1. Wattpad jméno: Moonchild
2. @jméno: moonchild129
3. Zvolené téma: Vánoční pohádka
4. Název příběhu: O ledovém princi
5. Pár: Není (přátelství Kai/Beomgyu)
6. Hlavní postavy: Kai, Beomgyu, ledový princ
7. Anotace: Dávno pradávno, za časů, kdy tygři ještě kouřívali... však to znáte, děti, nemám pravdu? Tak usaďte se, vždyť za okny už se připozdívá, a první sněhové vločky se snáší k zemi – zachumlejte se do teplé deky, a pozorně poslouchejte. Příběh, který vám vypovím, vám snad zprvu bude připadat mrazivý, ale kdo ví? Třeba vás přece jen nakonec zahřeje na duši...

Text povídky:

Dávno pradávno, za časů, kdy tygři ještě kouřívali, žil jednou jeden princ.

Jak už to u princů bývá zvykem, ani tomuto ke štěstí nic nescházelo: na co ukázal, to bylo jeho, k ruce měl neustále řadu sloužících připravených okamžitě splnit každý jeho rozmar, a jednoho dne měl po matce a otci zdědit vládu nad celým královstvím. Obdařen šarmem a nebeskou krásou, jen jedna nešťastná vada kazila jeho osobnost – byl totiž ke všemu tuze lhostejný.

Když princ slavil své dvacáté narozeniny, sjeli se na oslavu lidé až z dalekých koutů světa. Každý, kdo něco znamenal, nesměl při takové události chybět.

Dorazily také zástupy nižších šlechticů a méně významných úředníků, jejichž přítomnost by za normálních okolností působila takřka nepatřičně. Toho večera byly však brány království otevřené všem. Nikdo, dokonce ani ti nejprostší poddaní, si nechtěl nechat ujít slávu na počest princovy dospělosti.

A že to ale byla podívaná!

Zlaté lustry ověšené tucty dlouhých, elegantních svící z průzračného vosku připomínající rampouchy zářily nad hlavami hostí jasněji než hvězdná obloha. Dojem noci podtrhovaly i těžké závěsy v barvě té nejhlubší modři zavěšené u stropu. Záhyby látky se přes sebe přelévaly jako vodopády pospíchající ze skal do údolí. Stoly potažené nejdražším hedvábím zdobeným složitými vzory se prohýbaly pod nánosem dobrého jídla a pití. Toho večera bylo hříchem na hlad třeba jen pomyslet!

Na slavnost se sjeli lidé ze všech koutů kraje, ba dokonce i z krajů docela cizích: a nikdo z nich nepřijel s prázdnou. Králové a královny z jiných zemí nechali pro oslavence přivézt vozy naložené cennostmi a šperky obtěžkanými drahými kameny, či luxusní látky a šaty z nejjemnějšího hedvábí. Méně významní šlechtici se prince pokusili oslnit všemožnými lahůdkami, přes pečivo podivných tvarů z exotických zemí, až po cukrovinky všech barev a chutí. Pozadu nezůstal ani prostý lid – přestože sami moc neměli, věnovali královské kuchyni tu pytel mouky, tu košík sladkých plodů, ze kterých nejvyhlášenější kuchaři z celé země poté připravili hostinu.

Na prince však žádný z darů dojem neudělal. Jídla i pití měl celý život dostatek. Nad šperky neutrousil ani slovo, jenom protočil oči, a když došlo na předvádění bot a kabátců, každou chvíli si dlouze a znuděně povzdechl. Nezúčastněně žvýkal jakýsi lepivý bonbon a nechal sluhy, ať děkují hostům jeho jménem.

Slavnost na hradu nepřitáhla pouze vznešené hosty, ale také ty nadpřirozené. Jedním z nich byla mladá, překrásná žena – čarodějnice. I ona přinesla princi dar. Předstoupila před mladíka sedícího na trůně, sklopila před ním hlavu, přestože sotva znatelně, a v natažených rukou mu podávala sklenici, uvnitř níž plápolal oheň.

„Není to jen ledajaký ohýnek," prohlásila. „Dokud neporučím, tento plamen nikdy nepohasne."

Jednalo se o předmět kouzelný; mihotání plamínků k sobě přitáhlo zraky všech přítomných. Prince však začarovaný oheň neokouzlil. Mávnutím ruky pokynul jednomu ze svých sloužících, aby dar převzal a odnesl ho k ostatním.

To však neměl dělal. Čarodějnici toto jednání velice urazilo.

„Za to, že jsi tak lhostejný, tě stihne trest," oznámila před všemi přítomnými. Král volal na stráže, aby ji zastavili, bylo však příliš pozdě. Vzduch kolem ženy se zavlnil, jak spustila zaříkávání.

„Místo srdce máš led – nechť se tedy vše v led promění, čeho se dotkneš!"

Její podoba se také změnila. Sličná tvář zestárla o mnoho let, hrdý postoj se zkroutil v nahrbená záda. Svraštělýma rukama ukazovala přímo na prince, který neschopen pohybu stále seděl usazený na trůně; prsty se jí protáhly, nehty prodloužily, až připomínaly špičaté, mrtvolně bledé rampouchy.

„Žádný plášť tě neuchrání přes chladem, žádné roucho tě nedokáže zahřát," drmolila skřípavým hlasem. „Dokud tvé srdce neroztaje, už nikdy nepoznáš teplo!"

Sklenice s kouzelným plamenem se převrátila a spadla na zem. Skleněné střepy se rozlétly všemi směry. Oheň se proměnil v oslnivý modrý záblesk, jež se prohnal sálem, a čarodějnice byla tatam.

V místech, kde princova ruka dosud spočívala na opěrce trůnu, se utvořil studený, průzračný škraloup. Brzy na to už led pohltil celý sál a spolu s ním i všechny v něm.

Princ osaměl. Takový byl trest za jeho lhostejnost.

❄️❄️❄️

Jak cesty zmizí pod přikrývkou sněhu

Nastraž uši a zůstaň ve střehu

A jak se vzduch mrazem zavěje

Utíkej pryč přes studené závěje

Utíkej, dokud ti stačí dech,

Před ledovou rukou na zádech!

Kai seděl usazený na pařezu na vrcholku kopce, zachumlaný do teplého kabátu. Nebe nad jeho hlavou mělo blankytně modrý odstín. Čerstvý sníh pokrýval větve stromů, jen tu a tam se zbloudilá vločka snesla k zemi.

Kolem něj se popásalo stádečko koz – zvířata si z chladného počasí nic nedělala. K chlapcově pobavení poskakovala ve sněhu a ryla růžky do zmrzlé země.

Z vesnice v údolí k němu doléhala důvěrně známá říkanka. Po posledním verši následoval okamžik ticha, a vzápětí pištění několika hlásků, jak mladší děti se smíchem utíkaly před ledovým princem, co jim nožky stačily.

Zkazky o neštěstí, které královskou rodinu postihla, se rychle roznesly napříč říší, a brzy už o princově kletbě věděl kde kdo. Kudy princ kráčel, tam zamrzala zem. Stejný osud potkal každého, kdo byl chlapci nablízku.

Proslýchalo se ovšem také, že kletbu je možno zlomit a prince vysvobodit. Jakým způsobem, tam se vyprávění rozcházela – jedni tvrdili, že kletbu je možno zlomit pouze toho dne, kdy byla pronesena; druzí by zase přísahali na vlastní život, že pro princovu záchranu je potřeba přesně devíti odvážlivců, ani o jednoho míň, jinak je výprava předem odsouzena k nezdaru. Všichni se ale shodovali, že aby byl princ zproštěn svého prokletí, musí mu ten, kdož se o odvážný skutek pokusí, přinést dar – a princ jej musí s vděkem přijmout.

Mnozí se vydali do ledem prorostlých končin, mnozí se pokusili o princovu záchranu. Nevrátil se ani jediný.

Čas plynul: o princi s kusem ledu místo srdce teď povídaly už jenom matky, když vyčítaly svým potomkům nedostatek vděku. „Cožpak nevíš, jak dopadl ledový princ?" připomínaly pokaždé, když by si snad některá z jejich ratolestí začala stěžovat, a nářky vzápětí utichly.

Po tom, co se kletbu nepodařilo zlomit celé roky, začali někteří pochybovat, zda byla vůbec skutečná. Z novin o velkém neštěstí se stala zimní hra na honěnou a povídačky, jimiž si prostý lid krátil dlouhé večery.

Kai obzvlášť rád poslouchal pohádku o ledovém princi, nikoliv kvůli osudu, jaký namyšleného mladíka potkal, nýbrž proto, že ho tuze zajímalo vše nadpřirozené. Taková kletba, panečku, to muselo být velice silné a mocné kouzlo! Pokaždé se tedy vyptával, jestli příběh nepovídá něco víc o čarodějnici a co se s ní stalo potom.

„Zmizela!" vypískla jeho malá sestřička, a Kai se zamračil.

„Copak to je možné? Jenom tak zmizet?" divil se.

Děvčátko mělo odpověď na každou otázku. „Je přece kouzelná!" poučovala ho.

„Ano, ale..." povzdechl si, nejistý, jak pokračovat. Magie byla tak složitá! „Možná se udělala neviditelnou," přemýšlel nahlas, neboť si vzpomněl, že právě toto udělala v jiné pohádce jiná kouzelná bytost.

„Snad by ses mohl jednou zeptat právě ledového prince," smála se jeho maminka srdečným smíchem, „ten bude jistě vědět!"

„Snad zeptám," odpověděl pokaždé, a dále se o tom nebavili. Maminka nechtěla, aby celý den zbůhdarma přemýšlel nad něčím, čemu prostý lid nemohl porozumět, a pro tatínka zase bylo důležité, aby se věnoval svým povinnostem, nosil vodu ze studny a pásl kozy.

Každý den tedy dotáhl do světnice dvě plná vědra, a vodil stádo na kopec, kde dobytek přežvykoval trávu, dokud se slunce nezačalo klonit k západu, a on je nesehnal zpět do tepla a bezpečí chlívku. Na čarodějnici a ledového prince však nezapomněl.

Jak uvažoval, modř nad hlavou protkala světle fialová, a matné sluneční paprsky ustupovaly pozvolna se tvořícím mračnům. Brzy se mělo začít stmívat.

Přestože venku panoval mráz, chlapci bylo příjemně: kromě kabátu mu čepice stažená až do čela zahřívala uši, a tváře před štiplavým vzduchem ochránila pletená šála, ruce zase kožešinové rukavice. Brzy bude muset odvézt kozy zpátky do chlívku, kde už na ně čeká teplá a suchá sláma.

Chystal se vstát ze svého místa, už už se poohlížeje po nějakém příhodně velikém klacku, kterého by mohl využít jako hole, když tu zaslechl, jak za jeho zády křupe sníh. Otočil se za tím zvukem, a rty se mu roztáhly do zubatého úsměvu, když rozeznal tvář nově příchozího.

„Tady, hyeong!" mával rukou nad hlavou.

Beomgyu přidal do kroku, až mu prašan odletoval od vysokých bot vycpaných kožešinou. Kai na nic nečekal a vyběhl mu naproti – vrhl se staršímu druhovi kolem krku a ten jej na oplátku svými pažemi vtáhl do pevného objetí.

Okamžik strávili zaklesnutí do sebe, pouze vnímajíce přítomnost jeden druhého. Pak od sebe odstoupili, a Kai si mohl svého přítele lépe prohlédnout. Podobně jako jeho Beomgyua chránilo před mrazem několik vrstev oděvu.

„Připozdívá se," komentoval Beomgyu. Za řeči si nadhodil batoh na zádech. „Neměl bys být už doma?"

„Však už se chystám," pospíšil si honem s ujištěním. Od úst mu unikaly obláčky páry. „Ale co ty?" podivil se. „A proč neseš tak velký batoh, hyeong? To tě rodiče poslali do učení?"

Ta myšlenka ho rozesmutnila. Představa, že ho nejlepší kamarád opouští, se mu nelíbila.

„Nikoliv," odpověděl Beomgyu, a Kaiův obličej se okamžitě rozzářil. Radost vzápětí vystřídalo překvapení, když starší chlapec pokračoval: „Vydávám se najít ledového prince."

„To nevíš, že je to jen pohádka?" optal se. V srdci však cítil, že to, co říká, není správně. Nevěřil snad vyprávění o princi a čarodějích o nic méně, než Beomgyu?

Strávili spolu přece nespočet dní na tomto paloučku, pod těmito stromy, na tomto pařezu, seděli zády opření jeden o druhého. Beomgyu přinesl svoji tlustou knihu plnou slov a obrázků všelijakých nadpřirozených postav. Listovali spolu napříč stránkami, ze kterých se na ně šklebili tvorové natolik podivní, že zkrátka museli být skuteční. Copak by si pouhá lidská představivost mohla vymyslet něco takového?

Občas mu Beomgyu z knihy předčítal, neboť Kai se nikdy nenaučil více, než rozpoznat několik písmenek a napsat své vlastní jméno. Poslouchal tedy, co mu hyeong povídá o prazvláštních tvorech a společně se bavili vymýšlením velikých dobrodružství, na která se jednou společně vydají, a při kterých všechny ty kouzelné bytosti uvidí na vlastní oči.

„Není to jenom pohádka," nafoukl hyeong tváře. „To království je opravdové – našel jsem si to v knize," vysvětloval. „A pokud je opravdové království, proč ne princ? Proč ne kletba?"

„Na tom něco bude," připustil Kai. „Ale proč zrovna teď?"

„A proč ne?" opáčil. „Toto je stejně dobrý den, jako každý jiný."

Na to Kai nemohl nic namítat. I kdyby mohl, neudělal by to – jeho představivost totiž zabírala na plné obrátky a před očima mu vyvstávaly barevné obrázky všelijakých kouzelných bytostí z Beomgyuovy knížky. Nechtělo se mu ani věřit, jaké má štěstí – vždyť je už brzy uvidí na vlastní oči!

Myšlenky na nadcházející dobrodružství ho pohltily natolik, až málem přeslechl Beomgyuovu další větu:

„...a až ho najdu a vrátím se, budu ti o všem vyprávět," sliboval.

„Ale hyeong," zarazil se. „Neslíbili jsme si snad, že půjdeme spolu? Já chci také vidět ledového prince!"

„Bude to nebezpečné!" vysvětloval mu Beomgyu. „Cesta je dlouhá, a může se přihodit cokoliv."

„Právě proto bys mě měl vzít s sebou," nedal se Kai. „Co kdyby se ti něco stalo? Budeš sám, nikdo ti nepomůže. A nebylo by ti smutno, hyeong? Pojďme spolu – postaráme se o sebe, a ve dvou se nám bude putovat veseleji."

Beomgyu vypadal, že o jeho návrhu přemýšlí. Prsty si mnul bradu a neurčitě u toho bručel. „Hmm, to máš pravdu," připustil po chvíli uvažování. Pohlédl na Kaie nedočkavě vyčkávajícího, co se bude dít dál, a nakonec přikývl.

„Hyeong!" vrhnul se mu kolem krku, div že ho i s batohem nesvalil do sněhu. „Děkuju ti! Děkuju, děkuju, děkuju! Uvidíš, že nebudeš litovat, že mě s sebou máš!"

Bylo rozhodnuto. Kai sehnal stádo koz do neuspořádaného hloučku a společně se vydali z kopce dolů do vesnice. Domluvili se, že s výpravou za ledovým princem počkají až do druhého dne, aby si chlapec mohl zabalit vše potřebné na dlouhou cestu a rozloučit se s rodiči.

Časně ráno se vypravili na cestu. Pěšina je zprvu vedla skrz známý kraj. Beomgyu šel jako první, a uctivě se klaněl každému, koho potkali, div že mu čepice z hlavy neslétla. Kai ťapkal v jeho stopách – také on zdvořilým gestem zdravil místní. Pocestní k sobě přitahovali pozornost všech, a nejednou se stalo, že je za hranice jedné ze sousedních vesnic běžela vyprovodit skupinka zvědavých dětí.

„Vždyť to je přece Kai!" poznala ho v jedné takové jakási holčička.

„No jistě," přizvukovala jí druhá, „první jde Beomgyu, a za ním Kai, co pase kozy!"

„Ha!" obrátil se k nim mladší chlapec s triumfálním úsměvem. „Copak vidíte nějaké kozy?" ptal se, na což dívky reagovaly vrtěním hlavou.

Beomgyu už to nevydržel, a aniž by zpomalil, chlubil se dívkám: „Jdeme totiž za dobrodružstvím." Když ho s vykulenýma očima požádaly, aby jim pověděl víc, vysvětlil: „Já a Kai osvobodíme ledového prince!"

„Hlupáčku," rozesmála se jedna ze starších dívek, a Beomgyu se na ni zamračil. „To je přece pohádka pro děti!"

„Náfukové," bručel si hyeong pod vousy, když nechali řehotající se dívky daleko za sebou. „Však oni ještě uvidí! Prý ‚Kai, co pase kozy!' Ti se budou divit, až se vrátíme a budeme vyprávět, co jsme všechno na cestě viděli a zažili!"

Známé končiny postupně ustoupily neprobádaným polím a lesům. Cesta se stala jejich útočištěm, neboť jak Beomgyu mínil, každá cesta musí odněkud někam vést, a dokud se jí budou držet, nemohou se tím pádem ztratit. Kai s ním souhlasil, ale přesto se raději rozhlížel kolem ve snaze zapamatovat si, kudy jdou.

Putovali už několik dní, když se slunce začalo klonit k obzoru za jejich zády, a široko daleko nebyla stopa po další lidské bytosti.

„Vypadá to, že dnes budeme spát pod širým nebem," poznamenal Beomgyu.

Našli si místo v závětří dostatečně veliké zrovna tak pro jejich malý tábor. Beomgyu rozdělal drobný ohýnek z klestí, které Kai cestou průběžně posbíral. Z batohu vytáhl otlučenou čajovou konvičku a pytlík zpola naplněný něčím, co se ukázalo být sušenými kukuřičnými zrny. Nalili do konvičky trochu vody z měchu a postavili ji nad třepotající se plamínek. Zanedlouho už se z ní kouřilo.

Beomgyu vysypal obsah sáčku do bublající vody. Zachumlaní do kožešin a zimních plášťů čekali, až se obsah konvičky zbarví žlutavou barvou. Oheň jim postupně vrátil cit v prokřehlých prstech – kůže zrůžovělá náporem celodenního mrazu je štípala, jak ji zahříval teplý vzduch.

Brzy byl čaj hotový. Konvička div že nežhnula vlastním žárem. Naštěstí měli kolem sebe tolik sněhu, že by zchladil chřtán draka, kdyby to bylo potřeba. Kai přinesl dvě misky a Beomgyu opatrně přelil horký čaj přes čisté plátno – látka zachytila jednotlivá kukuřičná zrna a obě menší nádoby byly brzy naplněné až po okraj.

Nechali misky chladit ve sněhovém zábalu, ale po několika minutách už to Kai nevydržel a napil se. Stačil jeden doušek a už cítil, jak se mu tělem rozlévá teplo.

„Ach," vydechl spokojeně, a utřel si zápěstím bradu, po které mu stékala zbloudilá kapka teplého nápoje. „Málem bych se sám cítil jako ledový princ."

„Takové věci neříkej," napomenul ho Beomgyu.

V tichu, jež vyplňovalo pouze praskání plamenů a spokojené pomlaskávání pojedli skromnou večeři. Kai posledním mocným douškem vyprázdnil svoji misku s čajem, a odložil ji stranou. Teď, když měl plný žaludek a tělem mu nezmítal třas, si uvědomil, jak unavený je.

Potlačil zívnutí, ale Beomgyuovi nic neušlo.

„Odpočiň si," vybídl ho. „Budu hlídat, aby se nám v noci nic nestalo."

„Dobře," souhlasil.

Uvelebil se v blízkosti ohně; měkké jehličí mu mělo být tou nocí matrací, a jako polštář mu posloužily dlaně složené pod hlavou.

„Hyeong," zašeptal. „Vyprávěj mi něco."

Beomgyu se tiše zasmál, než začal: „Dávno pradávno, za časů, kdy tygři ještě kouřívali..."

Povídal mu o kupcích i princeznách, sirotcích i válečnících; o obyčejných lidech, zrovna jako byli oni dva, kteří svým odhodláním a důvtipem zlomili složité kletby; povídal o tvorech, o kterých se dočetl ve své tlusté knížce o magických bytostech; a nakonec, po Kaiově neoblomném naléhání, mu vyprávěl i jeho nejoblíbenější příběh – o princi s kusem ledu namísto srdce. Když Beomgyu tichým hlasem odříkával známé verše do noci, víčka už se mu klížila.

„Nemá konec," uvědomil si snad poprvé.

„Hm?"

„Ledový princ," zamumlal, už napůl v náruči spánku. „Ta pohádka... nikdy neskončila..."

„Neboj se," tišil ho hyeong a hladil ho při tom po vlasech, „my jí ho napíšeme."

Dalšího dne se opět vypravili na cestu. Počáteční nadšení z neznámého Kaie postupně opouštělo. Začal si krátit dlouhou chvíli vylomeninami – tu vyskočil a srazil rukou větev stromu, až jim oběma za krk napadala sprška čerstvého sněhu, tu z bílého prášku vytvaroval kouli a házel ji nejdřív po kmenech stromů, a když se mu tato zábava omrzela, tak i po starším druhovi. Ten ho poprvé probodl nasupeným pohledem, podruhé napomenul, ať nevyvádí, a do třetice útok opětoval. Ani se nenadáli a sněhové koule už svištěly vzduchem, při dopadu se rozprskávaly o zem a teplou látku.

Všechno to vyvrcholilo tím, že po něm starší skočil a svalil ho do sněhu, kde se oba vyváleli. Jak den stárl, smích je však rychle přešel. Prosincové slunce nestačilo k tomu, aby vysušilo oděv promočený klukovským dováděním. Už si ani nepovídali; zuby jim jektaly o sebe natolik, že slovům nebylo pranic rozumět.

Stalo se to bez varování. V jednu chvíli přemítal nad tím, jestli by Beomgyuovi neměl nenápadně nasypat sníh do kapuce. V té další jím projelo podivné zachvění, a Kai rázem ustal v pohybu.

„Hyeong?" zaváhal.

„Pst," přiložil si prst k ústům. „Taky to cítím."

„Myslíš, že...?"

Že tu žije ledový princ? chtěl říct, ale Beomgyu ho jediným pohybem ruky opět umlčel. Přikrčený jako šelma na lovu postupoval krůček po krůčku vpřed, a Kai opatrně, aby ani hlásku nevydal, cupital za ním.

Jeho pozornost zaujala řada rampouchů visících z jedné ze spodních větví modřínu kousek od lesní cestičky vyšlapané zvěří. Ledová špička se třpytila v matných paprscích pronikajících skrz koruny stromů.

Už od pohledu byly rampouchy velikánské – Kai takové ještě nikdy neviděl, a byl si jistý, že ani Beomgyu se s nimi ještě nesetkal. Průzračný kornout z ledu jako by je volal k sobě. Když k tomu připočetl podivný pocit, který je oba zachvátil, zdálo se to dávat perfektní smysl.

Není to obyčejný rampouch. Tento musel být kouzelný.

Kdo jiný, než právě ledový princ, by dokázal stvořit něco takového? Museli mu být na stopě!

Beomgyu se k rampouchu přiblížil až na dosah ruky. Váhavě natáhl paži vpřed: prsty v rukavici se zavlnily vzrušením z nadpřirozeného, na které se jim bezpochyby naskytl pohled. Pomalu, pomaličku, se dotknul průzračné špičky.

„Ach," vydechl překvapením. „Co to?"

Na rukavici, v místě, kde se dotýkal rampouchu, se okamžitě začala tvořit ledová čepička.

„Zpátky!" vyjekl Kai. Zvuk jeho hlasu vytrhl Beomgyua z omámení a vyburcoval ho k akci. Ucukl rukou nazpět, ale rukavice pevně držela na rampouchu. Led se teď šířil po celém prstu a nevypadalo to, že by měl zastavit.

„Hyeong! Dej ruku pryč!"

„Nemůžu!" panikařil. „Nechce mě pustit!"

Kai se potlačil kolem něj a opatrně popadl rukavici za okraj u Beomgyuova zápěstí. Dával si při tom pozor, aby se ani letmo nedotkl šířícího se ledu.

Zatáhl za látku – šlo to ztuha – a otvor na ruku se rozšířil.

„Honem!" pobízel ho.

Beomgyu naštěstí pochopil, co má udělat. Stáhl ruku zpátky k sobě, a prsty se zakřupáním ledu tentokrát vyklouzly na svobodu. Jen co byl volný, Kai rukavici pustil: a právě včas! Led ji teď pohltil celou a kus oděvu zůstal viset přilepený k rampouchu v bodě, kde se ho Beomgyu dotknul.

„Co to k čertu bylo?" divil se Kai a ztěžka při tom oddechoval – panika, byť trvala jen krátce, mu rozbušila srdce a vehnala rudou do tváří. Led z rukavice už se dál nešířil, jakmile ji pohltil celou, nepochyboval však, že kdyby se jí znovu dotkli, opět by obživl.

Když pominul prvotní šok, postoupil k podivnému rampouch blíž, aby si jej mohl lépe prohlédnout. Na pohled se ničím nelišil od dalších.

„Kaii, podívej!"

Beomgyu prstem ukazoval k zemi. V místech, kde Kai stál, sníh nepozorovaně začal tuhnout v led. Stačil mu jediný pohled aby si uvědomil, že starší je na tom stejně. Ledové kruhy se stahovaly kolem jeho bot, a Beomgyu před nimi zacouval.

„Utíkej!"

Nenechal se pobízet dvakrát. Vytrhl nohu ze sněhu právě včas. Střípky ledu se rozletěly do vzduchu a chlapec vzal do zaječích. Beomgyu se hnal několik kroků před ním. Byl starší a měl delší nohy než Kai: v závodě v běhu nad ním pokaždé zvítězil.

Jenomže tentokrát nesoupeřili proti sobě. Jejich protivník byl mnohem děsivější, a prohra měla mít za následek osud tisíckrát horší, než posměšky.

„Pospěš si!" pobízel ho hyeong přes rameno.

„Já... se... snažím!" oddechoval přerývaně.

Těžkopádně se prodíral vpřed. Sněhová peřina jim ztěžovala pohyb, větve ho šlehaly do tváří, prašan mu padal do očí a vklouzával pod oblečení. Při svém zběsilém úprku někde ztratil čepici. Vrátit se pro ni ale nepřipadalo v úvahu, a tak Kai prostě běžel dál.

„Hyeong, tam!" vykřikl, ukazuje prstem před sebe. „Konec lesa!"

A opravdu! Stromy kolem nich řídly, a kousek před nimi se rozestupovaly docela, odhalujíce tak pohled na zasněžené pláně táhnoucí se zdánlivě do nekonečna.

Doklopýtali až na okraj mýtiny, než se odvážili zpomalit, a nakonec zastavit dokola. Beomgyu se rukama opíral o kolena a se skloněnou hlavou lapal po dechu. Obláčky páry se mu při tom valily od úst.

„Podívej, hyeong," poklepal mu Kai po chvíli na rameno. Pak prstem ukázal vpřed. Široko daleko se před nimi táhly zledovatělé pláně, svažující se dolů. Shlédli do údolí – zleva se klikatil malý potůček, kroutil se hned vpravo, hned zase vlevo, a pospíchal do...

„Vesnice!" zajásal Beomgyu. Nebýt tekoucí vody a Kaiových bystrých očí by si jí sotva všiml. Sníh pod sebou přikryl cestu a střechy domů. Teď, když věděl, že tam jsou, rozeznal v záplavě bílé i šedivé a hnědé odstíny venkovních stěn.

Vidina noclehu v teple je oba vyburcovala k pohybu. Šlo se jim ztěžka. Sníh už se pod jejich kroky neměnil v led, ale jak sestupovali do údolí, jako by ho přibývalo – a když se Kai jednou ohlédl za sebe, zdálo se mu, že i jejich stopy už se stihly ztratit.

Podivné události je provázely i po příchodu do vesnice. Přestože se venku stmívalo, za okny domů se nesvítilo, nikdo nevylézal ven zapálil pochodně či rozsvítit lampy. Beomgyu zkusil zaklepat na dveře nejbližší chaloupky, ale odpovědí mu bylo pouze ticho.

Kai se už už chystal poznamenat, jak zvláštní je, že venku kromě nich dvou není živé duše, když tu ho přerušilo zvolání:

„Mladí muži! Tady!"

Otočili se za tím hlasem. Naskytl se jim pohled na drobnou, shrbenou postavičku – ženu. Zpoza ní utíkalo ze světnice světlo

Nad vchodem do domu visely rampouchy. Kai jich napočítal celkem devět, a neodvažoval se dotknout ani jediného z nich. Když následoval Beomgyua dovnitř, pro jistotu se jim vyhnul obloukem.

Opatrnost, kterou v něm rampouchy vyvolaly, vzala za své sotva se za ním dovřely dveře. Uvnitř to bylo malé, ale od pohledu útulné, a co víc, vzduchem se vznášela neodolatelná vůně, která hladovému žaludku připadala jako samotné nebe.

Netrvalo dlouho, než se dovtípil, co ji má na svědomí.

Stařena byla zrovna uprostřed přípravy večeře. Největší část hlavní místnosti, která na pohled sloužila jako jídelna a kuchyň, zabíral nahrubo vyřezávaný dřevěný stůl, jehož desku ohladilo letité používání. Část stolu zakrýval ubrus příliš malý, než aby pasoval ke kusu nábytku, a na něm byly vyskládány malované mističky naplněné několika druhy oříšku a sušeného ovoce.

„Yaksik!" zajásal, když očima spočinul na jednotlivých surovinách.

Představa sladkého, teplého jídla fungovala jako kouzlo. Tatam byl všudypřítomný pocit chladu, tatam únava. Hupsnul na židli s nadšením dítěte – dokonce stejně tak komíhal nohama ve vzduchu.

Stařena mu věnovala zvláštní pohled. „Máte štěstí, že jsem se rozhodla udělat trochu víc," pověděla jim. Přešla ke stolu tam, kde stál hrnec s rýží, nadzvedla pokličku a kritickým okem si přeměřovala jeho obsah. „To by mělo stačit," usoudila nakonec, a spíš pro sebe než k nim si zamumlala: „To abych rovnou přiložila do ohně..."

Tu se Beomgyu upomněl na dobré mravy. „Nedělejte si námahu," pověděl jí. „Kaii, vyskoč přece, cožpak nevidíš, že v kamnech schází dříví?"

Tváře mu zrudly studem. Jak si jenom mohl nevšimnout?

„Vidím, hyeong," přisvědčil a hbitě vyskočil na nohy, aby chybu z nepozornosti napravil. Když procházeli ulicí, všimnul si, že po boku stavení stojí prostý přístřešek na dříví, a tam právě teď zamířil. Pod střechou vetchého přístěnku nasbíral nasekaná polínka do košíku (vyhnul se při tom všemu, co jen vzdáleně připomínalo rampouch) a přinesl je dovnitř.

Ani Beomgyu nezahálel. Zatímco se Kai skláněl před kamny a strkal polínka jedno po druhém dovnitř, chlapec se chopil metly a z celé světnice vyhnal všechen prach do posledního smítka. Brzy na to už v kamnech vesele praskal oheň a v hrnci se dusila rýže se oříšky a sušeným ovocem.

Kai pomohl ženě prostřít stůl – každému přichystal misku s obyčejnými, otlučenými hůlkami bez jakýchkoliv ozdob. Když místnost provonělo připravované jídlo, Beomgyu si omotal ruce kusem hadru, aby se při kontaktu s rozpálenou nádobou nepopálil, a přenesl hrnec ze žhnoucích kamen na stůl. Pohled pod pokličku odhalil voňavou, dokonale připravenou sladkou rýži, z níž se Kaiovi sbíhaly sliny.

Nabrali si každý pořádnou porci (a ještě na dně hrnce trocha zbyla) a pustili se do jídla.

„Kampak máte namířeno, mládenci?" vyptávala se jich žena, zatímco se chlapci ládovali jako hladoví vlci.

„Do ledového království," odpovídal pohotově Kai, až mu při tom zrnka rýže odletovala od úst.

Beomgyu, aby nezůstal pozadu, přizvukoval: „Za ledovým princem!"

„Tak sejmout kletbu se vám zachtělo?" divila se. „Inu, to nejste první. Kolik už tudy jen prošlo odvážlivců – urozených pánů i obyčejných sedláků, znavených životem i překypujících energií. Někteří byli ještě mladíčci, zrovna tak jako vy dva," vzpomínala.

„I je jsem pohostila, právě u tohoto stolu," ukázala na dřevěnou desku, „z těchto misek jsme povečeřeli, zrovna za noci, jako tato... a kolik ušlechtilých plánů, kolik ideálů a nadějí jim vířilo hlavou! Jak moc byli přesvědčení, že právě oni prince najdou a zlomí jeho kletbu."

„Co se s nimi stalo?" zajímal se Kai. Odpověď vytušil ještě dřív, než přišla.

„Nevím. Nevrátili se, aby o těch dobrodružstvích mohli vyprávět," utvrdila ho v jeho neblahé předtuše. „Ani jediný."

„My se vrátíme," ujistil ji. Neúspěch ostatních ho neodrazoval.

„I to někteří prohlašovali, sebevědomí jim nechybělo, zrovna tak jako vám, a přece stejně..." odmlčela se, a hovor utichl. I věčně zvědavý Kai pro jednou jedl mlčky.

Když pojedli, sklidili ze stolu. Beomgyu umyl nádobí ve vodě, kterou měla žena přichystanou ve vědru u kuchyňského umyvadla. Kai chvíli přemýšlel, jak se sem všechna ta voda dostala – že by ji dovnitř přinesla taková stará, slabá žena? To určitě ne. Musel jí pomoct někdo z vesnice, snad nějaký šikovný a čilý mladík, zrovna jako on s Beomgyuem.

Aby šla práce rychleji od ruky, sebral hadr, který Beomgyu předtím použil na ochranu před horkým hrncem, a jal se utírat mokré nádobí, které hyeong odkládal stranou. Při práci si pobrukovali známou lidovou písničku – dokonce přistihl Beomgyua, jak si nohou poťukává do rytmu. Brzy už se všechno nádobí blýskalo čistotou.

Promočené kabáty pověsili nad kamna. K ohni přisunuli také své boty, aby nemuseli druhého dne vyrazit s loužičkami na ponožkách. Nebyl důvod riskovat v tomto počasí prochladnutí více, než bylo nutné.

Žena jim přinesla dvě z proutí spletené rohože a řekla jim, aby si je roztáhli u ohně, ať je jim v noci teplo. Pak odešla a vrátila se se dvěma pletenými přikrývkami. Příze na okrajích už byla roztřepené, a barva vybledlá působením času, stále však hřály. Kai i Beomgyu byli oba mladí a zdraví, a noc strávená na rohoži pod starou přikrývkou jim nemohla ublížit.

Když se pohodlně uvelebili na svých místech, žena k nim promluvila: „Za to, že jste mi, chlapci, pomohli, vám dám radu: princovo srdce uchvátil led. Jenom ten, kdo vnese do jeho duše teplo, dokáže prince zprostit kletby."

S těmi slovy jim popřála dobrou noc. Sfoukla svíci a nechala oba mladé dobrodruhy samotné se svými myšlenkami.

Ráno se jako první vzbudil Beomgyu. Zívnul a přetočil se na druhý bok, jeho mysl stále napůl ztracená v říši snů. Tu si rozvzpomněl na události předchozí noci. Rázem byl úplně vzhůru: posadil se na rohoži a rozhlížel se kolem. Světnice pořád voněla po ořechách a sladké rýži – po stařeně však nebylo ani vidu, ani slechu.

„Kaii," zatřásl svému společníkovi ramenem. „Vstávej."

„Co se děje?" bručel Kai ještě v polospánku. „Nech mě být."

„Žádné takové! Nevidíš, že slunce už je vysoko nad obzorem?"

Kai nadzvedl hlavu: vlasy měl na jedné straně pomuchlané a přilepené k hlavě, a na tváři mu hrál růžový flek, jak ji měl otlačenou od spleteného proutí.

„Hm?" divil se. Pootevřel oko a skutečně – mdlé sluneční paprsky pronikly dovnitř skrz okno s roztaženými závěsy a rozlévaly se po podlaze. „Kam zmizela ta stará paní?" divil se.

„Netuším. Snad se šla projít."

„Počkáme?"

Zatímco se Kai ptal, Beomgyu už byl na nohou. Místnost byla opravdu prázdná – málem by si myslel, že se mu události předchozí noci pouze zdály, nebýt sladké vůně.

„Asi bychom měli. Doufám, že se vrátí brzy."

Po několika hodinách, kdy jenom nečinně posedávali uvnitř, začínalo být nad slunce jasné, že se žena v nejbližší době nevrátí. Beomgyu jí chtěl nechat na stole alespoň vzkaz, ve kterém by jí vyjádřili vděk za pohoštění a nocleh minulou noc, ale neměl u sebe papír, ani nevěděl, jestli žena vůbec umí číst. Místo toho tedy na jídelním stole nechat dvě malé stříbrné mince.

Než odešli, spravedlivě si rozdělili, co zbylo z večeře předchozího večera. Než se vytratila, přemístila žena rýži s oříšky z hrnce do malých košíčků, které se snadno vlezly do kapsy kalhot nebo, v jejich případě, batůžku. Beomgyu také využil kuchyňského náčiní k tomu, aby uvařil novou dávku kukuřičného čaje. „Ta stařena říkala, že prince musíme zahřát, pokud chceme kletbu zlomit! A co v tomhle počasí zahřeje lépe, než čaj?" vysvětloval Kaiovi.

Mladší z dvojice pouze přikývl. Dělo se toho tolik zvláštního, co si neuměl vysvětlit.

„To je ale podivné místo," vyslovil nahlas, co se mu honilo hlavou už od včerejšího dne. Sníh jim opět křupal pod podrážkami, ale kromě toho vesnice zůstávala tichá. Předtím absenci dalších lidí připisoval pozdní hodině. Ani teď, za bílého dne, se však situace nezměnila.

„Jsme blízko, Kaii," mínil Beomgyu, když nechali vesnici za zády. Brodili se sněhem do kopce. Samou námahou u toho funěli, jak dvojice starých medvědů. „Včera to nemohla být náhoda. Nejdřív ty rampouchy, teď ty prázdné domy... Z tohohle místa přímo čiší magie. Myslím, že jsme princi opravdu nablízku."

Jeho domněnka se potvrdila krátce na to.

Byl to první hrad, který za svůj krátký život viděli. Už z dálky je stavba ohromila svou mohutností. Ještě více je ale fascinovala skutečnost, že stavba byla celá, od vrcholku nejvyšší věže až po základy vstupní brány, pokrytá ledem. Sluneční paprsky se odrážely od největší ledové sochy, která na světě existovala, oslepujíc všechny, když by snad byli natolik pošetilí, aby se odvážili vydat tím směrem.

„Páni," vydechl Beomgyu. Jeho společník pouze přikývl, neschopen slova.

Chvíli se jenom kochali tou podívanou. Pak starší zavelel a opět se vydali vpřed. Změnu v ovzduší pocítili okamžitě. S každým dalším krokem, který učinili, z nich prostředí vysávalo každičký kousíček tepla, které jejich těla tak pracně vytvářela.

„T-t-to je ale z-zima," postěžoval si Kai a zuby mi při tom jektaly.

Chlad začínal být nesnesitelný. Udělali si krátkou zastávku, kdy Beomgyu zabalil nádobu s čajem, co dopoledne připravil, do náhradní přikrývky, aby teplo nemohlo unikat do okolí. Jak by potom prince zahřáli, kdyby jim čaj vystydl dřív, než se přiblíží k hradu?

První ledovou sochu spatřili náhodou. Nešťastník se povaloval na zemi, napůl zahalen napadeným sněhem. Kai poklekl jedním kolenem do sněhu, aby si ho mohl lépe prohlédnout, držel se však v uctivé vzdálenosti. Nepoznával ho, v obličeji mu však četl hrůzu stejně čirou, jako led, který ho pokrýval.

„Pojďme dál," rozhodl Beomgyu.

„Kaii!" zavolal za ním, když se mladší nezvedal ze země. „Pojď. Nemůžeme mu pomoci."

Nemůžeme jim pomoci. To mu Beomgyu opakoval pokaždé, když narazili na další ledovou sochu. Jak se blížili k cíli své výpravy, hrad jim rostl před očima. Stále častěji nacházeli lidi proměněné v kus ledu. Muži, ženy, děti; mladí i staří. Kletba, která uchvátila ledového prince, je postihla všechny do jednoho.

Jenomže to nebyla pravda! Pokud by byli úspěšní – pokud by kletbu přece jen zlomili – pak by jim pomoci mohli.

Minuli bránu a vstoupili dovnitř. Kolem nich se naskýtala neuvěřitelná podívaná. Stejně jako vše ostatní v okolí několika kilometrů, i vnitřek hradu pokrýval led. Plátna vyobrazující líté bitvy praskala pod studeným sklem, schody se třpytily jako miliony malinkatých sněžných diamantů; lustry nad jejich hlavami se blýskaly chladnými záblesky.

Uprostřed královského sálu, přesně jak pravila Kaiova pohádka, spočíval na trůně ledový princ. Na první pohled si ho Kai div že nespletl s další ledovou sochou. Sotva však vstoupili dovnitř, chlapec před nimi se pohnul. Natočil hlavu jejich směrem a upřel své chladné oči přímo na Beomgyua.

„Kdo jsi, a co přinášíš?" oslovil ho. I z jeho hlasu čišel led.

Starší z chlapců popošel o krok dopředu a uctivě sklonil hlavu. „Jsem Choi Beomgyu, můj princi," představil se uctivě, „a přináším ti kukuřičný čaj, aby tě zahřál."

„Přistup," pobídl ho princ pokynutím ruky. Drobné krystalky, jimiž byl posetý celý jeho oděv, se při tom pohybu matně zatřpytily.

Beomgyu váhavě vykročil vpřed. V rukou pevně svíral nádobu s teplým nápojem, očima však odbíhal do stran, odkud je pozorovali prázdné tváře ledových soch.

„Ukaž," poručil princ.

Beomgyu se uklonil a natáhl ruce s darem před sebe. Princ si od něj misku převzal – chlapec si dával pozor, aby se byť jen špičkou prstu nedotkl sněhově bílé kůže – přiložil ji k ústům, a velice pomalu se napil.

Spolknul první dva doušky, a pak nádobu odložil stranou. „Chutná zvláštně," pověděl.

Oba chlapci s napětím vyčkávali na znamení, že se podařilo kletbu zlomit. Nedělo se však nic – snad chvíli trvá, než se věci opět vrátí k normálu? Kai se snažil neztrácet víru, jenomže půda pod jejich nohama netála, a princův nečitelný výraz jim toho taky mnoho nenapověděl. Rty měl stáhnuté do tenké linie, ruce stále stejně mrtvolně bledé, jako předtím.

„Nelíbí se mi," promluvil nakonec.

„Hyeong! Pozor!" vykřikl Kai, ale bylo už příliš pozdě.

Princova ruka se vymrštila vpřed a spočinula na Beomgyuově tváři. Výkřik chlapci odumřel na rtech. V místě, kde se ho princ dotkl, kůži zrůžovělou mrazem potáhla průzračná, namodralá vrstva ledu, a rychle se šířila po zbytku těla.

Celé to netrvalo ani deset vteřin. S pootevřenou pusou a očima vytřeštěnýma v hrůze Kai pozoroval, jak se jeho přítel přímo před ním proměnil v kus ledu.

„Teď ty," poručil si princ, ukazuje ke Kaiovi. „Kdo jsi, a co mi přinášíš?"

Slova k němu doléhala jakoby z dálky. Tohle nemůže být pravda! Co nevidět se jistě probudí ve své posteli, a tatínek ho opět požene pást kozy, a později toho odpoledne Beomgyuovi povykládá o tom prazvláštním snu, který té noci měl.

Jenomže Kai nespal, a princi závratným tempem docházela trpělivost.

„Tak bude to?" mlaskl šlechtic.

Nespokojený tón ho probral z transu. Pokud chce Beomgyuovi pomoci, potřebuje více času na přemýšlení. Dokud bude mluvit, princ mu neublíží.

„Říkají mi Kai," začal opatrně.

„Cos mi přinesl, Kaii? Jaký pro mě máš dárek?" pobízel ho netrpělivě.

Kai žádný dárek nepřinesl. Ani nad tím příliš nepřemýšlel. Věřil, že Beomgyu měl ve svém odhadu pravdu. Nenapadlo ho ani, že musí před prince předstoupit jednotlivě, že musí oba dva něco přinést.

Nic z toho ale nemohl přiznat nahlas, pokud mu byl život milý.

Princ mezitím pojal podezření, že je něco špatně. „Cožpak jsi mi nepřinesl nic?" dotíral. „Mám přece narozeniny, to víš! Mám narozeniny, musím dostat dárek!"

„To jistě ano," přitakal. „A také ho dostaneš, slibuji. Ale před tím bych ti rád něco pověděl."

Chlapec na trůně nakrčil nos. „Pověděl? Jako příběh?" ujišťoval se. „To je tvůj dar?"

„Nikoliv, vznešený princi," vrtěl hlavou Kai. „Přicházím však z daleka, a na cestě jsem toho mnoho viděl a poznal, jistě by to vydalo za skvělé vypravování. Snad byste se o něj nenechal ochudit," vemlouval se mu do přízně.

Princ vypadal, že o jeho návrhu přemýšlí – dalo se těžko soudit, neboť chlad uchvátil také jeho obličej se všemi krásnými rysy. Jak dlouho tomu bylo, co se sličná tvář naposledy rozzářila úsměvem?

„Je pravda, že jsem svět už dlouho na vlastní oči neviděl," uvažoval nahlas. Nakonec dospěl k rozhodnutí: „Povídej tedy," nařídil Kaiovi a chlapci na okamžik spadl kámen ze srdce. „Ale ať to není na dlouho!" varoval ho. „Nebo tě potká stejný osud, jako tvého společníka!"

„Nebude to na dlouho, princi," ujišťoval ho o překot, „uvidíte, bude se vám to líbit."

„To už posoudím já. A teď honem, povídej, nenapínej mě přece!"

A Kai povídal. Vypověděl mu o své rodné vísce, o tom, jak odmalička poslouchal zkazky o princi z ledu, i o tom, jak se se svým přítelem rozhodl opustit domov a pokusit se vykonat to, co se nepovedlo nikomu předtím.

„Vlastně je to poprvé, co jsem se vydal do světa," přiznal princi. „Předtím jsem celé dny pouze pásl kozy."

„Tak pasáček jsi?" podivil se princ. „A proč bys mi měl pomoci? Co mi zrovna tak ty můžeš dát, co nemám?"

„Uvidíš, princi, uvidíš," sliboval o překot, „jenom ještě okamžik vydrž..."

Vzpomněl si na pohádky, co mu Beomgyu tichým hlasem vyprávěl za chladné noci; kéž by tu tak hyeong byl s ním! Ten by jistě věděl, jak z této nemilé situace vybruslit. Jenomže Beomgyu se zmýlil ve svém odhadu; selhal, a za svou chybu zaplatil.

Pověděl mu tedy i o tom – o Beomgyuově tlusté knížce plné obrázků nadpřirozených bytostí, o příbězích, jež mu hyeong předčítal, když si krátili dlouhé chvíle při pasení koz. Pověděl mu také o legraci, kterou spolu na cestě zažili, když po sobě vrhali jednu sněhovou kouli za druhou, i útrapách, které jim způsobil zakletý rampouch.

„Tvůj přítel," skočil mu do řeči ledový princ, „už žádná dobrodružství. Žádná knížka ani koule. Navždy mi bude dělat společnost."

Kai smutně přikývl. „Ano, můj princi."

Čekal, že mladík bude pokračovat, ale princ mlčel. Zdálo se mu to, nebo na jeho tváři rozpoznal stopu zamyšlení? Lítosti?

Ať už to bylo cokoliv, zmizelo to stejně tak rychle, jako se objevilo.

Tedy pokračoval ve vyprávění: jak prchali přes bělostné závěje a jen tak tak unikli strašnému osudu, a jak později toho dne byli odměněni vynikajícím pokrmem a teplým místečkem na spaní. Napůl litoval, že se s princem nemůže o Yaksik podělil – Co asi takový prokletý princ jí? A jí vůbec? – když tu si vzpomněl na pochoutku, kterou jim stará žena nechala ráno na stole.

„Vlastně ti mohu dát ochutnat, jestli chceš," nabídl mu, sundávaje batoh ze zad. „Ještě mi kousek zbyl."

Při té nabídce princ zpozorněl. „Tedy tohle musí být tvým darem!" vykřikl.

„Nikoliv, vznešený princi," zavrtěl Kai opět hlavou. Jeho dar musel chlapce zahřát, a Yaksik, jakkoliv lahodný, už dávno vychladl. Přesto balíček vytáhl a princi ho opatrně podal.

V obličeji měl stejný prázdný výraz jako při jejich rozpravě, když sladkost rozbaloval. Nejdřív si přičichl (mírně při tom nakrčil nos), a pak nezaujatě prohlásil: „Yaksik. Nic speciálního."

„Ano," přikývl Kai. „Ochutnej, princi."

Ruka s jídlem putovala v promodralým rtům. Po menším zaváhání první sousto skončilo v ústech mladého šlechtice.

„Je to... dobré," připustil, když dožvýkal.

„Můžeš si ho nechat celý, jestli chceš," nabídl mu.

Princ si ho nepřestával prohlížet svýma ledovýma očima, a Kai před jeho pohledem uhnul očima ke špičkám bot. Ostrá modrá barva jako by mu nahlížela do duše, přeměřovala ho, posuzovala.

„Ale... není to dar."

„Není," přispěchal Kai s ujištěním.

„Potom je tvůj," nechápal chlapec. „Proč mi ho dáváš?"

„Já a Beomgyu – můj přítel – dělíme se o všechno," vysvětloval, „i o to málo, co zrovna máme."

„Copak nemáš víc?"

Zavrtěl hlavou. „Nemám, princi. Tento je poslední."

„Dopověz mi ten příběh," poručil.

Z vyprávění toho nezbývalo mnoho. Popsal princi, jak krátce před polednem opustili vesnici, jak zjistili, že svět z pohádky, kterou tak rád poslouchal, je skutečný. Jak Beomgyua napadlo, že by to mohl být prostý čaj, co snad zahřeje promrzlé srdce. Jak zamířili ke hradu, kde odolali veškerým pokladům, a jak skončili tady.

„A zbytek příběhu znáš, princi," dořekl se sklopeným zrakem. Čas, který si kupoval za svá slova, se chýlil ke konci, a Kai neměl nejmenší ponětí, co by mohl udělat, aby kletbu zlomil.

Když vyprávění skončilo, zavládlo mezi nimi ticho.

„Kaii," oslovil ho princ po chvíli. Zaváhal, než pokračoval: „Musíš mi přinést dar."

Na způsobu, jakém to prohlášení vyslovil, bylo něco zvláštního. Kai odlepil zrak od stop ve sněhu, a stanul princi tváří v tvář. Tehdy pochopil: nikoliv netečné, nýbrž smutné oči si jej prohlížely. Smutné do té míry, kdy otupěly vůči okolnímu světu, kdy se vzdaly poslední špetky naděje.

Princ nevěřil, že mu může být pomoci.

Proč také ano? Tolik se jich snažilo vysvobodit ho, tolik mu jich přineslo cenné poklady, a žádný z nich ho netěšil. Ledové sochy se kupily jedna za druhou kolem něj, Beomgyu byl nyní součástí podivného panoptika, a Kaie měl co nevidět potkat stejný osud, pokud princi nepřinese dar.

Jenomže Kai dar neměl. Nevlastnil nic, po čem by princovo srdce mohlo toužit, neměl při sobě nic zvláštního, dokonce ani prachobyčejné předměty denní potřeby. Přišel s prázdnýma rukama, a ničím jiným, než s nimi.

„Předstup, Kaii," oslovil ho princ.

Zemře. Jeho rodina se nikdy nedozví, co se s ním stalo. Snad budou uvažovat, stejně jako tolik uvažoval on nad princovým osudem. Nevrátí se domů. Nepoví těm dívkám, co je vyprovázely, že ledový princ není jenom pohádková postavička, že skutečně existuje.

Beomgyu. Myšlenka na hyeonga ho svým způsobem uklidňovala. Nebude sám – zůstanou spolu, dvě ledové sochy, už navždy. Navždy s Beomgyuem. To neznělo tak špatně, utěšoval se, když vykročil princi vstříc.

Neuměl si představit, že by to mělo být jinak. Neuměl si představit, že by měl být bez svého nejlepšího přítele, že by měl být...

Sám.

V hlavě se mu pomalu začínal rodit nápad.

Stanul princi tváří v tvář. „Pověz," oslovil ho chlapec, „co za dar mi přinášíš?"

Přistoupil k němu blíž, a než si to stihl rozmyslet, rozpřáhl paže a vtáhl prince do objetí.

To mladý šlechtic nečekal. „Počkej!" snažil se ze sevření vyvléct, ale Kai ho držel pevně a odmítal pustit. „Hlupáku! Ublížím ti! Copak to nevidíš?"

Ani tentokrát Kai nepovolil. Zatnul zuby, oční víčka i rty semknul pevně k sobě v očekávání smrtícího chladu. Každou chvílí už se do něj zakousnou mrazivé jehličky a rozervou mu kůži do masa, než pod sebou uvězní živou krev, než ho pohltí a uvězní v průzračném, ledovém vězení.

Nic takového se ale nestalo.

„Co to?" podivil se princ.

Nepouštěl ho. Prsty zabořil do studené látky, div že vznešené vzory neroztrhal na cáry.

„Kaii! Ach!" křičel, snaže se ze sevření vykroutit. „Pusť mě! Jsi moc teplý!"

Je moc... cože to?

„Co to děláš?" ječel princ, až mu hlas přeskakoval. „Nech mě! Co jsi mi to udělal?"

Princova kůže na té jeho nestudila, ani v nejmenším.

Kai se rozesmál, a konečně prince pustil. „Zabralo to!" zajásal. Šlechtic se na něj zmateně díval – ještě nepochopil, co se děje.

„Podívej!" ukázal na zem. „Taje sníh!" A skutečně – pod botami už jim nekřupala bílá pokrývka. Studená peřina se jim rozpíjela před očima, ustupovala zelené trávě, a hřála je u noh.

„Kletba!" pochopil princ konečně. „Ale jak...?"

„Objetí," vysvětloval Kai. „Nic nezahřeje vychladlé, zchřadlé srdce víc, než něčí přítomnost."

Jak mluvil, nepřestával se usmívat od ucha k uchu. Taky měl proč – právě zlomil kletbu, a navíc úplně sám! Beomgyu na něj bude tak pyšný, až se to doslechne...

Beomgyu!

„Hyeong!" vzpomněl si na svého přítele.

Otočil se právě včas, aby se mu naskytl pohled na to, jak se ledová krusta rozletěla na kusy. Beomgyu zamrkal, jako by se právě probudil z neklidného snu, ale to už mu Kai visel kolem krku a svíral ho tak pevně, jako by ho nikdy neměl pustit.

Srdce mu zaplesalo, když dvojice paží stisk oplatilo.

„Co se stalo?" divil se. „Myslím, že jsem na chvíli usnul..."

„Hyeong!" radoval se, že je jeho kamarád opět sám sebou. „Já to dokázal! Zachránil jsem ledového prince!"

„Co to?" zopakoval nevědomky princova předchozí slova.

„Princovi se nelíbil tvůj dárek, a tak tě proměnil v ledovou sochu," vysvětlil mu. „Ale už se nemusíš bát. Zlomil jsem jeho kletbu."

„Ty?" ptal se nevěřícně. „Jak jsi to dokázal? Jaký dar jsi přinesl?"

„Žádný, hyeong. Povídali jsme si spolu. Objal jsem ho. Myslím, že to bylo tím problémem. Vůbec totiž nebyl lhostejný!" vysvětloval ochotně. „Jenom byl sám."

„Ach Kaii," vydechl hyeong. Na okamžik se zalekl, že něco udělal špatně. Copak z něj Beomgyu nemá radost? Nepřinesl snad ten správný dar? Jeho další slova mu však řekla vše, co potřeboval slyšet:

„Vzít tě s sebou bylo to nejmoudřejší, co jsem kdy udělal."

❄️❄️❄️

Dávno pradávno, za časů, kdy tygři ještě kouřívali, žil jednou jeden princ. Jen jednu nešťastnou vlastnost měl: povídalo se o něm totiž, že je ke všem a všemu tuze lhostejný. Naštěstí pro něj žil také jeden chlapec.

Ten chlapec se jmenoval Kai.

...

- KONEC -