Opět tu máme pohled Erena :3

♥♥♥

EREN

     Jen, co otevře dveře, vyskytne se nám pohled na jeho mamku, co si povídá s nějakým chlápkem. Doktor to nebyl, neměl na sobě pracovní oděv. Kdo je to? Minimálně Levi ho musí znát. To na něm poznám. A očividně ho nemá dvakrát v lásce.
     „Levi?" hlesne jeho matka překvapeně. Nečekala nás tu.
     „Ahoj Rivi," pozdraví Leviho. Rivi... Nejspíš někdo z rodiny. Možná jeho strýc? Toho nemá přeci v lásce. Každopádně se toto oslovení Levimu nezamlouvá. Jeho hněv každou vteřinou sílí, oči nedokáže spustit z toho muže.
     Rozhodnu se pohřbít toto ticho a hlavně rozptýlit Leviho nebo to nedopadne dobře „Levi? Děje se něco?"
     Otočí se ke mně, chytne mě za ruku a pobídne mě k odchodu. Jenže já se k odchodu nemám. Přece jenom jeli jsme sem za nějakým účelem. „Nikam nejdeme, jeli jsme přece sem kvůli tvé matce," protestuji a škubnu s sebou.
     Zamračí se na mě „řekl jsem jdeme, Erene," vraždí mě jak pohledem, tak jeho barvou hlasu. Chlad z něj doslova čiší. Zaskočilo mě to. Dlouho jsem ho takhle neviděl a hlavně ani neslyšel. Ale ustoupit nesmím.
     „Levi ne, to tu nemůžeš být alespoň blbou hodinu? Co ti to udělá?" to byla jeho poslední kapka.
     „Jestli jsi tu chceš zůstat, tak jsi tady zůstaň, ale já jedu!" zakřičí po mně a odejde z místnosti. Pohřbí nás ticho. Veškeré oči skenují dveře ze kterých před chvílí Levi odešel. Vzpamatoval jsem se jako první. Zvednul jsem kytici, co ji pohodil Levi, ze země a předal jsem ji jeho mamce.
     „Moc se za něj omlouvám, nevím, co to do něj vjelo," omluvím se. Třeba měl dneska jenom něco naplánovaného na mé narozeniny a já to takhle hloupě překazil. Pomyslím si vyčítavě.
     „Neomlouvej se. Doufala jsem, že se se svým otcem nesejde, tušila jsem, že by to dopadlo takhle," řekne posmutněle.
     Počkat, co?! Tohle je jeho otec?! Ten, co mu ubližoval?! Co tu chce?! Už chápu Leviho slova z rána. Chápu, proč nemá matku v lásce. Opravdu se stále s tím tyranem baví?! Najednou mě přepadl hněv. Hněv na oba dva. Chápu Leviho. Kvůli oběma dvěma je takový jaký je. Přepadl mě vztek, co nejde ovládat. Nepřichází často, ale za to, když přijde, nejde ovládat. „Vy se s ním po tom, co vašemu synovi všechno udělal, stále bavíte?!" zeptám se nevěřícně „umíte si představit jaké to pro něj je?!" nepřestávám mluvit „už Leviho plně chápu. Už chápu, proč vás nebere jako svou matku, chápu ho naprosto přesně," řeknu. Zasáhlo ji to do srdce, přesně jak jsem chtěl. Bez dalších slov jsem se rozeběhl k autu.
     Jsem tupec! Tupec! Tupec! Tupec! Mělo mi to dojít dřív! Takové záchvaty má přece jen u svého otce! Jak mě to nemohlo napadnout?! Měl jsem prostě odejít s ním! Hlavně ho v tom stavu nenechávat samotného! A teď pokud už odjel... Klidně se může za volantem něco stát! Není plně pod kontrolou. Ovládá ho hněv. Nikdo není u něj, aby na něj mohl dohlédnout.
     Po černé audi ani památky. K sakru! Rozeběhl jsem se domů. Je to odsud daleko, ale nic jiného, než běžet mi nezbude.

♥♥♥

     Přijel jsem domů. Nechci nic rozbíjet. Nechci Erenovi opět přidělávat starosti. Ale já si do něčeho prostě praštit musím! Vím to! Vím, že celý tento dům je Erenův dárek! Nechci tu nic ničit. Ale musím. Alespoň jednu věc!
     Dojdu do koupeny se schladit pod kohoutek ledové vody. Potřebuji se zklidnit. Když ne kvůli sobě, tak kvůli Erenovi. Už ho nechci vidět tak, jak minule. Nechci mít k smrti tak blízko. Jen kvůli němu. Celé roky žiji s jednou prostou větou „bylo by lepší, kdybych umřel", jenže Eren mi tuhle myšlenku vymazal z hlavy. Už nechci umírat. Chci žít. Pro něj. Chci, aby byl šťastný.
     Opláchnu si obličej a zastavím proud vody. Podívám se na sebe do zrcadla. Rysy v obličeji jsou zděděny po matce. Kruci! Proč jen musím mít takové rodiče?! Proč ta smůla padá jen a jen na mě?! Proč jsem nemohl mít milující rodinu jako má Eren?! Carlu beru jako svou matku! Je to úžasná ženská! Ale tu, co jsem viděl v nemocnici, tu takhle rozhodně neberu. A nikdy brát nebudu!
     Pěstí praštím do zrcadla. Nemůžu ten obličej vystát. Dokonale v tom odrazu vidím matku. Po rozbitém zrcadle začnou stékat rudé kapky.
     Musím něco dělat, než se dopustím dalšího ničení. Čaj, ten by mě mohl zklidnit. Přešel jsem tedy do kuchyně, kde jsem dal do konvice vodu, kterou jsem dal vařit. Do šálku jsem si nasypal meduňku a ještě pár dalších bylinek. Meduňka uklidňuje a unavuje. Je dobrá na nervy, takže je hlavní ingrediencí. Stejnou práci taktéž zastane třezalka, ale já mám meduňku radši (vím o čem mluvím, miluji čaje xD). Opřu se o linku se snahou uklidnit se. Chvíli poté uslyším klíče v zámku. To za mnou běžel? Vypadá to tak. Když vešel dovnitř, byl dost zadýchaný. Jsem hroznej, opět mu přidělávám starosti. Bez zbytečných řečí mě začne hledat, když mě najde, obejme mě.
     „Jsi v pořádku. Díky Bohu! Tak strašně jsem se bál," mumlá do mého temene. Víská mě ve vlasech, hladí mě po vlasech. Já jen stojím stále v šoku z toho pohledu. Jako bych měl otce stále před sebou. Nedokážu se z toho jen tak vzpamatovat. Připomíná mi to mé dětství, tělo bez duše. Vypadám tak, právě teď. Zaleji si bylinky vroucí vodou. Jen, co konvici položím, vrhne se na mou zakrvácenou ruku. Není to vážné zranění, to ne, ale přece jenom ostré předměty na ruce udělaly své. „Co se ti stalo?" zeptá se mě se strachem v očích „zajdu pro lékárničku," řekne, avšak já ho hbitě uzavřu mezi mnou a kuchyňskou linkou.
     „Nechoď tam," šeptnu. Nechci, aby viděl to zrcadlo. Jsem komplet zničený. Poslední vztek odešel. Poslední bolest, smutek, štěstí, všechny pocity ze mě vyprchaly. Jsem prázdný.
     „Promiň, kdybych tě do toho nenutil-" začne.
     Nenechám ho to doříct. Nenechám ho se opět obviňovat „za nic nemůžeš Erene! Nevěděl jsi, kdo to je!" vyštěknu po něm. Nesmí se vinit. Nesmí!
     „Když jsem tě viděl, jak jsi byl vzteky bez sebe... Měl jsem prostě jít bez řečí s tebou," nepřestane s tím. Musím najít něco, aby se přestal vinit. Cokoli. Levi, mysli!
     „Chceš čaj? Na uklidnění," zeptám se a přinutím se na něj podívat. Sice jenom krátce, ale nějak mu musím dokázat, že jsem v pořádku. To je sprostá lež, ale to on nemusí vědět. Přikývne. Vytáhnu další šálek a taktéž do něj navážím pár bylinek, které zaliji zbytkem vroucí vody, co v konvici ještě zbyla.
     „Tvoje ruka, musí tě bolet," řekne na protest, když vezmu do rukou dva šálky s cílem je přenést do obýváku.
     „Na bolest jsem si zvykl už dávno, Erene," veškerá moje hráz, co nechala za zdí mou minulost, se začala bortit. Jsem bez emocí. Mluvím o své minulosti jako o počasí. Už mi to je jedno. Mám pocit, jako bych měl být každou chvíli odveden na elektrické křeslo. Sednu si na gauč. Eren za mnou nešel. Nemám sílu ho jít hledat. Ne teď. Přišel. S lékárničkou v ruce. Takže tu koupelnu viděl. To zrcadlo „promiň," šeptnu do šálku ze kterého se napiju. Horká tekutina mi koluje celým tělem.
     „Neomlouvej se mi, nemůžeš za to, vlastně to tu vypadá dobře, minule to bylo o hodně horší," porovná to s tím předchozím rokem. Když nad tím tak přemýšlím... Už od toho uplynul rok. Tak moc dlouhá minulost to už je. A přesto tak blízká. Začne mi ránu dezinfikovat. Poté mi ji obváže.
     Jemně se usměji „promiň, pokazil jsem ti narozeniny," omluvím se a opět se napiji čaje.
     „Ty růže! Jsou ještě v autě!" vychrlí ze sebe a rozběhne se k východu. Vrátí se s kyticí, kterou dá do jedné vázy s vodou, kterou do ní napustí. Kytici poté postaví na malý stolek před gaučem na kterém sedím. Posadí se vedle mě. „Co chceš dělat? Projít se s Chucky?" zeptá se mě milým avšak poničeným hlasem. Taktéž je zničený z toho všeho. Jsme jako dvě hromádky neštěstí. Jenže... On by jí neměl být, tou bych měl být pouze já.
     Zavrtím hlavou. Obejmu ho a společně s ním spadnu na gauč. Ležím na něm a odmítám se hnout.
     „Chceš si pustit nějaký film?" zkusí podat další návrh a taktéž mě obejme.
     Opět zavrtím hlavou „chci tě mít u sebe, to mi stačí," řeknu a zavřu oči.
     „Dobře," řekne mi a uvelebí se na jistě nepohodlném gauči.

***

     Probudí nás můj telefon. Někdo mi volal. Eren si sedne, čímž jsem donucen si taktéž sednout, avšak z jeho klína neslezu. Odmítám. Vytáhnu telefon ze zadní kapsy a přečtu si volajícího. Matka. Že mě to překvapuje, mělo by mi být už dávno jasné, že mě nenechá na pokoji. Strnu, což Eren poznal. Mobil mi vyrve z ruky a natáhne se s ním kolem mého boku za má záda. Ukončí hovor. Jeho druhá ruka poslepu rozepne první tři knoflíky od mé košile. Z mého levého ramene odhrne látku. Začne mě obdarovávat jemnými polibky. Obě ruce má za mými zády, pravděpodobně něco dělá na mém mobilu. Když ho odloží na stůl, sáhne si do zadní kapsy svých kalhot pro svůj mobil a taktéž na něm něco udělá. Poté ho položí na stůl vedle toho mého. Opět mě obejme a svalí se zpátky na gauč. Dlouho nám to ale nevydrží, páč se přesuneme do ložnice kvůli tomu, že je čas na spaní.

Jen taková moje vsuvka, ok? Eren vypínal zvuk/vyzvánění 😁