„Prosím nějaký drobák na jídlo a pití," uslyším. Nevšímal bych si toho, bezdomovců tu je hodně. Jenže tenhle hlas já znám. A moc dobře. Podívám se na onoho bezdomovce. Vyskytne se mi pohled nad zničeným Erwinem. Jeho tělo už není samý sval, teď to je už jen kost a kůže. Je špinavý, jeho vlasy mastné a neučesané. Oblečení roztrhané.
     „Erwine?" oslovím ho.
     Pozdvihne hlavu „Levi? Levi! Zachraň mě, prosím!" zoufale žadoní.
     To myslí vážně? Já a zachraňovat ho? „To myslíš vážně?" pohrdavě řeknu. Jsem hodný člověk, to ano. Ale s ním slitování opravdu mít nebudu.
     „Prosím! Nech mě na chvíli u sebe. Jen, co si najdu práci a našetřím si na nějaký podnájem, tak vypadnu!" žadoní.
     „Jsi ty normální?! Po tom, cos udělal Erenovi?!"
     „Je to už dávno! Klidně se mu omluvím. Ať mě klidně taky zmlátí! Jen prosím!" je opravdu zoufalý.
     „Jemu se už jen tak neomluvíš. A i kdyby jsi mohl, tak by tvojí omluvu nepřijal."
     „Třeba ji přijme! Jen ho sem přiveď!"
     „Eren je mrtvý Erwine! Už pět let," zakřičím na něj.
     „Fakt?... Proč jsi mi to neřekl?" zeptá se. Zaskočilo ho to.
     „Myslíš si, že bych se svěřoval někomu, kdo zmlátil někoho, koho jsem miloval? Myslíš si, že bych ti to řekl za ty večírky, kdy jsi po něm nespočetkrát vyjel?" opovrhuji jím. Nesnáším ho.
     „Máš pravdu... Prosím Levi. Jen na pár měsíců," stále to zkouší. Odpad společnosti. „rodina mě vyhodila z domu hned co zjistili, co jsem celou tu dobu dělal."
     „Jen si tu zůstaň. Alespoň přijdeš na to, co jsi dělal za celý život blbě. A nezapomeň si uvědomit, že Levi Ackerman - který tě tu mimochodem teď nechá chcípnout a schnít - tebou opovrhuje víc než kdokoliv jiný. To samé platí pro Erena, který tu už bohužel mezi námi není. A teď mě už neotravuj, odpade."
     Nebyla to pravda, to, co jsem řekl. Eren by odpustil. Vím to. Byl to anděl, který dokázal pouze odpouštět. Jedinému člověku, kterému nic neodpustil byl on sám a to mu ničilo duši víc než komukoli jinému.