1. Wattpad jméno: Amylaza
2. @jméno: amylaza
3. Zvolené téma: Vánoční zázrak
4. Název příběhu: O Vánocích budu doma
5. Pár: není (silná lídrovská bromance)
6. Hlavní postavy: skupina ONF (Hyojin, J-US, Wyatt, E-Tion, Minkyun, Yuto; ex-člen Laun)
7. Anotace: Jejich vesmírný úkol se již dávno vymknul z rukou. Skupina androidů už desítky let bojuje s neznámou organizací, Opozicí, i s časem samotným, ve snaze získat zpět klíč k času – Pandořinu skříňku. Poslední dobou však převládají neúspěchy – od doby, co Hyojin padl do rukou Opozice a nyní bojuje na jejich straně. Blíží se však Vánoce. A J-US nechce ztratit svého přítele... (Příběh zasazen do chaotického ONFverse po událostech uvedených v MV Popping)

TEXT POVÍDKY:

Ticho. Přímo kosmické ticho. Žádný otravný cvrček, třepotání křídel mouchy, dokonce ani vítr si nepohrával s listím na stromech. Tady vítr neexistoval, stromy nerostly. Tady mouchy nedokázaly přežít, natož pak cvrčci. Hladina kyslíku sotva dosahovala jednoho procenta, směšovací stanice plynů byla již desítky let pokažená. Ale že by to někomu vadilo?

Loď plula vakuem, hnána pouhou setrvačností než zapnutým motorem. Probíjela se skrze kosmický prach a občasné smetí ze satelitů, které do ní jednou za čas drnclo. Temnota ji obklopovala, proděravěná zářemi miliard hvězd této sluneční soustavy. Teplota lodě se udržovala těsně nad nulou, v některých částech bylo tepleji.

V tomto nekonečném tichu, kdy ani motor lodě nehučel, jak měl ve zvyku, se najednou rozezněla melodie. Krásná, uklidňující melodie. Už jen nástroje, jimiž hrála, tóny, které využívala, celá tato kombinace vytvářela obraz čisté radosti. Výrazně znějící rolničky odmítaly jakoukoliv přestávku, housle si s pianem daly závod. Neexistoval člověk, který se při jejím poslechu nedokázal neusmát.

Do ní brzo začalo zpívat několik hlasů. Nejprve jeden, s velice zajímavou barvou. Vysoce postavený, jasný, svěží – jak cumlání citronového bonbonu v parném létě. Brzo nato se přidal druhý, naprostý opak. Jeho hloubka a rezonance zavedla posluchače do hluboké ledové jeskyně. Naprosto kontrastoval s tím prvním. A po něm další, tichý a jemný, jako přejíždění rukou po sametu. Následně se skrze vše probil výrazný, nazální hlas, jehož se okamžitě pokusil zkrotit další něžný, jako člen andělského sboru znějící hlásek.

A nakonec, všechen tento divoký výčet se ztlumil, když poslední osoba otevřela ústa a spustilo se vibrato, které upoutalo všechny zpívající, i jen přihlížející, a mohli jen tiše sledovat, poslouchat a ponořit se do nostalgie, kterou tento hlas vyvolal.

Jakmile píseň skončila, video námahou zaskuhralo a bylo puštěno opět ze začátku.

Mladík, který držel v rukou ovladač a video pouštěl stále dokola, byl výjimkou. Neusmíval se, ba po radosti nebyly ani stopy. Jeho výraz byl mrtvolný, přestože barva jeho obličeje se udržovala stálá. Širokýma očima hleděl na plátno, ani nemrkl, ani necukl koutky úst.

Vánoční koleda o rolničkách hrála již po padesáté v kuse.

E-Tion se už nemohl na to dále dívat. Ignoroval jeho zasněnost dostatečně dlouho, ale ten idiot stále vysedával v křesle a upínal zrak na promítačku, a jeho to už začínalo štvát.

Vtrhl do pokoje, který na první pohled působil chladně – se všemi těmi kovovými zdmi – přesto tu byla teplota násobně vyšší než na zbytku lodě.

„Ještě ti to neleze na nervy?" zeptal se J-USe, sedícího mlčky v křesle. Ani nevzhlédl od plátna.

„Víš, co je zítra za den?"

„Jak to mám vědět, tady nerozeznáš ani den od noci."

„Vánoce," opravil E-Tiona J-US významně. „A také tvé narozeniny."

„A co s nimi? Už je nemá smysl slavit," povzdychl si a očkem mrkl na záběr, v němž se zrovna červenovlasý mladík, s nevinným obličejem připomínající srnečka, přidal k ostatním. Jako slunce, rozzářil místnost a strhl veškerou pozornost na sebe.

„Víš, že to jinak nešlo," zamumlal tiše. Chápal, kam utíkají J-USovy myšlenky.

„Hyojin..." načal J-US, ale nenacházel slova. Stejně jako obecenstvo na kameře, i on byl uchvácen jeho zpěvem. Byly časy, kdy ho poslouchal každý den. Kdy zpívali spolu. Navzájem se doplňovali, opravovali své chyby...

„Jsme vděční, že se ti vůbec podařilo nás zachránit. Nebýt tvé rady poslat na tu misi proti Opozici naše robotické kopie místo nás samotných, válejí se kusy našich těl ve vesmíru," vloupal se do pokoje vzrostlý mladík, charakteristický svým vysokým hlasem a ďolíčky ve tvářích, a přimlouval se k E-Tionovi. „Já vím, že jsi to především byl ty z budoucna, kdo nám poslal tu nahrávku, ale byls to pořád ty. Hyojin... Ať děláme, co děláme, Pandořina skříňka je stále kompromitovaná. A s ní i Hyojin. Úplně ho přeprogramovali. Tady není cesty, J-USi."

„Ale možná to přeci nebyl on, možná to byl nakonec jiný Hyojin! Minkyune, ty ale umíš programovat, kdybych ho našel, zajal, přece by..." J-US vzhlédl s nadějnýma očima, jiskřily se jak celé galaxie, ale Minkyun jen tiše kroutil hlavou. Nevěřil si. Vždy, když si myslel, že se jim podařilo režim zvrátit, ovládnout Pandořinu skříňku a vrátit časovou linku na správnou osu, něco se zhroutilo. Vždy něco. Buď to znamenalo jejich zajetí, smrt, rozvrácení jejich osob. Už zažili nespočet variancí, závislých na jejich zásahu do časové osy. Ale nikdy to nebylo dostačující.

Kolikrát museli čelit lidem, nebo sobě samým? Kolikrát J-US bojoval, aby udržel skupinu pohromadě, kolikrát již musel stát proti Hyojinovi, dokonce... Dokonce ho i zabít.

Vždy to padlo na něj. Vždy to byl on, kdo musel konat tyto osudové rozhodnutí. Pro lidstvo, pro ně, pro Hyojina. A jak to dopadlo? Čas si s ním pohrával neskutečně.

Chtěli objevit nový svět, ráj. Jak naivní.

Mír je jen krátká iluze, ve skutečnosti nic takového neexistuje.

„A Wyatt, nemohl by se svým časoprostorovým vozidlem přenést mě –"

„Ne, J-USi," hned ho uzemnil zamračený E-Tion. „Ztratili jsme už Launa, teď i Hyojina."

„Yuto má spoustu známostí, napříč prostorem i časem. Díky němu bychom ho dokázali lokalizovat a –"

„J-USi! Je konec! Pochop to! Nemůžeme si dovolit ztratit ještě někoho dalšího!" zatřásl E-Tion s J-USovými rameny, která by měla být tvrdá, pevná, jako kus oceli. Ale míra silikonu a kvalitní syntetická kůže z jeho kovové kostry vytvářela na první pohled člověka jako každého jiného.

Mladík se však nevzdával. Obrátil se opět na Minkyuna.

„Nemáš někde uložený Hyojinův program?"

„J-USi!" zoufali oba, ale jejich společník byl neoblomný.

„Blíží se Vánoce!" zvolal naléhavě. Jeho prst ukázal na záběr, kde celá skupina plna mladých chlapců zvesela pozpěvovala, hlavy jim zdobily čelenky s parohy, hruď zas hravé svetry, drobná světýlka a křiklavé girlandy. Všichni za zahleděli na staré video, jejich umělá srdce postihl hluboký smutek.

„To už bylo dávno," promluvil jako první rozumný E-Tion. „A my už nejsme těmi, kdo je slavili."

„Chceš říct, že nejsme lidmi?" obořil se na něj J-US a prsty mu instinktivně vyskočily ke krku, kde pohladily vytetovaný čárkový kód.

„Ano," E-Tion tímto přemlouval o své pravdě i sám sebe.

„A Hyojin už v žádném případě není tvůj přítel," dodal Minkyun.

„Známe se již –"

„Od mala, ano, to vím. Vím, že jste všechno dělali spolu, spolu se rozhodli vstoupit do vesmírného programu, spolu bojovali a vedli naši skupinu. Ale nyní jsi to jen ty. A ať jsme přáteli jakýmikoliv, stále jsme také tvými podřízenými. Čekáme na tvoje povely, nemůžeš nás takto nechat ve štychu."

„Ale Hyojin..." naposledy zalkl, tolik toužil, aby si mohl ulevit, rozbrečet se jako malé dítě... Ale jeho umělé tělo žádné slzné kanálky zabudované nemělo.

Hyojin.

Jeho přítel, společník, svým způsobem spřízněná duše. Není nic, co by nedělali společně.

Kdy se to pokazilo? Když ztratili Launa? Tehdy se rozhádali, tehdy se mu dostal mimo signál? Rázem se vše rozhodilo. Hyojina nahánělo špatné svědomí – viděl to, viděl tu jeho snahu vše napravit. Celá skupina se rozvrátila a dosáhnout cíle jejich mise se pokoušel pouze každý za sebe. A to najít Pandořinu skříňku, která zmizela spolu s Launem. Pravděpodobně Launův prvotní větší zásah do času a dimenzí vyústil v tragédii, která postihla celý vesmír.

(Pandořina skříňka; ONF – Why MV, Sukhumvit swimming MV)

Pandořina skříňka. Zdroj veškerého vědění; toho, co bylo, je i bude. Také zdroj zkoncentrované energie umožňující cestování v čase, přímo z centra Ruin. Největší zbraň i spása. S jejím zmizením se vynořila skupina, která nikdy neměla existovat. Opozice. Jejich cílem bylo zkrocení času, ovládnutí prostoru. Přestože neměli přístup k časoprostorovým zbraním, které v té době ještě nebyly vynalezeny, nějakým způsobem se postupně rozlezli do všech časů i světů. A kdo jim nejvíce vadil, kdo jim kazil veškeré pokusy o obsazení vlád světů, kdo jim neustále bral Pandořinu skříňku z rukou?

Byla to skupina androidů, vzniklých v daleké budoucnosti, s původním úkolem zamezit apokalypse a střežit prapůvodní Pandořinu skříňku.

Neustálými boji napříč dimenzemi, ze světa se již dávno stalo něco úplně jiného, než mělo být.

Kdo ví, kdy se jim poprvé podařilo Hyojina získat. Možná do něj nahráli virus, možná stačil pouhý rozhovor... Po Launově zmizení to byla ta nejvhodnější chvíle. Byl nejzranitelnější. Stačilo ho nalákat na naději a on by se chytl jak ryba na udici.

A pak to šlo z kopce. Mise již nebyla pouze zastavit Opozici před ovládnutím Pandořiny skříňky, ale také najít Hyojina, dostat ho na správnou cestu.

A když dostal zprávu, že se pokouší dostat do Ruin časoprostoru a ukrást čas... Kdyby ho J-US nezabil –

Kdyby... Kdyby se pokusil ho přemluvit. Napravit... Měl jediné štěstí, že to nebyl jejich Hyojin. Že se jednalo o nějakou variantu, kdo ví odkud. Varianta, která naprosto zanevřela na jejich ONF tým.

S jeho zabitím se zdálo, že se jejich svět nějak stabilizoval. Tým se dal do kupy, spolu s Hyojinem. Dostalo se Opozici do rukou zařízení na ovládání času? Někdo je zradil? Jak to, že Opozice přesně znala jejich plán a že se Hyojin objevil v troskách, nezraněn? Protože je podvedl, nastražil na ně past a vyslal na ně rakety?

(pachatel Hyojin na scéně; ONF – Popping MV)

To J-US nemohl pochopit. Ale přesně to viděl na záběrech, které mu zaslal budoucí J-US. Jediný android, který tento útok přežil. Osamocen, sám, na planetě plné ledu, bez života. Použil veškerou svoji energii, aby navázal spojení svého komunikátora se skříňkou a zaslal nahrávku svému minulému já. Aby si dalo pozor.

Hyojine...

Bylo jasné, že Opozice se o nich nějak dozvěděla. J-US nechtěl nic riskovat a na poslední chvíli, těsně před zahájením mise na odpálení jejich základen, prohodil skutečné androidy za jejich kopie, na které byla nachystaná bouda. Sledování vybuchujících lodí mu připomnělo pozemský ohňostroj, na který se kdysi s Hyojinem pravidelně díval. Na který se těšili každý rok. Ale teď... už jej nikdy společně neuvidí.

Měli se sejít. Zatímco ostatní hoši se bezpečně přepravili na souřadnice, kde se nacházela jejich loď, Hyojinovy souřadnice byly jiné. J-US nechtěl nic riskovat. Nic, kromě svého vlastního, umělého života. Všechno zařizoval s každým individuálně, pro každého to bylo tajemství. V případě, že by nějakým způsobem informace unikaly ven. Chtěl si s Hyojinem promluvit, konfrontovat ho – teď, když měl důkazy. Ale on se nedostavil.

Snad... Snad se nemýlil? Snad nevybuchl v té lodi?

Ale pak ty záběry... Co znamenaly?

Vypnul video s koledami na popud jeho společníků, kteří se opravdu zdáli momentálně vyrovnanější než on. Jaká ostuda. Je to zatracený android. Ale to neznamená, že zapomněl, jaké to je být člověkem. Stále se tak cítí, stále pociťuje emoce. Cožpak ostatní ne? Cožpak Wyatt občas nesleduje jejich zápasy na hřišti, cožpak si Yuto nepopěvuje japonské písně při vaření?

Přestože to jídlo pak letí do vesmíru...

Každý se snaží zachovat si ztracenou lidskost, jakýmkoliv způsobem.

A pro J-USe to je stesk za jeho přítelem. Cožpak to nechápou?

J-US putoval chodbami, míjel prázdné kabiny, ignoroval blikající světla, kterým docházela šťáva. Dvojice ho jen starostlivě pozorovala, než si povzdechla a směřovala na opačnou stranu.

Pevně semkl své tenké rty, že z nich najednou vznikla téměř neviditelná přímka, a mířil na svoji finální destinaci. Nečekal však, že nebude sám.

Yuto vysedával na rampě, nehybně, jako socha, a pozoroval barvitý vesmír skrze obří okna. Nejbližší planeta byla od nich vzdálená několik set miliónů kilometrů, přesto se nacházeli poměrně blízko Země. Schováni za Jupiterem, který měli přesně pod sebou, chráněni radiačním pásem – Opozice, ani s pomocí Pandořiny skříňky, je nemá šanci nalézt.

„Proč je tu tak ticho?" promluvil, ani nevzhlédl na příchozího. Viděl jeho odraz ve skle, jak s sebou přinesl i záblesk světla z koridoru.

J-US neodpovídal. Sedl si k němu a sdílel s ním tu scenérii.

„Mělo by tu něco hrát, zítra jsou Vánoce," poznamenal Yuto po chvíli naprostého ticha. Ani ventilační systém již nefungoval a tedy nevyplňoval tyto okamžiky svým hučením.

„Pouštěl jsem koledy. Měl jsi přijít."

„Pouštěl jsi jen tu jednu. Nemáš jich více?" Mají disky napěchované databázemi, přístupem k síti hned několika dimenzí. Nemuselo by být tak těžké prostě vylovit na historické platformě Youtube nějakou skladbu.

„Nemám je s Hyojinem."

„Aha," hlesl Yuto, který, možná tím že byl nejmladší, nejvíce chápal emoce svých společníků. Emoce... jestli vůbec použít to slovo, nebo ho nahradit slovem program.

„Mohli bychom toho využít, třeba jen na jeden den. Přenést se do minulosti, prožít je opět spolu," vyhrnul si rukáv, jelikož chtěl ukázat své podivné hodinky umístěné na zápěstí. Ne, nebyly to hodinky.

(komunikátor; ONF – Beautiful beautiful MV)

Byl to komunikátor využívající energii Pandořiny skříňky, který obdrželi pro případ, aby se mohli dostat do minulosti, zabránit těm strašlivým meteoritům v zničení Země a udržovat kontakt se svými vysílateli. Kontakt, který byl již dávno ztracen.

Chtěl to navrhnout, jen tak, aby J-Use upokojil, přestože to bylo plné rizik. Opozice s Pandořinou skříňkou nyní snímá veškeré časoprostorové pohyby spojené s využíváním její energie, ihned by je našla. Vždyť jak se museli krýt před zahájením té operace!

J-US jen s odfrknutím přehodil ruku přes jeho rameno.

„Díky, Yuto. Ale co by to bylo? Narušit našim dřívějším já legraci? Hyojin tam někde je, náš Hyojin. A já musím zjistit, co se s ním stalo, že nás podvedl."

„Možná nás nepodvedl."

„Víš, když jsem – Když jsem ho střelil, v Ruinách, tak... Věděl jsem, že to není on. Že ten náš je stále někde jinde, bloudí, snaží se vše napravit, ačkoliv špatným způsobem... Prostě jsem to poznal. A i tak bylo těžké... Těžké to provést. Tím chci ale říci, že bych ho poznal. Znám ho celý život, věděl bych, kdyby to nebyl on. Ale na té nahrávce..."

„Je to záběr z budoucnosti. Není náš čas něčím jiný?"

„Je jiný. Použili jsme kopie. Ale Hyojin stejně... Nedostavil se," J-US hleděl na podlahu o patro níže, kde sídlilo pár osobních tryskáčů. „Chtěl bych si s ním promluvit. Naše mise... Je to bordel, Yuto. Stal se z toho strašný bordel, od momentu, co se Laun rozhodl žít mezi lidmi a Pandořina skříňka se ho rozhodla následovat. Neměl školení na tyto věci, i tak mačkal na všechna možná tlačítka, aby odblokoval omezení a jak to dopadlo. Kdybych byl Hyojinovi více na blízku, ulevil mu, aby si to nedával za chybu; myslíš, že by to něco změnilo?"

„Každý nese zodpovědnost vlastním způsobem. Ty i Hyojin jste jiní. Právě proto jste tak skvělý vůdci. Doplňujete se."

„Proto ho potřebuji tady, Yuto! Jak mám být vůdce sám, bez něj?"

„Neřekl jsem ale, že samostatně jste příšerní," dodal hoch s úšklebkem v očích.

„Chtěl bych zahájit misi. Jenže Minkyun a E-Tion jsou proti tomu. Je to riskantní, toho jsem si vědom. Chci – To je jedno," nakonec hlesl, více nepodporoval své nadšení, své vzrušení při myšlence, že by se opravdu nakopl tento krok provést.

„Chceš přenechat velení Wyattovi, opustit na tryskáči naši loď, dostat se k Marsu, kde spustíš své časoprostorové zařízení a připoutáš na sebe pozornost, a následně počkáš na Hyojina? Tohle je tvá představa společných Vánoc?" přejel ho soudivým pohledem Yuto. J-US se jen zazubil.

„Stále lepší, než na nás koukat přes zamrzlé okno, jak si užíváme ty dekády dříve."

„Pořád nevíš jistě, jestli je s Opozicí," namítl Yuto a začal vykopávat svýma umělýma nohama jak malý kluk.

„Na našem místě –"

„Se neobjevil. Ano. Neměl bys začít tam?"

„Nechceš převzít velení ty, Yuto?" nadhodil J-US a jeho rty se konečně trochu usmály. Ta dosavadní mrtvolnost se náhle rozprchla, přestože jeho pokožka nadále udržovala tu stejnou, syntetickou kůží danou barvu.

„Haha, podlý nápad. Raději to břímě přenechám tobě. Já bych jej neunesl."

Ano. Je jednoduché předat zodpovědnost někomu jinému. Nemít ten pocit viny, když se něco zesere. A Hyojin si bral ten pocit až příliš k sobě.

Proč jsi nic neřekl?

„Každopádně, se mnou můžeš počítat."

J-US nadějně vzhlédl na mladého chlapce, který místo typického rozpustilého kluka zastával spíše roli jejich otce.

„Šance, že získáme zpět Pandořinu skříňku, je malá. Mizivá. Ale možná by stálo za to se trochu provětrat. Možná se příliš držíme bezpečí."

„Kdybychom se ho nedrželi, tak by do nás nenarážely satelity, ale naše končetiny," připomněl mu J-US. „Ale máš pravdu. Možná pro androidy není na světě místo."

„Jaká ironie," odfrkl si, ale více to nerozváděl. Ne. Oba totiž věděli, že to není místo pro androidy, které nelze najít. Je to místo pro svobodnou vůli. Pro lidstvo samotné. A těch pár pozůstatků z dob, kdy lidstvo nebylo zkažené vidinou kontroly času, je dávno ztracených, zasypaných časovými linkami.

„Oh, co tu děláte?" ozval se za jejich zády hluboký hlas, patřící Wyattovi. Nakráčel si to do hangáru v koženém kompletu s odhalenými pažemi; styl, kterého se ne a ne odnaučit. Lidská záležitost, řekl by. Vlasy mu shrabovaly dozadu mohutné brýle, které zabrání jakékoliv mušce, aby ho při jízdě na motorce netrefila do oka.

„Plánujeme, co zítra na Vánoce," odvětil J-US odhodlaně.

„Zítra jsou Vánoce?" podivil se, pravděpodobně také zanevřel nad kontrolou datumu a času na svém přístroji na zápěstí. „Já měl za to, že je stále léto," zamračil se, když pohlédl na svůj lehký oděv.

„Jsou tu dva stupně celsia, Wyatte, i kdyby bylo léto..." zasekl se J-US, asi nějaký zkrat na jeho hlasivkových drátech.

„A co tedy plánujete?" přisedl si k nim, čímž učinil jejich sub-tým, OFF tým, kompletní.

„Yuto si vezme na paškál krocana."

„U nás se dělal takový jeden dort. Mohl bych ho upéct."

„To by bylo báječné, Yuto," zakoukl na chlapce Wyatt, jeho hlas připomínal medvědí bručení, přesto to člověka nutilo toho medvěda obejmout, než od něj utíkat a zachránit si krk. „Pokusím se prohledat naše věci. Možná najdu nějaké žárovečky, káble, trochu to tu vyzdobit."

J-US se jen nuceně pousmál.

„To je skvělé. Spoléhám se tedy na tebe, Wyatte," poplácal ho po rameni, jeho nálada hned lepší.

„Ale co –" chtěl namítnout něco Yuto, ale J-US ho bezohledně přerušil.

„Řekněte E-Tionovi, ať zařídí outfity. Jako pravý král módy nesmí selhat. A Minkyun ať přichystá playlist. Uděláme si Vánoce takové, jak mají být."

Yuto si podezíravě přeměřoval J-USe, ale již nehodlal nic namítnout.

A tak to bylo. Během několika minut již celou lodí vyzváněli historické koledy, samé Jingle bells; Silent night, holly night; Holly Jolly Christmas; Santa baby; občas se do toho vměstnala nějaká reklama, ale jinak Minkyun úspěšně úkol splnil.

Celý zbytek dne tedy androidi měli plné ruce práce. Někdo věsil světýlka, Wyatt se svářečkou v ruce dával dohromady šrot v nějakou prapodivnou rádoby napodobeninu stromku; E-Tion vzal do ruky jehlu, a přestože si načisto propíchal svoji syntetickou kůži na prstech, snažil se našít bambule na jejich běžný oděv. Yuto vypomáhal, kde se dalo, ale nezabránil občasnému mrknutí na J-USe, jenž se mu nezdál ve své kůži. Ačkoliv se tvářil, že je v ní více než obvykle.

I'll be home for Christmas
You can plan on me
Please have snow and mistletoe
And presents by the tree

Christmas eve will find me
Where the love light gleams
I'll be home for Christmas
If only in my dreams

J-US zavřel oči, naslouchal této uklidňující písni, která mu byla tak povědomá, schovaná v mlhavých vzpomínkách na jeho smrtelný život. Měl pocit, měl... Nebylo to nahrané na kazetě. Ale proč si rázem vybavuje místnost, zahalenou do tmy noci, přesto plnou tisíce mlhotavých plamínků svíček, které vesele mihotaly sem a tam?

Místo řídícího křesla tryskáče vysedával na hrubou látkou potažené sedačce, místo řídící páky držel oběma rukama kelímek s horkou tekutinou, jejíž vůně byla jaksi charakteristická, jen si J-US už nevybavoval, co přesně to bylo. Kromě svíček se najednou jedním bliknutím rozzářil stromek, schovaný v koutu místnosti, a miliony světýlek mířilo do jeho očí, kde se odrážely ve formě galaxií... A on věděl, že si vybral dobře. Že vesmírný program je to, co chce.

Náhle se od dveří rozezněl hlas. Utlumený, hřejivý, jeho vibrato rozechvívalo lidská srdce a vytahovala z nich nejskrytější emoce. A J-US nebyl výjimkou. Usmíval se, ačkoliv mu slzely oči, když na něj padla veškerá vánoční atmosféra. Neváhal a ihned se k hlasu přidal. Vzniklý dvojhlas byl přímo očarující. Hyojin ve dveřích se pousmál; navlečen v červeném sobím svetru a s bambulou upevněnou na nose připomínal sobíka sám. Jeho vlasy nesly rudý odstín, podobně jako svařené víno v J-USových rukou.

Usedl vedle svého přítele, zatímco vyzpěvoval poslední verš.

„Šťastné a veselé," usmál se podstrčil J-USovi středně velkou krabičku, ledabyle zabalenou.

„Vidíš," vyskočil J-US a hnal se ke stromku, odkud vylovil také krabičku a přes celý pokoj ji hodil Hyojinovi do rukou. Ten ji tak tak chytil.

„Co to je?" zvedl Hyojin dárek a několikrát s ním ve vzduchu zaštěrchal. Aby toho nebylo málo, ještě ho třikrát vyhodil do vzduchu, než usoudil, že si s ním vyhrál dostatečně a pustil se do rozbalování.

Papír trhal až dravě, ale jediné, co na něj koukalo, byla další zabalená krabice.

„Děláš si srandu?"

„Šup, rozbal to," natěšeně poskakoval na gauči J-US, plně nachystán pozorovat jeho reakci. Hyojin se jen ušklíbl a pustil se do druhé etapy. Když konečně karton odhalil obsah, rozesmál se na celý pokoj.

„J-USi, ty si opravdu děláš srandu," zvedl do rukou malou umělou raketu, připomínající hračku z Kinder vajíčka, a několikrát s ní zakroužil ve vzduchu. Jsou Vánoce a on dostane... hračku. J-US nezklamal. Šťouchl ho do paže a pokynul bradou k němu. „Teď ty."

„Hej, to není všechno!" přerušil ho a očima mrkal po plastové raketce v jeho rukou.

Hyojin nechápavě cukl obočím. Důkladněji se podíval na raketku, ale na nic nepřicházel. Jediné, co ho napadlo, bylo, že jako každá hračička, i to se dá rozložit. Jedním šlup ji rozdělil vejpůl a teprve teď se mu zatajil dech překvapením a hravý klukovský úsměv z jeho tváře postupně opadl.

Opatrně vybral náušnici, na první pohled nezajímavou. Půl centimetru dlouhá kovová trubka, nejspíše z chirurgické ocele. Nebyla nějak speciální, neměla na sobě žádné rytiny. Přesto nebyla úplně obyčejná. Uprostřed té trubky se nacházel průhledný kámen, půlil ji, odděloval jeden konec od druhého. Takto náušnice připomínala pojistku, která momentálně odrážela všechna světýlka v pokoji a zářila jako světluška v temné noci.

„Díky..." vydechl, stále si prohlížeje dárek, než se okamžitě rozhodl si ho připevnit na ucho.

„Příští rok už takto slavit nebudeme. Upsal jsem se do programu, i kdybych tam měl dělat jen technika, chci jít do vesmíru. Tak jsem si říkal, že musím nechat na Zemi nějaké memorandum, kdyby se mi tam něco stalo," zvesela na Hyojina mrkl, ale ten ho jen opět šťouchl do paže.

„Blbečku. A teď ty, rozbaluj!"

J-US se usmíval jako sluníčko, a plně ponořen v jakési dětské radosti, i on se probourával do hlubin dárku.

Jeho reakce byla však... Poněkud... Rozpačitá.

„Špunty... Do uší?" vytáhl z krabice balíček, barevný jak duha, jak obsahoval špunty všemožných barev a odstínů. Mrkl na nápis. Sto kusů? Počkat, a to není všechno! Další balíček? A další? Kolik jich dohromady je? Začal v duchu počítat, trochu zaražen, že poslední balík se mu nezdál úplně celý.

„Je jich tři sta šedesát pět," ušetřil ho té námahy Hyojin a vesele se zubil.

„...Myslíš, že na té vesmírné lodi bude takový hluk?" nechápal J-US a pokládal špunty zpět do krabice.

„Když tam budu já, tak ano," usmíval se a sledoval, jak J-USův obličej se postupně probouzel ze zmatení.

„Budeš tam koncertovat, nebo co?"

Probouzel se, ale mířil špatným směrem. Hyojin si povzdechl.

„Ne! Jdu tam taky! Mě se jen tak nezbavíš," mrkl na něj.

„Cože?!"

„Jo. Taky jsem aplikoval. A jsem tam! Takže... Takže tak."

„Budeme tam spolu?" začínal zářit J-US, kterého najednou zaplavila nevýslovná radost. Vždyť... Odloučení od Hyojina, s nímž byl prakticky bratr, víc jak bratr, nikdy se od sebe nehnuli ani na krok, a on mu řekne... Že tam jde s ním... Že...

Okamžitě ho pevně objal. Ale dlouho takto nevydržel. Vrátil se zpět ke špuntům a zamával s nimi před Hyojinovýma očima.

„Tak já ti dám náušnici a ty co, obyčejnou pěnu? Co to je? Nemáš v rukávu nějaký opravdový dárek? Hej, Hyojine, kam jdeš! Neutíkej!" zvedl se z gauče a hnal se za ním.

Vzpomínka se náhle rozplynula, jak skladba vyhrávaná v reproduktoru skončila.

Hyojine...

J-US nastartoval tryskáč, a než si členové týmu stačili uvědomit, že jim signalizace na přístrojovém pultu hlásá otevření brány v hangáru, již zmizel s kouřem pryč.

Jeho cílová destinace byla Mars. Přesně odtamtud bylo zaznamenáno odeslání té předzvěstné nahrávky, přesně tam také nařídil J-US sraz týmu po spuštění mise. S tím rozdílem, že zatímco Hyojin byl naveden přímo na povrch této planetky, kluci se měli dostavit na jeho měsíc, Phobos, a sledovat tak situaci dole, kdyby něco. Ale právě, že nebylo nic. Ticho.

J-US vysedával dlouhé hodiny, ale v jeho sluchátku nezazněl žádný report naznačující, že by se Hyojin blížil, nebo pouze dával vědět o svém stavu. Neslyšel zvuky motoru, nespatřil žádný přibližující se útvar. Opravdové ticho. Téměř strašidelné. Každou minutou se dráty v jeho těle napínaly, jak se navíjely na cívku, dokud se nezasekla a nedržela je ve stavu téměř přetrhnutí.

Musel třikrát bouchnout do své hrudi, aby uvolnil cokoliv, co se tam zaseklo, přestože ho ten podivný pocit nepřešel.

Po celém dni čekání ztratil Minkyun trpělivost a naléhal, že když nepřivolá loď teď, tak mu signál zastíní samotný Jupiter, a to pak budou muset v tomto mrazu trávit dlouhé dny, než se stín planety odkloní.

A J-US musel jen rezignovaně potvrdit odlet.

Přestože se jejich loď vzdalovala, on z Marsu nespustil zrak, dokud se neztratil v temnotě vesmíru.

Ale nyní to bylo naopak. On se Marsu blížil a kamenný povrch se zdál zřetelnější a detailnější. Snadno přistál, měl to tak zažité, že by dokázal loď položit i na hladinu vlny tsunami se zavřenýma očima a loď by zůstala suchá.

Nejprve vystoupil, aby obhlédnul terén. Jestli na dané lokalitě náhodou nepřibily stopy, otisky zanořené v písku, které tu předtím nebyly. Porovnával aktuální obraz se záznamy své paměti pár dní zpátky. Senzory mu oznamovaly, že teplota povrchu se rovná mínus devadesáti stupňům celsia. To bylo skoro jak hodnota naměřená na stanici Vostok v roce 1983. Jen sníh tu chybí. Sníh a stromy, které by ho nesly na svých ramenech, a pár světýlek, které by tomu vše vnesly život.

Sken byl dokončen, přesto žádné změny nebyly zaznamenány.

J-US si jen tiše vzdychl.

Poslal svůj tryskáč daleko, hezky na Phobos, kde ho nechal odpočívat a možná... Kdo ví.

Přerušil veškeré spojení s kluky, ačkoliv jedno nechal otevřené. To s Hyojinem. Naposledy se pokusil obnovit kanál, oslovit ho, zavolat ho... Tak jak se to kolikrát pokoušel... Ale nic.

Dobrá. Nezbývá než vsadit na poslední možnost.

Odhalil přístroj na svém zápěstí, komunikátor, jehož komplexní motor fungoval jako anténa zachytávající signály z Pandořiny skříňky.

Nechtěl se přemístit, nechtěl ani nikam cestovat. Něco malého nakliknul, chtěl skříňku pouze nabudit, polechtat. Nenápadně zavolat – Hele, tady J-US, a mám s vámi nevyřízené účty!

Poté, co to provedl, jen nadále vyčkával.

To ticho bylo nesnesitelné. Připadalo mu, jako kdyby mu nefungoval přijímač zvuku, jak utlumené vše bylo. Nakonec to nevydržel a čekání si zpříjemnil puštěním písně. Přesněji, koledy. Pomalé tóny mu zaplavily mysl a uklidnily jeho robotické srdce. Drnkoty kytary přesně věděly, jaké obvody aktivovat, aby mu navodily co nejvíce příjemné pocity. A hlas zpěváka také nebyl špatný. Dovolil si zavřít oči, lehce se pokyvovat ze strany na stranu, jako kdyby stál ve větru. Dokonce si začal popěvovat. Obzvlášť ty dva verše. O Vánocích budu doma, i kdyby jen ve svých snech.

„J-USi..."

Jeho komunikační zařízení v mozku zachytilo signál. Zachytilo... Hyojinův hlas.

Okamžitě rozevřel oči, píseň vyzněla do ztracena. Nastalo opět ticho, ticho naplněné očekáváním, nedočkavostí... Pohlédl svýma širokýma očima na nebe, tenké rty semkl, že se v jeho obličeji ztratily.

(osobní tryskáč; ONF – Beautiful beautiful MV)

K povrchu Marsu se snášel osobní tryskáč. Přesně model, který je obsazen na jejich mateřské lodi. Vzdušné proudy občas zablikly modrým plamenem, jak se snažila osoba v tryskáči opatrně usadil na planetu. Několik laserových paprsků skenovalo zemi, aby vyhodnotilo nejpříhodnější terén pro položení tohoto létajícího vozidla. Celý manévr probíhal pomalu, ne tak jistě a odměřeně, jako v J-USových rukou.

Hyojin nikdy nevynikal v čemkoliv – obzvlášť ne v řízení tryskáče. Měl pevnou lídrovskou ruku, jeho hlas byl božský; hlasem však nedonutíš Opozici svěsit zbraně, ani jím nenavedeš loď do hangáru. Jeho fyzička byla vždy podprůměrná, nikdy plně nezvládl rozštěp, a kdyby měl J-US začít mluvit o jeho schopnostech zatančit v klubu, vždy připomínal spíš důchodce na výletě než mladíka ve svých dvaceti.

Ale to bylo kdysi. Když byli lidé.

Přesto se některé znaky zachovaly. A zdá se, že řízení, i se všemi vymakanými robotickými senzory, pro něj bylo nadále čiré zoufalství.

Nakonec se zadařilo. Nemělo by to být komplikované, zde byl povrch vskutku rovný, ani kráter!

Dveře se otevřely a spolu s nimi se ven dostala neznámá atmosféra – možná byl jen vzduch uvnitř příliš nasycený vodní parou, která v okamžiku zamrzla v nepropustnou mlhu.

A z té mlhy se ven dostala osoba, silueta, kterou moc dobře znal. Nižší mladík s obličejem malým jako pěst, s dvojicí zářivých oček, tvarem přesně kopírující dvě mandličky, možná více její samotné listy, protáhlé a zúžené. Jestli J-USovy oči byly široké a velké, Hyojinovy byly pravým opakem. Výrazný epikantus na ně vrhal stín, a tak, když nebyl v okruhu dostatečně silný zdroj světla, působily velice tajemně a nepropustně. Jeho obočí svíralo menší úhel, což mohlo působit poněkud agresivně, ale většinou celé čelo skrývala Hyojinova ofina. Nyní však měl vlasy vynesené nahoru a čelo naprosto odkryté. Stále si nezměnil barvu na jeho oblíbenou červenou, ale udržoval je blond.

Na jeho uchu na okamžik odrazila vzdálené, chladné paprsky slunce malá náušnice s kamínkem.

„Hyojine," promluvil, nebyl to pozdrav, nebylo to nenávistné zvolání, a mnozí by pochybovali, jestli to vůbec bylo oslovení a ne pouze bolestný vzdech.

„Zdar! Copak se děje?"

„Co – Copak se děje?" opakoval po něm J-US nevěřícně.

„Volal jsi mě sem. Tak jsem přišel. Celkem daleko," přikročil k němu na blízkou vzdálenost, jeho výraz dosti zmatený. Podobně jako J-USův.

Odpověděla na mé volání Hyojinova varianta z jiné dimenze?

Ta, která za nic nemohla?

J-US si povzdechl.

„Můžu vidět, odkud jsi přišel?"

„Přece odtamtud, jak ty," nechápal Hyojin otázku.

„Víš, jak to myslím. Copak... Copak nečelíme chaosu času?" pokoušel se nějak vydolovat informace.

„Ach ták. Tady," vytasil svoje zápěstí s komunikátorem, ukazujícím přesné souřadnice – i časově a dimenzální.

Byly totožné s J-USovými.

Je to Hyojin. Ale... proč si teda nic nepamatuje? Nebo to jen dělá?

„Víš, jak před pár dny byla ta mise... Proč jsi se nedostavil? A co se stalo s tvojí kopií?"

„Měl jsem zpoždění. Dostala se mi za zadek jedna loď, než abych nás prozradil, musel jsem ji setřást. Jak jsem sem přišel, vy jste už byli pryč."

„Lžeš," odsekl J-US a ukročil opatrně zpátky. Hyojin se ušklíbl.

„Nelžu. Opravdu jste tu nebyli! A souřadnice mateřské lodi byly staré, Minkyun ji musel přemístit, abychom ji nemohli zpětně najít."

„Tak to bylo, ano. Ale ty jsi se sem nedostavil," stál si za svým J-US. Právě přeci provedl sken planety. Poznal by, kdyby se na ní našly nějaké stopy. „Měl jsi čekat. Kontaktovat nás, my bychom se vrátili. Ale nic z toho. Proč, Hyojine? Proč –" Proč jsi se dal dohromady s Opozicí? Proč jsi nás zradil?

„Proč? Ách, vždyť odpověď je snadná. Věřil bys mi, po tom všem? Proč jsi nás nahradil kopiemi? A myslíš, že nevím, že souřadnice kluků se lišily od těch mých?"

J-US stál a nedokázal zabránit pootevřeným ústům. On to všechno věděl? Proč nic neřekl?

„Podezíral jsi mě. Asi si věděl, že se na vás chystá bouda. Tak jak jsem se ti měl ozvat, ha?"

Pravda... Vrátil by se, aniž by nemířil na Hyojina zbraní? Aniž by ho nestrčil do vězení, nenastavil jeho program do režimu spánku?

Přesto... Něco, něco nebylo správné. Proč mu přišlo, že občas Hyojinova gestikulace, že jeho intonace, a vůbec... Vás?

„Kdo jsi?"

„Copak mě nepoznáváš?" zasmál se Hyojin tím cinkavým smíchem.

„Myslel jsem, že jsi Hyojin, ale... Mýlil jsem se."

Hyojin poslouchal J-Use a začal pokyvovat hlavou. Veškeré obavy v J-USovi náhle vzrostly a to, co byl pouze nepříjemný pocit, pouze o trochu hlasitější vibrace jeho vnitřního počítače, nyní otřásalo jeho bytím.

„No, něco na tom bude," smutně mu sdělil a ten předstíraný smutek ještě podpořil povzdechem.

„Jak –"

„Když ten Hyojin, kterého jsem poslal do Ruin, byl tak snadno tebou zastřelen, dlouho jsem přemýšlel, čím to bylo... Proč jsi s ním neměl takové slitování, jaké bych očekával. Není přece tvůj přítel? Nakonec mi to dlouho netrvalo. Porovnával jsem nějaké záznamy z databáze a hele," cinknul do své náušnice, připomínající miniaturní pojistku. „Nebylo to tak těžké!"

„Proč... Jak... Jak jsi zjistil náš plán?"

„S Hyojinem sdílíme stejné nastavení programu. Máme stejné funkce, využíváme stejné frekvence, bezpečnostní bariéry překonáváme stejnými způsoby. S Pandořinou skříňkou nebylo těžké se mu dostat do hlavy, vykopírovat ten plán, aniž by o tom věděl. Nepocítil by žádného narušitele. Protože narušitel je on sám."

„Cos mu udělal?! KDE JE?!"

„Ále, klid! Copak nevidíš, že stojí zde, přímo před tebou?"

„Ty nejsi Hyojin!"

„Ale jsem," mrkl.

„Ne. Hyojin by nikdy –"

„Jsi si jistý? Opravdu? Vidíš mu do myšlenek, do jeho nejtemnějších přání? Je stejný jako jsem byl já. Zklamaný, bez naděje, plný lítosti. Brzy zjistí, že jediná cesta, jak se těch pocitů zbavit, je mě následovat. A když ne... Znám jeho program jako svůj vlastní. Nebude vadit mu v něm trochu pohrabat."

„Hyojin není ty!"

„Je já, jsme úplně stejní."

„Nejste!" křičel zoufale J-US. Možná mají stejné tělo, stejně propojené obvody a sdílí velkou většinu vzpomínek, rozhodně ale nejsou jedna tatáž osoba!

„Ach, J-USi... Jsi nesmírně otravný. Příšerně upovídaný, a nedáš pokoj. Neustále mi ty a tvé varianty kazí plány, varují své další verze! Jen aby zachránili budoucnost, neustálými oběťmi předávají žezlo tomu dalšímu, a jejich mechanická srdce ztratí energii. Je to opravdu nutné? Kolik J-Usů už mohlo být na naší straně, ale vy... Vy vždycky se raději zabijete, než abyste se rozhlédli, otevřeli oči, spatřili tu krásnou budoucnost!" Hyojinovi až nebezpečně žhnuly oči. Jejich žár pálil J-Use, a co teprve slova, která následovala?

„Víš, co jsi udělal, J-USi? Víš, co jsi udělal v mém světě? Obvinil jsi mě, že to je má vina. Že to kvůli mně Laun zmizel. Že jsem ho svým velitelským chováním vyhnal. Víš, jak jsem se cítil? Jak, ať jsem se snažil jakkoli, nedokázal jsem ho přivést zpět? Jak jsem nedokázal najít ani jedinou zmínku o tom, kde by se mohl nacházet?

Ukradl jsem Pandořinu skříňku. Pandořina skříňka obsahuje energii časoprostoru ze samotných Ruin a je provázána všemi dimenzemi. Takže proto zmizela i vám. Nejen vám. Založil jsem také organizaci. Myslel jsem si, že více lidí mi s hledáním pomůže. Ale čím více jsme se v tom máčeli, čím více lidí do toho bylo zapleteno... Akorát jsem zjistil jediné. Lidstvo nemá budoucnost. Apokalypsa je nevyhnutelná, nelze ji zabránit. Místo hledání způsobu záchrany, není lepší se podívat na alternativy? Obsadit dimenze a časy? Země je stejně odsouzena k záhubě.

Už si ani nepamatuji, kolikrát jsem tě i tým viděl zemřít, J-USi. Kolik časoprostoru jsme již ovládli. A pak, až nebude ani zrnko odporu... Přijdou na řadu lidé. Protože ti nám tohle udělali. Ti nás učinili roboty s jediným úkolem, ale nedotáhli to do konce. Nechali nám naši největší slabost. Lidskou touhu. A byla to lidská touha, která zlákala Launa na Zem do světa živých. Lidé si nezasluhuji žít.

Takže, J-USi, myslím, že už jsi poslední. S tvými variantami jsem měl už dost problémů. Jejich varování, jejich zásahy, ach, otravné. Už jen ty a nikdo mi nebude bránit zničit tento ubohý svět. Všechny světy."

Hyojin odhalil zbraň na svém pase. Popadl kovovou tyč, velkou jako palička od nanuku, a v jeho dlaních se okamžitě zhmotnila v destruktivní sílu, připravenou vypálit.

J-US věděl, že tohle je konec.

Sám nestihne vystřelit, možná ani nechce. Přestože věděl, racionálně uvažoval, že ten muž před ním není Hyojin, kterého zná... Není to jeho chyba, že se vše takto zvrtlo? Vždyť on nese stejnou várku zodpovědnosti za Launovo zmizení. Proč jen... Proč jen to padlo na Hyojinova bedra?

Zavřel oči. Byl připraven na svoji smrt. Vlastně to nebyla pravá smrt. Ta ho potkala již léta zpět. Nyní to je jen jeho přežitek uzavřený v umělém těle. Takže nechat tento přežitek jít, možná to je to jediné správné.

„Hej! Tady jsem!"

Náhlý křik ozývající se z výšky vytvořil moment překvapení. Hyojin pohlédl vzhůru akorát v momentu, kdy mu E-Tion svým kanonem odstřelil kovovou ruku z těla. Kusy šrotu se rozletěly do okolí, pár z nich dokonce zamířilo do vesmíru. Malá gravitační síla je nedokázala udržet na Marsu.

J-US popadl svoji zbraň a srazil Hyojina na kolena třemi rychlými výstřely na jeho končetiny.

„Ty –!" než stihl doříci nadávku, zasáhla ho ještě jedna střela, přímo pod jeho mechanické srdce.

„Kde je Hyojin! Kde!" přišlápl ho J-US k zemi. Za jeho zády dopadal zbytek posádky a s vytaženými zbraněmi, nespustili z Hyojina ani na okamžik zrak.

„Haha! Myslíte si, že tu jsem sám?"

„Rychle!" hlavní pilot Wyatt, který zůstal v tryskáči, okamžitě vyhodil ven sadu navíjejících magnetických provazů. V rámci několika sekund vyskočil celý tým na palubu, i s mechanickým trupem v J-USově náruči.

„Vy!"

„Minkyune, lze... Lze se napojit do jeho systému a vytrasovat Hyojinovu polohu?"

„Cože?" vytřeštil oči Minkyun, který si pořád myslel, že tento Hyojin je Hyojin jejich.

„Podobně, jako mi J-US posílal varování. Nabourat se na jeho vlnu –"

„Počkej. A kdo je tedy tohle? Říkal jsi, že to byl určitě Hyojin!" ukázal E-Tion na kovové torzo, stále nabitou zbraní připravenou vystřelit.

„...Není. Tahle náušnice... Je falešná," vytrhl mu ze silikonového ucha kus kovu, na němž se již teď objevovaly náznaky rzi a stříbrná barva šla lehce setřít dolů.

„Aha, to je tedy dobře!" zvolal vesele. Jeho radost neměla dlouhé trvání, jak byla setřena Wyattovým zvoláním od řídícího křesla.

„Moc ne, držte se, pokusím se je setřást!"

Množství osobních vesmírných tryskáčů v plné střelné síle je pronásledovalo jak ovád krávu. Neuplynulo ani pět minut a Wyatt již stihl vyslovit všechny možné nadávky ve všech možných jazycích hned třikrát po sobě.

Minkyun měl zatím plné ruce práce s připojováním Hyojinova mozku na svůj diagnostický systém. Neměl ani zdaleka tolik přístrojů jako na jejich domovské lodi, ale musel si vystačit s tím, co bylo dostupné. O to déle mu to však trvalo, když do toho Hyojin neustále mlel své osvícenské řeči. Nakonec musel práci přerušit, podříznout hlasivkové dráty a teprve poté pokračovat.

A k tomu mu J-US stál neustále za zády s jedinou otázkou.

„Tak co? Tak co?"

„Hele, J-USi, nech Minkyuna pracovat, jo? Pojď pomoci raději sundat ty mouchy, hm?" postrčil ho E-Tion za Yutem a Wyattem, kteří měli co dělat, aby Opozici poslali do háje.

S neustálým obhlížením se nedobrovolně připojil k OFF týmu a celí kompletní dávali nepřátelským tryskáčům co pro to. Přesto jednou za čas vždy pohlédl za svá záda. Na Hyojinovo roztrhané torzo, na soustředěného Minkyuna, na E-Tiona, který mu přitom asistoval.

Kde jsi?

„Jéééj! Mám ho! Wyatte, přeposílám souřadnice!" Minkyun zavýskl, až androidům cukly ruce a netrefili se, jak měli. Opozice si v tom momentě musela smíchem rozpárat břicha.

„Honem! Změň kurz!" nařídil J-US a hnal se zpět k největšímu hackerovi ve vesmíru, Minkyunovi.

Chladně pohlédl na Hyojina. Na jeho mrazivý výraz, který v něm vyvolával celou vlnu pochybností. Na tvář svého přítele, kterého nespravedlivě poslal na smrt.

„Co s tím?" ukázal E-Tion na tělo, ještě neschoval svoji zbraň.

J-US jakoby neslyšel otázku. Pevně zamkl své oči do těch Hyojinových, hlubokých a poutavých.

„J-USi..." šeptl Minkyun naléhavě.

Ano. Musí... Musí konat. Musí. Zase. Opět.

Semkl rty. Tenká linka na jeho tváři měla představovat hranu nože, na níž balancoval. Pozůstatek z jeho potlačených emocí. Lítost, kterou nikdy nesměl projevit.

Ani teď.

Vytáhl zbraň a než kdokoliv stačil mrknout, prostřelil mu hlavu. Z toho obličeje, který znal jako své boty, jen lítaly jiskry, jak celý jeho systém kolaboval, zkratoval. Jak motory přestaly fungovat. Jeho mechanické srdce přestalo vibrovat. Ale jeho oči nadále působily, jako kdyby překypovaly životem.

Zachovalo se v nich pohrdání, zlost, nenávist. A ta byla mířená na jedinou osobu. Na J-USe.

„Vyhoďte tělo ven."

Souřadnice získané z nyní zničeného Hyojina odkazovaly na nejvyšší věž na Zemi. Nebylo překvapením, že zrovna tam se Hyojin nacházel. Sídlo Opozice jim bylo již dobře známé, samotný J-US se již jednou dostal z jejich spárů, s pomocí celého týmu ONF. Avšak veškerá familiarita neznamenala, že akce záchrany Hyojina bude provedena levou zadní. Naopak.

Věděli, že jen proniknout dovnitř je úkol velice těžký a že každý takový pokus je pomalu stál život.

Byli zde soustředěni maskovaní muži, disponující arsenálem, který by jim mohla závidět i jakákoliv země budoucnosti.

Samozřejmě, že se sem tyto technologie také dostali odjinud – z Hyojinových pamětí, nebo z informacích uložených v Pandořině skříňce. O to nebezpečnější bylo těm lidem čelit. Obyčejná kulka nezmůže nic, ale takový elektromagnetický výboj dokáže jednou ranou vyhodit pojistky v celém městě, natož zabít jednoho androida.

Zároveň je tlačí čas. Brzy se dozví – možná už dozvěděli, že jejich vůdce skonal. Ale to neznamená, že ho nemohou nahradit. Nikdo neví, jestli někam nenahrál svůj program. V tom případě se pak nemusí snažit jejich Hyojina zavirovat, přeprogramovat. Stačilo by ho obnovit do továrního nastavení a vimplantovat do něj nastavení a paměťovou kartu ztraceného lídra.

„Budou ho držet nahoře. Tam mají vězeňskou část, a zároveň veškerou inteligenci specializující se na androidy. Tam také drželi mě. Bude obtížné se tam dostat, zespodu nebo z vrchu," přemítal J-US a vzpomínal na ten čas, kdy on sám padl do rukou Opozice, a jen týmová práce skupiny, která se konečně po rozbroji dala dohromady, vedla k jeho úspěšnému vysvobození a vzájemnému stmelení. Bylo to nejhezčí období za dlouhá léta.

(Zajatý J-US v rukách Opozice; ONF – Beautiful beautiful MV)

„Tak prostě prostřelíme stěnu, jako minule. Žádný problém," zvesela nadhodil Minkyun a vytasil své ďolíčky ve tváři.

„Jo, s tím bych souhlasil. Nebo Minkyun může vycvičit nějaké sebevražedné kočky, které bychom do vězení poslali. A to by bylo pak bum –"

„V žádném případě!" žďuchl do něj Minkyun s nemilosrdným výrazem v očích. Zdálo se, že raději by vyslal sebevražedného E-Tiona než jen chloupek nějaké kočky.

„Jen vtip, jen vtip," pokoušel se ho uklidnit poplácáním po zádech, ale moc se mu to nedařilo. Yuto se mezitím v rožku smál tomu, jak se jeho kolegové neustále hašteří.

„Hele, a co kdyby," Wyatt přebral velení a nabyt nápadem se hnal za J-Usem. Hlavou tikal neustále k ramenu, jak přemítal, jakým způsobem to poddat co nejlépe. „Měl bych tu mít motorku, vzal jsem ji pro případ, vím, že pravděpodobně mají nastavenou bariéru proti přemísťování, ale –"

„Když ji dostaneme dovnitř, vzbudí to rozruch dostatečný."

„Přesně! Takže bychom to tam mohli hezky roztancovat, VR k ní mám, budu ji ovládat jen na dálku, bezpečnost sama!" zazářil, plný natěšení, že se mu po dlouhé době poštěstí ji opět projet. Ačkoliv virtuálně.

„A pronikneme tou stejnou dírou? Bude riskantní mít jen jednu cestu ven," navázal E-Tion, který, ačkoliv se mnohdy choval jak naprostý blbeček, vždy dokázal přijít s velice důležitými poznatky.

„Pravda... A možná by to pořád chtělo více..."

„Minule jsme to vzali ve velkém, teďka to těžko překonáme," apeloval E-Tion na jejich honičky s Opozicí uličkami města, vagony metra, opuštěnými továrnami... Přestože tehdy jejich životy visely doslova na vlásku, nějak na to vzpomínal jako na ohromnou zábavu. Pamatoval si ten adrenalin – tedy, spíše zvýšené množství oleje ve spojích kloubů, jak utíkal před jejich drony, jak je vyhazoval do vzduchu bombami uvolňující přímo barvy duhy. Každopádně, jestli mají dostat Hyojina do bezpečí, nějaká motorečka nebude stačit.

„Elektrárna," nadhodil Yuto ve sledu všech nápadů, které zazněly.

„No ano!" rozevřel doširoka oči J-US a okamžitě Yuta pevně objal, vděkem za jeho geniální nápad.

„Počkat, co s elektrárnou?" Minkyun se nechytal, ale nikdo nebyl ochoten mu pomoci. Wyatt jen zavrtěl hlavou nad jeho marností a šel se nachystat. Dobře tedy...

...jine... jin... e... Hyo...

Jeho zvukové senzory byly přetíženy. Po dlouhou dobu byly vypnuté, a když se najednou zaktivovaly, zahltil je šílený hluk, přímo chaotický. Neměly tu příležitost srovnat hlasitosti zvuků, provést filtraci na základě jejich důležitosti. Vytáhnout z toho moře perlu skrytou v lastuře.

Potřeboval na to dostatek času, klid, rovnou by to vzal s rekalibrací tónů, jelikož mu poslední dobou přišlo, že jeho kolegové zpívají nějak falešně. Možná to je jen jeho přijímač, který je rozladěný. Chtěl si to nejprve ověřit, než jim začne dávat nějaké rady.

Jenže se zdá, že na nějaké hraní a ladění není čas.

Ten hluk, pokud se v něm alespoň nějak vyznal, připomínal sirénu. Hlasité houkání, přímo ohlušující, a když to říká android, tak je to pravda. Ani Minkyun nedokáže vyvolat tak šílený zvuk jako místní alarm.

Jeho obrazové senzory zaznamenaly skrze zavřená oční víčka opakované blikání červeného světla. To ho už začalo znepokojovat. Co se stalo? Co se vlastně stalo? J-US požádal, aby byl úkon proveden náhradními těly, která byla na dálku řízena přidělenými osobami. Hyojin to bral jako skvělý nápad, přesto dost narychlo provedený. Na jejich plánu odpálit základny Opozice pracovali měsíce, a nyní takto před vyražením podstrčí mechanické tělo a dělej? Nebyla to nebezpečná mise, tedy, neměla být. Přišlo mu, že mu J-US něco tajil, něco... A mohl se divit? Asi po jejich všech hádkách, ačkoliv byli již dlouho usmíření, nedokázal plně sdílet svá veškerá data.

Všichni byli nachystáni, rozprchli se po galaxii, vypadalo to slibně... Neztratil pak signál? A co hůř. Nezkolaboval jeho systém?

Nebyl si vědom jak. Absolutně. Ale rázem padl k zemi, jeho těžké tělo zadunělo, a jen vrstva silikonu nějak tlumila tento tvrdý náraz.

Očima ještě nějakou dobu sledoval vývoj na obrazovkách, alespoň kam dohlédl. Jenže základny vybuchovaly mnohem dříve, než jak si stanovili. Avšak než stačil dojít k něčemu dalšímu, už byly všechny jeho smyslové snímače nadobro vypnuty.

A pak se probudí, někde, uprostřed evakuačního plánu, a slyší své jméno jako chabou ozvěnu v tom všem, a...

„J-USi?" zamumlal, jen co spatřil nad sebou jeho ztrápený obličej.

„Hyojine," usmál se, ale jen napůl. Druhou polovinu jeho výrazu tvořilo znepokojení. Pomohl mu usadit se, poté stoupnout. Jeho obličej byl opětovně po každém červeném osvícení ponořen do tmy.

„Hyojine, teď mě poslouchej. Byl jsi zajat, momentálně tě zachraňujeme. A potřebujeme se odsud dostat honem pryč. Opravdu rychle. Nevím, jak dlouho ještě dokáže Minkyun bránit v nahození záložních generátorů; musíme využít této situace co nejvíce. Povedu tě, ty zatím proveď sken systému, hledej, co tam nepatří a tak. Proveď i antivirovou kontrolu, a buď důsledný."

Již ho podepíral, téměř nadnášel, že Hyojin opravdu nepotřeboval zbytečně zaměstnávat operační paměť obyčejnými pohyby těla a mohl se soustředit na úkol, který mu J-US zadal. Nevyptával se, nebylo třeba. Věděl, že J-US je smrtelně vážný.

Na chvíli vypnul i své senzory. Neslyšel tak, že J-US právě postřelil skupinu obrněných mužů. Že ho strhl prudce na bok a následně pevně obejmul, aby mu nevyklouzl z rukou. Aby ho chránil před případnými střelami, nebo jen před škrábanci jeho syntetické kůže. Trochu se dostal do úzkých a už vytahoval svoji bombu, ale vtom se vynořil E-Tion jako potřebná posila a začal kosit cestu vpřed.

Rozhodli se, že to risknou a prodřou se tři patra po schodech, na střechu věže. Tam by je jednoduše nabral Yuto s tryskáčem a mise by se považovala za téměř splněnou.

Ale lidí z Opozice tu bylo více, než očekávali.

„Jdi vpřed, já je tu trochu zdržím!" postrčil J-USův zadek vzhůru, zatímco zaměřoval na otravnou mouchu o poschodí níže. Tma jim nahrávala, díky svému vybavení nikdy neměli problém s nočním viděním, ale ani Opozice nebyla bezbranná. Jen fakt, že vidění androidů není založeno pouze na převádění záření do oblasti viditelného spektra, ale doplněno i o skenování okolí echolokací a laserovými zaměřovači, a taktéž snímáním infračerveného záření, díky němuž rozpoznají snadno živé bytosti od harampádí v rohu. V mysli se jim poté vytvářel reálný 3D obraz jejich prostoru, zatímco Opozice byla ráda, že našla cíl.

J-US vložil v E-Tiona celou svoji důvěru, zatímco mířil divoce vzhůru, dokud jeho nozdry nevyplnil čerstvý vzduch zvenčí.

„Jsme tu, připraveni na nalodění!"

„Už jdu za vámi!" ozval se Yuto ve sluchátku.

„Já už tam taky budu!" křičel do sluchátka E-Tion, a nelhal. Naposledy hodil na schodiště bombu a vyběhl ven za dvojicí.

„Už bylo na čase," povzdechl si Minkyun, jehož už bolely prsty – tedy, vrzaly klouby prstů nad neustálím klikáním a ťukáním. Hacking by se měl zařadit mezi olympijské disciplíny. Není o nic méně sport než šachy, a rozhodně u toho člověk vypotí více!

„J-USi, nechej mě tu," obnovil své smysly Hyojin a jeho sesunuté, bezvládné tělo nabralo síly a postavilo se zpříma, v plné síle. Jeho uši již byly nastavené na správné hodnoty, a očima viděl ostře jako orel. Občas takový restart a pročištění systému neuškodí.

„Cože?" vytřeštil oči J-US, jeho přítel se mu ztratil z náruče.

„Musím tu zůstat," propaloval ho očima Hyojin, který byl nezvykle plný odhodlání a jistoty, i když si musel být přece vědom, že to znamenalo...

„Ne, rozhodně ne, vždyť jsme tě přišli zachránit!"

„Je to jediná šance. Jediná. Jak tohle všechno ukončit."

„Neříkej mi, že... Jsi s nimi? Copak ti nezáleží na naší misi, na lidstvu, na nás?"

„Ne, J-USi," položil ruku na jeho rameno, palec mu zabloudil po vytetovaném čárkovém kódu na jeho temeno a zavrtal se do jemných vlasů. Dokonce ho lehce pohladil, neviditelně, že to nepostřehl nikdo kromě J-USe. A zatímco ten palec dráždil jeho tlaková čidla, Hyojinovy soustředěné oči nahlížely do J-USových; prosily ho, aby ho nechal jít, děkovaly mu, že to s ním nevzdal; a loučily se, jelikož poté se již neuvidí.

„Není čas, abych ti to vysvětlil, avšak, něco mě napadlo. Již nějakou dobu zpět. Jde o to, že... Neustále využíváme energii Pandořiny skříňky. Snažíme se jí ovládnout zvenčí. Co kdybychom se ale dostali dovnitř?"

„Co?" J-US nadále nepobíral, kam Hyojinovy myšlenky směřovaly.

„Jediný zdroj toho všeho chaosu je její existence. Kdybychom ji zničili, definitivně vrátili čas zpět, ve všech dimenzích..."

„Ale tím lidstvo odkážeme záhubě!" namítnul okamžitě J-US a vyvlíkl se z Hyojinova úchopu. Ten si z toho nic nedělal. Postával na tom samém místě, v jeho pozadí blikala červená světla a kouř vystupoval ze vchodu na schodiště.

„Ne, pokud je předem nevarujeme. J-USi, je to na tobě. Využij Pandořinu skříňku, s kluky se vrať a všechno vzkaž, a já ji mezitím zničím, aby tě nemohli sledovat. A pokud se zadaří, s jejím koncem zmizí i Opozice. Vše se navrátí do normálu."

„Ale... I kdyby, nemůžeš na to jít sám. To množství informací uvnitř ní neprojdeš lusknutím prstů. Rozhodně ne. Pomůžu ti. Dva to zmáknou rychleji. A budou mít větší jistotu, že je časoprostorová energie neutlačí," v J-USových očích se až zablýsklo.

„Co? Přišli jste s nějakým dalším šíleným nápadem? Můžu se taky zúčastnit?" Minkyun hulákal ve sluchátku svým vysokým hlasem.

„Hele, zítra mám narozeniny. Jestli má někdo přednost zúčastnit se zážitkového výletu, tak já," ohlásil E-Tion jak ve sluchátku, tak i za jejich zády.

„Nezapomeňte na mě!" vykřikoval vysmátý Yuto, následovaný hlubokým hlasem Wyatta: „A kdy se vyráží?"

„Kluci..." zašeptal Hyojin, který, dojat jejich odhodláním, obzvlášť po všech jejich rozporech a nesnázích, se rozhlížel po svých společnících. Alespoň těch přítomných.

„Jsme tým. ONF. Jestli něco máme dělat, tak jedině společně. Zmákneme to. A zítra spolu hezky oslavíme Vánoce."

Hyojin dlouze tupě zíral na svého parťáka. Na osobu, s níž vyrůstal, která neopustila jeho bok, ať se dělo, co se dělo. S níž se znal už tolik let, že to přestal počítat. Kdysi dávno, ještě za jejich lidských let, dokonce své „výročí přátelství" slavili. Většinou pouze zveřejňovali ty nejhorší fotky toho druhého. Prostě, typičtí dospívající kluci.

Ale nyní, J-US tu stále s ním je, i přes všechna úskalí a výměnu názorů. A je ochoten s ním zemřít. Bez zaváhání.

„Dobře. Ale kdyby něco, nechte to nejtěžší na mně."

„Pche, to si věříš," šťouchl do něj J-US a postavil se vedle něj. Odhalil své zápěstí, kde se nacházel komunikátor s Pandořinou skříňkou.

„Pamatujte. Přemístěním sice dáme o sobě vědět, ale do skříňky se jen tak nedostanou. Umí ji ovládat, využívat, ale my jsme její strážci," připomínal svým kolegům J-US základní informace, které měl už každý vštěpený ve své paměti.

„Zničíme energii, vrátíme ji do Ruin, a bude to," pokračoval Hyojin a pohladil si své levé ucho.

„Nastavit souřadnice! Tři! Dva! Jedna!" odpočítával J-US. Jeho dlaň něco náhle zalechtalo, slaboulince, jako chmýříčko. Instinktivně ji sevřel a pohlédl na Hyojina, zatímco jeho tenké rty vykřikly finální: „TEĎ!"

Komunikátory všech členů se aktivovaly a s oslňující září se nechali vést do nitra Pandořiny skříňky.

Alespoň, mysleli si to.

Jelikož po otevření očí se rozhodně nenacházeli v centru technologie a vědomostí. Ve schránce energie nebezpečnější než černá díra. Vůbec. Ani žádné tlusté vrstvy smogu nekryly oblohu, nestínily sluneční paprsky před dopadem na zemi. Naopak. Takto azurovou oblohu již dlouho, velice dlouho neviděli. Ne skutečnou. Možná nikdy.

J-USův komunikátor několikrát zapípal, než náhle celý pohasl. Totéž udělaly komunikátorů všech ostatních členů, kteří se ocitli na stejném místě jak on. Ať do nich ťukali jakkoliv, mlátili je, řvali na ně, zapínali a vypínali, komunikátory nijak nereagovali.

To znamenalo jediné.

Pandořina skříňka byla opravdu zničena. A Hyojin? Kde je Hyojin?

J-US se divoce ohlížel kolem sebe, hledal jeho postavu, jeho blond vlasy, jeho obličej připomínajícího nevinného sobíka, který se ztratil v lese. Hledal přítele, kterého již několikrát ztratil. Hledal ho, a on nikde nebyl...

Ten idiot...

J-US si přiložil dlaň k obličeji. Chtěl zakrýt svůj zármutek, své selhání, že přes to všechno... Nedokázal mu setrvat po boku. Že opět se jejich cesty rozešly, že opět všechno padlo pouze na Hyojinova ramena a on... Proč? Proč to udělal? Proč je vyhostil ze skříňky a poslal, kdo ví kam a kdy... A sám se obětoval, zničil skříňku a s její destrukcí a zhroucením všech alternativních realit ztratil i sám sebe? Kde má teďka hledat? Kde má začít? Nemůže se už ani přemisťovat v čase, tak... Tak kde jsi, Hyojine?

A jak se takto mlčky rmoutil, uvědomil si, že ho něco tlačí mezi prsty. Ano, Hyojin něco udělal, těsně předtím, než spustili akci. Něco mu dal, něco...

J-US rozevřel dlaň, kde se nacházela Hyojinova náušnice, kterou mu kdysi dávno daroval. Netušil, jak to bylo možné, ale neztratila ani kus lesku, který měla na počátku. Chtěl brečet. Chtěl se rozbrečet jak malé dítě, ale nebylo mu to dovoleno. Zasrané robotické tělo. Svíral ji pevně, div nerozdrtil. Kluci jen postávali opodál, také si nebyli jistí, proč se ocitli venku. Proč byli vystrčeni ze skříňky, vyhozeni jak nevítaní návštěvníci. Pohlédli na J-USe, který netušil, kam svůj smutek vložit, jak se ho zbavit, jak ho vybít. Mohli ho jen poplácat po ramenu – jak ubohé gesto v porovnání s žalem, který prožíval.

J-US hleděl na drobnou náušnici. Kamínek se leskl, odrážel světlo do okolí. Zdálo se mu to, nebo Hyojin vyměnil drahokam? Původně to nebyl ani pravý kámen, ale pouhá napodobenina, kus skla.

Proč by to dělal, proč –

Okamžitě zaostřil svůj zrak a přiblížil obraz s tisícinásobným zvětšením. Zapnul sken, ale ten hlásil neustále selhání. Jeho ruce se totiž tak třásly, že nebyl schopný oskenovat ani bod toho předmětu. Musel se tedy uklidnit. Srovnat se. Zatajit pomyslný dech. A teprve pak to viděl.

Povrch kamene byl poryt symboly, kódy. Začínaly na rozhraní s kovem – ne, byly schované i pod ním. Neexistovalo místo na kamenu, kde se ty symboly nenacházely. Dokonce i uvnitř – v jakýchsi lamelách uzavřených v kameni, aby se zvětšil povrch, i tam byly umístěny.

Jeho oči se doširoka rozevřely. Okamžitě s nadějí vzhlédl na Minkyuna, ale nenacházel slova.

„Co?" zachytil jeho pohled. Ale J-US mlčel.

„Co se děje?"

„To je – to je Hyojinův program!"

Pokojem se šířila vůně pečínky. Pěkně tučný krocan vystavoval svoji křupavou kůrku na obdiv, nožičky překřížené, jako kdyby jen odpočíval na břiše a pohazoval nohama všude kolem. Obložen grilovanou zeleninou, jež si zachovávala své barvy, leskl se ve světle svíček – možná za to mohl med, kterým ho Yuto pomazal. Stůl neobsahoval pouze krocana. Také spoustu mís s přílohami, omáčkami, opečenými rybami, ale i jeden stříbrný tác na nožce, na němž zářil bílý dort ozdobený jahodami a pusinkami, Yutova domácí specialita. Číše s vínem nechyběla na žádném z těchto šest míst, avšak nebyl z nich upit ani mililitr.

Ticho v místnosti vyplňovala hudba. Uklidňující melodie jedné vánoční písně, která byla jak ušitá na míru současné situaci. Zpívala o návratu, o návratu domů na Vánoce. Kromě kombinace kytary a houslí, přidalo se k hlavnímu zpěvákovi hluboké pobrukování Wyatta, jenž té písni dodalo další rozměr. Jeho hlas, pokud právě naladěn na popěvování, patřil do té skupiny hlasů, které dokáže uspat každé dítě, jakkoliv roztržité. Yuto zavřel oči a nechal se unášet na vlně vánoční atmosféry.

Osoby na židlích se ani nehnuly, ani nedotkly vystaveného jídla. Navlečeny v těch nejkýčovitějších oblecích historického slavení Vánoc, očekávaly hvězdu večera.

„Už mě to nebaví," postěžoval si E-Tion a opravil si bambulu na nose. Při tomto pohybu se mu pokřivily parohy na hlavě a spadly mu do talíře.

Minkyun se jen zasmál.

„Vydrž to, čekali jsme hodně dlouho, pár sekund navíc tě nezabije," mrkl na něj, ale sám byl nedočkavý jak malé dítě, jeho nohy dupaly do země rytmem o nepředstavitelné frekvenci. Hrozilo, že se dům pod takovými vibracemi zřítí. Oba vyrušili Yuta ze snění, a tak opět rozevřel oči a vyhlížel, co se bude dít.

A ono to nastalo.

Dveře pokoje se otevřely.

Nejprve vešel J-US. Jeho vlasy byly sněhově bílé, jak srst ledního medvěda. Úplně lákaly osoby, aby zvedly dlaň a zanořily se mu do nich, pohladily ho, tulily se k němu. Ale J-US nebyl žádný plyšák. Ačkoliv tak ve sněhulákovském svetru působil.

Jeho oči jiskřily radostí a štěstím.

V jeho pozadí se pohyboval stín. Stín připomínající ohnivou kouli. Zářivé červené vlasy, Santovský ohoz. Do toho jeho bradu zdobily falešné, na oko bijící vousy.

„Ho ho hó!" zvolal, čímž si akorát vysloužil posměch sebranky. I J-US si v tichu odfrkl.

„Jééj!" roztleskal se Minkyun a zařval svým vysokým, 1116 decibelů znějícím hlasem. Yuto si musel zakrýt uši, aby mu nezkratovaly sluchové senzory.

„Veselé Vánoce všem! A E-Tione, vše nejlepší!"

„Veselé Vánoce!" kluci to již nevydrželi, vyskočili ze židlí a vrhli se Hyojinovi na krk. Hromadné obětí šesti mužů – androidů, působilo poněkud absurdně, ale plně to vyjadřovalo jejich aktuální emoce. Jen slzy, ty chyběly.

Po rozpuštění toho chomáče kovu a silikonu, J-US přehodil ruku přes Hyojinovo rameno a šťastně se zubil na obecenstvo.

„Vážení, Hyojin je zpátky!"

„A stihl jsem to i na Vánoce!" dodal falešný Santa a strhl si vousy z obličeje.

„Eh," sekl se Minkyun, ale rychle svůj omyl napravil širokým úsměvem s ďolíčky.

„Eh? Copak nejsou? Ha? A týjo, jak se vám vůbec podařilo to takto vyzdobit? Já měl za to, že na naší lodi bylo jen harampádí."

„Jde o to –" načal Minkyun, ale E-Tion ho umlčel výrazným zasyčením. Možná až moc výrazným. Hyojinova rozjasněná očka z toho, že vidí své přátele, rázem pohasla.

„Co... Co se děje? J-USi?"

„Nic, sedněte si ke stolů, jsou Vánoce!" rychle popoháněl přítele na čestné místo v čele stolu, ale ten zakotvil robotickýma nohama pevně na svém místě.

„J-USi," nenechal se, plně vážný.

„Tys mu nic neřekl?" obořil se na J-Use Yuto. Mladík mu mohl jen oplatit omluvný úsměv.

„Co... Co neřekl? J-USi?"

„Jde o to, že... Vrátil ses na Vánoce. Ale nejsou to ty, které jsme chtěli slavit."

„Jak... Jak to myslíš?"

„Jsou tak o sto padesát let dříve... A deset let později," zamumlal tiše, co nejnápadněji.

Hyojin umlkl. Mezi obočím mu vyrašila vráska, jak se pokoušel pobrat, co si z toho má všechno vzít. Jeho robotický mozek pracoval na plné obrátky. Proces byl vykonaný, aniž by uplynula minuta.

„Takže jsem to nakonec udělal," hlesl tiše, čímž jen překvapil celý tým.

„Tys to věděl?" vyhrkl J-US, ale Hyojin jen semkl rty.

„Trochu jsem tušil, když naše plány nevycházely, že něco za tím musí být. Nebo spíše, někdo. Když jsem si procházel vlastní historii, přišlo mi, že některé složky byly otevřeny vícekrát, než bych dovolil. Ale to byly jen nepatrné zmínky. Byl opatrný. Znal nás příliš dobře, nepotřeboval riskovat, jak si spoustu věcí dokázal domyslet. Takže bylo snadné to zahodit, nevěnovat tomu pozornost, a tušení nevědomky potlačovat. Ale ten pocit zůstával, že se mi něco dostává do systému, a že to něco muselo znát všechny přístupové kódy, včetně mé frekvence, včetně... Všeho. Hrajeme si tu s časem a dimenzemi, musely tu být i naše jiné verze. Postupně jsem přemýšlel nad způsobem, jak to všechno zvrátit, jak... Jak se dostat do Pandořiny skříňky a zničit ji, a s ní i vše s ní spojené. Pro tento případ jsem... Uchoval svůj program i paměť v té náušnici, co jsem měl od tebe."

„A ten jsem i našel. Poslal jsi nás o sto padesát let dříve, varovat lidstvo, aby si s časem nezahrávali, a bránit vzniku další Pandořiny skříňky. Bohužel, jejich technika nebyla ještě na takové úrovni, abychom ti dali tělo, takže to pár let trvalo," vysvětlil J-US svému příteli.

„Pár let? Celou dekádu! A J-US nám bránil ve slavení Vánoc, že první Vánoce musí být až s tebou!" vyštěkl Minkyun, ale nemyslel to ve zlém. Jeho námitka byla naplněná dětinskou zlostí. J-US se již podruhé omluvně usmál.

„Jo, ani mé narozeniny se neslavili," přitakal otráveně E-Tion.

„I tak vše není perfektní. Tvá kůže vydrží takových pár let, než bude potřebovat obnovit," píchl do jeho líce, která ještě nedávala takový pocit jako jejich futuristická syntetika.

„To stačí. Udělali jste vše, o co jsem vás žádal. Děkuji."

„My děkujeme," usmál se J-US, celý v bílém působil jak sněhová královna.

„Tak co, pustíme se do... Jídla?" navrhl, přestože to byl návrh nesmyslný. Jídlo tu slouží pouze na parádu.

„Počkat! Počkat!" vykřikoval Minkyun a běžel k rádiu, kde po několikrát kliknutí nastavil píseň, koledu plnou rolničkovského cinkání, přímo ztělesněním radosti a oslavení.

A aby toho nebylo málo, začal zbývat svojí vysokou tóninou. Wyatt se ušklíbl a netrvalo dlouho, jen dva verše, co se také přidal svým basem. V jeho závěsu se táhl Yuto, ale jeho romantický hlas byl přehlušen E-Tionovým až převeselým zpěvem. J-US svěsil ruku z Hyojinova ramena a přidal se ke skupině. Jeho oči však hleděly na androida, který se právě probudil k životu.

A ten také otevřel svá ústa, aby nebyl pozadu. Avšak jakmile jeho medový hlas nasadil první tóninu, všichni ostatní se umlčeli, jen aby naslouchali tomu, co jim tak dlouho chybělo.

Usmívali se, užívali si ten moment.

To, co bylo na jejich pásce, co považovali za dlouho ztracené, se vrátilo zpět.

Bylo to jako zázrak.

Že mohli být spolu, opět a již navždy.