Jeden jediný pohled a dotek na jeho krk a celá ta šaškárna před třemi týdny se mi vybaví až do posledního puntíku. Je mi z toho nanic. Tohle se nemělo nikdy stát. Ne Erenovi. Nikdy. On nepatří mezi ty, kteří by si to zasloužili. Je to obětavý kluk. Není potřeba mu ještě přidělávat bolest a špatné vzpomínky.
     Ucítím na svém krku lehký a jemný dotyk jeho heboučkých prstů, které jsou teplé. Jemně mi přejíždí vrchní prsten, nebo-li vrchní konec opasku. A zase. Zase ta náhlá energie, kterou mi předal svými prsty. Cuknul jsem nad takovým návalem náhlé energie.
     „Měl jsi to horší, nemusíš z toho dělat takovou tragédii," řekl tichým hlasem ze kterého čišela vážnost a špetka smutku a soucitu. Přejel mi po prstenu na krku a já se pod tak velkým šokem, který mi způsoboval, podíval do jeho očí, což on udělal leknutím nad mojí reakcí také. Nevím jestli si uvědomujete mojí situaci, ale oba dva jsme tomu druhému sahali na krk s myšlenkou nad tragédií toho druhého. Jsme blízko u sebe a koukáme si do očí. Tohle není zrovna pozice ve které bych chtěl být. Ale když se tak koukám do Erenových očí, tak tuto situaci prožívá víc jak já.
     Netuším jakou dobu to bylo, co jsme tam jen tak nehybně seděli. Tedy Eren seděl, já klečel.
     „P-promiň. Nechtěl jsem tě vylekat," téměř zpanikařeně zašeptá a nechá svojí ruku spadnout na zem.
     „Ne... to nic. Neomlouvej se," mluvím zmateně. Netuším, co se teď stalo. Mojí nejistotu prozradí i náhlé rychlé zamrkání, které mě má uklidnit. „Co hrudník?" snažím se mluvit, ale moje řeč je zmatenější a zmatenější, ostatně jako moje mysl.
     „Už je naprosto zdravá, jen díky tvé péči," snaží se mluvit víc nahlas, ale nejde mu to. Jsme oba dva naprosto zmatení. Ale naprosto. Musím nás z toho dostat.
     Ruku z jeho krku přesunu k jeho nejnižší části trička, které nadzvednu, abych se přesvědčil. Bez jediného škrábance. Vnitřně se usměji nad jeho větou ‚jen díky tvé péči'. Tedy doufám, že jsem se usmál pouze vnitřně.
     „Co to zase děláš?!" vyjekne.
     „Fajn, věřím ti," řeknu s mírným úšklebkem a zvednu se ze země.
     „Tos mi jako nevěřil?" vyčítavě a s úsměvem řekne a taky se zvedne.
     „Kdo by ti měl věřit? Jsi ten typ člověka, co řekne, že je vše v pořádku a přitom je totálně pomlácený," řeknu a hodím po něm prachovku se kterou jde okamžitě pracovat.
     „To je pravda. Proto jsem měl asi to štěstí potkat tebe, co nestojí opodál a nekouká na moje bolesti jako ostatní. Kromě rodiny, Mikasi a Armina jsi jediný, co se o mě stará. A jsi ze všech jediný, co nebere moje řeči ‚nic mi není' nebo ‚nechci se o tom bavit'."

     Tato slova mě tehdá dostala. Dostal jsem pocit zodpovědnosti za tebe. Takovou zodpovědnost jsem neměl ani když matka ležela na nemocničním lůžku a pomalu umírala. Měl jsem pocit, že potřebuji někoho chránít.
     A co by se hodilo vám říci je, že později Eren toto všechno ještě rozvedl. Byl za mě hodně vděčný. Nejsem schopen vám říct, co mi přesně k tomuto řekl, ale jedno vám jsem schopen říct. Vím, že tady byl do mě Eren na sto procent zamilovaný.