V jednom dalekém kraji, kde široko daleko zemi pokrývaly jen vlhké tropické lesy a teplé letní slunce zářilo po celý rok, tak žilo nespočet roztodivných zvířat. V houštinách tam cesty vyrývají do země moudří sloni svými mohutnými kly a na každém kroku tam číhá nebezpečí ve flekatém pyžamu černo-žluté kožešiny. V korunách stromů jste tam mohli potkat jak malý hmyz, tak i velkého orangutana. A na jednom takovém stromě, tam kde se ve výškách proplétají liány a zní zpěv pestrobarevných ptáků, tam se takto potkali lenochod a mravenec. Malý mraveneček, co nesl v drobných tenkých rukou sytě červenou bobuli a hnal se jako o závod do svého mraveniště, jen aby zase spěchal zpět pro další bobuli. Za tu dobu, co se lenochod dostal z jedné strany větve na druhou, proběhnul kolem něj mravenec osmkrát. Pro někoho, jako byl lenochod, to bylo naprosto nepochopitelné. Při devátém střetu tak uspěchaného mravenečka zastavil a povídá mu: „Proč se stále tak dřeš kamaráde? Den je příliš krásný, než aby se člověk ztrhal." Mravenec nečekal, že jej lenochod zastaví a tak z šoku a úleku nehodou upustil bobuli z větve do velké hloubky pralesa. Samo sebou, že jej to naštvalo, dával si s ní tolik práce. Trochu jízlivě tak odpověděl do lenochodovy neměnné „Ty budeš asi nezadaný samotář, viď? Já musím být užitečným členem v rodině. To bys nepochopil příteli." Trvalo jen chvíli, než se mravenec znovu pustil do práce a odběhnul pro další bobuli. Tentokrát jej už lenochod nezastavoval, jen se díval, jak se jeho tělíčko nadobro tratilo v dálce i s poslední bobulí.

Dny ubíhaly, až se pomalu měnily v týdny a měsíce. Lenochod si žil dál svůj pomalý bezstarostný život a v mraveništi za tu dobu přibylo spoustu nových mravenečků, stejně jako jich spoustu ubylo. Mravenec, co ho tenkrát lenochod potkal potkal na větvi, založil svou vlastní část rodiny a od té doby pracoval snad ještě usilovněji a ještě pilněji zvládal všechny své denní práce. Nejednou se stalo, že byl mravenec tak unavený, že skončil v mraveništi na ošetřovně s neschopenkou nebo jej dočasně převeleli na klidnější práci.

Byl zrovna jeden z teplejších podzimních večerů, když se lesem začal rozléhat vyděšený křik a vřískot. Davy zvěře se ve vlnách hnaly, seč jim nohy, křídla nebo ocásky stačily, k blízké řece. Matka mraveniště tehdy zburcovala všechny obyvatele a okamžitě se dali na úprk. Synchronizace všech malých tvorečků dopomohla k rychlejší evakuaci a vzápětí už se hnali stejným směrem, jako zbytek zvěře. V rukou držíc v bílé hřejivé skořápce zakuklené larvičky, na zádech nezbytné drobnosti, co nechtěli nechat shořet, ani se neohlédli za mizejícím domovem. Ani lenochod nelenil a už když z velké dálky slyšel křik a praskání živého dřeva, dal se na ústup k vodní ploše. Bohužel pro něj ale nebyl zvyklý na disciplínu ani větší zátěž, a tak dost rychle ztrácel na rychlosti a energii. Snažil se a z posledních sesbíraných drobků energie se zapřel do tlapek. V té chvíli pod nimi ale zapraskaly zlomené větve pevného cedrového dřeva, jež tlapku uvěznily v ocelovém stisku. Naděje lenochoda byly rázem ty tam.

Mravenec pospíchal se svou družkou a larvičkami k řece, když v davu zahlédnul vyčerpaného lenochoda. Téměř se nepohnul, jen s velkou obtíží zvládal rychlejší kroky a vypadalo to, že ztrácí naděje. Poslal tedy svou ženušku dál s ostatními a sám spěchal za přítelem.

Když lenochod zahlédnul mezi stromy v dálce první plameny, odevzdaně klesnul k zemi. Neexistoval způsob, jak by tomuhle dokázal utéct. Packami si zoufale překryl čumák a jen čekal, než jej pohltí dravé plameny. Vyděšeně sebou trhnul, když na něj promluvil odněkud zezadu tenký hlásek. Zmateně se ohlédnul a setkal se tak s pohledem odhodlaného mravence. Ten nečekal, že by lenochod něco řekl, prostě ho čapnul za packu a naznačil mu, že se má pohnout. „Nenechám tě tady umřít kamaráde. Tak vstávej, honem." Nešťastné zvíře posunkem poukázalo na svou zadní packu, uvízlou pod těžkou větví. „Nedostanu se ven příteli. Se mnou je to spočítaný. Uteč, než tě dostihnou plameny." Lenochod se bolestně pousmál a kývnul směrem k řece. Dělá to přeci pro mravencovo dobro.

Mravenec to ale nehodlal vzdát. Nenechá ho tady, když už jsou tak blízko. Plameny byly ještě dostatečně daleko, i když zvuky praskajících větví a hučení spalující výhně už šly děsivě slyšet. I štiplavý hustý dým valící se jako vlna  nepříjemně začínal pálit v očích a vhánět do nich slzy. Sebral všechny své síly a zapřel se do těžké větve. Skutečně byl odhodlán lenochoda zachránit. A k údivu většího z nich se dřevo skutečně pohnulo. Tlapka se uvolnila a zvíře bylo volné. „Děkuji příteli!" „Nemáme vyhráno. Pospěš!"

Lenochod téměř nevěřil, že by mu mohlo to malé stvoření pomoci. Přeci jen, je to jen malý mravenec. A on má raněnou nohu a je velmi pomalý. Proč riskuje ten odvážlivec svůj živůtek právě pro něj? I tak se však s novou nadějí za mravencovy pomoci vydal, přestože pomalu, k řece. Přestože to bylo nečekané, ten drobeček měl opravdu velkou sílu. Unesl by minimálně 8x, co on sám váží a teď tahá mnohonásobně těžšího lenochoda za sebou na spadlé liáně, seč mu síly stačí.

Plameny se spalující rychlostí blížily, hnaly se za nimi jako hladové šelmy, ale řeka byla stále blíž, útěšně šuměla svými vodami. I vzduch už byl nasycen vlhkými parami. Už zbývaly jen metry, než je žhnoucí masa dohoní, když se celý lenochod, k údivu svému i mravencovu, zvednul do vzduchu. Na pomoc přispěchalo totiž celé mraveniště a pomocí společné práce a síly dokázali zachránit mravencova kamaráda. „J-jak?" Zeptal se zmateně mravenec, když ostatním pomáhal spěšně cupitat k řece. „To pro sebe rodina dělá, ne? Pomáhá si navzájem."

Lenochod, který by bez pomoci dozajista zemřel v plamenech tedy přežil a s mravencem byl od té doby jedna packa. Jeho obrovskou obětavost se mu pokoušel splatit, ač věděl, že to nepůjde, a tak mu alespoň z vysokých stromů shazoval bobule, aby se mravenec tak nenadřel pokaždé, co šplhal po kmeni stromu. Lenochod věděl, že se na mravence může spolehnout a mravenec věděl, že může lenochodu plně důvěřovat. Požár utvrdil jejich přátelství a ukázal i mnohem víc.

A ponaučení? V nouzi najdeš přítele.

Tak a je tady další část. Tentokrát byla úkolem bajka. No, musím říct, že tentokrát to skutečně byla výzva. Už jsem fakt nevěděla, jak nahrabat limit, ale nakonec mám přesah celých 14 slov! To je co? Nikdy jsem ještě neměla tak malý přesah. Doufám v nějakou tu hvězdičku nebo koment! Budu vyhlížet vaše pravdivé kritiky!

Vaše Tiranis!