K večírku se již nevrátíme, teď přejdeme na depresivnější část. Jen bych chtěl ještě předtím podotknout, že na tom večírku se začalo lámat odtažité pouto mezi mnou a Hanji, a díky za to, protože nebýt jí, tak kdo ví, co by ze mě teď bylo.
     No, ale jak jsem řekl, přeskočíme na konec srpna. Předposlední týden tohoto měsíce. Na den, spíše večer, který je pro mě do teď depresivní. Proč by taky nebyl, když jsem málem přišel o Erena?

     „Levi, kde jsi?" ozve se z telefonu Erenův hlas.
     „Jdu z práce, kde bych byl?" odpovím chladně.
     „Teprve?" zeptá se pištivím hlasem.
     „Erene, chodím touhle dobou vždycky. Co potřebuješ tak důležitého?"
     „Nic nic, jen se tě nemůžu dočkat."
     „Doufám, že si nemyslíš, že ti tohle budu věřit," řeknu mu.
     „Tak mi nevěř, no. Nikde se neloudej a hned přijď, dobře?" nestačím nic odpovědět a už je hovor ukončený. Povzdychnu si nad jeho dětskou povahou.

***

     „Ahoj Levi!" skočí mi do náručí ten otravný kluk, kterého tak miluju.
     „Ahoj otravo," pozdravím ho nazpět a následně políbím, poté se vymotám z jeho sevření a vejdu hloubš do domu. Překvapí mě, když uvidím, jak u jídelního stolu sedí každý člen rodiny. Čas večeře ještě není, to je nezvyklé je takhle vidět. Odložím si věci na schody a přejdu k nim s otázkou, která mi vrtá hlavou „co se děje?"
     Eren ke mně přiběhne, vezme ze stolu nějaký papír, který mi s úsměvem ukáže. Podorbně si přečtu text, myslel jsem, že mě trefí šlak. Za dva dny odjížíme na týdenní dovolenou. Přijdu o víkend, už mám jen čtyři víkendy a ten dům není ani zdaleka hotov. Nemůžu si dovolit ztratit další víkend.
     „V práci jsem ti to zařídil, přes Hanji," vysvětlí mi Eren s úsměvem. Já nad tím jen se šokem v očích zavrtím hlavou.
     „Nemůžu odjet Erene."
     Jeho úsměv pohasne „proč?" zeptá se nechápavě.
     „Nejde to. Pamatuješ na ty víkendy? Erene, já to opravdu musím dodělat," vysvětlím.
     „A co musíš dodělat?" naléhá. Všichni sedí a mlčí, pouze pozorují nás dva, kteří jediný stojí kousíček od nich.
     „Už jsem ti přeci řekl, že ti to nemůžu říct," odpovím trochu chladně.
     Jeho výraz se opět změnil. Tentokrát na něco, co jsem u něj ještě nikdy neviděl. Chladnost, odtažitost, opovržení. Jednoduše řečeno jsem v něm viděl mou osobnost. Zalekl jsem se, přece jenom je to Eren, usměvavý Eren, co se nikdy nedokázal k nikomu chovat chladně. Tak proč se teď tak kouká?
     „Fajn, jak chceš," začne „jinak nejezdi, nikdo tě nenutí s námi a hlavně se mnou trávit čas. Prostě jsem ti chtěl, vlastě vám všem, udělat radost a tak jsem celou tu dovolenou zaplatil. Vidím, že jsi to neocenil, nevadí. Jestli ti to bude vyhovovat, když budeš sám s mamkou, která mimochodem taktéž byla ze začátku proti, tak si tu oba dva klidně zůstaňte. Mně to je jedno. Tak nějak jsem ten váš vztah pochopil, a nemysli si, že jsem hňup, co si toho nevšiml. Jen... Jen bych byl rád, aby jsi mi nelhal a normálně mi řekl, že se mnou být nechceš," poslední větu řekl ze smutku „jdu se projít," dodá ještě. Poté pomalu až doběhl k hlavním dveřím. Carla si stoupla a chtěla svého syna zastavit, ale jakmile se dveře s ohromnou ránou zavřeli, tak si opět sedla a podložila si hlavu rukama.
     Nechápavě se na ni koukám„to jsi to vzdala tak rychle?! Je to tvůj syn!" jestli v tomhle žije Eren celou dobu, tak se už ani nedivím, že hledal pomoc vždy u mě, tohle jetotiž pomoc za všechny prachy.
     „Ten teď poslouchat nebude, Levi. V ničem. Znám ho," poslední dvě slova téměř zašeptá.
     Ještě chvíli na ni hledím nechápavým a krapet naštvaným pohledem, teprve až po té chvíli se rozhodnu za ním běžet „kašlu na to," řeknu a rozběhnu se ke dveřím.
     „Ty za ním jdeš?" zeptá se mě Carla a přinutí mě tak se zastavit.
     „Samozřejmě! Zrovna teď by neměl být sám, pokud jsi jeho matka, tak bys měla vědět, že Eren si berve vše moc k srdci! A kdo ví, nad čím právě teď přemýšlí," pokárám ji. Jako milující rodič zklamala.
     Obul jsem si boty a rozeběhl jsem se ven, kde jsem se rozhlížel po ulicích, nikde jsem ho neviděl. Ten blbec běžel, takže v pořádku určitě není. Nemám nejmenší tušení, kde bych ho měl nahánět, ale nějakou cestu zkusit musím. Kam Eren chodí dost často? Musel mít s Mikasou a Arminem nějaké místo, kam chodili a stále chodí. Myslím jak to jen jde, ale na nic nepřicházím.
     Park!
     Zkusím park poblíž mého bývalého bytu. Tam jsem na něj narazil nespočetkrát. Rozeběhnu se tedy tím směrem.

***

     Naháním ho snad po celém parku, ale nikde po něm ani vidu ani slechu. Vlastně tady nebyl vůbec nikdo, což je nevídané. Nadechnu se z plných plic a zakřičím „Erene! Vím, že tady někde jsi! Vylez!" za jedním ze stromu zašustilo hned, co jsem vyslovil Erenovo jméno. Mám ho! Rozběhl jsem se k tomu stromu z poza kterého se vyřítila Erenova postava, která přede mnou utíkala. „Erene! Zastav!" zakřičím během nahánení. Naštěstí jsem rychlejší a tak jsem ho po delší době doběhl a stáhl si ho mezi mě a strom. Ruce jsem mu přišpendil na úrovni jeho hlavy. „Řekl jsem ti zastav!" vyštěknu při nedostatku vzduchu. Oba dva jsme vydýchávali běh.
     „Proč jsi sem přišel?" zeptál se, když se naše srdce uklidnila.
     „Není to snad jasné? Přišel jsem si pro tebe."
     Uhne pohledem „proč?"
     „Erene, nevím, proč jsi říkal ty kraviny, ale nic z toho není pravda, jasné? Nic s tvou matkou nemám. Miluju tě jak nejvíc to jen jde, copak to nevidíš?"
     Podívá se do mých očí „Levi, nemusíš mi lhát, prokoukl jsem vás, oba dva. V květnu jsem si říkal, že si to nejspíš nalhávám, jenže v červu a červenci jsem pochopil. Náhlé tykání, každý víkend jsi pryč a vymlouváš se, že něco děláš, jenže... Proč tedy každý víkend jedeš někam s mamkou? Proč si jste tak blízký? Oba dva mi něco tajíte, pokaždé to zakecáváte. Levi, já to prokoukl, už dávno. A vlastně, proč bys s ní nemohl být, jste od sebe pár let. Jen bych byl rád, kdyby jsi se mnou jedna férově, já se s tím nějak vyrovnám Levi. Hlavně, že budeš šťastný."
     „Nechápu, co to tu meleš za kraviny, ale já s Carlou vážně nic nemám Erene!" začíná mě stíhat zoufalost.
     „A jak ti to můžu věřit?!" prakticky zakřičí.
     Povzdechnu si, abych se uklidnil „Erene, miluji tě a to se nikdy nezmění."
     „Já... Ti nevěřím, Levi," odpoví mi. Přesně tohle jsem nechtěl slyšet. Ztrati ve mně důvěru. Jediná cesta, jak vše urovnat je mu to říct. Samozřejmě se to nedělá jednoduše, ale je to pořád lepší varianta, než od něj uslyšet rozchod.
     Opět si povzdychnu a začnu mluvit „fajn, řeknu ti všechno, ale opovaž se potom sám sebe litovat, že jsi to ze mě vymáčkl, jasné?" nechápavě se na mě dívá „fajn..." řeknu si spíš pro sebe než pro něj „výročí... celou tu dobu jsem pracoval na dárku pro tebe k našemu výročí. Jelikož chodím z práce domů pozdě, tak je nemožné na něčem dělat v týdnu, proto ty víkendy. Carlu jsem požádal o pomoc, proto s ní trávím víc času, nic v tom ale nehledej. A teď... S tou dovolenou... Erene, moc si cením toho, že jsi to pro mě udělal, že na mě opět myslíš. Promiň, ale zaskočilo mě to, zbývá mi jeden měsíc a už tak nestíhám. Ale pojedu, dobře?" ukončím své vysvětlení.
     Erenovi se do očí nahrnou slzy „opět jsem to musel zvorat," řekne a položí mi hlavu na rameno.
     Zamračím se na strom, co stojí přede mnou „říkal jsem ať se nelituješ. Neházej to na sebe. Chápu tě, taky bych si udělal takový obrázek po delší době, kdybych byl na tvém místě," snažím se ho utišit. Mé ruce spočinou na jeho zádech.
     „Levi, kdybych jenom nebyl tak hloupej... Já... Měl jsem ti prostě věřit. Vím to, přímo od doktora vím, že je pomalu až zázrak že jsi si někoho našel. Vím to, že je děsně malá šance, že by jsi se zamiloval do někoho jiného. A přesto... Jsem ti prostě nedokázal věřit," začne mi brečet do ramene.
     „Erene, přestaň se obviňovat," napomenu ho jemně.
     „Jak bych mohl přestat? Zkazil jsem ti tvé překvapení."
     Snažím se přijít s něčím, co ho utěší „ještě nevíš, co to je, ne?" mluvím jemným hlasem. Políbím ho do heboučkých vlasů, co voní tou božskou vůní.

     „Ahoj Levi, už jsi opět u Erena?" zavolá na mě někdo. Přeruším mé vypravování a podívám se na cestu mezi hroby. Carla.
     „Ahoj Carlo," pozdravím jí nazpět mezitím, co dává Erenovi na hrob kytici.
     „Tak o čem si tu povídáte tentokrát?" zeptá se mile.
     Usměji se na ni a opět si hlavu opřu o náhrobní kámen „o minulosti."
     Přikývne, spojí dlaně k sobě a začne se modlit. Naslouchám příjemnému podzimnímu vánku. Jsem šťastný, že jsem si mohl tento život s Erenem prožít. I když jen na tak krátkou chvíli, pořád to je alespoň ta chvíle na kterou do své smrti, a i po ní, nezapomenu. Nikdy. To ti slibuji Erene.