Dal jsem si krátkou přestávku. Ta práce mě jednou zničí. „Nechceš něco k pití?" zeptám se studujícího Erena.
„Pochybuji, že tu máš zelený čaj."
„Náhodou..." začnu, dojdu do kuchyně, kde vylovím mezi svojí sbírkou kvalitní zelený čaj, který mu přinesu ukázat „tenhle bude stačit?"
Vytřeští na něj oči „kde jsi vzal tak drahý čaj?!"
„Koupil jsem kdysi dávno. Tak chceš nebo ne?"
„Budu rád," usměje se na mě otravným úsměvem, který pro mě už není tolik otravný. Vlastně ho mám i docela rád.
Dojdu tedy postavit vodu.
S hotovým čajem se vrátím k Erenovi. Postavím oba šálky na stůl.
„Děkuji," poděkuje.
Stoupnu si za něj a podívám se mu přes rameno na jeho školu. Matematika. „Ty příklady máš blbě," oznámím mu.
„Ani bych se nedivil. Matematika je moje slabá stránka."

Konečně jsem dorazil! Projdu skrz bránu, která mě zavede do světa mrtvých. Procházím po cestičce mezi náhrobky. Ten, který hledám je na poklidném místě s nádherným výhledem. Je na konci hřbitova a má to nejlepší místo.

„Ukaž," posadím se k němu „vysvětlím ti to."
„D-děkuju."
Začnu vysvětlovat, avšak jeho oči nekoukají do sešitu, ale na mě. To si opravdu myslí, že ho nevidím? „Erene, sešit. Já nejsem sešit," zpražím ho pohledem.
„P-promiň, jen jsem se zamyslel."

„Ahoj Erene, tak jsem konečně tady. Promiň, že jsem se zdržel," podravím Erenovo místo. Položím kytici na jeho náhrobek. Vytáhnu sirky a zapálím svíčky. „doufám, že se máš dobře," usměji se smutným úsměvem.
Obejdu hrob a opřu se o náhrobek ze zadní strany, kde jsem si - jako vždy - sednul.
„Dneska je krásně! Jako každý rok, co jsem tady. Nemůžu uvěřit, že máme už desáté výročí. Věřil bys tomu Erene?" odmlčím se „ať už jsi kde jsi, tak doufám, že se tam máš dobře." zadívám se do nebe a zavřu oči. Užívám si toho příjemného vánku, který tu je.
Pokračujeme...

Děkuji ti, že jsi mi pomohl s tou matematikou," poděkuje těsně před svým odchodem. Už je celkem pozdě. Venku je už tma.
„Co jsem ti o tom děkování říkal?" doprovodím ho ke dveřím.
„Tak se měj Levi. Zase někdy přijdu," řekne, ale k odchodu se nemá.
„Běž nebo tě bude hledat matka," řeknu a on přikývne. Ještě jednou se se mnou rozloučí a už jde po chodbě pryč.
Povzdechnu si - ani nevím proč - a popostrčím dveře, aby se zavřely sami, mezitím se otáčím a vyjdu si to do obýváku.
Jenže dveře se nezaklaply, což je divné. Jen, co si tohle uvědomím, někdo mě chytí za paži a otočí mě zpět čelem ke dveřím. Nestíhám sice vnímat, co se tu právě během pár vteřin stalo, ale to, že mi dotyčná osoba přitiskla své rty na ty mé, jsem ještě zaregistroval. Během těch pár vteřin, co tu tak nehybně stojím mi došlo, že neznámá osoba musela dveře zachytit před úplným zavřením.
Odtáhne se a zešeptá „dobrou noc Levi," hned na to se rozběhne ven.
Zavřu dveře - tentokrát pořádně za kliku - a opřu se o ně. Co se tu teď stalo?
Byl to Eren, vím, že to byl on. Sice jsem byl v šoku, ale poznal jsem ho. Ale proč by to dělal? A proč bych se já sakra nebránil a jen tam tak nečinně stál? Vyděsil mě. Překvapil mě. A taky mě na nějakou tu milisekundu - což si v životě nepřiznám - vzrušil.
„Jdu spát, na tohle opravdu nemám náladu," avšak moc dobře vím, že tuto noc bude umění zamhouřit oka.

Konečně se taky něco děje! xD A to budeme už na 60 kapitole xD. Tenhle příběh nejsem schopna odhadnout na kolik + - bude kapitol. Následuje totiž dalších pět let (jen tak pro info, tento příběh začal v červenci a teď je konec září, takže ano, 60 kapitol se odehrává ve třech měsících) o kterých budu psát (sice to nebude už takhle podrobně, ale pořád to je pět let). Nemám tušení kolik nápadů mě během psaní napadne, nemám tušení jaké problémy budu mít během psaní, co se týče "mrtvých bodů". Nemám tušení v ničem. Jen tak nějak předpokládám, že by bylo férové se tomu věnovat minimálně dalších 60 kapitol + konec, který (odhadem) vyjde tak na 10 kapitol. Moc moc moc vám děkuji za podporu! A doufám, že se vám bude tento příběh i nadále líbit!