavní prioritou je ochránit tě před vším nebezpečím, včetně zlodějů, takže navrhuji založit oheň a počkat, dokud se nerozední."

„Jsi hrozně tvrdohlavý, víš to?" zasmál se Hongjoong.

Zanedlouho se už zahřívali u plápolajícího ohně.

***

Yeosang nemohl usnout. Ležel na zádech s rukama založenýma za hlavou a hleděl na hvězdy. Přemýšlel. Jak bylo možné, že ani jeden z nich nepociťoval hlad ani únavu?

Povzdechl si a stočil pohled k Hongjoongovi. Princ měl zavřené oči a klidně oddechoval, ale nespal.

„Jsi ještě vzhůru?" zeptal se strážce.

Odpovědí mu bylo tiché zamručení a otevření očí. „Nemůžu usnout."

„Jak to?"

„Přemýšlím."

„Co tě trápí?" zeptal se Yeosang a posadil se.

„Považ, jsme venku několik hodin a mrzne, ale nevypadá to, že by ani jednomu z nás byla zima. Nevím, jak se cítíš ty, ale já nemám ani hlad, ani žízeň. A upřímně, necítím se ani unavený."

„Mluvíš mi z duše," pokýval strážce souhlasně hlavou.

„Nevím, jestli v tom má prsty Ishra a už vůbec netuším, co se s námi děje, ale jsem si naprosto jistý tím, že dokud budeme spolu, tak bude vše v pořádku," ujistil ho princ s úsměvem.

„Budu ti věřit," zazubil se Yeosang a opět si lehl.

Princ tiše broukl a otevřel kompas, jehož střelka se téměř okamžitě stočila k Yeosangovi. Znovu mu v hlavě zazněla slova jezerní panny.

„Neukáže ti sever, ale ukáže ti to, co chceš nejvíc."

Ještě před tím, než se stihl začervenat, kompas schoval.

***

Vyrazili ještě před úsvitem. Duhovou noc vystřídalo zlaté slunce, které však ani zdaleka nemělo sílu led a sníh rozpustit. Hongjoong zkontroloval kompas, u něhož musel vynaložit zvláštní úsilí, aby mu ukázal cestu k paláci.

„Jdeme dobře," přikývl.

„Jsi si jistý?" zeptal se strážce, který mu celou dobu koukal přes rameno.

„Co tím myslíš?" stočil k němu hlavu princ.

„Zdá se, že se střelka chce pořád stáčet jiným směrem."

„Můj kompas funguje naprosto dokonale!" ohradil se menší z dvojice, snaže se skrýt rudnoucí tváře. Neúspěšně.

Začalo sněžit.

***

Jakmile došli do města, vydechli úlevou. Nebyli daleko, Už jim zbývalo jenom pár kroků a budou v paláci. Ulicemi se procházeli muži a ženy zabalení do dlouhých kabátů a šál, kteří se snažili hlídat děti prohánějící se sněhem. Nikdo si jich ani nevšiml. Zvláštní.

Když došli na náměstí, všimli si všude rozestavěných stánků. Některé nabízely horké nápoje, zatímco další lákaly zákazníky na sladké.

„Veselé Vánoce!" zvolal někdo.

„Dneska jsou Vánoce," uvědomil si nahlas Hongjoong.

Yeosang tiše broukl. „Jediný den v roce, kdy se plní přání."

Princ přikývl. „Možná se nám bude jedno hodit."

***

Cesta je zavedla přímo před palác. Nepanovala kolem něj uvolněná, přátelská atmosféra, jakou si pamatovali. Naopak se nad ním vznášel těžký oblak všeho zlého, co na světě existuje. Panování krále Ishry se tu podepsalo.

„Myslíš, že můžeme jít dovnitř jen tak?" otočil se Yeosang k princovi.

„Můžeme to zkusit."

Dveře otevřeli bez větší námahy. K jejich velkému překvapení se na ně ani tehdy nevrhly stráže.

„Tohle se mi vůbec nelíbí," zašeptal Hongjoong, který se nevědomě k Yeosangovi přitiskl ještě více.

„Myslím, že na nás největší překvapení čeká v trůnním sále," odpověděl stejně tiše strážce.

Zvuky jejich kroků se rozléhaly místnostmi, do kterých nemohlo téměř žádné světlo. Obličeje na původních portrétech byly vyškrabané. Porcelánové vázy byly rozbité a nábytek poškrábaný. Yeosangovi z toho pohledu běhal mráz po zádech, ale nedával na sobě nic znát. Musel být před princem statečný.

Konečně došli před dveře do trůnního sálu. Nezvaly je, aby je otevřely, ale tyčily se před nimi jako velká černá hrozba a se zdviženým prstem je varovaly, aby za žádnou cenu nevstupovali. Oni ale neposlechli.

„Jdu první," prohlásil Yeosang dříve, než mladý princ stihl promluvit.

Strážce s tichým vrznutím pootevřel dveře a ostražitýma očima si ji prohlédl. Neviděl nic, jen neproniknutelnou tmu. Otevřel dveře o něco více. Hongjoong jej bez sebemenšího zaváhání následoval.

„Už jsem vás čekal," ozval se z temnoty hlas. Vznášel se kolem jejich hlav jako mrazivý oblak prostupující do každého mozkového závitu.

Dříve, než stihl někdo z nich cokoliv říct, zvedla Hongjoonga do vzduchu neviditelná ruka. Princ nemohl křičet, pouze bezmocně kopal nohama a snažil se ze stisku vyprostit, Bezúspěšně. Kyslík mu unikal z plic a nemohl tomu zabránit.

„Pusť ho!" vykřikl Yeosang, který se konečně vzpamatoval z šoku. Vrhl se k princovi a zoufale se ho za pas snažil stáhnout zpátky na zem.

Jeho slova však měla na osobu v temnotě úplně opačný vliv. Stisk kolem krku se ještě zesílil. Hongjoongovi začaly téct slzy.

„Proč ho chceš tak zoufale zachránit?" ozval se s předstíraným zájmem hlas bez tváře.

„Protože ho miluju," zašeptal strážce, stále pevně drže Hongjoonga.

„Ach, láska," povzdechl si muž nostalgicky. Tma se rozestoupila a oni mohli docela jasně vidět na trůnu sedícího muže. Dlouhé šedé vlasy měl stažené a jeho obličej byl hladce oholen. Bez pochyby se jednalo o krále Ishru. Nikdo je nevaroval, že se jedná o mocného mága. Hongjoong chtěl něco říct, ale nemohl. Místo toho se v dusivém stisku začal zmítat ještě agresivněji.

„Prý je to cit, který dokáže hory přenášet, nebo jak to krásné úsloví je," pokračoval Ishra, otáčeje bezbarvé oči od okna zpět ke dvěma mladým mužům. „Je jen škoda, že je vám to ve vašem momentálním stavu absolutně k ničemu."

„Co tím myslíš?" zeptal se Yeosang dříve, než stihl přemýšlet.

Král se chladně zasmál. „Máš snad hlad? Jsi unavený? Neměl by tvůj milý být už náhodou po smrti?"

Ale Hongjoong nebyl po smrti... Pořád zoufale bojoval...

„Přesně tak," promluvil opět Ishra. „Jste jen schránky, které si myslí, že jsou opravdu naživu. Měli jste být pohřbení pod ledem, jako všichni ostatní!"

Hongjoong ztěžka dopadl na zem. Mnul si krk, který ho doopravdy nebolel. „Dneska jsou Vánoce."

Yeosang si k princovi klekl. „Hongjoongu..."

Princ chytil svého strážce za ruku a smutně se usmál. „Myslím, že teď se nám bude to jedno přádní hodit, nemyslíš?"

„Ale prosím vás, to jsou jenom pohádky pro malé děti," pronesl nezaujatě Ishra.

Nehledě na královo zaříkávání, Hongjoong vyslovil své přání: „Přeju si, aby král Ishra panoval pouze ve své zemi."

Nic.

Král se hromově zasmál. „Říkal jsem ti, že jsou to jen povídačky A teď..."

„Přeju si, aby byl princ Hongjoong v bezpečí!"

Všude kolem se objevily praskliny, kterými pronikalo bílé světlo.

„To není možné!" rozčílil se král ze západu.

„Yeosangu..."

Dříve, než princ stihl dokončit myšlenku, byl utišen rty svého strážce.

„To je v pořádku. Miluju tě, Kime Hongjoongu."

Křik krále Ishry se vzdaloval.

Vše pohltilo bílé světlo.

***

Když se Hongjoong probudil, byl stále v trůnní místnosti. Posadil se a promnul si oči. Ishra nikde nebil, stejně tak Yeosang. I když se mu motala hlava, postavil se a pomalými kroky procházel palác. Měl zimnici a bolelo ho celé tělo.

Čím blíže hlavnímu vchodu byl, tím více hlasů slyšel. Doufal, že jedním z nich bude právě jeho strážce.

Když otevřel bohatě zdobené dveře, oslepilo jej slunce. Když si přivykl světlu, všiml si, že k němu stojí zády otočená známá postava.

„Yeosangu!"

Ona osoba se otočila. Byl to Yeosang. Vypadal úplně stejně, jako předtím, ale jedno z jeho očí bylo obvázané.

„Dobré ráno, princi. Jakou jsi měl noc?"