„Jak je na tom krk?" zeptám se po chvíli ticha.
     „Už dobrý, jen je tam stále hnědý odstín modřiny."
     „Polikat můžeš už bez problémů?"
     „Docela dost se strachuješ. A jo, už je vše v pohodě."
     Ts... Nestrachuju... „Fajn, přijď. Očekávej, že mi pomůžeš jak s prací, tak s obědem a úklidem."
     „Vy jste teda. Takhle se chováte ke své návštěvě?"
     „Však chodit nemusíš," postěžuji si. Nevím jestli ho tu chci nebo nechci. Poslední dobou jsem, co se týče jeho, dost nerozhodný.
     „Počkej! Neřekl jsem, že nepomůžu!" zarazí mě hnedka.
     „Tak nač ty kecy?" nadávám.
     „Pro nic. S vámi je teda těžké mluvit... Přijdu tedy ráno."
     „V devět bych měl být teoreticky doma."
     „Takže v devět," vyhrkne zbrkle.
     „Můžu se opozdit, stačí mi, když-" nenechá mě domluvit.
     „Počkám."
     Promnu si kořen nosu. Nemám na něj nervy a zároveň s ním chci mluvit. Můžete mi někdo k sakru vysvětlit, co to má znamenat?! To je můj mozek už měsíc nalitej?! „Nechám ti pod rohožkou náhradní klíč. Ani nemysli na to, že tě nechám postávat na chodbě před mými dveřmi. Nemám potřebu poslouchat sousedy."
     „To přece nemůžu...-"
     „Máš moje svolení. Navíc jsi tu už byl, tak ti to přece nemůže být blbý. A opovaž se něco zašpinit nebo nedej bože rozbít."
     „Za co mě máš?"
     „Jestli tě uvidím stát před dveřmi, tak ti nakopu prdel a pošlu hezky domů, jasné?"
     Tak fajn Levi. Jedna jediná věc. Můžeš mi laskavě vysvětlit jednu zasranou věc?! Jako proč?! Proč ho tak nutně chceš pozvat k sobě domů?! Proč o to tak moc usiluješ?!
     „Eh... Dobře. Takže zítra v devět ráno u tebe. Souhlas?"
     „Fajn."
     „Budu se těšit," dodá milým hláskem a hovor ukončí.
     Taky se budu těšit.
     Co?! Ne ne ne, ani za nic! Levi! Tohle jsi si právě teď nemyslel. Už jsi zapomněl, co všechno ti ten jeho debilní úsměv a jeho přítomnost způsobila? Proč?

     Jak říkám, byl jsem zmatený. Začali první velké hádky mezi mým srdcem a mozkem. Pral jsem se sám se sebou jen proto, že jsem nebyl schopen sám sobě porozumět. Tak nějak mi je jasné, že touto dobou jsi už ke mně něco cítil. Ale jistý si být nemohu, poněvadž jsem se tě na to nikdy nezeptal. Zajímalo by mě odkdy jsi to věděl. Bohužel Erene... To se už nejspíš nikdy nedozvím.