Mezitím, co jedl jsem já vyhrál hovor s matkou, která mi volala.
     „Co zas?!" vyštěknu. Alespoň jeden den by mě mohla nechat být.
     „Ahoj Levi, mám pro tebe zprávu. Nejspíš asi špatnou," řekla pomalu.
     „Co je zas s otcem?!" nechápu to, jen pořád otec otec otec. To si nemůže dát pokoj?!
     „Přeje ti hezkého Silvestra," začne „chtěl by se s tebou sejít a nebo ti alespoň zavolat."
     „A on si myslí, že to opravdu udělám?! Ať táhne do háje!"
     „Levi, prosím uklidni se," žadoní, ale opět začínám chytat rapla, takže je vše k ničemu.
     „A jak bych mohl?! Víš, že mi to nedělá dobře, tak buď tak hodná a zavolej tomu skurvisinovi ať se nesere do mého života!" zuřím, jsem schopen říct, že jsem rudý vzteky snad po celém těle. Během dohadování se už hledám věc se kterou bych mohl praštit. Hledám něco, co by se mohlo utkat se zdí.
     Někdo si mě přitiskl ze zadu na sebe. Eren, opět mě zachraňuje. Je roztřesený, opět jen vnitřně, vnějšek působí klidně. Zůstávám v jeho náručí, nesnažím se utéct, vždyť je to příjemné.
     „Levi? Levi! Posloucháš?!" vytrhne mě z transu matka, která mi dobrých pět minut něco vykládá.
     „Co?!" zasyčím.
     „Zavolám mu, dobře? Hlavně se uklidni a nezačni dělat kraviny."
     „Už zase tohle," zabrblám potichu, ale tak, aby mě slyšela „víš přece, že na ty tvé slavné kraviny jsem až moc rozumný, tak buď tak hodná a přestaň to do mě hustit!"
     „Víš, že mám o tebe strach. Měj se Levi, na Silvestra ti brnku jako vždy, ano?"
     „Mohla bys mi udělat Vánoce a nevolat mi," zavrčím a hovor ukončím. „Díky," poděkuji svému zachránci.

Zase vám tu hodím bonusovku - Erenův pohled bez kterého by se tento příběh obešel :3

♥♥♥

EREN

     Nemůžu uvěřit, že mi ty narozeniny zatajil, to jméno ještě chápu, ale tohle?! Bručoun. Syčák. Nafoukanec.
     Vytáhnul jsem z ledničky ingredience na lívance. Udělám nám oběd, alespoň něco. Potřebuji se vzpamatovat z toho návalu vzrušení, kterého se mi dostávalo ve velké dávce. A vaření je dobré na odreagování.
     „A on si myslí, že to opravdu udělám?! Ať táhne do háje!" uslyším křičícího Leviho ve vedlejší místnosti. Nemám nejmenší ponětí s kým si to volá, na koho křičí, ani o čem se baví, ale nahání mi to husí kůži. Levi se začíná dostávat do toho stavu, který jsem i já viděl před pár měsíci na vlastní oči. Byl to pocit, který nechci mít znovu. Tělo celé roztřesené. Mohl mě zabít. Nebo si ublížit. Nyní ten pocit pociťuji znovu. Tělo se mi začíná třást nad jeho křikem. Měl bych něco udělat, cokoli. „A jak bych mohl?! Víš, že mi to nedělá dobře, tak buď tak hodná a zavolej tomu skurvisinovi ať se nesere do mého života!" zakřičí na kohosi. Začíná se rozhlížet po místnosti. Během dohadování se s dotyčnou osobou přechází po místnosti a hledá něco s čím by mohl pravděpodobně praštit. Vše se mi znovu vybavuje, je to jako minule. S tím nožem. Představa a hlavně uvědomění si, že ten nůž klidně nemusel skončit zabodnutý v tom prkýnku, ale ve mně. Tohle není normální záchvat, co dostane dítě, když je naštvané. Není to ani, když se pohádáte se svojí polovičkou či s šéfem v práci nebo s ožralou na ulici. Ne, tohle je něco jiného. Nebezpečného. Chci mu pomoct, ale nevím jak a promluvit si o tom je nemožné, když po tom vyjede a je takhle životu nebezpečný. Nechci vidět tuhle nebezpečnou stránku. Chci vidět jeho úsměv, který se mi před dvěma dny podařilo na jeho tváři vykouzlit.
     Erene, pohni se už kruci!
     Můj vnitřní hlas dokáže ještě vnímat? Já tedy po tom, co před sebou vidím za tvora, ne. Ale pohnout se musím. Jestli neublíží mně, tak sobě a to nechci. Nesmí si nic udělat.
     Moje nohy jsou konečně odhodlané udělat krok, další a další až nakonec přiběhnu k němu a obejmu ho stůj co stůj. Přitisknu si jeho záda na svou hruď a odmítám ho pustit. I kdyby mě měl ubodat. I kdybych měl umřít. Hlavní je, že neumře on. Měl jsem hezké dětství, hezký jsem měl zatím celý život. Ale to on ne a já chci, aby měl. Chci, aby viděl tenhle svět jako krásný. To je moje jediné přání.
     Uklidnil se. Jsem rád.
     „Díky," poděkoval mi a já si oddechl. Dopadlo to dobře, ale to neznamená, že příště tomu bude stejně. Ale i přesto se místa po jeho boku nevzdám.
     „Pro tebe vše, Levi," řeknu si v duchu.

♥♥♥

     V ten den už na nic nedošlo. Byl jsem rád, že mě Eren zachránil. V ten den ze mě nespouštěl oči. Bál se, vím to. Ale nebyl jako ostatní, ne, on se nebál o svůj život, nebál se o sebe, ale o mě.
     Pár dní po tomhle nepříjemném dni byl Silvestr a s ním přišel další hovor od matky se zprávami o otci. Pár věcí v mém bytě nepřežilo. Eren tam nebyl, který by mě zachránil ze záchvatu a tak to bylo opět celé na mně. Ale nemohl jsem mu to mít za zlé, už tak si toho se mnou prožil dost a byl vyděšený strachy. Tohle jsem po něm nemohl chtít.

Tak jo, další kapča s bonusem. Já si to prostě nemohla odpustit a musela jsem Erenův pohled sem švihnout xD Ale nikdy Erenův pohled nebude ukazovat nic nového, co by Levi neodvyprávěl, páč by příběh ztratil význam. Levi totiž neměl informace o pocitech Erena, takže není moc dobré do toho takto zasahovat. No, ale takhle to nevadí :3