Prázdninovou kapitolou bylo téma ztroskotání z pohledu třetí osoby o alespoň 2000 slovech a musela zde zaznít slova cestování, kniha a stres. Měla bych mít splněno, tak sami posuďte!

Slunce teprve vylézá zpoza obzoru a na palubě obchodní lodi Santa Lucia už je živo. Posádka mezi prací hojně štěbetí o brzkém shledání se svými drahými a jiné hloučky zase přemýšlí, co hezkého si za vydělané peníze za několik měsíců práce na moři pořídí. Někteří se těší za svou rodinou, jiní do hospody a někteří prostě jen chtějí mít zase pevnou půdu pod nohama. Za dlouhé měsíce, co loď vyplula ze zálivu Nové Anglie a přeplula půl světa, aby v Indii nabrala potřebné suroviny, koření a drahé látky, kotvila jen dvakrát. Není se tedy čemu divit, že se všichni námořníci těší zase na souš, kde je dnem i nocí nepotírá hrůza o jejich holé životy.

Na obloze začínají přelétávat racci a jiní vodní letci, jež dávají zvědět o blízkém břehu. Obloha je jasná a vzduch příjemně hřeje. Paprsky slunce se opírají do silných mužských těl a opalují kůži na snědou větrem ošlehanou nahnědlou pokožku. Plachty se napínají, jak do nich fouká mírný vítr a vodní hladina se vlní pod náporem pevného trupu lodi, jež čeří vody. Vypadá to, že příroda námořníkům přeje šťastnou cestu a brzké shledání s obyvateli ostrova. Po měsících na moři si konečně budou moci zase odpočinout v měkkých postelích a nacpat si břicha výtečným jídlem svých ženušek.

„Kapitáne, země na obzoru!" Z hledí vysoko na stěžni se ozval křik jednoho z mužů posádky. Radostné hlasy se ozývaly palubou, jak se zpráva o blížící se Anglii dostávala do povědomí všech. „Roztáhněte všechny plachty, ať jsme tam co nejdříve!" Vysoký postarší muž s hojně narostlým plnovousem se kochal mořskou hladinou a pod nosem si mumlal nesrozumitelnou tichou řečí jakési černé myšlenky. „Pane Sidere, něco se vám nezdá?" Mladý kapitán, dobrý kormidelník a několika cenami vyznamenaný mladík Rosiré přistoupil k postaršímu zamyšlenému muži a přehodil jednu svou paži okolo ramen nižšího muže. „Nezdá se mi to jako dobrý nápad Jonathane. Začíná se zvedat vítr a slunce zalézá za mraky, žene se bouře. S plnými plachtami nás to strhne z kurzu." „Nesýčkuj tak morousi, vždyť už jsme skoro doma, co by se mohlo stát?"

Kapitán, stejně jako posádka si z představ brzkého shledání s přáteli a rodinou, z pocitu naplněného žaludku dobrou teplou večeří a korbely piva nevšímal zhoršujícího počasí, nedal na rady lety ostříleného starého námořního vlka, jež se po vodách plavil, ještě když Rosiré byl batole, a také na to doplatil.

Zvednul se vítr, plachty pod náhlým proudem studeného oceánského vzduchu vzedmuly vlákna své látky a stáhl silou koráb z kurzu. Jasná slunečná obloha zmizela za tmavými bouřkovými mraky a klidné vody se začaly vzdouvat z hlubin. Sám triton, velký pán moří rozpoutal na vodě vřavu, pohrával si s vlnami a nechával je narůstat na výšce i síle. Ty si pak jako s plastovou loďkou v lavoru s vodou, pohrávaly, nechávaly ji houpat ze strany na stranu a nabírat na palubu slanou vodu. Z mraků se spustil silný déšť, v provazcích spadal dolů na rozbouřenou hladinu moře a na dřevěnou palubu mokrou od slaných kapek. Námořníci pobíhali po palubě, pokřikovali na sebe a rychle plnili rozkazy kapitána. Kormidelník zatínal veškeré svaly na rukou, jak držel kormidlo, aby se loď zcela nevychýlila z kurzu. „Stáhněte plachty! Vytáhněte je, honem! Povolte stěžeň! A dolů z toho hledí! Utáhněte ty lana! Honem chátro líná, chcete snad zkapat?!"

Vlny narážely do trupu staré lodě, až dřevěná prkna bolestně skučela pod nárazy. Silný vítr a kapky deště jako ostří nože bušily do plachet, které se rozpadaly pod silou těch úderů a trhal se na kusy. Lana se trhala a nechávala náklad volně klouzat po palubě, padat přes nízké zábradlí a tonout na dně hlubin. Hřmělo se, blýskalo a od oceánu dul chladný severský vítr, jež ježil chlupy po těle a pofoukával tenkou látku oblečení, až mrazil na kůži. Loď se urvala ze řetězu, kormidlo se utrhlo a koráb začal být zmítán silou vodních mas. Byl vydán osudu, libosti i nelibosti bohu, snad samotnému satanáši.

Z oblohy šlehaly blesky, řítily se vzduchem a hledaly si cestu k zemi. Narážely do stěžňů obchodní bárky a pálily dřevěné stožáry na popel. Loď byla rázem v ohni, poničená a bez možnosti záchrany. Teď už posádka jen zděšeně vřískala, šílenci skákali přes palubu a mizeli pod vlnami, jiní se tiskli k sobě a urputně se zpovídali bohu, naříkali a prosili o odpuštění. Kapitán si trhal vlasy a Sider jen oddaně hleděl v dáli, držel se kusu trupu lodi, aby nepřepadnul a pokyvoval hlavou. Nikdy se nemýlil, oceán byl pro něj životem i smrtí, narodil se v proudech vln a taky v nich jednou chtěl zemřít. Věděl, že se to stane, vycítil to, co jiní nepostřehli a zase měl pravdu. Ne že by teď v tak kritické chvíli na tom někomu sešlo. Všichni byli rozrušení, báli se o vlastní životy, stres byl cítit ve vzduchu tak silně, jako sůl z moře. „Sidere!" Kapitán zoufale klečel na můstku a oběma rukama si objímal hlavu a krk, jako by čekal, kdy do něj samotného udeří blesk. „Pane?!" Stařík se váhavým nestabilním krokem, jak se paluba nebezpečně nakláněla, došoural až ke zničenému veliteli posádky. „To nepřežijeme, že? Jste nejlepší člověk, jakého jsem za svou krátkou službu potkal. Jestli přežijete, vyhledejte Kateřinský klášter ve Ville na jihu Francie. Mají tam knihovnu, v ní knihy. Ptejte se po lodních denících admirála Reveliouse. Slibte mi to Sidere, pokud to nepřežiji, najděte ho." „Slibuju pane, jakože nade mnou anděl strážný stojí a jakože pode mnou ďábel kotel chystá." Položil svou mohutnou dlaň na hruď a krátce sklonil hlavu.

Bouře, jako když se čerti žení, odnesla trosky ohořelé poničené lodi nebezpečně blízko pevnině Anglických blat. Vlny nemilosrdně burácely do poničeného protrhaného trupu, prakticky už potopenou loď donesly až k útesům a nechaly zbytky pevných částí rozbít se na malé kousky. Posádka se topila, zmírala ve víru ničivých sil vod, muži ztráceli vědomí, lapali po dechu, topili se. Kapitánův klobouk plul po hladině jako strašlivá zvěst konce. Náklad mizel pod vodou, která se chvílemi barvila do ruda.

A poté vše přestalo. Jako kouzlem se živly přírody zklidnily. Oheň z hořících trosek pohasl, poryv větru zmírnil, vodní hladina opět dostála své klidnosti a zpoza černých mračen vykouklo slunce. Z celé posádky zbylo jen asi pět, možná šest živých, a i ti byli část řádně oslabeni. Mezi nimi byl také Sider, jako by nad ním pán držel ochrannou ruku, přežil běsnění živlů bez větší újmy. Dokonce byl schopen z trosek a dřev na souš vytahat topící se muže, které šlo ještě zachránit. Mezi polomrtvými a vyděšenými chlapci, kusy rozmlácené lodě a nákladu ležely také mrtvá těla a odpad vyplavený mořem na břeh. Otřesnou scenérii doplňoval jen modrý kapitánský klobouk plující stále po vodní hladině jako výstražné satanovo znamení. Až z toho pohledu přecházel starému námořníku po zádech mráz.

--

Uběhlo několik týdnů, moře přestalo na souš vyplavovat opuchlé vodou nasáklé mrtvoly a trosky lodi, kapitán měl velký oslavný pohřeb, jeho ovdovělá rodina dostala tučné smutečné a tak samo i zbytek pozůstalých po umrlcích. Anglie vyslala novou loď, tentokrát s nějakým Juliusem Cheetem, slavným expedičním mořeplavcem jako kapitánem a na celou nepříjemnou záležitost se začalo pomalu zapomínat. Kdekdo tišil svůj smutek v lihu nebo hrách, někdo truchlil a jiný se vdal na onen svět za jediným, koho miloval. Sider nemohl dlouho otálet, břehy ho dusily a moře naplňovalo sžíravou touhou. Po třech týdnech se rozhodnul sám si pronajmout menší cestovní loď za půlroční výplatu a vyplout vstříc jižním břehům Francie. Dal slib, jež nehodlal porušit a nebožtíkovi jej vyplnit. Nevěděl přesně, nač podstoupit takové táhlé cestování pro jednu knihu, no nebylo, koho se již zeptat. Jediný, kdo by mu mohl dát odpověď byl po smrti a jeho rozkládající se ostatky tlely pár dobrých stop pod zemí.

V přístavišti nalodil potřebné zásoby na dlouhou plavbu, naverboval pár přátel, co toužili po dobrodružství a sehnal si námořní mapy skrz kanál La Manche a podel západního pobřeží. Nehodlal příliš kotvit, byl za to, že potravin mají dost a pokud jim moře bude přát, nebude nač se skrývat v přístavech během bouřek. Mimo to ho nějaká malá jehlice zvědavosti neustále píchala v žaludku, kdykoli pomyslel na knihu, jež bude brzy třímat v rukou a pročítat staré stránky. Ano, Sider uměl číst, byl vzdělaný a životem zaučený. Ačkoli nikdy nestudoval a již jako malý plul po mořích, štěstěna se na něj usmívala po celý život a také lidé byli vstřícní. Na různých ze svých cest se pomalu naučil všemu, co dnes uměl, plynně dokázal konverzovat třemi jazyky a psát v angličtině. Jeho znalosti mu dopomohly k mnoha lepším postům, on však vždy odmítal. Měl za to, že štěstím se nemá mrhat a kdyby využil každé příležitosti, vrtkavá štěstěna by jej brzy opustila. A tak ve svých devět a čtyřiceti letech, zarostlý plnovousem a s hlavou naditou stále stál sám a na volné noze. Nikdy neměl děvče, nikdy neměl mládence, nikdy je ani nechtěl. Jeho láskou a jediným potěšením byly zrádné vlny a jen jim svěřil své srdce.

„Wille, tak můžeme odrazit od břehu! Chlapi jsou už pěkně natěšený!" Mladý zbrklý brunet, ještě takové nepozorné kuře, jak se říká, Bill Bobs. William se znal s jeho matkou, nebožkou Julianou, jež zemřela před pár lety na dýmějový mor. Teď na něj mával z paluby cestovní bárky a zubil se jako sluníčko. Vždycky Sidera obdivoval a chtěl být stejně zdatný jako on. Dušoval se, že v životě nezaprodá svou čest a srdce žádné dívce, nýbrž jen vodě že se oddá a bude jako jeho velký vzor. No...mladické chvástání ho brzy přešlo, jen co doznal krásy ženského těla. Teď se hnal za kdejakou křepelkou a prozpěvoval jí za vlažných nocí milostné písně, jen aby mu otevřela vrátka teplého klína. Byl to nedorost, uličník a horká hlava, přesto na něm bylo dost použitelného, navíc Sider cítil potřebu jej učit, když Juliana nemohla. „Tak na co čekáme? Zvedejte kotvu!"

Plulo se po tři dny, nepřetržitě se hlídal kurz, musela se převazovat lana a přeskládávat plachty. Vlastně to byla nekonečná a zbytečná práce, kterou Will rozdával, jen aby mu chlapci nezlenivěli na tak poklidné cestě, možná taky proto, aby zahnal své vlastní chmurné myšlenky při práci. Zásob bylo stále nadbytek, jen kořalka se ztenčila, jak ji po nocích posádka ulévala ze soudků. Vousatý kapitán to věděl, no neměl iniciativu brát jim to málo zábavy, co tady měli. Sám však všechny noci probděl a hlídal směr, zatím co divocí kluci odpočívali po dlouhém dni na slunci. V těch chvílích na něj vzpomínky dopadaly dvakrát takovou měrou, až z toho musel podepírat svou váhu o zábradlí či se zcela posadit.

Vzpomínal na krásných pár měsíců na lodi Santa Lucia, na dny i noci po boku dobrého, přestože jen chvíli známého přítele. Jonathan Rosiré byl muž na svém místě, chytrý a zkušený, přestože mladý. Věková zbrklost a horkost těla jako by jej minula, vždy vše probíral do detailu, než se rozhodnul pro nějaké řešení, Na žádné rozhodnutí nespěchal a rozvážně vybíral z možností. Sider nechápal, jak mohl v posledních minutách, tak polevit, že se vše zvrtlo. Měl toho muže rád, byl to jeho přítel, mnoho ho naučil, pomohl mu vytříbit psaní i jazyky, podělil se o navigační schopnosti, na oplátku Will zase pomáhal jemu a často mu byl oporou, když se po dlouhých týdnech na moři potřeboval Rosiré svěřit a stýskat si po rodině. Vzpomínal, jak mu Jonathan vyprávěl o rodné zemi vína a sýrů i to, jak se dostal na ostrovní stát. Nahlas si povzdechnul, když si vzpomněl na společnou večeři v kapitánově příbytku. Měli jen lehké pečené vrabče a bramborovou kaší, i tak to byla jedna z nejlepších pochutin po dlouhých měsících. Nikdy nezapomene na ten večer, kdy společně popíjeli rudé víno a dlouho do noci hlaholili slova písně, jimž Sider nerozuměl.

Vous hautes vagues,                     (vy vysoké vlny)

Vous mer profonde,                      (vy hluboké moře)

Sel que vous etes rassasié,          (soli že jste plny)

Chasser ma montagne.                 (zažeňte mé hoře)

„Nikdy nezapomenu příteli. Slibuji tobě, že naplním tvé přání. Odpočívej pokojně pod zemí hluboko, jak máš a nech na mě, co sám jsi nestihnul. Ať jde o jakoukoli knihu, že je jí třeba, já ji najdu, i kdyby již nebyla v Kateřinském klášteře i kdyby již nebyla ve Francii. Já slibuji, že tě nezklamu." Pomalu zavřel oči, nechávaje na malou chvíli odpočinout ztěžklá víčka a naslouchal jemnému šumění moře, které jako by šeptalo slova díků za vojáka, muže, kapitána, co už nemůže být mezi živými, přesto zůstává tak dlouho, jak dlouho na něj neopomenou nejbližší přátelé.

Jsme u konce! jak se vám to líbilo? Snad jsem nesklamala a dostanu od vás hvězdičku a komentářík! Budu se těšit!

Vaše Tiranis!