Erena jsem zase nějakou tu dobu neviděl. Konkrétně tři dny. Tím pádem jsem přeskočil víkend, který byl pro mě hodně poklidný a zároveň přeplněný výčitkami. Neustále se mi vybavoval páteční záchvat, který se dovršil do takové výšky, že bych byl schopen ublížit. Kdyby Eren nezakročil, bylo dost možné, že bych mu něco udělal. Pokaždé, když jsem si tohle uvědomil, říkal jsem si, že se musím kvůli Erenovi změnit, jinak to dopadne špatně. Bohužel, takhle to úplně nejde, že? Podle představ se nikdy nic nezadaří a takové záchvaty přestanou jen tehdy, když se s nimi někomu svěříte a to byl v mé minulosti naprosto špatný nápad. Záchvaty jdou tolerovat, o to víc jste ale mimo kontrolu, když je tolerujete dost dlouho.
     Avšak Erenovi jsem měl nutkání to říct. Věděl jsem, že by to nikomu neřekl a že by mě neposlal za nějakým psychiatrem, jako by to udělala jistojistě matka. Avšak nebyl jsem schopen promluvit o té události ani jediné slovo, které by vyzradilo víc, než by mělo.

     Před chvílí jsem přišel z práce. Mám obrovský hlad. Dnes jsem lítal po spodních patrech a kontroloval data na počítačích. Tuhle práci opravdu nesnáším, ale musel jsem ji udělat, když byla Hanji kvůli doktorovi pryč.
     Nechce se mi nic vařit, mám pocit, že bych během vaření umřel hlady. A tak zkusím štěstí ledničky, kde - díky Bohu - najdu ještě zbytky z víkendu. Nandám si porci, kterou zvládnu sníst a tu strčím do mikrovlné trouby. Po minutě zacinká a naznačí mi tak, že jídlo je ohřáté. Co nejrychleji se přesunu ke stolu ke kterému se usadím. Na vidličku napíchnu kousek masa, které jsem ukrojil a-
     Zvonek. Někdo zvoní. Proč zrovna teď?
     Nuceně položím vidličku s jídlem a projdu obývákem až k hlavním dveřím, které otevřu.
     Eren? Co ten tu chce?
     „Ahoj Levi! Jak sis užil víkend?" zeptá se s otravným úsměvem.
     Můj víkend? Nic moc „co tu děláš?" změním otázku.
     „To tě nemůžu ani navštívit?" posmutní.
     „Cože? Člověk by alespoň čekal, že mu zavoláš!" ani jsem nebyl schopen se připravit a zklidnit se z pátka!
     „Promiň. Ale zapomněl jsem ti vrátit klíč, který jsi mi tehdá půjčil. Tak jsem si říkal, že ti ho po škole vrátím," natáhne ke mně ruku a klíč mi předá.
     V sousedních dveřích si všimnu pohybu. Ah... A už tu máme mé "tuze milé" sousedy. Vyzvídavci vyzvídaví.
     „Pojď dál, dám ti něco k jídlu," pobídnu ho a uhnu mu ze dveří, aby mohl projít.

A máme tu další kapču s další písní (nahoře). Opět mi přejíždí opakovaně mráz po zádech. Text mi opět připomněl tento příběh a jelikož vím, co vše se ještě stane, tak o to víc mě tyto písně nadchnou. Nezapomínejte, že nejste sami, co u tohoto příběhu pláčou, já sama pláču pokaždé, když tyto texty čtu :3

Refrén textu (přeložen):

Jedině blázni se do tebe zamilujou, jedině blázni
Jedině blázni dělaj to co já, jedině blázni se zamilujou
Jedině blázni se do tebe zamilujou, jedině blázni
Jedině blázni dělaj to co já, jedině blázni se zamilujou