Na obloze svítil v utopické černi svým chabým světlem sotva viditelný měsíc, hvězdy se schovávaly v tmavomodré kaši a planety byly taky dávno pryč. Nebýt světel pouličních lamp, bylo by dost možná reálné, že by mnoho v noci se potulujících lidí nenašlo cestu domů, třeba i zhynulo bolestivou smrtí. Nadcházející zima sebou táhla chladné počasí, vítr se proháněl spoře osvětlenými ulicemi maloměstského předměstí, rozfoukával úhledně shrabané kupky listí a řinčel mezi úžinami domků zlověstným pláčem. Celá atmosféra byla jako dokonale stvořená k dnešní noci, kdy nedbalí rodiče vpustí své nic netušící ratolesti do ulic nočního ticha. Já sám jsem seděl na jedné z laviček, skrývající se v přítmí poblíž menší houštiny keříků a sledoval pomalu se plnící ulici. Před každým rodinným domkem ležel páreček špatně naaranžovaných dlabaných dýní, několik strašidelných náhrobků nebo jiné plastové výzdoby z doprodeje v supermarketu. V oknech visely pavučiny, na dveřích se sem tam houpal nějaký ten kostlivec, někteří sousedé přivázali své malé okrasné pejsky těžkými řetězy k plotu a obarvili těm chudákům světlou srst na černo, by vypadali spíš jako špinavé ovce, než nějací velcí trhači. Až mě z toho bolely oči, jen co jsem ty chuděry spatřil.

Vedle mě na lavičce ležela taška, v ní hromada sladkostí a tři univerzální kostýmy. Hodinky mi ukazovaly čas blížící se desáté hodiny, mobil mi pravidelně vibroval v kapse potrhaných džínsů. Matka se musela celá hroutit strachy, kde asi vězím, když jsem odešel víc než před hodinou do deset minut vzdáleného obchodu a stále nejsem zpátky. Pravda byla taková, že se mi prostě na koledu nechtělo. Se svou malou naivní sestřičkou jsem musel každoročně obcházet ty přeplácané domy a vysbírávat nekvalitní zpola rozteklé bonbóny, tvářit se u toho, že mě to strašně baví a na konci nekonečně dlouhého večera ještě uklízet nepořádek spáchaný bandou nějakých přiopilých adolescentů, co si usmysleli, že je zábava na bílou omítku naházet vejce, toaletní papír a barevné cáry látky. Příčilo se mi z krku vydat už jen jedinkrát tu přihlouplou větu, a to ji pak ještě alespoň jednou zopakovat, než skutečně dostaneme dvě čokolády a budeme moct jít zase o něco dál.

S nejvyšším odporem jsem se zvednul a popadnul tašku vedle sebe, rázujíc si to domů. Hlavou mi přelétaly všechny ty roky, kdy jsem jako malý musel chodit se svými rodiči po přihlouplých oslavách, namísto skutečného koledování. Tehdy jsem nemohl a chtěl, teď nechci a musím. Matka se totiž rozhodla, že alespoň Selesta bude mít to pravé dětství, když mě to moje tak neblaze poznamenalo. Kouknul jsem se nenávistným pohledem na tašku, vybavil si ty ubohé kusy oblečení imitující strašidelné postavy a raději ještě zrychlil, abych to měl co nejdřív za sebou.

Sestra vypadala v kostýmu zoubkové víly skutečně směšně, matka ve velkém černém hábitu s kloboukem na hlavě a zelenými stíny po celém obličeji ještě ubožeji a já v něčem připomínajícím jen vzdáleně anatomicky nepřesnou kostru člověka snad nejhůře z nás všech. Jen velmi nerad jsem chňapnul do ruky košík na sladké, druhou paží popohnal ty dvě ven z domu a třísknul za sebou dveřmi. Otec zůstal doma s tím, že bude hlídat, jsem zvědav, jak rychle se asi spakuje a půjde do hospody na rohu. S chutí bych mu pak ten úklid domu přenechal za jeho lenost. Příště jde koledovat se Selestou namísto mě. „Irene pospěš, nebo ti utečeme!" Malá víla s kudrnatými vlasy na mě horlivě mávala od prvních dveří sousedů. Protočil jsem oči a šel.

Koledu jsem nakonec zopakoval alespoň tisíckrát, než se matka se sestrou rozhodly, že už mají chození po venku dost a odešly. Já sám zůstal v parku na té samé lavičce a poslouchal jsem pomalu se ztišující město. V mém věku bych teď měl správně být na nějakém večírku svých spolužáků, lít do sebe levný alkohol a zkusit se v masce přesvědčit nějakou nezodpovědnou slečnu na malé povyražení. Nikdy mě nic takového nelákalo, raději jsem poslouchal ticho na lavičce v parku nerušen okolím.

Překvapeně jsem otevřel oči, když se vedle mě deska dřeva zhoupla a zaskřípěla. Zmateně jsem se podíval na člověka vedle mě, jež si raději sednul na jedinou obsazenou desku v parku, než aby seděl sám. „Ahoj." Dívka s onyxově černými vlasy se široce usmála a ukázala tak černé zuby s krvavými rovnátky. Musel jsem uznat, že její kostým byl skutečně zajímavý, ne jako ta moje napodobenina. Nebýt halloweenská noc, skutečně bych se polekal. „Ahoj. Fakt dobrý převlek." Dívka se podívala na mé oblečení, následně na to své a její úsměv se ještě roztáhnul. „Jo, díky. Ten tvůj taky ujde. Já jsem Fianceé, a ty?" natáhla ke mně ruku obvázanou ve starém zažloutlém obvazu. „Iren. Těší mě." Pozvednul jsem koutky úst do nepatrného úsměvu a potřásl si s chladnou rukou. Zprvu mi to nijak zvláštní nepřipadalo, pak jsem si až uvědomil, jaká zima už v tuhle noční hodinu bývá a ona měla na sobě jen lehké letní šaty potrhané a zakrvácené. „Je ti zima?" Nečekal jsem na odpověď a rozepnul si to něco, co jen stěží připomínalo kostěnou mikinu a přehodil ji dívce přes ramena. „Děkuji." Jí slušela o hodně víc než mě. Sice jsem teď byl venku za podzimní vlhké noci jen v tílku, ale nevadilo mi to. Ona byla skutečně hezká, dřív jsem ji nikdy neviděl, jaká škoda. Možná že bych se mohl pokusit o něco málo milejší přístup? „Nechceš se projít, ať se zahřeješ?" Bledá dívka na mě mile zamrkala, vstala a podala mi svou ruku. „Rád."

Procházeli jsme se po parku a městskými ulicemi, kudy jsme prošli, tam se rozštěkali všichni hlídací psi a začaly houkat sovy, jako by skutečná atmosféra strašidelné halloweenské noci dopadla i na zvěř, jež nás chtěla trochu postrašit. Povídali jsme si, zjistil jsem tak, že je velice zábavná a sarkastická s černým smyslem pro humor. Taky asi trochu zveličuje, nebo si možná ráda vymýšlí. „A tak jsem mu řekla, ať si jde otravovat někam jinam a ať si nechá zajít chuť, chápeš? Otravný červ. Už mi nevlezl na oči." Oba jsme se smáli, procházeli jsme zrovna kolem hlavní cesty. „Tak doufám, že si to tem frajer zapamatoval." Vedle nás zablikala pouliční lampa, kousek od nás druhá a třetí. Fianceé naskočila husí kůže, v očích se jí zalesknul strach a chytla se mě za ruku. Sám jsem byl jejím gestem překvapen, ale rád jsem si ji přitáhnul o něco blíž k sobě. „Pojďme někam jinam prosím." Smutně se na mě podívala a zamrkala svými dlouhými řasy. Kolem nás stále blikaly lampy a vítr nepříjemně foukal. Kus od nás se na kopci nacházel menší kostel s černě oploceným hřbitovem. Ani se nedivím, že se bála, tahle scenérie musí dívkám nahánět strach. „Mám nápad. Rodiče jsou na noční oslavě, nechceš se zajít trochu ohřát k nám? Musí ti být strašná zima." Mise se usmála a nahodila zcela nevinný výraz.

Šli jsme dlouhou alejí vedoucí pryč za město. Desítky minut do dálky tady nebylo ani živáčka. Opravdu šla až z vedlejšího města k nám na předměstskou dědinu takhle sama po tmě po hlavní cestě? Chudák, že ji ani rodiče nesvezli autem. Vlastně chápu, že mě k sobě pozvala. Zřejmě se bála jít skoro o půlnoci sama takovou tmavou nefrekventovanou cestou. Stejně se ale trochu musím pozastavit nad tím, že se nebojí mě. Nezná mě ani půl hodiny a už je ochotná mě pozvat k sobě domů a jít se mnou temnou dlouhou cestou. Kdybych byl nějaký úchyl, tak ji teď nikdo nezachrání. „Už je ti tepleji?" „Jo, díky za tu mikinu. Doma ti ji vyperu, ať ji nemáš od té krve." Usmála se a ruku, kterou se mě držela za zápěstí přemístila do mé dlaně proplétaje si se mnou prsty. Chtě nechtě jsem se usmál. Možná, že se mi dneska podaří získat si ji mnohem víc, než bych kdy sám od sebe čekal. Přeci jen takový podprůměrný nerd jako já nemá u tak krásné holky vůbec šanci. To, že se jí zcela očividně líbím má jen dvě vysvětlení. Buď nosí hodně silné brýle a dneska si je s sebou opomněla vzít, nebo má v krvi už nějaké to nemalé promile. Vysvětlovalo by to i skutečnost, že se smála mým hloupým vtipům a tolik se ke mně měla, opilí lidé většinou ztrácejí zábrany a nerespektují osobní prostor. Všechno by to do sebe zapadalo, kdyby i její slova a zcela jasně správně fungující mozek vypověděly službu, jenže ona působila tak sebejistě a inteligentně, že jsem si nebyl jistý, zda vypila byť jen jedinou štamprli panáka za celý život, natož pak dneska.

Její rudé oči se podívaly na oblohu, černé mraky stále zahalovaly většinu nebe, schovávaly hvězdy a úplňkový měsíc halily mystickým oparem. „Už bude půlnoc, měsíc je přímo nad námi." „To ano, už bude půlnoc. S takovou to domů nestihnu do zítřka." Její obličej se stáhnul do ustarané grimasy, jež s bílou mrtvolnou maskou vypadala poněkud směšně než smutně. „Když zrychlíme, tak to stihneme."

„Fianceé? To tvoje jméno, to není zdejší, že? Odkud že jsi?" Aby řeč nestála, pokusil jsem se navázat konverzaci. Bál jsem se, abych neřekl něco, co by ji mohlo odradit, přeci jen občas plácám šílené hlouposti. „Jo, máš pravdu. Moje rodina je z jihozápadního pobřeží ve Francii. Jsem tady u prarodičů. Ale ty taky nemáš zrovna typické jméno. Iren?" Škádlivě se zazubila a zvědavě nadzvedla obočí v nevysloven otázce. „Jo no..." nervózně jsem se poškrábal za krkem. Nemám svoje jméno ani trochu v lásce, zní příšerně, vypadá hrozně a odhání ode mě všechny hezké holky. „Vybrala mi ho máma, když se na nás táta vykašlal a zapomněl přijet do porodnice. Máma mu tehdy chtěla na truc porodit dcerku, ale samo sebou, že když se jednou měl narodit kluk, tak to taky kluk nakonec byl. Máma si vždycky přála Irenu, no a tak jsem se dostal k tomuhle příšernému jménu. Ani si nejsem jistý, jestli je to skutečné jméno, můj svátek každoročně slavíme na Irenu." Měla tak krásný smích, lehce rachotivý a cosi mě z něj mrazilo, tak atypický oproti jiným hlupačkám od nás ze třídy. „Soucítím s tebou. A vážím si, žes mi to řekl, fakt."

Procházeli jsme kolem prudké zatáčky u zapadlého lesa, když začalo všechno kolem jakoby praskat. Stromy se hlučně rozševelily ve větru, meluzína nabrala vzduchu do plic a všechno děsivým způsobem nabralo na intenzitě, i naše kroky jako by duněly po cestě. Její dlaň tak nepříjemně zábla a mikina začínala nabírat červenou barvu, jako by skutečně do sebe vpíjela litry krve. „Pojď, vezmeme to zkratkou. Bydlím támhle za lesem." Ukázala přímo na sráz dolů k lesu a bez optání mě začala tahat dolů po sypkém povrchu. Vykroutil jsme se jí ze sevření, celé tělo mě zebalo a něco mi říkalo, abych už dál nechodil. „Honem! Za pár minut je půlnoc!" Rozeběhla se dolů ze srázu, že si div nezlámala nohy a ruce. Vyděšený k smrti jsem se hnal za ní. Jestli se tady zabije, tak to bude jen moje vina! Copak se zbláznila?! „Počkej! Vždyť si někde rozbiješ hlavu!" Uháněl jsem jí v patách, ignoroval nepříjemný pocit, lapal po dechu. Běžela tak strašně rychle, jako by se ani nedotýkala země a já za ní, jenž mi síly stačily.

Náhle se zastavila, málem jsem do ní vrazil. Zprudka jsem se zapřel o kolena a lapal po dechu. Z čela mi tekl pot a srdce mi splašeně bušilo. Na hlavě mi přistála vlhká mikina, stáhnul jsem si ji a přehodil přes ramena. Byla celá mokrá a dlaně jsem měl celé od krve. Z rukávů odkapávala rudá tekutina a mizela v lesním porostu. Fianceé žhnuly oči tou nejsytější krvavou barvou, jakou jsem kdy spatřil, kousky kůže jí zvolna slézaly z obličeje na kostnatých rukou odpadávaly staré prohnilé obvazy. Z potrhaných šatů jí trčena žebra lehce potáhnutá svalovinou a po nohou jí stékaly v drobných čůrcích na zem černé potůčky hnijících orgánů.

Před očima se mi tmělo, vyschlo mi v ústech a z otevřené pusy prchal vzduch v němém výkřiku. Srdce bilo děsivě rychlé staccato, plíce se svíraly bolestně do malé kuličky. V dálce šel slyšet zvon vížky kostela odbíjející půlnoc. Poslední, co jsem zaslechnul, než mě pohltila černota byl srdcervoucí výkřik, jako když někde vraždí mladou dívku a krákání havrana.

Horor z pohledu první osoby o alespoň 2000 slovech. Hlavní zápletkou měla být nemrtvá dívka, jež vypadá jako v halloveenském make-upu. Tak co, líbilo se vám moje stvárnění? Doufám, že jsem vás nezklamala. Popravdě horory psát neumím, nikdy mi to nešlo. Snad se vám alespoň zježilo pár chlupů za zátylku, víc asi ani očekávat nemůžu. Pokud se líbilo, dejte mi prosím nějakou hvězdičku nebo komentíček, pomůže mi to. Děkuju!

Vaše Tiranis!