Celý den mi kouká jen na krk. Už mě s tím opravdu vytáčí. Je krátce po obědě, zrovna volá své matce jestli tu může ještě být. Bože, co jsem mu to zase nabídl. Bohužel, ten krk má strašný. Kdyby ho někdo viděl... Byly by jenom problémy. Můžu se jenom modlit, že mu ten flek zmizne dřív, než začne škola. A do toho moc času už není.
     „Mamka souhlasila, jen se mám stavit pro nějaké oblečení," řekne Eren, který se objeví za mnou. Leknu se ho.
     „Nepřibližuj se k lidem tak ze zadu! To mě chceš zabít nebo co?!" vyštěknu.
     „Promiň."
     „Ví o mně? Nebo si právě teď myslí, že jsi u nějakého svého kámoše ze školy?"
     „Brigádník z práce."
     „Ve tvém věku předpokládám."
     „Ano."
     „Až půjdeš, nezapomeň si zakrýt krk."
     „Neboj."
     „Nebojím se."
     Jeho krk by se měl uzdravit rychleji jak ten můj. Přece jenom, opasek vám zanechá rýhy. Já jsem měl z něj dva krvavé prstence, jak mě opasek řezal. Ruce takové schopnosti nemají, takže by měl být Eren v pohodě.
     A už zase. Vím, že právě teď jsem pozoroval pečlivě jeho krk, ale on dělá opět to samé. Ostatně jako celý den.
     „Jestli se na ten krk chceš až tak moc podívat, tak mi řekni. Skrčku," zavrčím naštvaně. Víte... Je docela nepříjemné, když vám člověk celý den kouká na nějakou jizvu či tak něco.
     „Oh... Promiň. Je to neslušné se ptát, ale zajímá mě to. Takže kdyby ti to nevadilo..."
     Shrnul jsem svoje tričko z krku, aby se mohl podívat. Přiblížil se a já - kdo ví proč - uhnul pohledem do strany. V jeho očích jsem opět uviděl soucit. Ten pohled se mi nechutil.

     Ano, byl pro mě nechutný. Mnohem víc nechutnější než kterýkoli jiný. V tento moment jsem cítil něco, co jsem cítil před několika lety, když jsem byl v nemocnici a mamka mě objímala. Měla ten samý výraz, co měl Eren. Nevěděl jsem, co ten pocit znamená, avšak teď vám můžu s klidem říci, co znamenal. Bylo to něco, co se mi nedostávalo, pocit, že konečně někomu na mně záleží. Ten pocit jsem neměl. Matku jsem výdal výjimečně, kvůli její práci doktorky. Strýc mě výdal jen kvůli studiu, abych si mohl udělat do budoucna firmu. A otec? To už víte, pro něj jsem byl boxovací pytel. Eren byl druhá osoba, kterou jsem měl rád, a narozdíl od té první - od matky - se mnou trávil čas.

     „Nepotřebuji tvůj soucit," zavrčím.
     „Promiň, ale v této situaci se nedokážu zrovna smát." A zase. Tohle pro mě je jako ten pohled, který mi ukázal před chvílí. Nechci, aby se o mě bál. Nechci to. Nikdy jsem nikoho takového neměl.
     Svými konečky prstů se dotkl jemně mé jizvy na krku. Celým tělem mi projela elektrická vlna. Napnul jsem se.
     „Ah... Promiň. Lekl ses? Nebo ti to je nepříjemné?" zeptá se ustaraně.
     „Příště mě na tohle upozorňuj! Jsi jak duch," zanadávám mu. Chci vědět, co si myslí. „No? Je to takový zázrak, jak sis ho představoval?" zeptám se.
     „Na co jsi myslel, když tě škrtil?" vymění otázku.
     Chvíli nevím, co mám říct. V té chvíli člověk zrovna moc myslet nemůže. Ale po chvilce jsem odpověděl: „Konečně umřu."

A už jsme na 40 kapitole. Opět tu je příběh u kterého jsem se rozepsala xD Tohle je hrozný. Snad se vám příběh zatím líbí.

A je tu moje opět tradiční otázka: Jak si myslíte, že zemřel Eren?

Opět říkám, že nic vám spoilerovat do komentářů nebudu. Jen mě zajímá jak mi jde to skrýt. A zajímá mě jak přemýšlíte.

Doufám, že se vám bude příběh i nadále líbit.

Btw.: Našla jsem dokonalou písničku (nahoře). Ten text se dokonale hodí k tomuto příběhu :)

Jane!