Viděl jsem tě ještě hodněkrát ve stylu náhod. Ale vždy jsem tě viděl pouze já, ten tvůj úsměv mě doprovázel všude. Čím dál tím častěji jsem ho spatřil společně s tvou tváří. Jako bysis mě sám vyhledával. Jako kdyby si mě vyhledával tvůj úsměv, který se mému minulému já tolik vysmíval.
   V minulosti jsem ho nechtěl vidět.
   V současnosti toužím ho ještě spatřit.
   V budoucnosti ho snad uvidím.
   Jak jsem již zmiňoval, viděl jsem Erena hodněkrát, ale až v létě jsme spolu prohodili řeč.

   Konec školního roku, ti fakani se budou celé dva měsíce zase potulovat po městě. A já? Já mám samozřejmě práci, jako každý jiný dospělí.
   Loudám se parkem až se doloudám k velké budově, kde je moje práce. Vyjedu do jednoho z nejvyšších pater. Koneckonců mám jedno z nejvyšších postavení. Cestou mě pozdraví moje dvě kolegině: Hanji a Petra. Ani jedné pozdrav neoplatím, jen prostě zamířím do své místnosti.
   „Čau Levi," ozve se jen co se usadím na svojí židli. Pohled mi spočine na šéfovi Erwinovi. Kývnu mu na pozdrav a skloním hlavu k papírům na stole. Moje dnešní práce. On mi chtěl něco říct, a taky že ve své mluvě pokračuje dál. „Nemusíš to dneska dělat," oznámí a ukáže na papíry, kterými listuji.
   Zastavím svojí ruku, kterou se v papírech přehrabuju. Kouknu se na něj ledovým pohledem „proč?" otázám se.
   „Dneska nastupují brigádnící, potřebuji tvojí pomoc."
   „Brigádníky mají nastarosti nižší patra, co s tím mám společného?"
   „Je jich moc, víš, že nám plno zaměstnanců letos odešlo."
   „Tobě, ne nám," opravím ho.
   „Potřebuji tobě, Hanji a Petře předat tři brigádníky. Vyberu nějaký ne úplně paka, aby vám to ubývalo."
   „Tím mi chceš říct, že mám jednoho spratka nastarost a do toho ještě každý den několik stovek papírů?" vyjedu po něm.
   „To zvládneš, koneckonců nemáš jinou možnost."
   Povzdechnu si a dál se věnuji papírům. „Kdy sem přijdou?" zeptám se.
   „Teď si je v nižších patrech přebírají. Na každou hlavu padne jeden. Ty tři, kteří zbydou převezou sem."
   Ještě jednou přikývnu a pak už jenom slyším Erwina odcházet.

   Nebyl jsem dvakrát nadšený, že budu mít někoho na krku, ale Erene, ty ani nevíš jak jsem málem vylítl z kůže, když jsem zjistil, kdo bude tím mým pomocníkem na dva měsíce. Měl jsem chuť s tou prací seknout.
   Teď bych ty časy vrátil. Rád bych tě znovu spatřil.

   „Leví, k Erwinovi!" zapiští Hanji.
   „Co takhle příště zaklepat?" zasyčím na ni, to už ale byla pryč. Zvedl jsem se a odešel k Erwinovi, kde čekali ti tři smradi. Postavím se vedle stolu za kterým sedí Erwin. Vedle mě si stoupne Hanji s Petrou. U dveří stojí dva kluci a jedna dívka.
   „Začneme seznámením," začne Erwin „Jsem Erwin Smith, tohle je Levi Ackerman," ukáže na mě „Hanji Zoe," ukáže na ni „a Petra Ral," ukáže na Petru. „Tohle je Historia Reiss," ukáže na drobnou dívku s blond vlasy „Connie Springer," představí chlapce uprostřed „a Eren Jeager," vysloví poslední jméno.
   Oči se mi upřou na spratka číslo 3. Proč tu je zrovna on? Ten úsměv jsem viděl už hodněkrát. Nepotřebuji ho vidět znova.
   „Levi?" osloví mě Erwin. Otočím se na něj. „Historii  ti svěřit nemůžu, nevím jestli by tvůj chladný pohled vydržela dva měsíce. Prosím vybírej s rozumem," takže jsem si mohl vybrat jednoho ze dvou kluků.
   „To má bejt jako omluva? Vyber si koho chceš? Tím se mi omlouváš? Tak to se jdi bodnout," naštvu se. Historia a Connie se zalekli mého hlasu. Jen Eren na mě hleděl s výrazem přeplněným emocemi.
   „Nuže dobrá. Tak to rozdělím já. Petro, postarej se o Historii. Hanji, ty si vem Connieho. Levi, tobě zůstává Eren."
   Nevěřícně se na něj podívám. Hanji s Petrou mezitím opouští se svými novými společníky místnost. Já praštím dlaněma do stolu Erwina. Hledím mu přímo do očí, ani za nic na světě mě nenapadne uhnout. On dělá to samé. „Jediný důvod proč zrovna tohohle parchanta Erwine," zavrčím na něj.
   „Byl jediný, který se tě nezalekl. Tos neviděl? Nemůžu ti dát někoho, kdo se tě bude bát," šeptne. Ten spratek ho neměl šanci slyšet.
   Naštvaně odejdu ke dveřím u kterých zastavím. „Jak dlouho tam budeš ještě stát?!" vyštěknu na skrčka. Rychle se ke mně rozeběhne. Znovu vidím na jeho rtech úsměv.
   Dojdeme do mojí kanceláře, kterou budu osm týdnů mít společně s Erenem.
   „Eren Jeager," představí se a nabídne mi ruku.
   „Já to vím spratku. Ještě mi sluch slouží," odseknu.
   „Jo jasně. Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak, jen jsem chtěl být přátelský, ale koukám, že o to nestojíte."
   „Tos uhodl."
   „Ukázal byste mi tohle patro? Tady nás nikdo totiž nevedl," požádá.
   Povzdychnu si. Je to bohužel moje povinnost mu to tu ukázat. Takže jsem to s velkou nechutí udělal.