Naše druhé setkání se uskutečnilo až za půl roku. Pamatuji si to, nedá se na to zapomenout. Opět se jednalo o pouhou náhodu. Avšak viděl jsem tě pouze já. Tys o mně nevěděl.
   Co bys dělal, kdybys mě viděl? Poznal bys mě? Škoda, že tvojí odpověď nedostanu Erene.

   Končí listopad a tak začíná prosinec. S ním i další otravné věci. 1) Zima, ta ukrutná zima je šílená. 2) Sníh, který nanosíte domů a pak můžete uklízet. 3) Vánoce a další otravné svátky. 4) Víc práce v práci.
   Fakt měsíc na nic. Jen kvůli 24. prosinci musím teď vypadnout z toho tepla, které mě doma obohacuje, do té kruté zimy tam venku. Musím matce koupit něco k Vánocům.
   Celý roztřesený zimou se potuluju po náměstí plný lidských těl. Opět se všichni smějí, jak jinak, vždyť budou Vánoce. A Vánoce vyvolají velké HALÓ!
   Je tu moc hlučno, bolí mě hlava. Plno lidí řeší "hrozně moc důležitý" problém. Nevědí co pro koho koupit.
   ‚Tak nic nekupuj a máš to,' zní moje rada v mé hlavě pokaždé, když na takového člověka narazím.
   Uvidím stánek s ručně šitými polštáři. To by se mohlo matce líbit.
   Zařadím se do dlouhé fronty, která stojí u stánku.
   „Měl bys jí koupit něco jiného, šálu od tebe dostává každý rok dvakrát."
   „Já ti nevím Armine, víš, že je na šály ujetá."
   „Ano, to je, ale ty jsi do ní zakoukanej. Vánoce jsou jedinečná příležitost jí to dát najevo. Kup jí něco originálního. Ona pozná, že se něco děje."
   Otočím se na ty dva, kteří vedli rozhovor. Takový problémy řešit, to se nevidí. Když ji má rád, tak ať jí to řekne narovinu ne? Co může asi tak ztratit?
   Chvíli hledám zdroj rozhovoru, až ho nakonec najdu. Dva puberťáci se baví pár kroků ode mě. Jeden nízký blonďáček. Druhý je vysoký s hnědými vlasy. Mám pocit, že jsem ho už viděl.
   „Tak, tak co třeba nějaký řetízek?" otázá se hnědovlásek.
   „Dobrý nápad!" zajásá blonďáček. Hnědovlásek se na svého kamaráda zasměje.
   Kde jsem jenom ten otravnej úsměv viděl...
   'Eren' pošeptá mi vnitřní hlas.
   Eren?
   No jasně, to je ten, který se nezalekl mé maličkosti, to je ten podivný skrček.
   Proč ho znovu vidím? Jen co se usmál zase jsem se víc naštval. Štve mě. On i ten úsměv.
   Někdo mi poklepe na rameno „pane? Jste nařadě."
   Otočím se zpět ke stánku, kde na mě hledí mladá žena s dalším otravným úsměvem. Rychle vyberu nějaký polštář a deku a vypadnu domů. Nechci mít s těmito lidmi plný štěstí nic společnýho.

   Doma jsem nic nedělal, ani jsem o tobě nepřemýšlel. Ten svět ve kterém jsem žil jsem nenáviděl. Ale díky tobě se tento názor změnil.
   Další důvod, proč myslet na to všechno v dobrém.
   Škoda, že jsem ti o tomhle všem neřekl, ale já svojí chybu napravím. Až si pro mě smrt přijde a přenese mě k tobě, vše ti povím.
   Snad do tý doby na mě nezapomeneš.
   Věřím že nezapomeneš Erene.