Po setření prachu následovalo vyleštění nábytku. Pak se leštily dlaždičky v koupelně a v kuchyni, kde se muselo poklidit i nádobí a linka. Nakonec vytírání. Skončili jsme kolem deváté večer. Nepřicházelo v úvahu, že Eren půjde domů sám a matka mu to po telefonu taky zakázala.
     „Jsi opravdu potížista. Měl jsi normálně jít, když jsem ti řekl ať jdeš," zanadával jsem když jsem nesl deku a polštář z postele do obýváku, kde jsem obě dvě věci položil na gauč. „jdu spát. Až se bude chtít i tobě, tak všude pozhasínej," řeknu a svalím se na gauč. Jsem z dneška utahaný.

     Ten den byl náročný pro moje pocity, které byly pro mě úplně nové. Šel jsem spát dřív, protože jsem si byl jistý, že kdyby šel spát Eren dřív jak já, tak bych si sedl k posteli a koukal na jeho spící tvář, která mě tehdy okouzlila.
     Eren mi taky po pár letech říkal, že mě v tu noc políbil. Nevím proč, ale nevěřím mu do teď. Řekl to tak nějak všelijak. Navíc se u této informace dost smál a zároveň byl nervózní, takže těžko říct.
     Já bych ale měl jít také spát. Je pozdě a já jsem stále vytočený z toho otřesného Erwina, co mě dneska tak přepadl.
     „Dobrou Erene," zašeptám jako vždy.

Teď vám sem výjimečně hodím pohled Erena. Berte to jako bonus :) Chtěla jsem to dát až do 50. kapči, bohužel mi to jaksi nevyšlo, tak to dám sem. Užívejte.

♥♥♥

EREN

     Jsem mrtvý. Moje tělo umírá. Kruci jaký člověk uklízí tak důkladně? Ah... Samozřejmě, že je to Levi. Podivný Levi, který právě teď usíná na gauči. Syčák, šel spát dřív jen proto, abych nemohl protestovat, že na posteli spát nebudu.
     „Chceš udělat čaj?" zeptám se z kuchyně. Je hrobové ticho. Zkusím to ještě jednou „Levi?" nic. Rozhodnu se tedy jít do obýváku. Gauč musím obejít, abych na Leviho viděl. Spí. Bože! Tohle mi nemůže dělat! Jako kdyby nestačilo, že už tak mě dost mučí. Třeba dneska! Proč musel být jen tak blízko?! Bože, šílím jak holka! Byl to tvůj nadřízený Erene! Musí ti stačit, že jste přáteli, ale promiň... Chodit s ním? To je trochu přes čáru!
     Bože, ale ta jeho spící tvář! Kdo by se do tak krásného ďáblíka nezamiloval? To prostě nejde!
     Jeho šedá mračna očí jsou zakryta víčky. Ústa se i nadále mračí, což dodává jen na rozkošnosti. Jeho pravidelný dech dokazuje, že je již ve světě snů.
     Podívám se na jeho odkryté tělo. Ani se pořádně nepřikryl, ňouma. Vezmu deku se kterou ho chci přikrýt, avšak něco mě napadlo. Stačí mu odhrnout tričko. Chci vidět jeho jizvy, jestli tedy nějaké má o čemž nepochybuji. Vím, že bych neměl, jenže má touha vidět ho bez trička je silnější a tak opatrně vyhrnu jeho černé triko. To, co skrývá triko mě vnitřně zničí. Je samá jizva. Na pár větších ránách jdou vidět i stopy po stezích. Tyto rány patří nejspíš z posledního a nejbrutálnějšího útoku jeho otce. Jak vůbec může někdo něco takového udělat vlastnímu dítěti? Jak si může něčeho takového matka vlastního dítěte nevšimnout? Jak se vůbec může Levi s takovou minulostí starat o mě? Nejhorší je, že on mi tu pomáhá a já nejsem schopen ničeho. Jen stojím a přihlížím jeho bolestem z minulosti. Taky ho chci chránit!
     Podívám se na jeho ruce, ale ty tolik jizev nevlastní. Jde vidět, že i ten jeho otec dokázal myslet. Samozřejmě, že ho nemlátil na místa, která jsou všem na očích.
     Přikreji jeho pošramocené tělo, avšak neodcházím. Stále jsem se z pozice přikrytí - nakloněný nad ním - neodtáhl, nenarovnal. Chci ho políbit. Tak moc chci. Když ho nemůžu mít, tak aspoň tohle.
     Pomalu se skláním s cílem si otřít své rty o ty jeho. Avšak pár centimetrů před ním zastavím. „je to znásilnění Erene. On by o tohle určitě nestál," zašeptám si pro sebe a odtáhnu se. Přeci jenom jsem nedokázal si vzít ani to málo, co bych chtěl. Jak jinak Erene, jak jinak.

Tak snad se vám líbilo. Je to něco jako bonus, není potřeba ho číst, ale uvede vás víc do té jedné části, tak snad se líbilo :3 Od příště opět jedeme ve stylu „Levi".