V ten den mě pro jistotu doprovodila Hanji domů. Na poslední chvíli volala do své práce, že nemůže přijít a vysvětlila situaci. Vím, že její šév nebyl zrovna nadšený, i když tvrdila, že je vše v pořádku. Avšak vážím si toho, co pro mě dělá.
     „Jedl jsi něco?" zeptá se, i když odpověď jistojistě zná.
     „Můžeš hádat," zavrčím.
     „Ty jsi ale potížista. Na co máš chuť?" zeptá se a jde do kuchyně.
     „Ty nejdeš domů?" vyměním otázku za otázku.
     „Samozřejmě, že ne. Podívej se na sebe. Akorát by sis tu ublížil Levi. I když vím, že sebevražedné sklony naštěstí nemáš, ale i tak. Dneska tu s tebou zůstanu a dohlédnu na tvoje zdraví. Tak co chceš k jídlu?" zeptá se znovu.
     „Co uznáš za vhodné," zavolám na ni do kuchyně.
     „Dobře. Běž si mezitím lehnout, bude ti líp, když to zaspíš."
     Nic nenamítám, proč taky? Vím, že mám Insomnii (nespavost), ale i tak bych se o to měl alespoň pokusit. Navíc stres se dá dobře zaspat.

***

     Avšak uplynul slušný čas a já stále ne a ne zabrat. Jen, co zavřu oči mám tě před sebou Erene. Mám před sebou pohled, kdy držím tvoji hlavu na svém klíně a z očí se mi derou poprvé v životě slzy. Vídím před sebou chvilku, když jsem naposled spatřil tvé oči, které jsou tak úžasné. A i přesto jsem je viděl rozmazaně.
     „Nesmíš na to myslet Levi," řeknu si sám pro sebe a přetočím se na bok. Hlavu si podložím pravou paží a levou dlaní. Vyskytne se mi pohled na noční stolek vedle postele. Je na něm fotka. Jsem tam já a ty. Ty tam máš přirozený úsměv, který nutí všechny okolo také do úsměvu. Já tam mám zcela výjimečně poloúsměv. Díváš se do objektivu foťáku, šťastnější než kdy předtím. Já se dívám na tebe. V tu dobu jsem myslel na tebe. Byl jsem strašně vděčný, že mám právě tebe.
     Vezmu fotku do levé ruky a prohlížím si ji pozorněji. „Nádherný, jako vždy Erene," zašeptám s úsměvem.