Usmál se nad touto odpovědí a hned v zápětí mu zazvonil mobil ze zadní kapsy ryflí. Podívá se na displej „ah... Promiň, to je Mikasa, hned budu zpět," řekne mi, zvedne hovor a už si to kráčí do obýváku.
     Mikasa... Jsem si dost jistý, že jsem to jméno někde slyšel, ale kde?
     Dokrájel jsem poslední zeleninu. Teď postavit vodu na brambory, které je potřeba oškrabat. Vytahnu tedy pár brambor, které mám v jedné ze skříněk a nůž. Začnu odstraňovat slupku.
     Eren je zachvíli u mě. Podívá se na mě, zhodnotí situaci, dojde si pro nůž a pomůže mi.
     „Nemusíš to dělat, nepřišel jsi sem jen proto, abys mi pomáhal," řeknu, abych zaplnin ticho, které nás obklopuje.
     „Víš moc dobře, že to dělám z vlastní vůle," odpoví výraznějším tónem. „... Mikasa mi volala, prý se za pár hodin ozve. Chtějí jít na karaoke, takže..."
     „Nejdu, pokud mi to chceš nabídnout," zarazím ho hned. Na tyhle věci nejsem.
     „Co? Ne, nechtěl jsem tě pozvat! Vím, že by tě to jenom otravovalo. Jen jsem... Ti chtěl říct, že budu muset odejít dřív," vysvětlí.
     Položím nůž na linku. Své tělo natočím k tomu jeho ignorujíc malou mezeru mezi námi. Svůj zrak upřu do jeho očí „to není ta věc, co chceš, že? Takže mi koukej říct pravdu," nakážu.
     Otočí ke mně hlavu, následuje celé jeho tělo. Je dost překvapený z mé reakce, „opravdu nenecháš být ani takovou maličkost? Opravdu... Jsi můj..."

     Anděl. Tohle jsi mi často říkával. Dostával jsem tě z každého smutku ve tvém nitru, nenechal jsem jediné tvé tajemství mně nevyřčené. Celou tu dobu jsi si tohle myslel. Avšak pravda je taková, že to ty jsi byl a stále jsi mým andělem. Pomohl jsi mi stokrát víc než já tobě. A toho si děsně vážím.

     Neslyšel jsem poslední slovo. Nebudu od něj vyzvídat, co to bylo za slovo, to by bylo koneckonců už dost.
     „Takže?" zeptám se a dám mu tak šanci mi to říct. Dívá se mi do očí a je jak u vytržení. „fajn," řeknu po delším tichu. Umeji si ruce po špíně z brambor, utřu se a již čisté ruce položím na Erenovi ramena. Tlačím ho k jídelnímu stolu, kde ho stáhnu na židli „tady se posadíš..." začnu, vezmu si druhou židli a přendám si ji před Erena. Opěradlo židle je k Erenovi. Usadím se na ni obkročmo a rukama se opřu o již zmíněné opěradlo. Nakonec dořeknu svojí větu „a můžeš mluvit."
     „Nemusíš kolem toho dělat takovou vědu! Je to jenom kravina."
     „Kdybys se mnou mluvil přímo, tak bych z toho tu vědu nedělal."
     Zatváří se tak nějak všelijak, pro mě nic neříkajíc. „jsi vážně hroznej," postěžuje si.
     „A i přesto za mnou chodíš. Podle toho soudím, že tak hrozný asi nebudu," odbyji ho.
     „Prostě jsem tu chtěl být! Myslel jsem si, že bys mi pomohl mi vymyslet nějakou výmluvu a nechat mě tu," zabrblá.
     „Nestal se ti z toho koníček? Přespávat u mě," zeptám se „jen si tam hezky běž."
     „Ale!-"
     „Ale co? Bez keců... Sroluj si ten rolák, ať ti vidím na krk. A postav se," rozkážu a taktéž se postavím. Přistoupím k němu blíž. Modřina zmizela, konečně. „postav se rovně. Dívej se před sebe. Budu ti mačkat určité části krku a ty budeš říkat a, i, u ,e, o. Každé písmeno pět vteřin, jasné?" informuji ho. Vše mi odkýve.