Zhluboka jsem se nadechl, popadl rukavice, co zabrání ostrým střepům dotknout se mé kůže, krabici na střepy všeho druhu, koště, smetáček a lopatku a koště s tvrdými štětinami a šel jsem na jednu stranu bytu. Začínal jsem v ložnici, kde není okno ani nic z porcelánu, takže jsem tam nic, kromě nábytku, nerozbil. Spíš jsem se zde rozohl zamést ty střepy, co sem dolétly z obývacího pokoje. Poté jsem došel přesně na druhou stranu přes obývák do koupelný, kde je rozbité zrcadlo a dveře od prchy. Nejdříve jsem vzal do ruky smeták se štětinami, kterým jsem ty největší kusy zametl až ke dveřím. Jako druhé následovalo koště - pro nás klasické - se kterým jsem se pokusil zamést toho co nejvíc (samozřejmě zezametete ty kousky, co na oko nejsou patrné). Velké kusy jsem opatrně sbíral ze země a házel je do plastové krabice, menší kousky jsem už nametal košťátkem na lopatku, jejíž obsah jsem vysypal k velkým střepům do krabice. Jsem si vědom toho, že tu ještě stále plno střepů je, ale alespoň to tady bude vypadat lépe, pro teď. Následovala kuchyně, kde je samá keramika. Prošel jsem si stejným postupem. To samé platilo o obývacím pokoji, kde toho bylo také dost. Nakonec šla chodba ve které byly popadané nějaké střípky, co se tam dostaly z obýváku. Všechno mi to trvalo tak dlouho! Jenom tu zem (na které se válela ještě hlína a květiny z květináčů, úlomky dřeva z nábytku, rámy na obrazy a spousty dalších věcí) mi trvalo celý den, než jsem ji uklidil. Když jsem zametl, co se dalo, byl jsem vyřízený. Mobil mi ukazoval devátou večer. A to jsem sliboval, že se okolo sedmé vrátím.
     Všechny věci (co jsem koupil) jsem naskládal do nejčistšího pokoje a tím je předsíň. Pak jsem popadl peněženku, klíče a mobil a vyrazil jsem k autu, které mám vypůjčené.
     Do domu Jaegerových jsem dorazil o půl desáté. Celý dům (až na Erenovi sestry) je vzhůru. Nebo s tím tedy počítám, že Eren nešel spát beze mě. Jeho rodiče ale seděli u televize, kde se dívali na nějaký film.
     „Dobrý večer, tady vám vracím ty klíčky," potichu pozdravím a klíče položím na jídelní stůl. Jem připraven jít do postele, bohužel.
     „Levi, pojď sem ještě," zavolá na mě paní Jaegerová a natáhne se před sebe pro notebook, který leží na stole.
     Poslechnu ji a dojdu k ní „nechcete to nechat na zítra? Ať vás tu neruším," zeptám se ještě radši.
     „Levi, prosimtě už mi tykej, jsme od sebe jenom osm let," řekne mi a já přikývnu „jsem Carla, kdyby náhodou. Jinak..." začne a ukáže mi na notebooku jeden baráček „jsem tohle našla. Už jsem si s tím chlápkem psala, stačí jen domluvit den a čas na prohlídku domu," infromuje mě.
     Podívám se na těch pár fotek, co na obrazu jsou. Moc se mi ta budova teda nelíbí, ale za prohlédnutí nic nedám, kupovat to nemusím. Podrbu se na šíji „ty tam půjdeš taky?" zeptám se zamyšleně.
     „Ovšem, chci si z toho udělat alespoň nějaký obrázek," řekne mi.
     „O víkendu nemůžu. Udělám si na jeden den v týdnu volno. Úterý vyhovuje?" zeptám se a dodám „oběd bych udělal, když by jsi byla v práci a až by jsi přijela, tak bychom vyrazili," řeknu.
     „Dobře. A co Eren? Nezapomínej, že do školy nejezdí," upozorní mě.
     „Zkusím ho nějak přemluvit, ať někam jde. Zítra ti oznámím, jak to šlo," řeknu a pak už jen odejdu po schodech nahoru do pokoje, kde je Eren. Pozdravím ho a svalím se do postele. Sedí u stolu, který je vedle postele, takže jsme vedle sebe.
     Podívá se na mě naštvaným a zároveň ustaraným pohledem „kde jsi byl?! Bude deset!" pokárá mě.
     „Nech mě spát. Jsem unavený. Ráno brzo vstávám, chci se vyspat," zamručím ospale a zavřu oči.
     „Kam zase jdeš? Konečně je víkend, těšil jsem se, že tě budu mít jenom pro sebe, alespoň na jeden den," mluví naštvaně. A smutně.
     „Říkal jsem ti, že víkendy jsou pro mě teď nabitý," řeknu, chytím ho za zápěstí a stáhnu si ho k sobě. Obejmu ho a pokusím se usnout.
     „Dnes nejdeš do sprchy?" zeptá se mě. Hledí na mě i po té tmě. Jediný zdroj světla je lampička na stole.
     „Dnes ji vynechám. Tedy pokud mě nechceš odnést a umýt mě," prohodím se zavřenýma očima se snahou usnout. Jeho přítomnost mě neskutečně uspokojuje a tak si ho k sobě ještě víc přitisknu. Shrábne mi vlasy z očí tou svou heboučkou kůžičkou na prstech. „Kdy máš v plánu si najít práci?" zeptám se. Je to dost namáhavé neusnout.
     „Nevím, mohl bych začít, co?" usměje se na mě pobaveně.
     „V úterý se zdržím v práci, takže pokud mě chceš v pondělí vidět, tak se zajdi zeptat někam v úterý," navrhnu mu.
     „Fajn, v úterý půjdu. V pondělí končíš v práci normálně v pět?" zeptá se.
     „Jo, a teď mě nech už spát, jsem ospalý," zamručím a ještě víc si ho na sebe nalepím.
     „Levi," pobaveně vysloví mé jméno „vždyť mě uškrtíš, a nejsme přikrytí," vyvlíkne se z mého sevření, vysouká deku na které ležíme a přikreje nás s ní. Jeho ruka zapluje pod mé tričko a putuje výš a výš.
     „Erene... Tohle je od tebe dost hnusný, takhle si se mnou zahrávat. Nedokážu pohnout ani prstem," zamumlám na protest. Vybral si opravdu nevhodnou dobu.
     „Chceš probrat?" zeptá se pobaveně a přejede mi přes lem kalhot.
     Otevřu se vší námahou oči a podívám se na toho skrčka. Obejmu ho a přitáhnu si ho k sobě poté oči opět zavřu „nech toho a spi, spratku," kruci, jak mě tohle oslovení chybělo!
     „Nejsem spratek!" zabrblá si pod vousy „dobrou Rivaille," prohodí s úšklebkem na rtech a zavře oči. Dobře, možná se mi ten spratek už nelíbí.

     Další den jsem musel být v bytě kvůli tomu nábytku. Bylo to celkem na dlouho. Musíte uznat, z tak vysokého patra to chvíli trvá. No, každopádně vás ušetřím detailů. Přeskočíme na pondělí. V dobu, kdy mi končí práce.

     Dodělal jsem poslední papír a začal si balit věci do tašky. Papíry jsem poté přenesl na stolek hned u dveří, kde si je Erwin vyzvedne. Pak jsem už jen vyšel ze své kanceláře k výtahu, kde jsem si výtah přivolal.
     „Levi, potřebuji s tebou něco probrat," ozve se za mými zády ten děsně otravný Erwin. Neochodtně se na něj otočím. Jde ke mně, oba dva čekáme, až výtah přijede. Mezitím se k nám stihne přidat ještě Hanji a Petra.
     „Levi, potřebuji, abys obešel všechny patra a dal mi vědět jména lidí, kteří nepracují," řekne mi, když začneme nastupovat do výtahu.
     Nechápavě a zároveň naštvaně se na něj podívám „a to jako proč?" položím mu otázku.
     „Budu muset spousty lidí vyhodit," prohodí jako by nic. No to si snad ze mě dělá prdel ne? Ještě aby to bylo na mé triko, že JÁ jsem mu ty dotyčné lidi doporučil k vyhazovu. Ani náhodou!
     „To si snad děláš prdel ne?! Erwine, už tak tu máš málo lidí! A zrovna teď, když ani ne za měsíc máme všechno přepočítávat a třídit! Už tak to tu je nabytější, jak tu každý maká za více lidí!" seřvu ho naštvaně.
     „Poslední dobou nám kšefty moc nejdou, Levi. Nemůžu za to, že nemám dost peněz na výplaty," řekne mi celkem nezaujatě. Ts...
     Vystoupíme z výtahu a jdeme ven z budovy. Hanji se ujme slova „klid, klid, prostě se nám na tomhle večírku povede ten kšeft a vše bude v cajku, ne?" prohodí vesele a začne na někoho zběsile mávat „ahoj Erene!" zavolá a já se rychlostí blesku otočím tím směrem. Co ten tu zase dělá?! Taktéž mává naším směrem.
     Bohužel na tohle nemám zrovna čas „o jakém večírku to mluví?" zeptám se nechápavě Erwina, když mu opět věnuji pozornost.
     „Hah... Ty o tom nevíš? Za čtrnáct dní!" otočí se na mě nevěřícně Hanji. Já jí ten pohled plně opětuji, jak jako za čtrnáct dní?! „hej! Erene, pojď sem!" zavolá na něj Hanji a on po chvilce rozhodování se přijde. Stoupne si, co nejblíže ke mně, Erwin se na něj zamračí. To mu nedaruji, jako, kdyby mu Eren něco udělal, to spíš ON udělal něco JEMU ne?!
     „Erwine? Existuje nějaký důvod, proč o tom nevím?" zeptám se tím svým typickým chladným hlasem. Eren se jemně napne, není divu, je to strašně dlouhá doba, co tento hlas neslyšel.
     „V poslední době jsem byl zaneprázdněný, Levi, zapomně jsem ti to říct. No, teď to už víš. Povedl se mi zařídit sraz s jedním ředitelem hodně známé firmy, proto ten večírek na kterém se domluvíme na obchodě. Důležité je, aby se povedl a oni nakonec necouvli. Je to velmi velká událost a tak je důležité se obléct do, co nejslušnějšího. A ty seš povinnen přijít, jakožto má pravá ruka," oznámí mi. Ne, nakáže. Nemám na výběr, musím tam jít.
     „Jaký den?" zeptám se. Odpovědí mi je pátek za čtrnáct dní.
     „Hej hej, Levi, už jsi si někoho našel? Poslední dobou se mi zdáš dost mimo," zeptá se mě s jiskřičkami v očích Hanji, co je na mě nalepená a prahne po informacích. Koutkem oka se podívám na Erena, který se začervená.
     „Do toho ti Hanji nic není."
     „Ale no tak! Levi! Jsme přeci kamarádi, ne?" zaskučí.
     „Kamarádi rozhodně nejsem, Hanji," odbydu ji.
     „Každopádně tam chci vidět Levi," oznámí mi Erwin, když je delší dobu ticho. Zamračí se na Erena a chce mu taktéž něco říct, avšak ton v prvních dvou slovech, co od něj slyším, mi úplně stačí na to ho zastavit „a ty-"
     Postavím se před Erena a nasadím ten svůj vraždící pohled „varuji tě, jediná neslušná či hnusná poznámka na Erena a zaručuji ti, že v nejlepším případě skončíš na vozíčku," samozřejmě se mě zalekl, má ze mě respekt, což je výhoda. Na to, že je to dvou metrová gorila a já jsem malého vzrůstu, tak dobré. „Na ten seznam hostů toho večírku si rovnou připiš jméno Eren Jaeger," dodám, když se mám už na odchodu.
     „Nepracuje tady, nemá vstup povolen," protestuje naštvaně.
     „Ale je můj přítel. Přítele či přítelkyni si každý může dovést," utnu ho a společně odkráčím s Erenem domů.