Znovu mě chytí za předloktí a znovu se vydá tam, kam měl namířeno již předtím. Tentokrát se nějak extra nebráním.
     „Kam jdeš?" zeptám se, ačkoliv jsem ho chtěl požádat, aby mě pustil.

     Dotáhl jsi mě do jedné malé kavárničky, ve které právě teď sedím. Je tak snadné si to tu představovat. Jako kdybych měl vidiny. Jako, kdyby se posunula doba a já tak měl možnost vidět všechno znovu. Vidět své minulé já a tebe.

     „Nejsi daleko od domova?" zeptám se s šálkem čaje, který popíjím. Eren si objednal čokoládový milkshake. Pozval mě. Stejně jsem to nakonec zaplatil já, poněvadž já si narozdíl od něj vydělávám. To on samozřejmě taky, ale nechodí ještě oficiálně do práce.
     „Docela jo. Proč se ptáte?"
     „Dejme tomu, že jsem právě teď tvůj dozor a pokud se ti cestou domů něco stane, je to na mé triko. A vzhledem k tomu, že každou chvíli zapadne slunce, tak by sis měl chvátnout a jít domů."
     „To se o mě až tak moc staráte?" zeptá se s nadšením a údivem zároveň.
     „Moc si o sobě nemysli," uklidním ho.
     „Tak co kdyby jsme si vyměnili čísla a já vám potom z domova napíšu?" nabídne.
     „Musím ti říct, že jsi hezky využil situace." Je mi jasné, že číslo po mně chce už pár týdnu. Ale tohle byl z jeho strany opravdu dobrý tah.
     „Já vím... Takže?" zeptá se s kulišáckým pohledem.
     „Hádám, že to budu muset přežít," řeknu s mírným úšklebkem.
     „Ještě byste mi mohl nabídnout tykání," nadhodí a vyplázne na mě jazyk. Jak malé dítě. Opravdu.
     „Tykat mi můžeš, až zkončíš s brigádou. Tedy pokud mě ještě někdy uvidíš," řeknu a poté se zvednu.

***

     Celou cestu září jako sluníčko. To je z toho opravdu tak nadšený? Opravdu... Je dost divný.
     „Jak dlouho mi budeš ještě dělat společnost? Začínám mít toho tvého úsměvu plné zuby," řeknu chladně.
     „Chci vás doprovodit domů, a rovnou se podívat, kde bydlíte. Aby se zvýšily mé šance do budoucna," objasní. Chápu to zprávně? Opravdu mě chystá v budoucnu navštívit?