Přitáhne si mě k sobě a sevře mě svými pevnými pažemi. Vybaví se mi minulost, když mě matka objímala. Byl jsem ještě malý, čerstvě jsem vylezl z nemocnice. Chytil mě stejný záchvat. Matka byla obětavá stejně jako Eren. Udělala jen to, že si o tom chtěla se mnou promluvit. Nerozkazovala mi to, pouze mi to nabídla. A já se takhle předvedl. Obejmula mě s pláčem. Na ten její výraz nezapomenu.
     Teď mě tu objímá Eren. Ve tváři mu nejde vidět strach ačkoliv ho z něj cítím. Zděšení. Jeho tvář ale působí klidně, konejšivě. Je dost divné, že mě tu objímá kluk, který je o patnáct let mladší jak já a utěšuje mě. Ale mě to nevadí. Teď ne.
     Jeho oči skenují zabodnutý nůž. „Nekoukej tam," zamumlám mu do hrudi. Neposlechne „nekoukej tam!" zvýším hlas a otočím nás o sto osmdesát stupňů, tak, aby jsem byl já, kdo má na ostří výhled. Jenže to bych nesměl být tak malý. Oči mi naštěstí ale přesahují jeho rameno. „Nepotřebuji, abys tohle viděl."
     „Pozdě." Přitiskne si mě víc k sobě.
     „Už mě můžeš pustit, už jsem v klidu," řeknu mu, ale on mě nepouští. Až po nějaké době. Pomalu povoluje stisk a opatrně mě pouští jako skleněnou panenku. Stále mě ale drží za paže.
     A je to tu zase. To hnusné a nechutné mravenčení. Díváme se navzájem do očí a obličeje jsou od sebe jen pár centimetrů. Musím něco říct, jinak se z toho pocitu zblázním.
     „Takže tě ani tohle nezastrašilo? S tebou to ale bude těžký," zabrblám potichu. Přece jenom není potřeba křičet, když je ode mě sotva dvacet centimetrů.
     „Mělo by?" on ale zašeptá. A není to takové to obyčejné zašeptání.

     Asi si teď o mně budete myslet, že jsem blbec, ale já si v té situaci vůbec neuvědomoval, že se mě chystá políbit. Styl jeho šeptání jsem taky nerozlišil, vzrušený a plný nervozity. Nic z toho jsem nepoznal. Bylo to pro mě v té době cizí. Byl jsem totální tupec.

     Byl nervózní. Ale z čeho? To mi oči bohužel neřeknou.
     Zazvoní mu telefon. Lekneme se oba dva, avšak on víc. Zpanikaří. Pustí mě, zvedne hovor a odejde do obýváku si hovor vyřídit. Tak nějak mi je jasné, že každou chvílí odejde.

Další písnička, co mi nahání husí kůži a při čtení textu se mi vybavil právě tento příběh Erena a Leviho. Snad se vám líbí stejně jako mně :3