Vše je ve starých kolejích. Konečně! Moje kancelář je konečně zase MOJE. Po Erenovi ani památky. Ke všemu chodí do školy. Práce je opět normální, to úřadování totiž skončilo během mé dovolené. Jsem opět volný. Tedy to bych rád řekl, ale... Proč je kruci v kanceláři takové ticho?! Očividně není celá moje maličkost ráda, že je vše tak, jak má být. Ne, prostě jedna zasraná část mě musí protestovat, že není vše v pořádku.
     Mimochodem... Ta práce vůbec neubývá! Přece jenom ten spratek byl k něčemu dobrý.
     „Levi? Levi!" uslyším hlas. Přede mnou stojí Hanji a mává mi rukou před obličejem.
     „Co chceš?" zeptám se jí.
     „Ah, už je to zase ten náš starý Levi, který každého odsekává až příliš krutým hlasem," postěžuje si. „proč tu jen nemohl Eren zůstat? Tos byl opravdu víc snesitelný," dokončí.
     „Ts... Jestli se ti moje chování nezamlouvá, tak odejdi."
     „Jak to je dlouho, co odešel. Čtrnáct dní? Měl bys mu alespoň zavolat. On by tě dal do latě."
     „Hanji, nech toho. Nemám v plánu toho kluka vidět."
     „No, jak myslíš. Každopádně tě volá Erwin."
     Moje nálada se ještě zhořší. Co on ode mě tak může chtít? Bastard jeden.
     Naštvaně se zvednu ze židle, která ode mě odjede tím tlakem až úplně ke zdi. Obejdu Hanji a jdu k Erwinovi.

     Asi vás ušetřím tohoto rozhovoru. Ve skratce mi Erwin, jako vždy, přidělil práci navíc. Dejme tomu, že mi to chtěl vrátit za ten náhlý týdenní odpočinek. Vlastně mě takhle trestal celý týden. Měl jsem chuť tu práci opustit, ale copak jsem mohl? Každý den jsem se vracel domů o dvě hodiny později. Bylo to náročné.
     A co se týče Erena? Ach ano, ten se plně věnoval škole, nebo alespoň to si do teď myslím. Dlouhou dobu jsem ho neviděl a ani neslyšel. Dokonce jsem o něm nic nezaslechl. Byl jsem přesvědčen, že zmizel z mého života nadobro. Ani ten jeho úsměv jsem nikde nenacházel, a lhal bych vám, kdybych tvrdil, že jsem se sem tam po něm neohlédl. Ovšem marně.