Ah ano, ta moje slavná věta po které byl Eren dost mimo. „Konečně umřu". Byl jsem malé dítě, které bylo chladné už od malička. Když mě můj otec byl, tak jsem si téměř hned uvědomil, že jsem vlastně nemotřebný člen domácnosti. Matka se o mě sice strachovala, ale nevěnovala se mi. Strýc mě v lásce neměl. A otec už vůbec. Nikoho jiného jsem neměl. Nevadilo mi zemřít, alespoň bych měl klid. Bylo to takové moje přání. Umřít.

     Je večer. Eren si došel přes den pro věci, takže už nemusíme řešit oblečení. Já jsem mezitím uvařil večeři.
     „Erene, sednout," poručím mu sotva ho uvidím vycházet z koupelny.
     „Proč? Už jsem v pohodě," zamručí.
     „Opravdu? Tak mi to pojď ukázat. V té sprše si byl opět dlouho, není možné, aby se ti rány neotevřely." Uhodil jsem hřebík na hlavičku. Cukl sebou. „Takže se ti zase něco otevřelo?" zeptám se a kývnu hlavou na gauč. Posadil se. „Sundat triko, to ti to musím říkat jako malému spratkovi?"
     „To bude tím, že mi tak pořád říkáš," zabrblá při sundavání trika.
     „Jen aby bylo mezi námi jasno, tohle je moje dobrá vůle, že se o tebe takhle starám. Nemám to totiž ve zvyku."
     „Tak proč to teda děláš?"
     Dobrá otázka. Proč to dělám? „Protože jsem si prošel tím samým," téměř zašeptám.
     „Ne, měl jsi to o hodně horší."
     „To je pravda, ale i tak. Vím jaké to je být na tohle všechno sám," ups... Tohle mi ujelo.
     „Sám?" Kruci.
     „Moc se ptáš," utnu to co nejrychleji. Podívám se na jeho otevřené ranky, které následně ponořím do mastičky. „Od zítra máš na sprchu čtvrt hodiny, po uplynutí tohoto času otvírám dveře od koupelny. Bez protestů," pokárám ho.
     „P-počkat! To je trochu moc!" znervózní.
     „Léčba šokem," odpovím.

     Byl u mě necelý týden. Domů jsem ho pouštěl už bez ranek - s největší pravděpodobností od Erwinového prstenu - a s mizícíma modřinama, které vyměnily svojí modrofialovou barvu za zelenohnědou. Jeho optisk na krku taky nebyl už tak moc nápadný, avšak pořád byl viditelný. Maskoval si ho rolákama. První dny, co nebyl v mé domácnosti, mi připadal dům tichý. Znepokojovalo mě to, dnes už vím proč.