Zakleji Erwina, jen co zmizíme z jeho dosahu a vytáhnu mobil na kterém vyhledávám jedno číslo na které potřebuji nutně zavolat. Během hledání se prostě zeptám Erena na otázku, která se mi už pár minut honí hlavou „co tady děláš?"
     Cítím jeho pohled na mně, hned na to pohled sklopí k zemi a potichu odpoví „co je na tom ti jít naproti?" neříkejte mi, že se stydí.
     Odpoutám oči z displeje, místo toho je přilepím na Erenův obličej, na který se dívám dost nechápavě. Červená se, jemně, ale přece „měl jsi mi to dát alespoň vědět," oznámím mu a opět se vrátím k telefonu.
     „Když to by nebylo překvapení."
     Povzdychnu si „dělej si, co chceš, koneckonců jsi dospělý, jen ti radím, ať se kolem té budovy nepotuluješ. Víš přece, co ti Erwin udělal, a před chvílí taky nevypadal zrovna jako někdo, kdo by tě uvítal s otevřenou náručí," varuji ho a vytočím číslo, co jsem hledal. Domluvil jsem se s jedním postarším pánem, že k němu dnes zajedu.
     „Kdo to byl?" zeptal se Eren, jen, co jsem hovor ukončil.
     Zastrčím mobil do zadní kapsy džínů a odpovím „to se brzy dozvíš. Vypůjčím si od tvé matky auto a pojedu i s tebou do jednoho obchodu."
     „Do jakého obchodu?"
     Podívám se na něj svým typickým nezaujatým pohledem, avšak, který v sobě skrývá přece jenom kousek záludnosti „uvidíš," odpovím.

     V ten den jsme přišli domů, vypůjčili jsme si auto a vyrazili do jednoho krámku postaršího pána, který šil obleky na míru. Byl jsem jeho stálým zákazníkem několik let, byl to nejlepší krejčí široko daleko. Jelikož jsem každou chvílí potřeboval oblek (Erwin byl děsně vybíravý, takže to, že si vybíral speciálně barvu mého obleku bylo na denním pořádku) tak jsem lítal všude možně po městě. Tento chlapík byl ze všech nejlepší, obleky od něj dokonale padly, zároveň nebyly nepohodlné. Jednoduše byly dokonale udělané.

     Pozdravím společně s Erenem staříka stojícího před námi. On nám s úsměvem pozdrav opětuje. „Jsem rád, že jsme sem mohli přijet tak narychlo," řeknu a přistoupím blíž ke staříkovi. Podívám se za sebe na Erena, který si pozorně prohlíží malou místnůstku plnou oděvů.
     „Mám tu otevřeno až do večera, nelamte si s tím hlavu," vysouká ze sebe stařešinův hlas „co byste potřebovali mladí pánové?" zeptá se s úsměvem.
     Eren se na mě podívá tím výrazem, co jasně říká „to by mě taky zajímalo, co tu potřebujeme."
     „Potřebujeme obleky na míru, musí být udělané za čtrnáct dnů. Zvládnete to?" zeptám se.
     „Ale samozřejmě, pro vás cokoli," jeho úsměv z tváře nemizí „tak koho mám změřit jako prvního?" zeptá se a přinese si stoličku na kterou se jeden z nás postaví.
     První jdu já, přeci jenom mé míry má napsané několikrát, spíš si je jen zkontroluje. Zato Eren je pro něj úplně nový model. Roztáhnu tedy paže a nechám staříka pochodovat kolem mě a měřit míry na různých místech. Když přijde na pas a nohy, tak mě požádá o stoupnutí si na stoličku, aby se nemusel tolik ohývat kvůli zádům. Hned po mně jde Eren, který si projde přesně tím samým. Jde na něm vidět, že je nervózní, nejspíš tohle nikdy neprovozoval.
     „Teď mi už jen řekněte kam se chystáte, abych mohl zvážit jaký střih bude nejvodnější," zeptá se mezitím, co skládá krejčovský metr.
     „Moc důležitý večirek. Obchodování, znáte to. Ne jednou jste mi takové obleky dělal," odpovím a on přikývne.
     „A barvy?" zeptá se mě ještě. Eren si opět prohlíží obleky kolem nás.
     „U mě šedá, nějaká tmavší by byla lepší. Možná černá s nádechem šedé. Nechám to na vás."
     „A pro vašeho..." neví, jak má dokončit otázku.
     „Přítele," poradím mu a zamyslím se. Mé oči se teď pozorně dívají - taktéž staříkovy - na Erena. Nejsem si jistý, co by na Erena padlo, nenapadá mě žádná barva.
     „Černá?" zeptá se po chvíli stařík.
     Zavrtím hlavou „moc obyčejné," vysvětlím. Že by šedá? Ne, to se k němu nehodí. Vínová taktéž nepřipadá v úvahu. A co teprve bílá? Na svatbu ho opravdu neposílám.
     „Modrá?" zeptá se opět stařík.
     „Viděl jste jeho oči?" zeptám se zbrkle. K těm dvěma smaragdům se modrá nehodí.
     „Hm... Je to oříšek," zhodnotí.
     „To souhlasím," přitákám.
     „Co takhle hnědá?"
     Povzdechnu si „nějak mi to na něj nesedí," musí být do toho zapojené ty jeho oči. Rozhodně nesmím dopustit, aby na tom spropadeném večírku nebyly vidět ty dva zlatavé smaragdy s tolika zelení. Musí zářit jako Slunce, co dokáže jako jediné roztát mé ledové oči přeplněné ledovcemi. Chci, aby ty oči byly vidět, aby každého přinutily k obdivu. Můj přítel nesmí ztratit na dokonalosti.
     Docvaklo mi to. „Co zelená? Nějaká tmavší? Až skoro černá?" zeptám se nadějně. Černá s nádechem zelené barvy, to je ono.
     Stařík se vrásčitě usměje „to není špatné. Dobře," odpoví a začne si něco zapisovat.
     „Pak se tedy pro ně příští pátek stavíme," oznámím a on s úsměvem přikývne. S Erenem se rozloučíme a vyrazíme zpět domů.
     „Měl by jsi si pořídit auto, v posledních dnech na něj nedáš dopustit," poradí mi pobaveně Eren při cestě domů.
     „K čemu? Kvůli těm pár víkendům?" zeptám se.
     „Co děláš tak moc důležitého, že mi nemůžeš věnovat ani jeden den?" zkusí to.
     „Už jsem ti snad jasně řekl, že ti to říct nemůžu. A jeden den se mnou mít budeš, příští pátek." Nafoukne své tvářičky. „Ale notak, snad ses nám neurazil," řeknu s pobavením v hlase.
     „Jeden víkend, ublíží ti to?" zeptá se.
     „Pokud to kvůli tomu jednomu víkendu nestihnu dokončit včas, tak jo," odpovím.
     „A vůbec," ozve se po delší odmlce „nemám jak zaplatit ten oblek. Co tě to napadlo za kravinu?"
     „Kdo říkal, že ho budeš platit ty?" zeptám se nezaujatě.
     „Co budu na tom večírku dělat?" chrlí jednu otázku za druhou.
     „Budeš se mnou, přesně, jak jsi chtěl," odpovím.
     „Tak takhle jsem si to tedy nepředstavoval," urazí se.
     Povzdychnu si „nemám rád tyto sladké řečičky, takže to řeknu jen jednou," začnu, zpozorní „chci tam tvou přítomnost, jinak to tam asi nepřežiju. Jsem rád alespoň za ty večery, co můžu být s tebou, takhle bych přišel i o ten večer a to nemůžu dopustit," ukončím svůj proslov. Erenovy tváře zrudnou.
     „Tak jo, fajn, odpuštěno," vysouká ze sebe nevěřícně. Nemůže uvěřit, že tohle slyšel zrovna ode mě. Věřte mi nebo ne, já to od sebe taky nečekal.

Opět se moc moc omlouvám! Já opravdu nestíhám! Začínám se teď do toho všeho učit angličtinu (od základů, protože jsem retard, co ji vůbec neumí). Moc se omlouvám. Ale nebojte se, rozhodně tento příběh dokončím, jen asi v nejbližší době nebudou kapitolky každý den.