Uběhlo pár dní a v práci se mi konečně začalo dostávat klidu. Erwin už tolik nesoptil a nechal mě a Erena plavat. Byl jsem mu za to opravdu vděčný. Je mi ale jasné, že tyto - pro vás nudné - dny nebudou mít žádnou cenu v tomto příběhu. Přece vám tu vyprávím o mně a Erenovi, že? Tak nač se zabývat něčím jiným?
     Erena jsem těch pár dní neviděl. Konkrétně to bylo pět dní. Byl pátek, když jsem na něj narazil.

     V parku mi přijde rušno než kdykoliv předtím. Děcka řvou div mi neprasknou bubínky. Jeden hlas se překrýval přes ten druhý, a ten překryl zase další hlas. Těch lidí tu je nejmíň sto. I peklo musí být lepší jak procházka tímto parkem.
     „Kde je Eren? Erene? Erene!" uslyším a rázem poslouchám pouze tento hlas. Jiné se automaticky v mém mozku ztlumily na minimum. „kruci, kam mohl takhle zmizet? To si hraje na schovávanou?" zanadávají jeho spolužáci, které jsem už stihl zaregistrovat mezi tím mořem těl.
     A víte, že bych se ani nedivil, kdyby se Eren rozhodl hrát na schovávanou? Chová se jako malé dítě.
     Šel jsem směrem domů, avšak mé oči těkaly z člověka na člověka se snahou najít dva smaragdy a děsně otravný úsměv. Bez šance.
     V paneláku jsem vyjel výtahem do svého patra a tam na mě čekalo překvápko. To, co jsem hledal v parku jsem našel na chodbě před mými dvěřmi od bytu. Podíval se na mě a usmál se přesně tím úsměvem, co jsem hledal. Dalo mi dost velké úsilí nedat na sobě znát překvapení a zároveň začít vytahovat klíče se kterými musím odemknout dveře.
     „Našel jsem tě," informoval jsem ho po chvilce ticha.
     „Cože?"
     Otevřu dveře a vstoupím dovnitř, kde si vyzuji boty. Eren udělá to samé.
     „Tví kámoši tě hledají v parku," vysvětlím a odložím si věci. „prý jsi si začal hrát na schovku."
     „Je pravda, že jsem jim nenápadně utekl..." zamyslí se „možná jsem to jako schovku pojmul..." vycení zuby.
     Nechápavě se na něj dívám, „ah... Promiň," začnu, dotknu se jeho paže a dořeknu větu „našel jsem tě," byl zmatený. Já byl zmatený. A věřte mi, že jsme oba dva pochopili, co tohle znamenalo. Tak se přece schovávaná hraje. Dotknout se osoby, jenž je hledaná.
     Rychle toto trapné ticho zakecej Levi, na to jsi přeci expert.
     „Nezdá se ti trochu nezdvořilé opustit takhle své přátele?" zeptá se a jdu do kuchyně.
     „Je vidím pět dní v týdnu, tebe skoro vůbec. A chci vědět tu tvojí odpověď," říká a následuje mě do kuchyně, kde vytahuji věci na oběd.
     Podívám se na něj „jestli tě tu takhle uvidím příště postávat na chodbě, tak tě dovnitř nepustím. Na chodbě se netopí a venku je celkem chladno. Akorát nastydneš a bude to na mé triko," začnu krájet zeleninu.
     „Pomůžu ti," přiběhne jako pejsek a začne taky krájet. Nenápadně se podívá na talíř na plotně na kterém jsem ráno našel lívance. Mírně se usmál, když viděl, že je prázdný.
     „Byly výtečný," přiznám, když toto gesto zachytím.