Od Erena jsem byl pozván do jedné restaurace na večeři. Klasický romantický dárek. Uznávám, v mém případě je těžké něco vybrat a tak nějak jsem v tu dobu počítal s tím, že Eren nic lepšího nevymyslí. Samozřejmě jsem mu ale za ten večer byl neskonale vděčný. Asi nemusím říkat, co se stalo té noci, co jsme odešli zpět k rodině Jaegerovým. Jednou vám ten popis jistě stačil. Následujícího dne jsme se přestěhovali do toho našeho nového domku. Eren do mě po měsíci začal hustit, že by chtěl psa, avšak já vždy zamítl. Chucky si musela ještě počkat. Konkrétně do Vánoc do kterých se teď přesuneme. Ano ano, já vím já vím, opět přeskakujeme o dva a půl měsíce, jenže, co bych vám k nim pověděl? V listopadu byl další večírek od mé firmy, Eren tam byl opět se mnou. Co jiného bych mohl asi tak povědět. Nic moc. Myslím si, že je na druhou stranu krásné nechat si alespoň tyto vzpomínky jenom pro sebe, aniž bych vám je vyprávěl. To nejhlavnější vám samozřejmě vždy odvyprávím, ale nikdy to nebude úplně vše. Nikdy to nebude celých pět let. Proto každou chvíli přeskočím o dva měsíce, ne-li víc. (co tím chtěl básník říci... Autorka tohoto příběhu není schopna vymyslet celých pět let xD)
     Ale abych se vrátil k těm Vánocům. Odhodla jsem se zavolat své matce a vztělit jí, že budu na Vánoce u Erena a jeho rodiny jako poděkování a velkou pomoc. Zamozřejmě mi to nedakázala, tak jako tak by to nemělo cenu, tím jsem si víc než jistý.

     „Ahoj všichni," pozdraví Eren, jen, co vkročíme do domu, kde Eren bydlel od malička a já jsem tu nedávno ještě také na pár měsíců byl. Je to velká nostalgie to tu vidět.
     „Ahoj zlatíčka! Jsem ráda, že jste dorazili!" vyřítí se z kuchyně Carla, která nás oba dva obejme. Její ruce jsou mastné a tak má co dělat, aby nás neumazala. Když nás pustila zaměřila se na Erena „nejel Levi rychle, když má tak namakané auto?" zeptá se ho. Opravdu si myslí, že budu jezdit jako šílenec?

     Oh ano, málem bych zapomněl. Přece jenom jsem si poraženecky auto koupil. Samozřejmě nějakou lepší káru, takže automaticky mě Carla pořád takto ponižovala, přitom jsem nikdy nepatřil k těm frajírkům, co si jezdí pro vlastní smrt.

     „Ani v nejmenším," ujistí ji s úsměvem na tváři Eren a následně se zeptá „jsou tu někde holky?"
     „Ve svém pokoji, proč?" zeptá se.
     „Kam s tímhle?" zeptá se jí a pozvedne tašku s dárky, kterou drží v ruce.
     „Není toho nějak moc?" zeptá se Erenova matka znepokojeně.
     „Ani v nejmenším, ba naopak, je toho zatraceně málo," usměje se Eren ještě víc.
     „Dej to té obrovské skříně v obýváku. Tam úplně nahoru, jako vždycky," odpoví mu a už chce zmizet, jenže já ji zastavím sotva Eren odejde schovat tašku.
     „Mohl bych si s tebou promluvit?" zeptám se jí.
     „Ah ano, samozřejmě, co potřebuješ?" zeptá se mě.
     „Musím teď ještě odjet, něco vyzvednout. Problém je v tom, že to pak nemám kde schovat."
     „A co přesně to má být?" zeptá se nechápavě ale zároveň už trošku kulišácky „neříkej, že zase něco pro Erena."
     Vytáhnu mobil na kterém najdu v galerii jeden obrázek se štěnětem českoslovensého vlčáka, kterou jí ukážu „tohle," vysvětlím.
     „Tak ten je k popukání! Že ty vždycky přijdeš s něčím tak moc velkolepým," obdivuje mě.
     „Potřeboval bych ji někam dát než přijde večer. Jenže netuším kam. Nejde jen o to, aby Eren do té místnosti nezavítal, on ani nesmí slyšet škrábání případně štěkání. A venku to štěně v takové zimě být nesmí," vysvětlím svůj problém.
     Chvíli se zamyslí „tak ho dáme do Erenova pokoje, co je komplet vyklizený, teď je spíš naše skladiště. Nikdo tam nechodí, ale pro jistotu zamkneme. Erena budeme muset zabavit, což nebude problém," navrhne s úsměvem a já vše odkývu. Poté už jenom zajedu pro to štěně na určité místo.

***

     Je čas veřeče, vše jde zatím dobře, Eren nemá žádnou potřebu navštívit svůj pokoj, který dlouho neviděl. Jeho sestry se toho pokoje, od té doby, co tam jsou pouze krabice, bojí. A Jejich rodiče nejsou hrozba. Problém nastane až tehdy, když se usadíme ke stolu, Carla nandavá jídlo na talíře. Z patra jde slyšet z ničeho nic škrabání, pravděpodobně to štěně škrabe na dveře. Očividně celou dobu spalo, spánek se mu ale očividně zprotivil. Samozřejmě se všichni otočí tím směrem. Carla si zkousne nervózně ret. Já si podebřu čelo dlaní a zavrtím si pro sebe hlavou.
     „Co je to?" zeptá se zděšeně Christa.
     „Není to jasné? Hoteiosho (v Japonsku naděluje dárky Hoteiosho) dorazil!"
     „Tak brzy? Ani jsme nevečeřeli," řekne jejich otec.
     „Dojdu se tam podívat," řeknu a zvednu se.
     „Já chci taky!" řekne Isabel nadšeně.
     „Třeba tam je strašidlo," postraším ji, rychle si to rozmyslí.
     „Erene, přineseš prosím ještě cukroví z garáže? Holky tu stihli sníst všechny rohlíčky a tvůj táta tu snědl zase všechno linecké," zapojí okamžitě Erena Carla za což jsem jí neskutečně vděčný.
     Vyjdu po schodech nahoru, kde vytáhnu z kapsy klíč se kterým odemknu dveře. Vejdu co nejrychleji do pokoje, abych mohl co nejrychleji dveře za sebou zavřít. Podívám se pod nohy, kde uvidím stát štěně, co na mě vrtí ocáskem. Má jiskřičky v očích. Poraženecky si sednu na zem a opřu se zády o dveře, štěně začnu hladit „ty nám tu děláš ale neplechu, to nemůžeš chvíli počkat?" promlouvám k němu pobaveně „nemůžu si přeci dovolit, aby můj dárek byl vyzrazen předčasně."
     „Levi?" ozve se za dveřmi. Carla. Asi se rozhodla pro mě dojít, aby to nebylo moc podezřelé. Nechám ji vejít „přinesla jsem nějaké maso, tak snad bude alespoň během večeře chvíli potichu," řekne mi pobaveně. „A ohledně dávání dárků pod stromeček? Jak to s ním vyřešíš?" zeptá se mě.
     „Netuším... Však já něco vymyslím. Tenhle klíč pasuje ke všem dveřím, že? ujistím se. Odpovědí mi je kladná odpověď.

***

     Po večeři se veškeré nádobí uklidilo a poté se odkráčelo do pokoje holek. Tedy, abych byl přesnější, Carla, Isabela a Christa tam šli. Já, Eren a Erenův otec jsme ještě zůstali dole, kde jsme opatrně ze skříně vytáhli veškeré dárky, které jsme naskládali pod stromeček.
     „Můžeme jít Levi?" zeptal se mě Eren a už chtěl jít za holkama a svou matkou.
     „Běž napřed, asi jsem ještě nechal něco v autě. Nějak mi ty počty těch dárků nevychází," zalžu. Ze začátku se mu nechtělo, ale jakmile jsem se zmínil o tom, že by holky mohli začát podezřívat, tak odešel. Jeho otec skočil pro něco obřího do garáže. A já? Já jsem mezitím vytáhl ze všech dveří klíč, které jsem schoval do šuplíku v kuchyni, prozatím. Ze zbylých ozdob, co byly v krabici, která se válela v koutu obývacího pokoje, jsem vzal zelenou mašli ze které jsem si pomocí nůžek ustřihl dva kousky. Jeden jsem přivázal na klíč, co jsem měl až do teď v kapse, ten druhý jsem s sebou vzal a uvázal jsem ho štěněti na krk. Do krabice ho opravdu dávat nebudu, takže jsem vymyslel jiný tah. Našel jsem v tom harampání nějakou menší krabičku do které jsem strčil klíč. Krabička byla černozelená, takže nebylo třeba ji nějak balit do ozdobného papíru. Na krabičku jsem poté nalepil bílý lístek s Erenovým jménem. Po štěněti jsem uklidil, jelikož se předtím odhalilo, tak Erena okamžitě napadne sem vtrhnout, a přesně proto musím štěně odstěhovat do přízemí. Dlouho jsem přemýšlel do jaké místnosti ho strčím. Napadla mě špajzka, což je malá místnost s hromadou policemi na kterých jsou převážně konzervy. Myslím si, že tam by to Erena nemuselo hned zavést. Vypadalo to, že se štěně pojídáním masa krapet unavilo a tak by se nemuselo okamžitě prozradit. Minimálně v to doufám. Opravdu bych to nerad nějak zkazil.
     Když jsem měl hotovo odešel jsem za Erenem, Carlou a holkama. Erenův otec zazvoní na zvonek a poté udělá jakousi scénu, aby ty dvě holky nezjistili, že naše bájná postava neexistuje.
     A jak jsem řekl, tak se i stalo. Za nedlouho se vřítila do pokoje hlava rodiny, která si vymyslela, pro mě vtipnou, hystorku něco ve stylu „byl jsem v garáži, protože jsem něco zaslechl, a když jsem se vracel, tak dárky pod stromečkem," opravdu vtipné. Holky se vyřítili z pokoje, utíkali po schodech, kde Isabel málem hodila tlamu, čímž si vyslechla od své matky kázeň. V obývacím pokoji byla tma, jediný zdroj světel byl právě stromeček, který na sobě měl nespočet žárovek. Také tu hráli klasické vánoční písně a koledy z rádia, co je poblíž stromku. Kolem stromku je hromada dárků, docela začínám závidět Erenovi jeho děství. Myslel jsem si, že takhle moc toho je pouze ve filmech či pohádkách.
    „Levi, nestůj tam jenom tak a pojď se taky vyfotit," vyhodí mě z myšlení Eren, co si mě stáhne k sobě. Carla na nás namíří foťák a spustí časovač. Rychle k nám přiběhne a poté se už jen čeká až nás oslní blesk.
     Nakonec se rozsvítilo a holky se horlivě pustili do rozdávání dárků. Jejich rodiče si sedli na gauč, Eren na zem. Já jsem si sedl vedle Erena. Holky se o vše postarali, postupně rozdali veškeré dárky podle jmen, teprve až poté se začalo rozbalovat. Holky chtěli co nejdříve vše mít rozbalené a tak papír lítal všude kolem. Zato my, dospělí, jsme rozdělávali jednu věc třeba pět minut a pak jsme ji se svou drahou polovičkou třeba dalších deset minut probírali.
     Už jsem si toho všiml hned ze začátku, ale Eren veškeré moje dárky odkládal. Když si všiml, jak opět koukám na tu krabičku s klíčem, tak mi vše vysvětlil, jako by mi četl myšlenky „co na mě tak koukáš? To nejlepší nakonec, myslíš si, že nepoznám tvé písmo?"
     Až po nějaké snad hodině přišla na mě konečně řada. Konečně měl Eren vše rozdělané až na ty mé dárky. Měl radost ze všech těch blbin, co jsem mu dal, avšak já čekal jen na to jedno. Na tu krabičku, kterou rozdělal až jako poslední. Taky, aby ne, když jsem tu jeho odkládanou hromádku trochu upravil. Jednoduše jsem tu krabičku posunul až dozadu, kam sahal až naposled.
     Všichni měli už své dárky rozbalené, dokonce i já, takže zbýval už jenom Eren. Když otevřel krabičku, tak vytáhl klíč „co to je?" Zeptá se mé osoby.
     „Řekl bych, že klíč," poznamenám zamyšleně.
     „Nepovídej, na to bych bez tvé pomoci nepřišel. Od čeho?" dožaduje se odpovědi.
     „Vím já?" prohodím.
     Pozorně klíč zkoumá „tentokrát jsi to ale nezakryl moc dobře. Klíč od dveří v domácnosti poznám," odpoví mi a zvedne se.
     „Co to máš? přiběhne Isabel s Christou v patách. Vedle Erena se najednou objevil každý člen domácnosti.
     „To je klíč, Isabel," zopakuje mou odpověď.
     „Od čeho?" zeptá se opět Isabel.
     „Od dveří," odpoví jí. Tato konverzace se pohybuje na úrovni pětiletých dětí.
     „A od jakých?" opět se zeptá jeho sestra nesoucí jméno Isabel.
     „To zjistím," řekne a rozhlédne se kolem sebe. V tomto domě je dost dveří, všechny jsem pozamykal, takže bude muset odemykat. Samozřejmě mu netrvalo dlouho si dát jedna a jedna dohromady, vyběhl nahoru, přesně jak jsem předpokládal, a zabral za kliku od ložnice svých rodičů. Radoval se z toho, že jsou dveře zamčené. Podíval se na mě vítězoslavně, avšak když otevřel dveře a zjistil, že tam nic není, tak se na mě zamračil. Tentokrát jsem se vítězoslavně usmíval já. Zkusil všechny dveře v prvním patře, avšak nic nenašel. Na jeho obličeji bylo vidět, že se opět baví. Tento výraz na jeho tváři mám rád, už na výročí jsem si tohle užíval, teď si to užívám taktéž.
     Seběhne dolů, celá rodina ho následuje. Otevře opravdu hodně dveří, jak jsem předpokládal, tak šel na to takticky, do jaké místnosti by to schoval on. Je mi jasné, že ho spajzka nenapadne hned napoprvé. Avšak před námi bylo nanejvíš pět dveří a jemu to začalo docházet. Dvoje dveře ještě otevřel a poté už přišly ty správné. Odemkl je, vyskytl se mu pohled na překvapené štěňátko československého vlčáka.
     „Pejsek!" zaječí sborově holky.
     Eren s jiskřičkami v očích poklekne a natáhne ruce k fence, která za ním bez rozmýšlení přiběhne a skočí mu do náruče. I s fenkou v náručí si Eren opět stoupne a začne se se svým dárkem ňuchňat. Dívám se na tu scénu s úsměvem, tohle mi dělá radost. Baví mě poznávat jeho nové tváře, obzvlášť ty šťastné a usměvavé. Když je šťastný kvůli takovým maličkostem tak moc šťastný, jsem taktéž šťastný i já.
     Podívá se na mě, bez rozmyslů mi skočí na rty. Věnuje mi krátké přerušované polibky překypující vděkem.
     „Holky, jdeme uklidit ty papíry, co jste poházeli po celém obýváku, ano?" nakáže Carla a se všemi odejde. Dopřeje nám tak soukromí.
     „Levi, ty jsi opravdu nenormální!" řekne, když popadá dech.
     „To mám jako poděkování?"
     „Moc moc moc ti děkuji!" opraví své dík.
     „No proto," řeknu „je to československý vlčák. Fena," informuji ho.
     „Je nádherná! Jak chceš, aby se jmenovala?" zeptá se mě.
     „Není to takhle náhodou tvůj dárek?" zeptám se.
     „Tak to tím pádem bude... Chucky! Naše malá Chucky," začne se s ní znovu mazlit. Nikdy bych si nepomyslel, že řeknu zrovna tohle, ale tomu psovi začínám závidět.