Kapitola 57
„Já ale nic k jídlu nepotřebuji," řekne mi, ale dovnitř vstoupí.
„Levi? Co děláš?" zeptá se mě přes telefon Hanji, jen, co jí to zvednu.
„To, co každý rok v tento den Hanji," odpovím mezitím, co se oblékám.
„Levi, neměl bys tam chodit! Minimálně ne sám!"
„Co mi je tak známo, tak jsem po tomhle nikdy nebyl několik dní mimo. Přestaň se o mě tak strachovat a dopřej mi trochu volnosti Hanji," zanadávám.
„Co si tím chceš dokázat? Kdybys tam jenom přišel, zapálil svíčku, dal kytky a odešel, ale ty tam jsi několik hodin!"
„Co si tím chci dokázat? Hanji, prosimtě..."
„Já se z tebe zcvoknu."
„Měj se, musím jít, jinak mi bude nadávat, že jsem se opozdil."
Chtěla ještě něco říct, ale nestihla to. Ukončil jsem hovor a vydal se ven.
Nemůžu uvěřit, že to tak rychle uteklo. Už je 30. září. Pro některé obyčejný den. Pro mě významný. V tento den chodím na jedno místo, kde - jak už víte od Hanji - trávím celý den.
Nezajímá mě to a nandám mu jídlo, které si projde tím samým procesem jako to moje. Spolešně se pustíme do jídla.
„Takže? Jaký je skutečný důvod tvé návštěvy?" zeptám se jen, co můj žaludek začne být spokojený.
Zmateně se na mě podívá „cože? Opravdu jsem ti šel vrátit klíč, tohle jsem neplánoval," hájí se.
Skenuji ho pohledem, avšak jeho bojovný pohled neustoupí a já se to tedy rozhodnu dál neřešit. Ale nevěřím mu.
Proplétám se městem, co nejrychleji svedu. Potřebuji ještě do květinářství. Mám svoje jedno oblíbené, kde jsou kytice ty nejhezčí z celého města. Bohužel, to je přesně opačnou stranou jak můj cíl, takže projdu celé město. Co nadělám, že?
„Musím se ještě věnovat práci, takže mi nebude vadit, když odejdeš," oznámím mu a vytahuji ze své brašny papíry.
„Tím pádem se tu budu učit, jestli ti to tedy nevadí," zeptá se a já po chvilce přemýšlení pouze přikývnu.
Kytici máme, teď už jenom projít zase celé město. Podle mých výpočtů bych se tam měl dostat v jednu odpoledne. To je celkem v pohodě čas.
Tak jo Levi, už abys tam byl!
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro