Opět přeskočíme o ten měsíc a půl. Dostáváme se tak na červen. Během léta se připravte na mraky přeskakování. Jestli si vzpomínáte na můj dárek k Erenovým narozeninám, tak jistě víte, že se měl ke mně nastěhovat. Otázkou bylo, kam se měl nastěhovat? Tuto otázku jsem si kladl po celý květen, vlastně už od půlky dubna, kdy udělal maturitu. Do mého starého bytu? Nepřipadalo v úvahu. Ani mně se tam nechtělo bydlet, takže to bylo vyloučené. Pak mě ale napadla ještě jedna myšlenka. Vlastně Erenův sen. Chtěl si se mnou koupit baráček, to byla odrazová plocha, kterou jsem potřeboval. Nápad byl rázem tu, v té době jsem měl rozhodnuto na sto procent. Ale potřeboval jsem s tím krapet pomoct a s kým jiným jsem o tom mohl mluvit? Má odpověď byla jasná, Erenova matka se kterou se dalo mluvit snad o všem.

     Počkal jsem si až Eren usne, teprve potom jsem odešel potichu z Erenova pokoje. Šel jsem do obývacího pokoje, kde sedí na gauči Erenova matka a něco dělá u notebooku. Uslyší mě a otočí se na mě „ah... Levi, co potřebuješ?" zeptá se milým hlasem, jako vždy.
     „Můžu si přisednout?" zeptám se. Přikývne a já si k ní přisednu, ona položí notebook na stolek před námi. Začnu mluvit „mám na vás prosbu."
     „Poslouchám."
     „Potřeboval bych pomoct s dárkem pro Erena na naše výročí."
     „Nemáte výročí až koncem září?" zeptá se zmateně.
     „Jo, to jo, ale tohle bude trvat dlouho. Právě proto bych potřeboval vaší pomoc."
     „A o co jde?"
     „Víte... Eren se chce ke mně nastěhovat, to víte. Taky mi jednou básnil o domku ve kterém budeme bydlet a tak. Chci dát svůj byt do pořádku a co nejrychleji ho prodat a vypadnout odtamtud. K výročí bych chtěl koupit nějaký domek a dát ho do pořádku," řeknu svůj plán.
     Překvapeně na mě zamrká „tohle chceš dát Erenovi k výročí? TOHLE?!" zeptá se nevěřícně „Bože, Levi! Uvědomuješ si, kolik to bude stát? Ty jsi normálně poklad! Teď Erenovi závidím! Samozřejmě, že ti pomůžu, jen mi řekni s čím," odkýve mi to.
     „Svůj byt si dám do pořádku sám, spíš bych byl rád, kdyby jste začala nějaký ten dům hledat a potom, až bude, tak mi pomoct to nějak vymyslet vevnitř. Nic víc nepotřebuju."
     „Dobře, budu se po něčem koukat," slíbí mi.
     „Hlavně ať o tom Eren neví," upozorním ji.
     „Samozřejmě, počítám s tím," usměje se na mě a začne se opět věnovat své práci.
     Mé nohy mě vynesou po schodech až do Erenového pokoje, kde zakotvím v posteli vedle Erena, kterého ochranitelsky obejmu. Nejsem romantik a nikdy nebudu, ale snad se toto výročí bude Erenovi líbit, snad mu ten jeho úsměv na tváři, který tak miluju, opět vykouzlím. Nechci, aby brečel, už ho tak znovu vidět nechci, udělám pro to i nemožné, jen aby se smál.
     Shrábnu mu pramínek krátkých kaštanově zbarvených vlasů z čela a podívám se na jeho klidnou spící tvář, která se během okamžiku promění v bolestnou grimasu „Levi..." zamumlá a obejme mě „... Neopouštěj mě," zdá se mu něco.
     Přitisknu si ho ještě více na sebe a pokusím se ho uklidnit „neopustím, nikdy," avšak tato slova nebyla pouhým uklidněním, byla skutečná."

     Opět se posuneme o pár dní dopředu. Konkrétně o tři týdny, kdy Erenovi skončila škola a započaly se tak nové letní prázdniny, pro Erena poslední. Vlastně ani to ne. V té době si už začal pomalu hledat práci, kterou do měsíce našel, ale o tom až potom. Teď je důležitější to mě překvapení, které bylo na sto procent, jak z nějakého romantického filmu. Do dnes nezapomenu na tu Erenovu tvář, co mi toho třicátého září ukazoval.
     Ale abych se vrátil zpět. Touto dobou začal velký boj s nepořádkem, který jsem spáchal ve svém bytě. Myslím si, že detailů vás ušetřím. Co ale zároveň se začátkem července přišlo, byl nález paní Jaegerové, která mi domluvila sraz s jedním chlápkem, co prodával dům.

     Probudí mě dva měkké polštářky na mých rtech. Pomalu otevřu oči, abych si zvykl na světlo. Eren, ty jeho rty jsou tak moc dokonalé!
     „Dobré ráno," pozdraví mě až skoro šeptem a usměje se na mě.
     „Už jsem ti přeci říkal, ať se mnou nevstáváš, užívej si poslední dny volna," pokárám ho a následně políbím.
     „Však máš víkend... To do práce nejdeš," informuje mě „nechceš si dnes někam zajít?" zeptá se mě.
     Víkend... To musím jít uklízet ten byt, kruci „jak moc rád bych šel, ale něco musím udělat. Víkendy pro mě teď moc volné nebudou Erene," vysvětlím mu a pomalu si sednu, což on taky.
     Zmateně se na mě podívá „co máš v plánu?" zeptá se neklidně.
     „Důležitou věc, která se tě vůbec netýká a nemá cenu ti tím zatěžovat hlavu," zalžu. Týká se ho to, až moc.
     „Fajn," prohodí poraženecky „ale příští víkend si někam zajdeme, Levi."
     Skloním se k němu, opět leží a já nad ním, spěje to tam, kam přesně nechci, ale tělu očividně nemůžu poroučet „už jsem ti přeci říkal, že víkendy mám plné," opět tu je to prokleté pološeptání.
     „Na jak dlouho?"
     „Doba neurčitá," odpovím a přiblížím se k jeho rtům, které bez váhání spojí.
     Někdo tam nahoře nám, ale očividně nepřeje, páč se ozve klepání na dveře a hned na to paní Jaegerové hlas „Levi? Jsi vzhůru?"
     Nechám této úžasné aktivity, místo toho se svalím na Erena, potřebuji odpočinek. Oba dva si odfrkneme. Kazišuk dorazil!
     Paní Jaegerová otevře dveře a podívá se na nás. Už se nadechovala, aby něco řekla, ale rázem to změnila na něco jiného „oh... Pardon, až to tu dokončíte, tak přijď dolů Levi," otočí se na patě a opět odejde. Povzdechnu si a zvednu se na rukou.
     „Co ti chce?" zeptá se ta nádherná osoba pode mnou nechápavě.
     „Nemám tušení," odpovím pravdivě. Vlastně... Tuším, čeho se to bude týkat, ale nevím to jistě. „Každopádně musím jít. Čím dřív odejdu, tím dřív přijdu," rozhodnu a krátce ho políbím předtím, než se zvednu. On po ukončení příjemného polibku zamručí na protest. Zvednul jsem se a začal se oblékat do horších hadrů - uplejší černé tepláky, volnější černé tričko s krátkými rukávy a černou mikinu (nějak se ty jizvy musí zakrýt).
     „Sluší ti to," zhodnotí Eren, který sedí na posteli a celou tu dobu mě pozoruje, pak se jde taktéž převléknout, jenže to já už sbíhám schody do přízemí, kde na mě čeká Erenova matka.
     „Je tady i Eren?" zeptá se a nahlédne na schody.
     Ohlédnu se taktéž na schody i na vrchní patro na dveře Erenova pokoje, které se začnou otevírat. Zpoza nich vyjde můj sexy přítel v sexy domácím oblečení, které mu víc než jen sluší.
     Jestli někoho právě teď napadl nějaký ujetý komentář, tak si ho nechte laskavě pro sebe. Ano, jsem si vědom toho, že má vyrovnaná a chladná mysl je na tom čím dál tím bídněji a bídněji. Nemusíte mi to připomínat!
     Seběhne schody pod kterými se zastaví. Pozdraví svou matku i otce, který vyjde z obýváku. Taktéž ho pozdravím.
     „Levi, mohl by jsi na slovíčko?" zeptá se paní Jaegerová a ukáže směr zahrada. Eren se na mě a pak na svou matku nechápavě podívá.
     „Promiňte, ale mám naspěch," odpovím a v rukou si zkontroluji, zda-li mám vše - klíče, mobil, peněženka, jo, všechno - pak se už jen vydám ke dveřím. Bohužel jsem zapomněl na jednu věc, klíče od auta. Otočím se na patě a zeptám se „jo, mohl bych si půjčit auto?" to přinutí Erena ještě k většímu údivu. A ne jen jeho.
     „Ty máš řidičák?" zeptá se mě Eren.
     „Jo," odpovím narychlo a znovu se otočím na jeho matku.
     „V pohodě," odsouhlasí mi.
     „Odkdy?" opět se zeptá Eren. Je to tady pro mě jako časová bomba, musím odsud co nejrychleji vypadnout, nebo ho tu každou chvílí svléknu. Bože, to mě musel ráno tak rozdráždit? Snažím se na něj nekoukat, ale co si budem, je to děsně těžké.
     „Od osmnácti," odpovím mu. Jeho matka mi hodí klíče, které vylovila z kabelky. Já je chytím a opět si to nakráčím k východu. Bohužel, musím opět uslyšet ten jeho úžasný hlas, co přetéká nechápáním.
     „Levi?"
     Přinutí mě se tak znovu zastavit a věnovat mu pozornost. Opět se otočím na patě čelem k němu. Jeho úžasné oči netypické barvy si žádají spousty vysvětlení. Bohužel, vysvětlení jim nemůžu dát, je to přeci pro něj překvapení. Musím tu jeho zvědavost nějak ututlat. Zamířím k němu - a tím myslím až úplně k němu - má dlaň se ocitne na jeho tváři, konečky prstů jsou za jeho uchem. Přitáhnu si ho do polibku, který mě vnitřně ničí, říkám to narovinu, kdybych neměl dnes poslání „překvapení pro Erena" zůstal bych a dokončil bych to, co se před chvílí odehrávalo v posteli. Nejsem si vědom, jak moc dlouho jsme ten polibek provozovali, ale má druhá ruka se přemístila na Erenův bok - jak se tam k sakru dostala? - a jeho ruce mě taktéž objímaly kolem boků - platí ta samá otázka: jak se tam dostaly? - nakonec jsem byl ale stejně přinucen se odtáhnout, ačkoliv velice nerad. Prohodím pološeptem stále ještě blízko u jeho tváře jednu, pro něj docela dost podstatnou, informaci „večer se vrátím."
     „Ty tu nebudeš na oběd?" vyjekne paní Jaegerová. Opravdu... Kazišuk, co se patří.
     Otočím se k ní „ne, nebudu to stíhat. Budu rád, když dorazím před sedmou," řeknu a vyvlíknu se - neochotně - z Erenova sevření.
     „A co tu mám teď jako bez tebe dělat?" protestuje jako malé dítě.
     „Běž si ven s těmi tvými kamarády," zavolám na něj z chodby, kde si nazouvám boty.

     Velký nákup byl v plném proudu. Pokud si pamatuji dobře, tak mě ten nákup vyšel na deset tisíc. Proč jsou jenom ty košťata, smetáky, prachovky, kýble, mopy, hadry, přípravky na úklid, krabice, rukavice a další věci tak drahé? Člověk si už ani uklidit nemůže.
     Ale teď dál. Přijel jsem ke svému starému bytu do kterého jsem dotáhnul všechny koupené věci (musel jsem se šestkrát vracet do přízemí k autu. Šestkrát! Následovalo obvolávání ruzných firem. Hned na to úklid, kvůli kterému jsem tam jezdil.

     Položil jsem poslední věci na zem do chodby, kde jsem nanosil všem co jsem koupil. Někdo by mi měl ty obchody s uklízecími potřebami zakázat, pak to skončí takhle. Ale teď k věci, nechci tu být do půlnoci.
     Jdu se porozhlédnout po škodách, které byly sakra velké. Celý byt se bude muset vyhodit, okna vyměnit, nábytek zlikvidovat. A to ještě nevím, jak na tom jsou dlaždičky, co se schovávají pod hromadou skla a keramiky. Plně se modlím, ať nejsou od toho otlučené, jinak to bude stát majlant.
     Můj první úkol je obvolat to, co teď budu potřebovat nejvíc. Tak třeba to rozbité okno by bylo potřeba vyměnit. Zavolám tedy na jednu firmu, co skla řeže podle rozměrů a pak mi je se přijede nasadit.
     „Ackerman, dobrý den, potřeboval bych vyměnit okno," řeknu jen, co to někdo zvedne.
     „Dobrý den, potřebujeme si okno naměřit, takže bychom za vámi nejdřív přijeli. Okno se bude dělat zhruba měsíc, takže doporučuji nějak zadělat. Ohledně toho měření. Máme volno až ve čtvrtek," začne mluvit chlap z druhé strany.
     „Můžu jenom víkendy," prohodím.
     „Tak v sobotu, kolem jedenácté. Na místě vám potom někdo řekne víc o plánech do budoucna."
     To mu už odsouhlasím. Nadiktuji mu ještě své jméno, telefoní číslo a adresu. Poté už jen hovor ukončím a začnu volat jiné firmě, která se postará o odvoz rozbitého nábytku. Tento hovor je krátky, jelikož mi řekli, že se staví zítra v deset. Měl bych být šťastný, že se toho nábytku zbavím hned zítra, ale abych byl upřímný, tak nejsem. Nemám nejmneší ponětí, jak to tu mám poklidit alespoň tak, aby to nějak vypatalo, do zítra. Třeba toho skla bude prakticky nemožné se zbavit. Ale budu to muset nějak udělat.

Lidičky, moc moc moc se omlouvám! Bohužel mi brigáda nepovoluje psát tak často, jako kdysi. Pokusím se dnes toho napsat co nejvíce, abych měla třeba na čtyři dny pokoj.