Tentokrát byla úkolem červená barva a její odstíny. Museli jsme napsat o něčem, co v nás tahle barva evokuje. Ve mě třeba nabuzuje adrenalin, neskrotnost a rivalitu. Vzteklou zuřivost, horko, přímo žár. Psychiku, podrážděnost, neústupnost a bojovnost. Taky krev nebo letní sladké ovocné plody. A nevyjímaje ani sexualitu, smyslnost, prostě erotiku. Tak snad jsem své vnímání vystihla.

--

Jen co jsem pomyslela na včerejší noc, zmocnila se mého těla nekontrolovatelná zloba. Jediná myšlenka na toho zmetka mi vařila karmínovou krev v žilách a zahalovala můj pohled matoucí rudou mlhou. Cítila jsem se tak zneužitá, tak podvedená, tak zbytečná! Ten Parchant jednoho dne krutě zaplatí za to, co mi provedl! Jistě, jiní by zřejmě upadli v silné deprese, zhroutili by se a uzavřeli sebe sama do nějaké tmavé místnosti uvnitř své hlavy, jen aby nemuseli čelit vzpomínkám. Já se jim klidně postavím, nechci zapomenout a nehodlám odpouštět. Přestože se teď ani nepostavím na vlastní nohy a musím poslušně ležet ve své posteli, zatím co mě matka pravidelně ošetřuje, již brzy budu natolik silná, že mě znovu nepřemůže.

Aniž bych si to uvědomovala, obočí se mi silně tlačilo k sobě a já se mračila jako bych viděla vraha, obtížný hmyz, jež je třeba rozmáznout. S babičkou jsme v létě běhávali po domě s plácačkami a schválně plácali komáry. Sytě červené fleky na bílých stěnách jsou tam po nich doteď, jelikož byl otec příliš líný pokoje přetřít. Pokusila jsme trochu svou tvář rozjasnit, myslet na něco hezkého... no moc mi to nešlo. Kdykoli jsem si vybavila pěknou hřejivou vzpomínku a v duši se mi rozžehnul slabý purpurový plamínek, byl v mžiku zadupán do země žárem bolestného ohně vzpomínek minulé noci.

„Hortenzie, je ti dobře?" Na jiskřivě žlutou barvu natřené dveře se pomalu otevřely. Zpoza nich vyšla moje maminka, vždycky tak pozorná a klidná, v rukou nový hrneček s čajem a prášky od bolesti. Převzala jsem si nádobku a přičichla si k nádherně tmavé malinové tekutině. „Je to tvůj oblíbený, nemýlím se? Malinový čaj s listy máty a dvěma kostkami cukru." Usmála jsem se a přikývla. Byla jsem té stářím strhané ženě neskonale vděčná za vše, co pro mě denně dělávala. Brala jsem ji jako matku, říkala jí mami a pomohla se vší, co chtěla, přestože to nebyla má biologická rodička. Ta zemřela při mém porodu. „Elen...kdy jsi to vzdala? Myslím, kdy ses přestala bránit tak hroznému osudu?" Bolelo mě ji takhle vidět. Věčně sedřenou na kost, pohublou a celou fialovou od modřin. Můj otec, skutečný otec, Arthur, byl chuligán a hnusný odporný zmetek. Mlátil Elenu za každou maličkost, brzy začal bít i mě, jenže já vzdorovala. Když jsem se poprvé ubránila a přetáhla ho sklenicí po hlavě, museli jej odvézt sanitkou kvůli poškození čelní kosti. Vzpomínám si do detailu, přestože mi bylo tehdy jen asi devět let, jak jsme s malou brunetkou museli vytírat rubínovou krev z podlahy, aby nezbyla skvrna.

Otec nesnášel nepořádek stejně, jako nesnášel neposlušnost. A jeho pravidla byla tak pevná, že nebyla možné je denně všechny split. Za každé porušené jste dostali trest a ten byl dost tvrdý. Matku bil více než mě, jelikož nestíhala všechny povinnosti. Když si začala stěžovat, že je příliš unavená a nezvládá to, přenechal nějakou z prací mě. To ona nechtěla nechat dopustit, a tak se raději nechala lynčovat namísto mě.

„Já to tak nevnímám. Když jsem tvého otce poznala, byl milý, šarmantní, domů nosil kytice rudých růží, trhal mi na louce sytě červené jahody a v lese rumělkové křemenáče. Přesto jsi to byla ty, co mě nutilo zůstat. Milovala jsem tě od první chvíle a nikdy nepřestanu. Budu ti mámou, když tady ta tvoje být nemůže, to je můj úděl. Nikdy na světě bych nebyla tak potřebná, jako tady u tebe." V očích jí létaly jiskřičky a ve tvářích se jemně rděla, jak jí růžověla líce. Mateřská něha, s níž mi pomáhala do sedu a pomalu ze mě omývala další a další zaschlé stroupky krve byla přímo cítit ve vzduchu, jak z ní sálala.

„Dnes nepřijde domů?" „Arthur? Ne, dnes jsem mu nedovolila sem ani vejít, poté co ti udělal...nechám jej pár dní vychladnout venku na mrazu." Pochybovačně jsem se na ni zašklebila a nahodila výraz ala to nemyslíš vážně. „Pochybuju, že by mrznul venku. Asi šel do hotelu." „Spíš za kamarády. Víš, jak je na peníze opatrný." Obočí se mi opět stáhlo do jedné linie, že mi skoro až nešly vidět oči. „Opatrný?! Hamoun je to! Hnusný lakomec a škrťák!  Kolikrát jsme hladověly a neměly na večeři mami?! Tak kolikrát?! Nezastávej se takového hovada, když si to nezaslouží." „Hortenzie! Takto o svém otci mluvit nebudeš!"

Prudce jsem zaťala nehty do tvrdé matrace. Při naší menší hádce mi musela Elen nehodou strhnout jeden z větších strupů. Karmínová krev se znovu dostala na povrch a štípala v čerstvé ráně. „Omlouvám se." „To nic." Dívala jsem se stranou, neměla jsem tu tekutinu ráda, přestože dávala život a proudila mi žilami, zahřívala mé tělo a rozdmýchávala srdce. Já měla krev spjatou jen s násilím, s řeznými a tržnými ranami, taky s vnitřním krvácením a podlitinami, co zanechával otec na našich tělech. „Hotovo. Zítra ti naposled vyměním převazy, ale myslím, že to již bude dobré. Pokusíš se postavit?"

Váhala jsem. Celá spodní část mého těla byla stále jako v ohni a jen těžko by mě svaly udržely ve stoje. Na vratkých nohách neujdu ani krok, tím jsem si jistá. „Nejspíše až zítra." Posmutněle jsem se usmála a upila z kouřící se malinově rudé vody. Ach, jak já tu chuť miluju. „Tak tedy dobrou noc Tezi, uvidíme se tedy zítra." Naposledy se pousmála, vytáhla mi peřinu až pod bradu a s letmým polibkem růžových úst na má červená líčka se ztratila za žlutí dveří. „Dobrou noc Elen."

Ještě dlouho do noci jsem myslela jen na to, jak jen se pomstím, jak tomu zákeřnému lumpovi s věčně rudým nosem od neustálého pití alkoholu a brunátnými lící ukážu, že na mě ani Elu si tak lehce nepřijde. Já nás ubráním, nedám naše kůže lacino. Udělám cokoli, jen aby trpěl a pěkně pomalu se zmítal v bolestech, které jsme my musely po tak dlouhý čas přetrpět se zavřenými ústy a sklopeným zrakem!

--

Ráno, jak pozitivní slovo, když váš život není noční můra. Pro mě je to již druhý den, kdy jsem nesplnila žádnou z domácích prací, a ještě udělala Eleně více příkoří. Dneska se musím dostat na nohy a pořádně to odčinit! Už už jsem se chystala svěsit nohy z postele a pokusit se ujít alespoň tu krátkou vzdálenost od postele k oknu, abych viděla na krásný rudozlatý východ slunce, když se otevřely dveře do pokoje a dovnitř potichu vešla hubená ženská postava. „Hortenzie? Co, že tak brzy z rána? Snad na sílu nechceš jít pracovat." Její tvář byla tak ustaraná a podmanivá, že jsem nemohla jinak než jen přikývnout. „Omlouvám se, chci ti zase co nejdříve pomáhat. Musíš se teď strašně dřít." „To nevadí Tezi, hlavně se pořádně uzdrav. Takhle mi jen přidáš více práce, pokud si zase ublížíš." Mile se usmála a pohladila mě po vlasech. Společnou silou jsme se pak dostali až k oknu, za ruku mě podepírala, abych se mohla na ten malý zázrak dívat a sledovat, jak se červená a zlatá barva přelívá do měkoučkého blankytu a nastoluje tak nový den. Je to můj nejmilejší pohled ze všech, když červánky mizí jako ovce hnané z ohrady na pastvu, stejně jako se večer v houfech zase sbíhají zpět.

Těch několik desítek minut mi dodalo odvahy a již bez podpory jsem se procházela po pokoji. Uznala jsem za správné si ještě do oběda spočinout, abych jak máma říkala třeba něco nevyvedla z náhlé slabosti, ale odpoledne dozajista alespoň přeperu prádlo a vytřu schody. „Otec?" „Má práci. Přijde na večeři, již kvůli tomu zanechal vzkaz." „Nechci ho ani vidět." Obracel se mi žaludek z představ, že bych měla civět do toho chlípného obličeje a nedat znát srdce svírající odpor. „Tak na něj nekoukej. Nezapomínej, že to on je tady doma a my ho musíme ctít." Zase ta slepá moudra, jako by snad skutečně šlo o nějakou váženou osobu. Opilec je to, prase a násilník. Nahlásila bych ho policii, kdyby mi jen uvěřili. Kdo by ale poslouchal šestnáctileté dítě, když může poslechnout pracujícího padesátníka, že?

„Dojdu ti pro něco k snědku, sečkej tady, a hlavně nic nedělej, neměla by ses přepínat." Kývla jsem a počkala, než se vytratí z pokoje. Má pravdu, nesmím se přepínat. Mé tělo to nezvládne, ne tak jako kdy jindy. Ani Elen neví, jak moc mi tentokrát ublížil.

Prý dobrý rodič, taková snůška keců. Hnusné slizké prase to je. Zmlátí svou vlastní dceru, že by ji nikdo nepoznal. Na těle mám purpurové modřiny a vínové podlitiny z silných nárazů jeho pěstí, kolen i podrážek okovaných sedláckých bot po dědovi, co tak s oblibou nosí. Na zápěstích jsou modřiny nejvýraznější, stejně tak jako na krku, ale pravá bolest spí pod šaty. Na hrudníku, po obou prsech i celém břiše se táhnou dlouhé karmínově rudé krvavé šrámy, jak se mu zachtělo mě ztrestat. Stejně tak na zádech by člověk v klidu nalezl rýhy po tupém vystřelovacím noži, co nosí otec v zadní kapse kalhot. Ale ani škrábance, ani modřiny nemohou utišit tu bolest v hrudi, tu ránu do srdce, kterou mi v noci způsobil, když do něj zabodnul kůl mezí. Bylo to vůbec poprvé, co udělal něco tak otřesného, a přesto mi sliboval, že se to bude opakovat, pokud zase neuposlechnu.

Nevím, proč to udělal, sad že jej už Elenino tělo dostatečně neuspokojovalo svou oddaností. Zato já se přece bránila a vzpírala, nechtěla jsem přijmout osud, který mi byl dán. I tak jsem se ale jeho slizkým chtivým dotekům a horkému smrdutému dechu na krku neubránila, stejně jako jsem se neubránila neurvalým přírazům, jež mi zcela zničily partie a ze kterých té noci tekla krev proudem, jak mě zneužil. Vlastní otec...mě znásilnil. Pomstím se mu za to. Bude trpět.

„Jsem tady Tezi, donesla jsem džbánek mléka a chleba. Pekař Matějík slíbil, že nám dá příští pecen za lacino a u řezníka jsem za příslib pomoci při porážce selete sjednala nižší ceny na celé dva měsíce. Myslíš, že zvládneš přiložit ruce k dílu, nebo jsi stále slabá?" „Zvládnu to, neměj obavy." Vřele jsem se usmála a s chutí se zakousla do přinesené snídaně. Dnešek byl dobrý den, klidný a se snídaní, jako panskou hostinou. Mít ještě nějaké čerstvé ovoce, byly by slavnostní hody. „A abych nezapomněla...sháněl se po tobě Radim. Hodný to kluk, jen co je pravda, takového by bylo na statku potřeba." „Děkuji Elen, jistě mu dám vědět, jen co ho uvidím."

--

Táhlo se k večeru a jak jsem slíbila, měla jsem už přepráno a schody i celé přízemí se lesklo čistotou, že by se z podlahy dalo jíst. Zrovna jsem nakládala bramborovou kaši do misek, když zavrzala klika dveří a do chodbičk vešel vysoký brunátný muž s knírem a v ruce držel dva zajíce. Ještě jim z krků tekla krev, jak je museli psi zakousnout předtím, než si je nechali vyrvat z pařátů. „Eleno! Hortenzie! Prostírat a ty zvířata do chladu! Zítra budeme mít vzácné hosty!" Poslušně jsem převzala divokou zvěř do svých dlaní a sklidila ji do sklepení. Dokonce jsem držela i jazyk za zuby, když mě ten slizký dědek plácl přes zadek, až se mi tělem rozlila bolest. Stále jsem nemohla pořádně chodit, natož pak snášet takové rány. Pokud nás dnes zase seřeže páskem, zítra se nepostavím. „Návštěva? Kdo to má být?" „Rychtář s manželkou a mladým synem Radimem přijdou na oběd. Chci mít všechno perfektní, tak sebou hoďte, jinak si mě nepřejte! A Ty Tezi, ty se budeš chovat tak slušně, jak jen počestná mladá holka na vdavky jako ty má, jasné?!" Kývla jsem a raději zasedla k talíři.

Po večeři jsem sklidila ze stolu, zbytky seškrábala do hrnce a dala do chladu. Však ona bude kaše ještě dobrá, když zítra vynaložíme tolik jídla pro darmožroutské krky, co si do huby nevidí. Talířky jsem smyla a uložila do polic, setřela pošpiněnou dubovou desku kuchyňského stolu a po práci zhasla dohořívající rudý plamínek svíce. Elena již byla ve světnici a pěchovala polštáře na spaní, otec seděl na terase a kouřil dýmku a já, já měla namířeno do stodoly. Jen si plánuj krásné zítřky ty oplzlý hnusný starče, ale tebe už žádné čekat nebudou. Už se sebou nenechám zametat a nebudu se nastavovat žádnému rychtářovu synku, jen abys měl na nové kaťata, to si pamatuj.

Za hlavními vraty nám už léta postává nabitá puška na plašení škůdců. Zrovna dnes s ní musel otec střelit ty zajíce, to mi zaručuje, že je funkční a má vyměněné náboje. Nikdy neodkládá nepřipravenou zbraň. A já ji dnes použiji a už víckrát nepocítím ten strach a bolest. Už se nebudu krčit v koutě ty jeden bastarde! Zabiju tě!

Tak a je to tady! Trvalo mi zhruba hodinu to napsat a další dvě nahrabat dostatečný počet slov a poupravit to, aby to vyznělo takto. Ve mě červená skutečně evokuje krev a zradu, nějaký způsob zranění a pošpinění. psychické zhroucení a sex, takže jsem zde snad zakomponovala vše. Doufám, že odstínů červené bylo použito dost a že vám převyprávěly svůj příběh, tak jak jsem chtěla. Budu se těšit na vaše ohlasy a hvězdičy, zda mi nějaké dáte.

Vaše Tiranis!