S Erenem jsem se viděl až po čtrnácti dnech a to den před Vánoci a ani to nebylo v plánu. Eren byl zaneprázdněn svojí maturitou, která ho na jaře čekala. Já měl zase práci u Erwina, který poslední dobou lítal neznámo kde.

     „Mrzí mě, že se zítra nemůžu stavit. Mamka by mě asi přerazila," omluví se dnes asi po sté.
     „Erene, stejně tu zítra nebudu, vrátím se až pozítří ráno. Nelam si s tím hlavu. Měl bys být s rodinou a ne se mnou." Právě teď se procházíme parkem, který je přikrytý nadýchanou bílou peřinou.
     „Jenže já se za tebou nebudu moct podívat ani toho dvacátého pátého, protože to jsem každý rok s Arminem a Mikasou," tváří se provinile. Opravdu... Ten kluk potřebuje dozor jinak si ublíží. Jestli má jen kvůli tomuhle výčitky...
     „Erene..." napomenu ho a on sebou cukne v náznaku očekávané rány či kárání. Avšak ani jedno z toho nepřijde „užij si ty Vánoce i za mě."
     Překvapeně se na mě podívá nádhernýma zelenkavýma očima „Levi..." vydechne překvapeně.
     Podívám se na něj a klouby ho jemně uhodím do hlavy „zas tak moc velké překvapení to nebylo Erene," to, že při jeho přítomnosti taju je už zřejmé.
     Podívá se na mojí ruku, která ho udeřila. Je jak omámený. Rychle něco vyndal z kapsy svého kabátu a tu věc obmotal kolem mého zápěstí. „Nemusíš je nosit pokud nechceš," řekne mi a propustí mojí ruku z jeho sevření. Podívám se na ni a uvidím stříbrné hodinky. Z hodinek zamířím se svým pohledem k němu. Směje se a zároveň rudne. „Levi, takhle se na mě nesmíš dívat!" zasténá a nadpřirozenou rychlostí narazí svými rty do těch mých „vzrušuje mě to, víš?" zašeptá a rty opět spojí.
     Asi mi nedochází, co mi právě řekl. Slyšel jsem špatně? Dokáže takové dítě něco vzrušit? Možná tak atrakce na pouti. Ale sexuálně? To si v jeho případě neumím představit. A vůbec, proč tu nejsem já ten, kdo je první vzrušený? Jsem přece starší! Měl bych s tím mít už zkušenosti. Jenže já nemám. Což o to, u holky alespoň vím jak se mám chovat, ale s klukem? To jsem nikdy nezjišťoval.
     Je to jako celá věčnost, ale zároveň krátká doba, která mému tělu nevyhovuje. Odpojí naše rty „užij si to zítra," a už je to opět ten starý smějící se Eren. Ještě před chvílí to byl nabuzený puberťák.
     „Nemám co si užívat. Proto jsem ti řekl, ať si to užiješ za mě," pokračujeme v cestě ke mně domů.
     „To je tvoje rodina tak špatná? Chtěl bych tam jet s tebou," řekne a potichu se zasměje.
     „S Ackermanovými nechtěj mít nic společného, už tak jsi do té rodiny zapletený dost. A to se vídáš jenom se mnou."
     „Ale prdlajs... Určitě to je super rodina! Chtěl bych je vidět."
     „Třeba jednou," ukončím tuto debatu, páč mě začíná plnit zlost na otce a strýce, protože oni do super rodiny rozhodně nepatří.