ČÁST III. POSLEDNÍ HRA

Nevěděl, jak by se měl vlastně cítit, když viděl jeho tělo, zcela zbavené krve. Očima pátral po dvou širokých dírách umístěných přímo v krku, aby se pořád dokola ujišťoval o tom, že právě tohle byla příčina smrti. Jistě nešlo o nic rychlého. Z jeho poničené, vysušené kůže, bledé jako sněženka, sršela brutalita, násilí a hněv - to všechno na něm démoni zanechali. Ještě teď by dokázal vyčíst všechno, co útočníci cítili. Přilepilo se to na andělovo tělo jako pryskyřice a odmítalo to slézt. Mohl si jen domýšlet jakou reakci bude mít jeho matka, až to ucítí. Vyšší byl přemožen a zabit Stíny, které na něm zanechaly jasný vzkaz pro každého živého. Znesvěcení.

Gaara po Shirově smrti překvapivě necítil úlevu. Cítil se zvláště. Dalo se to popsat jako zklamání nebo lítost nad promarněnou šancí. Neměl ho moc v lásce, pravda, ale uvnitř, hluboko ve své temné duši doufal, že se jednoho dne opět stanou dobrými přáteli. Jistě, nedůvěřoval by mu tak jako kdysi, ale chtěl mít na své straně aspoň jednoho z Vyšších. A takhle? Takhle zůstal ze svojí generace úplně sám. Bez jakéhokoliv spojení s bratrem. Pokud mu anděl nelhal.

Jeho postoj byl napnutý, jakoby očekával příchod problémů. Stál u jeho těla delší dobu, se založenými pažemi na hrudi a nečitelnou tváří. Zelené oči zchladly, rudé vlasy padaly na čelo a černá křídla zůstala křečovitě přitisknutá k zádům. Uvolnil sevřené rty a vyšel z nich velmi tichý, zklamaný povzdech. Za svými zády slyšel Bakiho pronikavý hlas. Jeho nervozitu cítil na několik metrů, což se dalo očekávat, ač se jí starší archanděl snažil skrývat. Jeho obrana nebyla tak pevná, jak si myslel. 

V pozadí se ozýval Pakuřin otravný hlas, jenž tentokrát postrádal jakékoliv veselí a získal na vážnosti. Místo toho sdělila upřímný žal nad smrtí kolegy, což Krvavému princi přišlo nesmírně zvláštní, ale co se vlastně divil? Čarodějnice se na něj pořád lepila, sváděla ho, chtěla okusit jeho magii a Gaara si jen mohl domýšlet co dalšího ještě. 

Krátce poté, co opustil Naruta a našel Shirovo mrtvé tělo, spustilo to řetězech několika událostí. Mimo to, že Velké Shromáždění muselo být posunuto, tak se do popředí dostávaly víly, které nepříliš dobře snášely napadení jejich vlastní krve. Dozvěděl se, že přímo pod Fugakovýma rukama, byl napaden Minato Namikaze a hlavní podezřelý, který byl navíc obviněn a uznaný ze šíření démonologie, uprchl ze svého vězení. Podmínky v Konoze se přitvrdily - zákaz vycházení, omezení dopravy, zvýšení bezpečnosti, posílené hlídky a v konečné řadě zvolení nového velitele. Útěk nebezpečného zločince, smrt Suňana - navíc jednoho z výše postavených - a napadení víly ze šlechtického rodu mělo tvrdý dopad na jeho kariéru. Nakonec se archanděl musel sám od sebe zřeknout funkce v prospěch někoho jiného.

A Gaara se obával, že věděl o koho půjde.

"Madara má schopnosti k tomu, aby Vyvolávače dopadl sám. Proč tu máme zbytečně cedit krev, bránit ty ubohé konožany, když je tu Predátor? Nechme ho, ať se o tohle prokleté město postará," ozvala se kousavě Pakura, ledabyle seděla na polstrované židli, paže zkřížené na hrudníku a její výraz značně potemněl.

Gaara se na ni přes rameno podíval, než zachytil pohyb staršího archanděla. Baki ji zpražil pohledem a jeho křídla ostře prořízla vzduch, jak s nimi prudce mávl. Jeho tvář zpřísněla. 

"Raso chce, aby jsme to dokončili my. My máme dosáhnout výsledků. My máme Vyvolávače dopadnout. Ne Predátor," řekl hlasem nepřipouštějící námitky, jenomže čarodějnice se stejně musela ozvat.

"Takže jde jen o malicherné ego mužů, jistě," odfrkla si povýšeně. "Jsme malinko v nevýhodě, nemyslíš? Nemáme tady, ani v Suně nikoho, kdo by se mohl rovnat té zatracené Uchihovské kreatuře. I Krvavý princ je oproti němu děcko, což on je."

Sabaku se mírně napnul, ale zůstal zticha. Když zachytil Bakiho tvrdý pohled mířený na něj, odvrátil ten svůj zpět na Shirovo tělo. Její slova ho poněkud popíchla, ale ano, v podstatě měla pravdu. Madara byl tou nejstarší bytostí světa, silou a magií se mu mohl rovnat snad jen Hashirama Senju nebo jeden jistý jinchuuriki.

Gaara přimhouřil víčka. Za ty týdny stihl Narutovu sílu poznat o něco blíž. Cítil jeho auru, kterou tak nacvičeně skrýval a potlačoval. Jeho magie neměla limity, ani zábrany, avšak musel se šetřit, protože jeho tělo nebylo zvyklé na příliš velký, stávající tlak moci. Pokud by měl nějaký čas na studie a cvičení, tak by se mu mohl za pár let klidně rovnat, ne-li ho přímo porazit. Zkušenost a věk by sice znamenalo hodně, ale pořád to kolísalo pod mládím, energií a mocí Devátého démona. Jenomže tady neměli pár let, ani měsíců. Možná už nešlo ani o týdny. Každým dnem kypělo ve vzduchu napětí. Všichni vytáhli svou ostražitost, strach hrál v srdcích bytostí jako nezastavitelný příliv. Báli se zítřků. Báli se hrozby. Stíny si vyskakovaly, protože měly na své straně mimořádně silného nepřítele, který se i samotnému Madarovi smál do tváře.

"Všichni... budou potrava. Všichni budete... mrtví, až on... přijde. Zemře... každý..."

Zavrtěl hlavou a štípl se do kořene nosu, načež si dovolil krapet uvolnit napětí v křídlových svalech. Slyšel, jak Baki promlouval, ale úplně nevnímal význam slov. Bylo to jedno. Hlavou mu létaly útržky, vzpomínky na setkání s démony. V soukromí si pečlivě procházel a analyzoval každou situaci, každý střet s kreaturou ze Stínů, dopodrobna se pitval ve všem s tím spojené, aby se pokusil získat vodítko. Prodíral vším, co se týkalo Vyvolávače a pokoušel se něco najít. Něco, co by ho ponouklo k řešení, jenže všechno se zdálo tak zatraceně složité. Jako skládačka o milionech dílcích. Nic mu do sebe nezapadalo - chování démonů, jejich síla, odolnost vůči jeho vlastní magii, rychlá regenerace. Podezříval upíří Rozvědku, neboť od Tobirama našel důkazy o jejich spiknutí proti městu. 

Vlci poodkryli kousek z nepřítelova plánu, dostali se na kloub jeho spojencům, a tím byli odsouzeni k záhubě. Z kdysi mocného klanu Senju, který od začátku věků chránil a byl přirozenými strážci, zbylo jen pár vlčat a tři poslední vlci. Netřeba říkat, že akt napadení jen poukazoval na to, že píchli do něčeho, do čeho neměli. 

"Budeme pokračovat tak, jak jsme to dělali doteď. Shirova smrt nás nerozhodí. Starosta se o jeho úmrtí zatím nedoví, abychom získali čas," rozhodl nakonec Baki. "Pakuro, zaměříš se na uličky a tamější špínu. Dostaň se k Akatsuki a zjisti co vědí. Taková zločinecká organizace jistě bude vědět, kdo jim leze na teritorium," odmlčel se a ostříží pohled zapíchl do zátylku mladého archanděla

Pakura se zatvářila dost rozčileně. Chtěla něco namítnout, avšak pocítila, jak v místnosti vzrostlo napětí. Cítila to z Bakiho strany. I ona se podívala na záda mladšího archanděla.

"Co mám dělat já?" zeptal se Gaara suchým hlasem postrádající jakoukoliv emoci, čekaje na příkaz. 

Tím, že dopustil smrt jednoho z krajanů, měl správně zasluhovat krutý trest, avšak z nějakého důvodu o tom nepadlo jediné slovo, ani necítil nevraživost tak, jak ji poznával z dřívějších chvil. Otrocké znamení ho nepálilo, ani blokující pečetě na těle nijak extra necítil. Vše se zdálo podivně klidné, až tomu sám nemohl uvěřit.

"Jak jsem řekl: budeme pokračovat tak, jak jsme to dělali doteď," řekl Baki.

Sabaku semkl rty a pokýval hlavou. V hrudi se mu rozlil zlověstný pocit. Měl dojem, že věděl o Narutově moci. Dokonce by věděl jak, ale v tom případě by nemusel Shirovu smrt tajit. Pokud Shira přišel na něco, nebo viděl něco, co neměl znát a týkalo se to právě starosty... Velmi litoval toho, že jeho tělo našli tak pozdě - mohli totiž z jeho mysli vytáhnout poslední vzpomínky, jenže takhle byly důležité informace ztraceny.

***

Naruto se zády opíral o cihlovou zeď v zapadlé uličce, ve které ho dráždil její nechutný zápach odpadků, vlhkosti a vsadil by se, že i mršinou. Tato čtvrť patřila k těm chudším částím města. Když procházel hlavní ulicí, cítil se, jakoby sem zapadl - všude samí míšenci, Polokrevní různých ras, dokonce i takových, o kterých netušil, že jsou možné, ale přesto svým způsobem vyčuhoval. Měl lepší, kvalitnější oblečení, vzhledem čistější, udržovanější, než většina místních na špinavých ulicích. Skoro čekal, že ho někdo napadne a okrade, ale vždy stačilo nechat vzplát svoji nezvykle výraznou auru, nebo ukázat, kam patřila jeho druhá míšenecká půlka a měl víceméně klid. Většina bytosti se bála jeho divokých rudých očí, které zlověstně plály jako pekelné plameny.

Pomalu zkontroloval čas a obočí se mu setkalo v zamračení. Sám přišel docela pozdě, ale jeho kontakt, s nímž se měl na tomto odporném místě setkat, měl zpoždění daleko větší. Věděl, že členové Akatsuki bývají nedochvilní, jenže tohle přesahovalo limit. S takovou jeho oblečení nasákne místní zápach a on se ho nezbaví.

Vydal tichou nadávku, avšak náhle si všiml příchozí aury. Odlepil se o stěny a postavil se čelem k bělovlasému čaroději, jenž měl dosti otrávený výraz ve tváři. A nejen to. Naruta dost zaskočil jeho dnešní vzhled. Obvyklá veselost jakoby ho opustila, na lících, které měl nezvykle ostré se odrážely tmavé modřiny, pěkně nateklé oko a známka po zhojeném širokém, nejspíš velmi hlubokém škrábanci přes polovinu krku, táhnoucí se ke klíční kosti. Sám Hidan vypadal dost nasraný a v purpurových očích se mu zalesklo. Zastavil od míšenci na délku paže a poměřil si ho zamračeným výraz, až se jeho bílé obočí spojovalo.

"Co se, sakra, stalo?" vydechl Naruto, stále zaskočen, zatímco si čaroděj odfrkl.

"Dostali jsme na prdel. To se stalo."

Uzumaki se zatvářil nejdřív nevěřícně, avšak poté to přešlo do zamračení. Pokud věděl, tak na Akatsuki nedosáhl nikdo. Tato organizace byla nedotknutelná, nepolapitelná a jak se zdálo, tak nezranitelná - téměř. Naneštěstí ho Vyvolávač přesvědčil o opaku. 

"Kakuzu to ale schytal víc. Zůstane upnutej na lůžku ještě nějakej ten pátek. Asi to je tím, že Polokrevnej. Nagato je v poho, jen trochu postrádá pár prstů a ostatní vyšli taky s modřinami. Pain přišel o svoje klony, na kterých celý léta makal. Tohle jsi chtěl vědět?"

Míšenec si udržoval zamračení. "Předpokládám, že jste se dostali moc blízko."

"Netušíš kurva jak," zavrčel. "Tohle přesahuje meze. Pain už nehodlá dál riskovat, příští útok bychom nemuseli ustát. Démoni přesně věděli, kde si na nás počíhat a řek bych, že věděj, kde se skrýváme."

Naruto si umučeně promnul tvář a vydal tichou nadávku, tentokrát v rodném jazyce víl, který se mu protivil až do morku kost, ale ulevit si potřeboval. A ve společném jazyce nenacházel vhodnou nadávku pro tak iritující situaci.

"Co jste zjistili?"

Hidan se však hněvivě zamračil a ucedil: "Chceš informace za nic? Pokud vím, součástí dohody bylo přesvědčení Itahicho Uchihy, aby se k nám přidal, ale já ho teda nikde nevidím."

"Myslíš, že si Padlý nechá něco poroučet?" oplatil mu míšenec výraz. "Není to tak snadný a dost jsem si to u něj posral, když zjistil, že já mám být ten, kdo ho má přetáhnout na vaši stranu."

"Tak proč jsi mu to říkal?" nechápal čaroděj.

"Páč u mě funguje něco jako upřímnost a čest, zatímco u vás se toho dohledává fakt jen těžko. Itachi nebyl jediná podmínka," odmlčel se.

Rozepnul si bundu a sáhl do vnitřní kapsy pro žlutý papír poskládaný do čtverce, na jehož hladké straně seděla pečeť. Naruto musel poprosit Kyuubiho o trochu pomoci a malému odštípnutí jeho vlastní moci. Samozřejmě šlo o dlouhé hodiny přemlouvání, než se dostavil úspěch a démon se nechal přesvědčit. Jde přeci jen o kousek. 

"Co to jako je?" 

"Magie," odpověděl jednoduše a čaroděj zkroutil rty do nevěřícného úsměvu.

"A takhle s ní zacházíš? Dáš ji... na papír?"

"Jestli se ti to nelíbí, tak si ji nechám, ale myslel jsem, že by Painovi udělalo radost, kdybys mu přinesl menší dárek. Moc se mi nechce uvolňovat moc zrovna v tvojí blízkosti."

Ačkoliv se mnohem staršímu čaroději příčilo s jakým hulvátstvím byla tak mocná magie držena na pouhém kusu papíru, ztratil ve výrazu hněv a nahradil ho svým typickým samolibým úsměvem. Možná ten míšenec před ním byl hlupák - dokazovala to magie na papíru - ale obdivoval jeho kličku. Jistě musel znát Hidanovu absorpční schopnost a ve chvíli, kdy by Naruto skutečně uvolnil svou moc v jeho blízkosti, on by ji nasál jako houba.

"Fajn. To půjde," zamumlal si pod imaginární vousy a jakmile dostal papír pod prsty, kůží se mu přehnalo jiskřivé chvění. Spatřil, jak mu na hřbetu ruky krátce poskakoval černý blesk a zmizel stejně rychle jako se zjevil. 

"Abych nebyl úplně posila na hovno," načnul Hidan, přičemž získanou věc pečlivě uschoval, "tak ti musím poradit jednu věc," svázal se zvědavým míšencem oči.

Uzumaki schoval ruce do kapes bundy a naklonil hlavu na stranu. Čaroděj najednou měl takový vševědoucí obličej a on měl dojem, že půjde o něco důležitého.

"Mrkni se na všechny ty vraždy shora. Myslím, že budeš nemile překvapen."

"Cože?"

"Seš v blízkým kontaktu s tím Suňanem, že? Projděte si znova místa, kde démoni zabíjeli. Nakonec zjistíš, že to má dost nemilou spojitost."

Naruto nebyl o nic moudřejší. Vždyť vraždy procházeli snad stokrát. Nenašli jedinou spojitost. Vlastně se shodli pouze na tom, že ony bestie byly spíše "cvičeny" na zabíjení lepších bytostí tohoto světa. Trénovali se. Vyvolávač je trénoval. Vyhledával si ty, s nimiž byl Naruto úzce ve spojení a zbavoval se budoucích problémů, přičemž mu zároveň nechal jasný vzkaz.

"My nemáme ve svých řadách Suňana, ani nikoho, kdo umí číst runy. Radím ti dobře," promluvil a než se Uzumaki stačil nadechnout k nové otázce, čaroděj prostě zmizel.

Projít si místa, na kterých démoni zabíjeli, jo? pomyslel si a otočil se k odchodu. Že by... na tom snad něco bylo? Další vodítko? Proč mi teda Hidan rovnou neřekl o co přesně jde? 

***

Naruto chtěl jít hned po tomto setkání zpátky do bytu, kde by počkal na Gaaru, než se vrátí a přitom v duchu doufal, že se skutečně vrátí, ale ještě předtím zamířil na jiné místo. Musel to však stihnout ještě před vyhlášením zákazem vycházení, což vzhledem k Hidanově zpoždění bude trochu problém, pokud se zdrží i tam.

Rychlým krokem prošel zúženou uličkou a ocitl se na kraji města, kde začínala nová ulice s velikými rodinnými domy. Vzhledem vypadaly luxusně a bohatě, zvláště to pak podtrhovala auta drahých značek, která se majitelům už nevlezla do garáž a široké předzahrádky s dokonale zeleným trávníkem a exotickými druhy rostlin, které by se měly pomalu zakrýt, poněvadž počasí se rychle kazilo, a než se Naruto naděje, bude mít další narozeniny. 

On zamířil právě k jednomu takovému, přímo na konci této ulice, z níž se mu upřímně řečeno obracel žaludek. Věděl komu ty velké domy patřily a raději by se vyhnul blízkému kontaktu. Zatracené víly se prostě musely cpát všude a připomínat, že to ony byly ta vyšší liga. Nehledě na to, že novější generace neuměly pracovat s magii, ani k ní neměly cit.

Dům byl mnohem méně nápadnější. Vypadal tak osaměle, protože si majitel nechal kolem pozemku vysázet stromy vysoké dost na to, aby se izoloval od svých sousedů. Bez problémů prošel brankou, obešel dům a šel na jistotu přímo k zadním dveřím. Přesto si nemohl dovolit jen tak trhnout dovnitř. Mohl by, ale... zarazil se. Nechtěl.

No tak no tak... Přece se na tebe nezlobí. Sama ti to řekla. Jen klid, přesvědčoval sám sebe v duchu. Zhluboka se nadechla a zazvonil na zvonek, o kterém si myslel, že půjde slyšet přes celé spodní patro. Chvíli přemýšlel, jestli dobrý nápad sem bez včasné domluvy přijít. Jistě, Jiraiya ho sem zval, měl sem povolen vstup i uprostřed noci, byl to jeho dům a bylo jediné plus, že svolil ze svého domova udělat útočiště pro Narutovi blízké. Alespoň tím se mohl Ino trochu vyrovnat - dát ji i jejímu synovi bezpečí. A kde bude většího bezpečí, než u legendárního Sannina? Přímo u něj doma?

"Naruto!" vyjekla nadšeně blondýnka, která mu přišla otevřít a záhy ho drtila v silném objetí.

Naruto byl tak vykolejený jejím přivítáním, že málem přepadl, i s ní, na záda. Chvíli nechápavě mrkal za její záda, v nose ho šimrala jemná vůně jejího parfému a hebké dlouhé prameny ho lechtaly po tváři, než ji objetí váhavě vrátil. Dovolil si povolit napnutá ramena a plně se do ní opřel. Něco takového nečekal. Nepřišel si, že by si takové vřelé přivítání zasloužil, avšak telepatka na to ihned reagovala.

"Už se tím netrap," hlesla náhle Ino a hned na to se od něj odtáhla, aby se mu zpříma podívala do očí. "Je to v pořádku, ano? Naše cesty se rozešly dávno a není třeba se vinit za jeho smrt."

Její výraz byl měkký, přívětivý a oči hřejivé, až mu z toho poskočilo srdce. Na takovou dávku přívětivosti nebyl zvyklý a tak zvládl jen se staženým krkem přikývnout. Musel být jako otevřená kniha, když v něm Ino zvládla bez potíží číst. Jindy svou mysl skrýval dobře.

"A Jiraiya je... ehm... v pohodě?" dokázal ze sebe po pár minutách dostat, když ho Ino vzala dovnitř a oba automaticky zamířili do moderně zřízeného obývacího pokoje.

Dominovala zde krémová a bílá se světle purpurovými prvky. Poněkud odvážné, ale správně zařízené. Fialová tolik nemlátila do očí - byla v jemném, téměř by se dalo říci že s elegantním  kontrastem se světlou místností, avšak zmodernizovaný dojem poněkud kazil majestátní, zlatě ozdobený krb, který měl být hlavním bodem tohoto domu. Umělecká práce. Dílo, na které Naruto dlouhé hodiny pohlížel, snědými prsty jezdil po vyrytých značkách a runách, kterým tehdy nerozuměl a nerozuměl jim ani dnes. Předpokládal, že právě toto sloužilo jako ochrana proti zlým silám.

"Jasně, že je v pohodě. Pomohl mi s obchodem. Dělám teď na zakázky a dokonce mi doporučil pár triků jak smíchat prvotřídní tinktury. Řeknu ti... moc ráda s ním pracuju."

Naruto nepobíral s jakou nadšeností a vášní o něm mluvila. Sannina znal dobře a věděl jaký byl. Měl slabost pro mladé a krásné ženy, zvláště pokud šlo o osamělé matky. Podle Jiraiyi většinou byly nejlepším terčem a Naruto se u něj obával nejhoršího. Věk pro něj nebyl překážkou. 

Asi ho budu muset ještě varovat, pomyslel si krátce a nasadil falešný úsměv, protože přeci nechtěl kazit její naděje. 

A když už o něm byla řeč...

"Tebe bych poznal na kilometry daleko!" Uzumaki jeho hlas slyšel dříve, než ho zahlédl. "Neměl bys pracovat a vyřizovat za mě účetnictví?"

"Udělej si to sám. Myslím, že seš dost chytrej," ušklíbl se modroočko a otočil se ke svému zaměstnavateli čelem. "Já řeším daleko větší průser."

Jiraiya nikdy neztrácel na dobré náladě. Přestože na něm šly vidět příznaky stárnutí - stříbrné šediny v bílých vlasech, prohlubující se vrásky, jež vyskakovaly do popředí, když se usmál, tak stále měl mnoho desítek let před sebou. A veselé jiskřičky v jeho šedých očích naznačovaly, že má na kontě spoustu škádlivých připomínek. 

"Ach, samozřejmě. Pořád to samé. A pohnul ses?"

Modroočko nafoukl tváře. "Dělám na tom Ero-sennin. Dělám na tom."

"Tak hele! Takhle mi před dámou neříkej!"

"Moc pozdě! Každej v tomhle městě ví, co seš zač!"

"Ha?! Připomeň mi to! Rád si to poslechnu! A zrovna od tebe, ty potížisto!"

Ino se jim potichu chichotala. Atmosféra byla uvolněná, v ryze přátelském duchu a už chápala co tím všichni mysleli, když tvrdili, že Jiraiya s Narutem jsou jako rodina. Netřeba říkat, že v některých případech to znělo spíše znechuceně - zase ti Vyšší.

Sannin náhle zvážněl. Veselost opustila jeho tvář a zahalily ji chmury. Tentokrát se dal do pozoru i Naruto, protože taková náhlá změna nikdy nevěstila nic dobrého. 

"Sledoval jsem... Kakashiho stopu," řekl potichu a míšenci se rozbušilo srdce. "Nevím, kam má namířeno, ale vím, kde se zastavil, než doslova zmizel. Je zatraceně chytrý, už vím, proč jsou andělský zásahový jednotky tak mazaný. To umějí jen díky němu."

Modroočko polkl. Nevědomky zaryl nehty do dlaní a kousl se zevnitř do tváře. Nikdo nevěděl, jak a hlavně kam Kakashi zmizel. Prostě se vytratil. Zmizel. Naruto nevěřil tomu, že Kakashi napadl Minata. Ne. Nikdy by to neudělal. Nikdy by se nesnižoval na takovou laťku. O to víc ho drásalo, že nyní bylo celé město, ne-li rovnou celý kontinent, proti němu. Míšenec byl na dně, když se o tom dozvěděl, přímo od své matky, která nevěděla čemu věřit. Matně si uvědomoval, že se s ním pokoušel Gaara mluvit, ale on ho poslal pryč. A pak litoval, protože si uvědomil, že se vrátil ke svým krajanům.

"Kde... se zastavil?" ptal se opatrně.

"Než... Sasuke zemřel... chytil nejbezpečnějšího zločince ve městě. Nevím proč se Kakashi zastavil zrovna tam, ptal jsem se na to, jenomže... Orochimaru se mnou odmítá mluvit. Možná... by tu ale byl způsob..."

Jakmile se Jirayův hlas odmlčel, nastalo ticho. Ino je napjatě sledovala. Přelétávala zrakem z jednoho na druhého. Nelíbilo se jí napětí na Narutových ramenou, ani jeho planoucí aura. Zdála se temnější, nesla více špatného, než dobrého.

"Orochimaru, huh?" vydechl a v hlavě se mu nelíbilo, kam tohle vedlo. Proč zrovna tam? Cos tam dělal? Proč ses nevrátil? Nenechal mi ani vzkaz!

Věděl, že se nesměl odvracet od hlavního cíle, jenomže tohle byl Kakashi. A Kakashi by pro něj taky udělal první poslední. Naruto potřeboval vědět, kam anděl zmizel. Celé dny strachy nespal. Bylo to ještě horší, než když ho našel raněného v Bažinném lese. 

"Dobře," hlesl nakonec pevným, odhodlaným tónem, což Sannina překvapilo. "Tak si s ním promluvím já."

***

Zdravím! Třetí a poslední část povídky je tady! Druhou část jsem příliš natahovala a to jsem musela ještě několik částí umazat. Poslední hra tak vrhne světlo na všechna tajemství a konečně se dočkáte trochu toho... "dovádění." *mrk mrk*

Už se nemůžete dočkat, co? Já taky ne. Ahah~

V této části se bude dít hodně věcí, včetně konečné konfrontace s Vyvolávačem, na které zatím pracuji. Není to úplně vyhlazené a snad se mi to povede pohnout, než mi dojdou kapitoly. Už teď mi dochází-

V této kapitole jsme se dozvěděli další zajímavé věci a je nyní jasné, co Naruto udělá a kam bude směřovat další jeho cesta.

Jak se vám kapitola líbila? Byla poněkud klidnější, ale chtělo to po těch útocích menší oddech. :D Poslední části povídky nebudou tak klidné. To vám slibuji~

Děkuji za přečtení a užijte si počteníčko~