Nakonec jsem na tu dovolenou jel. Kvůli Erenovi. Musím přiznat, že to bylo pro mě něco úplně nového, poněvadž jsem nikdy na dovolené nebyl. Rodina Ackermanů to bere jako zbytečnost a ztrátu peněz. Měl jsem hezké dětství, nemyslíte? Ach... Ironie z těchto slov jen přetéká.

     Tak jo, je teprve ráno a už tu nastal první problém. Jak se vejdeme do auta? Ještě, že to Erena napadlo a stihl se zeptat.
     „Auta máme přece dvě, Erene," pobaveně a zároveň zmateně informuje Carla svého syna.
     „To vím taky, akorát se mi zdá zbytečné jet dvěmi autami," odpoví.
     „A jak chceš do jednoho auta naskládat šest lidí?" zeptá se se smíchem „Erene, ty opravdu nemůžeš plánovat dovolenou. Kdybychom tu nebyli-"
     „Tak mi pomůže Levi," nenechá ji doříct, obejme mě kolem pasu a otočí se na mě „že?"
     Otráveně se zamračím a odstraním jeho ruku ze svého boku „přestaň brblat kraviny, veliteli. Nezapomínej, že ode dneška máš vše nastarosti, bez mé pomoci. Celou dovolenou jsi si naplánoval sám, ne? Tak počítej s tím, že tě tu teď bude každý poslouchat na slovo. Nikdo ti s tím velením nepomůže," utnu ho.
     Zasténá mé jméno „Leví! To mě v tom necháš?"
     Podívám se otráveně na něj „ano, nechám. Přišel jsem právě teď o víkend, který potřebuji ke svému životu," nikdy jsem na dovolené nebyl, a ani jsem nikdy neplánoval jet. Přijde mi to jako zbytečnost. Asi jsem se nakazil svou rodinou.

     Dovoluji si vás upozornit, že jsem měl sice špatnou náladu, ale ta otrávenost byla z velké části jen jako. Přirovnal bych to s pošťuchováním Erena.

     „Takže? Jak to bude s těmi auty?" zeptá se Erenův otec, co nese kufry směrem k autům. Nejspíš čeká na pokyny, aby věděl, kam má kufry naskládat.
     Všichni se otočíme na Erena, co si povzdechne a následně řekne „pojedeme oběma, co nám taky zbývá, že?"
     „A? Kdo pojede s kým? Kdo vlastně budou řidiči?" zeptá se Carla.
     Eren se zamyslí. Po chvilce se s úsměvem otočí na holky, co sedí stále u své snídaně a promluví na ně „s kým chcete jet, holky?" ty na něj upřou ty svá kukadla.
     „S tebou!" zajásají. Isabel pak dodá jejich otce a Christa zase jejich matku.
     Omluvně se na ně usměje „já pojedu s Levim, holky, takže buďto se vzdáte mě, nebo mamky a taťky," nechá jim čas a začne se věnovat opět nám „a ohledně těch řidičů," zamyslí se „táta by mě asi zabil, kdybych ho nenechal řídit jeho auto. A druhý řidič... Levi? Ujmeš se toho? Tedy pokuď ti mamka auto půjčí," rozhodne.
     „Vždyť to auto používá v poslední době víc, jak já. Samozřejmě nic nenamítám, bude příjemné si za dlouhou dobu svést zadek a nemuset řídit," pobaveně odpoví a dojde pomoct jejímu manželovi s kufry.
     „A co vy holky? Já a Levi, nebo mamka s taťkou?" myslím si, že ptát se zrovna nemusel. Ty holky mě do teď nemají v lásce. Tedy baví se se mnou, to jo, ale pořád mi nedůvěřují natolik, abychom se staly kamarády. Takže ano, zvolili si své rodiče.
     Eren se otočí čelem ke mně a zářivě se na mě usměje. Moje zamračená tvář ale na ústupu není. Přitáhne si mě za boky k sobě a něžně mě políbí. Dobře, uznávám, jeho taktika, jak se zbavit mé zachmuřené tváře, působí víc než dobře. Prakticky okamžitě se do polibku připojím. Těm jeho sladkým rtům se nedá prostě a jednoduše odolat.
     „Ale pane veliteli, nezdá se vám, že jednoho svého podřízeného až moc rozmazlujete?" ocitne se ve dveřích Carla s kulišáckým úšklebkem. Eren zbrkle přeruší náš polibek a podívá se na ni, já taktéž se zachmuřenou tváří. Přitáhnu si Erena do většího sevření. Nepustím ho, ne teď.
     Eren nám ale předá další rozkazy „holky, už jste dojedli?" zeptá se a podívá se na ně „nechte tam to nádobí, já ho uklidím. Ty Levi prosím dones naše zavazadla do auta," nakáže mi hlasem, co vůbec nezní jako rozkazovací.
     „To se s tím mám po těch schodech tahat sám?" zkusím to na něj.
     Povzdechne si „zas taková citlivka nejsi Levi, vůbec to na mě nezkoušej," řekne mi a já tedy odkráčím nahoru dobalit si ještě nějaké věci. Za sebou ještě uslyším Erenův hlas, co řekne Carle, ať už jedou, že taky za chvíli vyrazíme. Carla zavolala na holky a rozloučila se s Erene a se mnou. Na mě zakřičela, abych nahoře slyšel. Poté jsem už vešel do pokoje.
     Zanedlouho jsem slyšel kroky na schodech. Nevím, jak se to Erenovi daří, ale opět mám své tělo mimo kontrolu, poněvadž po něm přímo prahne. Schovám se za dveře, které otevřel. Jen, co za sebou zavře, stáhnu si ho k sobě. Eren se v šoku opřel rukama o zeď o kterou se opírám. Docela dost mi to připomíná jednu scénku, co se stala před rokem. Tu, jak mu zakručelo v tom nejlepším v břiše.
     „L-Levi!" zasténá vykuleně „tohle mi už nedělej," postěžuje si a chce se odtáhnout, avšak mé ruce na jeho pasu mu to nedovolí.
     „A pročpak, Pane Veliteli?" promluvím na můj vkus až moc koketným hlasem. Moje tělo si opravdu dělá, co chce. Přitáhnu si ho za klíč, co má na krku, do polibku.
     Podaří se mu odtáhnout „Levi! Nech toho," zmatkuje, avšak jeho hlas ho zradil.
     „Tak mi to nakaž. Velitelským hlasem. Řekni mi, ať toho nechám a já tě pustím," téměř šeptám.
     „Jako kdybych mohl," taktéž mluví potichu. Jeho tváře naberou jemné červené barvy. Tentokrát je on, kdo spojí naše rty.
     „Jsi velitel nanic," pobaveně prohodím mezi polibky.
     „Mám ti ukázat, jak moc dobrej velitel jsem?" koketně odpoví na mou urážku. Jeho ruce si začnou razit cestu pod mé tričko.
     „Stejně budeš ty ten pode mnou, Erene," pošměšně mu oznámím.
     „Kdo ti dovolil mě oslovovat jménem?" vidím, že se do role „velitel" dokonale vžil.
     Z ničeho nic se otevřeli dveře a v nich Carla „ehm ehm... Levi, tohle je dost nečestné. Zaprodat své tělo jen aby jsi nemusel makat," řekne mi s úšklebkem.
     „Co tu děláš?" zeptá se Eren.
     „Tvůj otec skládá věci do kufru a navíc mi bylo tak nějak jasné k čemu ta vaše dolní debata spěla. Levi, měla jsem tě prokouklého," zašklebí se na mě.
     Neochotně odstoupím od Erena a vezmu mé a jeho zavazadlo „kdo řekl, že nechci makat? Co je na tom odnést dva kufry?" vmetu odpověď Carle do tváře a projdu kolem ní rovnou ven z pokoje. Oba dva jdou za mnou. Seběhnu schody a kráčím do chodby.
     „To máte v těch kufrech papíry?" zeptá se Erena, který odpoví v záporu.
     „Když pomyslím, že to můj milý tahal po těch schodech tak těžce zatím, co Levi tady ty schody seběhne, připadám si dost špatně."
     „Je to Levi, co bys taky od něj jiného čekala, že?" zasměje se Eren. Všichni odejdeme ven, já s ladností naskládám ty kufry do kufru od auta.
     „Kdo pojede první?" zeptám se, když už jsou všichni na svých místech.
     „Jeďte vy, ještě bychom vás cestou někde ztratili," pobaveně zavolá z okínka Carla.