Je načase přeskočit o tři dny dopředu, kde už konečně opouštím bílou budovu. Do teď si pamatuji ten úžasný pocit, kdy jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu, který čechral moje vlasy a přesto mi běhal mráz po zádech z toho, že uvidím rodiče Erena. Dokonce jsem s nimi bydlel. Tento strach se ale ukázal jako zbytečný, Eren měl úžasné rodiče, a pořád má. A i má matka byla svým způsobem úžasný člověk, akorát jsem si to v té době neuvědomil. S otcem měla výjimečně pravdu, že se změnil. Skutečně se v té době změnil, ale já ho nenáviděl a do teď si nejsem jist, jestli mu vůbec někdy dokážu odpustit.

     Brzy ráno jsem vstal. Konečně vypadnu z této otřesné budovy! Eren dělá první zkoušku, nesmím si dovolit ho zaspat, už odsud chci pryč! Bohužel mám nakázáno od Erena, že bez něj nikam nejdu. Spratek. Dlouho jsem mu takhle neřekl, přitom v červenci byl pouze spratkem, nic víc. Kruci, ten čas letí. Když si pomyslím, že už to je dýl jak půlrok, co mu Erwin ublížil. Dokonce spolu už nějakých šest měsíců spolu jsme. Je vůbec možné, že to se mnou tak dlouho vydržel? A stále nepřestal milovat? A proč jsem ještě nepřestal milovat já jeho? Ba naopak, zamilovávám se do něj stále více a více. Je to uspokojující pocit. Konečně mám u sebe člověka, kterému na mně skutečně záleží. A zároveň mně záleží na něm.
     „Nesu vám snídani," ozve se od dveří. Lehnu si zpět do postele a zachumlám se uraženě do deky. Nechává mě čekat, skrček. To neví, že chci odsud co nejrychleji zmizet? Vím, dělá zkoušky, ale i tak. „Těšíte se domů?" zeptá se ženský hlas, co mě informoval o snídani. Rozhodl jsem se ji ignorovat. Nemám náladu si s ní povídat. Ona ale nepřestane „položím vám ji na stůl. Najeste se před odchodem, ano?" odejde a nechá mě tak znovu v tom ponurém tichu. Eren si dává na čas. Vím, že teprve teď začíná, ale i tak. Asi tu dalších pár hodin nevydržím.

***

     „Promiň Levi, zdrželi mě tam," vtrhl do dveří Eren a já div nevyskočil štěstím, že ho vidím. Naštěstí jsem se udržel.
     „S tím si nelam hlavu. Jak jsi dopadl?" zeptám se a posadím se. Nohy svěsím dolu. Eren se posadí vedle mě.
     „Ta Zlodějka knih je snad prokletá," řekne s pobaveným úsměvem.
     Neříkejte mi, že si opravdu vylosoval tu knihu „prokletá? Není prokletá, prostě si vysloužila pozornost," řeknu mu.
     Pobaveně se zašklebí. „Jo, na," řekne a natáhne ke mně ruku s igelitovou taškou „menší jsem ve svém šatníku nenašel," omluvně se usměje.
     Vezmu si tašku do ruky. To nemyslí vážně, že si mám obléct oblečení toho obra, že ne? „můžeš mi říct, proč musím vypadat jako pytel na brambory?"
     Pobaveně se zasměje „tak pardon, choď si po městě v tom županu."
     Zamračím se na něj. Vytáhnu oblečení z tašky a začnu se oblékat. Neřeším, že je rudý až na prdeli z toho, že mě tu viděl před chvílí pouze v boxerkách. Dlouhé triko si zakasám do černých džínů, které mi jsou i tak velké. Konce nohavic přehnu a zastrčím je do vnitřní strany. Eren si mezitím stihl stoupnout. Beze slova k němu přistoupím, uvázanou mikinu na jeho pase vyhrnu nahoru a rozepnu mu pásek. „L-Levi!" vykoktá mé jméno, já to ale ignoruji a pásek z jeho kalhot vytáhnu. Začnu si ho nasazovat.
     „Jsou mi velké, tvá chyba, že jsi mi nevzal pásek. Jo a ještě..." řeknu, když se zhodnotím. Tričko má na mě až moc velké rukávy a velký výstřih. Přistoupím tedy opět k němu a rozvážu mu mikinu, kterou si na sebe obleču. Vyhrnu si rukávy a teprve až teď jsem spokojen.
     „Sluší ti to," poznamená „můžeme jít?" zeptá se a natáhne ke mně ruku. Chvíli ji jenom pozoruji, po delší chvilce  ji vezmu a propletu si s ní prsty.
     Vyšli jsme z pokoje. Musím se ještě stavit u svého doktora, který mi dá podepsat nějaké papíry o potvrzení, že jsem tento ústav opustil. A tak se i stalo, zaklepal jsem na doktorovu kancelář. Eren počkal venku. Podepsal jsem pár papírů, byl jsem donucen si vyslechnout pár rad, které poslouchám už pár let a poté jsem konečně vypadnul z té zaprášené místnosti. S Erenem jsem vyšel před budovu, kde jsem ne nadýchl čerstvého vzduchu, který mi jemně vanul do vlasů, které čechral. Je to příjemné. „Jaký je plán?" zeptám se, když si na vánek zvyknu.
     Podívá se na mě „tak zaprvé se musíme stavit k tobě. Musíme ti vzít oblečení a předpokládám, že si tam budeš chtít vyhrabat někde peněženku, popřípadě klíče a další věci."
     „A potom?" zeptám se, když umlkne.
     „Ke mně domů, pokud se tedy ještě někde nechceš stavit."
     „Někam pro mobil. Ten můj leží někde na zemi roztříštěný v tom bordelu."
     „Fajn, hlavně to musíme stihnout do oběda. Pokud se zpozdím, tak budu mít u mamky peklo," chytí mě za ruku a vyrazí k mému bytu.
     „To tam chceš jít pěšky?" divým se. Ten kluk je magor. Od nemocnice to pár kiláků mám a Eren bydlí na druhé straně než já. Asi má opravdu rád dlouhé chůze.
     „A jak jinak?" zeptá se. Má pravdu, bylo by sprosté od něj chtít, aby zaplatil třeba taxi.

***

     Otevřu rozmlácené dveře. Tedy Eren, on má klíč, já ne. Vypadá to tu otřesně, ke všemu tu je průvan z rozbitého okna. Němě stojím v obýváku se snahou pochopit, jak jsem byl toho všeho schopen. Bylo to ode mě? Pokud jo, tak si tím pádem z toho incidentu pamatuji nanejvýš půlku. Přistoupím k rozmlácené skleněné zdi, která je nyní rozbitá. Bylo to odolné sklo a já ho i přesto dokázal rozbít holýma rukama. Byl jsem na kraji, stačí neopatrný pohyb a mohl bych spadnout.
     „Levi?" uslyším potichý hlásek za sebou, hned na to mě dotyčný chytí za ruku - jemně - a přitáhne si mě k sobě do objetí. Uklidňuje mě jeho teplá  kůže na té mé. Po delší době se odtáhnu, musím si sbalit ty věci.
     Podívám se na Erena, skenuje jedno místo u zdi. Ze začátku netuším, co na něm vidí, ale po chvíli mi to dojde. To místo je tmavší. Střepy na tom místě jsou nahnědlé. Krev. Zaschlá krev. Ode mě. Tam jsem byl. Tam jsem krvácel. Tam mě Eren uviděl. Tam jsem omdlel. Musí to mít živě před očima. Mrzí mě, že mě takhle viděl. Nic z toho neměl vidět, nikdy se mnou neměl přijít do kontaktu. Nikdy. „Erene, pojď odsud pryč, sbalíme v ložnici věci a odejdeme, dobře?" mluvím klidně, můj hlas jistě obdržel soucit.
     „Dobře," hlesne a jako duch se vydá do ložnice. Vydám se za ním.
     Seberu ze země sportovní tašku a začnu do ní házet oblečení ze země. Snažím se posbírat všechno. Erwina stihli kontaktovat z nemocnice, že čtrnáct dní nebudu v práci. Jeden týden jsem si proležel, teď mi zbývá už jenom jeden. Věci do práce si tu najdu později.
     Erenovi zazvonil telefon, hovor zvedl a pozdravil „ahoj mami," poslouchá svojí matku a pak odpoví „jo, za chvíli tam budeme, jenom jsme se ještě stavili pro to oblečení. A Levi si potřebuje ještě cestou koupit mobil," opět počká na matčinu odpověď „neboj, stihneme ten tvůj vyníkající oběd," ujistí ji a opět počká až domluví „já vím já vím, nestresuj. Budu končit, do hoďky jsme doma, ano? Ahoj," ukončí hovor.
     „Do hodiny?" zeptám se nevěřícně.
     „No když tu budeš stát, tak to nestihneme."
     „Najdi mi peněženku. A byl bych ti vděčny, kdybys našel i paměťovku a simku, které se válí někde pod televizí."

***

     Stáli jsme u většího baráčku světle hnědé barvy. Dorazili jsme o dvacet minut později. Eren celou dobu říká, že jeho matka zešílí. Vidím, že jakmile přijde na jídlo, tak se s ní nedá dohodnout, nastaví si čas a všichni se musí podřídit. Líbí se mi.
     „Jsi připraven?" podívá se na mě Eren a vytáhne klíčky se kterými odemkne dveře. Ocitneme se na malé chodbičce, která je útulná. Je tu skříň, věšák a botník. Vedle skříně si všimnu zrcadla. Podívám se na Erena, který dává boty do botníku, napodobím ho. Zamíří k přiotevřeným dveřím, které jsou naproti nám, otevře je a vejde do místnosti, která voní od oběda. Jdu za ním. „AU! Mami!" uvidím, jak ho jeho matka praštila naběračkou po hlavě.
     „Máš dvacet minut zpoždění!" kárá ho. Vypadá stejně jako on, jak si jsou podobní. Elegantní paní, co má na sobě právě teď bílou zástěru, tmavě hnědé vlasy má stáhnuté do volného ohonu. Její zrak spočine na mně „ah... Ty jsi... Jak že se jmenuje Erene?" zeptá se. Nevypadá na zapomínavou ženu, předpokládám, že tohle bude výjimka.
     „Levi... Říkal jsem ti to několikrát!" zaúpí.
     „Promiň zlato, jen se chci ujistit, že nevypustím z úst nějaké jiné jméno a neztrapním se tak," vysvětlí mu a začne ke mně opět promlouvat „vítej u nás Levi, smím ti tykat ne? I když jsi už kus chlapa," odkývu jí to a ona pokračuje „Eren mi něco málo o tobě řekl. Jsem ráda, že si po dlouhé době konečně někoho našel."
     „Mami!"
     „Co? Můžu snad jako tvá matka říct své pocity ne?" ti dva se pošťuchují, líbí se mi ten vztah mezi nimi, jde vidět, že spolu vychází „doufám, že se ti tu bude u nás líbit, můžeš tu zůstat na jak dlouho chceš, s ničím nechvátej, jen bych sem tam ocenila nějakou tu pomocnou ruku," mile se na mě usměje úsměvem, který je podobný tomu Erenovému „nemáme tu sice pokoj pro hosty, ale předpokládám, že nebudeš nic namítat proti tomu, abys byl s Erenem v jednom pokoji," nenechá mě odpovědět, páč jde varovat svého syna „a ty, milej zlatej, víš, že ti nezakazuji sex, ale chraň tě ruka Pána Boha jestli probudíš své sestry. A žádný, že to bude každý den, trošku se mi tu oba kroťte," tak teď to zabila. Zamlouvá se mi. Jde přímo k věci. A vůbec, odkdy má Eren sestry? Na to se ho budu muset zeptat jen, co tento rozhovor skončí.
     „Kolikrát jsi mi tohle jenom řekla? Můžeš být tak hodná a přestala to řešit před mým přítelem?"
     „A jeho se to snad netýká?"
     „Nech to být. Kde je táta?" zeptá se.
     „V práci, kde by byl?" mlčky ty dva poslouchám, rozhodnu se nezasahovat, však ono to tak bude lepší.
     „Fajn, kde jsou holky?"
     „Pravděpodobně si někde hrají. Konečně mi daly klid, alepsoň na to vaření."
     „Dobře, tak my půjdeme, jo? Leviho prádlo ti dám k pračce."
     „Dobře," řekne a jde do kuchyně.
     „Levi? Promiň za ni, je trošku cáklá, ale je úžasná. Jdeme? Ukážu ti Isabel a Christu," (vím, že to je Historia, ale tady to je prostě Christa, ok?) usměje se na mě a zavede mě do obýváku. Na zemi si hrají s plno hračkami dvě holčičky. Sotva uvidí Erena, hned se proti němu rozeběhnou a vyskočí mu do náruče.
     „Erene! Kde jsi byl?" zeptá se, spíš vypískne, holčička se zelenýma očima, které vlastní i Eren, s úsměvem, který má taktéž stejný jako její bratr a s červenýma vláskama, které jsou stažené do dvou culíčků. Přesto má ale na hlavě vrabčí hnízdo.
     „Maminka tě hledala," zabrblá blonďatá dívka s modrýma očima.
     Eren se na ně usměje „už jsem stihl mamku zastihnout, myslím si, že mi z mého mozku udělala kaši. Byl jsem tady pro Leviho," vysvětlí a ukáže na mě „Levi, tohle je Isabel," podívá se na zelenookou holčičku „a Christa" podívá se na druhou.
     „Jaktože jsi mi neřekl, že máš sestry?" zeptám se udiveně.
     „Neptal jsi se."
     „Kolik jim je?"
     „Isabel šest a Christě čtyři. Holky a teď slezte, ano? Musím to tu Levimu ukázat."
     „Nechci!" protestují obě naráz.
     „Levi, mohl by jsi jít prosím ke mně?" zaprosí Eren. Poslechnu ho a přistoupím k němu. natáhne se pro polibek.
     Sborově se ozve „fůj!" během chvilky jsou obě holčičky pryč.
     Eren se pobaveně zasměje „pojď," řekne a vyběhne schody, které jsou kousek od nás. Jdu za ním. „Takže, ty dveře úplně vzadu jsou od ložnice rodičů, tam nechoď pokud nechceš schytat naběračkou. Další dveře v pořádí patří holkám, tedy jejich pokojíčku, tam taky nechoď pokud nechceš, aby po tobě házely ten bordel, co tam mají. No a tohle," přistoupí k posledním dveřím „je odteď naše místnost," otevře dveře. Před sebou vidím Erenův pokoj, je to klasický pokoj, patřící puberťákovi. Skříně, stůl, postel, počítač... „Uvolním ti půlku skříně," řekne a přistoupí k jedné skříni, kde začne své oblečení přeskládávat.
     „Kde budu spát?" zeptám se a posadím se na postel.
     „Na posteli, kde jidne?"
     „Je to postel pro jednoho."
     „Ta matrace je širší. Jestli nechceš spát se mnou, tak si sem přitáhnu nafukovací podložku."
     „To jsem přece neřekl, že s tebou nechci spát. Jen se pořádně nevyspíš."
     „Myslíš?" podívá se na mě. Položí komínek oblečení do skříně a popojde těch pár kroků ke mně. Svalí se se mnou do postele. Obejme mě. „Řekl bych, že takhle jsme spali i u tebe. Takže vejdeme. Navíc to vím i z minula," sedne si a já s ním.
     „Z minula?"
     „Co? To nic, to je už dávno pryč," jeho tvář posmutní. Stoupne si a jde znovu přerovnávat tu skříň. Něco se mi na té jeho minulosti nelíbí. Je mi jasné, že s někým byl, to mi prozradilo hodně věcí, ale takhle se nedívá člověk, co vzpomíná na někoho, kdo ho miloval, ne?

Každou kapitolou to je delší a delší xD dnes jsem překročili 2 000 slov xD Když pomyslím, že na začátku bylo 300 slov xD