>> Ano, poněkud jsem odbočila a zároveň pokazila pěknou chvilku. Trošku se vrátíme v čase, ale jen opravdu na chvíli. Věci zde zmíněné, budou v budoucnu důležité a během rozuzlení tohoto spletitého uzlu, bude vše dávat smysl. 

Za dvě kapitoly přijde pořádný zvrat~ 

Máte se tedy na co těšit. Přeji vám pěkné počteníčko~

***

Naruto mlčel. Se založenými pažemi na hrudníku se držel zuby nehty, aby z místnosti neutekl, ale to by mu moc nepomohlo. Gaara by jej nejspíš následoval a stejně se dožadoval odpovědí. Už tak musel být z Kibových slov hodně zmatený... A možná i ublížený k tomu. V úplném koutku své, ne tak milé, duše, ho dost možná měl jako náplast, přesně, jak říkal Kiba, jenže nikdy by si nedovolil hrát s jeho city. Proto se snažil držet zpátky. Dobře, dnes mu to moc nevyšlo, ale doopravdy mu nemohl odolat.

Archanděl napjatě vydechl, spojil ruce vzadu na bedrech a zadíval se na neklidného plavovláska. Upíral jeho směrem krajně intenzivní pohled a v hlavě se mu opakovaly myšlenky: Je normální? Proč něco takového dělat kvůli mrtvému?

Uzumaki se nervózně ošil, pod tíhou pichlavého pohledu Krvavého prince, neměl jinak na výběr, než říct pravdu. Mladý shinigami, jenž se nacházel v jeho věku se vrátil na své místo k línému sezení a k jeho vyprávění si nechal přivolat další jablko.

"Stalo se to... měsíc po prvním útoku..." načnul Naruto prázdným tónem a snažil se v tváři nedat nic znát, jenomže pečlivě nacvičená maska praskla a on se zatvářil, jako by byl na pokraji totálního zhroucení. "Tehdy... bych udělal cokoliv, aby se mi Sasuke vrátil. Nemohl jsem se smířit s tím, že byl mrtvý, a když jsem se navíc dozvěděl, že zůstal v Říši... musel jsem něco udělat..."

Gaara si narozdíl od něj udržoval neoblomnou, chladnou tvář a nezměnil ji ani ve chvíli, kdy se plavovlásek podíval jeho směrem. V modrých očích se mu zaleskla zoufalost a krutá zeleň v očích archanděla ho příliš nepotěšila. Všiml si, že raději sklopil zrak dolů a sesunul se na gauč, na kterém už navázal na předchozí slova.

***

Před patnácti měsíci

Noční nebe bylo nádherné. Nad jeho hlavou se třpytila stovka stříbrných, až bílých bodů. Tady, dál od města, které se rozprostíralo nedaleko, byly hvězdy vidět víc. Kvůli světelnému znečištění by si pohled ve městě příliš neužil. Svým způsobem mu to dodávalo klid. Jejich studená zář chladila jizvy a šrámy duše, ale nebylo to dost. Jen pozorování hvězd bylo zoufale málo.

Naruto se otočil k připravenému oltáři. Kromě svíček postavených do kruhu, zvláštnímu symbolu uvnitř něj, vyrytého do půdy, nesl v ruce dvě jablka. Všechno ostatní měl. Dokonce se mu podařilo sehnat dušičku nějakého zvířete, které pošlo nedaleko odsud. Tak málo stačilo k vyvolání shinigami. Těch, kteří měli na práci odvádět mrtvé na druhý břeh, kde by se vybrané duše reinkarnovaly na něco jiného. Po tom Naruto toužil. Aby se jeho životní láska vrátila, ač v jiné podobě, jiná rasa a musel by si na něj počkat, ale vrátil by se. Měl by ho zpátky.

Sedl si do středu kruhu, zhluboka se nadechl nočního vzduchu a tlesknutím spojil dlaně k sobě. Mezi rty nechal vyznít základní formuli pro přivolání. Bylo děsivé, že si návod na přivolání shinigami mohl lehce najít na netu... A on myslel, že se Kakashiho oddíl podobných věcí po internetu dávno zbavil...

Jakmile dokončil zaříkávání, spustil ruce podél těla a postavil se. Plamen svíček divoce vzplál v barvách rudé a fialové, jak míšenec uvolnil ždibec své nově nalezené magie a přitom se nenápadně ohlédl k blízké chatě, z jejíž oken se svítilo. Tajně doufal, že matka nepřijde na to, co tu prováděl, jinak by ho přestala učit. Měl toho ještě tolik před sebou.

Ale copak šlo nevyužít té moci, kterou získal? Měl po nocích trpět za své chyby? Proč by se nemohl pokusit přivolat zpět někoho, koho nade všecko na světě miloval a byla jeho vina, že zemřel? Musel něco udělat... Klidně by obětoval celou svoji duši.

"Tak kde sakra seš?" vykřikl rozčileně, to čekání ho ubíjelo a s každou promarněnou minutou se cítil víc a víc na dně.

Nechtěl odtud odejít s prázdnou. Musel to zkusit. Chtěl to zkusit... Otáčel se kolem své osy, chytal se za hlavu a přes tvář se mu míhalo zoufalství. V hrudi se mu rozlil nesnesitelně bodavý pocit selhání a pak to uslyšel. Nejdřív vzdálené vytí psa, které přešlo na štěkot a vrčení, jež se ozvalo, až moc blízko po jeho pravici.

Naruto spustil paže podél těla, otočil se a zatajil dech. Objevil se. Mladý shinigami, jehož aura byla temná jako hluboké jezero a stejně bezemoční, jak to měly tyto bytosti ve stylu. Vzhledem se tvářil jako hnědovlasý mladík, jenž rostl v mladého, dospělého muže, jenže Naruto nakrátko viděl jeho skutečný vzhled. Vypadal jako třímetrová, shrbená postava s kostatnými, vyhublými pažemi, vyschlou tváří bez života a zúženýma rudýma očima. A to nepočítal ani oděv vyrobený z kostí nebožtíků.

Polokrevný se mu postavil čelem, vzduch kolem se podezřele rychle ochladil, což bylo podivné vzhledem k tomu, že stále panovalo léto a zrakem nejistě sjel na velkého trojhlavého psa s bílou srstí, který se motal shinigami u nohou.

Tohle je... shinigami? Tohle je podoba, ve které se potuluje po našem světě?

"Ale ale, cítím zoufalost?" zvedl bradu brunet, udělal krok a strčil ruce do kapes kožené bundy.

Uzumaki se zamračil. Nelíbilo se mu, jak se ta bytost tvářila. Sebevědomě s prohnaným úsměvem a zvláštním leskem v bezbarvých očích. Měl na paměti, že tihle z rasy Padlých bývali neobyčejně silní a dovedli i ze zdravých a živých těl násilně vytrhnout duše.

"Obvykle se mi nestává, že by mě vyvolal Polokrevný," řekl shinigami a přimhouřil víčka, "protože tvoje rasa nemá žádnej magickej potenciál."

"Tak já jsem výjimka," odvětil mu na to a hodil po něm jablko, které brunet s přehledem chytil.

"Ah, aspoň víš, jak hostit," zamumlal a zakousl se do šťavnatého ovoce, přičemž z něj nespouštěl pátravý pohled. "Sakra, někoho mi šíleně připomínáš."

"To asi těžko. Tebe jsem totiž nikdy neviděl, ani neznám tvý jméno."

"Ale jo, určitě. Hm," zamyšleně kousl do jablka a jakmile dožvýkal, představil se: "Jsem Kiba Inuzuka. Asi jsi už slyšel, že můj klan patří k největším z Padlých, ale nechci se tím moc chlubit."

"Jsi velice smělý," rýpl si Naruto, ale hned na to zvážněl. "Slyšel jsem, že shinigami dokáže vrátit mrtvé."

Kiba se zarazil, polkl kus jablka v ústech a podíval se nejprve na svého psa s otázkou v očích a poté zpět na Naruta.

"Teď si ze mě děláš srandu, že jo?"

Uzumaki zatnul ruce v pěst a probodl ho pohledem. "Vypadám na to?"

"Hou, jen klid jen klid... Já jen... že jsem o tom za celou svou existenci neslyšel, hm."

"Shinigami může vybrat jednu ze stovky duší a znovu ji nechat reinkarnovat, aby se vrátila do světa živých."

"Hm, jo tak. To jo, to může, ale zvládne to jen vyšší shinigami, ale je v tom určitá časová lhůta a ještě to musí projít přes naši radu... Já ještě nejsem na tak vysoký úrovni, abych sdělil takovej požadavek a i kdyby, nevím, jestli bych do toho šel... Vlastně ne, nechtělo by se mi do toho, takže jsi mě volal docela zbytečně, tak čus," mávl na něj Kiba a otočil se k němu zády, dojídajíce červené jablko.

"Stůj!" vykřikl zoufale Naruto. "Prosím! Ty to nechápeš! Musím to zkusit! Kvůli mně umřel někdo, kdo si to nezasloužil!"

"To se stává," odvětil na to shinigami, ale zůstával. Slyšel za sebou jeho kroky a pak ticho.

Naruto si to možná neuvědomoval, ale Kiba cítil jeho zoufalost a smutek jasněji, než kdokoliv jiný. Jeho pes hluboce zavrčel, všechny hlavy se obrátili k míšenci, jenž přetékal touhou po dohodě. Cítil tlouci jeho žalem prošpikované srdce, avšak aura mu hořela nadějí.

"Udělám cokoliv," řekl pevně Naruto a zabodl do něj pohled.

Kiba se na něj přes rameno ohlédl. "A kdopak si vysloužil, aby ses o něj takhle staral?"

Naruto sklopil pohled. V očích ho zaštípaly slzy a on se snažil seč mohl, aby je nevypustil ven. "Před... před měsícem... zemřel jeden archanděl.. z rasy Padlých. Roztrhal ho démon..."

Shinigami se na něj otočil celým tělem a zamyšleně přikývl. "Jop, někoho takovýho jsem potkal... Pořád si něco mumlal, nějak se nemohl smířit s tím, jak skončil," odmlčel se a náhle mu to docvaklo.

Když si tak víc prohlížel tu snědou tvář, jeho oči postřehly každý detail, i zadržované slzy v modrých očích, které se mu bezmocně leskly jako zrcadla. Sem tam zahlédl to poslední, co duše kdy viděla, než jejich tělesná schránka zemřela. A jeden nedávno zemřelý archanděl si udržoval vzpomínku právě na tvář tohohle míšence, aby si co nejdéle udržel svoje vzpomínky.

Inuzuka přistoupil blíže, byl si blonďákovi výškově roven a právě vyvolal svoje oči, aby si prohlédl jeho duši. Nehřála světlem, ani nebyla pevná. Tenhle živý měl zlomenou duši, ztěžklou trápením. Nekvalitní a navíc nasáklá ještě něčím, co neuměl poznat. Mělo to hodně blízko k nenávisti a zlobě. Materiál vhodný k tomu, aby z ní uplácal démonickou bytost. Nebyla vůbec tak silná, jak se její fyzická schránka tvářila.

"Potkal jsem toho archanděla. Udržoval si vzpomínky na tebe. Věděl, že pokud se rozhodne zůstat v Říši duchů, přijde nejen o možnost se vrátit, ale taky ztratí všechny vzpomínky."

"On... on zůstal v Říši?" hlesl bezmocně Naruto.

"Jo. Odmítl odejít. Nechce odejít. Zůstal tam."

"Tak ho z Říše odveď. Prosím prosím, udělej to. Dej mu šanci se reinkarnovat... Já-já... udělám cokoliv."

Shinigami se zaseklo v očích a povýšeně se uchechtl. "Fakt cokoliv, jo?"

Naruto odhodlaně přikývl. "Klidně si vezmi moji duši. Jen zařiď, aby se dostal dál. Nesmí zůstat v Říši. Nesmí... Udělám všechno pro to, aby se vrátil..."

Kiba se opět uchechtl a zvedl prst, se kterým lehce vnikl do jeho aury kolem fyzického těla. Naruto sebou ucukl a odstoupil od něj. Zalapal po dechu, když viděl, jak brunet nabral špetku jeho aury na špičku prstu a zamyšleně si ji prohlédl.

"Tu nechci. Je nekvalitní a zlomená. Neměla by dost energie ani na průchod do Říše. Tvoje duše pro mě tedy nemá hodnotu."

"Cože?" vydechl nechápavě míšenec. "Tak co bude stačit jako platba?"

"Tvoje roky."

"Moje... roky?"

Narutovi se to vůbec nelíbilo. Bylo mu lhostejno, zda by přišel o duši. Stejně by skončil na místě jako všichni ostatní, nehledě na to, komu astrální vrstva patřila, ale zkrátit si vlastní život? Dát je shinigami?

Neměl na výběr. Byla jeho vina, že Sasuke zemřel a on ho i za cenu nejvyšší klidně přivede zpátky. Potřeboval u sebe. Tak zoufale moc ho chtěl u sebe... Každý den od jeho smrti trpěl.

Zaryl nehty do dlaní. Na chvíli spustil víčka a vybavil si jejich poslední společné okamžiky... Cítil se tak šťastně, plně... Nikdy ve svém dlouhém životě se tak skvěle necítil. A Stíny ho o to připravily. Osud ho o to připravil. Navždy přišel o pocit štěstí a bezpečí. Přišel o svůj klid... A jeho duše... jak sám shinigami řekl, byla zlomená.

"Dobře," řekl odhodlaným tónem míšenec a víčka otevřel.

Shinigami se vítězně usmál. Měl nutkání si zlotřile promnout ruce jako nějaký padouch, ale ovládl se a místo toho podrbal za ušima každou z hlav bělosrstého kerbera.

"Když ti dám svoje roky, tak chci, abys ho odvedl z Říše," začal Naruto s požadavky, "a zařídíš, aby se dostal na druhý břeh. Zařídíš, aby se jeho duše reinkarnovala a udržela si všechny vzpomínky..."

"To, co chceš, je velká věc," zamumlal brunet, "a je jich několik. To nebude lehké a nevím, jestli se mi do toho bude chtít."

"To je mi jasný, ale aspoň udělej vše pro to, aby si odpočinul. A je mi taky jasný, že to bude stát hodně, jenže já jsem z části víla a zčásti měnič. Víly žijí až tisíce let, měniči do té tisícovky také, takže mám let na rozdávání."

Kiba přestal s drbáním psa. Měl mu to říct? Jeho oči, pravé oči, viděly něco zcela jiného. Byl krve dvou ras, to ano, ale o té dlouhověkosti by trochu váhal. Přimhouřil víčka a nechal své pravé oči vyjít na povrch. Naruta polila obava a krátký závan strachu a jak se mladý shinigami přiblížil, on byl víc nervóznější.

"To bych si moc nevsadil. Tyhle oči," poklepal prstem u pravého koutku rudého oka, "moc dobře vidí, kolik let každému zbývá, včetně jeho jména, Naruto. A ty... u tebe... je to dost nejasné..."

Blonďák se zamračil. Zakoulel očima, jakoby se snažil podívat nad svou hlavu a taky ji trochu zaklonil. Neviděl nic zvláštního kromě černočerného nebe a třpytivých hvězd. Shinigami se posměšně uchechtl a on do něj zabodl pár odhodlaných očí.

"Je mi to jedno. Vem si klidně zbývající roky."

"Ty to asi nechápeš. Pokud to udělám, bude ti zbývat nanejvýš měsíc, až dva měsíce života. Tvoje zbývající léta se pořád mění, jakoby se tvůj vlastní osud nemohl rozhodnout, jestli budeš žít dál, či nikoliv," vysvětlil mu ochotně Kiba a nasadil u toho takový vševědoucí výraz.

Polokrevný se dál mračil. "Proč se to děje?"

Kiba rozhodil rukama. "Co já vím? Možná ještě není rozhodnuto, co s tebou bude... Asi?"

Možná na mě Sasukeho ztráta měla tak velký dopad? Co když se z toho nevylížu a skončím v Říši? Stejně jako on? Co když se nezvládnu adaptovat? Pohřbít ty city, které mě svazují? Já už nikdy nepocítím lásku. Ne, když ten pravý, moje jedna část, zemřela...

Byl zmatený. Nedokázal rozumně myslet. Srdce mu bušilo do hrudníku jako zvon. Hlava se mu zatočila a on couvl o několik kroků dozadu. Jestli měl v brzké době zemřít... Budiž...

"Jak jsem už řekl: vezmi si zbývající roky," zamumlal Naruto.

Shinigami na něj chvíli nečině zíral. Svýma očima se stále snažil uhodnout jeho přesná léta a nakonec došel k závěru, že to bylo stejně jedno. S uchechtnutím zavrtěl hlavou, odovolal své oči a přistoupil k němu. Trojhlavý pes docela roztomile ňafl, všechny hlavy se pak zaměřili na poměrně mladého míšence a pozorně sledovaly, jak k nim odvážně natahoval dlaň a každou hlavu pečlivě podrbal za ušima.

Kiba v úsměvu vycenil bílé špičáky a řekl: "Akamaru si tě docela oblíbil, takže budu grant, vezmu si jen půlku a já zkusím vyplnit tvý požadavky, ale ještě předtím, než na to kývneš tě musím varovat: Říše duchů je rozlehlá a může trvat delší dobu, než najdu správnou duši a přesvědčím ji k odchodu. Duše jsou obvykle tvrdohlavý a dementní tím jak po kousíčkách ztrácej samy sebe. Může se i stát, že k reinkarnaci nedojde, jelikož už bude duše tak slabá, že by znovuzrození nedala. Chceš do toho i tak jít?"

Naruto k němu zvedl modrý zrak a odhodlaně přikývl. Proto ho přece vyvolal. Chtěl napravit své chyby. Udělal by cokoliv. Pro něj by udělal nemožné věci.

Shinigami zvesela tleskl, spokojeně si promnul ruce a dodal: "Tak, založíme dohodu."

***

Současnost

"Tohle jsi vážně udělal?" uniklo z Gaarových úst a jakmile si uvědomil, že to řekl nahlas, semkl úzké rty do linky a znovu odvrátil pohled.

Naruto se zatvářil zklamaně a vstal z gauče. Opatrně přešel k okřídlenému muži a pokusil se mu nahlédnout do očí. Odmítl se na něj byť jen podívat. Uzumakimu došlo, že tohle Gaara zkrátka neakceptuje. Bylo to proti zákonům, de facto porušoval ten nejstarší zákon v dějinách světa. Živí nesměli zasahovat do věcech mrtvých a naopak. Když už někdo zemřel, musel nechat odejít. Stejně jako se mrtvý nesměli procházet po světě živých, natož s nimi jakkoliv komunikovat. 

"Pochop, že jsem byl zoufalý. Netušil jsem, co dělat a tohle mi přišlo jako jediné východisko," řekl posmutnělým tonem.

Mezitím Kiba rozvalený v křesle baštil jablko, jednu paži za hlavou, nohu přes nohu a náramně si tohle divadlo užíval. Nebylo to tak dobrý jako živý porno, ale vášnivá hádka dvou mužů, které spojovala tenká nitka osudu, vypadala taky docela zábavně.

"Chápu, že jsi musel trpět. Znám tuhle bolest. Taky bych pro ni udělal nemyslitelné věci, ale Naruto, tohle je špatně. Shinigami? Vždyť to jsou lháři a prohnaní parchanti. Připravil tě o tvůj život a přitom určitě nehnul ani prstem, aby..."

"Tak hele, Písečňáku!" ozval se rozezleně Kiba. "Já svoje dohody plním poctivě!"

Gaara ho probodl pohledem. "Nepleť se do toho. Zprávu si předal a teď zmiz."

"Uuuuu~ že vy na to chcete vlítnout a nechcete mě u toho, že?" zakřenil se drze brunet.

"Fakt Kibo, běž," otočil se na něj Naruto naléhavě.

Mladý shinigami se zatvářil uraženě. No, nakonec se stejně zvedl a upravil si bundu. Dojedl zbytek jablka, spolkl ohryzek a zamával jim.

"Stejně tu bez toho sexu byla nuda, mějte se," a zmizel. Kdyby tam stál ještě chvíli, zasypal by ho Gaarův písek.

"Nečekal jsem, že tě to tak naštve," vrátil se Naruto ke konverzaci a zadíval se mu do tyrkysových očí.

"Spíš mě štve, žes mi nic takového neřekl. Není to něco, co se dá jen tak zamést pod koberec. Jestli ani ten shinigami neví, kolik ti zbývá, může být každý den tvým posledním," řekl vážným, hlubokým hlasem, po kterém se Naruto zachvěl.

"Asi..." vydechl a sklopil svoje oči dolů, "máš pravdu."

Teď, když si to tak přehrával v duchu, už se nedivil, že každou chvíli zakopával o démony. Mohli to z něj cítit. Jistě museli vědět, že měl omezený čas. Lepili se na něj jako vosy na čerstvé maso a čekali. Čekali na jeho poslední výdech.

"Zkusme se teď zaměřit na případ, ano?" ozval se s povzdechem Sabaku a jemně ho uchopil za rameno, doufaje, že Uzumaki zvedne ty své krásně modré oči. "Musíme najít důkazy dřív, než to za nás udělá Uchihovský Predátor."

Blonďáček ale své oči nezvedl. Dál zíral do země a nato mlčky pokýval hlavou. Měl pravdu. Museli se posunout. Jinak všechno, čím si prošli a co riskovali, by bylo naprosto zbytečné.